Triáda strana 20 z 23

Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním. Malíř a literát Josef Čapek se v úsilí o otevřené vnímání forem a možností umělecké tvorby – o umění vnitřně prožité, charakterní – soustavně věnoval tzv. okrajovým oblastem umění a jejich svébytnosti. Vedle projevů bezprostředních, prostých a účelných, anonymních a naivních, řemesel a moderních technických vymožeností, nových médií, otázek vkusu, městského folkloru atd. studoval a pronikavě popsal podoby umění primitivního, resp. etnického. Soubory Nejskromnější umění a Málo o mnohém spadají do kontextu jeho poválečné novinářské aktivity, programově obohacující téma primitivní tvořivosti o souvislosti domácí a dobovou estetickou diskusi o funkční, etické a sociální aspekty především v pojetí živého a životného vztahu umění a reality. Diletantská povídka je komentovaným příkladem neumělosti v literatuře. Pojetí umění laického (diletantního) a umění přírodních národů (divošského) je přitom v Čapkově promýšlení přirozeně a plodně vnitřně propojeno.

Po vydání prvního a druhého svazku (2007, 2008) básní Čana (1946–1997, od roku 1968 ve Švýcarsku a Izraeli) vychází nyní svazek třetí, dovršující souborné, třísvazkové vydání Čanova básnického díla. Třetí svazek obsahuje sbírky Žehrání a proslovy, Sešitek trapné poezie aneb Malá kronika, Přilepili mně vousy a předepsali brýle a oddíl překladů a parafrází Ozvěny (mj. biblická Píseň písní, básní ze svitků od Mrtvého moře, Michelangela, W. Shakespeara, R. M. Rilka, K. Kavafise, R. Frosta, O. Mandelštama, A. Achmatovové, W. B. Yeatse, E. Lasker-Schülerové, D. Thomase, P. P. Pasoliniho...)

Básnická sbírka Jiřího Tomáška - autor pracuje s lyrickým náznakem, veršovou zkratkou. Ve srovnání s předchozí sbírkou Banalita (Triáda 1999) ubylo exprese, výpověď nabyla ještě větší lapidárnosti. Je zachován paralelismus osobního i nadosobního, lidského

Básnická sbírka Jiřího Tomáška - autor pracuje s lyrickým náznakem, veršovou zkratkou. Ve srovnání s předchozí sbírkou Banalita (Triáda 1999) ubylo exprese, výpověď nabyla ještě větší lapidárnosti. Je zachován paralelismus osobního i nadosobního, lidského

Podstatným zdrojem vypravěčského díla francouzského spisovatele Marcela Jouhandeaua (26. 7. 1888 – 8. 4. 1979) je rodné městečko Guéret v Limuzínsku. Autor je časem přezval na Chaminadour. Jouhandeau zachycuje skutečné, žijící postavy. Ale vybírá si, sahá po tom, v čem postřehuje metafyzický přesah, onu polohu „na hraně“, na ose mezi dobrem a zlem, nebem a peklem, s níž má tak silnou osobní zkušenost. Jeho styl tím získává zvláštní osobitost, jakousi přímočarost a někdy až krutou strohost, jež bez potřeby jakéhokoli autorského komentáře dokáže ukázat realitu zároveň i s jejím metafyzickým dosahem. Výstižně to vyjádřil Jouhandeauův velký obdivovatel, literární kritik a historik Gaëtan Picon: „Jouhandeauovy postavy jako by vždy obestíralo něco posvátného: každé jejich gesto je obřad a zapojuje se do ceremoniálu věčnosti. Ať je to vrah, cizoložník, sodomita, nebo kněz pozdvihující hostii, všechno na této zemi, kde se Nebe střetá s Peklem, je posvátné. Tak jako je Chaminadour místem, kudy prochází, zakotven v pekle, Jákobův žebřík a od hvězdy ke hvězdě stoupá až k věčnosti , Jouhandeauův vesmír tvoří symbolická hierarchie, v níž každá věc je na tom místě, jaké bude zaujímat na věčnosti.“ Celistvost spočívá u Jouhandeaua vždy ve smyslu. K jeho zachycení někdy stačí i jen krátká scénka nebo jedna jediná zaslechnutá věta, jedno spatřené gesto. Vzniká tak určitá mozaikovitost, vypravěčský útvar typický zvláště pro tři díly Chaminadouru. O výběru z Jouhandeauových próz do této knihy proto rozhodovala mimo jiné i snaha nabídnout v nich ucelené příběhy a upozornit tak případně i širší okruh čtenářů na autora u nás dnes prakticky zapomenutého – který však kdysi upoutal pozornost například Bohuslava Reynka (v jehož překladu a s jehož ilustracemi vyšla v roce 1930 Jouhandeauova drobná próza Astaroth aneb Noční návštěvník) nebo Josefa Heyduka (překladatele Jouhandeauových vzpomínek z mládí, vydaných v roce 1940 pod názvem Kvetoucí šalvěj).

Podstatným zdrojem vypravěčského díla francouzského spisovatele Marcela Jouhandeaua (26. 7. 1888 – 8. 4. 1979) je rodné městečko Guéret v Limuzínsku. Autor je časem přezval na Chaminadour. Jouhandeau zachycuje skutečné, žijící postavy. Ale vybírá si, sahá po tom, v čem postřehuje metafyzický přesah, onu polohu „na hraně“, na ose mezi dobrem a zlem, nebem a peklem, s níž má tak silnou osobní zkušenost. Jeho styl tím získává zvláštní osobitost, jakousi přímočarost a někdy až krutou strohost, jež bez potřeby jakéhokoli autorského komentáře dokáže ukázat realitu zároveň i s jejím metafyzickým dosahem. Výstižně to vyjádřil Jouhandeauův velký obdivovatel, literární kritik a historik Gaëtan Picon: „Jouhandeauovy postavy jako by vždy obestíralo něco posvátného: každé jejich gesto je obřad a zapojuje se do ceremoniálu věčnosti. Ať je to vrah, cizoložník, sodomita, nebo kněz pozdvihující hostii, všechno na této zemi, kde se Nebe střetá s Peklem, je posvátné. Tak jako je Chaminadour místem, kudy prochází, zakotven v pekle, Jákobův žebřík a od hvězdy ke hvězdě stoupá až k věčnosti , Jouhandeauův vesmír tvoří symbolická hierarchie, v níž každá věc je na tom místě, jaké bude zaujímat na věčnosti.“ Celistvost spočívá u Jouhandeaua vždy ve smyslu. K jeho zachycení někdy stačí i jen krátká scénka nebo jedna jediná zaslechnutá věta, jedno spatřené gesto. Vzniká tak určitá mozaikovitost, vypravěčský útvar typický zvláště pro tři díly Chaminadouru. O výběru z Jouhandeauových próz do této knihy proto rozhodovala mimo jiné i snaha nabídnout v nich ucelené příběhy a upozornit tak případně i širší okruh čtenářů na autora u nás dnes prakticky zapomenutého – který však kdysi upoutal pozornost například Bohuslava Reynka (v jehož překladu a s jehož ilustracemi vyšla v roce 1930 Jouhandeauova drobná próza Astaroth aneb Noční návštěvník) nebo Josefa Heyduka (překladatele Jouhandeauových vzpomínek z mládí, vydaných v roce 1940 pod názvem Kvetoucí šalvěj).

Erika Olahová se narodila 14. 1. 1957 ve Zvolenu. Od patnácti let pracovala, nejdříve v továrně, potom v pohostinství jako kuchařka a servírka. Žije v České Třebové. Knižně vydala soubor povídek s názvem Nechci se vrátit mezi mrtvé (ed. Jan Červenka, Prah

Vyprávění o mladém mnichovi bratru Theofanovi ze Sept-Fons napsal otec Samuel, nynější převor kláštera v Novém Dvoře, několik týdnů po jeho smrti v roce 1989 jako svědectví o souboji se zákeřnou nemocí. Když bezmála dvacet let po těchto událostech pročíta

Kniha představuje výbor prací Zdeňka Vašíčka z let 1979-2008. Spoluautorkou tří textů je Francoise Mayerová. Spojujícím tématem je zkoumání toho, jak se zdánlivě jednoduché, základní pojmy jako mimo jiné minulost, současnost, paměť a dějiny proměňují, jak

Kniha vychází vychází k příležitosti 100. výročí Staigerova narození, představuje reprezentativní průřez jeho celoživotním dílem. Kromě nejproslulejší Staigerovy knihy, Základních pojmů poetiky, výbor obsahuje autorovy programové studie a články, curyšský

Po vydání prvního svazku souboru básní Čana (1946–1997, od roku 1968 ve Švýcarsku a Izraeli), který obsáhl sbírky Červen, Balady za šesťák a romance po korunce a Zpěvy skoro sokolské, vychází nyní svazek druhý. Přináší sbírky Sonety pro nic a za nic, Sone

Dlouho očekávané vydání deníkového svazku z let 1975–1989 (rozšířené o záznamy nalezené v autorově pozůstalosti z let 1980–1997) chronologicky navazuje na knihu Apokalyptický deník. V Neuwirthově uvažování o paměti, dějinách a tradici, které tvoří základ

Svazek Josef Florian a Stará Říše shrnuje veškeré práce Andreje Stankoviče o staroříšském vydavateli Josefu Florianovi (1873–1941). Jeho základ tvoří původně čtyřsvazkový spis Význam Josefa Floriana pro vývoj krásné knihy který autor předložil v roce 1975 jako diplomovou práci na Katedře knihovnictví a vědeckých informací Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. První svazek tvořila monografie o J. Florianovi (zde s. 11–225) další tři obsahovaly analytický soupis produkce staroříšského vydavatelství (zde s. 257–975). Tento korpus jsme rozšířili o další tři Stankovičovy texty věnované J. Florianovi (s. 227–241). Zatímco Stankovičova florianovská monografie nyní vychází již počtvrté – poprvé byla publikována v samizdatové Edici Expedice (Praha 1983 sv. 181) podruhé péčí nakladatelství Opus Bonum (Mnichov 1983) a potřetí ve Votobii (Olomouc 1998) – bibliografický soupis staroříšských tisků se dočkal vydání více než třicet let od doby svého vzniku vůbec poprvé doplněný soupisem svazků a rejstříky.

Tento sborník je primárně zaměřen na problematiku rodiny, příbuzenství a sociální organizace v tzv. romských/cikánských skupinách. Narozdíl od dosavadních prací se pokouší nahlédnout daný předmět v celoevropském, potažmo celosvětovém kontextu. Prostřednictvím statí od renomovaných autorů zabývajících se romskými/cikánskými skupinami v různých evropských zemích (Velká Británie, Španělsko, Česká republika, Slovensko, Bulharsko, Francie, Rusko) i v USA se autoři sborníku pokouší složit mozaiku rozmanitých sociálních skupin žijících v různých geografických i socioekonomických podmínkách, které se různými způsoby adaptovaly na okolní prostředí, nadíle však fungují podle vlastních specifických hodnot a norem. Přestože je mezi těmito skupinami řada odlišností, zejména v oblasti rodiny a příbuzenství vykazují pozoruhodné podrobnosti.Cílem publiklace je však nejen podat přehled o rozličných formách příbuzenských systémů a podob rodiny u RomůúCikánů v různých zamích Evropy i v USA, ale také pozastavit se nad charakterem sociální organizace těchto skupin a její odlišnosti od sociální organizace společnosti ne-romské/ne-cikánské. Cílem sborníku je tedy mimo jiné také snaha položit otázku, mají-li tyto skupiny kromě určitých obdobných kulturních rysů něco společného, existuje-li mezi nimi povědomí jednotného původu, sdílené historie a společného jazyka, a je-li tedy (například v současné Evropě) možné hovořit o vše-romské identitě.

Autobiografická próza autorky (1943), publikujicí dosud převážně v Revolver Revui, zachycuje první roky jejího života. Příběh dítěte, narozeného do neúplné rodiny na slováckém Kyjově, rámují vnější události let 1943-1949. Touha po láskyplném přijetí ve světě dochází naplnění nečekaným způsobem. „Eliška Vlasáková [...] napsala už dvě knihy. V jedné, nazvané Jako sen aneb Zážitky sedmileté evangeličky v Dětském domově Sobotín, vzpomíná na rok prožitý v Domově, kde její maminka pracovala jako švadlena. Ale pro dnešek zůstaneme u knížky, kde se jedním okem ohlíží za svými léty předškolními. Ta mě zaujala hned od prvních stránek a z několika důvodů. Za prvé přivádí čtenáře k polohám a osudům na pohled nenápadným a obyčejným, ale zevnitř nabitým zvláštní energií a svérázností. Za druhé nepředvádí žádná literární kouzla a vypráví jazykem přímočarým a průzračným, jako by autorka mluvila k sobě, a tedy k někomu, před kým nepotřebuje nic zkrášlovat ani zakrývat. Za třetí neuplatňuje své psychologické vzdělání žádnými teoretizujícími komentáři, a přesto je prozrazuje tím, jak soustředěně pozoruje, co se jí nepřestává vybavovat z paměti: své dávné vjemy, pocity, zážitky, chování blízkých lidí. Všechno co z dětství proudí pamětí snad každému, ale co ne každý dokáže vylovit a podržet tím pravým slovem, v nezašlé barvě, v nerozmazaném odstínu. Eliška Vlasáková spouští do toho proudu ne-li síť, pak aspoň neúhybné prsty a hledá a nalézá.“(Antonín Přidal)

Básně českého emigranta (vlastním jménem Tomáš Ungár 1946-1997). Kniha přínáší všechny dochované texty ve třech oddílech.