Triáda strana 14 z 23

Pedagogický náčrtník (Pädagogisches Skizzenbuch) vyšel roku 1925 jako druhý svazek edice Knihy Bauhausu, řízené Walterem Gropiem a László Moholy-Nagyem, v mnichovském nakladatelství Albert Langen. Paul Klee, jenž na Bauhausu mezi lety 1921 a 1930 vyučoval, shrnul v této knize obsah svých přednášek věnovaných nauce o výtvarných formách. Grafická úprava českého vydání vychází z typografie László Moholy-Nagye pro původní vydání.

Zdeněk Vašíček (1933–2011) své poslední dílo, svazek nazvaný Jak se dělají filosofie a čítající zhruba dvě stě normostran, uzavřel v polovině března roku 2011, poté co zanesl redakční připomínky Karla Palka. Pracoval na něm několik let, intenzivně pak po vydání knihy Minulost a současnost – paměť a dějiny (spoluautorka Françoise Mayer; Praha/Brno, Triáda/CDK 2009). Kniha má deset kapitol (jedenáctou tvoří bibliografie) s různým počtem podkapitol. Soustavnost, s níž autor „vyšetřuje“ celou rozsáhlou oblast systémů, pojmů, představ apod. spojovaných s disciplínou filosofie, bude možná pro některé jeho dřívější čtenáře překvapující. Za zmínku přitom stojí ještě to, že při vší soustavnosti dokázal Zdeněk Vašíček napsat tak svěží, poutavý a stylově vyrovnaný soubor. Autorova důslednost a systematičnost zde nevyúsťuje ve vytvoření jiného, dalšího systému. Ukazuje k tomu, že skutečné myšlení začíná právě tam, kde opouští systémy, definice, přihrádky a jiné „strnulé formy“. Či spíše, kde jde proti nim a snaží se z nich vyprostit. Otázka zůstává, zda a jak je v takové snaze možno uspět. Vašíčkova odpověď je skeptická, avšak tato skepse není odpovědí úplnou.

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (nar. 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů – Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se „refrény“ (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a „lyrický záznam“, více se akcentuje „příběhovost“ a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

Kritické vydání nejdůležitější knihy literárního kritika Jana Lopatky (1940-1993). Postuláty literární kritiky prezentované v Předpokladech tvorby patří k dodnes diskutovaným otázkám české literární kritiky a vědy (např. otázka vztahu umění a skutečnosti, autenticity v deníkové literatuře, vztahu řemeslnosti a umění apod.). Editor Michael Špirit, který se Lopatkovu dílu soustředěně věnuje již více než desetiletí, znění prvního knižního vydání z roku 1991 konfrontoval s autorovým strojopisem, časopiseckými otisky před knižním vydáním, prvními samizdatovými edicemi z roku 1978 a 1983 i prvním soubornou samizdatovou edicí z roku 1985, a doplnil edici o opravenou, rozšířenou a aktualizovanou bibliografii Jana Lopatky. Předmluvu napsal Václav Havel.

Ve čtrnácti esejích a studiích se současný přední máchovský badatel vrací k výkladu jednotlivých textů a pasáží z díla Karla Hynka Máchy a transformaci básníkova vidění - zaznamenaného v jeho denících či kresbách - do jeho básnické a prozaické tvorby. Zvláštní pozornost pak věnuje otázkám topografie v Máchově díle, především v básni Máj. V jedné kapitole se také věnuje Máchovu putování do Itálie, jak je básník zapsal ve svém deníku, součástí této kapitoly je podrobný popis trasy této cesty, včetně kilometráže. Slovo senzace v titulu odkazuje ke knižnímu významu „počitek, vjem, vnímání". Charakterizovat soubor Kolocových prací pak lze právě skrze tento výraz: jako texty vzniklé z ustavičné pozornosti a soustředěné vnímavosti k literárnímu i výtvarnému dílu zakladatele českého moderního básnictví. Autorova široká obeznámenost s tématem však nikdy není demonstrována samoúčelně, ale směřuje k odkrývání bohatství a poutavosti díla velkého českého básníka. Jako příloha knihy vychází autorem zpracovaná anotovaná bibliografie všech vydání Máje do 16. listopadu 2010, dvousetletého jubilea Máchova narození. Kniha navazuje na autorův první knižně vydaný soubor Máchovských studií, Rozčilene´ cesty Karla Hynka Máchy po hradech spatrˇeny´ch (Praha, Kovalam 1998).

Svazek přináší komentované, kritické vydání autorových první dvou knih, napsaných v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, práci o V. Holanovi Sebeuvědomění poezie a monografii Poezie Karla Tomana. Spolu s chystanou edicí tří zbývajících knižních prací o velkých českých románech tvoří kompletní, vzácně soudržné literárněkritické dílo. Autor vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Prázdninové deníky z Horní Vsi psané v letech 1960–1962 (respektive 1963) nalezl Zbyněk Hejda před nedávnem v sešitu s hnědočernými tužšími deskami. V době, kdy je psal, žili v Horní Vsi z rodiny jeho otce, který odtud pocházel, už jen dva lidé – strýc Rudolf a teta Božena. Deníky jsou zaplněny řadou osobních a místních jmen – často v podobách, jak je vyslovovali obyvatelé kraje, odlišných od znění v matrikách či na zeměpisných mapách. Některá z nich, stejně jako určité motivy, se objevují též v Hejdově próze Nikoho tam nepotkám, která se časově i tematicky s předkládaným deníkem prolíná, v Hejdových básních a časopisecky publikovaných rozhovorech. Vysvětlivky k těmto jménům a motivům by rozsahem vydaly na další knížku.

V prvním svazku básnického díla Čana (1946-1997, od roku 1968 ve Švýcarsku a Izraeli) vycházejí sbírky Červen, Balady za šesťák a romance po korunce a Zpěvy skoro sokolské. V Čanově poezii se spojuje ironie s vážností, hravá nadnesenost a zpěvnost s disonancí a tíhou. Jak už naznačují názvy tří sbírek, je silně ukotvena v dialogu s českou básnickou tradicí. Tu Čan rozvíjí do hlasu mimořádně svěžího a osobitého.

Kniha je výborem z nebásnických, tj. kritických, esejistických, vzpomínkových či anketních textů, psaných v letech 1968–2001 a zveřejňovaných zejména na stránkách časopisů Tvář (1968–1969), Lidové noviny (samizdat 1988), Sport/Respekt (1989–1994, 1996/97), Revolver Revue a Kritická Příloha RR (1986–2001), Lidové noviny (1999–2001), nebo jako předmluvy či doslovy ke knihám jiných autorů. Výbor je rozdělen do tří oddílů: první přináší kritické a metakritické texty o filmu, tj. o filmově-scenáristickém tvaru a způsobech jeho vnímání, druhý představuje články o zvyklostech českého kulturního a mediálního života, např. o praxi lektorských řízení nebo o chování umělců mimo umělecké dílo (zejména literátů a filmařů), třetí pak portréty, pozdravy a vzpomínky věnované vesměs přátelům nebo zapomenutým osobnostem české a slovenské kultury.

Faksimile kaligrafické práce s kolorovanými pérovými kresbami z roku 1940 od patnáctiletého syna architekta Rudolfa Welse a vnuka Šimona Welse. Doslov Pavel Holeka. Nevíme, co Martina Welse vedlo k tomu, že ilustroval a okrasným písmem vyzdobil jednu z romancí Jaroslava Vrchlického. Zlo je přítomno v jeho dochovaných textech a kresbách jako poražená pohádková mocnost. Dospívající chlapec rozuměl možná své osobní situaci, stále omezenějšímu a krutějšímu „životu s hvězdou“, právě takto: zlo musí být nakonec poraženo tak jako v pohádkách. Trpělivě vyhlížel cestu „do horké Ameriky“, kam se rodině přes všechnu snahu nakonec nepodařilo získat vízum. Oproti znovu probuzené májové přírodě v Jarní romanci byl chlapcův bezelstný svět zanedlouho nemilosrdně konfrontován s prostředím terezínského ghetta. Martin tam pracoval spolu se svým otcem v kreslírně technického oddělení, kde k jejich nejbližším přátelům patřil básník a malíř Peter Kien. Z Terezína byla celá rodina po téměř dvouletém pobytu transportována 6. září 1943 do Osvětimi a umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře (Familienlager) Bauabschnitt II B v Osvětimi-Birkenau. Martin a jeho rodiče zahynuli pravděpodobně v noci z 8. na 9. března 1944, kdy byli v plynových komorách zavražděni ti, kdo přežili šest měsíců živoření v rodinném táboře. Z doslovu Pavla Holeky. Kniha vychází v roce 100. výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického.

V prvním plánu této prózy vypráví Anna Blažíčková o svém životě v partnerském svazku s Přemyslem Blažíčkem (1932–2002), předním českým literárním vědcem. Ve skutečnosti jí tento námět slouží jako východisko k hluboké reflexi vlastního osobnostního zrání, průběhu jejího života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. Autorka, sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička, vypráví na první pohled v náhodném časovém sledu o začátcích vlastního manželství, poté o prvním setkání s Blažíčkem, o vysokoškolských studiích v polovině padesátých let, o dětství a dospívání v Bechyni, o dětství vlastních potomků v Praze, o Ústavu pro českou literaturu, o vlastní nemoci apod. V textu se ale s uplývajícími stránkami postupně prosazuje jistá vnitřní logika vyprávění, která nad lineární průběh životních a dějinných událostí staví důležitější „život paměti“, jež se neřídí časovým sledem, nýbrž intenzitou vybavovaných událostí a sjednocujícím věcným, jemně ironickým stylem.

E. Vlasáková v další knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu.

E. Vlasáková v další knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu.

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko-německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur přispívala k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ovšem ne vždy bez sporů a konfliktů. Kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německorakouskou slovesností v období datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami. Předložené sondy usilují o analýzu několika reprezentativních literárních typů a také jiného, primárně neslovesného projevu duchovní kultury, kterým je institucionalizovaná univerzitní výuka češtiny. Pro časovou názornost byla zvolena dvě témata čerpající primárně z materiálu do roku 1750, další dvě se týkají období následujícího; jejich časová prostupnost je nicméně pochopitelná, přirozená a autorem koneckonců zamýšlená.

Druhý svazek Gadamerova projektu filosofické hermeneutiky výběrově shrnuje texty zveřejněné po prvním vydání Pravdy a metody roku 1960. Gadamer se v nich vyrovnává s kritickým ohlasem na svou knihu, když jednak dějinně prohlubuje a rozšiřuje, jednak analyticky zpřesňuje uzlová místa prvního svazku. Ke klíčovým podnětům patřily veřejné rozpravy se stoupenci metodologické hermeneutiky E. Bettim, E. D. Hirschem jr., nebo H. Albertem (již počátkem 60. let), s J. Habermasem, K.-O. Apelem či A. Wellmerem o univerzalitě hermeneutiky (od roku 1967 nejprve v diskusích s Kritickou teorií o metodologii sociálních věd) či s francouzským poststrukturalistickým myšlením zastoupeným dekonstrukcí J. Derridy (počínaje rokem 1981). Gadamer znovu otevírá otázky vztahu mezi hermeneutickou zkušeností a metodickým poznáním, poměru k řeči a tradici, výkladu pojmu „předsudek“ či vztahu ke kritice ideologie apod. V četných nábězích, z posunutých zorných úhlů a s odkazy na hojné prameny z dějin myšlení nabízí argumentační figury a konkrétní historické doklady pro základní teze univerzální hermeneutiky, tj. pro úvahy o zásadně ne-metodické bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, pro pojetí pojmu „zkušenosti“ a „zakoušení“ (proti pojmům „prožitku“ a „prožívání“, vázaným na subjekt) jako něčeho, čím procházíme, co přesahuje subjektivitu a stává se „děním“ a „událostí“, a nakonec pro svůj univerzální pojem „rozumění“ jako jednoty rozumějícího a rozuměného, jako vystupování ze sebe k jinému sebe sama, jako vyhlížení a pohlížení rozumějícího na svět, které souvisle přechází v prohlížení sebe samého.

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina. Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofi ckého díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize stýkají dvě samostatné disciplín y, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.