Triáda strana 11 z 23

Rty na sněhu Vladimíra Binara (* 1941) svým titulem ostře kontrastují s předchozí knihou básní Hlava žáru (2010), jež byla výrazně poznamenána šedesátými léty, jejich celkovou atmosférou, dějinnými proměnami a básnicko-uměleckými výboji. Sbírka Rty na sněhu, rozčleněná do oddílů (1969; 1970; Rty na sněhu) a dovršená polyfonním Rekviem, je vymezena léty 1969–1972, tedy obdobím po ruské okupaci: prostupuje ji dusivé ovzduší těchto několika let. V závěrečném Rekviem se města živých, metaforicky „lázeňská místa“, proměňují v města „mrtvých domů“, jejichž ulicemi bezcílně putují mrtvé stíny, vrhané měsíčním světlem. Ve sbírce se dějinné dění prolíná s milostným zmarem osudové lásky a s přírodou zasaženou týmž postupným zmrtvěním, není tedy prvoplánově komponována historicky, ale spíše vyznívá intimně, což však překvapivě kontrastně odhaluje a dovršuje až závěrečné symfonicky vystavěné Rekviem.

Čtenář tohoto svazku se seznámí s životem otce Jeronýma. Nejprve prostřednictvím portrétu od otce Mikuláše, který mu byl z jeho žáků nejblíže. Hned potom ve vzpomínkách autora samého. Nejde však o autobiografii, nýbrž o pohled na všechny, kdo mu pomohli stát se tím, kým byl – mužem modlitby, kterého život v klášteře naplňoval štěstím, silnou a vyrovnanou osobností, schopnou předat druhým své zkušenosti ze života s Bohem. Otec JERONÝM (17. července 1907 – 29. ledna 1985) vstoupil ve svých jednadvaceti letech do trapistického kláštera Sept-Fons ve střední Francii. V roce 1934 složil slavné sliby a o dva roky později byl vysvěcen na kněze. Po celý život zůstal věrný svému mnišskému a kněžskému povolání a s jistotou vedl své učedníky v oblastech teologie, filosofie a duchovního života. Opatství Sept-Fons mu vděčí za svůj současný rozkvět a za založení kláštera v Novém Dvoře.

Oldřich KRÁL (* 13. září 1930 v Praze), sinolog, překladatel a teoretik překladu. V letech 1944–1948 absolvoval učitelský ústav v Praze, 1949–1953 vystudoval obory sinologie a kulturní dějiny Dálného východu na Filosofické fakultě UK. Jako asistent profesora Jaroslava Průška již před dokončením studia vedl kursy dějin čínské literatury a interpretace čínského literárního textu a v letech 1964–1967 absolvoval v Orientálním ústavu AV vědeckou aspiranturu v oboru klasické čínské literatury, kterou zakončil disertací na téma Umělecké postupy klasického čínského románu: Literáti a mandaríni (pod názvem Umění čínského románu vydala UK 1965). Český překlad Literáti a mandaríni. Neoficiální kronika konfuciánů vydal už v roce 1962 Odeon. O. Král se už v roce 1958 vrátil na FF UK. Tam se jak spoluautor podílel na přípravě knihy Svět literatury v roce 1967 (pod vedením F. Vodičky; 1995 připravil opravené a doplněné vydání). V roce 1968 dokončil habilitační spis Wen-sin tiao-lung: Příspěvek k popisu estetického myšlení v Číně a o rok později odevzdal do Odeonu i úplný český překlad citované klasické čínské poetiky pod názvem Duch básnictví řezaný do draků. Na příkaz politických míst bylo však habilitační řízení zastaveno a brzy následoval i zákaz jakékoli Královy pedagogické i publikační činnosti; monografie nevyšla a překlad vyšel až v roce 2000. Nadlouho posledním uveřejněným dílem byla antologie Kniha mlčení (v roce 1971 vydal Klub přátel poezie pod zcenzurovaným titulem Tao – texty staré Číny; pod původním titulemKniha mlčení. Texty staré Číny, vydala až Mladá fronta v reedici z roku 1994). O. Král byl v letech 1972–1989 zaměstnán jako kurátor ve Sbírce orientálního umění Národní galerie na Zbraslavi. Odtud vydával v sedmdesátých a osmdesátých letech samizdatově texty jako Malířské rozpravy Mnicha Okurky, Vnitřní kapitoly Mistra Čuanga, Tribunová sútra Šestého patriarchy, Deset obrazů shánění krávy. Zákaz publikování obešel Odeon v roce 1977 vydáním antologie tangských novel Starožitné zrcadlo (signoval Králův spolužák sinolog J. Fass); zákaz publikování prolomen až v letech 1986–1988 odeonovským vydáním tří svazků překladu největšího čínského klasického románu Sen v červeném domě. Ještě v témže roce 1988 vydal Odeon Královu Tribunovou sútru Šestého patriarchy a za překlad Snu v červeném domě udělil překladatel výroční cenu nakladatelství za rok 1988. Král se v roce 1990 se vrátil na FF UK, kde byl v obnoveném habilitačním řízení jmenován docentem čínské a srovnávací literatury; stal se prvním ředitelem Ústavu Dálného východu (do roku 1998); v roce 1993 založil Centrum komparatistikv, které řídil do roku 2000; v roce 1993 byl jmenován profesorem sinologie a srovnávací literatury UK. V roce 1994 spoluzaložil pražské Mezinárodní sinologické centrum sponzorované taiwanskou nadací CCK. Pracoval v obnoveném Pražském lingvistickém kroužku, jehož byl v letech 2007–2012 předsedou. Kromě řady studií a statí vydal monografii Čínská filosofie. Pohled z dějin (2005), inspirovanou přednáškami FF UK 1990–2000. Mezi další nejvýznamnější překladatelské počiny patří: Malířské rozpravy Mnicha Okurky (2007), Yijing – Kniha proměn (1995, naposledy 2008), Mistr Sun: O válečném umění (1999, 2008), Mistr Zhuang: Sebrané spisy (2006), Wumen, Brána bez dveří (2007), Velké učení. Doktrína středu (2008); romány Dong Yue: Vsuvka do Putování na západ: román na přidanou (2009), Li Yu: ROUPUTUAN – Meditační rohožky z masa (2011), Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze (1. svazek 2012, 2. svazek 2013, 3. svazek 2014). Ocenění: Cena nakladatelství Odeon za překlad Snu v červeném domě, Praha 1988; Mezinárodní cena za překlad Snu v červeném domě ke 240. výročí úmrtí Cao Xueqina, Peking 2003; Cena Učené společnosti České republiky za rok 2010; Státní cena za překladatelské dílo, Praha 2010. (S využitím slovníku Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Libri: Praha 1999.)

Deník Anne Frankové je dokumentem šoa. Tato kniha si proto neklade za cíl převyprávět deníkové záznamy, ale popisuje Annin životní příběh v kruhu rodiny a přátel v době pronásledování Židů, v emigraci a v úkrytu. Pětaosmdesát let po narození Anne Frankové vychází v češtině její první životopisná monografie.

Jeho poéma, psaná silně prozaizovaným veršem, má blízko k asociativnímu pásmu, v němž plyne proud vzpomínek bez přerušení, aby vypovídal o jedinečném lidském osudu. Polské i italské reálie básník loví z paměti, aby v nich odhaloval skutečnost na cestě do „země tužeb a klamu“, jak si ji dávno vysnil citovaný prokletý básník G. Nerval. Stálé prolínání snových představ se skutečností, stejně jako setkávání živých a mrtvých i jisté předznamenání lidského konce symbolizované jedovatým oleandrem, vytváří emotivně strhující pásmo o touze člověka proniknout pevninou vzpomínek, „abys viděl, co leží na dně, bez konce …“.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 – březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Toto české vydání obsahuje poprvé nově nalezené a dosud nepublikované stránky.

Povídky a novely v souboru pojmenovaném podle nejdelší a nejzávažnější z nich Čekání v zástupu vznikaly ve druhé polovině šedesátých let 20. století a počátkem let sedmdesátých. Připravovány ke knižní publikaci byly v roce 1969, 1977 a 1996, ve všech třech případech však z vydání nakonec z různých důvodů sešlo. Jsou naplněny atmosférou, která mnohdy vyjadřuje tlak doby, v níž se člověk cítil vystaven dohledu a kontrole státu. Jejich hodnota však netkví v dokumentárnosti, povídky jsou výsostně uměním, surreálná poloha jen umocňuje prožitek tehdejší doby. Život se k nám v povídkách obrací z různých stran, spletitý a hořký, nikde ovšem není jen „marným“ čekáním na smrt. Díky těmto textům spatřujeme jeho jednoznačné kvality, a ač nás kniha provádí strastiplnými, podivnými, tajuplnými cestami, po přečtení v nás zůstává radost z pravdivě zachycené skutečnosti.

Pár kroků do křesťanství je základní kurz určený původně pro druhý stupeň základní školy nebo pro mladší gymnazisty. Obsahuje několik kroků, kterými člověk může vstoupit do oblasti náboženství a později křesťanství.

Vyprávění pro děti vycházejí poprvé jako samostatná kniha podle autentického znění, jak je publikoval Josef Čapek v Lidových novinách v letech 1929–1933. Rovněž při reprodukci Čapkových ilustrací k vyprávěním a grafickém členění textu byla respektována výchozí podoba původního otisku.

Titul knihy „O filosofii dějin“ naznačuje, že Maritain nechtěl napsat ani soustavné pojednání o filosofii dějin, ani ve vlastním slova smyslu úvod do této disciplíny, který by mapoval veškerou její problematiku. Jeho cílem bylo ukázat možnost a platnost určitých filosofických zákonů, které osvětlují lidské dějiny a činí je pro nás srozumitelnějšími. Záměrně se omezil na určitý počet příkladů těchto zákonů a na některé základní problémy, které s nimi souvisí. Ve svých úvahách o filosofii dějin a ve volbě problémů měl do velké míry na zřeteli praktické postavení křesťanů v soudobé společnosti a snažil se vypracovat intelektuální vybavení, které by jim pomohlo řešit jejich „časné“ problémy a úkoly.

Svazek obsahuje prózy Nikoho tam nepotkám (1960–1961) a Cesta k Cerekvi (1960–1962, respektive 1963), překlady básní Arthura Rimbauda, Emily Dickinsonové, Georga Trakla a Gottfrieda Benna a publikované, avšak do knižně vydaných celků nezařazené básně. Soubor překladů je v tomto vydání rozšířen a jejich znění kriticky revidováno. Součástí knihy je ediční poznámka a Abecední soupis všech básní Zbyňka Hejdy podle názvů a incipitů. Zbyněk HEJDA (2. února 1930 v Hradci Králové – 16. listopadu 2013 v Praze), básník, překladatel, historik, editor. Vystudoval filosofii a historii na Filosofické fakultě UK (1949–1953), kde působil do roku 1958 jako asistent. V letech 1958–1968 pracoval ve Vlastivědném středisku Pražské informační služby a v letech 1968–1969 byl redaktorem nakladatelství Horizont. Po vyučení knihkupcem byl zaměstnán v antikvariátu, odkud musel kvůli podpisu Charty 77 odejít (1979). Od roku 1979 se aktivně účastnil práce ve VONS. V letech 1981–1989 pracoval jako domovník, 1990–1995 přednášel kulturní antropologii a vedl semináře na katedře etiky v Ústavu humanitních věd 1. Lékařské fakulty. Vydal básnické sbírky Všechna slast (Mladá fronta 1964, vč. sbírky A tady všude muziky je plno; samostatně Kruh/RR/KDM, obě 1993), Blízkosti smrti (zakázáno 1970; samizdatově KDM 1978; PmD 1985; Kruh/RR/KDM 1992; francouzsky jako Abord de la mort précédé de Je n’y rencontrerai personne, Fissile 2010), Lady Felthamová (samizdatově KDM 1979; Kruh/RR/KDM 1992; francouzsky jako Lady Feltham suivi de trois poemes, Différence 1992; německy jako Lady Feltham, Korrespondenzen 2002), Pobyt v sanatoriu (Kruh/RR/KDM 1993) a Valse mélancolique (Petrov 1995; francouzsky: Cheyne 2008). Soubor sbírek vyšel v knize Básně (Torst 1996). Prázdninové deníky z let 1960–1962 obsahuje svazek Cesta k Cerekvi (Triáda 2004) a výbor ze snů kniha Sny... (Edice Revolver Revue 2007). Převody básní E. Dickinsonové, G. Trakla a G. Benna shrnul do knihy Překlady (Aula 1998). K vydání připravil vzpomínky Šimona Welse U Bernátů (samizdat 1987, Torst 1993, nové vydání pod titulem U „Bernatů“, Triáda 2011) a spolu s V. Färberem a A. Petruželkou sbírku Ivana Blatného Pomocná škola Bixley (samizdat 1982, Torst 1994, Triáda 2011). Trojdílné souborné vydání Knih Z. Hejdy zahrnuje Básně (Triáda 2013), Prózy a překlady (Triáda 2013) a Kritiky a glosy (Triáda 2012).

Třetí básnická kniha Jonáše Hájka, který patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace, neohromuje mladistvým sebevědomím ani na odiv vystavovanou suverenitou. O každé ze zařazených básní je však možné říci, že představuje zvládnutý tvar, každá má vlastní výraznost, zřetelnou, osobitou ražbu, při jaksi samozřejmém – a u Hájka už vzhledem k dřívějším sbírkám nepřekvapujícím – ovládání básnického řemesla. Hájkovo vidění demaskuje prázdnotu a odcizení, někdy s ironií nebo smutkem, vidoucí však zůstává nevydělujícím se účastníkem. „Kde jsem byl, když propukl kaštan? / V nějakém muzeu. Jenom těžká taška / byla mou kotvou: pouliční křižník. // Tady narozen, tři metry níž umřel. / Mistrovy šachy, brýle, ba co hůře, / nepříjemná baba u zdi. Tvá bližní.“ Pokud básník připojuje „komentář“, třeba právě ironický (s ironickým patosem? ale je to ironie, nebo soucit? obojí?), pak ve zkratce povyšující situaci, dodávající banalitě přesah. „Personál musí poponést / šťastlivce, umáčené od piva. / Tak láska je to, co jest, / a smrt to, co přebývá.“ V několika básních Hájek odkazuje k reálným historickým či víceméně současným postavám nebo je nechává promlouvat (Karel Purkyně, Josef Suk v Rize, Jan Kubiš na ochozu, Jaroslav Seifert, obdobně, i když méně explicitně Alles prüfe der Mensch, Třeboň) nebo pracuje s dobově-historickou aluzí (Leningrad 1961). Horizontální rozměr, o nějž tyto básně sbírku obohacují, má význam ve více rovinách, a to nejen jako svého druhu ukotvení a nejen jako odkaz k živé minulosti. Jonáš HÁJEK (* 12. listopadu 1984 v Praze) vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracuje jako redaktor v hudebním nakladatelství. Vydal sbírky Suť (Fra 2007), Vlastivěda (Fra 2010) a Básně 3 (Triáda 2013). Za sbírku Suť získal v roce 2007 Cenu Jiřího Ortena. Žije v Praze.

Svazek je výborem z díla romského spisovatele Andreje Gini (* 1936), který přináší na jednom místě a v logickém uspořádání přehled toho nejvýznamnějšího, co za svůj život napsal. Třemi až čtyřmi texty prezentuje každý ze žánrů, kterému se Giňa během let věnoval – tradiční pohádky v jeho charakteristickém vypravěčském podání, vážné i humorné příběhy o lidech a událostech, které sledují život a osudy samotného autora, jeho rodiny a poněkud šířeji i komunity a prostředí, ve kterých se pohyboval a pohybuje, geograficky pokrývající rodné východní Slovensko i západočeské Rokycany, kde prožil svůj dospělý život, i mravoučné fejetony, nabádající Romy k udržování tradic, zachování jazyka a píli. Několik vyprávění vychází z historických událostí na Slovensku během 2. světové války a předestírá velké evropské dějiny lokální optikou, navíc z pozice společenských vyděděnců. Povídka Jak jsme si museli zbourat vlastní domy popisuje vyhnání Romů z rodné Tolčemeše dva kilometry pod obec na pastvinu u potoka, místními nazývanou Pod Hineškou; vyprávění Svatba je pohledem na těžký život Romů za Slovenského státu a próza Rusové jsou tady! se vrací k osvobození sovětskou armádou. Andrej Giňa je výjimečný nejen tím, že ve svých textech reflektuje mj. uzavírající se kapitolu moderních romských dějin, tedy odchod ze zemědělského Slovenska do industriálních Čech a obrovský zlom, který to znamenalo v tradiční romské pospolitosti. Nezvyklá a obdivuhodná je také důslednost, s jakou celá desetiletí píše romsky a pro Romy, snaží se aktivizovat lidi ve své komunitě, podporovat je a dodávat jim odvahy, ale také budovat mosty mezi Romy a je obklopující neromskou společností. Kniha vychází v paralelním romsko-českém znění. Předmluvu napsala Karolína Ryvolová. Svazek obsahuje jako přílohu edici dopisů Andreje Gini Mileně Hübschmannové (komentáře k ní napsala Helena Sadílková). Z romštiny přeložily Milena Hübschmannová, Jana Kramářová, Denisa Miková, Karolína Ryvolová, Helena Sadílková, Alena Smutná a Martina Vyziblová.

Svazek je výborem z díla romského spisovatele Andreje Gini (* 1936), který přináší na jednom místě a v logickém uspořádání přehled toho nejvýznamnějšího, co za svůj život napsal. Třemi až čtyřmi texty prezentuje každý ze žánrů, kterému se Giňa během let věnoval – tradiční pohádky v jeho charakteristickém vypravěčském podání, vážné i humorné příběhy o lidech a událostech, které sledují život a osudy samotného autora, jeho rodiny a poněkud šířeji i komunity a prostředí, ve kterých se pohyboval a pohybuje, geograficky pokrývající rodné východní Slovensko i západočeské Rokycany, kde prožil svůj dospělý život, i mravoučné fejetony, nabádající Romy k udržování tradic, zachování jazyka a píli. Několik vyprávění vychází z historických událostí na Slovensku během 2. světové války a předestírá velké evropské dějiny lokální optikou, navíc z pozice společenských vyděděnců. Povídka Jak jsme si museli zbourat vlastní domy popisuje vyhnání Romů z rodné Tolčemeše dva kilometry pod obec na pastvinu u potoka, místními nazývanou Pod Hineškou; vyprávění Svatba je pohledem na těžký život Romů za Slovenského státu a próza Rusové jsou tady! se vrací k osvobození sovětskou armádou. Andrej Giňa je výjimečný nejen tím, že ve svých textech reflektuje mj. uzavírající se kapitolu moderních romských dějin, tedy odchod ze zemědělského Slovenska do industriálních Čech a obrovský zlom, který to znamenalo v tradiční romské pospolitosti. Nezvyklá a obdivuhodná je také důslednost, s jakou celá desetiletí píše romsky a pro Romy, snaží se aktivizovat lidi ve své komunitě, podporovat je a dodávat jim odvahy, ale také budovat mosty mezi Romy a je obklopující neromskou společností. Kniha vychází v paralelním romsko-českém znění. Předmluvu napsala Karolína Ryvolová. Svazek obsahuje jako přílohu edici dopisů Andreje Gini Mileně Hübschmannové (komentáře k ní napsala Helena Sadílková). Z romštiny přeložily Milena Hübschmannová, Jana Kramářová, Denisa Miková, Karolína Ryvolová, Helena Sadílková, Alena Smutná a Martina Vyziblová.

Povídky Půlnočního deníku psala Gertruda Goepfertová na základě záznamů svých tehdejších snů v průběhu 60. let, v době, kdy se starala zejména o vlastní rodinu. Soustavnému psaní se tehdy nemohla věnovat, ale zapsané sny byly, jak říká, „jako hotové románky, které uvázly v mysli, v paměti jako vzpomínky na ,prožitou noc‘“. Jejich síla netkví prvotně v tom, jaké události jsou v nich popisovány. Sebevědomí autorčiných textů má své opodstatnění ve způsobu, jakým Goepfertová z těkavých snů vybudovala beletristický text, který pojednává neskutečné obrazy a situace věcně a s odstupem. Fantasknost dění je střídmou stylizací, prostou nadnesenosti, paradoxně podtrhována a zvýrazňována.

Svazek obsahuje revidované znění šesti básnických sbírek Zbyňka Hejdy s texty z let 1957 až 1996. Jsou to sbírky Všechna slast, A tady všude muziky je plno, Blízkosti smrti, Lady Felthamová, Pobyt v sanatoriu a Valse mélancolique. Kniha je součástí trojsvazkového díla Z. Hejdy, svazek Kritiky a glosy, soustřeďující Hejdovu nebeletristickou tvorbu vyšel v roce 2012, svazek Deníky a překlady vyjde do konce roku 2013.