Triáda

Šestý svazek Spisů Jiřího Weila. Román Makanna, otec divů poprvé vyšel na přelomu zimy a jara 1946. Jiří Weil jej psal již v prvních letech okupace a Makanna měl vyjít v Jandově nakladatelství v roce 1941 pod jménem Weilova přítele Pavla Vyskočila. Konspirativní plán však zmařila nacistická správa: Vyskočil byl transportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl poslední den roku 1941 zabit (když román vyšel, byl opatřen věnováním: „Památce Pavla Vyskočila ubitého v Mauthausenu, který chránil tuto knihu svým jménem“). Doslov pro první vydání napsal Pavel Eisner: „Viděl jsem tu knihu vznikat, byl jsem jeden z pěti šesti lidí, kteří věděli, kdo je jejím vlastním autorem, byl jsem svědkem, jak se v hrdinném tvůrčím náporu rodí z hladu, zimy, bídy, perzekuce, z úzkostí a trýzně, z životní opuštěnosti téměř naprosté. ¶ Ale přesto myslím, že nezkresluji svým úsudkem, když jí připisuji tolik kladů. Je to pořádný kus výpravné prózy, ukázněné, zvládnuté, sytě předmětné, plastické, s nejednou pasáží opravdu kutou. (...) Jeho výjevy ze středního asijského Orientu, přírodními sceneriemi počínajíc, mají vlastnost, která je povznáší nad ověření odborného znalce (ačkoli by, myslím, přitakal): přesvědčují. Z podkladu daného historickými zprávami o své postavě ústřední rozvinul autor dějovou fabuli volně, vždyť nešlo o žádnou biographie romancée. Pokud jde o tzv. prostředí, tedy to, čemu bych raději řekl nebe, vzduch, světlo, duše krajiny a krajin, dech a rytmus přírody, mohl se autor opřít o zážitky ze svého někdejšího pobytu ve středoasijské končině sovětského Ruska. Součtem toho všeho vznikl historický román orientální, nadaný velkou přitažlivostí obsahu, děje, podání. (...) Životní princip lži nelze obsáhnout rozumem. Proto není rozumového vysvětlení pro přepodivné zákruty, kterými probíhá cesta Makannova od dětských dnů ve vesnici Gaze u města Mervu až po ohnivou pec na hradě Sam. Tím nezahladitelněji se však vryjí v paměť závěrečné věty románu, ze kterých se ještě jednou, poslední postava za průvodem vyklizujícím scénu knihy, vynořuje zjev věčného otroka Fazla, ztělesněné zneužití člověka, ale i ztělesněná výstraha: Nejhorší způsob, jak čelit lži a zlu, je otroctví. ¶ Symfonií a epopejí lži vůdcovské bych nazval román Jiřího Weila.“ Román oceňovala i literární historička Růžena Grebeníčková, mj. napsala: „V románě Makanna, otec divů si Weil svou centrální otázku – jak rozlišit mezi klamným a neklamným, mezi iluzí, lží, podvodem, předstíráním, a mezi autentickou povahou věcí a lidí, když je pravé a falešné v normálním běžném zacházení přece k nerozeznání slito? – dosloví a, uvědomí, zformuluje a naplno otevře. Od té chvíle zůstane tematika svedení, pokušení, téma lžimesiášství latentně zázemím celé Weilovy tvorby. Problém falešného spasitelství, nepravé utopie, ideje, která svádí, zavádí, podrobuje si lidské životy, se nyní nadále neztrácí ani tam, kde ji autor modifikuje zdánlivě zcela jiným směrem. Ústřední téma se mu totiž stále prohlubuje a zřetelně přerůstá až k vydělení dvou sfér, v nichž se odvíjí život člověka, nebo též ke zjištění toho, co je vlastním lidským životem“ (Jiří Weil a normy české prózy po patnácti letech, Plamen č. 11/1963; přetištěno in R. G., Literatura a fiktivní světy I, ed. Michael Špirit, Praha, Český spisovatel 1995).

Úvahy trapistického mnicha o světle, skrývajícím se v temnotách těžkých životních situací, které každý z nás prožívá: „...člověka svírá temnota, když tu noc náhle ,zjasní‘. Nepřichází světlo, které by ji protrhlo, prozářilo a přimělo ji prchnout, jako když na obzoru nesměle vyjde slunce. Sama noc ,zahalí‘ zdrceného člověka světlem.“ Ztráta životního smyslu, zatmění našich vzájemných vztahů, pokažený vztah k sexualitě a tělu, soumrak stáří a nemoci, samota. Uprostřed každé z těchto nocí je možné objevit lidskou důstojnost, odhodlanost, odvahu a svobodu. Křesťanský život je zapuštěn v tomto paradoxu. „Ti, kdo byli zraněni až do hloubi duše, si vyčítají právě to, že neměli sílu se vzepřít. Můžeme snad říct, že ji měli a nepoužili? Jsme schopni i s nimi sestoupit do propasti, místo abychom zůstali na jejím okraji? Musíme se učit vidět ve tmě. Po chvíli zvykání je oko schopné rozeznat obrysy ponořené do šera. Druzí prožívají noci, které jsou nám zpočátku cizí. Snaha pochopit, čím trpí, porozumět otázkám, které je trápí, nám umožní učinit s nimi pár krůčků směrem k pravdě a zneškodnit zlo. Neváhej: vstup do tajemství svých vlastních nocí a pak budeš schopen oslovit ty, kteří žijí ve tmě; vstup do temnoty, v níž žijí ti, s nimiž ses setkal, a lépe porozumíš smyslu svých vlastních nocí. Pokud neumíš soucítit, trpící neuslyší, co mu chceš říct. Otevřme sluch křiku těch, kterým jsme ublížili. My? Ano, každý z toho místa, kde se nachází.“ Z francouzského originálu Et la nuit devient lumiére. La joie du Christ dans les ténebres de nos vies (Perpignan/Paris, Artége 2022) přeložila Tereza Hodinová.

Petr Fidelius vypracoval analýzu jazyka komunistické moci a významně přispěl k pochopení, že každý politický systém má svůj vlastní politický jazyk, který buď něco osvětluje, ozřejmuje, nebo zakrývá a vytváří falešné zdání. Tehdy jsem zastával názor, že tuto druhou funkci plní hlavně jazyk totalitních režimů, a netušil jsem, že i liberální demokracie se může shodou okolností ocitnout v situaci, v níž jí už nepůjde o pravdu a sdílené hodnoty, ale zastírání nepříjemných problémů a předstírání jejich řešení.

Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení. Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás – ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl – a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi. Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že „násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné“ a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali. (Z úvodu Jacqueline Levi-Valensiové)

Sedmý svazek Spisů Jiřího Weila (SJW) je vyhrazen povídkové tvorbě. Obsahuje prózy, které autor (6. 8. 1900 - 13. 12. 1959) zveřejnil ve třech knihách - Barvy (1946), Mír s podtitulem Povídky z let 1938-1948 (1949) a Vězeň chillonský (1957), přinášející redukovanou podobu Míru. Doplňujeme je texty, jež zůstaly mimo tyto knižně vypravené soubory a byly zveřejněny pouze časopisecky či ve sbornících nebo v posmrtně vydaném výboru Weilových povídek Hodina pravdy, hodina zkoušky (usp. Jiří Opelík, 1966). V komentáři otiskujeme též krátké prózy z Weilovy písemné pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Tento svazek - s povídkami psanými od sklonku třicátých let do konce let padesátých - stojí v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech zhruba uprostřed. Toto místo odpovídá vzniku próz v období mezi romány Moskva-hranice (1937, SJW 4), Makanna, otec divů (1945, sv. 6) a Život s hvězdou (1949, sv. 9), resp. mezi reportážemi Češi stavějí v zemi pětiletek (1937, in SJW 3) a sérií poválečných črt z Polska a Švýcarska z let 1946-1947 (in SJW 8), které za Weilova života sice nevyšly knižně, ale povídkovému žánru tvoří námětový protějšek. Genezí, časopiseckým a knižním zveřejněním představují povídky beletristický pandán k Weilově publicistice zařazené ve Spisech do svazku Stati a reportáže 1938-1959 (sv. 8). Můžeme se jen dohadovat, zda Weilův zájem o kratší prozaický žánr byl způsoben i stále se zužujícím životním a publikačním prostorem nejdříve během protektorátu (takto to podal i autor v krátkém úvodu k první knize povídek Barvy) a pak v zostřujících se politicko-společenských poměrech padesátých let, nebo zda povídky sloužily jako "přechodný" žánr mezi publicistikou, reportážemi a romány.

Obhajobou disertační práce Gogol a anglický román 18. století ukončil Jiří Weil (1900-1959) v roce 1928 studium slovanské filologie a srovnávacích dějin literatury na FF UK. Vedoucím práce byl Václav Tille, oponentem F. X. Šalda. Weil ve své disertaci - v souladu s proklamovaným komparatistickým zaměřením - usouvztažňuje vývoj anglického romanopisectví 18. století s vývojem díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V interpretačních postupech, ve způsobu práce s konkrétními texty a ve vysoké míře citlivosti k jemným textovým nuancím se poodkrývají schopnosti, které Weil uplatnil později ve svých reportážích, v románech Moskva-hranice a Dřevěná lžíce a i v poválečných románech. Podrobným a poctivým uvažováním o Gogolově díle si Weil připravil půdu pro vlastní uměleckou tvorbu. Zpřístupnění textu Weilovy disertace tak umožňuje z nové perspektivy vnímat i Weilovo beletristické dílo. Zároveň některé poznatky a úvahy, jež se staly součástí disertace, Weil uplatnil ještě před jejím sepsáním v přehledových studiích o ruské literatuře, jež byly zveřejňovány v periodikách a jež jsou součástí svazků Spisů 1, 3 a 8. Edice je doplněna vydavatelským aparátem a rejstříky.

Druhý svazek edice původně rukopisných sešitů legendární osobnosti českého kulturního života obsahuje Čtvrtý (19. 4. 1965 - 23. 1. 1968) a Pátý zápisník (30. 1. 1968 – 1. 6. 1969). Jiří Němec psal tento intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978.

Po více než dvaceti letech vychází nový překlad klasického teoretického spisu o umění z roku 1908, který výrazně ovlivnil například českou předválečnou, zejména kubistickou avantgardu. Autor v něm aplikoval psychologický pojem vcítění na dějiny slohů.

Sedmý svazek Spisů Jiřího Weila (SJW) je vyhrazen povídkové tvorbě. Obsahuje prózy, které autor (6. 8. 1900 – 13. 12. 1959) zveřejnil ve třech knihách – Barvy (1946), Mír s podtitulem Povídky z let 1938–1948 (1949) a Vězeň chillonský (1957), přinášející redukovanou podobu Míru. Doplňujeme je texty, jež zůstaly mimo tyto knižně vypravené soubory a byly zveřejněny pouze časopisecky či ve sbornících nebo v posmrtně vydaném výboru Weilových povídek Hodina pravdy, hodina zkoušky (usp. Jiří Opelík, 1966). V komentáři otiskujeme též krátké prózy z Weilovy písemné pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Tento svazek – s povídkami psanými od sklonku třicátých let do konce let padesátých – stojí v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech zhruba uprostřed. Toto místo odpovídá vzniku próz v období mezi romány Moskva-hranice (1937, SJW 4), Makanna, otec divů (1945, sv. 6) a Život s hvězdou (1949, sv. 9), resp. mezi reportážemi Češi stavějí v zemi pětiletek (1937, in SJW 3) a sérií poválečných črt z Polska a Švýcarska z let 1946–1947 (in SJW 8), které za Weilova života sice nevyšly knižně, ale povídkovému žánru tvoří námětový protějšek. Genezí, časopiseckým a knižním zveřejněním představují povídky beletristický pandán k Weilově publicistice zařazené ve Spisech do svazku Stati a reportáže 1938–1959 (sv. 8). Můžeme se jen dohadovat, zda Weilův zájem o kratší prozaický žánr byl způsoben i stále se zužujícím životním a publikačním prostorem nejdříve během protektorátu (takto to podal i autor v krátkém úvodu k první knize povídek Barvy) a pak v zostřujících se politicko-společenských poměrech padesátých let, nebo zda povídky sloužily jako „přechodný“ žánr mezi publicistikou, reportážemi a romány.

Kniha vychází z přesvědčení, že literatura 19. století představuje organický celek, jehož jednotu zavedené formule romantismus, verismus, dekadence zastírají či fragmentarizují. Charakteristickým momentem této jednoty je orientace romantické a postromantické „imagery“ na téma pohlaví. Praz analyzuje tento fenomén v řadě pronikavých kapitol. První kapitola je věnována „kráse Medúzy“, tj. kráse, jež budí děs či smutek – motivu, jejž můžeme nalézt v dlouhé řadě textů od Goetha a Shelleyho po Baudelaira a D’Annunzia. Druhá kapitola je věnována metamorfózám „Satana“, prastarého symbolu (Tasso, Marino, Milton, Blake atd.), jenž znovu ožívá jakožto symbol transgrese v romantických figurách psanců, „osudových mužů“ či ve fenoménu vampyrismu. Sadistické tendence jsou zkoumány v kapitolách Ve znamení Božského Markýze, „La belle dame sans merci“ a „Byzanc“. Korpus soustavných a drobnohledných analýz uzavírá kapitola věnovaná D’Annunziovi a jeho „smyslné lásce ke slovu“. Prazova kniha patří k dnes již klasickým velkým syntézám typu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku, Frazerovy Zlaté ratolesti či Burckhardtovy Renesanční kultury v Itálii.

Jádro sbírky Ahava – hebrejsky Ahava (???????) znamená prostě Láska – napsal Tomáš Tomášek v době covidové epidemie v letech 2020–2021 a její vydání mělo následovat po knížce Hládkov, která vznikla ve stejné době. Zatímco Hládkov čerpá především ze vzpomínek a evokuje zaniklý svět autorova dětství, prožitého v pražských Střešovicích v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, Ahava je sbírkou promlouvající ze současnosti, teď, od člověka k člověku.

Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním. Malíř a literát Josef Čapek se v úsilí o otevřené vnímání forem a možností umělecké tvorby - o umění vnitřně prožité, charakterní - soustavně věnoval tzv. okrajovým oblastem umění a jejich svébytnosti. Vedle projevů bezprostředních, prostých a účelných, anonymních a naivních, řemesel a moderních technických vymožeností, nových médií, otázek vkusu, městského folkloru atd. studoval a pronikavě popsal podoby umění primitivního, resp. etnického. Soubory Nejskromnější umění a Málo o mnohém spadají do kontextu jeho poválečné novinářské aktivity, programově obohacující téma primitivní tvořivosti o souvislosti domácí a dobovou estetickou diskusi o funkční, etické a sociální aspekty především v pojetí živého a životného vztahu umění a reality. Diletantská povídka je komentovaným příkladem neumělosti v literatuře. Pojetí umění laického (diletantního) a umění přírodních národů (divošského) je přitom v Čapkově promýšlení přirozeně a plodně vnitřně propojeno.

Z rozsáhlého díla velikána světové literatury Johanna Wolfganga Goetha (1749–1832) ční dramatický text, na němž básník s přestávkami pracoval po celý život – Faust. Méně známá je ovšem komorní a zárodečná podoba tohoto dramatu, jež je označována někdy jako původní Faust nebo také Urfaust. Příběh o Faustovi a Markétce nenapsal Goethe jako slavný a oceňovaný génius, ale jako mladík, a vložil do něj svůj silný soucit, touhu po vzdoru a prožitku a víru ve spravedlnost. Stěžejním podnětem bylo odsouzení a poprava služebné, která z obavy před veřejnou hanbou – jsme v druhé polovině 18. století – zabila své novorozené dítě. Goethe sledoval průběh procesu a popravu a tento zážitek spolu s dalšími podněty a inspiracemi dal vzniknout hlavním postavám dodnes působivého a bezprostředního hrůzného příběhu o zneužívání druhých, o bezohlednosti a trestu, o touze.

Jádro sbírky Ahava – hebrejsky Ahava znamená prostě Láska – napsal Tomáš Tomášek v době covidové epidemie v letech 2020–2021 a její vydání mělo následovat po knížce Hládkov, která vznikla ve stejné době. Zatímco Hládkov čerpá především ze vzpomínek a evokuje zaniklý svět autorova dětství, prožitého v pražských Střešovicích v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, Ahava je sbírkou promlouvající ze současnosti, teď, od člověka k člověku. Ačkoli většinu z téměř stovky básní bychom mohli bez váhání označit jako přírodní lyriku, za jejich obrazností vystupuje zřetelně záměr vypovědět svou životní zkušenost, a to v podobě bilance, syntézy a hlavně odkazu, vyznání: vyznání víry. (Lze říci zřetelně; když se v souvislosti s přírodní lyrikou někdy mluví o jinotajích, je totiž třeba vycházet nikoli ze slovesa tajit a jeho významu utajovat, skrývat, nýbrž ze zvratného tajit se, tj. tkvět a prostírat se, a tedy být disponován k tomu tanout, vyvstávat; objevovat se a být objevován.) F ormálně jsou to básně využívající minimalistických výrazových prostředků, verš tvoří nezřídka jedno slovo a celou báseň někdy i jen čtyři verše; nejdelší jich má čtrnáct. Šetřit slovy je jistě jednou z hlavních premis Tomáškovy poezie. Což může vést k tomu, že apel, který je do ní jemně a pečlivě vetkán a vychází z otevřenosti – což znamená na druhé straně také nárok na otevřenost čtenářovu –, zůstane nerozpoznán. Kdo jej však jednou v básních Tomáše Tomáška zaslechl, pro toho se stal již navždy nezapomenutelným.

Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním. Malíř a literát Josef Čapek se v úsilí o otevřené vnímání forem a možností umělecké tvorby – o umění vnitřně prožité, charakterní – soustavně věnoval tzv. okrajovým oblastem umění a jejich svébytnosti. Vedle projevů bezprostředních, prostých a účelných, anonymních a naivních, řemesel a moderních technických vymožeností, nových médií, otázek vkusu, městského folkloru atd. studoval a pronikavě popsal podoby umění primitivního, resp. etnického. Soubory Nejskromnější umění a Málo o mnohém spadají do kontextu jeho poválečné novinářské aktivity, programově obohacující téma primitivní tvořivosti o souvislosti domácí a dobovou estetickou diskusi o funkční, etické a sociální aspekty především v pojetí živého a životného vztahu umění a reality. Doslov napsal Jiří Opelík. K vydání připravil Luboš Merhaut. Josef Čapek (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Brandstaetterův Biblický kruh je knihou na pomezí autobiografie a rozjímání o Bibli. Lépe řečeno: Bible je součástí autobiografie, dává autorovu životu orientaci ve světě, utváří i strukturu jeho vnímání světa. A v tom spočívá originální přínos této knihy. Nejde zde o exegezi, ani o úvod do studia Bible. Jde o vyznání lásky Bibli a sdílení osobní zkušenosti s jejím vlivem na život. Brandastaetter vychází ze svých židovských kořenů a zdůraznění sepětí křesťanství s židovstvím patří k základním motivům knihy. Opět ne nějak proklamativně, ale na příkladu autorova života. Autor vzhledem k svému rodinnému zázemí i pozdější konverzi ke křesťanství ukazuje, jak lze číst židovskou bibli očima křesťana a Nový zákon očima Žida. Při četbě procházíme hlavními etapami duchovní autobiografie autorovy. Bible je její nedílnou součástí. V tom Branstaetterova kniha přesahuje obecněji k tématu vztahu literatury a života. Knihy nejsou ilustrací, vysvětlením, zábavou, ale místy, kde se při psaní a čtení žije, nejen o životě přemýšlí. Samo čtení a interpretace je životem. Proto autor čte vášnivě, poučeně, autenticky. Dotýká se tak i otázky podstatné pro místo literatury v našem životě a budoucnosti knih, a tedy vlastně i nakladatelské „politiky“: bez čtení se zužuje prostor našeho života. V případě Bible se pak zužuje o tajemný prostor sdílení života s tajemstvím Boha. Mnohovrstevnatost Bible se odráží i v množství přístupu k ní v závislosti na společenské a osobní situaci čtenáře. Roman Brandstaetter ukazuje, jak poznával bibli v různých situacích svého života, přesvědčivě např. dokládá vzájemnou lekturu krajiny a bible při jeho dlouholetém pobytu v Jeruzalémě. Líčení tamní krajiny patří i literárně k vrcholným místům knihy. K nejinspirativnějším místům knihy počítám svědectví o tom, jak četli Bibli jiní lidé, jeho rodina, přátelé, významní spisovatelé. To, jak čte knihu druhý člověk, je způsobem její interpretace. Zároveň se ukazuje, že přítomnost Bible v naší kultuře je vždy přítomností ve společenství a skrze společenství. Brandstaetter velice naléhavě ukazuje také, jak se Bible stále aktuálně čte v souvislosti s dějinnými událostmi, v tomto případě zejména v souvislosti s hrůzou nacismu a holokaustu. Tato místa dnes nejsou, bohužel, jen vzpomínkou na minulost, ale jsou palčivě aktuální. A dosvědčují aktuálnost Bible i dnes. Zároveň ukazují, že v ostré diagnóze, jíž Bible přináší, je i velká úleva ve vědomí nejen Boží blízkosti, ale i spřízněnosti lidí usilujících o spravedlnost napříč dějinami. Autor ale nabízí i jiné způsoby čtení Písma, např. velmi zajímavé rozvíjení možných osudů „okrajových“ postav Písma. Součástí knihy jsou i vlastní autorovy výklady některých míst Písma, zejména Apokalypsy. Nejde v nich o aktuálnímu stavu biblistiky odpovídající vědecké výklady, spíše o nesmírně zajímavou metodu poctivého čtení detailů, odhalujících překvapivé souvislosti. Mimořádně zajímavé jsou i autorovy vlastní překlady biblických textů. Nechtějí konkurovat osvědčeným, vědecky vypracovaným překladům, ale ukazují, jak pozornost k jazyku, detailní a láskyplná práce s ním umožní doslova zevnitř objevit i pro osobní život čtenáře nové souvislosti. Za brilantní pokládám např. popis práce na překladu Janova prologu. V knize tedy nejde primárně o rozšíření našich vědomostí o Bibli, vůbec už ne o uvedení do jejího studia. Je to umělecký text o vášnivém zaujetí knihou, která formuje naši tradici a může neobyčejně silně ovlivnit i naše životy. Měli by ji tedy číst ti, kdo Bibli znají, aby oživili lásku k ní a znovu objevili, jak napínavé je její studium, měli by ji ale číst i všichni, kdo milují knihy a těší je zabývat se jazykem. Je to totiž text o vášnivé lásce k jazyku a literatuře. A měli bychom ji číst právě dnes, kdy se ukazuje, jak ohrožený je svět a že zodpovědná péče o to, jak mluvíme, myslíme, píšeme, interpretujeme čtené a slyšené je nesmírně důležitá. Brandstaetter ukazuje, že žít textem neznamená žít mimo svět, ale snažit se se mu porozumět. A v důsledku jej milovat. Protože ono vyznání lásky Bibli, v úvodu a závěru vyjádřené i autorovými básnickými hymny, je zároveň pevným vyjádřením víry v lásku, která je silnější než jakékoli zlo. Nesmírným kladem předloženého textu je i skvělý překlad Terezie Eisnerové, výstižný, jazykově bohatý, poučený a krásný. Petr Beneš