Triáda strana 8 z 23

Výbor přibližuje jednoho z nejvýznamnějších představitelů ruského pravoslaví dvacátého století Alexandra Meně (19351990), který po celý život působil jako kněz v různých farnostech Moskevské oblasti. Byl to muž, který se snažil o aggiornamento v pravoslavné církvi a celý život zasvětil šíření křesťanství a náboženské osvětě v krajně nepříznivých podmínkách sovětské komunistické totality. Jako první dokázal v době tzv. perestrojky předstoupit coby představitel pravoslavné církve před laickou veřejnost jakožto moderní člověk s obrovským vzděláním a rozhledem, schopný odpovědět na náboženské a životní problémy lidí žijících v postsovětské společnosti. Pro svůj veliký evangelizační úspěch a zejména pro velikou ekumenickou otevřenost byl zákeřně zavražděn.

Reprezentativní výbor čtyřiceti studií jednoho z nejuznávanějších literárních germanistů Kurta Krolopa, jenž se nemalou měrou podílel na budování tohoto oboru v Praze, je rozčleněn podle hlavních tematických oblastí Krolopova odborného zájmu: I. Goethe II. Pražská německá literatura III. Franz Kafka IV. Karl Kraus V. Čeští autoři a německá literatura VI. Epilog (rozhovor s K. Krolopem, který vedl německý germanista Peter Becher) Ve středu Krolopova odborného zájmu byla vždy především někdejší německá literatura vzniklá na našem území zejména dílo jičínského rodáka Karla Krause a pražského rodáka Franze Kafky a s tím související téma historických proměn obecného soužití Čechů, Němců a Židů. Krolopův celkový vědecký záběr byl ovšem daleko širší. Těžko by se mezi jeho vrstevníky hledalo srovnání pro jeho hlubokou a detailní znalost celé literatury německého jazyka přinejmenším od 18. století. Zevrubná znalost zejména goethovské doby tvoří pevný základ jeho studií o 20. století, ale uplatnil ji i v samostatných pracích. Jeho průvodní studie k českým vydáním Novalise, Tiecka, E. T. A. Hoffmanna, Bonaventurových Nočních vigilií, Goethova Fausta a Básně i pravdy se staly nepřehlédnutelnou součástí české recepce německé klasiky a romantiky. Jeho články či příležitostné ale často zásadní poznámky o Karlu Čapkovi, Haškovi, Peroutkovi, Poláčkovi, Šaldovi a mnoha jiných jej legitimují i jako znalce české a slovanské kultury. Jde o práce vzácné objektivity a vyváženosti, rozbíjející nacionální klišé a předsudky na obou stranách česko-německého konfliktního, ale i plodného soužití, zejména v posledních dvou staletích, a přinášející masu nových, v dřívějších výzkumech opomíjených poznatků.

Kniha dlouhá léta komunistickým režimem vězněného teologa, filosofa a publicisty (1921–1998), inspirovaná mj. Myšlenkami Blaise Pascala. Nejde o deník v pravém slova smyslu, zápisy sice narůstají v čase, ale jejich tématem není lineární každodennost všedního života. Edice obsahuje zápisy z let 1969–1975, v závěru je připojen text Tajemství otřásání (datovaný 1955–1960). „V české literatuře není mnoho deníků toho druhu, jaký se zde dostává čtenáři do rukou. Autor žije Apokalypsou. Tato kniha pronikla jeho ducha až do oněch hlubin, v nichž se setkává s živým Bohem. Celý svůj život a veškeré dění vidí jejím prismatem. Formuluje zásady jejího výkladu a četnými citacemi literatury starověké, středověké a novodobé nám umožňuje lépe pochopit jak tuto knihu, tak náš život a smysl krize našeho věku. Klíčem k pochopení této krize je především meditace »Tajemství otřásání«, kterou autor připojil ke svému deníku. Vnitřní svět autorův má dva póly, tajemství otřásání a tajemství vejití v odpočinutí. Tyto dva póly jsou vlastně póly vnitřního světa každého z nás. Otřásáním, úzkostí a starostí se zabývá mnoho denních zápisků. Je jich daleko víc než stránek o vejití v odpočinutí. Odpočinutím vrcholí život člověka. Kolik lidí však vejde v odpočinutí, čili dosahuje dokonalého pokoje v tomto životě? Čtenář, který hledá smysl úzkosti a starosti, který touží osvobodit se od těchto dvou »sester«, jež provázejí náš život, najde v deníku řadu záznamů, které mu pomohou osvobodit se od nich. Život každého z nás je zápasem Jakubovým, zápasem s živým Bohem. Záznamy z 20. 7. 1971 a »starý zápis« z února 1975 patří k nejhlubším stránkám vydávajícím svědectví o tomto zápase. Záznam z 20. 7. 1971 je vnitřním portrétem nejen autora, nýbrž člověka vůbec. Důležitou úlohu hraje v životě autora idea domova. Osvětluje ji zážitky ze svého dětství, úryvky z české a jinojazyčné literatury, citáty z bible… A nejde mu jen o domov našeho dětství a o vlast. Idea domova je zde promítnuta do celého kosmu. Apokalyptický deník není jen komentářem k Apokalypse. Vede nás k tomu, abychom četli evangelia, bibli a veškerou literaturu ve světle této knihy, abychom v tomto světle viděli celý náš svět.“

Poéma Král na střeše čítá ke dvěma tisícům veršů a vznikala v polovině sedmdesátých let v Izraeli, kde Franz Wurm tehdy pobýval. Na díle autor pracoval ještě další desetiletí, poprvé báseň vyšla až v roce 1997 ve švýcarském nakladatelství (Frauenfeld, Waldgut). Kniha vychází v zrcadlovém vydání obsahujícím německý originál a český překlad. Král na střeše oplývá jinak rozvinutou jazykovou hrou, než jaká zbarvuje ostatní Wurmovy verše, básník v ní především glosuje, komentuje, ironizuje a vstřebává do sebe celek literatury. Vedle kroužení kolem otázky po smyslu života se tu prostřednictvím rozhovoru dvou postav, které reprezentují různé póly uvnitř jediného člověka, díváme sarkasticky laděným pohledem na současný manipulovaný a o hodnoty okleštěný svět. Spád řeči je rychlý, ba prudký, vtip se zbarvuje do černého humoru, nejjiskřivější verše se týkají toho, jak tu být jinak, jak stále znovu přicházet k sobě. Wurmova poéma je například spřízněna s Holanovou Nocí s Hamletem nebo s některými skladbami Rilkovými. Kniha obsahuje podrobnou chronologii života a díla Franze Wurma.

Kniha neotřele vysvětluje dětem základní pojmy křesťanského života a víry. Obsahuje výklad Desetera a modlitby Otčenáš, věnuje se Ježíšovým podobenstvím a křesťanským svátostem. Více než polovinu publikace tvoří odpovědi na důmyslné otázky, které děti zaslaly do křesťanského časopisu Nezbeda. Najdeme tu například objasnění dotazů Proč musím jít v neděli do kostela, když jiní hrají fotbal? nebo Dneska je povinná školní docházka. Zajímalo by mě, jestli také Ježíš chodil do školy a jaké měl známky., ale i závažnějších otázek víry jako Co se s námi stane po smrti a jak to bude vypadat v nebi?. Knihu osobitými ilustracemi doprovodil Jan Hrubý. Autor textu páter Kuneš se podílel na tvorbě náboženských pořadů pro děti a vyučoval náboženství na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, výklad víry pro starší dětské čtenáře přinesla jeho kniha Pár kroků do křesťanství, která vyšla v nakladatelství Triáda v roce 2014.

Charakteristickým rysem modlitby růžence je opakování stejných slov. Může nám tato modlitba pomoci setrvat v Boží přítomnosti? Otec Jeroným se růženec modlil po mnoho let a získaná zkušenost ho vedla k napsání krátkého předzpěvu. Je určen těm, kteří by se rádi modlitbě růžence věnovali, aby skrze Pannu Marii dospěli k hlubšímu osobnímu vztahu ke Kristu. Otec Jeroným ukazuje, jak se vyhnout rutině a vytvořit si jediný návyk znovu a znovu se obracet k Bohu a prohlubovat přátelství s ním.

Drobná a úpravná modlitební knížečka pro děti obsahuje modlitby Otčenáš, Zdrávas a Andělíčku, můj strážníčku, které jsou doprovozeny vyšívanými kolážemi Aleny Brožové. Tato ilustrátorka s bohatými pedagogickými zkušenostmi používá pro výrobu koláží různé druhy látek a krajek a ručně je zpracovává do kýžených obrázků. Některé promlouvají spíše pomocí symbolů (holubice, slunce, srdce), jiné jsou dějovou ilustrací řečeného v textu modlitby. Výtvarné zpracování vysoce překračuje úroveň, jak bývají ilustrovány a vypraveny jiné texty náboženské povahy určené dětem. Textilnost této knížky vyvolává pocit bezpečí, útulnosti a celistvosti. Vhodné pro děti od 3 let a pro začínající čtenáře.

Příběh, zabírající v přítomnosti tři dni, je líčen v až banálně běžných kulisách dnešní západní civilizace velmi přehledně, takže jej může čtenář sledovat krok za krokem, hodinu po hodině. I plánek paláců na korze podél zátoky si lze při četbě nakreslit. Hlavní hrdina, škarohlíd výzkumník Oddys, je první den dopoledne v kině na filmu o závěru poslední války. Dozrává v něm rozhodnutí skončit s bádáním v UPVD, kde mnoho let restauroval starožitnosti neznámého původu a souběžně se věnoval čističce. Svůj úmysl postupně kdekomu oznamuje. Všichni se většinou diví, ale v jeho rozhodnutí mu nebrání. Přitom ani on sám vlastně neví, co hledá, ač tvrdí, že výzkumem v UPVD nelze k ogangii dospět...

Komiksové vydání světové klasiky. Annelies Marie Franková (12. června 1929 - březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Významný historik Alvin Rosenveld ve své knize The End of the Holocaust (Konec holokaustu) píše, že „prostřednictvím Anne Frankové se s obdobím nacismu nejspíš seznámilo víc lidí než prostřednictvím kterékoliv jiné dobové postavy, snad jen vyjma samotného Hitlera“. Rosenveld zkoumá četné faktory, které přispěly k tomu, že se z Anne Frankové stal symbol, jehož význam ani po více než sedmdesáti letech neklesl. Snad proto jsem velmi váhal, když se na mě před třemi lety obrátil Fond Anne Frankové (AFF) z Basileje, abych podle Deníku vytvořil nejen animovaný film, ale převedl ho také do grafické podoby. Hlavně představa grafického deníku mě odrazovala. Když jsem si Deník znovu přečetl – jako dospělý a otec dospívajících dětí –, zasáhl mě i okouzlil: nešlo mi do hlavy, že se třináctiletá dívka dokázala dívat na okolní svět tak zralým, poetickým a lyrickým pohledem a své postřehy převádět na tak výstižné a přemýšlivé záznamy, překypující soucitem i humorem, a projevovat přitom takovou míru sebereflexe, s jakou jsem se jen zřídka setkal u dospělých – a tím méně u dětí. Je to ikonický a jedinečný text a projekt představoval značnou výzvu: kdybychom chtěli převést do grafické podoby celý text, bez vynechání jediného slova, s úctou ke každému písmenku, které Anne napsala, vzniklo by dílo o takových 3 500 stranách a prací na něm bychom strávili dobrých deset let. A navíc by se tím nevyřešil hlavní současný problém: výrazný pokles počtu dětí, které čtou, protože většina z nich podlehla kouzlu obrazovky. Nejtěžším úkolem bylo zachovat zhruba pět procent Annina Deníku a současně se nezpronevěřit jejímu psaní. (z úvodní poznámky Ari Folmana) Český překlad tohoto grafického deníku čerpá důsledněji než anglická předloha z autentického Deníku Anne Frankové. Projevuje se to zejména v replikách (zachovávají věrněji dikci Anne Frankové, jak ji známe z překladu Miroslava Drápala a Michaely Jacobsenové), ale mnohdy i v komentáři. Tam, kde se autoři odchýlili od historických faktů v obrazovém ztvárnění, jsme byli nuceni převzít jejich verzi, aby nevznikl rozpor mezi ilustrací a textem. (Magda de Bruin Hüblová)

Kniha Situace poezie obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové: v eseji Smysl a jeho absence v poezii se věnuje otázce, co je básnický smysl a jakým způsobem je do něj integrován smysl logický (J. Maritain se o tento text bude opírat v pasážích věnovaných básnickému a logickému smyslu v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii, 1953), esej Magie, poezie a mystika se, jak sám název napovídá, týká vztahu poezie a magie, ale je také příspěvkem do dobové diskuse o vztahu poezie a mystiky. Dvě eseje od Jacquesa Maritaina – Poetické poznání a Zkušenost básníka – načrtávají definici krásných umění jako vztahu umění a poezie, přičemž umění je chápáno jako jakési „tělo“ uměleckého díla a poezie jako jeho „duše“. Zásadním pro utváření této teorie byl přínos Jeana Cocteaua, který mezi lety 1923–1928 s Maritainem úzce spolupracoval (plodem spolupráce je Cocteauův Dopis Jacquesovi Maritainovi a Maritainova Odpověď Jeanu Cocteauovi). Poetická zkušenost či poetický smysl je základem umělecké tvorby, podle Maritaina jde o zvláštní druh poznání, jehož cílem není poznat, ale tvořit. Toto poznání nelze vyjádřit v idejích a soudech, je to spíš zkušenost než poznání – zkušenost věcí v nás a nás v nich, a to zkušenost tvůrčí, protože se chce vyjádřit a je vyjádřitelná jen v díle. Toto poznání nepředchází tvůrčí činnost ani není jejím předpokladem, ale je hluboce v ní, soupodstatné s pohybem k dílu. Maritainova definice díla na základě básnického smyslu, intuice či inspirace, která se probouzí v kontaktu subjektivity umělce s věcmi, je dostatečně volná, pružná, aby se dala aplikovat na všechny oblasti umění, jak dokládá pozdější rozpracování této teorie v Tvůrčí intuici v umění a poezii. (Klára Jirsová)

Spojujícím rysem prací spisovatelky, publicistky a občanské aktivistky Otty Bednářové shromážděných v této edici je potřeba svědčit o sobě, o lidech a o době. Knihu otevírá text, v němž autorka vydává svou životní konfesi. Následující oddíl tvoří pět reportážních próz z let 1976–1980. Otta Bednářová v nich – slovy Jana Tesaře – „nalezla novou, osobitou a pregnantní formu“, dokázala však především zdárně propojit věcný, neokázalý vypravěčský styl s vyjádřením situací bolesti a utrpení, statečnosti a vzdoru, ale i z druhé strany podlosti a nízkosti. Je-li dobře napsaný literární útvar výpovědí úplnější než jakýkoli ze souvislostí vytržený dokument, pak prózy Otty Bednářové zachycují okamžik proměny dokumentu v literaturu, a právě v tom tkví jejich jedinečnost. Druhý oddíl shrnuje autorčina svědectví s nespornou osobní i společenskou hodnotou, mezi nimi pak zvláště to o událostech v prvním srpnovém týdnu po sovětské okupaci roku 1968 v redakcích pražských sdělovacích prostředků. Tento text zde publikujeme poprvé, stejně jako řadu dalších. Kniha, která vychází k významnému životnímu jubileu Otty Bednářové, dále obsahuje ediční poznámku a komentáře, soupis autorčiných textů, rozhlasové a televizní tvorby a medailon.

E. R. Curtiovi (1886-1956) se touto knihou podařilo napsat jedno ze stěžejních děl evropské literární vědy 20. století. Vzápětí po vydání byla přeložena do všech velkých evropských jazyků. Dokládá, že základem prakticky každé národní evropské literatury je společná latinská tradice. Před čtenářem defilují dvě tisíciletí evropských literárních dějin se všemi svými velkými jmény, od Homéra přes sv. Jeronýma k Dantovi, Shakespearovi či Goethovi. Východiskem výkladu je dokonalá filologická analýza textů. Jsou zde zpracovány všechny klíčové problémy literárních dějin, a to ve fascinujícím materiálovém záběru. Mezi nejzajímavější partie knihy patří rozbor literární "topiky", návratných obrazů, neustále se vynořujících z kolektivního podvědomí (tyto partie jsou inspirovány zejména dílem C. G. Junga). Vedle zájemců o literární dějiny má kniha svou popularitu i mezi klasickými filology, kunsthistoriky, historiky, filosofy, teology, sociology, psychology atd.

Dom Samuel v úvodu této "rozpravy o prokazování milosrdenství" napsal: Jako křesťan chci promluvit o tom, co nás oslabuje: naše chabá víra v křesťanskou rodinu, v níž děti vyrůstají a nalézají svou rovnováhu; náš zmatek pramenící z nespravedlivých činů některých kněží; nedostatek upřímnosti, pomluvy a křivá obvinění; naše malověrnost, když přijde řeč na povolání, na řeholní či mnišský život. Budu hovořit i o tom, co nás nese: milost pevného života modlitby; umění předávat zkušenost; váha otcovství; schopnost odpouštět... Nečekejte ode mě přesný plán. Spíš vnitřní návaznost, jako když se v rozhovoru volně střídají témata podle přání účastníků. Nejprve položím základy. Člověk je povolán k setkání s Bohem (v kapitole Mezi dvěma absolutny). Poté se zastavím u současné společnosti a církve v kontextu morální krize (kapitola Křesťanská morálka: úzké dveře?). Rozeberu slogan „nulová tolerance“ (Odložit strach) a povzbudím kněze (Křehkost kněží a síla milosti). Co nám poslouží v této souvislosti z náboženského hlediska? Dar zasvěceného života (Zasvěcená čistota: její cena a její boj) a řeholní život (Řeholní povolání: choulostivá otázka svobody), které se musíme naučit předávat (Umění učitele a žáka; Být závislý na otci, být závislý na Bohu). Tato kapitola ústí v duchovní rozuzlení problému díky milosrdenství a vzájemnému odpuštění. Což je téma ve skutečnosti probíhá jako hlavní vlákno celým textem. Nakonec problém nahlédneme z perspektivy církve (Údy jednoho Těla) a zakončíme dvěma kapitolami týkajícími se vnitřního života (Zdrávas, Maria, …nyní… a „Nauč nás modlit se“). Předmluvu napsal kardinál Dominik Duka

Speciálním tématem knihy je Čapkova literární tvorba umělecká i publicistická, a nejen sama o sobě, nýbrž také ve svých vazbách na autorovo primární dílo výtvarné, na paralelní tvorbu slavného bratra Karla a samozřejmě na běh autorova života. A jak prozrazuje její jmenný rejstřík, nevnímá tato kniha svůj objekt jen v úzkých domácích hranicích, nýbrž vidí jej ve vztazích k paralelnímu umění evropskému, respektive kultuře světové. Kniha dochází podrobnými rozbory k závěru, že jakkoli se Josef Čapek přednostně cítil povolán k malování, bylo mu psaní činností celoživotně nezbytnou a tvůrčí. Toto psaní sice doplácelo na převahu autorovy výtvarné práce svým menším rozsahem, přesto však bylo vývojově hybné, žánrově mnohostranné a nezaměnitelně osobité. Dovedlo se také rozepnout od pólu experimentu až k pólu populárnosti. Konkrétně: prezentovalo se kubistickou povídkou nebo bezdějovou úvahovou prózou, ale stejně tak napínavou epickou novelou nebo rozkošným povídáním určeným dětem. Jeho tragickým dovětkem se nakonec staly básně utajeně vzniklé za dráty koncentračního tábora. Josefa Čapka zdobila však nejen vynalézavá tvořivost pod dvojí, tj. výtvarnou a literární způsobou, nýbrž i vnitřní opravdovost a morální integrita osobnosti. Tato kniha chce osvětlit obojí: jak přitažlivost jeho umění, tak příkladnost jeho života, a to v jejich vzácné jednotě.

Kniha dokumentuje umělecké a prostorové intervence v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu v letech 2009–2016 a v několika případech i umělecké a architektonické počiny v jiných církevních i necírkevních prostorech, které však se zkušenostmi z akademického kostela souvisejí a z nich také vyrůstají. Svazek uvozují dvě rozsáhlejší a teoretičtější kapitoly: První nastiňuje dějiny klementinského kostela a dává nahlédnout do jeho vrstevnatého genia loci. Druhá tento pohled rozšířuje o několik příkladů ze zahraničí, které se staly pro autora kniha jako organizátora salvátorských uměleckých událostí důležitou inspirací, teoretickým zázemím a také zdrojem potřebné zpětné vazby. Knihu doprovází cyklus fotografií Petra Neuberta, který svým objektivem soustavně zaznamenával salvátorské umělecké dění.

Dom Samuel Lauras, opat trapistického kláštera v Novém Dvoře, v tomto svazku předkládá výroky otce Jeronýma, otce Patrika a otce Mikuláše, trapistických mnichů ze Sept-Fons, jak je jako novic vyslechl před třiceti lety, a doplňuje je několika komentáři a vzpomínkami.