Triáda strana 12 z 20

Základním tématem myslitelského díla Rio Preisnera je historický konflikt s totalitarismem a speciálně pak postavení české existence v tomto konfliktu, a ještě podrobněji pak, opět v historické dimenzi, ztráta identity české existence ve střední Evropě po roce 1945. Rukopis Speculum exilii Bohemici s podtitulem Exil a naše nynější politická filosofie dokončil Rio Preisner v roce 1980 a nyní vychází knižně v celku poprvé. Je nejen pronikavým rozborem vyhnanství jako takového (tedy nejen československého), ale rovněž analýzou soudobého politického myšlení s důrazem na myslitele české (Jan Patočka, Václav Bělohradský, Miroslav Novák, Pavel Tigrid, Václav Havel a další), ale i západní (Leszek Kołakowski, Eric Voegelin aj.). Kniha také reaguje na vznik Charty 77 a situaci v Československu po jejím zveřejnění i na následující novou vlnu politické emigrace na Západ.

Básnická sbírka.

Jméno Leonida Pljušče (1939–2015), významného disidenta sovětské éry, je spojováno zejména s oběťmi politicky motivovaného zneužívání psychiatrie. Kniha Na karnevalu dějin vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které se na L. Pljušče obrátilo s prosbou, aby pojednal o sobě a svém odporu vůči sovětskému režimu. Paměti autor sepsal v ruštině bezprostředně po svém odchodu do emigrace roku 1976. V knize L. Pljušč zaznamenal své dosavadní životní etapy: dětství a mládí, pedagogickou činnost, práci v akademickém ústavu, zájem o parapsychologii, telepatii, teorii her, dále odchod do „podzemí“, rozvíjení aktivit v samizdatu, pronásledování politickou policií, internaci v psychiatrické léčebně a odchod za hranice. K okolnostem vzniku své vzpomínkové knihy v jednom rozhovoru uvedl: „Pokud jste četli mou knihu Na karnevalu dějin, jistě jste si všimli toho, že kapitola o psychušce je nejkratší. Neměl jsem vnitřní sílu psát, vždyť jsem knihu začal hned pro propuštění z psychiatrického vězení.“ Pljuščova kniha zpřítomňuje pohled na svět formovaný v sovětské éře: pevné, předem dané vzorce chování a myšlení, stereotypy, vedoucí k vytvoření unifikovaného „sovětského člověka“. Současně vykresluje charakter a meze rádoby liberálního Chruščovova období i Brežněvovu vládu. Nucené držení nepohodlných občanů v psychiatrických zařízeních autor chápal jako jeden z podstatných znaků totalitarismu: „Vždyť je tak jednoduché prohlásit ty, co jinak smýšlejí, za psychicky nemocné.“ Důležitost boje za lidská práva shrnul Leonid Pljušč těmito slovy: „Každé hnutí – ať už národnostní, náboženské, sociální či jiné – mělo své dějiny, své příčiny, své zvláštnosti. Avšak v procesu svého rozvoje nutně dospívalo ke společnému jmenovateli – k obraně lidských práv, neboť si uvědomilo, že bez dodržování všeobecného práva na svobodu slova, tisku, shromažďování, spolků nemůže dosáhnout svého dílčího cíle.“ Kniha je svědectvím ještě jednoho boje – zápasu Taťjany Žitnikovové-Pljuščové za záchranu svého manžela. Příloha, jež je nedílnou součástí knihy, sestává z koláže obsahující její dopisy a stížnosti, jež adresovala řadě institucí, odpovědi na ně a její dodatečně psané komentáře.

Překladatelka z francouzštiny vzpomíná na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Vzpomínky autorka nejprve vyprávěla a na základě zvukového záznamu posléze v průběhu několika let přepisovala a upravovala do podoby, již autorizovala krátce před svou smrtí. V knize zachytila své dětství a mládí, prožité v pražských Holešovicích, vysokoškolská studia na Filosofické fakultě University Karlovy, nedobrovolně přerušená po komunistickém puči, zakládání rodiny a společný život s básníkem a spisovatelem Ladislavem Dvořákem, svůj nejbližší přátelský vztah s Annou Hrubínovou (provdanou Beranovou), který ukončila tragická smrt přítelkyně, přibývající překladatelské příležitosti v průběhu šedesátých let či svou účast na samizdatu v letech tzv. normalizace. Paměti Věry Dvořákové poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Cennou součástí knihy jsou četné pasáže o přátelstvích a literárních kontaktech, kromě jiných s Emanuelem Fryntou, Petrem Koptou, Miloslavem Žilinou, Janem Zábranou, Františkem Jungwirthem, Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Zdeňkem Urbánkem, Václavem Černým, Bedřichem Fučíkem, Jindřichem Chalupeckým, Josefem Vohryzkem, Olgou a Vladimírem Kafkovými, Josefem a Jiřinou Topolovými, Olgou a Václavem Havlovými či Františkem a Helenou Černými. Kniha také uveřejňuje na bezmála třiceti stranách bibliografický soupis autorčiných překladů a původních textů. Ty poprvé soustavně mapují rozsah zprostředkující práce Věry Dvořákové na poli francouzské literární kultury.

"Snad nějaké ty děti zachráním," poznamenal si do svého deníku Letov v době "protektorátu", kdy měl na starosti hospodářskou agendu pracovně-výchovných táborů, mj. v Letech u Písku, v Hodoníně u Kunštátu a dalších. Objevná kniha o zapomenuté osobnosti české historie a jejích bílých místech.

K písemné pozůstalosti Anne Frankové patří také její takzvaná „Knížka povídek“, o níž 7. srpna 1943 ve svém deníku píše: „Před pár týdny jsem začala psát povídku, úplně vymyšlený příběh, a tak se mi to zalíbilo, že se má psaná rodina utěšeně rozrůstá.“ Ani ne o měsíc později začne „psanou rodinu“ přepisovat do zvláštního, velkého sešitu (vlastně do účetní knihy) v pevných deskách. Na první stránku nadepsala: „Povídky a příhody ze zadního domu, vylíčila Anne Franková“; na stejné stránce dole poznamenala: „zasvěcen: čtvrtek 2. září 1943“. Jak titul napovídá, jde o dvě kategorie, totiž o „úplně vymyšlené“ povídky, a o vyprávění, která popisují příhody ze života v úkrytu. Anne Franková knihu na konci opatřila obsahem, v němž také označila, do které kategorie ten který text patří. Většinu příběhů zřejmě Anne nejprve načrtla na jednotlivé listy papíru a pak teprve přepsala načisto do povídkové knížky, protože se v ní téměř nevyskytují škrtnuté pasáže nebo jiné opravy. Nejranější příběh má datum 8. prosince 1942, což je další příznak toho, že sešit obsahuje načisto přepsané dřívější verze; poslední příběh je datován 12. května 1944. Několik příběhů Anne převzala i do přepsané verze deníku (verze B), její otec Otto Frank jich pak po válce převzal ještě víc do knihy Het Achterhuis (Zadní dům), jejíž první vydání vyšlo roku 1947. Již v roce 1949 bylo zveřejněno osm Anniných povídek pod názvem Weet je nog? Verhalen en sprookjes (Vzpomínáš? Příběhy a pohádky). Značně rozšířená sbírka s názvem Verhalen rondom het Achterhuis (Příběhy o zadním domě) následovala roku 1960. První úplné vydání Anniných povídek vyšlo péčí Joke Kniesmeyerové roku 1982. Nakonec sestavil Gerrold van der Stroom v roce 2001 úplné vydání literárních pokusů založené na Anniných rukopisech a opatřil je předmluvou: Verhaaltjes, en gebeurtenissen uit het Achterhuis / Cady´s leven (Povídky, a příhody ze zadního domu / Cadyin život) (Amsterdam 20053). Pro důkladný výzkum je toto vydání tím pravým pramenem. Tvoří také základ Anniných „povídek a příhod“ otištěných v této knize.

Vzpomínky Alžběty Sommerové Lefkovitsové zachycují poslední válečné roky 1944-1945, v nichž byla autorka se svými nejbližšími stižena rasovou persekucí kvůli svému židovskému původu. Do podzimu 1944 žila rodina v Prešově poměrně chráněna díky tomu, že paní Lefkovitsová byla povoláním lékárnice, a spadala tak do kategorie tzv. hospodářsky důležitých Židů. Po potlačení Slovenského národního povstání bylo vše rázem jinak. Autorka začala zaznamenávat své zážitky až na popud svých dospívajících vnuků v roce 1986 a nejdříve je rozšířila jen mezi své přátele a známé, k prvnímu vydání došlo v roce 1994 ve Švýcarsku. Vzpomínky velmi hutným a přesným způsobem mapují život jedné rodiny na slovensko-maďarském území, popisují snahy o záchranu dětí a jejich ukrývání, rodinné poměry, osudy jednotlivých členů rodiny, pak zatčení a transport, život v koncentračním táboře Ravensbrück a poté přesun do Bergen-Belsenu a osvobození. Výrazným jejich znakem je úspornost a všude patrná snaha o přesnost. Kniha je doplněna o bohatý doprovodný obrazový materiál z archivu londýnského válečného muzea, o časovou tabulku zaznamenávající poválečné osudy a předmluvu pro české vydání, kterou napsal autorčin syn Ivan Lefkovits.

Edice je autorovým výborem nejdůležitějších textů, které napsal v uvedeném období. Východiskem Tesařových společenských aktivit bylo přesvědčení, že jediným účinným způsobem, jak vyjít z totalitního režimu, je vytváření struktur občanské společnosti. Předložené texty tuto myšlenku prohlubují a teoreticky zdůvodňují i z historické praxe, zároveň ukazují na pokusy hledat nejpřístupnější a všeobecně nejsrozumitelnější formy její praktické aplikace. Tesař, jako jeden z významných představitelů socialistické nekomunistické a nemarxistické opozice, patřil na konci šedesátých let k významným organizátorům odporu proti nastupující konsolidaci, v letech 1969–1970 a 1971–1976 byl vězněn, po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Byl prvním iniciátorem vznikajícího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, dále podzemní univerzity v Brně a v neposlední řadě také spolupráce s polským disentem. Texty jsou vydávány jako historické dokumenty, tj. jsou zveřejňována autentická autorská znění bez pozdějších úprav. (Avšak v kvalitní ediční adjustaci.) Edice obsahuje celkem 22 textů, z nichž naprostá většina vychází poprvé nejen knižně, ale dokonce tiskem (byvše vydány v samizdatu).

Dom Samuel Lauras, opat trapistického kláštera v Novém Dvoře, v tomto svazku předkládá výroky otce Jeronýma, otce Patrika a otce Mikuláše, trapistických mnichů ze Sept-Fons, jak je jako novic vyslechl před třiceti lety, a doplňuje je několika komentáři a vzpomínkami.

Název debutní sbírky Tomáše Tomáška vyznačuje dvojí pohyb, dvojí způsob vzniku hornin, a to usazováním a vyvřením. Tento základní obraz – v jedné, druhé, či obou složkách pohybu – prostupuje komplementárně jak motivickou, tak stylovou stránkou této poezie. Děje (slovesa) jsou tu na jedné straně substancializovány („v prosátém světle / zajíkavý / ptačí zpěv // na vrcholu / osamělé místo / modliteb“), matérie slov tuhne. Na druhé straně získávají výpovědi na dynamičnosti vyráženými krátkými, často jednoslovnými verši s apelativním obsahem, užitím paralelismů a refrénů. Tak i v motivech: „sevření hmot povolí / [...] temnotami / krystaly počnou / růst“, ale jindy „bez hlesu ční / zelený křik // socha stromu“. Povolování (změkčování) kontra tuhnutí, antropomorfizace kontra zneživotnění – společným znakem těchto procesů je proměna. Tomáškův výrazový minimalismus má jméno jemnost. Ta je totiž domnívám se základem procesu, který se odehrává – budeme-li mluvit o nejčastější autorově tematické poloze – mezi pozorovací schopností poutníka česko-moravskou krajinou, utvářenou ještě dodnes dominantně barokní dobou, a mezi záznamem básně, který otisk krajiny do duše proměňuje v otisk duše do krajiny. V této jemnosti je také ukryto autorovo já, jiným způsobem v básních nepřítomné, a tedy ani nepostřehnutelné.

Kolem roku 1100 vznikla ve Francii Píseň o Rolandovi (zapsaná ve druhé čtvrtině 12. stol.), v níž byl poprvé zformulován civilizační ideál rytířství.

Sbírka současného českého autora. Soubor obsahuje cca 35 básní z let 2012–2021, které jsou reflexemi nad místy, událostmi a osobami autorova života. Sbírku P. Halmay dedikoval svému otci, básníku Karlu Šiktancovi.