Triáda strana 4 z 23

Kolem roku 1100 vznikla ve Francii Píseň o Rolandovi (zapsaná ve druhé čtvrtině 12. stol.), v níž byl poprvé zformulován civilizační ideál rytířství.

Bezmála čtyři století od svého vzniku (1585) čekal na vydání útlý portugalský rukopis Luíse Fróise (1532–1597), jezuitského misionáře první generace, který strávil více než třicet let v Japonsku a sepsal o něm rozsáhlé dějepisné dílo. Teprve když Fróisovo „stručné a výstižné pojednání“, jemuž čas spíše přidal než ubral na půvabu, v madridské knihovně objevil Fróisův řádový bratr Josef Franz Schütte, mohlo toto dílko v roce 1955 poprvé vyjít péčí tokijské jezuitské univerzity spolu se zasvěceným komentářem a souběžným německým překladem. Dnes je tato původem didaktická jezuitská příručka, která měla zmírnit kulturní šok evropských misionářů ve styku s japonským světem, považována za vůbec první systematické srovnání evropské a japonské civilizace. Především je to však neodolatelný portrét Evropy tváří v tvář zrcadlu jinakosti, v němž se odráží její stranově obrácený, a přece rovnocenný obraz.

Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství.

Weilovy novinové reportáže a články od července 1933 – tehdy autor odjel na dlouhodobější pobyt do SSSR, kde pracoval jako překladatel a lektor překladů základních děl tzv. klasiků marxismu-leninismu do češtiny, a s českými novinami spolupracoval na dálku z Moskvy – do konce roku 1937, kdy vychází autorův román Moskva-hranice a Weilova roztržka s komunistickou stranou, k níž došlo během jeho pobytu v SSSR v roce 1934, je dokonána. Spisy Jiřího Weila (1900–1959) Řídí Michael Špirit Reportáže a stati 1920–1933 Gogol a anglický román 18. století (1928) Reportáže a stati 1933–1937 Moskva-hranice (1937) Dřevěná lžíce (1938, 1992) Makanna, otec divů (1945) Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949) Stati a reportáže 1938–1956 Život s hvězdou (1949) Harfeník (1958) Žalozpěv za 77 297 obětí (1958) Na střeše je Mendelssohn (1960) Paralipomena

Dokumentární román Moskva-hranice narazil bezprostředně po svém vydání (1937) na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vytyčené pro tzv. vážnou literaturu tím, že přejímal prvky tzv. marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Toto nepochopení se dělo navíc v souladu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Nejznámějším se stal pro Weila zničující odsudek s názvem Pavlačový román a napsal jej na přímý pokyn Klementa Gottwalda Weilův blízký přítel Julius Fučík. Moskvu-hranici lze zjednodušeně označit za jednu z prvních kritik stalinismu. Plánované druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno a kniha vyšla znovu až v roce 1991.

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu. Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský.

Ana Teresa Pereirová (nar. 1958), současná portugalská spisovatelka pocházející z Madeiry, vstoupila románem Karen (2016) do mezinárodního povědomí. Jeho bezejmenná protagonistka a vypravěčka, mladá malířka, se jednoho rána probudí v neznámém domě, obydleném cizími lidmi, kteří s ní zacházejí, jako kdyby tam žila odjakživa. Postava se krok za krokem seznamuje v novém prostředí se svou rolí, kterou jí přiřklo okolí, a sžívá se s ní. Nenápadně se odklání od svého domnělého původního já, až se její prvotní život začne vytrácet. Je však otázkou, zdali tu nějaký jiný život dříve vůbec byl. Ana Teresa Pereirová nechává čtenáře v nejistotě, zda jsou líčené události jen výplodem fantazie duševně choré vypravěčky, anebo zda se hrdinka stala obětí spiknutí či tajemných okolností. Doslov překladatelky Anny Tietzové odhaluje řadu narážek na literární a filmová díla a seznamuje s postupy, kterými se Ana Teresa Pereirová dobírá nevšedního tvaru a tajemné atmosféry tohoto díla, za něž autorka obdržela jako první žena cenu Oceanos určenou pro portugalsky píšící autory.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921-1930, respektive 1931-1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921-1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911-1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov - mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890-1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886-1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918-1920) a Lidových novinách (1921-1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor "myšlenek" Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Dokumentární román Moskva-hranice narazil bezprostředně po svém vydání (1937) na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vytyčené pro tzv. vážnou literaturu tím, že přejímal prvky tzv. marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Toto nepochopení se dělo navíc v souladu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Nejznámějším se stal pro Weila zničující odsudek s názvem Pavlačový román a napsal jej na přímý pokyn Klementa Gottwalda Weilův blízký přítel Julius Fučík. Moskvu-hranici lze zjednodušeně označit za jednu z prvních kritik stalinismu. Plánované druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno a kniha vyšla znovu až v roce 1991. „Závěrečná zápletka má vše, co od vynalézavě zfabulované story očekáváme. Nicméně Jiří Weil si ji nevymyslel. Jenom ji dobře, koncizně a živě napsal. Celá zápletka, která tvoří vyústění a závěr knihy, je vnějškově a tradičně měřeno tou ,nejrománovější‘ složkou Moskvy-hranice, ale Weilovi se opravdu stala. Díky přímluvám Julia Fučíka Jiří Weil unikl nejhoršímu. Po XX. sjezdu KSSS, tedy v druhé polovině padesátých let, byl sovětskými místy rehabilitován, dokonce byl pozván do Moskvy a dočkal se plné satisfakce, zatímco v Československu zůstal trpěným spisovatelem v polovičním ústraní a román Moskva-hranice nesměl vyjít.“ Z recenze Josefa Vohryzka (Respekt, 23. 12. 1991) Spisy Jiřího Weila (1900–1959) Řídí Michael Špirit Reportáže a stati 1920–1933 Gogol a anglický román 18. století (1928) Reportáže a stati 1933–1937 Moskva-hranice (1937) Dřevěná lžíce (1938, 1992) Makanna, otec divů (1945) Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949) Stati a reportáže 1938–1956 Život s hvězdou (1949) Harfeník (1958) Žalozpěv za 77 297 obětí (1958) Na střeše je Mendelssohn (1960) Paralipomena

Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka (1926–1998) jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a (romské a židovské) menšiny. Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv. normalizace pro samizdatové sborníky nebo periodika se zabývají faktickými možnostmi Charty 77, mechanikou soudního šikanování a významem nezávislých občanských iniciativ, a stati z první poloviny devadesátých let pojednávají o vztazích k nově se formující moci, o rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chováním tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech. Druhý díl sestává z textů o rasové nesnášenlivosti. Polemika z roku 1968 ukazujemožné sociálních důsledky tehdy chystané federalizace československého státu, kterým se pak věnuje jeden z prvních dokumentů Charty 77 (z roku 1978), v němž je podrobně rozpracováno postavení Romů v tehdejším Československu. Josef Vohryzek připravil pojednání anonymně, text zveřejněný v samizdatu a v exilových publikacích vyšel s podpisy tehdejších mluvčích Charty 77. Úvahy, které na chartovní dokument navazují, pocházejí už z let 1990–1997 a zabývají se vztahem „bílé“ většiny k menšinám a zdroji rasismu, resp. rozdíly ve změnách vzájemných postojů u většinové a menšinové populace. Třetí část přináší texty o knihách, v jejichž prvním plánu figuruje téma politického („třídního“), národnostního a rasového napětí, nesouladu nebo nenávisti. Jsou zde shromážděny Vohryzkovy reflexe nad díly publicistickými (V. Mrštík), memoárovými (M. Bubeníčková-Kuthanová, S. Wiesenthal, G. Konrád) nebo beletristickými (A. Giňa, V. Třešňák, J. Fränkl, Ch. Potok, I. Ferková, I. B. Singer). Závěrečný oddíl zaujímají Vohryzkovy vzpomínky. Vznikly v roce 1991 pro dokumentační potřeby Židovského muzea v Praze, tiskem vyly vydány posmrtně z autorovy literární pozůstalosti v květnu 2000 v časopise Revolver Revue. Autor v nich podrobně vzpomíná na své dětství odvíjející se v pražské židovské neortodoxní rodině (otec byl advokát), na pobyt ve švédském exilu v letech 1940–1950, kam ho rodiče ještě stačili vyslat, než byly hranice pro židovské občany bývalého Československa definitivně uzavřeny, stejně jako na složitou repatriaci v komunistickém Československu padesátých let 20. století, kam se Vohryzek vrátil, zatímco již věděl, že jeho rodina během války zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech.

Nejslavnější epos francouzského rytířského středověku oslavuje hrdinství účastníků legendární bitvy v pyrenejském Ronceveaux roku 778 za tažení Karla Velikého proti Arabům.

Název debutní sbírky Tomáše Tomáška vyznačuje dvojí pohyb, dvojí způsob vzniku hornin, a to usazováním a vyvřením. Tento základní obraz – v jedné, druhé, či obou složkách pohybu – prostupuje komplementárně jak motivickou, tak stylovou stránkou této poezie. Děje (slovesa) jsou tu na jedné straně substancializovány („v prosátém světle / zajíkavý / ptačí zpěv // na vrcholu / osamělé místo / modliteb“), matérie slov tuhne. Na druhé straně získávají výpovědi na dynamičnosti vyráženými krátkými, často jednoslovnými verši s apelativním obsahem, užitím paralelismů a refrénů. Tak i v motivech: „sevření hmot povolí / [...] temnotami / krystaly počnou / růst“, ale jindy „bez hlesu ční / zelený křik // socha stromu“. Povolování (změkčování) kontra tuhnutí, antropomorfizace kontra zneživotnění – společným znakem těchto procesů je proměna. Tomáškův výrazový minimalismus má jméno jemnost. Ta je totiž domnívám se základem procesu, který se odehrává – budeme-li mluvit o nejčastější autorově tematické poloze – mezi pozorovací schopností poutníka česko-moravskou krajinou, utvářenou ještě dodnes dominantně barokní dobou, a mezi záznamem básně, který otisk krajiny do duše proměňuje v otisk duše do krajiny. V této jemnosti je také ukryto autorovo já, jiným způsobem v básních nepřítomné, a tedy ani nepostřehnutelné.

Název tvoří paralelu k první autorově knize, vydané v Triádě, a zatímco Sedimenty Magmatity odkazují k přírodninám, název Bastiony Kasematy míří k lidským stavbám, ve výšinách i podzemních hloubkách. Podobně jako v první sbírce i v této je záznam opřen o pozorování krajiny a světa. Drobné a úsporně vystavěné lyrické útvary zachycují spatřené „stíny v rozvalinách / fontány bříz // protínané lesy ... rybníky / věnec vsí“ (Zahrada F. J. Šlika) apod. To, co se skrze tyto zdánlivě prosté a nevýřečné zápisy odkrývá, je krajina vnitřní. Vedou k pozornosti k tomu, jak promlouvají, čím je s nimi spojený člověk a k čemu jej vyzývají. Je to zrak vnitřní, jímž básník „do oblak ... hleděl / a zůstal tak“ (Bez pohybu).

Název tvoří paralelu k první autorově knize, vydané v Triádě, a zatímco Sedimenty Magmatity odkazují k přírodninám, název Bastiony Kasematy míří k lidským stavbám, ve výšinách i podzemních hloubkách. Podobně jako v první sbírce i v této je záznam opřen o pozorování krajiny a světa. Drobné a úsporně vystavěné lyrické útvary zachycují spatřené „stíny v rozvalinách / fontány bříz // protínané lesy ... rybníky / věnec vsí“ (Zahrada F. J. Šlika) apod. To, co se skrze tyto zdánlivě prosté a nevýřečné zápisy odkrývá, je krajina vnitřní. Vedou k pozornosti k tomu, jak promlouvají, čím je s nimi spojený člověk a k čemu jej vyzývají. Je to zrak vnitřní, jímž básník „do oblak ... hleděl / a zůstal tak“ (Bez pohybu). Tomáš TOMÁŠEK (* 5. 7. 1947 v Praze), vyučený truhlář. V současnosti je správcem sportovní haly v Dobřichovicích. V roce 1979 podepsal Chartu 77. Spolu s Helenou Přívorovou se podílel na překladu talmudského traktátu Pirke avot (Výroky otců). Kniha vyšla samizdatově v edici Alef v roce 1985. Vydal sbírky básní Sedimenty Magmatity (Triáda 2016), Vědra (Vespero 2020) a Bastiony Kasematy (Triáda 2021). Rozhovor s autorem byl publikován v Revolver Revui č. 105/2016 a v knize RR Rozhovory (Edice RR 2016).

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu. Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský. Než Weil publikoval svůj první román, měl za sebou bezmála dvacet let rozsáhlé novinářské činnosti, která je svými tématy a v jistém výseku i tvárnými postupy s pozdější beletristickou tvorbou úzce propojena. V rozvrhu Spisů Jiřího Weila proto publicistiku nevydělujeme do samostatné divize, která následuje za pracemi beletristickými, jak to můžeme vidět na uspořádání celkových řad většiny spisovatelových vrstevníků (bratři Čapkové, Nezval, Poláček, Seifert, Weiner), ale tři knihy statí rozmisťujeme v číslování SJW mezi svazky beletristické, jako č. 1, 3 a 8 (podobně, jako to rozvrhli pořadatelé nedokončených spisů Neumannových z let 19621984). Jiří Weil ke knižně pořádané vlastní publicistice nikdy nepřikročil (jen v roce 1924 vydal dvě brožury a v roce 1937 k nim přibyla útlá kniha reportáží, přičemž dvě z těchto tří publikací zahrnovaly i předtím časopisecky otiskované články). Lze jen uhadovat, zda si takovou zdrženlivost uložil proto, že k nějaké dílčí sumě nebyl od třicátých let 20. století až do konce let padesátých vydavatelsky vlastně nikdy vhodný čas, anebo kvůli tomu, že své psaní pro noviny nepokládal za tak podstatné, aby je chtěl šířit knižně, resp. kvůli tomu, že od poloviny třicátých let směřoval víc a víc k osobitému projevu beletristickému. Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Michael Špirit.

Pořadovým číslem první svazek Spisů Josefa Čapka soustřeďuje v úplnosti jeho samostatnou prozaickou a dramatickou tvorbu do roku 1930: povídkové knihy Lelio a Pro delfína, časopisecky publikované práce Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914 a Chlapec, divadelní hru Země mnoha jmen a torzo dramatu Gassirova loutna, filmová libreta Lakomec a Moc pověry a konečně i baladickou prózu Stín kapradiny. V chronologickém uspořádání představuje Čapkovu svébytnou cestu napříč moderními vyprávěcími postupy k vlastnímu epickému výrazu prostoupenému reflexí metafyzických témat, jejich tíhy a naléhavosti, i náznakovou přítomností autorova „druhého“ literárního domova, tj. čin­nosti kriticko-ese­jistické, tříbící Čapkův rozvažující styl a smysl pro lapidární postižení nadčasového prvku aktuálního (uměleckého) dění. Poprvé je tu tedy příležitost ukázat celek Čapkovy „volné“ literární tvorby, počínaje emancipací od prací psaných společně s bratrem Karlem. Prózy vznikající před první světovou válkou a v jejím průběhu tematizují konfrontaci nezajištěné, troskotající existence s proměnlivou povahou moderního časoprostoru. Střetnutí s avantgardní estetikou soudobých uměleckých proudů (kubismus, expresionismus, futurismus) rozevřelo v Čapkových raných prózách vějíř „figurativních“ možností: zachycují mnohotematičnost nové skutečnosti a její otevřenou, ubíhající perspektivu v neustálém poukazu k všudypřítomné motivické řadě značící sebereflexi Čapkova tvůrčího úsilí. Jeho ústřední snahou bylo dospět prostřednictvím tvarových proměn k názoru nové zkušenosti, ke zkušenosti nového výrazu, k zážitku narativního a popisného slova-obrazu zachycujícího událost imaginativního vidění i s ní spojenou tíživou myšlenku. Dramatické útvary z 20. let zachycují Čapkovy pokusy o alegoricko-utopickou hru. Reagovaly – často i ironickou perzifláží – na revoluční téma levých avantgard počátku 20. let, zpochybňovaly spásnost kolektivistického sociálního experimentu a apelovaly na individuální odpovědnost. Svazek uzavírá próza Stín kapradiny (často označovaná za literární protějšek Čapkových obrazů s náměty „chlapů“), sjednocující mnohé z autorových dosavadních tematických okruhů a tvárných postupů v myticko-baladickém podání údělu člověka.