Volvox Globator strana 13 z 91

Podle biblické zprávy vesmír povstává z Boha a rozvíjí se v jednotlivých časových epochách, které jsou v překladech bible označovány slovem den. Původní hebrejské slovo jom nese však význam mnohem širší než pouhý den o dvaceti čtyřech hodinách. Jom představuje velmi dlouhé časové období, které může trvat také milióny let. Sedm biblických dnů můžeme tedy klidně zasadit do moderních vědeckých teorií o vzniku vesmíru v dlouhých časových periodách. To však není hlavním tématem této knihy. Kniha představuje biblické stvoření světa jako příběh, který se dotýká každého z nás. Využívá k tomu mystické bohatství hebrejského jazyka, ale též prostých příměrů z obyčejného života. Úvahy o první biblické větě chtějí povzbudit a potěšit na cestě životem. Na závěr knihy je připojen autorův překlad biblické knihy Píseň písní do českého jazyka.

Příběh se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, v době relativní společenské konsolidace, která následovala po období terorismu a s ním spojeného pravicového populismu. Plně sjednocená Evropa je rozdělena do jednotlivých regionů s uzavřenými vnitřními hranicemi, byl posílen bezpečnostní aparát, zakázány klíčové náboženské texty. Jen dva regiony se vymykají kontrole katolické Svobodné Polsko kolem Gdaňsku a oblast Vysočiny, kde přežívají poslední českobratrské sbory. Vyprávění začíná ve chvíli, kdy na pražské Masarykovo nádraží zaútočí teroristé. Podle oficiálních informací za atentátem stojí právě křesťanští fundamentalisté z Vysočiny. Hlavní hrdinka Tereza Sundermanová, doktorandka v oboru literárních věd a manželka vysoce postaveného důstojníka evropských tajných služeb, narychlo opouští Brusel a vrací se na Vysočinu zjistit, co se stalo s jejím otcem, křesťanským intelektuálem Kalandrou, nedávno odsouzeným za porušování Zákona proti zvyšování napětí ve společnosti. Ve stejné době dostane agent Svobodného Polska Mateusz Sienkiewicz pověření zjistit pravdu o pražském atentátu. Mateusz a Tereza se setkají ve Štětíně, místě, kde bují zločin a obchod s uprchlíky z Evropy. I Terezin manžel Robert brzy zjišťuje, že věci nejsou tak, jak se zdají, a rozhodne se ukázat světu, že se Evropa ocitla na scestí.

Na základě sledování cykličnosti času a pozorování opakujících se jevů na obloze, především pak z pozorování babylónských astrologů, vzniklo učení o věčném návratu. Také numerologie zastává představu, že vše se děje rytmech a cyklech. Podobně jako astrologie dělí i numerologie lidský život na různé fáze a předpovídá budoucnost podle návratů. Při předpovídání budoucnosti pracuje kromě jiného také s devítiletými cykly. Určité motivy a situace, vyjádřené číselnými hodnotami osobních roků, se mají opakovat v intervalech devíti let, tedy např. ve věku 9, 18, 27, 36 let. S každým devítiletým cyklem může takový návrat nabývat na intenzitě. To se samozřejmě týká i smrtících návratů, opakujících se motivů ohrožení života, umírání a smrti. V první části knihy autor demonstruje fungování devítiletých cyklů na příkladech osudů několika známých a slavných osobností. Ve druhé pak vysvětluje široké historické souvislosti, týkající se astronomie, astrologie, kalendářních systémů, příslušných božstev, způsobů věštění atd.

Román Opuštění, brilantně psaný v podmanivém prostředí západní Ligurie, vypráví intimně lyrickým a dokonale úsporným stylem poutavý příběh mladého Rakušana, který se vypravil do Itálie hledat svého otce.

Publikace Setkávání potkávání nejsou paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické. Druhý díl část těchto portrétů je zaměřen především na osud Jaroslava Foglara. Obraz nevlídné doby padesátých až sedmdesátých let vyvstává z portrétů režimních spisovatel (například Viléma Závady) i odpůrců režimu (například Ladislava Dvořáka) a mnoha dalších českých i zahraničních osobností.

Slibují nám, že už brzy se poletí na Mars. A že to bude báječné. Slibují to soukromníci i národní vesmírné agentury. Světlé zítřky. Jasně. To Ziky už na Mars doletěl. Jako vězeň. Ubytován je hluboko pod zemí v tamních kobkách. A rozhodně to nevypadá, že by se s ním rudá planeta chtěla mazlit. Spíš to bude válka. Duel o přežití. Kdepak nuda. Nýbrž úděl neustále se vysekávat z průšvihu. Jak si Ziky poradí s agresivními Helliony? S dalšími vraždícími monstry z různých koutů Vesmíru? A co si počne s děvčátkem Sárou? Po Nuselským punku nám jeho autor Green Scum předkládá punk na sousední planetě. Mars v jeho podání je další obětí lidské touhy po moci, dokladem, že tíseň v lidském nitru nemusí vyvolávat jenom malá kobka, ale i nekonečný prostor. Zároveň styl krátkých úsečných a vulgárních vět a zrovna tak přehršel akčních výjevů, kterými se s životem vypořádává permanentně naštvaný hlavní hrdina a vypravěč, de facto kopírují roztěkanou nervozitu naší současnosti. Na klid, natožpak nudu není kdy. Život proměněný ve zběsilou akční hru, v níž o dalších tazích nerozhoduje hráčův um, nýbrž neustále se proměňující prostředí. Zkouška reakcí a důvtipu.

Tajemství starého čínského cvičení Osm kusů brokátu odhaluje autorka jedinečným způsobem s důrazem na historické souvislosti a léčivou sílu tohoto cvičení. Soubor osmi meditačních pohybů z tradičního čínské Qigongu slouží ke zlepšení celkového zdravotního stavu, k posílení imunity a k vytvoření ochranného štítu proti nepříznivým vnějším vlivům. Cvičením se naladíte na čistou energii a dostanete se do harmonie mezi tělem, myslí a emocemi. Soubor meditací v pohybu zahrnuje osm prvků : HORU, HROM, VÍTR, OHEŇ, ZEMI, JEZERO, NEBE, VODU.

Za deštivého podvečera se v Bruselu seznámí Martial, který vede ateliér malby na Akademii, se zoufalou mladou ženou a pomůže jí znovu nalézt radost z žití. Že by počátek milostného příběhu? Ne, Martial má z lásky strach. Připouští pouze slast a přátelství. A mladá žena žije v komplikovaném vztahu se starým fanfarónem, přistěhovalcem z Arménie, jenž si hraje na Toulouse Lautreca. K tomu má Martial neustále v patách stín svého poněkud zvláštního bratra. Pohne s jeho životem, když mu do něj vstoupí další osoby, jež mu předloží své osudy a ukážou mu tak přes své osobní starosti jasněji jeho vlastní nitro? Lambertův román je tak svým způsobem úvahou o smyslu života dnes tak módních singles".

Na základě sledování cykličnosti času a pozorování opakujících se jevů na obloze, především pak z pozorování babylónských astrologů, vzniklo učení o věčném návratu. Také numerologie zastává představu, že vše se děje rytmech a cyklech. Podobně jako astrologie dělí i numerologie lidský život na různé fáze a předpovídá budoucnost podle návratů. Při předpovídání budoucnosti pracuje kromě jiného také s devítiletými cykly. Určité motivy a situace, vyjádřené číselnými hodnotami osobních roků, se mají opakovat v intervalech devíti let, tedy např. ve věku 9, 18, 27, 36 let. S každým devítiletým cyklem může takový návrat nabývat na intenzitě. To se samozřejmě týká i smrtících návratů, opakujících se motivů ohrožení života, umírání a smrti. V první části knihy autor demonstruje fungování devítiletých cyklů na příkladech osudů několika známých a slavných osobností. Ve druhé pak vysvětluje široké historické souvislosti, týkající se astronomie, astrologie, kalendářních systémů, příslušných božstev, způsobů věštění atd.

Během první světové války dojde v Británii k řadě nevysvětlitelných úmrtí a vražd. „Výbuch munice v Severním distriktu: mnoho smrtelných úrazů." Jeden z pracujících přidal hrozné detaily: Tváře mrtvol byly zohavené, jako by je ohryzal nějaký hlodavec. Střecha budovy však byla zcela nepoškozena. Arthur Machen se narodil v malé velšské vesničce, jež na přelomu 4. a 5. století byla sídlem dvora krále Artuše a odkud Rytíři kulatého stolu vyjížděli hledat svatý gráll. Byl členem tajné společnosti anglických zasvěcenců Zlatý úsvit, k níž patřil mj. i Bram Stoker. Živil se jako herec, novinář, ale hlavně spisovatel, jehož obdivovali G. B. Shaw i T. S. Eliot. Je autorem mnoha mystických a strašidelných románů a novel, z nichž mezi nejznámější a nejoblíbenější patří Vnitřní světlo (1894), Bílý prach (1896) a především Velký bůh Pan (1894). Novela Hrůza z roku 1917 patří k jeho nejlepším dílům

Slibují nám, že už brzy se poletí na Mars. A že to bude báječné. Slibují to soukromníci i národní vesmírné agentury. Světlé zítřky. Jasně. To Ziky už na Mars doletěl. Jako vězeň. Ubytován je hluboko pod zemí v tamních kobkách. A rozhodně to nevypadá, že by se s ním rudá planeta chtěla mazlit. Spíš to bude válka. Duel o přežití. Kdepak nuda. Nýbrž úděl neustále se vysekávat z průšvihu. Jak si Ziky poradí s agresivními Helliony? S dalšími vraždícími monstry z různých koutů Vesmíru? A co si počne s děvčátkem Sárou? Po Nuselským punku nám jeho autor Green Scum předkládá punk na sousední planetě. Mars v jeho podání je další obětí lidské touhy po moci, dokladem, že tíseň v lidském nitru nemusí vyvolávat jenom malá kobka, ale i nekonečný prostor. Zároveň styl krátkých úsečných a vulgárních vět a zrovna tak přehršel akčních výjevů, kterými se s životem vypořádává permanentně naštvaný hlavní hrdina a vypravěč, de facto kopírují roztěkanou nervozitu naší současnosti. Na klid, natožpak nudu není kdy. Život proměněný ve zběsilou akční hru, v níž o dalších tazích nerozhoduje hráčův um, nýbrž neustále se proměňující prostředí. Zkouška reakcí a důvtipu.

Kniha švýcarského autora Léonarda Ribordyho Božská proporce v geometrii a číslech podává přístupnou a čtenářsky atraktivní formou zasvěcený výklad pythagorejské filosofie čísel v hlubších symbolických souvislostech. Autor rozprostírá před čtenářem fascinující cestu poznání, jež zahrnuje nejnovější vědecké poznatky, které se týkají vzniku vesmíru a života. Ribordyho výklad ústí do syntetizujícího filosofického přesahu, který shrnuje podstatná myšlenková paradigmata a vzorce, z nichž vycházejí západní i východní civilizace.

Autorka o sobě a své knize prohlásila: Jsem z Butare ve Rwandě. V koloniální době jej Belgičané nazývali Astrida. Abych přežila hon na Tutsie od dubna do července 1994, naučila jsem se lhát o své totožnosti a cestovat z místa na místo. V červnu 1994 jsem přijela do Francie. Má první sbírka povídek se jmenuje Ejo. V kinyarwandštině, mém rodném jazyce, znamená „ejo“ „včera“, ale také „zítra“. Ejo je sbírka povídek, jejichž hrdinky jsou ženy ve víru nedávné rwandské historie, snažící se silou úpornosti překonat své nejisté postavení.

Kniha se zabývá uměním léčení a jeho pojetím ve filosofii, astrologii, alchymii a terapii Paracelsa (1493-1541), jedné z nejvýznamnějších osobností historie lékařství. Homeopatie či antroposofická medicína by byly bez jeho přínosu nemyslitelné a moderní farmacie či chemie z jeho učení čerpá mnohé podněty. Kniha obsahuje mnohé příklady, botanické popisy a přehledy, které ji proměňují v nezbytnou dennodenní pomůcku pro každého, kdo se zajímá o znalosti umění léčení.

Poslední dny jsou autobiografickou novelou Raymonda Queneaua, v níž líčí studentský život v Paříži 20. let. Vincent Tuquedenne se snaží věnovat jak milované četbě, tak poněkud sterilnímu studiu, protože doufá, že se v knihách dozví, jak se vymanit z maloměšťáckého prostředí, v němž žije a jež ho svírá. Vincent a jeho generace se nacházejí v protikladu ke starší generaci učitelů v důchodu a drobných podvodníčků. Obě generace jsou vystaveny hloubavému zraku Alfreda, číšníka v kavárně U měchu, jehož neomylná astrologická metoda předpovídání budoucnosti se de facto vysmívá vědeckému přístupu k životu, na nějž se většina lidi bláhově spoléhá. Podobně i Queneauův literární svět funguje podle svých vlastních zákonů, přičemž se v něm prolíná úzkostlivě pečlivé cizelování uměleckých aspektů s nezastíraně láskyplnou evokací života, jak vypadal v již nenávratné minulosti.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.