Triáda strana 6 z 20

kdy v kulometné palbě zemřel. Doba dostatečně dlouhá, aby utišila palčivost životního příběhu a učinila jej vzdálenou historií. To, že se tak dosud nestalo, má několik důvodů. Trvá především živý zájem o osobnost Ivana Matouška z řad jeho francouzských spolubojovníků. O trvalosti tohoto zájmu výmluvně svědčí pocta a společná vzpomínka veteránů u jeho hrobu uspořádaná 30. dubna 1997. Tato akce, organizovaná colonelem Philippem Grardem a Jeanem-Louisem Nougierem, provázená rovněž kontaktem a rozpomínáním korespondenčním, znovu připomněla, co nezemřelo, a oživila mnohé zapomenuté. Stala se posléze i jedním z podnětů, který vedl k Matouškovu druhému povýšení in memoriam v rámci české armády (k 28. 10. 1999). Sborník s úplným podtitulem Válečná cesta Ivana Matouška, důstojníka československé a francouzské kavalerie, 1939–1944 přináší dokumenty a svědectví blíže osvětlující tři rozhodující události Matouškovy válečné cesty: jeho odchod do Francie, příjezd do Paříže v čele čety provázející generála de Gaulla a smrt v kulometné palbě u břehu řeky Meurthe v Lotrinsku. První událost byla rozpjata do několika měsíců, druhá do jednoho dne, třetí do několika okamžiků osudného odpoledne. Kusý obraz o útěku z protektorátu, o cestě válečným Polskem, o pobytu v Rumunsku, o plavbě na Blízký východ a posléze do Francie poskytují krátké deníkové zápisy, které si Ivan Matoušek zaznamenával do drobného diáře, jejž nosil s sebou. Tyto kusé záznamy doplňuje celková zpráva, kterou o cestě bronovické skupiny do Francie vypracoval pro potřeby armádního velení velitel skupiny, štábní kapitán policie František Divoký. Triumfální příjezd do osvobozované Paříže po boku generála de Gaulla přibližuje vzpomínkový text colonela Paula Willinga, jenž na některých místech čerpal ze vzpomínek Jeana-Louise Reussera. Podrobnosti těchto nezapomenutelných chvil nabízejí i vzpomínky dalších členů Matouškovy čety Alberta Altfelda, Pierra Labara a Jeana-Louise Nouguiera. Přímé svědectví o smrti lieutenanta Matouška přináší text Jeana-Louise Reussera. Důležitým svědectvím je ovšem i dopis Pierra Labara, který při průzkumné a vzápětí záchranné akci čekal u vysílačky. Předkládané záznamy, vzpomínky a svědectví se vzájemně doplňují a korigují, takže nevyžadují mnoho komentářů. Pro čtenáře nezbytné vysvětlující doplňky dostatečně obstarávají poznámky pod čarou. Připomenuté měsíce, dny a okamžiky vsazuje do rámce Matouškova životopisu přehled životopisných dat, předsazený před zveřejněné dokumenty, a životopisný medailon z pera Ivana Procházky, umístěny na samý závěr publikace.

Název debutní sbírky Tomáše Tomáška vyznačuje dvojí pohyb, dvojí způsob vzniku hornin, a to usazováním a vyvřením. Tento základní obraz – v jedné, druhé, či obou složkách pohybu – prostupuje komplementárně jak motivickou, tak stylovou stránkou této poezie. Děje (slovesa) jsou tu na jedné straně substancializovány („v prosátém světle / zajíkavý / ptačí zpěv // na vrcholu / osamělé místo / modliteb“), matérie slov tuhne. Na druhé straně získávají výpovědi na dynamičnosti vyráženými krátkými, často jednoslovnými verši s apelativním obsahem, užitím paralelismů a refrénů. Tak i v motivech: „sevření hmot povolí / [...] temnotami / krystaly počnou / růst“, ale jindy „bez hlesu ční / zelený křik // socha stromu“. Povolování (změkčování) kontra tuhnutí, antropomorfizace kontra zneživotnění – společným znakem těchto procesů je proměna. Tomáškův výrazový minimalismus má jméno jemnost. Ta je totiž domnívám se základem procesu, který se odehrává – budeme-li mluvit o nejčastější autorově tematické poloze – mezi pozorovací schopností poutníka česko-moravskou krajinou, utvářenou ještě dodnes dominantně barokní dobou, a mezi záznamem básně, který otisk krajiny do duše proměňuje v otisk duše do krajiny. V této jemnosti je také ukryto autorovo já, jiným způsobem v básních nepřítomné, a tedy ani nepostřehnutelné.

Dosud nevydané texty otce Jeronýma, které čtenář nalezne v tomto svazku, se týkají Eucharistie. Nepojednávají o ní vyčerpávajícím způsobem, vyslovují však podstatné. Otec Jeroným byl pravý mnich, tedy vnitřně jednotný člověk. V hluboké harmonii prožíval dvě skutečnosti, které lidé rádi uvádějí do protikladu, kněžství a mnišský život. Dokonale tím vyjádřil svou odpověď na Boží povolání, které zaslechl jako mladý člověk a poté na prahu dospělého života: vzdávat Bohu slávu, sloužit mu, navázat s ním důvěrný vnitřní vztah, ze kterého se rodí přímluvná modlitba za spásu lidí. Tyto texty byly psány v sedmdesátých letech minulého století pro mladého mnicha, který se připravoval na kněžství. Tlumočí však zkušenost, jež je stále aktuální.

„Leccos nasvědčuje tomu, že se znovu probouzí zájem o fenomén komunistické řeči, což patrně souvisí s nástupem nové generace, která už se starým režimem nemá přímou zkušenost. Na druhé straně je z mnoha rozličných hledisek patrné, že se česká společnost stále ještě s obdobím komunistického panství, zvláště s jeho podobou „normalizační“, náležitě nevyrovnala (vyrovnání zde chápu jako integraci do naší společné, národní zkušenosti). Svědčí o tom mimo jiné i vleklé spory kolem otázky, kterak minulý režim nazývat: Byla to jistá odrůda totalitního systému, nebo jen obyčejná diktatura, jedna z mnoha, jež Evropa ve dvacátém století poznala?“ (Z předmluvy Petra Fidelia k novému vydání.) Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem L'esprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset). Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu jednotlivých studií pořídil autor ještě výběrový tematický rejstřík, zahrnující zejména hlavní rekurentní pojmy z jazyka komunistické řeči, jakož i z analytického metajazyka vlastních výkladů.

Ve vzpomínkových medailonech Čtrnáctera zastavení načrtává Bedřich Fučík monumentálními tahy životní i básnické portréty svých milovaných autorů – v jednotlivých osudových zastaveních zachycuje, jak se s nimi životně sblížil a jak jejich dílo zanechalo v jeho životě nesmazatelnou stopu. Vrcholí zde jeho úsilí o syntézu života a umění i snaha bezvýhradně sloužit všem hodnotám v české literatuře bez ohledu na literární programy i ideologické postoje. Stojí tak zde vedle sebe nedílně Šalda, Březina, J. Florian, Deml, Nezval, Halas, Čep, Holan, Zahradníček a další, ač si byli zdánlivě životně i umělecky vzdáleni, a Bedřich Fučík usiluje o to, aby se z étosu a melosu života a díla svých velkých vzorů i souputníků dopátral nejen životní podstaty jejich tvorby básnické, ale zároveň směřování a smyslu českého národního osudu, jeho velikosti, malosti i tragiky. (Z knižní anotace.) Vydání je připraveno podle edice Vladimíra Binara z roku 1992 (Praha, Melantrich/Arkýř; jako spolueditor je v knize uveden M. Trávníček) s přihlédnutím k poslednímu, 6. samizdatovému vydání z roku 1987 (Praha, VBF, Dílo Bedřicha Fučíka, sv. 5).

Kniha se v šesti studiích obrací k dvěma vrcholným postavám křesťanské pozdní antiky Řehořovi z Nyssy a Aureliu Augustinovi. Tito autoři čtvrtého a pátého století do velké míry určili podobu křesťanské teologie a filosofie následujících staletí v její řecké a latinské verzi. Je velmi zajímavé sledovat při interpretaci jejich díla nejen tradici křesťanského myšlení v jejím zrodu, ale zároveň uchopení a přetvoření antických filosofických motivů, k němuž zde dochází. Závěrečná, sedmá studie je věnována autorovi mnohem pozdějšímu, je však rovněž pozoruhodným dokladem křesťanské recepce antických otázek, tentokrát Abélardovy interpretace Porfyriovy Isagoge. Ve svém celku studie ukazují nejen navázání křesťanských autorů na antické vzory, ale také specifika křesťanského myšlení, za něž lze pokládat důraz na lidskou volbu, na světový řád tvořený božským číselným uspořádáním, který je však zároveň lidským úkolem, a rovněž pokus myslet jediné božství jako jednotu tří navzájem rovných osob nebo pochopit jednotlivinu v její nezaměnitelnosti jako východisko myšlení.

Geniální jaderný fyzik z Fermiho týmu, dvaatřicetiletý Ettore Majorana záhadně zmizel vpředvečer druhé světové války. Brilantní esej-příběh proslulého italského spisovatele o této události je pokusem dokumentárně rekonstruovat drama předcházející Majoranovu zmizení, které nebylo dodnes uspokojivě vysvětleno. Je navíc také strhující literaturou s detektivní zápletkou, již se L. Sciascia s vlastní pozoruhodnou invencí pokouší rozplést. Svou morální naléhavostí pak Sciasciova esej může připomenout protiválečné prózy a dramata Karla Čapka. "Moralista Sciascia tu klade elementární otázky po odpovědnosti atomových fyziků vůči lidstvu. Historickým pozadím eseje je pitoreskně zdokumentovaná éra předválečného fašismu." (Z doslovu Jiřího Pelána.)

Kniha dokumentuje umělecké a prostorové intervence v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu v letech 2009–2016 a v několika případech i umělecké a architektonické počiny v jiných církevních i necírkevních prostorech, které však se zkušenostmi z akademického kostela souvisejí a z nich také vyrůstají. Svazek uvozují dvě rozsáhlejší a teoretičtější kapitoly: První nastiňuje dějiny klementinského kostela a dává nahlédnout do jeho vrstevnatého genia loci. Druhá tento pohled rozšířuje o několik příkladů ze zahraničí, které se staly pro autora kniha jako organizátora salvátorských uměleckých událostí důležitou inspirací, teoretickým zázemím a také zdrojem potřebné zpětné vazby. Knihu doprovází cyklus fotografií Petra Neuberta, který svým objektivem soustavně zaznamenával salvátorské umělecké dění.

Speciálním tématem knihy je Čapkova literární tvorba umělecká i publicistická, a nejen sama o sobě, nýbrž také ve svých vazbách na autorovo primární dílo výtvarné, na paralelní tvorbu slavného bratra Karla a samozřejmě na běh autorova života. A jak prozrazuje její jmenný rejstřík, nevnímá tato kniha svůj objekt jen v úzkých domácích hranicích, nýbrž vidí jej ve vztazích k paralelnímu umění evropskému, respektive kultuře světové. Kniha dochází podrobnými rozbory k závěru, že jakkoli se Josef Čapek přednostně cítil povolán k malování, bylo mu psaní činností celoživotně nezbytnou a tvůrčí. Toto psaní sice doplácelo na převahu autorovy výtvarné práce svým menším rozsahem, přesto však bylo vývojově hybné, žánrově mnohostranné a nezaměnitelně osobité. Dovedlo se také rozepnout od pólu experimentu až k pólu populárnosti. Konkrétně: prezentovalo se kubistickou povídkou nebo bezdějovou úvahovou prózou, ale stejně tak napínavou epickou novelou nebo rozkošným povídáním určeným dětem. Jeho tragickým dovětkem se nakonec staly básně utajeně vzniklé za dráty koncentračního tábora. Josefa Čapka zdobila však nejen vynalézavá tvořivost pod dvojí, tj. výtvarnou a literární způsobou, nýbrž i vnitřní opravdovost a morální integrita osobnosti. Tato kniha chce osvětlit obojí: jak přitažlivost jeho umění, tak příkladnost jeho života, a to v jejich vzácné jednotě.

Kniha Situace poezie obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové: v eseji Smysl a jeho absence v poezii se věnuje otázce, co je básnický smysl a jakým způsobem je do něj integrován smysl logický (J. Maritain se o tento text bude opírat v pasážích věnovaných básnickému a logickému smyslu v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii, 1953), esej Magie, poezie a mystika se, jak sám název napovídá, týká vztahu poezie a magie, ale je také příspěvkem do dobové diskuse o vztahu poezie a mystiky. Dvě eseje od Jacquesa Maritaina – Poetické poznání a Zkušenost básníka – načrtávají definici krásných umění jako vztahu umění a poezie, přičemž umění je chápáno jako jakési „tělo“ uměleckého díla a poezie jako jeho „duše“. Zásadním pro utváření této teorie byl přínos Jeana Cocteaua, který mezi lety 1923–1928 s Maritainem úzce spolupracoval (plodem spolupráce je Cocteauův Dopis Jacquesovi Maritainovi a Maritainova Odpověď Jeanu Cocteauovi). Poetická zkušenost či poetický smysl je základem umělecké tvorby, podle Maritaina jde o zvláštní druh poznání, jehož cílem není poznat, ale tvořit. Toto poznání nelze vyjádřit v idejích a soudech, je to spíš zkušenost než poznání – zkušenost věcí v nás a nás v nich, a to zkušenost tvůrčí, protože se chce vyjádřit a je vyjádřitelná jen v díle. Toto poznání nepředchází tvůrčí činnost ani není jejím předpokladem, ale je hluboce v ní, soupodstatné s pohybem k dílu. Maritainova definice díla na základě básnického smyslu, intuice či inspirace, která se probouzí v kontaktu subjektivity umělce s věcmi, je dostatečně volná, pružná, aby se dala aplikovat na všechny oblasti umění, jak dokládá pozdější rozpracování této teorie v Tvůrčí intuici v umění a poezii. (Klára Jirsová)

Komiksové vydání světové klasiky. Annelies Marie Franková (12. června 1929 - březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Významný historik Alvin Rosenveld ve své knize The End of the Holocaust (Konec holokaustu) píše, že „prostřednictvím Anne Frankové se s obdobím nacismu nejspíš seznámilo víc lidí než prostřednictvím kterékoliv jiné dobové postavy, snad jen vyjma samotného Hitlera“. Rosenveld zkoumá četné faktory, které přispěly k tomu, že se z Anne Frankové stal symbol, jehož význam ani po více než sedmdesáti letech neklesl. Snad proto jsem velmi váhal, když se na mě před třemi lety obrátil Fond Anne Frankové (AFF) z Basileje, abych podle Deníku vytvořil nejen animovaný film, ale převedl ho také do grafické podoby. Hlavně představa grafického deníku mě odrazovala. Když jsem si Deník znovu přečetl – jako dospělý a otec dospívajících dětí –, zasáhl mě i okouzlil: nešlo mi do hlavy, že se třináctiletá dívka dokázala dívat na okolní svět tak zralým, poetickým a lyrickým pohledem a své postřehy převádět na tak výstižné a přemýšlivé záznamy, překypující soucitem i humorem, a projevovat přitom takovou míru sebereflexe, s jakou jsem se jen zřídka setkal u dospělých – a tím méně u dětí. Je to ikonický a jedinečný text a projekt představoval značnou výzvu: kdybychom chtěli převést do grafické podoby celý text, bez vynechání jediného slova, s úctou ke každému písmenku, které Anne napsala, vzniklo by dílo o takových 3 500 stranách a prací na něm bychom strávili dobrých deset let. A navíc by se tím nevyřešil hlavní současný problém: výrazný pokles počtu dětí, které čtou, protože většina z nich podlehla kouzlu obrazovky. Nejtěžším úkolem bylo zachovat zhruba pět procent Annina Deníku a současně se nezpronevěřit jejímu psaní. (z úvodní poznámky Ari Folmana) Český překlad tohoto grafického deníku čerpá důsledněji než anglická předloha z autentického Deníku Anne Frankové. Projevuje se to zejména v replikách (zachovávají věrněji dikci Anne Frankové, jak ji známe z překladu Miroslava Drápala a Michaely Jacobsenové), ale mnohdy i v komentáři. Tam, kde se autoři odchýlili od historických faktů v obrazovém ztvárnění, jsme byli nuceni převzít jejich verzi, aby nevznikl rozpor mezi ilustrací a textem. (Magda de Bruin Hüblová)

Příběh, zabírající v přítomnosti tři dni, je líčen v až banálně běžných kulisách dnešní západní civilizace velmi přehledně, takže jej může čtenář sledovat krok za krokem, hodinu po hodině. I plánek paláců na korze podél zátoky si lze při četbě nakreslit. Hlavní hrdina, škarohlíd výzkumník Oddys, je první den dopoledne v kině na filmu o závěru poslední války. Dozrává v něm rozhodnutí skončit s bádáním v UPVD, kde mnoho let restauroval starožitnosti neznámého původu a souběžně se věnoval čističce. Svůj úmysl postupně kdekomu oznamuje. Všichni se většinou diví, ale v jeho rozhodnutí mu nebrání. Přitom ani on sám vlastně neví, co hledá, ač tvrdí, že výzkumem v UPVD nelze k ogangii dospět...

Drobná a úpravná modlitební knížečka pro děti obsahuje modlitby Otčenáš, Zdrávas a Andělíčku, můj strážníčku, které jsou doprovozeny vyšívanými kolážemi Aleny Brožové. Tato ilustrátorka s bohatými pedagogickými zkušenostmi používá pro výrobu koláží různé druhy látek a krajek a ručně je zpracovává do kýžených obrázků. Některé promlouvají spíše pomocí symbolů (holubice, slunce, srdce), jiné jsou dějovou ilustrací řečeného v textu modlitby. Výtvarné zpracování vysoce překračuje úroveň, jak bývají ilustrovány a vypraveny jiné texty náboženské povahy určené dětem. Textilnost této knížky vyvolává pocit bezpečí, útulnosti a celistvosti. Vhodné pro děti od 3 let a pro začínající čtenáře.