Triáda strana 14 z 23

Hlava žáru zachycuje, jak se ustavovaly básnické vidění a poetika Vladimíra Binara od konce padesátých let a proměňovaly v následujícím desetiletí. První část tvoří výbor z básnických sbírek a textů z let 1959–1968, výrazných zvláště svou bohatou, světelnou i temnou obrazností. Druhá, paralelní část, nazvaná Kolokvia I, uvádí čtenáře do světa, z nějž imaginativní a duchovní podoba autorových veršů a lyrických próz vyrůstá. Kniha získala cenu Nadace Český literární fond.

"Kniha je souborem mých prací věnovaných Jakubu Demlovi, které vznikaly v letech 1968–2008,“ píše o tomto svazku jeho autor Vladimír Binar. „Soustřeďuje texty různého charakteru a podob – vedle rozsáhlejší monografické studie se zde objevují články, přednášky, doslovy, studie, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným a místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností, soubory postav vystupujících v jeho ,theatrum mundi‘, dokonce i interview věnovaná vydávání Demlova díla a tomu, jak zasahovalo do mého života. Přes různorodost těchto textů, věřím, že ve svém celku podají základní obraz dramatického i tragického dění Demlova života, stejně jako vývoje a tvarové podoby jeho díla – jedinečného útvaru v dějinách české literatury. Kniha obsahuje bibliografii knižního díla Jakuba Demla od Jiřího Dostála.

Kniha shrnuje většinu nebásnických prací Zbyňka Hejdy. Obsahuje články a rozhovory o literatuře, o historii a o výtvarném umění, které vznikaly převážně v letech 1965–1969 a 1987–1998, vesměs z popudu časopiseckých redakcí, k jejichž užšímu kruhu spolupracovníků autor patřil (Tvář, Střední Evropa, Revolver Revue). Žánrově svazek sestává z monograficky koncipovaných, kriticky zaměřených studií, úvah (některé z nich byly původně přednáškami), recenzí a glos, přímých replik na projev jiného pisatele, proslovů na vernisážích výstav, rozhovorů (několik z nich Hejda vedl jako tázající se) a anketních odpovědí.

Sbírky Sonety pro nic a za nic, Sonety 2 a Podivuhodné smyčcové kvintety. Celkem přináší tento svazek 176 znělek.

Proslulý text, jímž se autor prvního abstraktního díla (1866-1942) pokusil vysvětlit důvody, které ho vedly k rozhodnutí nekopírovat tvary předmětů podle skutečnosti, ale spolehnout se výhradně na výrazovou sílu a emotivní působivost barev. Výtvarně-historický dokument prvořadého významu. Vydání respektuje úpravu, již dal knize sám autor. Přeložila Anita Pelánová.

Souborné vydání tří próz – Měsíc ve žních, Dimanche ? Paris a Číňanova pěna. Jejich dění se odehrává ve velmi různých a odlišných přírodních i lidských prostředích – v českém (moravský venkov, Praha), francouzském (Paříž, Provence) a polynéském (Tahiti). Tyto různorodé scenérie tak vytvářejí ve svém prokomponovaném celku barvitou a členitou fresku, celistvý obraz světa v jeho mámivé a poutavé podobě, ale zároveň ho přes jeho světelnost a vábivost odhalují jako tajemný labyrint. „Malá mondscheinsonate či sonata quasi una fantasia“, jak V. Binar dnes přítomnému souboru říká, vznikala v letech 1970–2010. Dvojpólovost lidského života, jeho rozklenutí mezi zrození a zánik, vyjadřuje v Číňanově pěně měsíc, jehož neustálé proměny a obnovování od novu k úplňku jsou zhmotněním a symbolem prolínání skutečnosti a snu, stejně jako zrození a zániku, a proto měsíc prostupuje celou knihou jako její ústřední motiv a svorník. V. Binar (* 1941) publikoval knihu esejů Čin a slovo (def. vydání Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi, Triáda 2010), román Playback (Triáda 2001), povídky Číňanova pěna (tiskem poprvé RR č. 41/1999) a Dimanche ? Paris (tiskem poprvé RR č. 50/2002), výbor z básní Hlava žáru (Triáda 2009) a prózu Emigrantský snář (Triáda 2003). V samizdatové edici Rukopisy VBF, kterou založil a vydával s B. Fučíkem, edičně připravil mj. čtrnáctisvazkové Dílo Jakuba Demla (1978–1983, Fučíkova a Binarova Zpráva o uspořádání díla J. D. vyšla tiskem v RR č. 42/2000) a Dilo Bedřicha Fučika (1986–1989, tiskem Melantrich 1992, 1994, 1995, 1998, Triáda 2002, 2003.

E. Vlasáková v nové knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu. Vypravěčka při tom procházení vyvolává vzpomínku nejen na sousedy v nájemním domě a v okolních ulicích. Rovněž potkává a bere vážně fantomové děje promítané v městském kině, na divadle ji zdejší ochotníci okouzlí operetou. Dívče se drží tety Vlasty a pravidelně se zúčastňuje shromáždění v kostele, na konfirmaci dosud nemá věk. Rovněž svědomitě splňuje základní školní docházku, kde se před tabulí střídají učitelky čím dál víc poplatné komunistům. Zato se tam dobře snáší se svými katolickými spolužačkami, ale ani po sloučení s chlapeckou třídou nevěnuje zatím pozornost spolužákům. A už vůbec ne školitelům ateistické výchovy. Místní muži vpadnou plnou vahou do rukopisu později, ať jako životní opory, nebo slaboši a vyžírkové. Ona je však nesoudí. Svědomitost hodné dcery – v překlenutí doby je také maminkou a babičkou, se finálně projevila v té nejvážnější a nejpřirozenější službě přestárlým našim. To prozatím stačí, nerad bych tu procházku redukoval na figury a trasy. Věřím, že čtenářský zážitek se spolehlivě dostaví. Byla jsem s našima na procházce je přehledný literární útvar, próza členěná na dvě části, propojené jednotou místa i totožností hlavních postav. Rozevřená ve dvou časech vyprávění. Jako první se tu odkrývají vrstvy paměti v příbězích s dílčí pointou, následuje souvislá a bez možnosti úniku zakončená zpráva."" – Jiří Soukup

Soubor, uspořádaný do tří částí, uveřejňuje v dosud nejrozsáhlejším výběru básně významného českého básníka, člena Skupiny 42 I. Blatného (1919–1990) z „cyklu“ Pomocné školy Bixley. První část (Pomocná škola Bixley 1979) obsahuje sbírku Pomocná škola Bixley z roku 1979 (tiskem Praha, Torst 1994). Jako celek je zde publikována potřetí, až na malé výjimky beze změn. Ve druhé části (Pomocná škola Bixley 1987) jsou zařazeny básně z torontského vydání, pokud nebyly součástí sbírky z roku 1979 a pokud byly v pozůstalosti nalezeny jejich rukopisy. Tato část je zde knižně publikována podruhé, poprvé však ve znění, jež respektuje rukopisy, čímž se od torontského vydání liší. Třetí část (Pomocná škola Bixley 2011) vychází knižně jako celek poprvé. Obsahuje texty z přelomu 70. a 80. let 20. století, jež se zachovaly v pozůstalosti a byly postupně publikovány v časopisech a ve výboru The Drug of Art (New York 2007). Ediční poznámky a komentáře uvádějí ediční historii básní z cyklu Pomocné školy Bixley, evidují předchozí otisky a detailní rozdíly mezi nimi a rukopisným zněním, a dále předkládají vysvětlivky k jednotlivým básním. Soubor doplňuje rejstřík jmen a názvů. Bibliografie obsahuje informace o knižních a časopiseckých otiscích básní z období vzniku Pomocné školy Bixley a o vybraných článcích a studiích o exilové tvorbě I. Blatného.

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko--německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur přispívala k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ovšem ne vždy bez sporů a konfliktů. Tato kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německorakouskou slovesností v období datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami. Předložené sondy usilují o analýzu několika reprezentativních literárních typů a také jiného, primárně neslovesného projevu duchovní kultury, kterým je institucionalizovaná univerzitní výuka češtiny. Pro časovou názornost byla zvolena dvě témata čerpající primárně z materiálu do roku 1750, další dvě se týkají období následujícího; jejich časová prostupnost je nicméně pochopitelná, přirozená a autorem koneckonců zamýšlená.

Faksimile kaligrafické práce s kolorovanými pérovými kresbami z roku 1940 od patnáctiletého syna architekta Rudolfa Welse a vnuka Šimona Welse. Doslov Pavel Holeka. Nevíme, co Martina Welse vedlo k tomu, že ilustroval a okrasným písmem vyzdobil jednu z romancí Jaroslava Vrchlického. Zlo je přítomno v jeho dochovaných textech a kresbách jako poražená pohádková mocnost. Dospívající chlapec rozuměl možná své osobní situaci, stále omezenějšímu a krutějšímu „životu s hvězdou“, právě takto: zlo musí být nakonec poraženo tak jako v pohádkách. Trpělivě vyhlížel cestu „do horké Ameriky“, kam se rodině přes všechnu snahu nakonec nepodařilo získat vízum. Oproti znovu probuzené májové přírodě v Jarní romanci byl chlapcův bezelstný svět zanedlouho nemilosrdně konfrontován s prostředím terezínského ghetta. Martin tam pracoval spolu se svým otcem v kreslírně technického oddělení, kde k jejich nejbližším přátelům patřil básník a malíř Peter Kien. Z Terezína byla celá rodina po téměř dvouletém pobytu transportována 6. září 1943 do Osvětimi a umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře (Familienlager) Bauabschnitt II B v Osvětimi-Birkenau. Martin a jeho rodiče zahynuli pravděpodobně v noci z 8. na 9. března 1944, kdy byli v plynových komorách zavražděni ti, kdo přežili šest měsíců živoření v rodinném táboře. Z doslovu Pavla Holeky. Kniha vychází v roce 100. výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického.

V prvním plánu této prózy vypráví Anna Blažíčková o svém životě v partnerském svazku s Přemyslem Blažíčkem (1932–2002), předním českým literárním vědcem. Ve skutečnosti jí tento námět slouží jako východisko k hluboké reflexi vlastního osobnostního zrání, průběhu jejího života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. Autorka, sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička, vypráví na první pohled v náhodném časovém sledu o začátcích vlastního manželství, poté o prvním setkání s Blažíčkem, o vysokoškolských studiích v polovině padesátých let, o dětství a dospívání v Bechyni, o dětství vlastních potomků v Praze, o Ústavu pro českou literaturu, o vlastní nemoci apod. V textu se ale s uplývajícími stránkami postupně prosazuje jistá vnitřní logika vyprávění, která nad lineární průběh životních a dějinných událostí staví důležitější „život paměti“, jež se neřídí časovým sledem, nýbrž intenzitou vybavovaných událostí a sjednocujícím věcným, jemně ironickým stylem.

E. Vlasáková v další knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu.

E. Vlasáková v další knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu.

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko-německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur přispívala k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ovšem ne vždy bez sporů a konfliktů. Kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německorakouskou slovesností v období datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami. Předložené sondy usilují o analýzu několika reprezentativních literárních typů a také jiného, primárně neslovesného projevu duchovní kultury, kterým je institucionalizovaná univerzitní výuka češtiny. Pro časovou názornost byla zvolena dvě témata čerpající primárně z materiálu do roku 1750, další dvě se týkají období následujícího; jejich časová prostupnost je nicméně pochopitelná, přirozená a autorem koneckonců zamýšlená.

Druhý svazek Gadamerova projektu filosofické hermeneutiky výběrově shrnuje texty zveřejněné po prvním vydání Pravdy a metody roku 1960. Gadamer se v nich vyrovnává s kritickým ohlasem na svou knihu, když jednak dějinně prohlubuje a rozšiřuje, jednak analyticky zpřesňuje uzlová místa prvního svazku. Ke klíčovým podnětům patřily veřejné rozpravy se stoupenci metodologické hermeneutiky E. Bettim, E. D. Hirschem jr., nebo H. Albertem (již počátkem 60. let), s J. Habermasem, K.-O. Apelem či A. Wellmerem o univerzalitě hermeneutiky (od roku 1967 nejprve v diskusích s Kritickou teorií o metodologii sociálních věd) či s francouzským poststrukturalistickým myšlením zastoupeným dekonstrukcí J. Derridy (počínaje rokem 1981). Gadamer znovu otevírá otázky vztahu mezi hermeneutickou zkušeností a metodickým poznáním, poměru k řeči a tradici, výkladu pojmu „předsudek“ či vztahu ke kritice ideologie apod. V četných nábězích, z posunutých zorných úhlů a s odkazy na hojné prameny z dějin myšlení nabízí argumentační figury a konkrétní historické doklady pro základní teze univerzální hermeneutiky, tj. pro úvahy o zásadně ne-metodické bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, pro pojetí pojmu „zkušenosti“ a „zakoušení“ (proti pojmům „prožitku“ a „prožívání“, vázaným na subjekt) jako něčeho, čím procházíme, co přesahuje subjektivitu a stává se „děním“ a „událostí“, a nakonec pro svůj univerzální pojem „rozumění“ jako jednoty rozumějícího a rozuměného, jako vystupování ze sebe k jinému sebe sama, jako vyhlížení a pohlížení rozumějícího na svět, které souvisle přechází v prohlížení sebe samého.

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina. Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofi ckého díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize stýkají dvě samostatné disciplín y, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.