Triáda strana 7 z 20

Charakteristickým rysem modlitby růžence je opakování stejných slov. Může nám tato modlitba pomoci setrvat v Boží přítomnosti? Otec Jeroným se růženec modlil po mnoho let a získaná zkušenost ho vedla k napsání krátkého předzpěvu. Je určen těm, kteří by se rádi modlitbě růžence věnovali, aby skrze Pannu Marii dospěli k hlubšímu osobnímu vztahu ke Kristu. Otec Jeroným ukazuje, jak se vyhnout rutině a vytvořit si jediný návyk znovu a znovu se obracet k Bohu a prohlubovat přátelství s ním.

Kniha neotřele vysvětluje dětem základní pojmy křesťanského života a víry. Obsahuje výklad Desetera a modlitby Otčenáš, věnuje se Ježíšovým podobenstvím a křesťanským svátostem. Více než polovinu publikace tvoří odpovědi na důmyslné otázky, které děti zaslaly do křesťanského časopisu Nezbeda. Najdeme tu například objasnění dotazů Proč musím jít v neděli do kostela, když jiní hrají fotbal? nebo Dneska je povinná školní docházka. Zajímalo by mě, jestli také Ježíš chodil do školy a jaké měl známky., ale i závažnějších otázek víry jako Co se s námi stane po smrti a jak to bude vypadat v nebi?. Knihu osobitými ilustracemi doprovodil Jan Hrubý. Autor textu páter Kuneš se podílel na tvorbě náboženských pořadů pro děti a vyučoval náboženství na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, výklad víry pro starší dětské čtenáře přinesla jeho kniha Pár kroků do křesťanství, která vyšla v nakladatelství Triáda v roce 2014.

Poéma Král na střeše čítá ke dvěma tisícům veršů a vznikala v polovině sedmdesátých let v Izraeli, kde Franz Wurm tehdy pobýval. Na díle autor pracoval ještě další desetiletí, poprvé báseň vyšla až v roce 1997 ve švýcarském nakladatelství (Frauenfeld, Waldgut). Kniha vychází v zrcadlovém vydání obsahujícím německý originál a český překlad. Král na střeše oplývá jinak rozvinutou jazykovou hrou, než jaká zbarvuje ostatní Wurmovy verše, básník v ní především glosuje, komentuje, ironizuje a vstřebává do sebe celek literatury. Vedle kroužení kolem otázky po smyslu života se tu prostřednictvím rozhovoru dvou postav, které reprezentují různé póly uvnitř jediného člověka, díváme sarkasticky laděným pohledem na současný manipulovaný a o hodnoty okleštěný svět. Spád řeči je rychlý, ba prudký, vtip se zbarvuje do černého humoru, nejjiskřivější verše se týkají toho, jak tu být jinak, jak stále znovu přicházet k sobě. Wurmova poéma je například spřízněna s Holanovou Nocí s Hamletem nebo s některými skladbami Rilkovými. Kniha obsahuje podrobnou chronologii života a díla Franze Wurma.

Kniha dlouhá léta komunistickým režimem vězněného teologa, filosofa a publicisty (1921–1998), inspirovaná mj. Myšlenkami Blaise Pascala. Nejde o deník v pravém slova smyslu, zápisy sice narůstají v čase, ale jejich tématem není lineární každodennost všedního života. Edice obsahuje zápisy z let 1969–1975, v závěru je připojen text Tajemství otřásání (datovaný 1955–1960). „V české literatuře není mnoho deníků toho druhu, jaký se zde dostává čtenáři do rukou. Autor žije Apokalypsou. Tato kniha pronikla jeho ducha až do oněch hlubin, v nichž se setkává s živým Bohem. Celý svůj život a veškeré dění vidí jejím prismatem. Formuluje zásady jejího výkladu a četnými citacemi literatury starověké, středověké a novodobé nám umožňuje lépe pochopit jak tuto knihu, tak náš život a smysl krize našeho věku. Klíčem k pochopení této krize je především meditace »Tajemství otřásání«, kterou autor připojil ke svému deníku. Vnitřní svět autorův má dva póly, tajemství otřásání a tajemství vejití v odpočinutí. Tyto dva póly jsou vlastně póly vnitřního světa každého z nás. Otřásáním, úzkostí a starostí se zabývá mnoho denních zápisků. Je jich daleko víc než stránek o vejití v odpočinutí. Odpočinutím vrcholí život člověka. Kolik lidí však vejde v odpočinutí, čili dosahuje dokonalého pokoje v tomto životě? Čtenář, který hledá smysl úzkosti a starosti, který touží osvobodit se od těchto dvou »sester«, jež provázejí náš život, najde v deníku řadu záznamů, které mu pomohou osvobodit se od nich. Život každého z nás je zápasem Jakubovým, zápasem s živým Bohem. Záznamy z 20. 7. 1971 a »starý zápis« z února 1975 patří k nejhlubším stránkám vydávajícím svědectví o tomto zápase. Záznam z 20. 7. 1971 je vnitřním portrétem nejen autora, nýbrž člověka vůbec. Důležitou úlohu hraje v životě autora idea domova. Osvětluje ji zážitky ze svého dětství, úryvky z české a jinojazyčné literatury, citáty z bible… A nejde mu jen o domov našeho dětství a o vlast. Idea domova je zde promítnuta do celého kosmu. Apokalyptický deník není jen komentářem k Apokalypse. Vede nás k tomu, abychom četli evangelia, bibli a veškerou literaturu ve světle této knihy, abychom v tomto světle viděli celý náš svět.“

Soubor má stejně jako Kolmačkovy předchozí knížky (Moře, Wittgenstein bije žáka) několik částí (Život těla, Život ve dne v noci, Život nad kráterem, Život na pomezí, Les), jež se skládají z pásem, cyklů a samostatných básní. Převažují volné verše (občas je užit rým), vyskytují se zde i básně v próze. Žánrově je kniha velmi pestrá: lyrickou reflexi střídají hovory o snech, deníkové záznamy nebo zaslechnutá komunikace radioamatérů.

Edice je autorovým výborem nejdůležitějších textů, které napsal v uvedeném období. Východiskem Tesařových společenských aktivit bylo přesvědčení, že jediným účinným způsobem, jak vyjít z totalitního režimu, je vytváření struktur občanské společnosti. Předložené texty tuto myšlenku prohlubují a teoreticky zdůvodňují i z historické praxe, zároveň ukazují na pokusy hledat nejpřístupnější a všeobecně nejsrozumitelnější formy její praktické aplikace. Tesař, jako jeden z významných představitelů socialistické nekomunistické a nemarxistické opozice, patřil na konci šedesátých let k významným organizátorům odporu proti nastupující konsolidaci, v letech 1969–1970 a 1971–1976 byl vězněn, po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Byl prvním iniciátorem vznikajícího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, dále podzemní univerzity v Brně a v neposlední řadě také spolupráce s polským disentem. Texty jsou vydávány jako historické dokumenty, tj. jsou zveřejňována autentická autorská znění bez pozdějších úprav. (Avšak v kvalitní ediční adjustaci.) Edice obsahuje celkem 22 textů, z nichž naprostá většina vychází poprvé nejen knižně, ale dokonce tiskem (byvše vydány v samizdatu).

Výbor přibližuje jednoho z nejvýznamnějších představitelů ruského pravoslaví dvacátého století Alexandra Meně (19351990), který po celý život působil jako kněz v různých farnostech Moskevské oblasti. Byl to muž, který se snažil o aggiornamento v pravoslavné církvi a celý život zasvětil šíření křesťanství a náboženské osvětě v krajně nepříznivých podmínkách sovětské komunistické totality. Jako první dokázal v době tzv. perestrojky předstoupit coby představitel pravoslavné církve před laickou veřejnost jakožto moderní člověk s obrovským vzděláním a rozhledem, schopný odpovědět na náboženské a životní problémy lidí žijících v postsovětské společnosti. Pro svůj veliký evangelizační úspěch a zejména pro velikou ekumenickou otevřenost byl zákeřně zavražděn.

Reprezentativní výbor čtyřiceti studií jednoho z nejuznávanějších literárních germanistů Kurta Krolopa, jenž se nemalou měrou podílel na budování tohoto oboru v Praze, je rozčleněn podle hlavních tematických oblastí Krolopova odborného zájmu: I. Goethe II. Pražská německá literatura III. Franz Kafka IV. Karl Kraus V. Čeští autoři a německá literatura VI. Epilog (rozhovor s K. Krolopem, který vedl německý germanista Peter Becher) Ve středu Krolopova odborného zájmu byla vždy především někdejší německá literatura vzniklá na našem území zejména dílo jičínského rodáka Karla Krause a pražského rodáka Franze Kafky a s tím související téma historických proměn obecného soužití Čechů, Němců a Židů. Krolopův celkový vědecký záběr byl ovšem daleko širší. Těžko by se mezi jeho vrstevníky hledalo srovnání pro jeho hlubokou a detailní znalost celé literatury německého jazyka přinejmenším od 18. století. Zevrubná znalost zejména goethovské doby tvoří pevný základ jeho studií o 20. století, ale uplatnil ji i v samostatných pracích. Jeho průvodní studie k českým vydáním Novalise, Tiecka, E. T. A. Hoffmanna, Bonaventurových Nočních vigilií, Goethova Fausta a Básně i pravdy se staly nepřehlédnutelnou součástí české recepce německé klasiky a romantiky. Jeho články či příležitostné ale často zásadní poznámky o Karlu Čapkovi, Haškovi, Peroutkovi, Poláčkovi, Šaldovi a mnoha jiných jej legitimují i jako znalce české a slovanské kultury. Jde o práce vzácné objektivity a vyváženosti, rozbíjející nacionální klišé a předsudky na obou stranách česko-německého konfliktního, ale i plodného soužití, zejména v posledních dvou staletích, a přinášející masu nových, v dřívějších výzkumech opomíjených poznatků.

Anna Housková představuje trochu jiného Borgese, než jaký je znám z četby povídek. Odkrývá Borgesovu umanutou zálibu v argentinských reáliích a jeho vztahování se ke gaučům z literatury a zabijákům z předměstí. Borges se ve svém díle napříč časem vrací k argentinským archetypům, reflektuje jejich tradici a sám k ní přispívá vytvářením mýtu předměstí Buenos Aires. Druhým těžištěm této monografie je žánr eseje. Autorka se zaměřuje nejen na rozsáhlou Borgesovu esejistiku, u nás méně známou, ale i na esejistický princip ve všech žánrech jeho díla. Argentinské atmosféře odpovídá obrazový doprovod z děl výtvarníků Borgesovy blízkých (Xul Solar, Attilio Rossi) anebo děl autorů, kteří se věnovali zpracování podobných témat jako Borges (Jindřich Pileček). Monografie je doplněna soupisem Borgesových děl přeložených do češtiny a výběrovým přehledem ohlasů na jeho tvorbu. Z autorčina úvodu: Často zde Borgese cituji. Jeho volné přiřazování literárních nápadů je pro citáty jako stvořené: mohou stát samy, mohou být v kterémkoli autorově textu člověk v nich pak často bloudí a hledanou větu už nenajde. Borges čtenáře buď neosloví, anebo nadchne, v nekonečně mnohoznačném díle si každý najde svého Borgese. Nejlepší je na něm potěšení z četby. Nejradši mám v této knížce jeho citáty.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 vyzván tehdy Vladimírem Holanem do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe. Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o otevírání oken do Evropy. Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini). Podle jednoho postřehu Jiřího Němce v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie. Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem. Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe. Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let , aniž by při tom opustil zřetel k nutnosti ,ortodoxie, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví, neboť takto je možno se uchránit ,diletantismu a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry ,nové vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským útvarem ,nejvyšší komplexity je nesporně Církev.

Petr Fidelius vypracoval analýzu jazyka komunistické moci a významně přispěl k pochopení, že každý politický systém má svůj vlastní politický jazyk, který buď něco osvětluje, ozřejmuje, nebo zakrývá a vytváří falešné zdání. Tehdy jsem zastával názor, že tuto druhou funkci plní hlavně jazyk totalitních režimů, a netušil jsem, že i liberální demokracie se může shodou okolností ocitnout v situaci, v níž jí už nepůjde o pravdu a sdílené hodnoty, ale zastírání nepříjemných problémů a předstírání jejich řešení.

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy. Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Vzpomínky Alžběty Sommerové Lefkovitsové zachycují poslední válečné roky 1944-1945, v nichž byla autorka se svými nejbližšími stižena rasovou persekucí kvůli svému židovskému původu. Do podzimu 1944 žila rodina v Prešově poměrně chráněna díky tomu, že paní Lefkovitsová byla povoláním lékárnice, a spadala tak do kategorie tzv. hospodářsky důležitých Židů. Po potlačení Slovenského národního povstání bylo vše rázem jinak. Autorka začala zaznamenávat své zážitky až na popud svých dospívajících vnuků v roce 1986 a nejdříve je rozšířila jen mezi své přátele a známé, k prvnímu vydání došlo v roce 1994 ve Švýcarsku. Vzpomínky velmi hutným a přesným způsobem mapují život jedné rodiny na slovensko-maďarském území, popisují snahy o záchranu dětí a jejich ukrývání, rodinné poměry, osudy jednotlivých členů rodiny, pak zatčení a transport, život v koncentračním táboře Ravensbrück a poté přesun do Bergen-Belsenu a osvobození. Výrazným jejich znakem je úspornost a všude patrná snaha o přesnost. Kniha je doplněna o bohatý doprovodný obrazový materiál z archivu londýnského válečného muzea, o časovou tabulku zaznamenávající poválečné osudy a předmluvu pro české vydání, kterou napsal autorčin syn Ivan Lefkovits.

Kniha představující neznámou tvář portugalského klasika (1840-1900) sestává z dochovaných dopisů čerstvě zesnulého nejzajímavějšího Portugalce 19. století, uvedených osobní vzpomínkou jeho přítele. Carlos Fradique Mendes je zde velmi konkrétně určen jako dandy, rentiér, kosmopolita, dobrodruh, polyhistor a odmlčevší se básník, přesto však lze mluvit o korespondenci jedné abstrakce. Na pohled autentický vydavatelský počin totiž navazuje na romantickou tradici nalezeného rukopisu a od Fradikovy schopnosti dočasně přitakat rozličným absolutním pravdám je už jen krok k modernistické heteronomii, bujení nezávislých tvůrčích osobností v jediném autorském subjektu. Prozatím se nám pod rouškou reality, která je fikcí, s neodolatelným humorem předkládá ironická suma západního myšlenkového světa konce 19. století a v konfrontaci s ním se klade se otázka pravé portugalské identity.

Důstojník prvorepublikového generálního štábu J. Letov se stal šéfem hospodářské správy protektorátních lágrů (Lety u Písku aj.), proto aby zlepšoval podmínky vězňů. Je to dostatečná obhajoba pro tuto kariéru? Prvorepubliková armáda si vybrala a vzdělávala Jiřího Letova, aby ho mohla jako elitního vojáka nasadit ve vedoucích funkcích svých štábů. S tímto předurčením později převzal vedení hospodářské správy protektorátních lágrů a pak i dohled nad dalšími lágry v prvních poválečných letech. Dokázal i v těchto funkcích a na první pohled tak rozdílných režimech splnit požadavky a povinnosti podplukovníka generálního štábu? O tom je tato kniha. Příklad Let jasně ukazuje, jak by se poměry v táborech za války utvářely, kdyby tyto nebyly mnou řádně vedeny, ale ponechány amatérskému vedení civilních úředníků, nebo dokonce nezodpovědných Němců. Každá vlastenecká organizace za války musela by usilovat o to, aby vedení táborů bylo v rukou spolehlivých českých lidí, protože zde bylo možno zachránit životy a zdraví desetitisíců Čechů. (Jiří Letov, 1. července 1945) Kniha s podtitulem Život a činnost důstojníka generálního štábu a experta na lágry podle archivních dokumentů a jeho deníků představuje zapomenutou osobnost československé historie.