Triáda strana 3 z 19

Svazek soustřeďuje v úplnosti samostatnou prozaickou a dramatickou tvorbu J. Čapka (1887–1945) do roku 1930: povídkové knihy Lelio a Pro delfína, časopisecky publikované práce Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914 a Chlapec, divadelní hru Země mnoha jmen a torzo dramatu Gassirova loutna, filmová libreta Lakomec a Moc pověry a konečně i prózu Stín kapradiny. V chronologickém uspořádání představuje Čapkovu cestu k vlastnímu epickému výrazu prostoupenému reflexí metafyzických témat, jejich tíhy a naléhavosti, i náznakovou přítomností autorova „druhého“ literárního domova, tj. činnosti kriticko-esejistické, tříbící Čapkův rozvažující styl a smysl pro lapidární postižení nadčasového prvku aktuálního (uměleckého) dění. Poprvé je tu tedy příležitost ukázat celek Čapkovy „volné“ literární tvorby, počínaje emancipací od prací psaných společně s bratrem Karlem. Prózy vznikající před první světovou válkou a v jejím průběhu tematizují konfrontaci nezajištěné, troskotající existence s proměnlivou povahou moderního časoprostoru. Střetnutí s avantgardní estetikou soudobých uměleckých proudů (kubismus, expresionismus, futurismus) rozevřelo v Čapkových raných prózách vějíř „figurativních“ možností: zachycují mnohotematičnost nové skutečnosti a její rozevřenou, ubíhající perspektivu v poukazu k všudypřítomné motivické řadě značící sebereflexi Čapkova tvůrčího úsilí. Jeho ústřední snahou bylo dospět prostřednictvím tvarových proměn k názoru nové zkušenosti, ke zkušenosti nového výrazu, k zážitku narativního a popisného slova-obrazu zachycujícího událost imaginativního vidění i s ní spojenou tíživou myšlenku. Dramatické útvary z 20. let zachycují Čapkovy pokusy o alegoricko-utopickou hru. Reagovaly – často i ironickou persifláží – na revoluční téma levých avantgard počátku 20. let, zpochybňovaly spásnost kolektivistického sociálního experimentu a apelovaly na individuální odpovědnost. Svazek uzavírá próza Stín kapradiny, sjednocující mnohé z autorových dosavadních tematických okruhů a tvárných postupů v myticko-baladickém podání údělu člověka.

Přítomný soubor má tři části. První část (Pomocná škola Bixley 1979) obsahuje sbírku Pomocná škola Bixley z roku 1979 (tiskem Praha, Torst 1994). Jako celek je zde publikována potřetí, až na malé výjimky beze změn. Ve druhé části (Pomocná škola Bixley 1987) jsou zařazeny básně z torontského vydání, pokud nebyly součástí sbírky z roku 1979 a pokud byly v pozůstalosti nalezeny jejich rukopisy. Tato část je zde knižně publikována podruhé, poprvé však ve znění, jež respektuje rukopisy, čímž se od torontského vydání liší. Třetí část (Pomocná škola Bixley 2011) vychází knižně jako celek poprvé. Obsahuje texty z přelomu 70. a 80. let 20. století, jež se zachovaly v pozůstalosti a byly postupně publikovány v časopisech a ve výboru The Drug of Art (New York 2007).

Kniha patří ke klasickým dílům literatury pro děti. Poprvé vyšla roku 1929 a od té doby potěšila mnoho dětí a jejich rodičů. Pejsek a kočička spolu žijí v domečku a vedou svoji malou domácnost a chtějí všechno dělat jako velcí lidé, umývají špinavou podlahu, pečou dort, chodí v neděli na procházku, píšou dopis dětem nebo hrají divadlo. Ale protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli, jejich svérázná řešení jsou ale vždy zábavná a originální. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti. Přitažlivost této knížky spočívá zejména ve způsobu vyprávění, které se zakládá převážně na dialogických pasážích. Pejsek a kočička spolu rozmlouvají jako lidé, jejich přímočarý, hovorový jazyk v kombinaci s vypravěčskou zkratkou způsobuje, že kniha je velmi vhodná k předčítání. Kniha je edičně připravena podle vydání poslední ruky z roku 1937 a kromě devíti klasických příběhů obsahuje i povídání Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října, které bylo po roce 1948 z politických důvodů vypouštěno.

Kniha shrnuje většinu nebásnických prací Zbyňka Hejdy. Obsahuje články a rozhovory o literatuře, o historii a o výtvarném umění, které vznikaly převážně v letech 1965–1969 a 1987–1998, vesměs z popudu časopiseckých redakcí, k jejichž užšímu kruhu spolupracovníků autor patřil (Tvář, Střední Evropa, Revolver Revue). Žánrově svazek sestává z monograficky koncipovaných, kriticky zaměřených studií, úvah (některé z nich byly původně přednáškami), recenzí a glos, přímých replik na projev jiného pisatele, proslovů na vernisážích výstav, rozhovorů (několik z nich Hejda vedl jako tázající se) a anketních odpovědí.

Boris Ejchenbaum (1886–1959) se řadí mezi nejvýznamnější představitele ruského formalismu. Počátky jeho vědecké činnosti jsou spojeny s doznívajícím symbolismem, jeho estetikou a filozofickým kladením otázek; po roce 1917 se přimkl k rodícímu se formalistickému hnutí (mezi jeho další čelné představitele patří V. Šklovskij, R. Jakobson, J. Tyňanov, B. Tomaševskij ad.), k jehož výkonům přispěl zejména na poli zkoumání prózy. Soustředil se na problémy organizace vyprávění (status vypravěče), nastínil stěžejní otázky týkající se problému času v literární historii, zabýval se zvukovou stránkou uměleckého díla, vzájemným vztahem mezi poezií a prózou, kladl si otázky o smyslu literární teorie a historie. Literárněvědné názvosloví obohatil o některé termíny, jež se užívají dodnes (skaz, literární život). Neomezoval se však výhradně jen na oblast vlastní literatury – zajímala ho též problematika uměleckého přednesu či fenomén filmu a jejich poměr ke slovesnému dílu. Po rozprášení formalismu a v době sílícího ideologického tlaku se věnoval především ediční praxi a textologickým problémům. Vcelku jeho vědecké dílo představuje svěží, neakademický způsob myšlení, jež je schopno řadu otázek otevírat či je nastiňovat z nových, překvapivých perspektiv. Výbor představuje B. Ejchenbauma v rozmanitosti a šíři jeho záběru: od prací kritických, přes analýzy výstavby literárního textu, přesahy do komparatistiky až po práce literárněhistorického charakteru. Stranou nezůstávají ani texty autobiografického rázu, jež vědecký diskurs překračují do oblasti umělecké.

Svazek obsahuje revidované znění šesti básnických sbírek Zbyňka Hejdy s texty z let 1957 až 1996. Jsou to sbírky Všechna slast, A tady všude muziky je plno, Blízkosti smrti, Lady Felthamová, Pobyt v sanatoriu a Valse mélancolique.

Představit osobnost a dílo Friedhelma Mennekese v širším výběru jeho klíčových textů českému prostředí je podstatné hned v několika ohledech. Tento originální stavitel mostů mezi různými světy, a to nejen mezi světem umění a světem náboženství, přináší podnětné impulsy do různých prostředí. Prvně český čtenář získá podrobný náhled do výjimečného světa umění německé kulturní metropole v Kolíně nad Rýnem v posledních více než dvaceti letech. Mennekesův projekt Stanice umění u Sv. Petra se stává místem dalekého vyzařování a to nejen v rámci Spolkové republiky, ale i do zahraničí: USA, Španělsko, Polsko, Irák, Rakousko aj. Mnohé z „mennekesovských“ metod dialogického přístupu mezi starým a novým uměním, respektive dočasné instalace současného umění do historických budov, jsou východisky a referencemi kvality pro podobné současné pokusy jak v církevní oblasti, tak v oblasti muzeologie a galerijního provozu. F. Mennekes je proto vyhledáván jako expert nejen v univerzitním světě, ale i ve světě současných galerií a muzeí. První část výboru obsahuje mj. úvahu o možnostech působení "nového umění" v tradičním sakrálním prostoru, studii Rubens a jezuité, polemický Dopis znepokojenému katolíkovi, rozhovory s Josephem Beuysem a Christianem Boltanskim či texty o Francisi Baconovi, Young-Jae Leeové, Anishi Kapoorovi, Martinu Creedovi, Jamesi Lee Byarsovi a Eduardu Chillidovi.

Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), nazvaná Jako když dvoranou proletí pták, podává poprvé v českém překladu soustavný obraz literatury Anglosasů od nejranějších písemných památek začátku 8. století po poslední příležitostné básně sklonku století jedenáctého. Tuto epochu charakterizuje směřování od předkřesťanských, kmenových a všegermánských východisek, nacházejících výraz téměř výhradně v ústní slovesnosti, ke křesťanskému anglickému státu s pevnou správní a církevní strukturou, v jejímž rámci vzniklo nejrozsáhlejší i žánrově nejpestřejší písemnictví evropského raného středověku. Několik desítek zde uvedených básnických i prozaických děl živě odráží toto směřování, střet i vzájemné prolínání živlu pohanského a křesťanského – formální a tematické rysy germánské ústní slovesnosti se v nich prolínají s náměty, estetickými principy a rétorickými postupy latinského písemnictví. V antologii jsou zastoupeny všechny tehdejší významné skladby a žánry (s výjimkou rozsáhlých náboženských eposů a již vydaného Béowulfa): hrdinské písně a zlomky (Boj na Finnově hradě, Waldere, Bitva u Maldonu, Wídsí?, Déor), básně elegické (Námořník, Poutník, Wulf a Éadwacer, Ženin nářek, Manželův vzkaz, Zříceniny), poezie náboženská a alegorická (Cadmonův Hymnus, Sen o Kříži, Píseň umírajícího Bedy, Exodus, Fénix, Velryba, Júdit, Duše a tělo...), kouzla, hádanky a poezie gnómická (Runová báseň, Mudrosloví, Osudy lidí) i básně příležitostné (Bitva u Brunanburhu, Durham). Výběr prózy se soustředí zvláště na texty vzniklé za kulturní reformy Alfréda Velikého (Anglosaská kronika aj.), na texty benediktinské reformy přelomu 10. a 11. století (zejména výběr z kázání Alfrícových a Wulfstánových) a na písemnictví právní (reprezentativní výběr ze zákoníků) a medicínské povahy (ranhojičské recepty apod.). Svazek uspořádal přední český anglista Jan Čermák. Překlady a doprovodné historické a literárněhistorické komentáře jsou výsledkem několikaleté práce dvanáctičlenného překladatelského týmu pod jeho vedením.

Pojednání Pravda a metoda (1960) se vedle Heideggerova Bytí a času (1927) řadí ke klíčovým dílům německé filosofie 20. století a k několika málo přelomovým příspěvkům k otázce povahy humanitních věd vůbec. „Metoda“ v názvu knihy naznačuje, že dílo se zrodilo jako plod 50. a 60. let 20. století. Poválečné okouzlení technologií a víra ve zřejmý pokrok techniky se odrazily v novopozitivistických teoriích vědy a jejich přesvědčení o spojitém a vzestupném vývoji vědeckých teorií. Snahy zasadit také vědecké teorie do širšího rámce kultury (Th. Kuhn) stejně jako tvrzení o naprosté anarchii na poli logiky vědeckých teorií (P. Feyerabend) měly teprve přijít. Gadamerova vlastní rozprava o metodě tak vyrůstala ze zcela odlišné tradice. Propůjčuje širší obsah Heideggerově myšlence filosofické hermeneutiky, když jednak prohlubuje jeho úvahy o bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, o bytnosti dějin a živém bytí v tradici a jednak přenáší čistě filologický výklad tradice na otevřenou oblast filosofického pohybu myšlení. Přesto nejhlubší přínos Pravdy a metody netkví v tom, že předkládá určité dějiny a teorii (filosofické) hermeneutiky, nýbrž v jejím spekulativním nároku. Na otázku po možnosti rozumění odpovídá tím, že rozkrývá jeho spekulativní ráz a vyvozuje tak nejzazší důsledky pro samu hermeneutickou praxi: zdůrazňuje nezbytnost časového odstupu, popisuje hermeneutický kruh, hájí produktivitu před-rozumění a dialektiku předsudků. Proti odcizení metody vyzdvihuje nemetodické rozumění a nemetodickou pravdu věcí. Proti formalismu čistého rozumu, proti představě svobody jako uvolnění od veškeré tradice a autority, které však přineslo jen znevolnění filosofie nárokem pozitivních věd, hájí rozumění jako plod dialekticko-spekulativní součinnosti, trvalého úsilí o vyjasnění smyslu tradice a autority coby zdroje tohoto smyslu. Tváří v tvář napětí mezi metodou a pravdou se přimlouvá za návrat k dávné hloubce filosofie, jejímž středem je řeč, hra s řečí, ba hra řeči samé, která se v ničem nepodobá formální hře podle pravidel, ale naopak týká se pravdivosti obsahů, jež jsou ve hře a oslovují nás.

Kritické vydání nejdůležitější knihy literárního kritika Jana Lopatky (1940–1993). Postuláty literární kritiky prezentované v Předpokladech tvorby patří k dodnes diskutovaným otázkám české literární kritiky a vědy (např. otázka vztahu umění a skutečnosti, autenticity v deníkové literatuře, vztahu řemeslnosti a umění apod.). Editor Michael Špirit, který se Lopatkovu dílu soustředěně věnuje již více než desetiletí, znění prvního knižního vydání z roku 1991 konfrontoval s autorovým strojopisem, časopiseckými otisky před knižním vydáním, prvními samizdatovými edicemi z roku 1978 a 1983 i prvním soubornou samizdatovou edicí z roku 1985, a doplnil edici o opravenou, rozšířenou a aktualizovanou bibliografii Jana Lopatky. Předmluvu napsal Václav Havel.