Triáda strana 10 z 23

První vydání překladu spisovatelky a básnířky Věry Linhartové, který vznikl na přelomu let 1970/71. „K setkání s textem Giacomo Joyce pro mne došlo v pravou chvíli: na rozhraní dvou jazyků, na rozhraní dvou světů. [...] Jakkoli se to může zdát paradoxní, pro mne je zcela jisté, že práce na překladu Giacomo Joyce, který je pro mne na dlouhou dobu mou poslední prací v českém jazyce, mi současně umožňuje přechod k prvnímu francouzskému pokusu, kterým je text nazvaný Twor (GLM, 1974). Francouzština je mi od té chvíle, až na nepatrné výjimky a až do zcela posledních let, jediným a výlučným pracovním jazykem,“píše V. Linhartová v doslovu ke knize. Text Jamese Joyce (1882–1941) vyšel poprvé v roce 1968 ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp. Podle autorova rukopisu jej připravil k vydání Richard Ellmann. Ellmannovo vydání je posmrtnou publikací autorem samým nezveřejněného díla. Rukopis přepsaný do podoby školního sešitu nemá název ani nenese jméno autora. Nadpis Giacomo Joyce na přebalu je připsán cizí rukou. Podle Ellmanna vznikl úplný záznam, nejspíš s použitím starších poznámek, asi v létě 1914 v Terstu, kde Joyce pobýval v letech 1904–1915 a živil se hodinami angličtiny v jazykové škole i v zámožných terstských rodinách. Jak autorka překladu a doslovu dále uvádí, báseň „Giacomo Joyce je příběhem učitelova vztahu k mladé židovské žačce, příběh ne nepodobný Kierkegaardovu Deníku svůdce“.

Významné dílo světové politické filosofie Člověk a stát od francouzského filosofa Jacquesa Maritaina (1882–1973) vychází z jeho amerických přednášek, shrnutých nejprve do svazku Man and the State (1951) a později vydaných francouzsky pod názvem L’Homme et l’état (1953). Řada myšlenek tohoto klasického díla nabývá právě dnes nové aktuality v konfrontaci s problémy, jimiž se politická věda a politická filosofie zvláště intenzivně zabývá. Na prvním místě je to problém svrchovanosti neboli suverenity ve vztahu ke státu, pro běžného českého občana evokující zejména tzv. Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě, v jejímž jménu došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy, ale která je v kontextu globalizace v samém centru dnešního teoretického promýšlení mezinárodních vztahů, politické sociologie i politické filosofie. Maritainova kritická analýza pojmu svrchovanosti patří k nejpozoruhodnějším ve světové literatuře vůbec.

Básnické překlady Jaromíra Zelenky tvoří sice nerozsáhlý, nicméně pozoruhodně soustředěný celek. Vznikaly převážně v 90. letech a jsou pendantem k Zelenkovu vlastnímu básnickému dílu, jehož jedno těžiště leží právě v této době. Edice obsahuje jednačtyřicet básní a uvádí překlady děl Johanna Wolfganga von Goetha, Justina Kernera, Friedricha Rückerta, Georga Trakla, Huga von Hofmannsthala a Rainera Marii Rilka. Těžiště pak tvoří šestadvacet překladů básní Hermanna Hesseho (které původně vyšly v soukromé edici Turské pole, vydávané od počátku 90. let Václavem Vokolkem a Petrem Borkovcem). Uspořádání vychází z relativní chronologie vzniku jednotlivých děl, tj. od nejstaršího (Goethe) po nejmladší (Hesse). Básně vycházejí zrcadlově v originálním znění a převodu.

Maritain ve svých Sedmi lekcích neprobírá všechna témata klasické metafyziky. Jde o noetické základy metafyziky a o to, co bezprostředně vyplývá z povahy jsoucna, totiž o první ontologické principy. Je to spíše úvod do metafyziky. Autor rovněž nepostupuje strohým způsobem tradičních metafyzických pojednání, v jeho výkladu je patrná snaha o uvolněné podání obtížných problémů, jak je to obvyklé při ústním přednesu. Maritain také záměrně překládá starou teorii do terminologie, která je bližší současnému cítění a současnému spekulativně praktickému zájmu. Jeho jazyk je leckdy obrazný a smyslově názorný, ale výklad nikdy neopouští jasné a zřetelné kontury skutečnosti.

Sbírka obsahuje šestadvacet básní. Volný verš se místy střídá s vázaným, vyskytují se i básně v próze. Nejkratší útvary mají jeden až dva verše, ale většina se skládá z několika tematicky propojených částí (cykly v rozsahu několika stran). Zhruba polovina básní je nazvána podle ročních období: Zima, Jaro, Léto, Podzim (v obsahu se tato řada třikrát opakuje, následují Jaro, léto a Podzim, zima). Jsou to texty sledující život člověka, jeho činnosti a prožitky na pozadí jevů typických pro etapy přírodního cyklu. Mezi uvedené básně jsou vloženy texty, jež se týkají různých modů lidské existence a je v nich zřejmé individuálně psychologické nebo společensko-historické pozadí. Jsou to básně Za řekou, V bytosti (Málem jako mrtví), Sám sobě vodu, Asteroid, Do krajiny, Útok cesty, Do očí, Chůze (Tma), Na ledviny, Wittgenstein bije žáka, Chůze (Vesmírem), V bytosti (Na konci srpna), Spící podotýkají, Vocatus atque non vocatus Deus aderit, Chůze (Provaz cesty). Tempo je na začátku sbírky pomalé (na stránkách je málo textu, kolem veršů zbývá dost volného prostoru), střed sbírky je koncentrovaný a dynamický (víc než jedna strofa na stránce), vše se znovu uvolňuje v závěru. Kromě prostředků a motivů, které známe z předchozí sbírky Moře, najdeme ve sbírce Wittgenstein bije žáka např. funkční využití enumerace nebo opakování a rozvíjení dílčích konstrukcí v rámci celé knihy, ale hlavně zesílenou snahu zachycovat různé stránky existence člověka tváří v tvář nezploštělému světu – sobě samému či bližnímu, vegetaci, krajině, reklamě, vesmíru, času, Bohu.

Studie O filosofii dějin (vydaná anglicky v New Yorku roku 1957 a francouzsky v Paříži roku 1959) je jediný spis, který Jacques Maritain (1882–1973) věnoval výslovně filosofii dějin. Titul knihy „O filosofii dějin“ (anglicky On the Philosophy of History, francouzsky Pour une philosophie de l’histoire) naznačuje, že Maritain nechtěl napsat ani soustavné pojednání o filosofii dějin, ani ve vlastním slova smyslu úvod do této disciplíny, který by mapoval veškerou její problematiku. Jeho cílem bylo ukázat možnost a platnost určitých filosofických zákonů, které osvětlují lidské dějiny a činí je pro nás srozumitelnějšími. Záměrně se omezil na určitý počet příkladů těchto zákonů a na některé základní problémy, které s nimi souvisí. Ve svých úvahách o filosofii dějin a ve volbě problémů měl do velké míry na zřeteli praktické postavení křesťanů v soudobé společnosti a snažil se vypracovat intelektuální vybavení, které by jim pomohlo řešit jejich „časné“ problémy a úkoly. (Z doslovu Karla Šprunka.)

Autor čte čtyři příběhy z knihy Malý pan Talisman (Z příběhů Chaima Cigana o Talismanovi) o kouzelném modlitebním plášti talisu, který se po celé věky předává mezi generacemi Židů. Ten, kdo je jeho držitelem, může s jeho pomocí chránit slabé a ohrožené. Nahráno 22. 6. 2015 ve studiu Bystrouška.

"Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál." (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.

Životopisné vzpomínky Heleny Maršíkové, narozené v Roztoce na Podkarpatské Rusi, která prošla několika koncentračními tábory.

Výbor básní z let 2006 až 2013. / / / Pár lysek tiše vplouvá do sítin. Všechno se uzavírá, prozatím.

Lidové básně Ozvěny

Povídky a novely v souboru pojmenovaném podle nejdelší a nejzávažnější z nich Čekání v zástupu vznikaly ve druhé polovině šedesátých let 20. století a počátkem let sedmdesátých. Připravovány ke knižní publikaci byly v roce 1969, 1977 a 1996, ve všech třech případech však z vydání nakonec z různých důvodů sešlo.

Svazek obsahuje prózy Nikoho tam nepotkám (1960–1961) a Cesta k Cerekvi (1960–1962, respektive 1963), překlady básní Arthura Rimbauda, Emily Dickinsonové, Georga Trakla a Gottfrieda Benna a publikované, avšak do knižně vydaných celků nezařazené básně. Soubor překladů je v tomto vydání rozšířen a jejich znění kriticky revidováno. Součástí knihy je ediční poznámka a Abecední soupis všech básní Zbyňka Hejdy podle názvů a incipitů.

Pár kroků do křesťanství je základní kurz určený původně pro druhý stupeň základní školy nebo pro mladší gymnazisty. Obsahuje několik kroků, kterými člověk může vstoupit do oblasti náboženství a později křesťanství.

Román o donu Quijotovi napsal Cervantes, zatímco Borges napsal povídku Autor Quijota Pierre Menard. Přesto, či právě proto je rukopis Ivana Matouška, který se těmito dvěma spisovateli různým způsobem inspiroval, a navíc jej doprovodil vlastními kresbami, nezaměnitelným výtvorem. V beletristickém shrnutí Matoušek sděluje nejen, co je jemu v Quijotovi blízké, ale zároveň co považuje za trvalé, neměnné, nepřekonatelné literární hodnoty. I ve svých realistických kresbách se pokouší vyjádřit neurčité, spíš tušené souvislosti s textem, nebo jinými slovy řečeno, ilustruje, jak některá dobrodružství přetrvávají staletí, jak jsou pravdivá kdekoliv. Knížka je dalším důkazem, že don Quijote stále žije, čehož si byl ostatně vědom již Cervantes, ač zároveň si to nepřál. Matoušek se poněkud neobvyklou cestou pokouší vyjádřit, že některým z nás může být literární postava svým cítěním a uvažováním bližší a srozumitelnější, než jsou mnozí lidé ve skutečnosti. V Cervantesově románu se zaměřil především na místopis bludiště, respektive celkovou stavbu obsáhlého vyprávění o třech rytířských výpravách, ve kterém jsou postavami dokonce i autoři dona Quijota, praví i falešní, se svými vlastními životními příběhy, kterými byli při psaní inspirováni, a též vydavatelé, tiskaři, překladatelé, čtenáři, cenzoři, vykladači různých románů včetně toho o donu Quijotovi. Tím vykladačem se do jisté míry stává textem i obrazem rovněž Ivan Matoušek.

Pár kroků do křesťanství je základní kurz určený původně pro druhý stupeň základní školy nebo pro mladší gymnazisty. Obsahuje několik kroků, kterými člověk může vstoupit do oblasti náboženství a později křesťanství.