Triáda strana 3 z 23

Studie Psychiatrie a filosofie (1963) patří mezi důležité texty Erwina Strause. Jejím hlavním tématem jsou jak praktické, tak teoretické problémy moderní psychiatrie poukazující na meze, které jsou dány její historickou vazbou na medicínu a přírodní vědy. Straus oproti tomu navrhuje psychiatrii i medicínu nově propojit také s humanitními vědami a filosofií. Měla tak vzniknout zcela nová disciplína, tzv. medicínská antropologie, která by základní problémy medicíny a psychiatrie, tedy problémy tělesného a duševního zdraví, tematizovala v přímé souvislosti se základními otázkami filosofie, mezi něž Straus řadí zejména otázku lidské přirozenosti a postavení člověka v celku světa. E. Straus navazoval na vybrané myšlenky a motivy fenomenologické filosofie Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Zatímco Husserlova i Heideggerova fenomenologická filosofie je v českém prostředí poměrně podrobně a široce recipována, fenomenologická psychologie a psychiatrie Strausova a jeho vrstevníků na takovou recepci zatím čeká. Ze Strausova rozsáhlého díla bylo zatím do českého jazyka přeloženo pouze několik vybraných ukázek. Přitom první kroky na cestě k podrobnější a širší recepci základních myšlenek a textů byly v českém prostředí podniknuty již v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, a to zásluhou Jiřího Němce a Petra Rezka. Český překlad Strausovy studie Psychiatrie und Philosophie, jehož autorem byl Petr Rezek, vznikl již v roce 1973, ale byl dosud uveřejněn pouze samizdatově.

Kniha obsahuje pasáže z knih Józefa Tischnera a rozhovorů s ním ve výběru a uspořádání spisovatele Wojciecha Bonowicze. Úryvky jsou přehlídkou témat, která polský filosof a katolický kněz vnímal jako naléhavá a opakovaně se k nim vracel, i charakteristik osob, které zaujaly důležité místo v jeho životě. Celek nabízí souvislý úvodní vhled do Tischnerova myšlení a dává je poznat v jeho konkrétnosti, šíři i hloubce, včetně neodmyslitelného smyslu pro humor.

Obsahem druhého svazku Spisů Josefa Čapka jsou tři zralé práce z posledního desetiletí autorova života: Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora. Esej Kulhavý poutník (1936) vydal Josef Čapek rok před svými padesátinami. Autor a jeho druhé já, vzájemně se doplňujíce, opravujíce a ponoukajíce, vedou zde živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Dotekem doby silně poznamenán je posmrtně vydaný (1947) svazek Psáno do mraků. Je to proud krátkých, často aforisticky vyhrocených deníkových úvah o věcech umění, situaci národa, mravnosti – extrakt Čapkovy tvůrčí a životní zkušenosti, moudrá a zároveň nekompromisní kniha moralisty a demokrata. Rukopisy Čapkových vězeňských básní a básnických překladů přinesli do vlasti, po autorově anonymní smrti někdy v dubnu 1945, až přeživší koncentráčníci (Básně z koncentračního tábora, 1946). Jde o jakýsi experiment naruby. Čapek, milující moderní poezii, nevázal se tu jejím kánonem, protože sám se básníkem necítil a protože chtěl být přístupný všem spoluvězňům, kteří se k tajeným opisům jeho veršů dostanou. Ti, kdo nemají smysl pro osobité a nové, jež už ohlašuje příští literární časy, mají sklon odsouvat tyto tři Čapkovy knížky na okraj české literatury. Soudíme naopak, že v ní patří k jejímu jádru: k jejím hodnotám nejryzejším a nejtrvalejším.

Klasické dílo duchovní teologie (1. vydání 1937), v němž autor podává postavu Ježíše Krista, jak se s ní setkáváme v evangeliích, a poukazuje na tajemství jeho osoby, aniž je chce rušit. Historicko-kritická exegeze přinesla od doby vzniku této knihy mnoho nových detailních poznatků, ale na pozadí současných teologických diskusí o různých podobách Ježíše ve filmu a literatuře zůstávají Guardiniho úvahy podivuhodně aktuální.

Román je zarámován do šestnácti kapitol-dní, během nichž v přítomném čase umírá a je pohřben starý muž, doprovázen a zaopatřen svými dospělými dětmi. Tato situace v každém ze zúčastněných oživuje jejich nedávné i dávno minulé jednání a paměť na činy jejich vrstevníků, potomků a předků (ať už příbuzných, přátel či lidí, s kterými jenom nakrátko zkřížili cestu), z nichž vyrostly současné životní vztahy. Významnými účastníky tohoto času milosti se stávají zemřelí. Jejich tváře se dožadují, aby se o nich vyprávělo, a jejich hlasům, hlásícím se o slovo, je právě v tomto čase dopřáváno sluchu víc než jindy. Jednou z metafor, které román rozvíjí, je podobnost života a hudby, které „stojí na repeticích“. Pochopit své místo v životě pak znamená nahlédnout opakující se motivy, a dosáhnout tak proměny životního směřování od začarovaného kruhu ke svobodnému, tvůrčímu přijetí výchozích podmínek

V letech protektorátu byl Jiří Weil personou non grata, vystoupil pod pseudonymem nebo šifrou jen ojediněle, k soustavné publicistice se mohl vrátit až po konci druhé světové války a do roku 1948 pravidelně přispíval zejména do týdeníku Kulturní politika a měsíčníku Literární noviny (jejž spoluredigoval). Po kampani proti jeho románu Život s hvězdou (1949) a po vyloučení ze Svazu československých spisovatelů (1951) publikoval sporadicky stati, které souvisely s jeho prací ve Státním židovském muzeu v Praze, kde našel zaměstnanecký a zřejmě i lidský azyl. Oproti prvnímu a druhému svazku publicistiky, jejichž stati tematizovaly takřka výhradně literaturu a kulturu Sovětského svazu, se autorův zájem rozšířil na písemnictví domácí a na překlady z dalších literatur. Reflexe sovětského písemnictví ovšem neustala ani po přerušení spolupráce s komunistickými tiskovinami (Rudé právo, Tvorba) a autor své pojetí revoluční literatury v zásadě neměnil. Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Michael Špirit.

Lyricko-epická báseň Had Norato (1931) je spolu s Macunaímou Mária de Andrade nejvýznamnějším plodem tzv. lidožroutského hnutí (movimento antropófago) brazilského modernismu. To se hlásilo k evropským avantgardám, které objevily spřízněnost moderního umění s primitivním uměním neevropských přírodních národů. Spisovatelé z okruhu hnutí objevili, že koloniální správa a poté i umění pěstující evropskou tradici potlačovaly a přetvářely myšlení a kulturu brazilských Indiánů tak, aby odpovídaly představě dobrého divocha. Proti ní modernisté staví divocha zlého, který rituálně požírá své nepřátele a sílí z jejich živin. Lidožroutské hnutí pracuje s touto představou a povyšuje ji na kulturní princip, jímž se brazilská kultura sytí kulturou evropskou, ale přetváří ji zcela svébytným způsobem. Had Norato (33 básní, 818 veršů) vychází z amazonského mýtu/legendy o hadu Noratovi, potomku Indiánky s říčním delfínem. Norato žije stejně jako jeho sestra-dvojče na dně řeky, na rozdíl od ní má však dobré styky s pobřežními obyvateli. Ve vymezených okamžicích na sebe bere lidskou podobu, navštěvuje svou matku, chodí na zábavy a sní o tom, že se mu jednou podaří proměnit se v člověka úplně. Díky přátelství s jedním vojákem se mu nakonec skutečně podaří kouzlo zlomit a stát se člověkem. Protagonista (lyrický subjekt básně) touží po tom, vzít si za ženu královnu Luzii. Aby toho dosáhl, musí uškrtit hrozivého hada Norata, navléknout si jeho pružnou kůži a naoko přijmout jeho totožnost, aby se mohl snáze pohybovat amazonským lesem, v němž se setkává s různými rostlinami a zvířaty. Báseň je prostoupena aluzemi na evropskou i indiánskou kulturu (pouť amazonským pralesem lze např. srovnávat s Dantovou poutí „temným lesem“. S pomocí kmotra Pásovce překoná všechny překážky a odolá všem nástrahám lesa, takže se mu nakonec podaří uloupit svou vyvolenou Velkému hadovi, který je postrachem Amazonie. V básni se pojí etnografický zájem o domorodá etnika s primitivistickou estetikou a ponorem do předlogického myšlení. Protagonistova „pružná kůže“ je současně pružnou kůží básnické formy, která se proměňuje podle zachycovaných aspektů amazonského lesa. Báseň je fascinující i jazykové - vstřebává do sebe regionalismy i folklorní, pohádkové výrazy. Z portugalštiny přeložila Lucie Koryntová.

Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství. Texty doprovodil devatenácti celostránkovými barevnými kresbami Václav Sokol.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Sbírka současného českého autora. Soubor obsahuje cca 35 básní z let 2012-2021, které jsou reflexemi nad místy, událostmi a osobami autorova života. Sbírku P. Halmay dedikoval svému otci, básníku Karlu Šiktancovi.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Weilovy novinové reportáže a články pocházejí z doby mezi červencem 1933, kdy autor odjíždí na pracovní pobyt do SSSR, a koncem roku 1937, kdy publikuje román Moskva-hranice. Tehdy je dokonána roztržka s komunistickou stranou, která započala právě během pobytu v Sovětském svazu. Svazek obsahuje mj. titul z roku 1937 Češi stavějí v zemi pětiletek, v němž Weil heroizuje pracovní nasazení svých krajanů, kteří se rozhodli v SSSR žít a pracovat natrvalo.

Sbírka současného českého autora. Soubor obsahuje cca 35 básní z let 2012–2021, které jsou reflexemi nad místy, událostmi a osobami autorova života. Sbírku P. Halmay dedikoval svému otci, básníku Karlu Šiktancovi.

Publikace obsahuje veškeré dosud známé texty, jejichž autorkou je Anne Franková, tzn. především všechny verze deníku, dále povídky, pokus o román, dochovanou korespondenci, výpisky z oblíbených knih a tzv. knížku o Egyptě. Svazek je doplněn o bohatou fotografickou přílohu. Souborné vydání dosud vyšlo jen ve čtyřech světových jazycích (německy, nizozemsky, anglicky a francouzsky). České znění je pořízeno z nizozemského originálu, vydaného v nakladatelství Prometheus v roce 2013 (712 stran), který přeložila Magda de Bruin Hüblová. Součástí knihy jsou také tři odborné práce, jež srozumitelným způsobem vpravují zájemce do historického kontextu Annina života a života rodin, které se ukrývaly před hrozbou nacismu. Svazek rovněž obsahuje příspěvek o historii vydávání deníku a Annina díla, o ohlasech na deník i o popíračských útocích na jeho pravost, dále pak podrobný soupis literatury k tematice, který je obohacen o české prameny. Nad rámec originálu přináší české vydání vysvětlivky a postřehy z nejnovějších badatelských aktivit, jež nad texty a biografií Anne Frankové probíhají. Anne Franková je známa zejména jako autorka deníku, který psala během svého ukrývání s rodinou od června 1942 do 1. srpna 1944 v tzv. zadním domě v Amsterdamu. Tento deník a příběh Anne, její rodiny, přátel a spolupracovníků se stal symbolem odporu proti holocaustu a šířeji boje proti diskriminaci a bezpráví. Celosvětovou oblibu získal Annin deník rovněž jako svědectví o dospívání. Deník v podobě, v níž je vydáván pro široké čtenářské publikum (tzv. verze D), tvoří ovšem jen menší část Anniny písemné pozůstalosti. Téměř neznámé jsou také textologické otázky, jež jsou s tzv. čtenářským vydáním deníku spojeny. Mezi texty Anne Frankové dominují různé verze deníku. Otištění každé verze předchází podrobný popis a jsou vysvětleny časové souvislosti a důvody vzniku verzí. Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 – únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu pravděpodobně v únoru 1945. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován.

Žánrově rozmanitý a komponovaný opus Sešit z Marienbadu sestává z básní, deníkových záznamů a různorodých textů, jež Vladimír Binar neměl v době jejich vzniku příležitost vydat, jako jsou překlady, posudky, eseje, přednášky, záznamy tahitských mýtů atd. Spis obsahuje také vybrané přijaté dopisy. Čtenář drží v rukách knihu, která vznikala téměř půl století, od konce šedesátých let do roku 2016. Prolínají se v ní dějiny, dobový kontext, politická situace, rodinný a milostný život, geneze básní a knih, způsob práce, obživa, vztahy s lidmi, stavba domu, verše, překlady, cestování... Přes zdánlivou roztříštěnost však texty vytvářejí sourodý celek, ukazují, jak jsou život a dílo propojeny.

Žánrově rozmanitý a komponovaný opus Sešit z Marienbadu sestává z básní, deníkových záznamů a různorodých textů, jež Vladimír Binar neměl v době jejich vzniku příležitost vydat, jako jsou překlady, posudky, eseje, přednášky, záznamy tahitských mýtů atd. Spis obsahuje také vybrané přijaté dopisy. Čtenář drží v rukách knihu, která vznikala téměř půl století, od konce šedesátých let do roku 2016. Prolínají se v ní dějiny, dobový kontext, politická situace, rodinný a milostný život, geneze básní a knih, způsob práce, obživa, vztahy s lidmi, stavba domu, verše, překlady, cestování... Přes zdánlivou roztříštěnost však texty vytvářejí sourodý celek, ukazují, jak jsou život a dílo propojeny.