Triáda strana 5 z 23

Kniha je paralelním vydáním německého originálu textu Martina Heideggera a českého překladu, který pořídil Jiří Němec. Překlad byl pro nynější třetí vydání důkladně redakčně prověřen a revidován. Historie tohoto prvního českého knižního překladu z díla německého filosofa Martina Heideggera (26. září 1889 – 26. května 1976) je vylíčena v komentáři. Překlad vyšel – s názvem O pravdě a Bytí – dosud dvakrát, roku 1971 v nakladatelství Vyšehrad (přičemž většina nákladu byla hned po vydání dána do stoupy) a roku 1993 v koedici nakladatelství Mladá fronta a Vyšehrad. V komentáři je také poprvé uveřejněn původní doslov Jiřího Němce k vydání chystanému v nakladatelství Mladá fronta na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v němž mj. napsal: „Chceme-li se tedy v Heideggerově duchovní krajině orientovat, vyjděme z četby některého jeho díla v originále. Zachycené stopy nás pak už samy povedou k dílům dalším ... A snad se právě pro první setkání s Heideggerovou myšlenkou hodí spisek Vom Wesen der Wahrheit zcela mimořádně. Tato přednáška tvoří totiž v Heideggerově díle jakýsi otočný bod, ,osu turniketu‘, odkud jdou spojnice právě tak k jeho ranějším, jako k jeho pozdějším pracím.“ Svazek vychází jako součást řady B Spisů Jiřího Němce. Ty jsou proponovány do tří edičních řad, přičemž řada A přináší původní autorovy práce, rozvržené do deseti svazků (doposud vyšly svazky Zápisníky I a Zápisníky II, tvořící 4. a 5. svazek). Řada B obsáhne autorovy překlady z cizích jazyků a edice, které uspořádal nebo se na nich autorsky podílel. Svazky řady B nejsou na rozdíl od řady A číslovány. Řada C uvede dokumenty k životu J. Němce a aktivitám, jichž se významně zúčastnil.

Šestým svazkem Spisů Josefa Čapka zahajujeme edici výtvarné publicistiky – nejrozsáhlejší a dosud nejméně známé oblasti Čapkova literárního odkazu. Čapek se jí věnoval paralelně se svou tvorbou výtvarnou a literární prakticky po celý život, svůj první výtvarný referát publikoval jako student Uměleckoprůmyslové školy v roce 1905, poslední napsal pro Lidové noviny o prázdninách 1939, několik týdnů před svým zatčením. Přítomný svazek je věnován období 1905–1920, kdy Čapek od začátečnických referentských pokusů postupně dozrává ve výraznou osobnost předválečné avantgardy. Ve svých statích se snaží výtvarný život nejen sledovat, ale i aktivně utvářet. Prosazuje principy nových uměleckých směrů, obhajuje nepopisný vztah umění ke skutečnosti a učí vidět krásu „moderní výtvarné formy“. Jeho referáty postihují podstatné události české výtvarné scény v širokém záběru od aktivit tradičně orientovaných spolků po nové výboje a v mezích možností mapují i aktuální umělecké dění v Paříži a v Berlíně. Za první světové války, kdy umělecké dění živoří a pro kritika není v Praze příliš mnoho příležitostí, se Čapek soustřeďuje k obecnějším teoretickým reflexím a svou interpretaci moderního umění rozvíjí v osobitou koncepci moderního primitivismu. Zpřístupnění tohoto souboru Čapkových textů umožňuje hlubší poznání teoretického zázemí jeho umělecké tvorby a poskytuje i důležitý pramenný materiál k interpretaci naší předválečné avantgardy.

Knihu vytvořili bratři Tomáš a Martin Welsovi jako dárek pro své rodiče k Vánocům roku 1938. Podařilo se jim zachytit každodenní život jejich rodiny v Praze na konci třicátých let 20. století. Svazek je sestaven z dialogů a scén s výjevy z rodinného života Welsových, v mnoha ohledech dodnes typických, v jiných naopak nepředstavitelných. Autorem ilustrací je výtvarně nadaný mladší ze sourozenců Martin, z jehož dochovaných prací jsme vydali jeho kaligrafický přepis a ilustrace ke knize Jaroslava Vrchlického Jarní romance. V knize se střídá čeština s němčinou, tento stav odráží tehdejší jazykovou situaci v Praze. Dále se objevuje angličtina a francouzština. Všechny texty jsou přeloženy a grafické řešení umožňuje, že je kniha jazykově přístupná nejen českému čtenáři, ale i jinojazyčným mluvčím. Název Sancta Familia (Svatá rodina) vyjadřuje zkratkou rodinné vztahy: "Když mají dobrou náladu, mají se moc rádi, a někdy se hádají tak, že by se roztrhli. Rodina, jak má být."V knize jsou zaznamenány obyčejné situace: Martin prochází po ulici Na Příkopě s matkou Idou - mluví německy; na Můstku přechází do češtiny - tak, jak se na Václavském náměstí slušelo -, zastaví se v automatu Koruna pro vepřenku a limonádu. Později, když všichni sedí doma u jídelního stolu, vypukne vášnivá debata, proč Martin víc nesportuje - mohl by alespoň chodit bruslit - a proč má trojku z matiky. V jiné scéně otec Rudolf a jeho obchodní partner diskutují o nejnovějším politickém vývoji ve světě. Jinde se spekuluje o tom, zda má Tomáš přítelkyni, a jinde zase, kdy hodlá Idina přítelkyně paní Lederkrempová emigrovat. Bratři v knize, která vznikla necelé tři měsíce po podpisu Mnichovské dohody, předjímají budoucnost: představují si, že na jaře 1939 bude Tomáš na cestě do Ameriky. S matkou Martin vtipkuje, že, když tam jednou bude celá rodina, budou moci v Americe otevřít rodinnou restauraci s vepřenkami. I přes humor a láskyplné škádlení prosvítá nejistota a obavy. "Rodina se do budoucna nemá čeho bát," píše ale Martin na konci knihy, "doufejme, že brzy najde nový domov a bude pokračovat v klidu v této divadelní hře." Už v říjnu 1938 požádala celá rodina o emigrační vízum do Spojených států. Rudolf a Ida se oba narodili do západočeských židovských rodin. O Rudolfových předcích, chudých maloobchodních z Rokycanska, se můžeme dočíst v pamětech U "Bernatů",které napsal jeho otec Šimon Wels v roce 1919. Tomášovi je osmnáct, Martin je o pět let mladší. Výtvarné nadání zdědil Martin asi po otcovi. V době vzniku knihy byl Rudolf Wels již velmi úspěšným architektem, autorem řady zajímavých a originálních projektů. Události se ale odvíjely jinak, než jak si bratři přáli: Tomášovi se podařilo odejít včas. V dubnu 1939, krátce po březnové okupaci, utekl přes Polsko do Velké Británie, kde za války sloužil v britské armádě. Martinovi a jeho rodičům Idě a Rudolfovi byla žádost o vízum do Spojených států odložena. Byli zavražděni v Osvětimi 8. března 1944. Tomáš se vrátil do Prahy hned po válce, ale nikoho tu už neměl. To, co se z rodinného archivu zachovalo, vzal s sebou zpátky do Anglie. Později měl svou rodinu, o minulosti ale nikdy nemluvil a nikdy neotevřel krabici, ve které se zachovala i kniha Sancta Familia.

Spolu s předchozími dvěma básnickými knihami vydanými nakladatelstvím Triáda - Jinak, a jinam (2015) a Dny ze dna (2017) - tvoří Zboží (2020) svou poetikou i volbou témat jakousi volnou a zároveň komponovanou trilogii. Jednapadesát básní sbírky je uspořádáno do čtyř oddílů, členěných ještě navíc po úvodní básni každého z nich čtyřmi "minimotty" ve znění: "klimatizováno", "monitorováno", "neaktualizovat" a "nepřeposílat". Autor ve sbírce Zboží osvědčuje svou výrazovou přesnost, s níž je schopen ve výbušných jazykových zkratkách zachycovat rozpolcenost, nejistotu, ubohost a paradoxy provázející čas lidského života, ve kterém "cosi ... Náhle ... umrzne a padá / Roztříští se to a poraní", avšak vzápětí, když "kusem léta je míchán dnešek, / vedrem toho chřadnoucího léta / jsou rány zaceleny". Jak už napovídá název sbírky Zboží, motivy sbírky vycházejí ze sféry "spotřebnosti", provázející blahobytnou společnost. V názvu sbírky se ozývá také názvuk obratu "Z boží milosti..." Je to schopnost, jíž poezie otevírá cestu: uvidět něhu, "úsměv maminky", který "mezi zuby rozdrtí / sebemenší příznak trudomyslnosti", a "roztřesené tučné zakulacené břicho otce" proměnit v "těžítko na zpěv".

Tento palčivý problém vychází ze současného stavu věcí, jeho řešení se opírá o teologii a Bibli. Je spíše intuitivní než spekulativní, přestože mnoho stránek má velmi solidní základ. Dokládá je svědectví autorova vlastního příběhu a mnišské zkušenosti.

Obsáhlý výbor z té části novinářského díla Josefa Čapka, v níž se nezabýval výtvarným uměním, tj. z té části, jíž vedl každodenní dialog se čtenářem prostřednictvím běžných žurnalistických žánrů, kterými byly v jeho volbě sloupek, entrefilet, fejeton, črta, nekrolog, polemika atd. Za svého života se Josef Čapek (na rozdíl od bratra Karla) choval vůči své publicistice macešsky, vydal z ní ve dvacátých letech jen dva skrovné výbory. Teď tedy má čtenář příležitost obhlédnout její celek a zvážit, v čem jsou její přednosti a osobitost, popřípadě její meze či přežitost. Ale také porovnat ji s praxí a úrovní dnešního českého novinářství.

Dom Samuel předkládá v této čtivé a humorem odlehčené knize řadu úvah, opírajících se o Bibli, teologii, Řeholi svatého Benedikta i vlastní mnišskou a životní zkušenost, o tom, proč existují sváry mezi křesťany i jak v nevyhnutelných konfliktních situacích jednat. Žijeme ve zlomeném světě. Obklopuje nás zlomená společnost. Zlomená ekologie. Zlomená politika. Zlomená místa katolické církve, kam proniklo zlo v děsivých rozměrech. Žijeme ve zlomeném světě. Je přitom lépe hledět této znepokojivé skutečnosti zpříma do očí, než abychom se všichni stáhli do ulity strachu. Rozhodnutí, která je třeba učinit ve všech oblastech, vyžadují odstup a takovou rozvážnost, že se zdá nemožné, aby to člověk sám zvládl. Pro člověka je to nemožné... ale u Boha není nic nemožného. Nad klášterem se noc ještě nevzdala své nadvlády a mniši se již modlí. Nikde ani hlásku, nebýt nářku ovce, která právě přivádí na svět jehně. A co když je lék duchovní? Co když je třeba začít jednoduše tím, že na sebe budeme pohlížet jinak? Že budeme spíš hledat vrtkavou rovnováhu mezi láskou a pravdou a ve svém jednání usilovně uplatňovat Boží dary, než abychom přispívali k rozdělení?

Félix Ventura žije v chátrající vile plné knih uprostřed angolské metropole Luandy a živí se tím, že na objednávku vyrábí lidem minulosti. Jedná se o zcela seriózní podnikání a o jeho služby je nesmírný zájem. Mezi jeho zákazníky je řada známých osobností, hlavně bohatí podnikatelé, ministři, poslanci. Ti všichni už vědí, že budoucnost si umí zajistit, ale ještě by potřebovali tu správnou minulost. Věří Félixovi, který jim s nadhledem a vtipem umí doplnit a upravit rodokmen i životní příběh tak, že v nových poměrech obstojí. Jednoho dne však Félixe vyhledá neznámý cizinec a kromě příběhu chce i nové osobní doklady. Odmítá říct, kdo skutečně je, ale nabízí mimořádně štědrou odměnu. Když Félix po dlouhém váhání nabídku přijme, vůbec netuší, na jak dobrodružnou cestu mezi různými identitami, dvojníky a sny se vydává. V příběhu, který si pohrává s tvárností paměti, různorodými identitami a překračuje tenkou hranici mezi snem a skutečností, je i mnoho narážek na nedávnou minulost i současnost Angoly, která je sama plná paradoxů. Ačkoliv je román zasazen do konkrétní doby i místa, zabývá se i velmi obecným fenoménem paměti, historické i čistě osobní. Rozvíjí myšlenku o tom, jak zrádná je osobní paměť a jak je možné člověku, ale i skupině lidí či celému národu paměť pozměnit či vnutit. Vlastně tak velmi neotřele také předjímá jedno z výrazných témat současnosti, jímž je soupeření virtuální a materiální skutečnosti v tom, jaký obraz si člověk učiní o sobě i světě, v němž žije.

Vzpomínky Alžběty Sommerové Lefkovitsové zachycují poslední válečné roky 1944-1945, v nichž byla autorka se svými nejbližšími stižena rasovou persekucí kvůli svému židovskému původu. Do podzimu 1944 žila rodina v Prešově poměrně chráněna díky tomu, že paní Lefkovitsová byla povoláním lékárnice, a spadala tak do kategorie tzv. hospodářsky důležitých Židů. Po potlačení Slovenského národního povstání bylo vše rázem jinak. Autorka začala zaznamenávat své zážitky až na popud svých dospívajících vnuků v roce 1986 a nejdříve je rozšířila jen mezi své přátele a známé, k prvnímu vydání došlo v roce 1994 ve Švýcarsku. Vzpomínky velmi hutným a přesným způsobem mapují život jedné rodiny na slovensko-maďarském území, popisují snahy o záchranu dětí a jejich ukrývání, rodinné poměry, osudy jednotlivých členů rodiny, pak zatčení a transport, život v koncentračním táboře Ravensbrück a poté přesun do Bergen-Belsenu a osvobození. Výrazným jejich znakem je úspornost a všude patrná snaha o přesnost. Kniha je doplněna o bohatý doprovodný obrazový materiál z archivu londýnského válečného muzea, o časovou tabulku zaznamenávající poválečné osudy a předmluvu pro české vydání, kterou napsal autorčin syn Ivan Lefkovits.

Brazilský spisovatel, novinář a politolog B. Kucinski (nar. 1937) otevírá ve své románové prvotině z roku 2011 trauma, s nímž se brazilská společnost dosud nevyrovnala: otázku lidí, kteří z politických důvodů zmizeli během období vojenské diktatury vládnoucí v letech 1964–1985 a jejichž osud je i několik desetiletí poté stále neznámý. Román vychází ze skutečné události z dubna 1974, kdy byli z politických důvodů státními represivními složkami uneseni a posléze zavražděni autorova o pět let mladší sestra Ana Rosa Kucinski Silva, učitelka chemie na Saopaulské univerzitě, a její manžel, fyzik Wilson Silva, oba tajní členové ozbrojené levicové protivládní guerillové organizace Národně osvobozenecká aliance (ALN). Písmeno K., jímž je pojmenována hlavní postava románu a které tvoří i jeho název, lze chápat jako iniciálu příjmení autorova otce, polského Žida, který v roce 1933 emigroval do Brazílie. Současně je aluzí na Josefa K., protagonistu Kafkova románu Proces. Kucinského román zachycuje atmosféru absurdna panující v totalitním systému, v jehož labyrintu jedinec není schopen dobrat se pravdy a spravedlnosti. V obou dílech je jedním z leitmotivů pocit viny. Tak jako s sebou z neznámých důvodů odsouzený Josef K. vláčí nejasnou vinu, tak i K. cítí vinu za to, co se jeho dceři stalo. Vyčítá si, že jí kvůli své vášni pro jazyk a literaturu jidiš nevěnoval dostatek pozornosti, nevšiml si změn v jejím chování, neuvědomil si hrozící nebezpečí. Obviňuje se, že netušil o jejích politických aktivitách. Cítíme, že k „selhání“ K. přispěla nejen jeho intelektuální sebestřednost, ale možná i jakási vnitřní rozpolcenost imigranta, který lpí na minulosti a kultuře svých předků a není s to plně vnímat přítomnost.

Druhý svazek edice původně rukopisných sešitů legendární osobnosti českého kulturního života obsahuje Čtvrtý (19. 4. 1965 - 23. 1. 1968) a Pátý zápisník (30. 1. 1968 1. 6. 1969). Jiří Němec psal tento intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 vyzván tehdy Vladimírem Holanem do roku 1978.

Souborné vydání autorových povídek

K písemné pozůstalosti Anne Frankové patří také její takzvaná „Knížka povídek“, o níž 7. srpna 1943 ve svém deníku píše: „Před pár týdny jsem začala psát povídku, úplně vymyšlený příběh, a tak se mi to zalíbilo, že se má psaná rodina utěšeně rozrůstá.“ Ani ne o měsíc později začne „psanou rodinu“ přepisovat do zvláštního, velkého sešitu (vlastně do účetní knihy) v pevných deskách. Na první stránku nadepsala: „Povídky a příhody ze zadního domu, vylíčila Anne Franková“; na stejné stránce dole poznamenala: „zasvěcen: čtvrtek 2. září 1943“. Jak titul napovídá, jde o dvě kategorie, totiž o „úplně vymyšlené“ povídky, a o vyprávění, která popisují příhody ze života v úkrytu. Anne Franková knihu na konci opatřila obsahem, v němž také označila, do které kategorie ten který text patří. Většinu příběhů zřejmě Anne nejprve načrtla na jednotlivé listy papíru a pak teprve přepsala načisto do povídkové knížky, protože se v ní téměř nevyskytují škrtnuté pasáže nebo jiné opravy. Nejranější příběh má datum 8. prosince 1942, což je další příznak toho, že sešit obsahuje načisto přepsané dřívější verze; poslední příběh je datován 12. května 1944. Několik příběhů Anne převzala i do přepsané verze deníku (verze B), její otec Otto Frank jich pak po válce převzal ještě víc do knihy Het Achterhuis (Zadní dům), jejíž první vydání vyšlo roku 1947. Již v roce 1949 bylo zveřejněno osm Anniných povídek pod názvem Weet je nog? Verhalen en sprookjes (Vzpomínáš? Příběhy a pohádky). Značně rozšířená sbírka s názvem Verhalen rondom het Achterhuis (Příběhy o zadním domě) následovala roku 1960. První úplné vydání Anniných povídek vyšlo péčí Joke Kniesmeyerové roku 1982. Nakonec sestavil Gerrold van der Stroom v roce 2001 úplné vydání literárních pokusů založené na Anniných rukopisech a opatřil je předmluvou: Verhaaltjes, en gebeurtenissen uit het Achterhuis / Cady´s leven (Povídky, a příhody ze zadního domu / Cadyin život) (Amsterdam 20053). Pro důkladný výzkum je toto vydání tím pravým pramenem. Tvoří také základ Anniných „povídek a příhod“ otištěných v této knize.

Vyprávění o mladém mnichovi bratru Theofanovi ze Sept-Fons napsal otec Samuel, nynější převor kláštera v Novém Dvoře, několik týdnů po jeho smrti v roce 1989 jako svědectví o souboji se zákeřnou nemocí. Když bezmála dvacet let po těchto událostech pročítal český překlad, došel k závěru, že biblický obraz, kterým by se dal vystihnout životní osud tohoto mladého mnicha, je unesení proroka Elijáše na ohnivém voze. Bůh vzal bratru Theofanovi s překvapivou silou vše, co mu dal, a on se podvolil.

Brazilský spisovatel, novinář a politolog B. Kucinski (nar. 1937) otevírá ve své románové prvotině z roku 2011 trauma, s nímž se brazilská společnost dosud nevyrovnala: otázku lidí, kteří z politických důvodů zmizeli během období vojenské diktatury vládnoucí v letech 19641985 a jejichž osud je i několik desetiletí poté stále neznámý. Román vychází ze skutečné události z dubna 1974, kdy byli z politických důvodů státními represivními složkami uneseni a posléze zavražděni autorova o pět let mladší sestra Ana Rosa Kucinski Silva, učitelka chemie na Saopaulské univerzitě, a její manžel, fyzik Wilson Silva, oba tajní členové ozbrojené levicové protivládní guerillové organizace Národně osvobozenecká aliance (ALN). Písmeno K., jímž je pojmenována hlavní postava románu a které tvoří i jeho název, lze chápat jako iniciálu příjmení autorova otce, polského Žida, který v roce 1933 emigroval do Brazílie. Současně je aluzí na Josefa K., protagonistu Kafkova románu Proces. Kucinského román zachycuje atmosféru absurdna panující v totalitním systému, v jehož labyrintu jedinec není schopen dobrat se pravdy a spravedlnosti. V obou dílech je jedním z leitmotivů pocit viny. Tak jako s sebou z neznámých důvodů odsouzený Josef K. vláčí nejasnou vinu, tak i K. cítí vinu za to, co se jeho dceři stalo. Vyčítá si, že jí kvůli své vášni pro jazyk a literaturu jidiš nevěnoval dostatek pozornosti, nevšiml si změn v jejím chování, neuvědomil si hrozící nebezpečí. Obviňuje se, že netušil o jejích politických aktivitách. Cítíme, že k selhání K. přispěla nejen jeho intelektuální sebestřednost, ale možná i jakási vnitřní rozpolcenost imigranta, který lpí na minulosti a kultuře svých předků a není s to plně vnímat přítomnost.

Devět lekcí o prvních pojmech morální filosofie má základ v přednáškovém kursu, který Jacques Maritain proslovil v srpnu 1949 v l’Eau-Vive.