Univerzita Karlova strana 19 z 22

Kniha pojednává o lidech, kterým není lhostejný stav planety a kteří se vydali cestou osobní změny. Reflektují to, že způsob jejich života má dopad na životní prostředí, a snaží se o změnu svého životního stylu i spotřebních vzorců. Autorka se snaží porozumět jejich motivacím a sleduje, jaké překážky na své cestě překonávají. Dívá se na toto jednání optikou politiky životního stylu, která poukazuje na to, že v poslední době vzrůstá počet občanů, kteří se nezajímají o vysokou politiku a chtějí žít po svém. Vychází z kvalitativního výzkumu (pozorování, rozhovorů a analýzy dokumentů) realizovaného v letech 20172019.

Kniha je překladem původní sociologické monografie z roku 1974, která analyzovala stav rovnoprávnosti žen v Československu ve srovnání se stavem v Německé spolkové republice. Jejím základem bylo zpracování a reflexe řady empirických studií a dotazování, která se uskutečnila v letech 1959 až 1972. Časový odstup, další vývoj řešení problému postavení ženy v moderní společnosti, stejně jako skutečnost, že kniha je teď určena českému, a ne německému čtenáři, si ovšem vyžádaly rozšíření v podobě vysvětlujících a doplňujících poznámek v textu a doplňky upozorňující na různé aspekty dalšího vývoje anebo skutečnosti neznámé české čtenářce či čtenáři. Přílohu a doplněk původního textu tvoří několik autorčiných studií z pozdější doby například Emancipace a vlastnictví či Feministické zapomínání poukazující na nové aspekty ženské otázky, jež na počátku sedmdesátých let ještě nebyly zřejmé, včetně textu autorky, který shrnuje vývoj druhého ženského hnutí ve Spolkové republice od jeho vzniku na konci šedesátých let do sjednocení Německa v roce 1990. Do knihy byl zařazen i text Jiřiny Šiklové Pár poznámek ke změnám v postavení žen v České republice po převratu v roce 1989 shrnující porevoluční vývoj postavení ženy v bývalém Československu.

When Leopold Pospíšil first arrived in New Guinea in 1954 to investigate the legal systems of the local tribes, he was warned about the Kapauku who reputedly had no laws. Dubious that any society could exist without laws, Pospíšil immediately decided to live among and study the Kapauku. Learning the language and living as a participant-observer among the Kapauku, Pospíšil discovers that the supposedly primitive society possesses laws, rules, and social structures that are as sophisticated as they are logical. Having survived the Nazi occupation of Czechoslovakia and fled the Communist regime, Pospíšil has little patience for the notion that so-called advanced civilizations are superior to the stone age society in which he now lives. On the basis of his research and experiences among the Kapauku he would stay with them five times between 1954 and 1979 Pospíšil pioneered in the field of legal anthropology, holding a professorship at Yale, serving as the anthropology curator of the Peabody Museum of Natural History, and publishing three books of scholarship on the Kapauku law. As Jaroslav Jiřík and Martin Soukup write in their afterword, however, His three previously published works are about the Kapauku; this one is about the anthropologist among the Kapauku. The memoir is filled with charming anecdotes and thrilling stories of trials, travels, and war told with humor and humilityand accompanied by a wealth of the authors personal photos from the time.

Kolektivní monografie zkoumá badateli doposud opomíjený fenomén narušování legitimity parlamentních voleb ve střední Evropě od počátků parlamentarismu až po vypuknutí druhé světové války. Za uplatnění interdisciplinárního přístupu jsou v jednotlivých kapitolách představeny různé formy narušování volební integrity, ať už jde o podvody, korupci, nebo projevy volebního násilí. Opomenuta není ani problematika preventivních a represivních opatření přijímaných státy za účelem potírání nelegitimních praktik. Ty totiž ohrožují stabilitu politického systému a jsou v přímém rozporu s podstatou demokratického vládnutí.

Kniha je věnována stému výročí Ruské pomocné akce československé vlády. Ta byla bezprecedentní humanitární pomocí ruskému protibolševickému exilu. Díky ní se Československo stalo centrem ruské vědy, myšlení a umění. Jednotlivé kapitoly se zabývají jednak vybranými institucemi vzniklými v rámci Ruské pomocné akce a jednak vybranými osobnostmi, které našly v naší zemi možnost pracovat ve svém oboru. Analyzován je obsah hlavního časopisu ruské exilové diaspory v ČSR Volja Rossii a každodenní život ruských gymnázií na území dnešní České republiky. Dále je pozornost věnována myšlení předního právního vědce a děkana Ruské právnické fakulty Pavla Novgorodceva a vydavatelské činnosti profesora Univerzity Karlovy a literárního historika Jevgenije Ljackého. Představena je též exilová tvorba jednoho z průkopníků psychoanalýzy Nikolaje Osipova a literární kritičky Naděždy Melnikové-Papouškové. Kapitola o filosofovi Ivanu Lapšinovi se zaměřuje na jeho muzikologické práce a pojetí české hudby. Publikaci uzavírá studie o historikovi Antoniji Florovském.

Monografie je věnována uplatňování interdisciplinárního přístupu ve školní výuce jazyků. Přináší teoretické vymezení interdisciplinarity a interdisciplinárních přístupů ve vyučování, zabývá se ústředními kurikulárními a programovými dokumenty upravujícími vyučování v České republice. Poskytuje analýzy kurikulárních dokumentů vybraných zemí jednotlivých jazyků, analýzy školních vzdělávacích programů základních a/či středních škol a analýzy vybraných učebnicových z perspektivy interkulturality. Rovněž demonstruje problematiku interdisciplinarity na průřezovém tématu mediální výchova. Monografie předkládá pestrý, ale oborově koherentní pohled na mozaiku přístupů k interdisciplinaritě ve výuce jazyků českého kurikula, a to včetně zahraničních inspirací.

Kniha se zabývá stěžejními metodologickými problémy sociálních věd. Úvodem vytyčuje základní problém, jímž je otázka tzv. souměřitelnosti a nesouměřitelnosti sociálních věd s přírodními vědami. Je výpověď sociálních věd explanací podobnou v přírodních vědách, nebo je odhalením smyslu a porozuměním sociálním jevům na bázi objasnění systémů pravidel? Je sociální poznání svou povahou kauzálním vysvětlením, či interpretací? Hledání odpovědí na tyto otázky je propojeno s problémem oddalování podstaty poznávání v sociálních vědách, možnými způsoby výstavby vědeckých teorií a definováním pojmů, explanací a narací v sociálních vědách. Poznávání sociální reality je možné jak prostředky explanace, tak i formou narace. Výsledkem poznání jsou dva různé vědecké obrazy světa, které se liší jak metodologickými východisky, tak i rozdílným přístupem k výzkumnému předmětu a normativností či nenormativností vědeckého diskursu. Explanace se opírá o ideu "nomologického zákona", jak ji známe z nenormativní metodologie sociálních věd. Nově je rozpracována problematika narace, která je představena jako retrográdní analýza. Přestože se explanace a narace vzájemně liší, lze je ve vědeckém zkoumání sociální reality brát jako dva vzájemně doplnitelné přístupy vědeckého poznávání společnosti.

Pražský Stroopův test (PST) je zkrácená verze Stroopova testu pro vyšetření kognitivní kontroly a inhibice podnětu v rámci vyšetření kognitivních schopností. Stroopův test patří mezi nejpoužívanější testy v klinické praxi zaměřený na hodnocení pozornostních a exekutivních funkcí. Cílem manuálu spolu s podnětovými archy je zpřístupnit PST v české verzi odborné veřejnosti klinických psychologů a neuropsychologů spolu s normativními daty na české populaci osob vyššího věku.

Svým tématem stojí kniha na pomezí lingvistiky a teologie. Po základním přehledu teorií, na nichž je založena následná analýza, rozebírá metafory obsažené v konceptualizaci hebrejského výrazu ???? (tóra/zákon) a příbuzných termínů ve Starém zákoně. Pozornost věnuje rovněž překladům vybraných metaforických výrazů z Jeremiáše a Sofoniáše do moderní češtiny a angličtiny. Případová studie v závěrečné kapitole analyzuje pojmové metafory v učebnici Compass: Manual for Human Rights Education with Young People a ukazuje tak biblické (židovské a křesťanské) kořeny samotné idey lidských práv.

Kniha přináší detailní případovou studii Kříže z Telče (14341504), názorně ukazující spletitosti rukopisné kultury druhé poloviny 15. století. Křížův životopis je rekonstruován na základě více než 150 kolofonů a poznámek; je analyzována jeho role autora, překladatele, kompilátora, glosátora a především písaře. Pro srovnání je připojena studie Kimberly Riversové o würzburském františkánském písaři Johannesu Sintramovi ( 1450). Jako nejnápadnější rys zkoumané pozdně středověké rukopisné kultury se ukazuje bezprecedentní množství písařských paratextů (obsahů, rejstříků, vysvětlujících poznámek, vnitřních odkazů, identifikací pramenů atd.), doprovázené stejně bezprecedentním množstvím chyb, konfuzí, obskurností a nesrozumitelností. První svazek edice Prague Medieval Studies (PRAMS).

Public Health and Preventive Medicine je učebnicí pro studenty všeobecného lékařství a zubního lékařství, může však sloužit i zdravotníkům či odborné nelékařské veřejnosti. Jejím cílem je poskytnout informace o preventivních aktivitách, které mohou prodloužit délku života a zlepšit kvalitu života jednotlivců a populací. Kniha poskytuje přehled hlavních témat ochrany a podpory zdraví a interakcí mezi zdravím a životním prostředím s důrazem na ovlivnitelné faktory životního stylu v prevenci chronických neinfekčních onemocnění.

Pro rozpoznávání autorství básnických textů nabízí současná stylometrie řadu metod založených na analýze pestré škály textových rysů (např. frekvence slov, frekvence znakových n-gramů). Jeden podstatný aspekt těchto textů ovšem zůstává stranou, a to jejich stránka versologická. Tato kniha proto na třech korpusech básnických textů (českých, německých a španělských) analyzuje, do jaké míry lze versologické charakteristiky využít jako indikátor autorství. Versologické charakteristiky jsou dále využity při řešení dvou případů sporného autorství (veršované drama The Two Noble Kinsmen a básně připisované Gavriilu Batěnkovovi).

Česko-slovenský dialog dvou vyučujících, které se zabývají filosofií, teologií a pedagogikou. Cílem rozpravy je vstoupit do živé školy myšlení, kterou založil český filosof Radim Palouš (19242015), a znovu se vracet k tématům, která otevíral ve svých dílech. Rozhovor se vydává na cestu hledání moudrosti nasloucháním slovům i Slovu, vnímáním a recepcí zkušenosti, skrze rozum i intuici, dialog i přijímání ve ztišení. Nahlíží do světa týkajícího se všech, kteří jsou žáky, studenty, vychovateli, učiteli, pedagogy hledající, toužící i čelící nepochopení. Je pozváním k promýšlení lidského života s pokorou i s vědomím lidské odpovědnosti, v naději, že úsilí hledat dobro, pravdu a krásu souvisí s úlohou lidsky obstát.

Tato publikace je určena studentům oborů bez zaměření na matematiku. Přístupně pojednává základy vysokoškolské matematiky, logiky, množin, Booleovy algebry a teorie pravděpodobnosti. Celá druhá polovina knihy se věnuje popisné a induktivní statistice. Všechny kapitoly jsou doplněny řešenými příklady. K procvičení a ověření látky slouží otázky s volitelnou odpovědí a mnoho dalších příkladů spolu s řešeními. Na konci je pak zařazen přehled vzorců. Nepředpokládají se žádné vstupní znalosti. Ve výkladu se výjimečně využívají matematické dovednosti probírané na základní a střední škole.

Tato práce se zabývá slovní zásobou současného korejského jazyka s důrazem na její složení (původní slova korejská, silná vrstva slov sinokorejských a přejímání slov cizích). Klíčovou částí je kapitola o odvozování slov pomocí kompozit, afixací a honorifikační systém s četnými praktickými příklady. Zvláštní pozornost je věnována problému jazykové purifikace a rostoucí divergenci mezi jazykem obou částí rozdělené Koreje. Kniha je určena především pro studenty koreanistiky, ale může být užitečná i specialistům z oboru obecné a srovnávací jazykovědy.

Monografie Aramejština knihy Zohar přináší přehled základních morfologických jevů zoharické aramejštiny. Úvod seznamuje čtenáře s rozsáhlou vědeckou diskuzí o povaze aramejštiny knihy Zohar a zachycuje vývoj jejího vnímání od doby prvních vědeckých prací, které ji prohlašovaly za pokleslý umělý jazyk, až do současnosti, kdy je klasifikována jako přirozený literární jazyk a součást širšího proudu aramejské středověké literární tvorby. Prvním prezentovaným morfologickým jevem jsou jména. Vedle zájmen osobních a jejich dvojí funkce, kdy mohou reprezentovat též sloveso být, je pozornost věnována i zájmenům ukazovacím, zájmenům tázacím a samostatným zájmenům přivlastňovacím. Větší část kapitoly se zaměřuje na jména podstatná, jejich flexi, vyjádření vlastnictví a povinnosti, krátce jsou probrána také jména přídavná. Obsahem kapitoly druhé, jejíž rozsah představuje podstatnou část knihy, je přehled slovesného systému zoharické aramejštiny, tedy realizace slovesných kořenů v jednotlivých slovesných formách (participium, perfektum, imperfektum, infinitiv, imperativ a zájmenné přípony sloves, které jsou důležitým rysem pozdní literární aramejštiny). Tři závěrečné kratší kapitoly se zabývají vybranými adverbii a adverbiálními předložkami, spojkami a číslovkami. Přehled morfologických jevů je vždy doplněn o příklady z knihy Zohar, které popsané jevy ilustrují a zároveň také předkládají fundamentální témata zoharické mystiky pojetí B-ha, zoharickou kosmologii a kosmogonii, antropologii, teurgii plnění micvot a nauku o tikun ha-olam čili přesvědčení, že tento svět je možné přeměnit ve svět lepší. Specifický charakter zoharické aramejštiny je překážkou, jejíž existence staví zájemce o studium knihy Zohar před náročnou výzvu. Monografie zdolání této bariéry usnadňuje. Především je však cenným zdrojem pro komparativní filologické studium.