Triáda strana 13 z 20

Souborné knižní vydání tří próz – Měsíc ve žních, Dimanche a Paris a Číňanova pěna. „Malá mondscheinsonate či sonata quasi una fantasia, jak dnes přítomnému souboru próz říkám, vznikala v letech 1970–2010, a to přesto, že jsem ji původně nepsal jako zamýšlený a komponovaný celek, navíc se její jednotlivé ,věty?celá léta toulaly ve skladišti mé paměti, stejně jako mezi složkami mých textů, zcela samostatně a nezávisle na sobě." (V. Binar)

Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá. Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh „psího vína“ z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě – snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí. Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína bohužel jen „psího“. Oproti velké části literární produkce, jež zachycuje jen interesantní či skandální děje, nebo nás vystavuje svévolným literátským konstrukcím, se této próze daří uchopit a vyjádřit radostné a povznášející, ale i trapné a zoufalé situace takovým způsobem, že nově osvětlují a proměňují naši vlastní životní zkušenost. Kniha je cenná právě svou neokázalou, avšak jedinečně povzbudivou a vzpruživou mocí a otvírá čtenáři cestu zpět do smysluplného světa.

E. Vlasáková v nové knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu. Vypravěčka při tom procházení vyvolává vzpomínku nejen na sousedy v nájemním domě a v okolních ulicích. Rovněž potkává a bere vážně fantomové děje promítané v městském kině, na divadle ji zdejší ochotníci okouzlí operetou. Dívče se drží tety Vlasty a pravidelně se zúčastňuje shromáždění v kostele, na konfirmaci dosud nemá věk. Rovněž svědomitě splňuje základní školní docházku, kde se před tabulí střídají učitelky čím dál víc poplatné komunistům. Zato se tam dobře snáší se svými katolickými spolužačkami, ale ani po sloučení s chlapeckou třídou nevěnuje zatím pozornost spolužákům. A už vůbec ne školitelům ateistické výchovy. Místní muži vpadnou plnou vahou do rukopisu později, ať jako životní opory, nebo slaboši a vyžírkové. Ona je však nesoudí. Svědomitost hodné dcery – v překlenutí doby je také maminkou a babičkou, se finálně projevila v té nejvážnější a nejpřirozenější službě přestárlým našim. To prozatím stačí, nerad bych tu procházku redukoval na figury a trasy. Věřím, že čtenářský zážitek se spolehlivě dostaví. Byla jsem s našima na procházce je přehledný literární útvar, próza členěná na dvě části, propojené jednotou místa i totožností hlavních postav. Rozevřená ve dvou časech vyprávění. Jako první se tu odkrývají vrstvy paměti v příbězích s dílčí pointou, následuje souvislá a bez možnosti úniku zakončená zpráva."" – Jiří Soukup

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (nar. 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů – Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se „refrény“ (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a „lyrický záznam“, více se akcentuje „příběhovost“ a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

Autor pracuje v básnické sbírce s lyrickým náznakem, veršovou zkratkou. Ve srovnání s předchozí sbírkou Banalita (Triáda 1999) ubylo exprese, výpověď nabyla ještě větší lapidárnosti.

Soubor, uspořádaný do tří částí, uveřejňuje v dosud nejrozsáhlejším výběru básně významného českého básníka, člena Skupiny 42 I. Blatného (1919–1990) z „cyklu“ Pomocné školy Bixley. První část (Pomocná škola Bixley 1979) obsahuje sbírku Pomocná škola Bixley z roku 1979 (tiskem Praha, Torst 1994). Jako celek je zde publikována potřetí, až na malé výjimky beze změn. Ve druhé části (Pomocná škola Bixley 1987) jsou zařazeny básně z torontského vydání, pokud nebyly součástí sbírky z roku 1979 a pokud byly v pozůstalosti nalezeny jejich rukopisy. Tato část je zde knižně publikována podruhé, poprvé však ve znění, jež respektuje rukopisy, čímž se od torontského vydání liší. Třetí část (Pomocná škola Bixley 2011) vychází knižně jako celek poprvé. Obsahuje texty z přelomu 70. a 80. let 20. století, jež se zachovaly v pozůstalosti a byly postupně publikovány v časopisech a ve výboru The Drug of Art (New York 2007). Ediční poznámky a komentáře uvádějí ediční historii básní z cyklu Pomocné školy Bixley, evidují předchozí otisky a detailní rozdíly mezi nimi a rukopisným zněním, a dále předkládají vysvětlivky k jednotlivým básním. Soubor doplňuje rejstřík jmen a názvů. Bibliografie obsahuje informace o knižních a časopiseckých otiscích básní z období vzniku Pomocné školy Bixley a o vybraných článcích a studiích o exilové tvorbě I. Blatného.

Kritické vydání nejdůležitější knihy literárního kritika Jana Lopatky (1940-1993). Postuláty literární kritiky prezentované v Předpokladech tvorby patří k dodnes diskutovaným otázkám české literární kritiky a vědy (např. otázka vztahu umění a skutečnosti, autenticity v deníkové literatuře, vztahu řemeslnosti a umění apod.). Editor Michael Špirit, který se Lopatkovu dílu soustředěně věnuje již více než desetiletí, znění prvního knižního vydání z roku 1991 konfrontoval s autorovým strojopisem, časopiseckými otisky před knižním vydáním, prvními samizdatovými edicemi z roku 1978 a 1983 i prvním soubornou samizdatovou edicí z roku 1985, a doplnil edici o opravenou, rozšířenou a aktualizovanou bibliografii Jana Lopatky. Předmluvu napsal Václav Havel.

Spolehlivé znění klasického díla české literatury (vycházející z edice Karla Janského ve Spisech z roku 1959) s obrazovým doprovodem Oldřicha Hamery (nar. 1943), výrazného českého grafika, mj. jediného žáka a spolupracovníka Vladimíra Boudníka, ale také vydavatele samizdatových publikací v edici Explozionalismus (např. výběru z Máchových deníků s ilustracemi Jiřího Koláře či textů Ladislava Klímy). Hamerovy monotypy na téma Máchova Máje, vznikající průběžně více než třicet let, představují průhledy do krajiny se snovými rysy, v níž se objevují motivy korespondující s motivy Máchova veledíla. Nejde tedy o nějaký narychlo vytvořený koncept, ale evidentně o výtvarníkovo „osudové“ téma. Pouze v nakladatelství Triáda k zakoupení též číslované výtisky a číslované výtisky s originální grafikou.

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko--německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur přispívala k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ovšem ne vždy bez sporů a konfliktů. Tato kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německorakouskou slovesností v období datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami. Předložené sondy usilují o analýzu několika reprezentativních literárních typů a také jiného, primárně neslovesného projevu duchovní kultury, kterým je institucionalizovaná univerzitní výuka češtiny. Pro časovou názornost byla zvolena dvě témata čerpající primárně z materiálu do roku 1750, další dvě se týkají období následujícího; jejich časová prostupnost je nicméně pochopitelná, přirozená a autorem koneckonců zamýšlená.

Ve čtrnácti esejích a studiích se současný přední máchovský badatel vrací k výkladu jednotlivých textů a pasáží z díla Karla Hynka Máchy a transformaci básníkova vidění - zaznamenaného v jeho denících či kresbách - do jeho básnické a prozaické tvorby. Zvláštní pozornost pak věnuje otázkám topografie v Máchově díle, především v básni Máj. V jedné kapitole se také věnuje Máchovu putování do Itálie, jak je básník zapsal ve svém deníku, součástí této kapitoly je podrobný popis trasy této cesty, včetně kilometráže. Slovo senzace v titulu odkazuje ke knižnímu významu „počitek, vjem, vnímání". Charakterizovat soubor Kolocových prací pak lze právě skrze tento výraz: jako texty vzniklé z ustavičné pozornosti a soustředěné vnímavosti k literárnímu i výtvarnému dílu zakladatele českého moderního básnictví. Autorova široká obeznámenost s tématem však nikdy není demonstrována samoúčelně, ale směřuje k odkrývání bohatství a poutavosti díla velkého českého básníka. Jako příloha knihy vychází autorem zpracovaná anotovaná bibliografie všech vydání Máje do 16. listopadu 2010, dvousetletého jubilea Máchova narození. Kniha navazuje na autorův první knižně vydaný soubor Máchovských studií, Rozčilene´ cesty Karla Hynka Máchy po hradech spatrˇeny´ch (Praha, Kovalam 1998).

Hlava žáru zachycuje, jak se ustavovaly básnické vidění a poetika Vladimíra Binara od konce padesátých let a proměňovaly v následujícím desetiletí. První část tvoří výbor z básnických sbírek a textů z let 1959–1968, výrazných zvláště svou bohatou, světelnou i temnou obrazností. Druhá, paralelní část, nazvaná Kolokvia I, uvádí čtenáře do světa, z nějž imaginativní a duchovní podoba autorových veršů a lyrických próz vyrůstá. Kniha získala cenu Nadace Český literární fond.

Spisovatelka a překladatelka Heda Kaufmannová (1905–1981) pocházela z pražské židovské sekularizované rodiny. Po nacistické okupaci se zapojila do odboje. Od roku 1942, kdy odmítla nastoupit do transportu, žila v ilegalitě. Z celé její česko-německé židovské rodiny zahynuli téměř všichni v nacistických koncentračních táborech. V sedmi vzpomínkových kapitolách se obrací do vlastní rodiny a k nejranějším etapám svého života. Ve svých textech postupně mapuje své rodové kořeny, ohledává a komponuje zasuté střípky s utkvělými detaily o příbuzných, jejich povahových rysech a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vážou k průběhu běžného rodinného života, práce i volného času, zpřítomňují hluboce zažitou blízkost a důvěru. Stejně plasticky působí i kapitoly věnované školní docházce do obecné a měšťanské školy a později dívčího lycea, spolužačkám a pedagogům. Humor a ironie jsou výrazným stylovým znakem jejího literárního projevu. Do dnešní doby tato kniha přináší kromě jiného zprávu o zázemí ženy, která se mnohokrát osvědčila svou statečností a odhodláním vzdorovat nepříznivým životním okolnostem.

Svazek přináší komentované, kritické vydání autorových první dvou knih, napsaných v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, práci o V. Holanovi Sebeuvědomění poezie a monografii Poezie Karla Tomana. Spolu s chystanou edicí tří zbývajících knižních prací o velkých českých románech tvoří kompletní, vzácně soudržné literárněkritické dílo. Autor vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

"Kniha je souborem mých prací věnovaných Jakubu Demlovi, které vznikaly v letech 1968–2008,“ píše o tomto svazku jeho autor Vladimír Binar. „Soustřeďuje texty různého charakteru a podob – vedle rozsáhlejší monografické studie se zde objevují články, přednášky, doslovy, studie, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným a místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností, soubory postav vystupujících v jeho ,theatrum mundi‘, dokonce i interview věnovaná vydávání Demlova díla a tomu, jak zasahovalo do mého života. Přes různorodost těchto textů, věřím, že ve svém celku podají základní obraz dramatického i tragického dění Demlova života, stejně jako vývoje a tvarové podoby jeho díla – jedinečného útvaru v dějinách české literatury. Kniha obsahuje bibliografii knižního díla Jakuba Demla od Jiřího Dostála.

Ve své knižní prvotině (Língua e realidade, 1963) Vilém Flusser naznačuje cestu k vytvoření jakési celostné filosofie jazyka. Vychází z hypotézy o totožnosti struktury světa a struktury jazyka: skutečnost, definovaná jako souhrn všeho, co jsme s to uchopit a pochopit, je totožná s celkem jazyka, který nám toto chápání umožňuje. Jinak řečeno: není skutečnosti mimo jazyk. Právě díky jazyku a skrze jazyk se chaos „syrových dat“ – pocitů, smyslových vjemů a neartikulovaných prožitků – proměňuje v uspořádaný svět (kosmos), ve skutečnost, kterou lze poznávat, ovládat a přetvářet. Tuto hypotézu se autor snaží systematicky prošetřit a rozvinout všechny její implikace. Kniha, míněná jako příspěvek k navázání rozhovoru mezi filosofií vycházející z logické analýzy jazyka a filosofií existenciální, předznamenala celou řadu Flusserových prací věnovaných fenomenologii jazykové komunikace. České vydání představuje vůbec první pokus o její přeložení do jiného jazyka. Přeložil Karel Palek.

Prázdninové deníky z Horní Vsi psané v letech 1960–1962 (respektive 1963) nalezl Zbyněk Hejda před nedávnem v sešitu s hnědočernými tužšími deskami. V době, kdy je psal, žili v Horní Vsi z rodiny jeho otce, který odtud pocházel, už jen dva lidé – strýc Rudolf a teta Božena. Deníky jsou zaplněny řadou osobních a místních jmen – často v podobách, jak je vyslovovali obyvatelé kraje, odlišných od znění v matrikách či na zeměpisných mapách. Některá z nich, stejně jako určité motivy, se objevují též v Hejdově próze Nikoho tam nepotkám, která se časově i tematicky s předkládaným deníkem prolíná, v Hejdových básních a časopisecky publikovaných rozhovorech. Vysvětlivky k těmto jménům a motivům by rozsahem vydaly na další knížku.