Triáda strana 12 z 23

Paměti architekta Jana Sokola (1904–1987) osvětlují dlouhou cestu za smyslem života, práce a víry. Volba architektury vymezila prostor ke studiu i tvoření, doba někdy pomáhala, jindy stavěla těžké překážky. O minulém pro přítomné a budoucí píše autor v první části knihy. Druhá část, Moje plány, shromáždila architektovo dílo, vycházející z koncepcí zakotvených historicky, technicky i umělecky. Ideje a plány se ale často nedaly realizovat jinde než na pracovním stole. Tam přesto i drobné úkoly nalézaly váhu symbolu, v hledání přinášely pevnou oporu reality.

Možnosti a melodie patří k nejzralejším textům otce Jeronýma, mnicha z kláštera Sept-Fons, který v tomto krátkém pojednání o Boží lásce předkládá syntézu celého svého života, své zkušenosti a duchovní nauky. Jeho rady a varování, prostoupené srdečností a dobrotou, jsou určeny především řeholníkům, ale nejen jim. Otec Jeroným se obrací ke každému člověku, který upřímně touží po životě modlitby a spojení s Bohem. Kniha je součástí projektu vydávání spisů otce Jeronýma (dosud vyšlo: Otec Jeroným – Dopisy bratru Patrikovi – výběr dopisů, adresovaných v letech 1971–1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons, Otec Jeroným. Mnich – částečný portrét – album fotografií otce Jeronýma zobrazující všechny etapy jeho života, doprovozené úryvky z jeho textů).

Boris Ejchenbaum (1886–1959) se řadí mezi nejvýznamnější představitele ruského formalismu. Počátky jeho vědecké činnosti jsou spojeny s doznívajícím symbolismem, jeho estetikou a filozofickým kladením otázek; po roce 1917 se přimkl k rodícímu se formalistickému hnutí (mezi jeho další čelné představitele patří V. Šklovskij, R. Jakobson, J. Tyňanov, B. Tomaševskij ad.), k jehož výkonům přispěl zejména na poli zkoumání prózy. Soustředil se na problémy organizace vyprávění (status vypravěče), nastínil stěžejní otázky týkající se problému času v literární historii, zabýval se zvukovou stránkou uměleckého díla, vzájemným vztahem mezi poezií a prózou, kladl si otázky o smyslu literární teorie a historie. Literárněvědné názvosloví obohatil o některé termíny, jež se užívají dodnes (skaz, literární život). Neomezoval se však výhradně jen na oblast vlastní literatury – zajímala ho též problematika uměleckého přednesu či fenomén filmu a jejich poměr ke slovesnému dílu. Po rozprášení formalismu a v době sílícího ideologického tlaku se věnoval především ediční praxi a textologickým problémům. Vcelku jeho vědecké dílo představuje svěží, neakademický způsob myšlení, jež je schopno řadu otázek otevírat či je nastiňovat z nových, překvapivých perspektiv. Výbor představuje B. Ejchenbauma v rozmanitosti a šíři jeho záběru: od prací kritických, přes analýzy výstavby literárního textu, přesahy do komparatistiky až po práce literárněhistorického charakteru. Stranou nezůstávají ani texty autobiografického rázu, jež vědecký diskurs překračují do oblasti umělecké.

Gejza Demeter (nar. 11. 5. 1947 v Ústí nad Labem) napsal soubor deseti romských pohádek jako hold svému dědečkovi, kováři a lidovému vypravěči z romské osady v Dlhém nad Cirochou nedaleko Humenného, jehož vypravování poslouchal před půlstoletím jako dítě. Dědečkovi vděčí Gejza Demeter nejen za látky k pohádkám, ale i za svůj literární talent, který po něm zdědil a úspěšně jej zužitkoval. Úvodní pohádka, která dala souboru název, představuje „epos o stvoření“. Dále jsou ve sbírce přítomné pohádky kouzelné, v nichž se čerti proměňují ve faráře, hrdinové podnikají dobrodružství za osvobození zakletých princezen či svých blízkých a bojují s čaroději nebo draky. Zastoupeny jsou také pohádky anekdotické, v nichž prolhaný chytrák převeze bohatého sedláka a posléze i Nejvyššího čerta či hloupý hrdina dosáhne štěstí. Originalita Demeterova stylu spočívá v tom, jak tvořivě dokáže s jednotlivými pohádkovými prvky zacházet a přitom ctít pravidla pohádkového žánru a zároveň sytit vyprávění původními prvky romského vypravěčství i „reáliemi“ ze života Romů v prostředí východoslovenské osady. Živost, s jakou se Gejzovi Demeterovi podařilo žánr ústního vypravování převést do psané podoby, jako by čtenáře vybízela, aby se po přečtení pohádek pustil do jejich vlastního vypravování a vrátil tak pohádku do koloběhu ústního předávání.

Svazek shrnuje dosud knižně nepublikované studie a články Jana Tesaře věnované nacistické okupaci a úsilí české kultury o „nalezení nového národního vědomí“ tváří v tvář tehdejšímu smrtelnému ohrožení. Stati částečně uveřejněné v letech 1968 a 1969 byly psány se zřetelnou snahou orientovat národní společenství na nové osudové křižovatce.

Devatero pohádek patří mezi nejoblíbenější klasické české pohádkové knihy. Kouzlo pohádek o psech, kočkách, ptácích, vodnících, pošťácích, doktorech, loupežnících, tulácích i policistech dotvářejí ilustrace Josefa Čapka.

Autorka zaznamenala „dědova vyprávění“. Paměť rodu je především pamětí jazyka. Jazyk předků autorka v dalších textech proměňuje ve vlastní výpověď.

Autor vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Druhým pak sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění Jeho texty představují jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Sbírka výroků, poprvé zapsaná ve druhé polovině 9. století. Dokumentuje prolínání pohanského a křesťanského světonázoru v raném středověku. Zabývá se skoro všemi významnějšími okruhy zákonodárství, ale obsahuje také přísloví, gnómy, hádanky, vtipy či výklad toponym. První překlad ze středověké irštiny do češtiny. Vyšlo dvojjazyčně, podle vydání Kuno Meyera The Irish Triads (Trecheng breth Féni) z roku 1906. Překladatel D. Samek doplnil edici podrobnými vysvětlivkami a komentáři.

Stopy za obzor jsou pokusem o spojení nevinnosti s příběhem, básnického souznění s epickým odstupem. Hrdinovu snahu „udržet svět pohromadě“, sladit prozaické stránky existence s expresivním prožitkem a meditací o Bohu, podporuje autor tím, že střídá žánrové polohy (mj. báseň v próze nebo dobrodružná četba pro děti) a rozehrává jazykové rejstříky (afázie, ošetřovatelský a sektářský slang). Vystižení specifické atmosféry prostředí pomáhá odkrývat význam, zachycuje půvab, grotesknost i humor v mezilidských situacích. Opakování a rozvíjení dílčích motivů vyúsťuje v propojení reality se symbolickou rovinou příběhu.

Nominováno v soutěži Magnesia Litera. V prvním plánu této prózy vypráví Anna Blažíčková o svém životě v partnerském svazku s Přemyslem Blažíčkem (1932–2002), předním českým literárním vědcem. Ve skutečnosti jí tento námět slouží jako východisko k hluboké reflexi vlastního osobnostního zrání, průběhu jejího života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. Autorka, sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička, vypráví na první pohled v náhodném časovém sledu o začátcích vlastního manželství, poté o prvním setkání s Blažíčkem, o vysokoškolských studiích v polovině padesátých let, o dětství a dospívání v Bechyni, o dětství vlastních potomků v Praze, o Ústavu pro českou literaturu, o své nemoci apod. V textu se ale s uplývajícími stránkami postupně prosazuje jistá vnitřní logika vyprávění, která nad lineární průběh životních a dějinných událostí staví důležitější „život paměti“, jež se neřídí časovým sledem, nýbrž intenzitou vybavovaných událostí a sjednocujícím věcným, jemně ironickým stylem.

Tragikomický román odehrávající se na sklonku éry romantismu v kulisách maloměsta na severu Čech.

Mateřštinou Eriky Olahové je čeština, ale látka jejich povídek je převážně romská. Nenechme se ovšem splést fantaskními a exotickými motivy - návaznost povídek na folklorní vyprávění je mnohdy volná, romské mytologii jejich děj někdy odporuje, nebo z ní vůbec nevychází. Prózy z předkládaného souboru vznikaly v devadesátých letech, ale pouze jednu z nich, nazvanou Dítě, již autorka uveřejnila, a to v romistickém časopise Romano džaniben. Velkou část textů zařazených do tohoto výboru bychom mohli označit za horory, je však značný rozdíl mezi naturalisticky pojatou povodní a třeba dramatickým příběhem vraždícího nemluvněte.

„Olahová […] umělecky využívá romské zázemí, ale nepíše pro vyhraněnou skupinu čtenářů. Otázku, nakolik jsou její povídky romské a nakolik neromské, nechme zodpovězenou nejednoznačně, ale rozhodně nekončeme frází, že na tom nezáleží. Záleží na tom“ (Jan Červenka). Některými rysy povídky upomínají na folklorní vyprávění (vychází z ústního, sedí se v kruhu, přebírá se iniciativa vypravěčská z osoby na osobu, rezidua romské paramisi či nějakého podobného žánru), těmi změnami poloh, jako by někdo jiný najednou začal s jiným příběhem, který se volně navazuje, postava představuje jen formální rámec, nemá nutně identitu, a odběhnutími, která se klopotně vracejí, aby se udržel „syžet“, a samosebou i tím moralismem, který je ale přítomný i ve (zpravidla) jednodušších příbězích E. Olahové ze života. Jazyk vyprávění není individualizován, dokonce i vyprávění samo je přizpůsobeno žádoucímu schématu, podřízeno prvořadému cíli: sdílení.

Spisovatelka a překladatelka Heda Kaufmannová (1905–1981) pocházela z pražské židovské sekularizované rodiny. Po nacistické okupaci se zapojila do odboje. Od roku 1942, kdy odmítla nastoupit do transportu, žila v ilegalitě. Z celé její česko-německé židovské rodiny zahynuli téměř všichni v nacistických koncentračních táborech. V sedmi vzpomínkových kapitolách se obrací do vlastní rodiny a k nejranějším etapám svého života. Ve svých textech postupně mapuje své rodové kořeny, ohledává a komponuje zasuté střípky s utkvělými detaily o příbuzných, jejich povahových rysech a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vážou k průběhu běžného rodinného života, práce i volného času, zpřítomňují hluboce zažitou blízkost a důvěru. Stejně plasticky působí i kapitoly věnované školní docházce do obecné a měšťanské školy a později dívčího lycea, spolužačkám a pedagogům. Humor a ironie jsou výrazným stylovým znakem jejího literárního projevu. Do dnešní doby tato kniha přináší kromě jiného zprávu o zázemí ženy, která se mnohokrát osvědčila svou statečností a odhodláním vzdorovat nepříznivým životním okolnostem.

Ve své knižní prvotině (Língua e realidade, 1963) Vilém Flusser naznačuje cestu k vytvoření jakési celostné filosofie jazyka. Vychází z hypotézy o totožnosti struktury světa a struktury jazyka: skutečnost, definovaná jako souhrn všeho, co jsme s to uchopit a pochopit, je totožná s celkem jazyka, který nám toto chápání umožňuje. Jinak řečeno: není skutečnosti mimo jazyk. Právě díky jazyku a skrze jazyk se chaos „syrových dat“ – pocitů, smyslových vjemů a neartikulovaných prožitků – proměňuje v uspořádaný svět (kosmos), ve skutečnost, kterou lze poznávat, ovládat a přetvářet. Tuto hypotézu se autor snaží systematicky prošetřit a rozvinout všechny její implikace. Kniha, míněná jako příspěvek k navázání rozhovoru mezi filosofií vycházející z logické analýzy jazyka a filosofií existenciální, předznamenala celou řadu Flusserových prací věnovaných fenomenologii jazykové komunikace. České vydání představuje vůbec první pokus o její přeložení do jiného jazyka. Přeložil Karel Palek.