Triáda strana 17 z 23

Svazek obsáhne tři knihy Přemysla Blažíčka (1932–2002), napsané v osmdesátých a devadesátých letech 20. století a vydané pak – nikoli v pořadí, v jakém vznikaly – v letech 1991 (Haškův Švejk) a 1992 (Epičnost a naivita Holečkových Našich a Škvoreckého Zbabělci). Shrnutí do jednoho svazku je dáno chronologií vzniku všech tří prací i faktem, že jde o monografie o románových dílech (odtud souhrnný titul Knihy o epice). Edice navazuje vydavatelsky a typograficky na soubor Blažíčkových časopiseckých studií a článků Kritika a interpretace (2002) a především na společné vydání autorových knih o básnících, psaných v šedesátých a sedmdesátých letech, Sebeuvědomění poezie a Poezie Karla Tomana (Knihy o poezii, 2011). Třídílný projekt, který se tímto svazkem uzavírá, tak přináší v jednotné vydavatelské péči autorovo kompletní dílo, které v české literární vědě představuje ojedinělé vykladačské úsilí. Blažíček podává nejen takřka fenomenologickou interpretaci románů Josefa Holečka Naši (1888–1923, 10. díl posmrtně 1930), Jaroslava Haška Osudy dobré vojáka Švejka za světové války (1921–1923) a Josefa Škvoreckého Zbabělci (naps. 1949, vyd. 1958), ale také představuje všechna díla jako osobitý pokus o epický žánr v souvislostech evropského písemnictví. Holečkova epopej, psaná v době rozkvětu moderního románu, čte Blažíček jako „návrat k původnímu, dávno již nečasovému typu naivní epiky“, Haškova nedokončená próza mu připomíná „jevovou celistvost starých eposů, na kterou novodobá epika většinou rezignovala“, a Škvoreckého román nahlíží autor jako vzájemně provázané zpřítomnění niterného prožitku a reflexí okolních věcí ve vyrovnaném, epickém odstupu.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 – březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Toto české vydání obsahuje poprvé nově nalezené a dosud nepublikované stránky.

Román o donu Quijotovi napsal Cervantes, zatímco Borges napsal povídku Autor Quijota Pierre Menard. Přesto, či právě proto je rukopis Ivana Matouška, který se těmito dvěma spisovateli různým způsobem inspiroval a navíc jej doprovodil vlastními kresbami, nezaměnitelným výtvorem. V beletristickém shrnutí Matoušek sděluje nejen, co je jemu v Quijotovi blízké, ale zároveň co považuje za trvalé, neměnné, nepřekonatelné literární hodnoty. I ve svých realistických kresbách se pokouší vyjádřit neurčité, spíš tušené souvislosti s textem, nebo jinými slovy řečeno, ilustruje, jak některá dobrodružství přetrvávají staletí, jak jsou pravdivá kdekoliv. Knížka je dalším důkazem, že don Quijote stále žije, čehož si byl ostatně vědom již Cervantes, ač zároveň si to nepřál. Matoušek se poněkud neobvyklou cestou pokouší vyjádřit, že některým z nás může být literární postava svým cítěním a uvažováním bližší a srozumitelnější, než jsou mnozí lidé ve skutečnosti. V Cervantesově románu se zaměřil především na místopis bludiště, respektive celkovou stavbu obsáhlého vyprávění o třech rytířských výpravách, ve kterém jsou postavami dokonce i autoři dona Quijota, praví i falešní, se svými vlastními životními příběhy, kterými byli při psaní inspirováni, a též vydavatelé, tiskaři, překladatelé, čtenáři, cenzoři, vykladači různých románů včetně toho o donu Quijotovi. Tím vykladačem se do jisté míry stává textem i obrazem rovněž Ivan Matoušek.

Třetí svazek Spisů Josefa Čapka obsahuje pohádku O tlustém pradědečkovi a loupežnících (zahrnutou do knihy Karla Čapka Devatero pohádek, 1932), dále zdramatizovanou, samostatně knižně vydanou verzi Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové z roku 1932, knihu Povídání o pejskovi a kočičce. Jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1. vyd. 1929, 4. vyd. 1937; svazek zahrnuje rovněž – poprvé knižně – hry pro loutky Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen a Jak děti dělaly s pejskem a kočičkou Mikuláše, jež vznikly ze dvou povídání a vyšly v roce 1932 v časopisu Loutkář) a v původním znění cyklus vyprávění Povídejme si, děti, který Čapek napsal a nakreslil pro Dětský koutek Lidových novin v letech 1929–1933 (v roce 1954 jej pak vydal Miroslav Halík).

Povídky a novely portugalského prozaika, dramatika a básníka Antónia Josého Branquinha da Fonseky (1905–1974), inspirované lidovými příběhy i moderní psychologickou prózou, zavádějí čtenáře na zaostalý portugalský venkov. Ten se v autorově podání proměňuje v scenérii prodchnutou středověkým duchem rytířství a kurtoazní lásky, příběhům však neschází ani nadčasový existenciální rozměr daný zápasem člověka o osobní svobodu v přiškrceném světě konvencí, malichernosti a odlidštěné rutiny. Výbor autorových textů představuje působivé, místy až příjemně mrazivé příběhy prosycené atmosférou záhadnosti, které pronikají pod povrch viditelných jevů a v realisticko-fantaskních obrazech se noří do temných hlubin vnitřně rozpolcených jedinců i tehdejšího společenského řádu. Kromě titulní novely Baron obsahuje dále prózy Neklidná řeka, Nedobrovolníci a Studené ruce.

Povídky a novely portugalského prozaika, dramatika a básníka Antónia Josého Branquinha da Fonseky (1905–1974), inspirované lidovými příběhy i moderní psychologickou prózou, zavádějí čtenáře na zaostalý portugalský venkov. Ten se v autorově podání proměňuje v scenérii prodchnutou středověkým duchem rytířství a kurtoazní lásky, příběhům však neschází ani nadčasový existenciální rozměr daný zápasem člověka o osobní svobodu v přiškrceném světě konvencí, malichernosti a odlidštěné rutiny. Výbor autorových textů představuje působivé, místy až příjemně mrazivé příběhy prosycené atmosférou záhadnosti, které pronikají pod povrch viditelných jevů a v realisticko-fantaskních obrazech se noří do temných hlubin vnitřně rozpolcených jedinců i tehdejšího společenského řádu. Kromě titulní novely Baron obsahuje dále prózy Neklidná řeka, Nedobrovolníci a Studené ruce.

Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (poprvé vyšlo roku 1931) patří mezi nejoblíbenější klasické české pohádkové knihy. Pohádky o psech, kočkách, ptácích, vodnících, pošťácích, doktorech, loupežnících, tulácích i policistech. Kouzlo knihy dotvářejí ilustrace Josefa Čapka.

Představit osobnost a dílo Friedhelma Mennekese v širším výběru jeho klíčových textů českému prostředí je podstatné hned v několika ohledech. Tento originální stavitel mostů mezi různými světy, a to nejen mezi světem umění a světem náboženství, přináší podnětné impulsy do různých prostředí. Prvně český čtenář získá podrobný náhled do výjimečného světa umění německé kulturní metropole v Kolíně nad Rýnem v posledních více než dvaceti letech. Mennekesův projekt Stanice umění u Sv. Petra se stává místem dalekého vyzařování a to nejen v rámci Spolkové republiky, ale i do zahraničí: USA, Španělsko, Polsko, Irák, Rakousko aj. Mnohé z „mennekesovských“ metod dialogického přístupu mezi starým a novým uměním, respektive dočasné instalace současného umění do historických budov, jsou východisky a referencemi kvality pro podobné současné pokusy jak v církevní oblasti, tak v oblasti muzeologie a galerijního provozu. F. Mennekes je proto vyhledáván jako expert nejen v univerzitním světě, ale i ve světě současných galerií a muzeí. První část výboru obsahuje mj. úvahu o možnostech působení "nového umění" v tradičním sakrálním prostoru, studii Rubens a jezuité, polemický Dopis znepokojenému katolíkovi, rozhovory s Josephem Beuysem a Christianem Boltanskim či texty o Francisi Baconovi, Young-Jae Leeové, Anishi Kapoorovi, Martinu Creedovi, Jamesi Lee Byarsovi a Eduardu Chillidovi.

Svazek obsahuje revidované znění šesti básnických sbírek Zbyňka Hejdy s texty z let 1957 až 1996. Jsou to sbírky Všechna slast, A tady všude muziky je plno, Blízkosti smrti, Lady Felthamová, Pobyt v sanatoriu a Valse mélancolique.

Svazek obsahuje revidované znění šesti básnických sbírek Zbyňka Hejdy s texty z let 1957 až 1996. Jsou to sbírky Všechna slast, A tady všude muziky je plno, Blízkosti smrti, Lady Felthamová, Pobyt v sanatoriu a Valse mélancolique.

Šestým svazkem Spisů Josefa Čapka zahajujeme edici výtvarné publicistiky – nejrozsáhlejší a dosud nejméně známé oblasti Čapkova literárního odkazu. Čapek se jí věnoval paralelně se svou tvorbou výtvarnou a literární prakticky po celý život, svůj první výtvarný referát publikoval jako student Uměleckoprůmyslové školy v roce 1905, poslední napsal pro Lidové noviny o prázdninách 1939, několik týdnů před svým zatčením. Přítomný svazek je věnován období 1905–1920, kdy Čapek od začátečnických referentských pokusů postupně dozrává ve výraznou osobnost předválečné avantgardy. Ve svých statích se snaží výtvarný život nejen sledovat, ale i aktivně utvářet. Prosazuje principy nových uměleckých směrů, obhajuje nepopisný vztah umění ke skutečnosti a učí vidět krásu „moderní výtvarné formy“. Jeho referáty postihují podstatné události české výtvarné scény v širokém záběru od aktivit tradičně orientovaných spolků po nové výboje a v mezích možností mapují i aktuální umělecké dění v Paříži a v Berlíně. Za první světové války, kdy umělecké dění živoří a pro kritika není v Praze příliš mnoho příležitostí, se Čapek soustřeďuje k obecnějším teoretickým reflexím a svou interpretaci moderního umění rozvíjí v osobitou koncepci moderního primitivismu. Zpřístupnění tohoto souboru Čapkových textů umožňuje hlubší poznání teoretického zázemí jeho umělecké tvorby a poskytuje i důležitý pramenný materiál k interpretaci naší předválečné avantgardy.

Šestým svazkem Spisů Josefa Čapka zahajujeme edici výtvarné publicistiky – nejrozsáhlejší a dosud nejméně známé oblasti Čapkova literárního odkazu. Čapek se jí věnoval paralelně se svou tvorbou výtvarnou a literární prakticky po celý život, svůj první výtvarný referát publikoval jako student Uměleckoprůmyslové školy v roce 1905, poslední napsal pro Lidové noviny o prázdninách 1939, několik týdnů před svým zatčením. Přítomný svazek je věnován období 1905–1920, kdy Čapek od začátečnických referentských pokusů postupně dozrává ve výraznou osobnost předválečné avantgardy. Ve svých statích se snaží výtvarný život nejen sledovat, ale i aktivně utvářet. Prosazuje principy nových uměleckých směrů, obhajuje nepopisný vztah umění ke skutečnosti a učí vidět krásu „moderní výtvarné formy“. Jeho referáty postihují podstatné události české výtvarné scény v širokém záběru od aktivit tradičně orientovaných spolků po nové výboje a v mezích možností mapují i aktuální umělecké dění v Paříži a v Berlíně. Za první světové války, kdy umělecké dění živoří a pro kritika není v Praze příliš mnoho příležitostí, se Čapek soustřeďuje k obecnějším teoretickým reflexím a svou interpretaci moderního umění rozvíjí v osobitou koncepci moderního primitivismu. Zpřístupnění tohoto souboru Čapkových textů umožňuje hlubší poznání teoretického zázemí jeho umělecké tvorby a poskytuje i důležitý pramenný materiál k interpretaci naší předválečné avantgardy.

Pedagogický náčrtník (Pädagogisches Skizzenbuch) vyšel roku 1925 jako druhý svazek edice Knihy Bauhausu, řízené Walterem Gropiem a László Moholy-Nagyem, v mnichovském nakladatelství Albert Langen. Paul Klee, jenž na Bauhausu mezi lety 1921 a 1930 vyučoval, shrnul v této knize obsah svých přednášek věnovaných nauce o výtvarných formách. Grafická úprava českého vydání vychází z typografie László Moholy-Nagye pro původní vydání. Grafickou úpravu pro české vydání adaptoval Vladimír Nárožník.

Boris Ejchenbaum (1886–1959) se řadí mezi nejvýznamnější představitele ruského formalismu. Počátky jeho vědecké činnosti jsou spojeny s doznívajícím symbolismem, jeho estetikou a filozofickým kladením otázek; po roce 1917 se přimkl k rodícímu se formalistickému hnutí (mezi jeho další čelné představitele patří V. Šklovskij, R. Jakobson, J. Tyňanov, B. Tomaševskij ad.), k jehož výkonům přispěl zejména na poli zkoumání prózy. Soustředil se na problémy organizace vyprávění (status vypravěče), nastínil stěžejní otázky týkající se problému času v literární historii, zabýval se zvukovou stránkou uměleckého díla, vzájemným vztahem mezi poezií a prózou, kladl si otázky o smyslu literární teorie a historie. Literárněvědné názvosloví obohatil o některé termíny, jež se užívají dodnes (skaz, literární život). Neomezoval se však výhradně jen na oblast vlastní literatury – zajímala ho též problematika uměleckého přednesu či fenomén filmu a jejich poměr ke slovesnému dílu. Po rozprášení formalismu a v době sílícího ideologického tlaku se věnoval především ediční praxi a textologickým problémům. Vcelku jeho vědecké dílo představuje svěží, neakademický způsob myšlení, jež je schopno řadu otázek otevírat či je nastiňovat z nových, překvapivých perspektiv. Výbor představuje B. Ejchenbauma v rozmanitosti a šíři jeho záběru: od prací kritických, přes analýzy výstavby literárního textu, přesahy do komparatistiky až po práce literárněhistorického charakteru. Stranou nezůstávají ani texty autobiografického rázu, jež vědecký diskurs překračují do oblasti umělecké.

R. Maritainová (1883–1960), rozená Umancovová, se narodila v ruském Mariupolu v židovské rodině. Rodiče po deseti letech emigrovali s dcerami do Paříže, kde Raissa vystudovala na Sorbonně a potkala se se svým budoucím manželem Jacquesem Maritainem. Duchovní a myšlenkový vývoj dvojice probíhal v těsném sepětí, společně opírali své filosofické uvažování o středověkou filosofii a myšlení H. Bergsona, u něhož studovali. Společně rovněž konvertovali ke katolictví pod vlivem L. Bloy. Ve svém domě v Meudonu kolem sebe shromáždili okruh duchovně blízkých přátel z kulturních, filosofických a církevních kruhů. V roce 1940 emigrovali do Kanady a posléze žili v New Yorku (v roce 1944 Ch. de Gaulle jmenoval J. Maritaina velvyslancem ve Vatikánu, v Římě Maritainovi strávili roky 1945–1948). Tímto obdobím svého života se zabývá Raissa Maritainová v přítomné knize (1949), považované za její nejvýznamnější dílo. Vzpomíná v něm na své dětství v Mariupolu, emigraci do Francie, studia, na své odborné působení, konverzi ke katolictví, na přátele, kteří ji v životě provázeli, a na společný život s manželem Jacquesem Maritainem (1882–1973). Kniha přináší zajímavá svědectví o postavách jako Charles Péguy, Georges Rouault nebo Ernest Psichari, na duchovní a kulturně-společenskou situaci Francie mezi dvěma světovými válkami. Autorka vysvětluje též své pojetí některých filosofů, zvláště H. Bergsona a Tomáše Akvinského. Zvláště se pak věnuje postavě L. Bloy, kterého oba manželé považovali za svého duchovního učitele (srov, též výbor ze spisů Léona Bloy Stránky z díla pořízený J. a R. Maritainovými.)

Zdeněk Vašíček (1933–2011) své poslední dílo, svazek nazvaný Jak se dělají filosofie a čítající zhruba dvě stě normostran, uzavřel v polovině března roku 2011, poté co zanesl redakční připomínky Karla Palka. Pracoval na něm několik let, intenzivně pak po vydání knihy Minulost a současnost – paměť a dějiny (spoluautorka Françoise Mayer; Praha/Brno, Triáda/CDK 2009). Kniha má deset kapitol (jedenáctou tvoří bibliografie) s různým počtem podkapitol. Soustavnost, s níž autor „vyšetřuje“ celou rozsáhlou oblast systémů, pojmů, představ apod. spojovaných s disciplínou filosofie, bude možná pro některé jeho dřívější čtenáře překvapující. Za zmínku přitom stojí ještě to, že při vší soustavnosti dokázal Z. Vašíček napsat tak svěží, poutavý a stylově vyrovnaný soubor. Autorova důslednost a systematičnost zde nevyúsťuje ve vytvoření jiného, dalšího systému. Ukazuje k tomu, že skutečné myšlení začíná právě tam, kde opouští systémy, definice, přihrádky a jiné „strnulé formy“. Či spíše, kde jde proti nim a snaží se z nich vyprostit. Otázka zůstává, zda a jak je v takové snaze možno uspět. Vašíčkova odpověď je skeptická, avšak tato skepse není odpovědí úplnou.