Triáda strana 5 z 19

Román o donu Quijotovi napsal Cervantes, zatímco Borges napsal povídku Autor Quijota Pierre Menard. Přesto, či právě proto je rukopis Ivana Matouška, který se těmito dvěma spisovateli různým způsobem inspiroval a navíc jej doprovodil vlastními kresbami, nezaměnitelným výtvorem. V beletristickém shrnutí Matoušek sděluje nejen, co je jemu v Quijotovi blízké, ale zároveň co považuje za trvalé, neměnné, nepřekonatelné literární hodnoty. I ve svých realistických kresbách se pokouší vyjádřit neurčité, spíš tušené souvislosti s textem, nebo jinými slovy řečeno, ilustruje, jak některá dobrodružství přetrvávají staletí, jak jsou pravdivá kdekoliv. Knížka je dalším důkazem, že don Quijote stále žije, čehož si byl ostatně vědom již Cervantes, ač zároveň si to nepřál. Matoušek se poněkud neobvyklou cestou pokouší vyjádřit, že některým z nás může být literární postava svým cítěním a uvažováním bližší a srozumitelnější, než jsou mnozí lidé ve skutečnosti. V Cervantesově románu se zaměřil především na místopis bludiště, respektive celkovou stavbu obsáhlého vyprávění o třech rytířských výpravách, ve kterém jsou postavami dokonce i autoři dona Quijota, praví i falešní, se svými vlastními životními příběhy, kterými byli při psaní inspirováni, a též vydavatelé, tiskaři, překladatelé, čtenáři, cenzoři, vykladači různých románů včetně toho o donu Quijotovi. Tím vykladačem se do jisté míry stává textem i obrazem rovněž Ivan Matoušek.

Rty na sněhu Vladimíra Binara (* 1941) svým titulem ostře kontrastují s předchozí knihou básní Hlava žáru (2010), jež byla výrazně poznamenána šedesátými léty, jejich celkovou atmosférou, dějinnými proměnami a básnicko-uměleckými výboji. Sbírka Rty na sněhu, rozčleněná do oddílů (1969; 1970; Rty na sněhu) a dovršená polyfonním Rekviem, je vymezena léty 1969–1972, tedy obdobím po ruské okupaci: prostupuje ji dusivé ovzduší těchto několika let. V závěrečném Rekviem se města živých, metaforicky „lázeňská místa“, proměňují v města „mrtvých domů“, jejichž ulicemi bezcílně putují mrtvé stíny, vrhané měsíčním světlem. Ve sbírce se dějinné dění prolíná s milostným zmarem osudové lásky a s přírodou zasaženou týmž postupným zmrtvěním, není tedy prvoplánově komponována historicky, ale spíše vyznívá intimně, což však překvapivě kontrastně odhaluje a dovršuje až závěrečné symfonicky vystavěné Rekviem.

Svazek obsáhne tři knihy Přemysla Blažíčka (1932–2002), napsané v osmdesátých a devadesátých letech 20. století a vydané pak – nikoli v pořadí, v jakém vznikaly – v letech 1991 (Haškův Švejk) a 1992 (Epičnost a naivita Holečkových Našich a Škvoreckého Zbabělci). Shrnutí do jednoho svazku je dáno chronologií vzniku všech tří prací i faktem, že jde o monografie o románových dílech (odtud souhrnný titul Knihy o epice). Edice navazuje vydavatelsky a typograficky na soubor Blažíčkových časopiseckých studií a článků Kritika a interpretace (2002) a především na společné vydání autorových knih o básnících, psaných v šedesátých a sedmdesátých letech, Sebeuvědomění poezie a Poezie Karla Tomana (Knihy o poezii, 2011). Třídílný projekt, který se tímto svazkem uzavírá, tak přináší v jednotné vydavatelské péči autorovo kompletní dílo, které v české literární vědě představuje ojedinělé vykladačské úsilí. Blažíček podává nejen takřka fenomenologickou interpretaci románů Josefa Holečka Naši (1888–1923, 10. díl posmrtně 1930), Jaroslava Haška Osudy dobré vojáka Švejka za světové války (1921–1923) a Josefa Škvoreckého Zbabělci (naps. 1949, vyd. 1958), ale také představuje všechna díla jako osobitý pokus o epický žánr v souvislostech evropského písemnictví. Holečkova epopej, psaná v době rozkvětu moderního románu, čte Blažíček jako „návrat k původnímu, dávno již nečasovému typu naivní epiky“, Haškova nedokončená próza mu připomíná „jevovou celistvost starých eposů, na kterou novodobá epika většinou rezignovala“, a Škvoreckého román nahlíží autor jako vzájemně provázané zpřítomnění niterného prožitku a reflexí okolních věcí ve vyrovnaném, epickém odstupu.

Výbor básní z let 2006 až 2013. / / / Pár lysek tiše vplouvá do sítin. Všechno se uzavírá, prozatím.

Lidové básně Ozvěny

Benedikt-Joseph Labre (25. nebo 26. 3. 1748, Amettes – 16. 4. 1783, Řím) nechodil po světě dlouho. Zemřel mlád, v Římě, v předvečer Francouzské revoluce, avšak délka života nerozhoduje. Rozhoduje intenzita, přínos, svatost. Nejstarší selský syn ze severofrancouzského kraje Artois odmítl právo na rodinný grunt. Jeho srdce toužilo po nejpřísnějším klášteře. Ale pro tělesnou i duševní křehkost se nikdy v klášterních zdech nezabydlel. Vzdal se pro Boha všeho, a Bůh mu za to odmítal splnit jeho touhu. Tak se Benedikt vydal na cestu. Stal se poutníkem a své odříkání si nosil s sebou. Jeho krajní askeze se oblékla do provazů deště v apeninských údolích, do hmyzích parazitů zalézajících mu pod oblečení, do opakovaného kamenování římskými výrostky, do oběda z neoloupaných pomerančů a ztvrdlého chleba. Postupem času začali lidé pociťovat Benediktovu svatost. Léčil, viděl jim do srdce, zářil, přes svůj odpudivý zjev. Tento u nás téměř neznámý svatý nemluvil mnoho, ale jím promlouval Bůh. Po dočtení knihy znamenité francouzské autorky Agnes de la Gorce (1895–1976) možná leckdo pocítí – jako mnozí, kdo se s Benediktem setkali –, že nechce, aby odcházel z jeho života. Před steskem po tomto svatém žebrákovi nemusí být uchráněni ani čtenáři, kteří nevyznávají křesťanskou víru.

Autor čte čtyři příběhy z knihy Malý pan Talisman (Z příběhů Chaima Cigana o Talismanovi) o kouzelném modlitebním plášti talisu, který se po celé věky předává mezi generacemi Židů. Ten, kdo je jeho držitelem, může s jeho pomocí chránit slabé a ohrožené. Nahráno 22. 6. 2015 ve studiu Bystrouška.

Vzpomínky francouzského básníka a dramatika Paula Claudela Obejmout minulost (s původním názvem Mémoires improvisés – Improvizované paměti) jsou přepisem 42 rozhovorů, které vedl s Jeanem Amrouchem v letech 1951–1952. Paul Claudel vlastní memoáry nikdy nenapsal. Nahradil je účastí v rozhlasovém pořadu, v němž mohl promýšlet události svého života a díla postupně na mnohahodinové ploše verbální improvizace. Textový přepis rozhovorů respektuje myšlení v řeči i s jejími odbočkami a nedokončenými formulacemi a plasticky zachycuje mluvní charakter rozhovoru. Výrazný podíl na výsledné kvalitě rozhovoru měl spisovatel a novinář J. Amrouche (1906–1962), který dokázal být Claudelovi rovnocenným partnerem. Už dříve ve Francouzské rozhlasu vymyslel pořad na principu dlouhodobého rozhovoru-seriálu. Před Claudelem podobně vyzpovídal i Andrého Gida (34 setkání, 1949), později ještě Françoise Mauriaca (40 rozhovorů, 1952–1953) a Giuseppa Ungarettiho (12 rozhovorů, 1955–1956). Amrouche se na interview s osmdesátiletým Paulem Claudelem, „největším žijícím francouzským básníkem“, velmi zevrubně připravil. S důkladnou znalostí pramenů a literatury, s respektem, ale i jistou neodbytností, se snaží přimět Claudela, aby se rozpomínal na konkrétní okolnosti vzniku svých her, vyptává se na vnitřní příbuznost Claudelových dramatických postav a otisk autora v nich, provokuje a naléhá, aby zpovídaný nezamlčoval nepříjemná témata. Paul Claudel se tak postupně vrací do dětství v Tardensku, vzpomíná na pařížské dospívání, dobu studia a své náboženského probuzení. Připomíná si chvíle, kdy se seznamoval s dílem Rimbauda, Danta, Shakespeara a Aischyla, mluví o odloučení, které zažíval v době svého diplomatického působení v Číně i jinde. Vzpomíná na své přátele Romaina Rollanda, Jacquese Riviera, Philippa Berthelota, Daria Milhauda, na své umělecké kolegy Andrého Gida, Jeana-Louise Barraulta, Andrého Suaresea další. Zamýšlí se nad vlnou zájmu divadel o jeho hry – v roce 1951 teprve nedávnou. Bylo by omylem očekávat od knihy Obejmout minulost dokumentární, jevový popis událostí a okolností. Paul Claudel neklouže po povrchu. Snaží se dobrat podstaty, vypráví příběh svého duchovního a myšlenkového zrání, jeho otisk v osobních vztazích i umělecké tvorbě. Paradoxním závěrem je Claudelovo poznání, že v podstatě jde o to, dělat, co můžeme, aniž máme jistotu, že jsme kdy plně uspěli. Právě v případě Paula Claudela se ovšem nesporný umělecký úspěch prověřuje v neustávající recepci jeho díla i více než šedesát let po jeho smrti. Rozhovory původně odvysílal Francouzský rozhlas ve dnech 21. 5. – 12. 7. 1951 a 1. 10. 1951 – 14. 2. 1952. Poprvé knižně vyšly v pařížském nakladatelství Gallimard ještě za Claudelova života v roce 1954 a znovu v revidované verzi Louise Fourniera v roce 1969. Poslední, čtyřicátý druhý rozhovor nebyl vysílán a do knihy jej zařadil až Fournier ve druhém vydání. Český překlad se opírá o třetí vydání knihy v Gallimardu z roku 2001. Zvukové záznamy rozhovorů vyšly na 12 CD ve vydavatelství Fremeaux v roce 2009 (čtyřicátý druhý ve zvukovém vydání chybí, v archivu Francouzského rozhlasu se magnetofonový pásek nepodařilo dohledat). České vydání je doplněno bibliografií přeložených textů Paula Claudela do češtiny a slovenštiny a dále soupisem českých divadelních, rozhlasových a televizních inscenací Claudelových děl. Paul CLAUDEL (6. 8. 1868 ve Villeneuve-sur-Fere – 23. 2. 1955 v Paříži), francouzský básník, dramatik a esejista, po studiu práv a politických věd nastoupil v roce 1893 dráhu diplomata, v různých funkcích působil v USA, Číně, Německu, Rio de Janeiru a mimo jiné též v Praze (1909–1911), ve dvacátých a třicátých letech pak byl postupně vyslancem v Tokiu, Washingtonu a Bruselu. Poezii Rimbaudových Iluminací, která ovlivnila především jeho básnické začátky, Claudel označuje za „jitřenku své konverze“ v roce 1886. Pro jeho básnické a dramatické dílo je charakteristická osobitá veršová forma a rytmická modulace. Claudelova dramata přivádějí na scénu síly celého světa – „nadpřirozené síly, historické síly a síly intelektuální“ – a umožňují divákovi pokoušet se „vesmír vysvětlit a najít své místo v koncertu sil, které v něm působí a spolu zápasí“ (J. Amrouche). Claudelovo dílo tvoří velkorysé vyústění symbolistických východisek ve francouzské literatuře.

Básnické překlady Jaromíra Zelenky tvoří sice nerozsáhlý, nicméně pozoruhodně soustředěný celek. Vznikaly převážně v 90. letech a jsou pendantem k Zelenkovu vlastnímu básnickému dílu, jehož jedno těžiště leží právě v této době. Edice obsahuje jednačtyřicet básní a uvádí překlady děl Johanna Wolfganga von Goetha, Justina Kernera, Friedricha Rückerta, Georga Trakla, Huga von Hofmannsthala a Rainera Marii Rilka. Těžiště pak tvoří šestadvacet překladů básní Hermanna Hesseho (které původně vyšly v soukromé edici Turské pole, vydávané od počátku 90. let Václavem Vokolkem a Petrem Borkovcem). Uspořádání vychází z relativní chronologie vzniku jednotlivých děl, tj. od nejstaršího (Goethe) po nejmladší (Hesse). Básně vycházejí zrcadlově v originálním znění a převodu.

První vydání překladu spisovatelky a básnířky Věry Linhartové, který vznikl na přelomu let 1970/71. „K setkání s textem Giacomo Joyce pro mne došlo v pravou chvíli: na rozhraní dvou jazyků, na rozhraní dvou světů. [...] Jakkoli se to může zdát paradoxní, pro mne je zcela jisté, že práce na překladu Giacomo Joyce, který je pro mne na dlouhou dobu mou poslední prací v českém jazyce, mi současně umožňuje přechod k prvnímu francouzskému pokusu, kterým je text nazvaný Twor (GLM, 1974). Francouzština je mi od té chvíle, až na nepatrné výjimky a až do zcela posledních let, jediným a výlučným pracovním jazykem,“píše V. Linhartová v doslovu ke knize. Text Jamese Joyce (1882–1941) vyšel poprvé v roce 1968 ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp. Podle autorova rukopisu jej připravil k vydání Richard Ellmann. Ellmannovo vydání je posmrtnou publikací autorem samým nezveřejněného díla. Rukopis přepsaný do podoby školního sešitu nemá název ani nenese jméno autora. Nadpis Giacomo Joyce na přebalu je připsán cizí rukou. Podle Ellmanna vznikl úplný záznam, nejspíš s použitím starších poznámek, asi v létě 1914 v Terstu, kde Joyce pobýval v letech 1904–1915 a živil se hodinami angličtiny v jazykové škole i v zámožných terstských rodinách. Jak autorka překladu a doslovu dále uvádí, báseň „Giacomo Joyce je příběhem učitelova vztahu k mladé židovské žačce, příběh ne nepodobný Kierkegaardovu Deníku svůdce“.