Univerzita Karlova strana 10 z 16

Publikace je postavena na životním příběhu tří lidí v turbulentním dvacátém století. Zachycuje život mojí mámy, mého táty i to, jak jejich osud ovlivnil i můj život. Všechny nás zásadním způsobem ovlivnil komunismus jako ideologie a jako politická praxe. Sjednocující osou je příběh mojí mámy, předválečné komunistky, vězněné léta nejprve nacisty a později mnohem déle i vlastními soudruhy, která se své soudní rehabilitace dočkala až týden po pádu Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka Komunistické strany Československa v lednu 1968. Čerpal jsem z bohatého rodinného archivu, z archivů této strany, archivů Sboru nápravné výchovy, Generální prokuratury a Archivu bezpečnostních složek. Čerpal jsem také z řady historických publikací a dokumentů i z máminých literárních děl s autobiografickými rysy. Uplatnil jsem v ní i své vlastní prožitky a vzpomínky. Kniha je metodologicky založena na moderním historiografickém přístupu „ego historie“. Nesnaží se vynášet jednoznačné soudy, určitě přispěje ke kladení dalších otázek a možných odpovědí. Nejen v tázání po příčinách, povaze, aktérech a důsledcích politických perzekucí padesátých a šedesátých let 20. století v bývalém Československu. I v jiných situacích, kdy byly, jsou a budou osudy jednotlivců i jejich rodin konfrontovány se soukolím neosobních dějinných mechanismů, jejichž působení lze jen stěží ovlivnit – a které Franz Kafka předjímal ve svém románu Proces. Už čtyřicet let předtím, než moji mámu její soudruzi odsoudili začátkem 50. let 20. století ve skutečném procesu. Tato kniha není pouze a ani především jen biografickým sdělením o životním příběhu tří lidí. Jde o autentickou, bohatě dokumentovanou a o dosud nepublikované poznatky se opírající zprávu o tom, jak v Československu druhé poloviny dvacátého století formovala nekritická víra v komunismus život a vztahy lidí v rodině v době, kdy se začala uskutečňovat v praxi.

Kniha představuje život a dílo Pavla Aretina z Ehrenfeldu, jehož mapa Nový a přesný popis Království českého vyšla poprvé roku 1619 (další vydání 1632, 1665, před 1747) a vzhledem k válečnému použití se dochovala ve velmi málo kopiích. Autoři zde poprvé identifikují a srovnávají toponyma z rejstříků všech vydání. Unikátní jsou topografické tabulky s 9 600 historickými toponymy českých zemí, doplněné identifikací současného geografického názvu a také číslem dobové mapové značky. Vytvářejí tak cenný soubor k poznání sídelního a hospodářského vývoje Čech v 17. století. Anglické vydání.

V roce 1989 se zdálo, že v duchu Fukuyamova citátu nastal konec dějin a že z nich vítězně vyšel Západ. Dnes už to působí poněkud jinak. Mnohokrát oceněný historik Philipp Ther se esejistickou formou věnuje otázce, odkud to celé pramení. Opírá se o přelomové dílo Karla Polanyiho o velké transformaci a tematicky pokrývá vývoj v USA od dob Billa Clintona po konec úřadu Donalda Trumpa, německou cestu transformace po znovusjednocení nebo například důvod, proč se Rusko a Turecko natolik vzdálily Evropě. Toto aktualizované vydání se již vyjadřuje také k době covidové a ruské válce na Ukrajině.

Čtvrté vydání učebního textu, který je určen pro studenty fyzioterapie, může však být použit i pro fyzioterapeuty v praxi. Publikace obsahuje výklad základních technik konceptu PNF (proprioceptivní neuromuskulární facilitace) a jejich praktické využití pro oblast končetin, trupu a hlavy. Zařazeny jsou i názorné obrázky, demonstrující výchozí a konečnou pozici u každé techniky, se zdůrazněním úchopů a vedení pohybu terapeutem. Pro přehlednost a usnadnění opakování postupů PNF jsou zařazeny i přehledné tabulky.

Třetí vydání učebního textu, který je určen pro studenty oboru fyzioterapie, může však být použit i pro fyzioterapeuty v praxi. Navazuje na 1. část. Publikace obsahuje výklad a přehled postupů, které vycházejí z tzv. vývojové řady hybnosti se zřetelem ke konceptu PNF. Zařazeny jsou názorné ilustrace, které demonstrují u každého pohybového vzoru způsob provádění od výchozí polohy pacienta a terapeuta až po polohu konečnou. Uvedena jsou rovněž doporučení pro praxi.

Předkládaný učební text nabízí přehled moderních znalostí z oboru foniatrie, který sice úzce souvisí s oborem otorinolaryngologie, ale má vazby na další obory. Učebnice obsahuje tři základní kapitoly o poruchách řeči, sluchu a hlasu. Kapitola o řeči je zaměřena zejména na komplex poruch, které se týkají centrální nervové soustavy. Kapitola o sluchu zdůrazňuje diagnostiku a péči o trvalé postižení sluchu a podává zasvěcený pohled na sluchovou protetiku. U poruch hlasu jsou popisovány nemoci fonačního ústrojí z hlediska speciální foniatrické diagnostiky a se zaměřením na rehabilitaci hlasově chronicky nemocných. Skripta jsou určena pro studenty otorinolaryngologie, ale i pro postgraduální vzdělávání (ORL, praktické lékařství, klinická logopedie, hlasová výchova).

Kniha Jarmily Navrátilové přístupnou formou přibližuje vývoj odívání v nejstarších dobách. Zachycuje ranou fázi výroby oděvů, techniku jejich zpracování, postupné formování různých tvarů oděvu i měnící se způsob oblékání – od tepelně ochranného krytí těla přes jednoduché typy šitých oděvů až k často luxusní starověké módě. Upozorňuje na dlouhý proces zlepšování funkčnosti oděvů i na způsob, jak rozdílně jej jednotlivé kultury a etnika řešily. Na základě archeologických nálezů a dochovaných uměleckých předmětů rekonstruuje autorka na stovkách kreseb, do čeho se oblékali lidé v pravěku a starověku v Evropě, Asii i Africe.

Kniha podává výklad dějin sociologického myšlení s přihlédnutím k proměnám, jimiž prochází moderní společnost v dnešní době. Autor vychází z analogie mezi krizí tradiční společnosti, z níž se zrodila modernita, a současnou krizí organizované modernity, jejíž příchod byl z různých úhlů zachycen v teoriích klasiků sociologie. Kniha se tak snaží na jedné straně podat výklad základních kategorií sociologického myšlení u zhruba desítky předních sociologů 19. a počátku 20. století. Zároveň na druhé straně usiluje o teoretické propojení této myšlenkové tradice s nejaktuálnějšími problémy dnešní doby. Autor dospívá k názoru, že mnohé prvky sociologické tradice mohou posloužit k orientaci v současných proměnách modernity. Je dnešní vývoj triumfem modernity, anebo jejím selháním? Lze ještě vymyslet něco nového po Marxovi, Weberovi a Paretovi? Znamená proces individualizace nárůst svobody? Mýlili se více osvícenci, anebo konzervativní myslitelé? Byly organizace nadějí modernity, anebo jejím prokletím? Pohybuje se modernita v kruhu?

Publikace prostřednictvím uceleného souboru mezioborově pojatých statí dokumentuje inovace, které tzv. digitální obrat přináší do práce českých sociálněvědních a humanitních badatelů. Rozvoj digitálních technologií totiž netransformuje pouze společnost a kulturu, ale mění i vědní obory, které se těmto oblastem lidského soužití věnují. Část studií se zabývá novými digitálními fenomény a jejich dopady na škálu problémů, kterými se sociální a humanitní vědy musí zabývat. Empiricky laděné kapitoly pak sledují jednotnou linii výkladu, v níž čtenářům nejprve představí jevy vymezené v tradiční oborové perspektivě a následně názorně předvedou uplatnění digitálních postupů, s jejichž pomocí lze zkoumanou oblast uchopit prostřednictvím počítačové analýzy. Kniha zůstává přístupná i pro čtenáře, kteří nemají předchozí znalosti programování a odborných digitálních aplikací, ale mají zájem seznámit se blíže se způsoby, jak zkoumat společnost a kulturu s využitím dat a počítačů.

Tradiční kultury znají cvičení, která člověku vštěpují kázeň. Rovněž moderní autoři, Hegel, Nietzsche nebo Kierkegaard, ještě věnovali zvláštní péči vlastnímu úsilí o duchovnost, byť mimo náboženské rámce. Máme-li ale skutečně růst, je naopak třeba rozvolnit vztah k sobě samému. Sem vstupuje pojem rezignace. Rezignovaná vůle není slabá, umí sama sobě – a potažmo i druhým – odolávat. Taková rezignace je obranou před tím, že se člověk stane pouhým článkem v řadě událostí či dějů. Umění, filosofie, ale především svoboda tkví ve schopnosti vytvářet distanci. Tereza Matějčková ve své nejnovější knize nabízí víc než dějiny pojmu nebo tematické čtení odkazu známých myslitelů – svěží pohled na nově položenou otázku po sebepřijetí a růstu.

Velikonoční vyznání, že Ježíš byl vzkříšen, je zásadním východiskem jak pro křesťanskou víru, tak pro křesťanskou teologii. Tato kniha proto začíná touto zásadní vnitřní perspektivou křesťanství, využívá vhledů interního realismu a sémiotiky a bere v potaz postmoderní dobu s její neredukovatelnou pluralitou. Na tomto základě se snaží vystavět současné pojetí toho nejústřednějšího teologického tématu – christologie; snaží se tedy odpovědět na otázku, kdo byl a je Ježíš Kristus a jaký je jeho význam pro celek skutečnosti. Christologii pojímá jako christologii ontologickou. Gallus se proto v textu kriticky zabývá jak tradiční chalcedonskou christologií, tak také christologickými koncepty posledních dekád a předkládá vlastní originální řešení. Jeho koncepce je založena na přesvědčení, že konzistentní christologie je možná pouze na pozadí důsledně trojičního myšlení a dynamického pojetí Boha i člověka. Přichází s modelem Boží akomodace, která je základem pro pojetí inkarnace i Ježíšovy smrti jako smrti Boha, a dotahuje důsledky tohoto modelu až do antropologie, soteriologie, eschatologie a mezináboženského dialogu.

Stát se lékařem či lékařkou nebylo po první světové válce jednoduché. Generace mladých (kohorta narozená na přelomu 19. a 20. století, nastupující do prvního ročníku studia lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy na podzim roku 1920) si však nenechala vzít své ideály a přetavila je ve zcela specifický étos, jehož pevnost později prověřily dva totalitní režimy. Společně prožili dvacáté století – jako spolužáci, kolegové, přátelé, spolubojovníci v zákopech i spoluvězni. Společně byli také zavrženi jako překonaný model lékaře, pro nějž není v socialismu místo. Prosopografie – kolektivní historie této generace mediků a lékařů – je prezentována v monografii, v níž autorka za pomoci velkých pramenných souborů doprovází své „hrdiny“ do poslucháren a piteven, nemocnic a ordinací, do koncentračních táborů, do emigrace i na popraviště.

Prvá polovica 20. storočia predstavuje z pohľadu vývoja automobilizmu veľmi dynamické obdobie. Ide o časový horizont, počas ktorého sa automobily stali prostriedkom každodennej spotreby. Predmetná publikácia vysvetľuje tento proces a jeho špecifiká na území dnešného Slovenska. Automobilitu chápe v celej jej komplexnosti a v medzinárodnom kontexte. Do obsahu preto boli zaradené aj podkapitoly vzťahujúce sa k vývoju legislatívy či modernizácie dopravnej infraštruktúry.

Předložená monografie si klade za cíl představit vývoj pravidel chování v silničním provozu v éře socialismu, tedy v letech 1948–1989. Ve zkoumaném období prošel motorismus bouřlivým rozvojem, provoz na silnicích a ulicích zhoustl a úměrně tomu stoupala nehodovost. Ta se stávala impulsem ke změnám, v nichž se promítala ideologická, politická, dopravněbezpečnostní a ekonomická hlediska. Vedle vlastních pravidel silničního provozu se monografie zabývá i problematikou dopravních nehod, technického stavu vozidel, dopravního značení či pojištění. Pozornost je věnována také praktickým detailům, jako je používání ochranných přileb nebo bezpečnostních pásů, obsah výcviku řidičů a jejich zkoušek či testování alkoholu za volantem.

Autoři této knihy se zamýšlejí nad proměnami, k nimž od nepaměti dochází vlivem setkávání a střetávání odlišných kultur. Téma rozebírají v souvislostech propojených otázek kulturní svébytnosti, idejí a ideologií, respektive náboženství, a vývoje jazyků. Jednotlivé případové studie zahrnují dlouhé historické období od starověku do současnosti s těžištěm v několika disciplínách: historii, antropologii, islamologii, egyptologii a lingvistice. Různé způsoby hledání odpovědi na společné otázky umožňují postupně nahlédnout mezikulturní setkání v jejich rozmanitosti a doložit zásadní význam nikdy nekončícího procesu vzájemného působení různých kultur pro utváření lidské civilizace.