Triáda

Po více než dvaceti letech vychází nový překlad klasického teoretického spisu o umění z roku 1908, který výrazně ovlivnil například českou předválečnou, zejména kubistickou avantgardu. Autor v něm aplikoval psychologický pojem vcítění na dějiny slohů.

Kniha vychází z přesvědčení, že literatura 19. století představuje organický celek, jehož jednotu zavedené formule romantismus, verismus, dekadence zastírají či fragmentarizují. Charakteristickým momentem této jednoty je orientace romantické a postromantické „imagery“ na téma pohlaví. Praz analyzuje tento fenomén v řadě pronikavých kapitol. První kapitola je věnována „kráse Medúzy“, tj. kráse, jež budí děs či smutek – motivu, jejž můžeme nalézt v dlouhé řadě textů od Goetha a Shelleyho po Baudelaira a D’Annunzia. Druhá kapitola je věnována metamorfózám „Satana“, prastarého symbolu (Tasso, Marino, Milton, Blake atd.), jenž znovu ožívá jakožto symbol transgrese v romantických figurách psanců, „osudových mužů“ či ve fenoménu vampyrismu. Sadistické tendence jsou zkoumány v kapitolách Ve znamení Božského Markýze, „La belle dame sans merci“ a „Byzanc“. Korpus soustavných a drobnohledných analýz uzavírá kapitola věnovaná D’Annunziovi a jeho „smyslné lásce ke slovu“. Prazova kniha patří k dnes již klasickým velkým syntézám typu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku, Frazerovy Zlaté ratolesti či Burckhardtovy Renesanční kultury v Itálii.

Jádro sbírky Ahava – hebrejsky Ahava (???????) znamená prostě Láska – napsal Tomáš Tomášek v době covidové epidemie v letech 2020–2021 a její vydání mělo následovat po knížce Hládkov, která vznikla ve stejné době. Zatímco Hládkov čerpá především ze vzpomínek a evokuje zaniklý svět autorova dětství, prožitého v pražských Střešovicích v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, Ahava je sbírkou promlouvající ze současnosti, teď, od člověka k člověku.

Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním. Malíř a literát Josef Čapek se v úsilí o otevřené vnímání forem a možností umělecké tvorby - o umění vnitřně prožité, charakterní - soustavně věnoval tzv. okrajovým oblastem umění a jejich svébytnosti. Vedle projevů bezprostředních, prostých a účelných, anonymních a naivních, řemesel a moderních technických vymožeností, nových médií, otázek vkusu, městského folkloru atd. studoval a pronikavě popsal podoby umění primitivního, resp. etnického. Soubory Nejskromnější umění a Málo o mnohém spadají do kontextu jeho poválečné novinářské aktivity, programově obohacující téma primitivní tvořivosti o souvislosti domácí a dobovou estetickou diskusi o funkční, etické a sociální aspekty především v pojetí živého a životného vztahu umění a reality. Diletantská povídka je komentovaným příkladem neumělosti v literatuře. Pojetí umění laického (diletantního) a umění přírodních národů (divošského) je přitom v Čapkově promýšlení přirozeně a plodně vnitřně propojeno.

Z rozsáhlého díla velikána světové literatury Johanna Wolfganga Goetha (1749–1832) ční dramatický text, na němž básník s přestávkami pracoval po celý život – Faust. Méně známá je ovšem komorní a zárodečná podoba tohoto dramatu, jež je označována někdy jako původní Faust nebo také Urfaust. Příběh o Faustovi a Markétce nenapsal Goethe jako slavný a oceňovaný génius, ale jako mladík, a vložil do něj svůj silný soucit, touhu po vzdoru a prožitku a víru ve spravedlnost. Stěžejním podnětem bylo odsouzení a poprava služebné, která z obavy před veřejnou hanbou – jsme v druhé polovině 18. století – zabila své novorozené dítě. Goethe sledoval průběh procesu a popravu a tento zážitek spolu s dalšími podněty a inspiracemi dal vzniknout hlavním postavám dodnes působivého a bezprostředního hrůzného příběhu o zneužívání druhých, o bezohlednosti a trestu, o touze.

Jádro sbírky Ahava – hebrejsky Ahava znamená prostě Láska – napsal Tomáš Tomášek v době covidové epidemie v letech 2020–2021 a její vydání mělo následovat po knížce Hládkov, která vznikla ve stejné době. Zatímco Hládkov čerpá především ze vzpomínek a evokuje zaniklý svět autorova dětství, prožitého v pražských Střešovicích v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, Ahava je sbírkou promlouvající ze současnosti, teď, od člověka k člověku. Ačkoli většinu z téměř stovky básní bychom mohli bez váhání označit jako přírodní lyriku, za jejich obrazností vystupuje zřetelně záměr vypovědět svou životní zkušenost, a to v podobě bilance, syntézy a hlavně odkazu, vyznání: vyznání víry. (Lze říci zřetelně; když se v souvislosti s přírodní lyrikou někdy mluví o jinotajích, je totiž třeba vycházet nikoli ze slovesa tajit a jeho významu utajovat, skrývat, nýbrž ze zvratného tajit se, tj. tkvět a prostírat se, a tedy být disponován k tomu tanout, vyvstávat; objevovat se a být objevován.) F ormálně jsou to básně využívající minimalistických výrazových prostředků, verš tvoří nezřídka jedno slovo a celou báseň někdy i jen čtyři verše; nejdelší jich má čtrnáct. Šetřit slovy je jistě jednou z hlavních premis Tomáškovy poezie. Což může vést k tomu, že apel, který je do ní jemně a pečlivě vetkán a vychází z otevřenosti – což znamená na druhé straně také nárok na otevřenost čtenářovu –, zůstane nerozpoznán. Kdo jej však jednou v básních Tomáše Tomáška zaslechl, pro toho se stal již navždy nezapomenutelným.

Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním. Malíř a literát Josef Čapek se v úsilí o otevřené vnímání forem a možností umělecké tvorby – o umění vnitřně prožité, charakterní – soustavně věnoval tzv. okrajovým oblastem umění a jejich svébytnosti. Vedle projevů bezprostředních, prostých a účelných, anonymních a naivních, řemesel a moderních technických vymožeností, nových médií, otázek vkusu, městského folkloru atd. studoval a pronikavě popsal podoby umění primitivního, resp. etnického. Soubory Nejskromnější umění a Málo o mnohém spadají do kontextu jeho poválečné novinářské aktivity, programově obohacující téma primitivní tvořivosti o souvislosti domácí a dobovou estetickou diskusi o funkční, etické a sociální aspekty především v pojetí živého a životného vztahu umění a reality. Doslov napsal Jiří Opelík. K vydání připravil Luboš Merhaut. Josef Čapek (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Brandstaetterův Biblický kruh je knihou na pomezí autobiografie a rozjímání o Bibli. Lépe řečeno: Bible je součástí autobiografie, dává autorovu životu orientaci ve světě, utváří i strukturu jeho vnímání světa. A v tom spočívá originální přínos této knihy. Nejde zde o exegezi, ani o úvod do studia Bible. Jde o vyznání lásky Bibli a sdílení osobní zkušenosti s jejím vlivem na život. Brandastaetter vychází ze svých židovských kořenů a zdůraznění sepětí křesťanství s židovstvím patří k základním motivům knihy. Opět ne nějak proklamativně, ale na příkladu autorova života. Autor vzhledem k svému rodinnému zázemí i pozdější konverzi ke křesťanství ukazuje, jak lze číst židovskou bibli očima křesťana a Nový zákon očima Žida. Při četbě procházíme hlavními etapami duchovní autobiografie autorovy. Bible je její nedílnou součástí. V tom Branstaetterova kniha přesahuje obecněji k tématu vztahu literatury a života. Knihy nejsou ilustrací, vysvětlením, zábavou, ale místy, kde se při psaní a čtení žije, nejen o životě přemýšlí. Samo čtení a interpretace je životem. Proto autor čte vášnivě, poučeně, autenticky. Dotýká se tak i otázky podstatné pro místo literatury v našem životě a budoucnosti knih, a tedy vlastně i nakladatelské „politiky“: bez čtení se zužuje prostor našeho života. V případě Bible se pak zužuje o tajemný prostor sdílení života s tajemstvím Boha. Mnohovrstevnatost Bible se odráží i v množství přístupu k ní v závislosti na společenské a osobní situaci čtenáře. Roman Brandstaetter ukazuje, jak poznával bibli v různých situacích svého života, přesvědčivě např. dokládá vzájemnou lekturu krajiny a bible při jeho dlouholetém pobytu v Jeruzalémě. Líčení tamní krajiny patří i literárně k vrcholným místům knihy. K nejinspirativnějším místům knihy počítám svědectví o tom, jak četli Bibli jiní lidé, jeho rodina, přátelé, významní spisovatelé. To, jak čte knihu druhý člověk, je způsobem její interpretace. Zároveň se ukazuje, že přítomnost Bible v naší kultuře je vždy přítomností ve společenství a skrze společenství. Brandstaetter velice naléhavě ukazuje také, jak se Bible stále aktuálně čte v souvislosti s dějinnými událostmi, v tomto případě zejména v souvislosti s hrůzou nacismu a holokaustu. Tato místa dnes nejsou, bohužel, jen vzpomínkou na minulost, ale jsou palčivě aktuální. A dosvědčují aktuálnost Bible i dnes. Zároveň ukazují, že v ostré diagnóze, jíž Bible přináší, je i velká úleva ve vědomí nejen Boží blízkosti, ale i spřízněnosti lidí usilujících o spravedlnost napříč dějinami. Autor ale nabízí i jiné způsoby čtení Písma, např. velmi zajímavé rozvíjení možných osudů „okrajových“ postav Písma. Součástí knihy jsou i vlastní autorovy výklady některých míst Písma, zejména Apokalypsy. Nejde v nich o aktuálnímu stavu biblistiky odpovídající vědecké výklady, spíše o nesmírně zajímavou metodu poctivého čtení detailů, odhalujících překvapivé souvislosti. Mimořádně zajímavé jsou i autorovy vlastní překlady biblických textů. Nechtějí konkurovat osvědčeným, vědecky vypracovaným překladům, ale ukazují, jak pozornost k jazyku, detailní a láskyplná práce s ním umožní doslova zevnitř objevit i pro osobní život čtenáře nové souvislosti. Za brilantní pokládám např. popis práce na překladu Janova prologu. V knize tedy nejde primárně o rozšíření našich vědomostí o Bibli, vůbec už ne o uvedení do jejího studia. Je to umělecký text o vášnivém zaujetí knihou, která formuje naši tradici a může neobyčejně silně ovlivnit i naše životy. Měli by ji tedy číst ti, kdo Bibli znají, aby oživili lásku k ní a znovu objevili, jak napínavé je její studium, měli by ji ale číst i všichni, kdo milují knihy a těší je zabývat se jazykem. Je to totiž text o vášnivé lásce k jazyku a literatuře. A měli bychom ji číst právě dnes, kdy se ukazuje, jak ohrožený je svět a že zodpovědná péče o to, jak mluvíme, myslíme, píšeme, interpretujeme čtené a slyšené je nesmírně důležitá. Brandstaetter ukazuje, že žít textem neznamená žít mimo svět, ale snažit se se mu porozumět. A v důsledku jej milovat. Protože ono vyznání lásky Bibli, v úvodu a závěru vyjádřené i autorovými básnickými hymny, je zároveň pevným vyjádřením víry v lásku, která je silnější než jakékoli zlo. Nesmírným kladem předloženého textu je i skvělý překlad Terezie Eisnerové, výstižný, jazykově bohatý, poučený a krásný. Petr Beneš

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě

Od záznamů okamžiku, v němž se něco odehrálo anebo neodehrálo (čili odehrálo se to, že se nic neodehrálo...), které J. Unger podává někdy s lehce ironickým odstupem a někdy se zvýrazněným přitakáním, postupně směřuje k otázce, jak co nejjednodušeji vyjádřit paradox, který obsahuje lidský život v každé konkrétní situaci, ať už ji vnímáme příznivě, či nikoliv. Jak tomuto paradoxu rozumět. „Kdo vlastně mě tlačí dopředu? (...) musí přece vědět, že žádný vepředu neexistuje!“ – „Nic se tě ptá, jestli ho vidíš, ale jen tak nenápadně.“ Opakovaně vyslovované apely: nevzdávej to, neuhýbej, neutíkej před tím... a děkovné vzkazy jako ten poslaný stromu po řece v petlahvi tvoří povzbuzení na této cestě.

Vybrané práce Jiřího Němce z rozmezí více než patnácti let spojuje téma lidské svobody. Otázku svobodného jednání, jeho předpokladů a důsledků, považoval autor celoživotně za vůbec nejdůležitější. Výbor zachovává chronologii vzniku textů a umožňuje tak sledovat podoby a vývoj Němcova myšlení v dosud neznámé celistvosti. Název Drama lidské svobody odkazuje k místu ve studii Implikace svobody, v níž píše J. Němec o životním obratu, provázeném převzetím odpovědnosti. Tento výbor nenahrazuje vydávané sebrané spisy, a tudíž nezveřejňuje ani všechny texty z uvedeného období, ani všechny texty, v nichž se autor věnoval tématu svobody. Smyslem výboru je zpřítomnit v základních obrysech autorovo životní téma v čase, kdy se nejen opět začíná zvedat zájem o jeho filosofické, psychoterapeutické a kulturně-společensky zaměřené dílo, ale kdy navíc získávají novou aktuálnost otázky, které Jiří Němec a spříznění myslitelé nastolovali.

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A - na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: "K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané‘ verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy." Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 - únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe. Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o „otevírání oken do Evropy“. Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini). Podle jednoho postřehu Jiřího Němce „v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie“. Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem. Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe. Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty – jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let –, aniž by při tom opustil zřetel k „nutnosti ,ortodoxie‘, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví“, neboť „takto je možno se uchránit ,diletantismu‘ a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry – ,nové‘ vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským‘ útvarem ,nejvyšší komplexity‘ je nesporně Církev“.

Deník v dopisech 12. červen 1942 – 1. srpen 1944 Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Z nizozemského originálu přeložila Magda de Bruin Hüblová. Editorka Mirjam Presslerová (verze D). Přepracované vydání verze Otty H. Franka (verze C). Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921-1930, respektive 1931-1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921-1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911-1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov - mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890-1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886-1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproš