Triáda strana 21 z 23

Básně českého emigranta (vlastním jménem Tomáš Ungár 1946-1997). Kniha přínáší všechny dochované texty ve třech oddílech.

Pavel Kolmačka (nar. 1962) byl dosud známý jako autor dvou básnických sbírek (Vlál za mnou směšný šos, 1994, a Viděl jsi, že jsi, 1998). Vítek Koblasa, hrdina románu Stopy za obzor, je generačně blízký autorovi. Polovinu knihy (Levá deska – Stopař) tvoří rozpomínky na Vítkovo dětství v Praze a na dojmy z venkovských prázdnin. Je to nahlížení do času, který už uplynul, a přece trvá, do situací, které je třeba znovu objevit: pocit bezpečí v kruhu rodiny dostává během let trhliny a Vítkovi se zdá, že zlu, byť možná nezaviněnému, nelze uniknout. Přesto si Vítek z dětství odnesl zkušenost, že „věčnost existuje“. Ve druhé části knihy (Pravá deska – Prám) se hrdina snaží zvládnout roli dospělého a neztratit kontakt s hodnotami, které přijal za své: „Chtěli jsme zachránit Boha, aby svět nebyl prázdnej.“ Venkovské tuskulum mu dalo naději, že může uspět, ale pocit ohrožení nezmizel. Stopy za obzor jsou pokusem o spojení nevinnosti s příběhem, básnického souznění s epickým odstupem. Hrdinovu snahu „udržet svět pohromadě“, sladit prozaické stránky existence s expresivním prožitkem a meditací o Bohu, podporuje autor tím, že střídá žánrové polohy (mj. báseň v próze nebo dobrodružná četba pro děti) a rozehrává jazykové rejstříky (afázie, ošetřovatelský a sektářský slang). Vystižení specifické atmosféry prostředí pomáhá odkrývat význam, zachycuje půvab, grotesknost i humor v mezilidských situacích. Opakování a rozvíjení dílčích motivů vyúsťuje v propojení reality se symbolickou rovinou příběhu.

Pavel Kolmačka (nar. 1962) byl dosud známý jako autor dvou básnických sbírek (Vlál za mnou směšný šos, 1994, a Viděl jsi, že jsi, 1998). Vítek Koblasa, hrdina románu Stopy za obzor, je generačně blízký autorovi. Polovinu knihy (Levá deska – Stopař) tvoří rozpomínky na Vítkovo dětství v Praze a na dojmy z venkovských prázdnin. Je to nahlížení do času, který už uplynul, a přece trvá, do situací, které je třeba znovu objevit: pocit bezpečí v kruhu rodiny dostává během let trhliny a Vítkovi se zdá, že zlu, byť možná nezaviněnému, nelze uniknout. Přesto si Vítek z dětství odnesl zkušenost, že „věčnost existuje“. Ve druhé části knihy (Pravá deska – Prám) se hrdina snaží zvládnout roli dospělého a neztratit kontakt s hodnotami, které přijal za své: „Chtěli jsme zachránit Boha, aby svět nebyl prázdnej.“ Venkovské tuskulum mu dalo naději, že může uspět, ale pocit ohrožení nezmizel. Stopy za obzor jsou pokusem o spojení nevinnosti s příběhem, básnického souznění s epickým odstupem. Hrdinovu snahu „udržet svět pohromadě“, sladit prozaické stránky existence s expresivním prožitkem a meditací o Bohu, podporuje autor tím, že střídá žánrové polohy (mj. báseň v próze nebo dobrodružná četba pro děti) a rozehrává jazykové rejstříky (afázie, ošetřovatelský a sektářský slang). Vystižení specifické atmosféry prostředí pomáhá odkrývat význam, zachycuje půvab, grotesknost i humor v mezilidských situacích. Opakování a rozvíjení dílčích motivů vyúsťuje v propojení reality se symbolickou rovinou příběhu.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 - březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše b yla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Toto české vydání obsahuje poprvé nově nalezené a dosud nepublikované st ránky.

Paralipomena, sedmý, doplňkový svazek k šestidílnému DÍLU BEDŘICHA FUČÍKA, soustřeďují texty Bedřicha Fučíka (1900–1984) z let 1918–1984, juvenilie (básně, povídky aj.), recenze (v časopisech Fujara, Tvar, Rozpravy Aventina, Eva, Akord atd.), účast v anketách, redakční prohlášení, polemické glosy, přednášky či „vyznání“ napsaná pro rukopisné sborníky. Zvláštní oddíl tvoří texty a projevy týkající se problematiky vydávání knih či vedení nakladatelství, která řídil (Melantrich aj.), a oddíl shrnující vše podstatné k jeho významné práci editorské – ať už šlo o Dílo F. X. Šaldy nebo o Díla J. Demla, J. Čepa a J. Zahradníčka, jež vycházela ve Fučíkově strojopisné edici Rukopisy VBF. Všechny texty, které Paralipomena uvádějí, vycházejí knižně poprvé. Doplňují a završují DÍLO BEDŘICHA FUČÍKA, ukazují Fučíkovu osobnost a jeho kritickou práci v celém jejím vývoji, plastičnosti a rozmanitosti.Druhou část svazku tvoří Bibliografie Bedřicha Fučíka, která poprvé v plném rozsahu představuje jeho kritické, ediční a nakladatelské projevy.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 - březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše b yla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Toto české vydání obsahuje poprvé nově nalezené a dosud nepublikované st ránky.

Paralipomena, sedmý, doplňkový svazek k šestidílnému DÍLU BEDŘICHA FUČÍKA, soustřeďují texty Bedřicha Fučíka (1900–1984) z let 1918–1984, juvenilie (básně, povídky aj.), recenze (v časopisech Fujara, Tvar, Rozpravy Aventina, Eva, Akord atd.), účast v anketách, redakční prohlášení, polemické glosy, přednášky či „vyznání“ napsaná pro rukopisné sborníky. Zvláštní oddíl tvoří texty a projevy týkající se problematiky vydávání knih či vedení nakladatelství, která řídil (Melantrich aj.), a oddíl shrnující vše podstatné k jeho významné práci editorské – ať už šlo o Dílo F. X. Šaldy nebo o Díla J. Demla, J. Čepa a J. Zahradníčka, jež vycházela ve Fučíkově strojopisné edici Rukopisy VBF. Všechny texty, které Paralipomena uvádějí, vycházejí knižně poprvé. Doplňují a završují DÍLO BEDŘICHA FUČÍKA, ukazují Fučíkovu osobnost a jeho kritickou práci v celém jejím vývoji, plastičnosti a rozmanitosti.Druhou část svazku tvoří Bibliografie Bedřicha Fučíka, která poprvé v plném rozsahu představuje jeho kritické, ediční a nakladatelské projevy.

Prázdninové deníky z Horní vsi psané v letech 1960 – 1962.

Prázdninové deníky z Horní vsi psané v letech 1960 – 1962.

Paměti architekta Jana Sokola (25. května 1904 - 27. září 1987) osvětlují dlouhou cestu za smyslem života, práce a víry. Volba architektury vymezila prostor ke studiu i tvoření, doba někdy pomáhala, jindy stavěla těžké překážky. O minulém pro přítomné a budoucí píše autor v první části knihy. Druhá část, Moje plány, shromáždilaarchitektovo dílo, vycházející z koncepcí zakotvených historicky, technicky i umělecky. Ideje a plány se ale často nedaly realizovat jinde než na pracovním stole. Tam přesto i drobné úlohy nalézaly váhu symbolu, v hledání přinášely pevnou oporu reality.

Paměti architekta Jana Sokola (25. května 1904 - 27. září 1987) osvětlují dlouhou cestu za smyslem života, práce a víry. Volba architektury vymezila prostor ke studiu i tvoření, doba někdy pomáhala, jindy stavěla těžké překážky. O minulém pro přítomné a budoucí píše autor v první části knihy. Druhá část, Moje plány, shromáždilaarchitektovo dílo, vycházející z koncepcí zakotvených historicky, technicky i umělecky. Ideje a plány se ale často nedaly realizovat jinde než na pracovním stole. Tam přesto i drobné úlohy nalézaly váhu symbolu, v hledání přinášely pevnou oporu reality.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 - březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Toto české vydání obsahuje poprvé nově nalezené a dosud nepublikované stránky.

Dá se říci, že Hildebrand je jediným mužem předmodernistické generace, jehož impuls byl nejen uznáván, ale nadále skutečně kultivován generací novou. Souvisí to patrně s tím, že Hildebrand svůj názor formuloval na poměrně malém rozsahu (na rozdíl od akademických teoretiků typu Lippse), v jasné návaznosti na aplikaci (jakožto praktik). Na aktuálnosti pak dílo neztratilo pro svůj protiimitativní názor formulovaný sice obtížně, avšak přesto radikálně a konsekventně.

Dá se říci, že Hildebrand je jediným mužem předmodernistické generace, jehož impuls byl nejen uznáván, ale nadále skutečně kultivován generací novou. Souvisí to patrně s tím, že Hildebrand svůj názor formuloval na poměrně malém rozsahu (na rozdíl od akademických teoretiků typu Lippse), v jasné návaznosti na aplikaci (jakožto praktik). Na aktuálnosti pak dílo neztratilo pro svůj protiimitativní názor formulovaný sice obtížně, avšak přesto radikálně a konsekventně.

Kniha o počátcích odporu proti husákovské „konsolidaci“, o zneužívání psychiatrie a metodách StB v tehdejší době a o tom, proč dnes česká společnost nechce slyšet pravdu o své normalizační minulosti.

Kniha o počátcích odporu proti husákovské „konsolidaci“, o zneužívání psychiatrie a metodách StB v tehdejší době a o tom, proč dnes česká společnost nechce slyšet pravdu o své normalizační minulosti.