Triáda strana 9 z 23

Na pomezí eseje, novely a básně se vyjadřuje pražský spisovatel a malíř (nar. 1942), na plátně i na papíře temný, pozdní expresionista. Tři prózy o úzkosti a nedůvěře, o zklamání - i o pravé naději.

Dosud nevydané texty otce Jeronýma, které čtenář nalezne v tomto svazku, se týkají Eucharistie. Nepojednávají o ní vyčerpávajícím způsobem, vyslovují však podstatné. Otec Jeroným byl pravý mnich, tedy vnitřně jednotný člověk. V hluboké harmonii prožíval dvě skutečnosti, které lidé rádi uvádějí do protikladu, kněžství a mnišský život. Dokonale tím vyjádřil svou odpověď na Boží povolání, které zaslechl jako mladý člověk a poté na prahu dospělého života: vzdávat Bohu slávu, sloužit mu, navázat s ním důvěrný vnitřní vztah, ze kterého se rodí přímluvná modlitba za spásu lidí. Tyto texty byly psány v sedmdesátých letech minulého století pro mladého mnicha, který se připravoval na kněžství. Tlumočí však zkušenost, jež je stále aktuální.

Geniální jaderný fyzik z Fermiho týmu, dvaatřicetiletý Ettore Majorana záhadně zmizel vpředvečer druhé světové války. Brilantní esej-příběh proslulého italského spisovatele o této události je pokusem dokumentárně rekonstruovat drama předcházející Majoranovu zmizení, které nebylo dodnes uspokojivě vysvětleno. Je navíc také strhující literaturou s detektivní zápletkou, již se L. Sciascia s vlastní pozoruhodnou invencí pokouší rozplést. Svou morální naléhavostí pak Sciasciova esej může připomenout protiválečné prózy a dramata Karla Čapka. "Moralista Sciascia tu klade elementární otázky po odpovědnosti atomových fyziků vůči lidstvu. Historickým pozadím eseje je pitoreskně zdokumentovaná éra předválečného fašismu." (Z doslovu Jiřího Pelána.)

Kniha se v šesti studiích obrací k dvěma vrcholným postavám křesťanské pozdní antiky Řehořovi z Nyssy a Aureliu Augustinovi. Tito autoři čtvrtého a pátého století do velké míry určili podobu křesťanské teologie a filosofie následujících staletí v její řecké a latinské verzi. Je velmi zajímavé sledovat při interpretaci jejich díla nejen tradici křesťanského myšlení v jejím zrodu, ale zároveň uchopení a přetvoření antických filosofických motivů, k němuž zde dochází. Závěrečná, sedmá studie je věnována autorovi mnohem pozdějšímu, je však rovněž pozoruhodným dokladem křesťanské recepce antických otázek, tentokrát Abélardovy interpretace Porfyriovy Isagoge. Ve svém celku studie ukazují nejen navázání křesťanských autorů na antické vzory, ale také specifika křesťanského myšlení, za něž lze pokládat důraz na lidskou volbu, na světový řád tvořený božským číselným uspořádáním, který je však zároveň lidským úkolem, a rovněž pokus myslet jediné božství jako jednotu tří navzájem rovných osob nebo pochopit jednotlivinu v její nezaměnitelnosti jako východisko myšlení.

Knižní prozaická prvotina znalce a editora děl Jakuba Demla, Jana Čepa, Bedřicha Fučíka (viz mj. B. Fučík, Kritické příležitosti II, Triáda 2002) a dalších. Prózu tvoří jedna nekončící věta - vyprávění o osudech osamělých a vykolejených lidí setkávajících se na rozhraní pražských Nuslí, Vyšehradu, Podskalí a Nového Města (ale děj se na chvíli přenáší např. i do rumunské Histrie). Bedřich Fučík o Binarově prozaickém výrazu a větě napsal: "...nám se líbí tyhle periody mannovsko-faulknerovské, nikoli samosplavné, nýbrž citlivě vážené a variované do melodie, která je vlastním tělem básně, do sonátové hudby vyťukané ze slov...". Vypravěč v Playbacku přenechává často vypravěčskou aktivitu postavám svého vyprávění. A obdobně jako by tyto vyprávějící postavy - přede všemi jedna, opilec Honza - byly sice skutečnými postavami vyprávění, ale nikoliv jeho hlavními aktéry. Těmi, i když nepersonalisovanými, jsou čas a smrt. Próza je dramatem střetu s neosobností a často prohrávaného zápasu o osobu.

„Leccos nasvědčuje tomu, že se znovu probouzí zájem o fenomén komunistické řeči, což patrně souvisí s nástupem nové generace, která už se starým režimem nemá přímou zkušenost. Na druhé straně je z mnoha rozličných hledisek patrné, že se česká společnost stále ještě s obdobím komunistického panství, zvláště s jeho podobou „normalizační“, náležitě nevyrovnala (vyrovnání zde chápu jako integraci do naší společné, národní zkušenosti). Svědčí o tom mimo jiné i vleklé spory kolem otázky, kterak minulý režim nazývat: Byla to jistá odrůda totalitního systému, nebo jen obyčejná diktatura, jedna z mnoha, jež Evropa ve dvacátém století poznala?“ (Z předmluvy Petra Fidelia k novému vydání.) Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem L'esprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset). Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu jednotlivých studií pořídil autor ještě výběrový tematický rejstřík, zahrnující zejména hlavní rekurentní pojmy z jazyka komunistické řeči, jakož i z analytického metajazyka vlastních výkladů.

Ve vzpomínkových medailonech Čtrnáctera zastavení načrtává Bedřich Fučík monumentálními tahy životní i básnické portréty svých milovaných autorů – v jednotlivých osudových zastaveních zachycuje, jak se s nimi životně sblížil a jak jejich dílo zanechalo v jeho životě nesmazatelnou stopu. Vrcholí zde jeho úsilí o syntézu života a umění i snaha bezvýhradně sloužit všem hodnotám v české literatuře bez ohledu na literární programy i ideologické postoje. Stojí tak zde vedle sebe nedílně Šalda, Březina, J. Florian, Deml, Nezval, Halas, Čep, Holan, Zahradníček a další, ač si byli zdánlivě životně i umělecky vzdáleni, a Bedřich Fučík usiluje o to, aby se z étosu a melosu života a díla svých velkých vzorů i souputníků dopátral nejen životní podstaty jejich tvorby básnické, ale zároveň směřování a smyslu českého národního osudu, jeho velikosti, malosti i tragiky. (Z knižní anotace.) Vydání je připraveno podle edice Vladimíra Binara z roku 1992 (Praha, Melantrich/Arkýř; jako spolueditor je v knize uveden M. Trávníček) s přihlédnutím k poslednímu, 6. samizdatovému vydání z roku 1987 (Praha, VBF, Dílo Bedřicha Fučíka, sv. 5).

Vašíčkovy eseje nad díly Andreje Platonova, Borise Pasternaka, Josepha Conrada, Josefa Váchala, Josefa Lady, Ernesta Gellnera, Alana D. Sokala a dalších se soustřeďují na otázku vztahu skutečně obecných, vědeckých pojmů k výrazům „běžného“ jazyka. Zkoumá se zde konstituce pojmů (předpojmy, ideje-matky, vůdčí ideje, zakladatelské mýty) a jednotlivě jsou vyšetřovány celek, obraz, krajina, styl, banalita, metafora.

„Leccos nasvědčuje tomu, že se znovu probouzí zájem o fenomén komunistické řeči, což patrně souvisí s nástupem nové generace, která už se starým režimem nemá přímou zkušenost. Na druhé straně je z mnoha rozličných hledisek patrné, že se česká společnost stále ještě s obdobím komunistického panství, zvláště s jeho podobou „normalizační“, náležitě nevyrovnala (vyrovnání zde chápu jako integraci do naší společné, národní zkušenosti). Svědčí o tom mimo jiné i vleklé spory kolem otázky, kterak minulý režim nazývat: Byla to jistá odrůda totalitního systému, nebo jen obyčejná diktatura, jedna z mnoha, jež Evropa ve dvacátém století poznala?“ (Z předmluvy Petra Fidelia k novému vydání.) Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem L'esprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset). Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu jednotlivých studií pořídil autor ještě výběrový tematický rejstřík, zahrnující zejména hlavní rekurentní pojmy z jazyka komunistické řeči, jakož i z analytického metajazyka vlastních výkladů.

Dosud nevydané texty otce Jeronýma, které čtenář nalezne v tomto svazku, se týkají Eucharistie. Nepojednávají o ní vyčerpávajícím způsobem, vyslovují však podstatné. Otec Jeroným byl pravý mnich, tedy vnitřně jednotný člověk. V hluboké harmonii prožíval dvě skutečnosti, které lidé rádi uvádějí do protikladu, kněžství a mnišský život. Dokonale tím vyjádřil svou odpověď na Boží povolání, které zaslechl jako mladý člověk a poté na prahu dospělého života: vzdávat Bohu slávu, sloužit mu, navázat s ním důvěrný vnitřní vztah, ze kterého se rodí přímluvná modlitba za spásu lidí. Tyto texty byly psány v sedmdesátých letech minulého století pro mladého mnicha, který se připravoval na kněžství. Tlumočí však zkušenost, jež je stále aktuální.

Možnosti a melodie patří k nejzralejším textům otce Jeronýma, mnicha z kláštera Sept-Fons, který v tomto krátkém pojednání o Boží lásce předkládá syntézu celého svého života, své zkušenosti a duchovní nauky. Jeho rady a varování, prostoupené srdečností a dobrotou, jsou určeny především řeholníkům, ale nejen jim. Otec Jeroným se obrací ke každému člověku, který upřímně touží po životě modlitby a spojení s Bohem. Kniha je součástí projektu vydávání spisů otce Jeronýma (dosud vyšlo: Otec Jeroným – Dopisy bratru Patrikovi – výběr dopisů, adresovaných v letech 1971–1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons, Otec Jeroným. Mnich – částečný portrét – album fotografií otce Jeronýma zobrazující všechny etapy jeho života, doprovozené úryvky z jeho textů).

Výběr dopisů, adresovaných v letech 1971–1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons. Jsou svědectvím o silném lidském vztahu, vykreslují vznešený ideál života s Bohem a podávají obraz o životě otce Jeronýma, duchovního obnovitele mnišského života v klášteře Sept Fons. Vypovídají o jeho věrnosti mnišskému povolání, o příkladné vytrvalosti v modlitbě a o schopnosti citlivě vést k této věrnosti a vytrvalosti i jiné.

Otec Jeroným rád opakoval, že v duchovním životě je třeba „stavět na pevných základech“. Růst v nadpřirozeném životě seznamuje jednoduchým způsobem se zákony života s Bohem. Láska k modlitbě, má-li dojít svého cíle, musí být osvětlena přesným poznáním. Otec Jeroným podává čtenáři pomocnou ruku, aby se na cestě k Bohu vyvaroval omylů a neztratil odvahu.

kdy v kulometné palbě zemřel. Doba dostatečně dlouhá, aby utišila palčivost životního příběhu a učinila jej vzdálenou historií. To, že se tak dosud nestalo, má několik důvodů. Trvá především živý zájem o osobnost Ivana Matouška z řad jeho francouzských spolubojovníků. O trvalosti tohoto zájmu výmluvně svědčí pocta a společná vzpomínka veteránů u jeho hrobu uspořádaná 30. dubna 1997. Tato akce, organizovaná colonelem Philippem Grardem a Jeanem-Louisem Nougierem, provázená rovněž kontaktem a rozpomínáním korespondenčním, znovu připomněla, co nezemřelo, a oživila mnohé zapomenuté. Stala se posléze i jedním z podnětů, který vedl k Matouškovu druhému povýšení in memoriam v rámci české armády (k 28. 10. 1999). Sborník s úplným podtitulem Válečná cesta Ivana Matouška, důstojníka československé a francouzské kavalerie, 1939–1944 přináší dokumenty a svědectví blíže osvětlující tři rozhodující události Matouškovy válečné cesty: jeho odchod do Francie, příjezd do Paříže v čele čety provázející generála de Gaulla a smrt v kulometné palbě u břehu řeky Meurthe v Lotrinsku. První událost byla rozpjata do několika měsíců, druhá do jednoho dne, třetí do několika okamžiků osudného odpoledne. Kusý obraz o útěku z protektorátu, o cestě válečným Polskem, o pobytu v Rumunsku, o plavbě na Blízký východ a posléze do Francie poskytují krátké deníkové zápisy, které si Ivan Matoušek zaznamenával do drobného diáře, jejž nosil s sebou. Tyto kusé záznamy doplňuje celková zpráva, kterou o cestě bronovické skupiny do Francie vypracoval pro potřeby armádního velení velitel skupiny, štábní kapitán policie František Divoký. Triumfální příjezd do osvobozované Paříže po boku generála de Gaulla přibližuje vzpomínkový text colonela Paula Willinga, jenž na některých místech čerpal ze vzpomínek Jeana-Louise Reussera. Podrobnosti těchto nezapomenutelných chvil nabízejí i vzpomínky dalších členů Matouškovy čety Alberta Altfelda, Pierra Labara a Jeana-Louise Nouguiera. Přímé svědectví o smrti lieutenanta Matouška přináší text Jeana-Louise Reussera. Důležitým svědectvím je ovšem i dopis Pierra Labara, který při průzkumné a vzápětí záchranné akci čekal u vysílačky. Předkládané záznamy, vzpomínky a svědectví se vzájemně doplňují a korigují, takže nevyžadují mnoho komentářů. Pro čtenáře nezbytné vysvětlující doplňky dostatečně obstarávají poznámky pod čarou. Připomenuté měsíce, dny a okamžiky vsazuje do rámce Matouškova životopisu přehled životopisných dat, předsazený před zveřejněné dokumenty, a životopisný medailon z pera Ivana Procházky, umístěny na samý závěr publikace.

Čtenář tohoto svazku se seznámí s životem otce Jeronýma. Nejprve prostřednictvím portrétu od otce Mikuláše, který mu byl z jeho žáků nejblíže. Hned potom ve vzpomínkách autora samého. Nejde však o autobiografii, nýbrž o pohled na všechny, kdo mu pomohli stát se tím, kým byl – mužem modlitby, kterého život v klášteře naplňoval štěstím, silnou a vyrovnanou osobností, schopnou předat druhým své zkušenosti ze života s Bohem.

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina (1882–1973). Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofického díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize Odpovědnost umělce stýkají dvě samostatné disciplíny, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.