Triáda strana 13 z 23

Spisovatelka a překladatelka Heda Kaufmannová (1905–1981) pocházela z pražské židovské sekularizované rodiny. Po nacistické okupaci se zapojila do odboje. Od roku 1942, kdy odmítla nastoupit do transportu, žila v ilegalitě. Z celé její česko-německé židovské rodiny zahynuli téměř všichni v nacistických koncentračních táborech. V sedmi vzpomínkových kapitolách se obrací do vlastní rodiny a k nejranějším etapám svého života. Ve svých textech postupně mapuje své rodové kořeny, ohledává a komponuje zasuté střípky s utkvělými detaily o příbuzných, jejich povahových rysech a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vážou k průběhu běžného rodinného života, práce i volného času, zpřítomňují hluboce zažitou blízkost a důvěru. Stejně plasticky působí i kapitoly věnované školní docházce do obecné a měšťanské školy a později dívčího lycea, spolužačkám a pedagogům. Humor a ironie jsou výrazným stylovým znakem jejího literárního projevu. Do dnešní doby tato kniha přináší kromě jiného zprávu o zázemí ženy, která se mnohokrát osvědčila svou statečností a odhodláním vzdorovat nepříznivým životním okolnostem.

Ve své knižní prvotině (Língua e realidade, 1963) Vilém Flusser naznačuje cestu k vytvoření jakési celostné filosofie jazyka. Vychází z hypotézy o totožnosti struktury světa a struktury jazyka: skutečnost, definovaná jako souhrn všeho, co jsme s to uchopit a pochopit, je totožná s celkem jazyka, který nám toto chápání umožňuje. Jinak řečeno: není skutečnosti mimo jazyk. Právě díky jazyku a skrze jazyk se chaos „syrových dat“ – pocitů, smyslových vjemů a neartikulovaných prožitků – proměňuje v uspořádaný svět (kosmos), ve skutečnost, kterou lze poznávat, ovládat a přetvářet. Tuto hypotézu se autor snaží systematicky prošetřit a rozvinout všechny její implikace. Kniha, míněná jako příspěvek k navázání rozhovoru mezi filosofií vycházející z logické analýzy jazyka a filosofií existenciální, předznamenala celou řadu Flusserových prací věnovaných fenomenologii jazykové komunikace. České vydání představuje vůbec první pokus o její přeložení do jiného jazyka. Přeložil Karel Palek.

Adepti jsou nenahraditelný zdroj poučení o době, ve které se necítí dobře. V noci se adeptům zdá o pekle, kde má sestra v Umění dlouhé zahnuté nehty. Odevzdanost, vytrvalost, trpělivost činí adepty velice nápadnými. Ve vzhledu není mezi adepty a západními žádný zásadní rozdíl. Od adeptů lze těžko očekávat, že se budou chtít prosazovat ve světě, kde se stal symbolem nesmrtelnosti generální Mojžíš. Adepti jsou adepti. Těla adeptů tvoří text Adeptů. Má ovšem někdo předpoklady adepty pochopit, když o nich neučí ve škole? Adepti budou zázrak. I na tykání určitě dojde. Tuto kompozičně i tvarově náročnou prózu psal autor v letech 1997–2007. Odvolává se na hermetickou tradici evropského myšlení, již však zároveň oživuje a přenáší do současnosti, když se snaží dění současného světa a jeho postav vidět právě skrze tuto myšlenkovou mřížku. Základní otázkou románu je, jak může vnímavý, otevřený člověk žít v současném světě, jaké jsou rámce, které si vytváří, aby obhájil svoje jednání a přítomnost.

Po vydání prvního a druhého svazku (2007, 2008) básní Čana (1946–1997, od roku 1968 ve Švýcarsku a Izraeli) vychází nyní svazek třetí, dovršující souborné, třísvazkové vydání Čanova básnického díla. Třetí svazek obsahuje sbírky Žehrání a proslovy, Sešitek trapné poezie aneb Malá kronika, Přilepili mně vousy a předepsali brýle a oddíl překladů a parafrází Ozvěny (mj. biblická Píseň písní, básní ze svitků od Mrtvého moře, Michelangela, W. Shakespeara, R. M. Rilka, K. Kavafise, R. Frosta, O. Mandelštama, A. Achmatovové, W. B. Yeatse, E. Lasker-Schülerové, D. Thomase, P. P. Pasoliniho...)

Pedagogický náčrtník (Pädagogisches Skizzenbuch) vyšel roku 1925 jako druhý svazek edice Knihy Bauhausu, řízené Walterem Gropiem a László Moholy-Nagyem, v mnichovském nakladatelství Albert Langen. Paul Klee, jenž na Bauhausu mezi lety 1921 a 1930 vyučoval, shrnul v této knize obsah svých přednášek věnovaných nauce o výtvarných formách. Grafická úprava českého vydání vychází z typografie László Moholy-Nagye pro původní vydání.

Zdeněk Vašíček (1933–2011) své poslední dílo, svazek nazvaný Jak se dělají filosofie a čítající zhruba dvě stě normostran, uzavřel v polovině března roku 2011, poté co zanesl redakční připomínky Karla Palka. Pracoval na něm několik let, intenzivně pak po vydání knihy Minulost a současnost – paměť a dějiny (spoluautorka Françoise Mayer; Praha/Brno, Triáda/CDK 2009). Kniha má deset kapitol (jedenáctou tvoří bibliografie) s různým počtem podkapitol. Soustavnost, s níž autor „vyšetřuje“ celou rozsáhlou oblast systémů, pojmů, představ apod. spojovaných s disciplínou filosofie, bude možná pro některé jeho dřívější čtenáře překvapující. Za zmínku přitom stojí ještě to, že při vší soustavnosti dokázal Zdeněk Vašíček napsat tak svěží, poutavý a stylově vyrovnaný soubor. Autorova důslednost a systematičnost zde nevyúsťuje ve vytvoření jiného, dalšího systému. Ukazuje k tomu, že skutečné myšlení začíná právě tam, kde opouští systémy, definice, přihrádky a jiné „strnulé formy“. Či spíše, kde jde proti nim a snaží se z nich vyprostit. Otázka zůstává, zda a jak je v takové snaze možno uspět. Vašíčkova odpověď je skeptická, avšak tato skepse není odpovědí úplnou.

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (nar. 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů – Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se „refrény“ (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a „lyrický záznam“, více se akcentuje „příběhovost“ a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

Kritické vydání nejdůležitější knihy literárního kritika Jana Lopatky (1940-1993). Postuláty literární kritiky prezentované v Předpokladech tvorby patří k dodnes diskutovaným otázkám české literární kritiky a vědy (např. otázka vztahu umění a skutečnosti, autenticity v deníkové literatuře, vztahu řemeslnosti a umění apod.). Editor Michael Špirit, který se Lopatkovu dílu soustředěně věnuje již více než desetiletí, znění prvního knižního vydání z roku 1991 konfrontoval s autorovým strojopisem, časopiseckými otisky před knižním vydáním, prvními samizdatovými edicemi z roku 1978 a 1983 i prvním soubornou samizdatovou edicí z roku 1985, a doplnil edici o opravenou, rozšířenou a aktualizovanou bibliografii Jana Lopatky. Předmluvu napsal Václav Havel.

Ve čtrnácti esejích a studiích se současný přední máchovský badatel vrací k výkladu jednotlivých textů a pasáží z díla Karla Hynka Máchy a transformaci básníkova vidění - zaznamenaného v jeho denících či kresbách - do jeho básnické a prozaické tvorby. Zvláštní pozornost pak věnuje otázkám topografie v Máchově díle, především v básni Máj. V jedné kapitole se také věnuje Máchovu putování do Itálie, jak je básník zapsal ve svém deníku, součástí této kapitoly je podrobný popis trasy této cesty, včetně kilometráže. Slovo senzace v titulu odkazuje ke knižnímu významu „počitek, vjem, vnímání". Charakterizovat soubor Kolocových prací pak lze právě skrze tento výraz: jako texty vzniklé z ustavičné pozornosti a soustředěné vnímavosti k literárnímu i výtvarnému dílu zakladatele českého moderního básnictví. Autorova široká obeznámenost s tématem však nikdy není demonstrována samoúčelně, ale směřuje k odkrývání bohatství a poutavosti díla velkého českého básníka. Jako příloha knihy vychází autorem zpracovaná anotovaná bibliografie všech vydání Máje do 16. listopadu 2010, dvousetletého jubilea Máchova narození. Kniha navazuje na autorův první knižně vydaný soubor Máchovských studií, Rozčilene´ cesty Karla Hynka Máchy po hradech spatrˇeny´ch (Praha, Kovalam 1998).

Svazek přináší komentované, kritické vydání autorových první dvou knih, napsaných v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, práci o V. Holanovi Sebeuvědomění poezie a monografii Poezie Karla Tomana. Spolu s chystanou edicí tří zbývajících knižních prací o velkých českých románech tvoří kompletní, vzácně soudržné literárněkritické dílo. Autor vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Prázdninové deníky z Horní Vsi psané v letech 1960–1962 (respektive 1963) nalezl Zbyněk Hejda před nedávnem v sešitu s hnědočernými tužšími deskami. V době, kdy je psal, žili v Horní Vsi z rodiny jeho otce, který odtud pocházel, už jen dva lidé – strýc Rudolf a teta Božena. Deníky jsou zaplněny řadou osobních a místních jmen – často v podobách, jak je vyslovovali obyvatelé kraje, odlišných od znění v matrikách či na zeměpisných mapách. Některá z nich, stejně jako určité motivy, se objevují též v Hejdově próze Nikoho tam nepotkám, která se časově i tematicky s předkládaným deníkem prolíná, v Hejdových básních a časopisecky publikovaných rozhovorech. Vysvětlivky k těmto jménům a motivům by rozsahem vydaly na další knížku.

V prvním svazku básnického díla Čana (1946-1997, od roku 1968 ve Švýcarsku a Izraeli) vycházejí sbírky Červen, Balady za šesťák a romance po korunce a Zpěvy skoro sokolské. V Čanově poezii se spojuje ironie s vážností, hravá nadnesenost a zpěvnost s disonancí a tíhou. Jak už naznačují názvy tří sbírek, je silně ukotvena v dialogu s českou básnickou tradicí. Tu Čan rozvíjí do hlasu mimořádně svěžího a osobitého.

Kniha je výborem z nebásnických, tj. kritických, esejistických, vzpomínkových či anketních textů, psaných v letech 1968–2001 a zveřejňovaných zejména na stránkách časopisů Tvář (1968–1969), Lidové noviny (samizdat 1988), Sport/Respekt (1989–1994, 1996/97), Revolver Revue a Kritická Příloha RR (1986–2001), Lidové noviny (1999–2001), nebo jako předmluvy či doslovy ke knihám jiných autorů. Výbor je rozdělen do tří oddílů: první přináší kritické a metakritické texty o filmu, tj. o filmově-scenáristickém tvaru a způsobech jeho vnímání, druhý představuje články o zvyklostech českého kulturního a mediálního života, např. o praxi lektorských řízení nebo o chování umělců mimo umělecké dílo (zejména literátů a filmařů), třetí pak portréty, pozdravy a vzpomínky věnované vesměs přátelům nebo zapomenutým osobnostem české a slovenské kultury.

Faksimile kaligrafické práce s kolorovanými pérovými kresbami z roku 1940 od patnáctiletého syna Rudolfa Welse a vnuka Šimona Welse. Doslov Pavel Holeka. Kniha vychází v roce 100. výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického.

Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem Lesprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset).

Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá. Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh „psího vína“ z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě – snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí. Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína bohužel jen „psího“. Oproti velké části literární produkce, jež zachycuje jen interesantní či skandální děje, nebo nás vystavuje svévolným literátským konstrukcím, se této próze daří uchopit a vyjádřit radostné a povznášející, ale i trapné a zoufalé situace takovým způsobem, že nově osvětlují a proměňují naši vlastní životní zkušenost. Kniha je cenná právě svou neokázalou, avšak jedinečně povzbudivou a vzpruživou mocí a otvírá čtenáři cestu zpět do smysluplného světa.