Triáda strana 10 z 19

Souborné vydání autorových povídek

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu. Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský. Než Weil publikoval svůj první román, měl za sebou bezmála dvacet let rozsáhlé novinářské činnosti, která je svými tématy a v jistém výseku i tvárnými postupy s pozdější beletristickou tvorbou úzce propojena. V rozvrhu Spisů Jiřího Weila proto publicistiku nevydělujeme do samostatné divize, která následuje za pracemi beletristickými, jak to můžeme vidět na uspořádání celkových řad většiny spisovatelových vrstevníků (bratři Čapkové, Nezval, Poláček, Seifert, Weiner), ale tři knihy statí rozmisťujeme v číslování SJW mezi svazky beletristické, jako č. 1, 3 a 8 (podobně, jako to rozvrhli pořadatelé nedokončených spisů Neumannových z let 19621984). Jiří Weil ke knižně pořádané vlastní publicistice nikdy nepřikročil (jen v roce 1924 vydal dvě brožury a v roce 1937 k nim přibyla útlá kniha reportáží, přičemž dvě z těchto tří publikací zahrnovaly i předtím časopisecky otiskované články). Lze jen uhadovat, zda si takovou zdrženlivost uložil proto, že k nějaké dílčí sumě nebyl od třicátých let 20. století až do konce let padesátých vydavatelsky vlastně nikdy vhodný čas, anebo kvůli tomu, že své psaní pro noviny nepokládal za tak podstatné, aby je chtěl šířit knižně, resp. kvůli tomu, že od poloviny třicátých let směřoval víc a víc k osobitému projevu beletristickému. Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Michael Špirit.

Název tvoří paralelu k první autorově knize, vydané v Triádě, a zatímco Sedimenty Magmatity odkazují k přírodninám, název Bastiony Kasematy míří k lidským stavbám, ve výšinách i podzemních hloubkách. Podobně jako v první sbírce i v této je záznam opřen o pozorování krajiny a světa. Drobné a úsporně vystavěné lyrické útvary zachycují spatřené „stíny v rozvalinách / fontány bříz // protínané lesy ... rybníky / věnec vsí“ (Zahrada F. J. Šlika) apod. To, co se skrze tyto zdánlivě prosté a nevýřečné zápisy odkrývá, je krajina vnitřní. Vedou k pozornosti k tomu, jak promlouvají, čím je s nimi spojený člověk a k čemu jej vyzývají. Je to zrak vnitřní, jímž básník „do oblak ... hleděl / a zůstal tak“ (Bez pohybu). Tomáš TOMÁŠEK (* 5. 7. 1947 v Praze), vyučený truhlář. V současnosti je správcem sportovní haly v Dobřichovicích. V roce 1979 podepsal Chartu 77. Spolu s Helenou Přívorovou se podílel na překladu talmudského traktátu Pirke avot (Výroky otců). Kniha vyšla samizdatově v edici Alef v roce 1985. Vydal sbírky básní Sedimenty Magmatity (Triáda 2016), Vědra (Vespero 2020) a Bastiony Kasematy (Triáda 2021). Rozhovor s autorem byl publikován v Revolver Revui č. 105/2016 a v knize RR Rozhovory (Edice RR 2016).

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921-1930, respektive 1931-1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921-1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911-1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov - mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890-1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886-1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918-1920) a Lidových novinách (1921-1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor "myšlenek" Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Dokumentární román Moskva-hranice narazil bezprostředně po svém vydání (1937) na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vytyčené pro tzv. vážnou literaturu tím, že přejímal prvky tzv. marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Toto nepochopení se dělo navíc v souladu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Nejznámějším se stal pro Weila zničující odsudek s názvem Pavlačový román a napsal jej na přímý pokyn Klementa Gottwalda Weilův blízký přítel Julius Fučík. Moskvu-hranici lze zjednodušeně označit za jednu z prvních kritik stalinismu. Plánované druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno a kniha vyšla znovu až v roce 1991. „Závěrečná zápletka má vše, co od vynalézavě zfabulované story očekáváme. Nicméně Jiří Weil si ji nevymyslel. Jenom ji dobře, koncizně a živě napsal. Celá zápletka, která tvoří vyústění a závěr knihy, je vnějškově a tradičně měřeno tou ,nejrománovější‘ složkou Moskvy-hranice, ale Weilovi se opravdu stala. Díky přímluvám Julia Fučíka Jiří Weil unikl nejhoršímu. Po XX. sjezdu KSSS, tedy v druhé polovině padesátých let, byl sovětskými místy rehabilitován, dokonce byl pozván do Moskvy a dočkal se plné satisfakce, zatímco v Československu zůstal trpěným spisovatelem v polovičním ústraní a román Moskva-hranice nesměl vyjít.“ Z recenze Josefa Vohryzka (Respekt, 23. 12. 1991) Spisy Jiřího Weila (1900–1959) Řídí Michael Špirit Reportáže a stati 1920–1933 Gogol a anglický román 18. století (1928) Reportáže a stati 1933–1937 Moskva-hranice (1937) Dřevěná lžíce (1938, 1992) Makanna, otec divů (1945) Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949) Stati a reportáže 1938–1956 Život s hvězdou (1949) Harfeník (1958) Žalozpěv za 77 297 obětí (1958) Na střeše je Mendelssohn (1960) Paralipomena

Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka (1926–1998) jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a (romské a židovské) menšiny. Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv. normalizace pro samizdatové sborníky nebo periodika se zabývají faktickými možnostmi Charty 77, mechanikou soudního šikanování a významem nezávislých občanských iniciativ, a stati z první poloviny devadesátých let pojednávají o vztazích k nově se formující moci, o rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chováním tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech. Druhý díl sestává z textů o rasové nesnášenlivosti. Polemika z roku 1968 ukazujemožné sociálních důsledky tehdy chystané federalizace československého státu, kterým se pak věnuje jeden z prvních dokumentů Charty 77 (z roku 1978), v němž je podrobně rozpracováno postavení Romů v tehdejším Československu. Josef Vohryzek připravil pojednání anonymně, text zveřejněný v samizdatu a v exilových publikacích vyšel s podpisy tehdejších mluvčích Charty 77. Úvahy, které na chartovní dokument navazují, pocházejí už z let 1990–1997 a zabývají se vztahem „bílé“ většiny k menšinám a zdroji rasismu, resp. rozdíly ve změnách vzájemných postojů u většinové a menšinové populace. Třetí část přináší texty o knihách, v jejichž prvním plánu figuruje téma politického („třídního“), národnostního a rasového napětí, nesouladu nebo nenávisti. Jsou zde shromážděny Vohryzkovy reflexe nad díly publicistickými (V. Mrštík), memoárovými (M. Bubeníčková-Kuthanová, S. Wiesenthal, G. Konrád) nebo beletristickými (A. Giňa, V. Třešňák, J. Fränkl, Ch. Potok, I. Ferková, I. B. Singer). Závěrečný oddíl zaujímají Vohryzkovy vzpomínky. Vznikly v roce 1991 pro dokumentační potřeby Židovského muzea v Praze, tiskem vyly vydány posmrtně z autorovy literární pozůstalosti v květnu 2000 v časopise Revolver Revue. Autor v nich podrobně vzpomíná na své dětství odvíjející se v pražské židovské neortodoxní rodině (otec byl advokát), na pobyt ve švédském exilu v letech 1940–1950, kam ho rodiče ještě stačili vyslat, než byly hranice pro židovské občany bývalého Československa definitivně uzavřeny, stejně jako na složitou repatriaci v komunistickém Československu padesátých let 20. století, kam se Vohryzek vrátil, zatímco již věděl, že jeho rodina během války zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech.

Nejslavnější epos francouzského rytířského středověku oslavuje hrdinství účastníků legendární bitvy v pyrenejském Ronceveaux roku 778 za tažení Karla Velikého proti Arabům.

Klasické dílo duchovní teologie (1. vydání 1937), v němž autor podává postavu Ježíše Krista, jak se s ní setkáváme v evangeliích, a poukazuje na tajemství jeho osoby, aniž je chce rušit. Historicko-kritická exegeze přinesla od doby vzniku této knihy mnoho nových detailních poznatků, ale na pozadí současných teologických diskusí o různých podobách Ježíše ve filmu a literatuře zůstávají Guardiniho úvahy podivuhodně aktuální.

Ana Teresa Pereirová (nar. 1958), současná portugalská spisovatelka pocházející z Madeiry, vstoupila románem Karen (2016) do mezinárodního povědomí. Jeho bezejmenná protagonistka a vypravěčka, mladá malířka, se jednoho rána probudí v neznámém domě, obydleném cizími lidmi, kteří s ní zacházejí, jako kdyby tam žila odjakživa. Postava se krok za krokem seznamuje v novém prostředí se svou rolí, kterou jí přiřklo okolí, a sžívá se s ní. Nenápadně se odklání od svého domnělého původního já, až se její prvotní život začne vytrácet. Je však otázkou, zdali tu nějaký jiný život dříve vůbec byl. Ana Teresa Pereirová nechává čtenáře v nejistotě, zda jsou líčené události jen výplodem fantazie duševně choré vypravěčky, anebo zda se hrdinka stala obětí spiknutí či tajemných okolností. Doslov překladatelky Anny Tietzové odhaluje řadu narážek na literární a filmová díla a seznamuje s postupy, kterými se Ana Teresa Pereirová dobírá nevšedního tvaru a tajemné atmosféry tohoto díla, za něž autorka obdržela jako první žena cenu Oceanos určenou pro portugalsky píšící autory.

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy. Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Spolu s předchozími dvěma básnickými knihami vydanými nakladatelstvím Triáda - Jinak, a jinam (2015) a Dny ze dna (2017) - tvoří Zboží (2020) svou poetikou i volbou témat jakousi volnou a zároveň komponovanou trilogii. Jednapadesát básní sbírky je uspořádáno do čtyř oddílů, členěných ještě navíc po úvodní básni každého z nich čtyřmi "minimotty" ve znění: "klimatizováno", "monitorováno", "neaktualizovat" a "nepřeposílat". Autor ve sbírce Zboží osvědčuje svou výrazovou přesnost, s níž je schopen ve výbušných jazykových zkratkách zachycovat rozpolcenost, nejistotu, ubohost a paradoxy provázející čas lidského života, ve kterém "cosi ... Náhle ... umrzne a padá / Roztříští se to a poraní", avšak vzápětí, když "kusem léta je míchán dnešek, / vedrem toho chřadnoucího léta / jsou rány zaceleny". Jak už napovídá název sbírky Zboží, motivy sbírky vycházejí ze sféry "spotřebnosti", provázející blahobytnou společnost. V názvu sbírky se ozývá také názvuk obratu "Z boží milosti..." Je to schopnost, jíž poezie otevírá cestu: uvidět něhu, "úsměv maminky", který "mezi zuby rozdrtí / sebemenší příznak trudomyslnosti", a "roztřesené tučné zakulacené břicho otce" proměnit v "těžítko na zpěv".

Tento palčivý problém vychází ze současného stavu věcí, jeho řešení se opírá o teologii a Bibli. Je spíše intuitivní než spekulativní, přestože mnoho stránek má velmi solidní základ. Dokládá je svědectví autorova vlastního příběhu a mnišské zkušenosti.

Brazilský spisovatel, novinář a politolog B. Kucinski (nar. 1937) otevírá ve své románové prvotině z roku 2011 trauma, s nímž se brazilská společnost dosud nevyrovnala: otázku lidí, kteří z politických důvodů zmizeli během období vojenské diktatury vládnoucí v letech 1964–1985 a jejichž osud je i několik desetiletí poté stále neznámý. Román vychází ze skutečné události z dubna 1974, kdy byli z politických důvodů státními represivními složkami uneseni a posléze zavražděni autorova o pět let mladší sestra Ana Rosa Kucinski Silva, učitelka chemie na Saopaulské univerzitě, a její manžel, fyzik Wilson Silva, oba tajní členové ozbrojené levicové protivládní guerillové organizace Národně osvobozenecká aliance (ALN). Písmeno K., jímž je pojmenována hlavní postava románu a které tvoří i jeho název, lze chápat jako iniciálu příjmení autorova otce, polského Žida, který v roce 1933 emigroval do Brazílie. Současně je aluzí na Josefa K., protagonistu Kafkova románu Proces. Kucinského román zachycuje atmosféru absurdna panující v totalitním systému, v jehož labyrintu jedinec není schopen dobrat se pravdy a spravedlnosti. V obou dílech je jedním z leitmotivů pocit viny. Tak jako s sebou z neznámých důvodů odsouzený Josef K. vláčí nejasnou vinu, tak i K. cítí vinu za to, co se jeho dceři stalo. Vyčítá si, že jí kvůli své vášni pro jazyk a literaturu jidiš nevěnoval dostatek pozornosti, nevšiml si změn v jejím chování, neuvědomil si hrozící nebezpečí. Obviňuje se, že netušil o jejích politických aktivitách. Cítíme, že k „selhání“ K. přispěla nejen jeho intelektuální sebestřednost, ale možná i jakási vnitřní rozpolcenost imigranta, který lpí na minulosti a kultuře svých předků a není s to plně vnímat přítomnost.

Félix Ventura žije v chátrající vile plné knih uprostřed angolské metropole Luandy a živí se tím, že na objednávku vyrábí lidem minulosti. Jedná se o zcela seriózní podnikání a o jeho služby je nesmírný zájem. Mezi jeho zákazníky je řada známých osobností, hlavně bohatí podnikatelé, ministři, poslanci. Ti všichni už vědí, že budoucnost si umí zajistit, ale ještě by potřebovali tu správnou minulost. Věří Félixovi, který jim s nadhledem a vtipem umí doplnit a upravit rodokmen i životní příběh tak, že v nových poměrech obstojí. Jednoho dne však Félixe vyhledá neznámý cizinec a kromě příběhu chce i nové osobní doklady. Odmítá říct, kdo skutečně je, ale nabízí mimořádně štědrou odměnu. Když Félix po dlouhém váhání nabídku přijme, vůbec netuší, na jak dobrodružnou cestu mezi různými identitami, dvojníky a sny se vydává. V příběhu, který si pohrává s tvárností paměti, různorodými identitami a překračuje tenkou hranici mezi snem a skutečností, je i mnoho narážek na nedávnou minulost i současnost Angoly, která je sama plná paradoxů. Ačkoliv je román zasazen do konkrétní doby i místa, zabývá se i velmi obecným fenoménem paměti, historické i čistě osobní. Rozvíjí myšlenku o tom, jak zrádná je osobní paměť a jak je možné člověku, ale i skupině lidí či celému národu paměť pozměnit či vnutit. Vlastně tak velmi neotřele také předjímá jedno z výrazných témat současnosti, jímž je soupeření virtuální a materiální skutečnosti v tom, jaký obraz si člověk učiní o sobě i světě, v němž žije.