Triáda strana 7 z 23

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A – na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: „K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané‘ verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy.“ Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 – únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Výbor přibližuje jednoho z nejvýznamnějších představitelů ruského pravoslaví dvacátého století Alexandra Meně (1935–1990), který po celý život působil jako kněz v různých farnostech Moskevské oblasti. Byl to muž, který se snažil o „aggiornamento“ v pravoslavné církvi a celý život zasvětil šíření křesťanství a náboženské osvětě v krajně nepříznivých podmínkách sovětské komunistické totality. Jako první dokázal v době tzv. perestrojky předstoupit coby představitel pravoslavné církve před laickou veřejnost jakožto moderní člověk s obrovským vzděláním a rozhledem, schopný odpovědět na náboženské a životní problémy lidí žijících v postsovětské společnosti. Pro svůj veliký evangelizační úspěch a zejména pro velikou ekumenickou otevřenost byl zákeřně zavražděn.

Úvodní část knihy tvoří krátké úvahy o základních pojmech křesťanství, o Desateru, svátostech, Modlitbě Páně. V druhé části autor odpovídá na otázky dětí. Po Pár krocích do křesťanství, které byly určeny pro starší děti, se Pavel Kuneš v nové knize obrací spíš k mladším školním dětem. Laskavě, s humorem a s respektem k dětské životní zkušenosti uvádí děti do světa víry a náboženství.

Nová prozaická kniha Ivana Matouška. – Příběh, zabírající v přítomnosti tři dni, je líčen v až banálně běžných kulisách dnešní západní civilizace velmi přehledně, takže jej může čtenář sledovat krok za krokem, hodinu po hodině. I plánek paláců na korze podél zátoky si lze při četbě nakreslit. Hlavní hrdina, škarohlíd výzkumník Oddys, je první den dopoledne v kině na filmu o závěru poslední války. Dozrává v něm rozhodnutí skončit s bádáním v UPVD, kde mnoho let restauroval starožitnosti neznámého původu a souběžně se věnoval čističce. Svůj úmysl postupně kdekomu oznamuje. Všichni se většinou diví, ale v jeho rozhodnutí mu nebrání. Přitom ani on sám vlastně neví, co hledá, ač tvrdí, že výzkumem v UPVD nelze k ogangii dospět...

Charakteristickým rysem modlitby růžence je opakování stejných slov. Může nám tato modlitba pomoci setrvat v Boží přítomnosti? Otec Jeroným se růženec modlil po mnoho let a získaná zkušenost ho vedla k napsání krátkého „předzpěvu“. Je určen těm, kteří by se rádi modlitbě růžence věnovali, aby skrze Pannu Marii dospěli k hlubšímu osobnímu vztahu ke Kristu. Otec Jeroným ukazuje, jak se vyhnout rutině a vytvořit si jediný návyk – znovu a znovu se obracet k Bohu a prohlubovat přátelství s ním.

Vyprávění pro děti vycházejí poprvé jako samostatná kniha podle autentického znění, jak je publikoval Josef Čapek v Lidových novinách v letech 1929–1933. Rovněž při reprodukci Čapkových ilustrací k vyprávěním a grafickém členění textu byla respektována výchozí podoba původního otisku.

Petr Fidelius vypracoval analýzu jazyka komunistické moci a významně přispěl k pochopení, že každý politický systém má svůj vlastní politický jazyk, který buď něco osvětluje, ozřejmuje, nebo zakrývá a vytváří falešné zdání. Tehdy jsem zastával názor, že tuto druhou funkci plní hlavně jazyk totalitních režimů, a netušil jsem, že i liberální demokracie se může shodou okolností ocitnout v situaci, v níž jí už nepůjde o pravdu a sdílené hodnoty, ale zastírání nepříjemných problémů a předstírání jejich řešení.

V pořadí sedmá básníkova sbírka obsahuje 44 básní rozčleněných do dvou částí a celkově pěti oddílů. Jde o soubor nerýmovaných textů psaných volným, rytmizovaným veršem.

Básnická sbírka. Krása, s právem disonance, je ovšem nezadatelná. Pták letí na prázdné místo formace.

Dny ze dna, to je devětačtyřicet básní v pěti oddílech. Knihy Jinak, a jinam a Dny ze dna jako pravá a levá deska jednoho obrazu?

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 vyzván tehdy Vladimírem Holanem do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe. Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o otevírání oken do Evropy. Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini). Podle jednoho postřehu Jiřího Němce v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie. Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem. Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe. Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let , aniž by při tom opustil zřetel k nutnosti ,ortodoxie, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví, neboť takto je možno se uchránit ,diletantismu a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry ,nové vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským útvarem ,nejvyšší komplexity je nesporně Církev.

Jméno Leonida Pljušče (19392015), významného disidenta sovětské éry, je spojováno zejména s oběťmi politicky motivovaného zneužívání psychiatrie. Kniha Na karnevalu dějin vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které se na L. Pljušče obrátilo s prosbou, aby pojednal o sobě a svém odporu vůči sovětskému režimu. Paměti autor sepsal v ruštině bezprostředně po svém odchodu do emigrace roku 1976. V knize L. Pljušč zaznamenal své dosavadní životní etapy: dětství a mládí, pedagogickou činnost, práci v akademickém ústavu, zájem o parapsychologii, telepatii, teorii her, dále odchod do podzemí, rozvíjení aktivit v samizdatu, pronásledování politickou policií, internaci v psychiatrické léčebně a odchod za hranice. K okolnostem vzniku své vzpomínkové knihy v jednom rozhovoru uvedl: Pokud jste četli mou knihu Na karnevalu dějin, jistě jste si všimli toho, že kapitola o psychušce je nejkratší. Neměl jsem vnitřní sílu psát, vždyť jsem knihu začal hned pro propuštění z psychiatrického vězení. Pljuščova kniha zpřítomňuje pohled na svět formovaný v sovětské éře: pevné, předem dané vzorce chování a myšlení, stereotypy, vedoucí k vytvoření unifikovaného sovětského člověka. Současně vykresluje charakter a meze rádoby liberálního Chruščovova období i Brežněvovu vládu. Nucené držení nepohodlných občanů v psychiatrických zařízeních autor chápal jako jeden z podstatných znaků totalitarismu: Vždyť je tak jednoduché prohlásit ty, co jinak smýšlejí, za psychicky nemocné. Důležitost boje za lidská práva shrnul Leonid Pljušč těmito slovy: Každé hnutí ať už národnostní, náboženské, sociální či jiné mělo své dějiny, své příčiny, své zvláštnosti. Avšak v procesu svého rozvoje nutně dospívalo ke společnému jmenovateli k obraně lidských práv, neboť si uvědomilo, že bez dodržování všeobecného práva na svobodu slova, tisku, shromažďování, spolků nemůže dosáhnout svého dílčího cíle. Kniha je svědectvím ještě jednoho boje zápasu Taťjany Žitnikovové-Pljuščové za záchranu svého manžela. Příloha, jež je nedílnou součástí knihy, sestává z koláže obsahující její dopisy a stížnosti, jež adresovala řadě institucí, odpovědi na ně a její dodatečně psané komentáře.

Anna Housková představuje trochu jiného Borgese, než jaký je znám z četby povídek. Odkrývá Borgesovu umanutou zálibu v argentinských reáliích a jeho vztahování se ke gaučům z literatury a zabijákům z předměstí. Borges se ve svém díle napříč časem vrací k argentinským archetypům, reflektuje jejich tradici a sám k ní přispívá vytvářením mýtu předměstí Buenos Aires. Druhým těžištěm této monografie je žánr eseje. Autorka se zaměřuje nejen na rozsáhlou Borgesovu esejistiku, u nás méně známou, ale i na esejistický princip ve všech žánrech jeho díla. Argentinské atmosféře odpovídá obrazový doprovod z děl výtvarníků Borgesovy blízkých (Xul Solar, Attilio Rossi) anebo děl autorů, kteří se věnovali zpracování podobných témat jako Borges (Jindřich Pileček). Monografie je doplněna soupisem Borgesových děl přeložených do češtiny a výběrovým přehledem ohlasů na jeho tvorbu. Z autorčina úvodu: Často zde Borgese cituji. Jeho volné přiřazování literárních nápadů je pro citáty jako stvořené: mohou stát samy, mohou být v kterémkoli autorově textu člověk v nich pak často bloudí a hledanou větu už nenajde. Borges čtenáře buď neosloví, anebo nadchne, v nekonečně mnohoznačném díle si každý najde svého Borgese. Nejlepší je na něm potěšení z četby. Nejradši mám v této knížce jeho citáty.

Poéma Král na střeše čítá ke dvěma tisícům veršů a vznikala v polovině sedmdesátých let v Izraeli, kde Franz Wurm tehdy pobýval. Na díle autor pracoval ještě další desetiletí, poprvé báseň vyšla až v roce 1997 ve švýcarském nakladatelství (Frauenfeld, Waldgut). Kniha vychází v zrcadlovém vydání obsahujícím německý originál a český překlad. Král na střeše oplývá jinak rozvinutou jazykovou hrou, než jaká zbarvuje ostatní Wurmovy verše, básník v ní především glosuje, komentuje, ironizuje a vstřebává do sebe celek literatury. Vedle kroužení kolem otázky po smyslu života se tu prostřednictvím rozhovoru dvou postav, které reprezentují různé póly uvnitř jediného člověka, díváme sarkasticky laděným pohledem na současný manipulovaný a o hodnoty okleštěný svět. Spád řeči je rychlý, ba prudký, vtip se zbarvuje do černého humoru, nejjiskřivější verše se týkají toho, „jak tu být jinak“, jak „stále znovu přicházet k sobě“. Wurmova poéma je například spřízněna s Holanovou Nocí s Hamletem nebo s některými skladbami Rilkovými. Kniha obsahuje podrobnou chronologii života a díla Franze Wurma.

Soubor má stejně jako Kolmačkovy předchozí knížky (Moře, Wittgenstein bije žáka) několik částí (Život těla, Život ve dne v noci, Život nad kráterem, Život na pomezí, Les), jež se skládají z pásem, cyklů a samostatných básní. Převažují volné verše (občas je užit rým), vyskytují se zde i básně v próze. Žánrově je kniha velmi pestrá: lyrickou reflexi střídají hovory o snech, deníkové záznamy nebo zaslechnutá komunikace radioamatérů.

Kniha dlouhá léta komunistickým režimem vězněného teologa, filosofa a publicisty (1921–1998), inspirovaná mj. Myšlenkami Blaise Pascala. Nejde o deník v pravém slova smyslu, zápisy sice narůstají v čase, ale jejich tématem není lineární každodennost všedního života. Edice obsahuje zápisy z let 1969–1975, v závěru je připojen text Tajemství otřásání (datovaný 1955–1960). „V české literatuře není mnoho deníků toho druhu, jaký se zde dostává čtenáři do rukou. Autor žije Apokalypsou. Tato kniha pronikla jeho ducha až do oněch hlubin, v nichž se setkává s živým Bohem. Celý svůj život a veškeré dění vidí jejím prismatem. Formuluje zásady jejího výkladu a četnými citacemi literatury starověké, středověké a novodobé nám umožňuje lépe pochopit jak tuto knihu, tak náš život a smysl krize našeho věku. Klíčem k pochopení této krize je především meditace »Tajemství otřásání«, kterou autor připojil ke svému deníku. Vnitřní svět autorův má dva póly, tajemství otřásání a tajemství vejití v odpočinutí. Tyto dva póly jsou vlastně póly vnitřního světa každého z nás. Otřásáním, úzkostí a starostí se zabývá mnoho denních zápisků. Je jich daleko víc než stránek o vejití v odpočinutí. Odpočinutím vrcholí život člověka. Kolik lidí však vejde v odpočinutí, čili dosahuje dokonalého pokoje v tomto životě? Čtenář, který hledá smysl úzkosti a starosti, který touží osvobodit se od těchto dvou »sester«, jež provázejí náš život, najde v deníku řadu záznamů, které mu pomohou osvobodit se od nich. Život každého z nás je zápasem Jakubovým, zápasem s živým Bohem. Záznamy z 20. 7. 1971 a »starý zápis« z února 1975 patří k nejhlubším stránkám vydávajícím svědectví o tomto zápase. Záznam z 20. 7. 1971 je vnitřním portrétem nejen autora, nýbrž člověka vůbec. Důležitou úlohu hraje v životě autora idea domova. Osvětluje ji zážitky ze svého dětství, úryvky z české a jinojazyčné literatury, citáty z bible… A nejde mu jen o domov našeho dětství a o vlast. Idea domova je zde promítnuta do celého kosmu. Apokalyptický deník není jen komentářem k Apokalypse. Vede nás k tomu, abychom četli evangelia, bibli a veškerou literaturu ve světle této knihy, abychom v tomto světle viděli celý náš svět.“2. vydání.