Triáda strana 6 z 23

"Snad nějaké ty děti zachráním," poznamenal si do svého deníku Letov v době "protektorátu", kdy měl na starosti hospodářskou agendu pracovně-výchovných táborů, mj. v Letech u Písku, v Hodoníně u Kunštátu a dalších. Objevná kniha o zapomenuté osobnosti české historie a jejích bílých místech.

Třetí, závěrečný svazek souborného vydání obsahuje básně z let 1931–1973, které autor nezahrnul do svých sbírek, překlady a prózy.

K písemné pozůstalosti Anne Frankové patří také její takzvaná „Knížka povídek“, o níž 7. srpna 1943 ve svém deníku píše: „Před pár týdny jsem začala psát povídku, úplně vymyšlený příběh, a tak se mi to zalíbilo, že se má psaná rodina utěšeně rozrůstá.“ Ani ne o měsíc později začne „psanou rodinu“ přepisovat do zvláštního, velkého sešitu (vlastně do účetní knihy) v pevných deskách. Na první stránku nadepsala: „Povídky a příhody ze zadního domu, vylíčila Anne Franková“; na stejné stránce dole poznamenala: „zasvěcen: čtvrtek 2. září 1943“. Jak titul napovídá, jde o dvě kategorie, totiž o „úplně vymyšlené“ povídky, a o vyprávění, která popisují příhody ze života v úkrytu. Anne Franková knihu na konci opatřila obsahem, v němž také označila, do které kategorie ten který text patří. Většinu příběhů zřejmě Anne nejprve načrtla na jednotlivé listy papíru a pak teprve přepsala načisto do povídkové knížky, protože se v ní téměř nevyskytují škrtnuté pasáže nebo jiné opravy. Nejranější příběh má datum 8. prosince 1942, což je další příznak toho, že sešit obsahuje načisto přepsané dřívější verze; poslední příběh je datován 12. května 1944. Několik příběhů Anne převzala i do přepsané verze deníku (verze B), její otec Otto Frank jich pak po válce převzal ještě víc do knihy Het Achterhuis (Zadní dům), jejíž první vydání vyšlo roku 1947. Již v roce 1949 bylo zveřejněno osm Anniných povídek pod názvem Weet je nog? Verhalen en sprookjes (Vzpomínáš? Příběhy a pohádky). Značně rozšířená sbírka s názvem Verhalen rondom het Achterhuis (Příběhy o zadním domě) následovala roku 1960. První úplné vydání Anniných povídek vyšlo péčí Joke Kniesmeyerové roku 1982. Nakonec sestavil Gerrold van der Stroom v roce 2001 úplné vydání literárních pokusů založené na Anniných rukopisech a opatřil je předmluvou: Verhaaltjes, en gebeurtenissen uit het Achterhuis / Cady´s leven (Povídky, a příhody ze zadního domu / Cadyin život) (Amsterdam 20053). Pro důkladný výzkum je toto vydání tím pravým pramenem. Tvoří také základ Anniných „povídek a příhod“ otištěných v této knize.

Pojednání Pravda a metoda (1960) se vedle Heideggerova Bytí a času (1927) řadí ke klíčovým dílům německé filosofie 20. století a k několika málo přelomovým příspěvkům k otázce povahy humanitních věd vůbec. „Metoda“ v názvu knihy naznačuje, že dílo se zrodilo jako plod 50. a 60. let 20. století. Poválečné okouzlení technologií a víra ve zřejmý pokrok techniky se odrazily v novopozitivistických teoriích vědy a jejich přesvědčení o spojitém a vzestupném vývoji vědeckých teorií. Snahy zasadit také vědecké teorie do širšího rámce kultury (Th. Kuhn) stejně jako tvrzení o naprosté anarchii na poli logiky vědeckých teorií (P. Feyerabend) měly teprve přijít. Gadamerova vlastní rozprava o metodě tak vyrůstala ze zcela odlišné tradice. Propůjčuje širší obsah Heideggerově myšlence filosofické hermeneutiky, když jednak prohlubuje jeho úvahy o bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, o bytnosti dějin a živém bytí v tradici a jednak přenáší čistě filologický výklad tradice na otevřenou oblast filosofického pohybu myšlení. Přesto nejhlubší přínos Pravdy a metody netkví v tom, že předkládá určité dějiny a teorii (filosofické) hermeneutiky, nýbrž v jejím spekulativním nároku. Na otázku po možnosti rozumění odpovídá tím, že rozkrývá jeho spekulativní ráz a vyvozuje tak nejzazší důsledky pro samu hermeneutickou praxi: zdůrazňuje nezbytnost časového odstupu, popisuje hermeneutický kruh, hájí produktivitu před-rozumění a dialektiku předsudků. Proti odcizení metody vyzdvihuje nemetodické rozumění a nemetodickou pravdu věcí. Proti formalismu čistého rozumu, proti představě svobody jako uvolnění od veškeré tradice a autority, které však přineslo jen znevolnění filosofie nárokem pozitivních věd, hájí rozumění jako plod dialekticko-spekulativní součinnosti, trvalého úsilí o vyjasnění smyslu tradice a autority coby zdroje tohoto smyslu. Tváří v tvář napětí mezi metodou a pravdou se přimlouvá za návrat k dávné hloubce filosofie, jejímž středem je řeč, hra s řečí, ba hra řeči samé, která se v ničem nepodobá formální hře podle pravidel, ale naopak týká se pravdivosti obsahů, jež jsou ve hře a oslovují nás.

Překladatelka z francouzštiny vzpomíná na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Vzpomínky autorka nejprve vyprávěla a na základě zvukového záznamu posléze v průběhu několika let přepisovala a upravovala do podoby, již autorizovala krátce před svou smrtí. V knize zachytila své dětství a mládí, prožité v pražských Holešovicích, vysokoškolská studia na Filosofické fakultě University Karlovy, nedobrovolně přerušená po komunistickém puči, zakládání rodiny a společný život s básníkem a spisovatelem Ladislavem Dvořákem, svůj nejbližší přátelský vztah s Annou Hrubínovou (provdanou Beranovou), který ukončila tragická smrt přítelkyně, přibývající překladatelské příležitosti v průběhu šedesátých let či svou účast na samizdatu v letech tzv. normalizace. Paměti Věry Dvořákové poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Cennou součástí knihy jsou četné pasáže o přátelstvích a literárních kontaktech, kromě jiných s Emanuelem Fryntou, Petrem Koptou, Miloslavem Žilinou, Janem Zábranou, Františkem Jungwirthem, Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Zdeňkem Urbánkem, Václavem Černým, Bedřichem Fučíkem, Jindřichem Chalupeckým, Josefem Vohryzkem, Olgou a Vladimírem Kafkovými, Josefem a Jiřinou Topolovými, Olgou a Václavem Havlovými či Františkem a Helenou Černými. Kniha také uveřejňuje na bezmála třiceti stranách bibliografický soupis autorčiných překladů a původních textů. Ty poprvé soustavně mapují rozsah zprostředkující práce Věry Dvořákové na poli francouzské literární kultury.

Jméno Leonida Pljušče (1939–2015), významného disidenta sovětské éry, je spojováno zejména s oběťmi politicky motivovaného zneužívání psychiatrie. Kniha Na karnevalu dějin vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které se na L. Pljušče obrátilo s prosbou, aby pojednal o sobě a svém odporu vůči sovětskému režimu. Paměti autor sepsal v ruštině bezprostředně po svém odchodu do emigrace roku 1976. V knize L. Pljušč zaznamenal své dosavadní životní etapy: dětství a mládí, pedagogickou činnost, práci v akademickém ústavu, zájem o parapsychologii, telepatii, teorii her, dále odchod do „podzemí“, rozvíjení aktivit v samizdatu, pronásledování politickou policií, internaci v psychiatrické léčebně a odchod za hranice. K okolnostem vzniku své vzpomínkové knihy v jednom rozhovoru uvedl: „Pokud jste četli mou knihu Na karnevalu dějin, jistě jste si všimli toho, že kapitola o psychušce je nejkratší. Neměl jsem vnitřní sílu psát, vždyť jsem knihu začal hned pro propuštění z psychiatrického vězení.“ Pljuščova kniha zpřítomňuje pohled na svět formovaný v sovětské éře: pevné, předem dané vzorce chování a myšlení, stereotypy, vedoucí k vytvoření unifikovaného „sovětského člověka“. Současně vykresluje charakter a meze rádoby liberálního Chruščovova období i Brežněvovu vládu. Nucené držení nepohodlných občanů v psychiatrických zařízeních autor chápal jako jeden z podstatných znaků totalitarismu: „Vždyť je tak jednoduché prohlásit ty, co jinak smýšlejí, za psychicky nemocné.“ Důležitost boje za lidská práva shrnul Leonid Pljušč těmito slovy: „Každé hnutí – ať už národnostní, náboženské, sociální či jiné – mělo své dějiny, své příčiny, své zvláštnosti. Avšak v procesu svého rozvoje nutně dospívalo ke společnému jmenovateli – k obraně lidských práv, neboť si uvědomilo, že bez dodržování všeobecného práva na svobodu slova, tisku, shromažďování, spolků nemůže dosáhnout svého dílčího cíle.“ Kniha je svědectvím ještě jednoho boje – zápasu Taťjany Žitnikovové-Pljuščové za záchranu svého manžela. Příloha, jež je nedílnou součástí knihy, sestává z koláže obsahující její dopisy a stížnosti, jež adresovala řadě institucí, odpovědi na ně a její dodatečně psané komentáře.

Básnická sbírka.

Nový překlad životopisu Ježíše Krista, který patří ke zlatému fondu světové literatury 20. století. Díla francouzského spisovatele a nositele Nobelovy ceny Françoise Mauriaca (1885-1970) čtenáři dodnes vyhledávají pro jeho schopnost popsat nejjemnější hnutí lidské duše, v níž spolu zápasí síly dobra a zla. Přestože autor zpodobil Krista příliš podle svého, dobře ví, že jeho kniha šťastně znepokojila uspaná svědomí. Když máme co do činění s tímto světem, za který Kristus odepřel se modlit, pociťujeme takový stud, když o Něm mluvíme, že se musíme v myšlenkách zastavit před touto prověřenou moudrostí: vše se děje, jako by každý křesťan měl předem stanovený podíl na Otcově poli, který má být zorán a oset. Selžeme-li, podstatná část našeho úkolu se přesto naplní skrze nás a proti naší vůli. Milost nás totiž přesto použije k dosažení cíle, který nás přesahuje: jako by autor dramatu napovídal špatnému herci slova role, kterou herec hraje jen rty a nerad; jako by se autor nakonec, aniž by si toho diváci všimli, sám postavil na jeho místo. Dosažený úspěch zdaleka není takový, jaký by byl, kdyby byl herec neselhal, ale koneckonců se to dotkne těch srdcí, jichž se to mělo dotknout. (François Mauriac v předmluvě k druhému vydání)

Důstojník prvorepublikového generálního štábu J. Letov se stal šéfem hospodářské správy protektorátních lágrů (Lety u Písku aj.), proto aby zlepšoval podmínky vězňů. Je to dostatečná obhajoba pro tuto kariéru? Prvorepubliková armáda si vybrala a vzdělávala Jiřího Letova, aby ho mohla jako elitního vojáka nasadit ve vedoucích funkcích svých štábů. S tímto předurčením později převzal vedení hospodářské správy protektorátních lágrů a pak i dohled nad dalšími lágry v prvních poválečných letech. Dokázal i v těchto funkcích a na první pohled tak rozdílných režimech splnit požadavky a povinnosti podplukovníka generálního štábu? O tom je tato kniha. Příklad Let jasně ukazuje, jak by se poměry v táborech za války utvářely, kdyby tyto nebyly mnou řádně vedeny, ale ponechány amatérskému vedení civilních úředníků, nebo dokonce nezodpovědných Němců. Každá vlastenecká organizace za války musela by usilovat o to, aby vedení táborů bylo v rukou spolehlivých českých lidí, protože zde bylo možno zachránit životy a zdraví desetitisíců Čechů. (Jiří Letov, 1. července 1945) Kniha s podtitulem Život a činnost důstojníka generálního štábu a experta na lágry podle archivních dokumentů a jeho deníků představuje zapomenutou osobnost československé historie.

Základním tématem myslitelského díla Rio Preisnera je historický konflikt s totalitarismem a speciálně pak postavení české existence v tomto konfliktu, a ještě podrobněji pak, opět v historické dimenzi, ztráta identity české existence ve střední Evropě po roce 1945. Rukopis Speculum exilii Bohemici s podtitulem Exil a naše nynější politická filosofie dokončil Rio Preisner v roce 1980 a nyní vychází knižně v celku poprvé. Je nejen pronikavým rozborem vyhnanství jako takového (tedy nejen československého), ale rovněž analýzou soudobého politického myšlení s důrazem na myslitele české (Jan Patočka, Václav Bělohradský, Miroslav Novák, Pavel Tigrid, Václav Havel a další), ale i západní (Leszek Kołakowski, Eric Voegelin aj.). Kniha také reaguje na vznik Charty 77 a situaci v Československu po jejím zveřejnění i na následující novou vlnu politické emigrace na Západ.

Kniha představující neznámou tvář portugalského klasika (1840-1900) sestává z dochovaných dopisů čerstvě zesnulého nejzajímavějšího Portugalce 19. století, uvedených osobní vzpomínkou jeho přítele. Carlos Fradique Mendes je zde velmi konkrétně určen jako dandy, rentiér, kosmopolita, dobrodruh, polyhistor a odmlčevší se básník, přesto však lze mluvit o korespondenci jedné abstrakce. Na pohled autentický vydavatelský počin totiž navazuje na romantickou tradici nalezeného rukopisu a od Fradikovy schopnosti dočasně přitakat rozličným absolutním pravdám je už jen krok k modernistické heteronomii, bujení nezávislých tvůrčích osobností v jediném autorském subjektu. Prozatím se nám pod rouškou reality, která je fikcí, s neodolatelným humorem předkládá ironická suma západního myšlenkového světa konce 19. století a v konfrontaci s ním se klade se otázka pravé portugalské identity.

Vzpomínky Alžběty Sommerové Lefkovitsové zachycují poslední válečné roky 1944-1945, v nichž byla autorka se svými nejbližšími stižena rasovou persekucí kvůli svému židovskému původu. Do podzimu 1944 žila rodina v Prešově poměrně chráněna díky tomu, že paní Lefkovitsová byla povoláním lékárnice, a spadala tak do kategorie tzv. hospodářsky důležitých Židů. Po potlačení Slovenského národního povstání bylo vše rázem jinak. Autorka začala zaznamenávat své zážitky až na popud svých dospívajících vnuků v roce 1986 a nejdříve je rozšířila jen mezi své přátele a známé, k prvnímu vydání došlo v roce 1994 ve Švýcarsku. Vzpomínky velmi hutným a přesným způsobem mapují život jedné rodiny na slovensko-maďarském území, popisují snahy o záchranu dětí a jejich ukrývání, rodinné poměry, osudy jednotlivých členů rodiny, pak zatčení a transport, život v koncentračním táboře Ravensbrück a poté přesun do Bergen-Belsenu a osvobození. Výrazným jejich znakem je úspornost a všude patrná snaha o přesnost. Kniha je doplněna o bohatý doprovodný obrazový materiál z archivu londýnského válečného muzea, o časovou tabulku zaznamenávající poválečné osudy a předmluvu pro české vydání, kterou napsal autorčin syn Ivan Lefkovits.

Povídání o pejskovi a kočičce již natrvalo patří mezi klasická díla dětské literatury. Kdo by neznal příběhy o tom, jak pejsek s kočičkou dělali dort, jak drhli podlahu nebo jak kočička pejskovi zašívala kaťata. Když přední český umělec Josef Čapek tyto příběhy ve dvacátých letech minulého století vyprávěl své dceři Alence, jistě netušil, jak si je oblíbí i děti dalších generací. Nesmrtelnými se pejsek a kočička stali i díky autorovým charakteristickým ilustracím. Ty daly podobu i slavné filmové sérii, kterou provází osobitý hlas Karla Högera.

Francouzská básnířka a spisovatelka Raissa Maritainová (1883–1960) se zabývala otázkami poezie a umění i jednotlivými tvůrčími výkony v důležité části svého esejistického díla. Její manžel filosof Jacques Maritain (1882–1973) sám nebyl básník, ale poezie a umění tvořily důležitou součást jeho života a jeho teorie umění patří k nejoriginálnějším částem jeho filosofického díla. Maritainovi se také přátelili s řadou vynikajících básníků, spisovatelů, malířů či hudebních skladatelů, o čemž podává svědectví Raissa Maritainová v knize Velká přátelství.Kniha Situace poezie obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové: v eseji Smysl a jeho absence v poezii se věnuje otázce, co je básnický smysl a jakým způsobem je do něj integrován logický smysl (J. Maritain se o tento esej bude opírat v pasážích věnovaných básnickému a logickému smyslu v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii, 1953), esej Magie, poezie a mystika se, jak sám název napovídá, věnuje vztahu poezie a magie, ale je také příspěvkem do dobové diskuse o vztahu poezie a mystiky. Dvě eseje od Jacquesa Maritaina – Poetické poznání a Zkušenost básníka – načrtávají definici krásných umění jako vztahu umění a poezie, přičemž umění je chápáno jako jakési „tělo“ uměleckého díla a poezie jako jeho „duše“. Zásadním pro utváření této teorie byl přínos Jeana Cocteaua, který mezi lety 1923–1928 s Maritainem úzce spolupracoval (plodem spolupráce je Cocteauův Dopis Jacquesovi Maritainovi a Maritainova Odpověď Jeanu Cocteauovi). Poetická zkušenost či poetický smysl je základem umělecké tvorby, podle Maritaina jde o zvláštní druh poznání, jehož cílem není poznat, ale tvořit. Toto poznání není vyjádřitelné v idejích a soudech, je to spíš zkušenost než poznání – zkušenost věcí v nás a nás v nich, a to zkušenost tvůrčí, protože se chce vyjádřit a je vyjádřitelná jen v díle. Toto poznání nepředchází tvůrčí činnost ani není jejím předpokladem, ale je hluboce v ní, soupodstatné s pohybem k dílu. Maritainova definice díla na základě básnického smyslu, intuice či inspirace, která se probouzí v kontaktu subjektivity umělce s věcmi, je dostatečně volná, pružná, aby se dala aplikovat na všechny oblasti umění, jak dokládá pozdější rozpracování této teorie v Tvůrčí intuici v umění a poezii.

Speciálním tématem knihy je Čapkova literární tvorba umělecká i publicistická, a nejen sama o sobě, nýbrž také ve svých vazbách na autorovo primární dílo výtvarné, na paralelní tvorbu slavného bratra Karla a samozřejmě na běh autorova života. A jak prozrazuje její jmenný rejstřík, nevnímá tato kniha svůj objekt jen v úzkých domácích hranicích, nýbrž vidí jej ve vztazích k paralelnímu umění evropskému, respektive kultuře světové. Kniha dochází podrobnými rozbory k závěru, že jakkoli se Josef Čapek přednostně cítil povolán k malování, bylo mu psaní činností celoživotně nezbytnou a tvůrčí. Toto psaní sice doplácelo na převahu autorovy výtvarné práce svým menším rozsahem, přesto však bylo vývojově hybné, žánrově mnohostranné a nezaměnitelně osobité. Dovedlo se také rozepnout od pólu experimentu až k pólu populárnosti. Konkrétně: prezentovalo se kubistickou povídkou nebo bezdějovou úvahovou prózou, ale stejně tak napínavou epickou novelou nebo rozkošným povídáním určeným dětem. Jeho tragickým dovětkem se nakonec staly básně utajeně vzniklé za dráty koncentračního tábora. Josefa Čapka zdobila však nejen vynalézavá tvořivost pod dvojí, tj. výtvarnou a literární způsobou, nýbrž i vnitřní opravdovost a morální integrita osobnosti. Tato kniha chce osvětlit obojí: jak přitažlivost jeho umění, tak příkladnost jeho života, a to v jejich vzácné jednotě.

Edice je autorovým výborem nejdůležitějších textů, které napsal v uvedeném období. Východiskem Tesařových společenských aktivit bylo přesvědčení, že jediným účinným způsobem, jak vyjít z totalitního režimu, je vytváření struktur občanské společnosti. Předložené texty tuto myšlenku prohlubují a teoreticky zdůvodňují i z historické praxe, zároveň ukazují na pokusy hledat nejpřístupnější a všeobecně nejsrozumitelnější formy její praktické aplikace. Tesař, jako jeden z významných představitelů socialistické nekomunistické a nemarxistické opozice, patřil na konci šedesátých let k významným organizátorům odporu proti nastupující konsolidaci, v letech 1969–1970 a 1971–1976 byl vězněn, po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Byl prvním iniciátorem vznikajícího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, dále podzemní univerzity v Brně a v neposlední řadě také spolupráce s polským disentem. Texty jsou vydávány jako historické dokumenty, tj. jsou zveřejňována autentická autorská znění bez pozdějších úprav. (Avšak v kvalitní ediční adjustaci.) Edice obsahuje celkem 22 textů, z nichž naprostá většina vychází poprvé nejen knižně, ale dokonce tiskem (byvše vydány v samizdatu).