Triáda strana 11 z 20

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu. Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský.

Weilovy novinové reportáže a články od července 1933 – tehdy autor odjel na dlouhodobější pobyt do SSSR, kde pracoval jako překladatel a lektor překladů základních děl tzv. klasiků marxismu-leninismu do češtiny, a s českými novinami spolupracoval na dálku z Moskvy – do konce roku 1937, kdy vychází autorův román Moskva-hranice a Weilova roztržka s komunistickou stranou, k níž došlo během jeho pobytu v SSSR v roce 1934, je dokonána. Spisy Jiřího Weila (1900–1959) Řídí Michael Špirit Reportáže a stati 1920–1933 Gogol a anglický román 18. století (1928) Reportáže a stati 1933–1937 Moskva-hranice (1937) Dřevěná lžíce (1938, 1992) Makanna, otec divů (1945) Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949) Stati a reportáže 1938–1956 Život s hvězdou (1949) Harfeník (1958) Žalozpěv za 77 297 obětí (1958) Na střeše je Mendelssohn (1960) Paralipomena

Bezmála čtyři století od svého vzniku (1585) čekal na vydání útlý portugalský rukopis Luíse Fróise (1532–1597), jezuitského misionáře první generace, který strávil více než třicet let v Japonsku a sepsal o něm rozsáhlé dějepisné dílo. Teprve když Fróisovo „stručné a výstižné pojednání“, jemuž čas spíše přidal než ubral na půvabu, v madridské knihovně objevil Fróisův řádový bratr Josef Franz Schütte, mohlo toto dílko v roce 1955 poprvé vyjít péčí tokijské jezuitské univerzity spolu se zasvěceným komentářem a souběžným německým překladem. Dnes je tato původem didaktická jezuitská příručka, která měla zmírnit kulturní šok evropských misionářů ve styku s japonským světem, považována za vůbec první systematické srovnání evropské a japonské civilizace. Především je to však neodolatelný portrét Evropy tváří v tvář zrcadlu jinakosti, v němž se odráží její stranově obrácený, a přece rovnocenný obraz.

Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství.

Publikace obsahuje veškeré dosud známé texty, jejichž autorkou je Anne Franková, tzn. především všechny verze deníku, dále povídky, pokus o román, dochovanou korespondenci, výpisky z oblíbených knih a tzv. knížku o Egyptě. Svazek je doplněn o bohatou fotografickou přílohu. Souborné vydání dosud vyšlo jen ve čtyřech světových jazycích (německy, nizozemsky, anglicky a francouzsky). České znění je pořízeno z nizozemského originálu, vydaného v nakladatelství Prometheus v roce 2013 (712 stran), který přeložila Magda de Bruin Hüblová. Součástí knihy jsou také tři odborné práce, jež srozumitelným způsobem vpravují zájemce do historického kontextu Annina života a života rodin, které se ukrývaly před hrozbou nacismu. Svazek rovněž obsahuje příspěvek o historii vydávání deníku a Annina díla, o ohlasech na deník i o popíračských útocích na jeho pravost, dále pak podrobný soupis literatury k tematice, který je obohacen o české prameny. Nad rámec originálu přináší české vydání vysvětlivky a postřehy z nejnovějších badatelských aktivit, jež nad texty a biografií Anne Frankové probíhají. Anne Franková je známa zejména jako autorka deníku, který psala během svého ukrývání s rodinou od června 1942 do 1. srpna 1944 v tzv. zadním domě v Amsterdamu. Tento deník a příběh Anne, její rodiny, přátel a spolupracovníků se stal symbolem odporu proti holocaustu a šířeji boje proti diskriminaci a bezpráví. Celosvětovou oblibu získal Annin deník rovněž jako svědectví o dospívání. Deník v podobě, v níž je vydáván pro široké čtenářské publikum (tzv. verze D), tvoří ovšem jen menší část Anniny písemné pozůstalosti. Téměř neznámé jsou také textologické otázky, jež jsou s tzv. čtenářským vydáním deníku spojeny. Mezi texty Anne Frankové dominují různé verze deníku. Otištění každé verze předchází podrobný popis a jsou vysvětleny časové souvislosti a důvody vzniku verzí. Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 – únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu pravděpodobně v únoru 1945. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován.

Žánrově rozmanitý a komponovaný opus Sešit z Marienbadu sestává z básní, deníkových záznamů a různorodých textů, jež Vladimír Binar neměl v době jejich vzniku příležitost vydat, jako jsou překlady, posudky, eseje, přednášky, záznamy tahitských mýtů atd. Spis obsahuje také vybrané přijaté dopisy. Čtenář drží v rukách knihu, která vznikala téměř půl století, od konce šedesátých let do roku 2016. Prolínají se v ní dějiny, dobový kontext, politická situace, rodinný a milostný život, geneze básní a knih, způsob práce, obživa, vztahy s lidmi, stavba domu, verše, překlady, cestování... Přes zdánlivou roztříštěnost však texty vytvářejí sourodý celek, ukazují, jak jsou život a dílo propojeny.

Kniha dlouhá léta komunistickým režimem vězněného teologa, filosofa a publicisty (1921–1998), inspirovaná mj. Myšlenkami Blaise Pascala. Nejde o deník v pravém slova smyslu, zápisy sice narůstají v čase, ale jejich tématem není lineární každodennost všedního života. Edice obsahuje zápisy z let 1969–1975, v závěru je připojen text Tajemství otřásání (datovaný 1955–1960). „V české literatuře není mnoho deníků toho druhu, jaký se zde dostává čtenáři do rukou. Autor žije Apokalypsou. Tato kniha pronikla jeho ducha až do oněch hlubin, v nichž se setkává s živým Bohem. Celý svůj život a veškeré dění vidí jejím prismatem. Formuluje zásady jejího výkladu a četnými citacemi literatury starověké, středověké a novodobé nám umožňuje lépe pochopit jak tuto knihu, tak náš život a smysl krize našeho věku. Klíčem k pochopení této krize je především meditace »Tajemství otřásání«, kterou autor připojil ke svému deníku. Vnitřní svět autorův má dva póly, tajemství otřásání a tajemství vejití v odpočinutí. Tyto dva póly jsou vlastně póly vnitřního světa každého z nás. Otřásáním, úzkostí a starostí se zabývá mnoho denních zápisků. Je jich daleko víc než stránek o vejití v odpočinutí. Odpočinutím vrcholí život člověka. Kolik lidí však vejde v odpočinutí, čili dosahuje dokonalého pokoje v tomto životě? Čtenář, který hledá smysl úzkosti a starosti, který touží osvobodit se od těchto dvou »sester«, jež provázejí náš život, najde v deníku řadu záznamů, které mu pomohou osvobodit se od nich. Život každého z nás je zápasem Jakubovým, zápasem s živým Bohem. Záznamy z 20. 7. 1971 a »starý zápis« z února 1975 patří k nejhlubším stránkám vydávajícím svědectví o tomto zápase. Záznam z 20. 7. 1971 je vnitřním portrétem nejen autora, nýbrž člověka vůbec. Důležitou úlohu hraje v životě autora idea domova. Osvětluje ji zážitky ze svého dětství, úryvky z české a jinojazyčné literatury, citáty z bible… A nejde mu jen o domov našeho dětství a o vlast. Idea domova je zde promítnuta do celého kosmu. Apokalyptický deník není jen komentářem k Apokalypse. Vede nás k tomu, abychom četli evangelia, bibli a veškerou literaturu ve světle této knihy, abychom v tomto světle viděli celý náš svět.“2. vydání.

Poéma Král na střeše čítá ke dvěma tisícům veršů a vznikala v polovině sedmdesátých let v Izraeli, kde Franz Wurm tehdy pobýval. Na díle autor pracoval ještě další desetiletí, poprvé báseň vyšla až v roce 1997 ve švýcarském nakladatelství (Frauenfeld, Waldgut). Kniha vychází v zrcadlovém vydání obsahujícím německý originál a český překlad. Král na střeše oplývá jinak rozvinutou jazykovou hrou, než jaká zbarvuje ostatní Wurmovy verše, básník v ní především glosuje, komentuje, ironizuje a vstřebává do sebe celek literatury. Vedle kroužení kolem otázky po smyslu života se tu prostřednictvím rozhovoru dvou postav, které reprezentují různé póly uvnitř jediného člověka, díváme sarkasticky laděným pohledem na současný manipulovaný a o hodnoty okleštěný svět. Spád řeči je rychlý, ba prudký, vtip se zbarvuje do černého humoru, nejjiskřivější verše se týkají toho, „jak tu být jinak“, jak „stále znovu přicházet k sobě“. Wurmova poéma je například spřízněna s Holanovou Nocí s Hamletem nebo s některými skladbami Rilkovými. Kniha obsahuje podrobnou chronologii života a díla Franze Wurma.

Básnická sbírka. Krása, s právem disonance, je ovšem nezadatelná. Pták letí na prázdné místo formace.

Charakteristickým rysem modlitby růžence je opakování stejných slov. Může nám tato modlitba pomoci setrvat v Boží přítomnosti? Otec Jeroným se růženec modlil po mnoho let a získaná zkušenost ho vedla k napsání krátkého „předzpěvu“. Je určen těm, kteří by se rádi modlitbě růžence věnovali, aby skrze Pannu Marii dospěli k hlubšímu osobnímu vztahu ke Kristu. Otec Jeroným ukazuje, jak se vyhnout rutině a vytvořit si jediný návyk – znovu a znovu se obracet k Bohu a prohlubovat přátelství s ním.

Výbor přibližuje jednoho z nejvýznamnějších představitelů ruského pravoslaví dvacátého století Alexandra Meně (1935–1990), který po celý život působil jako kněz v různých farnostech Moskevské oblasti. Byl to muž, který se snažil o „aggiornamento“ v pravoslavné církvi a celý život zasvětil šíření křesťanství a náboženské osvětě v krajně nepříznivých podmínkách sovětské komunistické totality. Jako první dokázal v době tzv. perestrojky předstoupit coby představitel pravoslavné církve před laickou veřejnost jakožto moderní člověk s obrovským vzděláním a rozhledem, schopný odpovědět na náboženské a životní problémy lidí žijících v postsovětské společnosti. Pro svůj veliký evangelizační úspěch a zejména pro velikou ekumenickou otevřenost byl zákeřně zavražděn.

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A – na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: „K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané‘ verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy.“ Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 – únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Francouzská básnířka a spisovatelka Raissa Maritainová (1883–1960) se zabývala otázkami poezie a umění i jednotlivými tvůrčími výkony v důležité části svého esejistického díla. Její manžel filosof Jacques Maritain (1882–1973) sám nebyl básník, ale poezie a umění tvořily důležitou součást jeho života a jeho teorie umění patří k nejoriginálnějším částem jeho filosofického díla. Maritainovi se také přátelili s řadou vynikajících básníků, spisovatelů, malířů či hudebních skladatelů, o čemž podává svědectví Raissa Maritainová v knize Velká přátelství.Kniha Situace poezie obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové: v eseji Smysl a jeho absence v poezii se věnuje otázce, co je básnický smysl a jakým způsobem je do něj integrován logický smysl (J. Maritain se o tento esej bude opírat v pasážích věnovaných básnickému a logickému smyslu v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii, 1953), esej Magie, poezie a mystika se, jak sám název napovídá, věnuje vztahu poezie a magie, ale je také příspěvkem do dobové diskuse o vztahu poezie a mystiky. Dvě eseje od Jacquesa Maritaina – Poetické poznání a Zkušenost básníka – načrtávají definici krásných umění jako vztahu umění a poezie, přičemž umění je chápáno jako jakési „tělo“ uměleckého díla a poezie jako jeho „duše“. Zásadním pro utváření této teorie byl přínos Jeana Cocteaua, který mezi lety 1923–1928 s Maritainem úzce spolupracoval (plodem spolupráce je Cocteauův Dopis Jacquesovi Maritainovi a Maritainova Odpověď Jeanu Cocteauovi). Poetická zkušenost či poetický smysl je základem umělecké tvorby, podle Maritaina jde o zvláštní druh poznání, jehož cílem není poznat, ale tvořit. Toto poznání není vyjádřitelné v idejích a soudech, je to spíš zkušenost než poznání – zkušenost věcí v nás a nás v nich, a to zkušenost tvůrčí, protože se chce vyjádřit a je vyjádřitelná jen v díle. Toto poznání nepředchází tvůrčí činnost ani není jejím předpokladem, ale je hluboce v ní, soupodstatné s pohybem k dílu. Maritainova definice díla na základě básnického smyslu, intuice či inspirace, která se probouzí v kontaktu subjektivity umělce s věcmi, je dostatečně volná, pružná, aby se dala aplikovat na všechny oblasti umění, jak dokládá pozdější rozpracování této teorie v Tvůrčí intuici v umění a poezii.