Volvox Globator strana 11 z 91

Román Dar naděje, stylisticky i jazykově mistrně zvládnutý v prostředí měst Vídně a Zlína, vypráví s mimořádnou empatií a intelektuální hloubkou subtilní příběh o vztahu Rakušana a mladší ženy českého původu, toužících po štěstí ve složité realitě dnešní Evropy.

Románová tvorba Bronislawa Wildsteina není českým čtenářům neznámá, a to díky překladu titulu Údolí nicoty (2008, česky Pulchra, 2010), příběhu novináře, který se v postkomunistickém Polsku pokouší rozplést síť zrad a intrik. V roce 2011 následoval další opus Nedokonaný čas. Nejde o nejnovější autorův román – v letech 2012 a 2016 po něm vyšly ještě dva další (Skrytý a Dům vybranců). Z hlediska vypravěčského i historicko-filozofického záběru ovšem Nedokonaný čas představuje dosud nejambicióznější Wildsteinovo dílo. Tato sága rodiny Broků začíná pogromem, je tudíž příběhem několika „osiřelých“ generací, dějinným, myšlenkovým, také ovšem kriminálním dobrodružstvím potomků rabína, který ještě „rozmlouval s Bohem“. Odehrává se poté, co se „ nebe stáhlo z dohledu“ a „nastaly zlé časy“, kdy řešení nabízejí Freudova nauka, Leninovy spisy, Heideggerova filozofie, slibují je oba totalitní režimy 20. století.

Populární rakouský spisovatel Alois Brandstetter (*1938) se v knížce vzpomínkových próz vrací do svého dětství a mládí v Horním Rakousku, do času na konci války, poválečné nouze, a dospívá až do doby svého vysokoškolského studia v 60. letech. Z neobyčejného množství událostí, které si Alois Brandstetter uchoval v paměti, vybral do tohoto souboru „příběhy zimní“, zážitky z časů, kdy sněhu bývalo mnohem víc než dnes a zimy byly mnohem mrazivější, kdy se chodilo především pěšky, kdy jednou z mala běžně dostupných technických vymoženosti bylo rádio, ale kdy měli lidé k sobě navzájem a k přírodě mnohem blíž než dnes, kdy zdrojem zábavy byly především lidové obyčeje (masopust, tříkrálové koledování) nebo sport (v Rakousku a Německu populární metaná nebo lyžování), kdy se lide po práci scházeli a vyprávěli si příběhy z pradávných časů. Alois Brandstetter ve svých vzpomínkách stvrzuje známou pravdu, že naše paměť se vyznačuje optimismem, to znamená, že na to zlé ráda zapomíná a s oblibou si vybavuje události radostné, zábavné, optimistické, i když jsou často svázány s dobou, která optimismem zrovna nehýřila – bombardováním na konci války, obsazením země spojeneckými vojáky (Rakousko jako takzvaná Východní marka třetí říše patřilo mezi poražené země), rozšířením slintavky a kulhavky mezi dobytkem nebo třeba povodeň. Stejně tak ale autor svým vyprávěním dokládá, že vzpomínky si člověk nevybavuje ani chronologicky, ani v jednom přehledném proudu, ale jako řeku s mnoha zákruty, odbočkami, vedlejšími rameny a meandry: každý příběh je totiž doplněn o další drobnější příběhy, vzpomínky, historické exkurzy. Tak se dozvídáme o životě jednoho z našich nejbližších sousedů v době, která se u nás, bohužel, ubírala docela jinými cestami… Naši čtenáři tak mají možnost seznámit se prostřednictvím této knížky s jedním z nejčtenějších rakouských spisovatelů, jehož tvorba u nás byla neprávem opomíjena.

Skladatel a konceptualista John Cage patří k nejvýraznějším osobnostem hudby 20. století s přesahem do mnoha jiných oblastí umění. Rozsáhlý výběr z jeho korespondence pod strohým názvem The Selected Letters of John Cage vyšel v roce 2016 a je adekvátní náhradou jeho neexistující autobiografie. Kniha obsahuje přes pět set dopisů od jeho tvůrčích začátků až do konce života. První je z roku 1930: Cageovi bylo sedmnáct nebo snad osmnáct let – přesné datum odeslání chybí. Píše v něm svým příbuzným z cesty do Evropy, při níž si odskočil i do Alžíru – právě odtamtud je první z vybraných dopisů. Poslední dopis je datován 28. července 1992, tedy pouhé dva týdny před Cageovou smrtí. Adresátem je francouzská klavíristka Martine Josteová, dopis se týká provedení skladby Two a několika dalších. V osobní rovině je možné si z řady dopisů v duchu poskládat Cageův životopis možná lépe, než kdyby jej ve stáří skutečně napsal. Čtenář má před sebou sdělení nezamlžená nespolehlivou lidskou pamětí a přehnanou autostylizací.

Baskytarista slavné kapely Mötley Crüe nechává čtenáře nahlédnout do dávno zapomenutých deníků, které si vedl v dobách největší slávy. Popisuje jeden rok plný vzestupů i pádů, kdy mu pomalu ale jistě dochází, že by ho jeho vztah k drogám, a zejména k heroinu, nakonec mohl stát život. Rozšířené vydání megapříběhu přežití, který se stal v New York Times bestsellerem a jedněmi z „nejdrásavějších“ (Rolling Stone) a „nejsrdceryvnějších“ (New York Times) memoárů o závislosti, jaké kdy byly vydány. Kdysi padlá rocková hvězda s námi sdílí syrové a fascinující deníkové zápisky z roku, kdy klesla až na dno a také své kurážné rozhodnutí sebrat se a začít znovu žít. Nikki se v exkluzivních nových kapitolách a dosud nezveřejněných fotografiích vrací k poslednímu desetiletí, kdy je střízlivý.2. rozšířené vydání.

Tarot Oswalda Wirtha je jeden z velmi mála tarotů, jež odhalují klíč znalosti starých zasvěcenců, který je tajně šířený už po celá tisíciletí. Bylo mu zasvěceno málo spisů a zdá se, že žádný jeho vedlejším arkánám. Tuto mezeru se daří vyplnit Régine Brzesc-Colongesové, jež se neomezuje na prostou analýzu 78 listů, ale poskytuje čtenáři prostředek, aby si postupně prohloubil 22 hlavních a 56 vedlejších arkán tohoto tarotu, a tak díky neobyčejným projektivním možnostem symbolů dosáhl brány ke známému „Poznej sám sebe“. Jazyk přístupný všem a jasný výklad činí z této knihy – pojaté jako postupný kurs – nástroj zásadního poznání skutečného vnitřního rozvoje, vedoucího daleko za prosté věštění. Jinak řečeno, máme zde konečně seriózní studii o celém Wirthově Tarotu.

Druhý svazek z rozsáhlých třídílných pamětí Marka Twaina, který byl poprvé publikován v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o živote, na němž Twain pracoval několik let. Jeho až drásavě upřímná reflexe vlastního života a světa je pro pochopení této komplexní postavy světové literatury a jejího díla nezbytná. Sám Twain píše: „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“ Český překlad nabízí nejširšímu publiku možnost nahlédnout do Twainovy paměti, srdce a duše.

Léto se blíží ke svému závěru a Ellery Queen, amatérský detektiv s železnou logikou, zjišťuje, že si letních radovánek příliš neužil. Při přemýšlení o vhodné dovolené někde na pobřeží u vody shodou okolností zjistí, že dlouholetý přítel jeho otce, soudce Macklin, se chystá pár týdnů strávit na pobřeží Atlantiku v blízkosti Španělského mysu. Slovo dá slovo a oba slovutní pánové vyrážejí na cestu. Nebyl by to ovšem Ellery Queen, kdyby nepřitahoval zločin jako magnet. Už při příjezdu na pobřeží, kde mají pronajaté obydlí, v něm najdou spoutanou dívku, dceru majitele Španělského mysu. Během velmi krátké doby jsou pak oba zataženi do záhadného případu, ke kterému došlo právě na Španělském mysu, kde bydlí rodina Godfreyů. Na místě oba muže přivítá místní vyšetřovatel, inspektor Moley, kterému příjezd Elleryho Queena, detektiva s mimořádnými schopnostmi, udělá velkou radost. Případ, který začal únosem, totiž pokračuje vraždou jednoho z hostů, Johna Marka. Okolnosti zločinu jsou víc než zvláštní a Ellery Queen je brzy konfrontován s jedním z nejzajímavějších případů své kariéry. Matematická logika Elleryho Queena je i tentokrát vystavena těžké zkoušce. Kdo jsou hosté na Španělském mysu, jaké jsou jejich vztahy, proč dojde i přes Elleryho snahu k dalšímu úmrtí, jak do všeho zapadá tajemný vyděrač, to vše jsou problémy, se kterými se slavný detektiv bude muset vypořádat. Otázka, zda se panu Queenovi povede případ objasnit a konečně si užít zaslouženou dovolenou, bude na konci knihy uspokojivě zodpovězena. Jde totiž o jeden z klasických případů známého detektiva a ten přece své čtenáře nemůže zklamat. Tento román vychází v českém překladu poprvé.

Kdo by neznal slavné ilustrace k Mikulášovým patáliím? Francouzský kreslíř Jean-Jacques Sempé není ale autorem pouze těchto ilustrací. Jeho dílo je mnohovrstevné a jeho nejrozsáhlejší část tvoří vtipy a karikatury. Kniha O dětech přináší ty, jejichž tématem jsou děti a jejich vztah ke škole, dospělým a světu.

Erudovaná souborná práce, která mapuje reálný terapeutický vliv léčebného konopí na nejběžnější chronické obtíže a choroby. Autor vychází ze seriózních vědeckých důkazů a poznatků západní medicíny, nicméně zdraví chápe v celé jeho komplexnosti, uvědomuje si psychologický a duchovní rozměr tohoto fenoménu a je otevřený i nekonvenčním léčebným postupům. Autor se nenechává omezovat předsudky a oborovou vyhraněností a v kapitolách věnovaných jednotlivým chorobám se snaží nabídnout co nejširší škálu terapeutických možností.S předmluvou „Přehled současných znalostí o léčebných účincich konopí a přípravků z něj a jeho perspektiv“, autorů MUDr. Tomáš Zábranský, Ph.D., doc. RNDr. Lumír Ondřej Hanuš, DrSc. a prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.

Kniha 2x 2 = 13 přináší sebrané básně klavirísty Alfreda Brendela, jednoho z nejvýznamnějších světových umělců současnosti. Je-li v případě interpretace skladeb Mozarta, Beethovena, Schuberta, Schumanna a Liszta (jmenujeme skladatele Brendelem často hrané a mnohokrát nahrávané) jeho pozornost obrácena především do minulosti a nutně limitována notovým zápisem, nalézá tato nevyhnutelná umělecká kázeň u Brendela svůj protipól ve tvorbě veršů. Pro Brendela-básníka neznamená poezie „vedlejší umělecký poměr“, nýbrž tvůrčí i filozofické sebevyjádření. K jeho inspiračním zdrojům patří evropská básnická moderna, počínaje dadaismem, a básnický experiment, ovlivněný absurdní literaturou a oceňovaný pro již výše zmíněný smysl pro humor a sarkasmus. V tomto ohledu se jeho poetika stává blízkou i české básnické tradici a českému čtenáři, což si autor mimo jiné i díky svým návštěvám České republiky uvědomuje jako svého druhu spříznění se svou původní vlastí. Slavný anglický dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Harold Pinter napsal: „Číst poezii Alfreda Brendela je požitkem. Jeho styl je nádherně excentrický a vtipný – prsty slavného virtuoza vyluzují nový a vzácný zvuk“.

Sbírka povídek Kentaurovy slzy je považována za jedno ze stěžejních děl hispanoamerického modernismu. Její dopad na pozdější vývoj hispanoamerické i španělské literatury je zcela nevyvratitelný. Kniha vyšla poprvé v roce 1888 a obsahuje velké množství povídek nejrůznějších žánrů. Na své si přijdou nejen milovníci řecké mytologie či bájných bytostí, jako byli královna Mab či Puck, známý ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské, ale i čtenáři, kteří upřednostňují příběhy z každodenního života. Rubén Darío (1867-1916) - básník, diplomat a novinář; iniciátor a čelný představitel modernismu ve španělskojazyčné literatuře, který ovlivnil především španělskou Generaci 98. Narodil ve středoamerické Nikaragui, byl však světoběžníkem ztělesňujícím oslnivé možnosti – a zároveň úzkosti – epochy fin de siecle, tedy přelomu 19. a 20. století. První Daríovy povídky jsou plodem pobytu v Chile, kam jako neznámý mladík připlouvá roku 1886 a kde žil v samotě a chudobě. Tento „boj o život“ se promítl do prvních povídek, které spolu s několika básněmi vyšly knižně v roce 1888 pod názvem Azur… (Azul…). Tato sbírka je dodnes považována za jeden z milníků modernismu. Darío se žánru povídky věnoval celý život, byť už další texty nevydal knižně. Byl velkým vzorem spisovatelů latinskoamerického magického realismu včele s G. G. Marquezem. Ze španělštiny přeložili studenti hispanistiky, iberoamerikanistiky a translatologie pod vedením Anežky Charvátové.

Podle biblické zprávy vesmír povstává z Boha a rozvíjí se v jednotlivých časových epochách, které jsou v překladech bible označovány slovem den. Původní hebrejské slovo jom nese však význam mnohem širší než pouhý den o dvaceti čtyřech hodinách. Jom představuje velmi dlouhé časové období, které může trvat také milióny let. Sedm biblických dnů můžeme tedy klidně zasadit do moderních vědeckých teorií o vzniku vesmíru v dlouhých časových periodách. To však není hlavním tématem této knihy. Kniha představuje biblické stvoření světa jako příběh, který se dotýká každého z nás. Využívá k tomu mystické bohatství hebrejského jazyka, ale též prostých příměrů z obyčejného života. Úvahy o první biblické větě chtějí povzbudit a potěšit na cestě životem. Na závěr knihy je připojen autorův překlad biblické knihy Píseň písní do českého jazyka.

Dne 21. prosince 1938 překročila vysokohorský průsmyk Nathu-La mezi Sikkimem a Tibetem v Himálaji karavana jezdců. Bylo to pět mladých mužů, kteří jako první Němci obdrželi oficiální povolení navštívit „zakázané město“ Lhasu. Na jejich zavazadlech vlály vlaječky s hákovými kříži a runami SS. Tito muži byli důstojníky SS a jejich expedice požívala zvláštní podpory Heinricha Himmlera a jeho SS-organizace „Ahnenerbe“. Co hnalo těch pět mužů na střechu světa? Šlo zde jen o zoologické výzkumy, antropologická měření a geomagnetické experimenty? Jednalo se zde o vybudování tajných diplomatických kontaktů za zády britské říše? Nebo měli v Tibetu dle možností najít případné relikty „Praárijců“? Dodnes se okolo expedice z let 1938/1939 odvíjejí mnohé spekulace.TEXTTEXTPeter Meier-Hüsing před námi předestírá historii a dohru tohoto podniku a přidává k tomu kritické poznámky o ideologickém pozadí, které vedlo ke vzniku této expedice.

Další kniha o Queenech? Ano! A tentokrát opravdu zasvěcená. Její autor Peter Hince byl totiž v letech 1973 až 1986 bedňákem a později šéfem bedňáků této kapely. Byl tedy u všeho důležitého, co se Queenům přihodilo. Dočteme se tedy nejen o tom, jak vznikaly jejich písně a pódiová show, ale také kdo kde s kým. 2. vydání.

Andrej Sannikov je politický a sociální aktivista, koordinátor sociálního programu „Evropské Bělorusko“ a iniciativy „Chartyja 97“. V roce 2010 kandidoval v prezidentských volbách v Bělorusku. Jeho autobiografie mapuje jeho život a soustředí se především na jeho odpor proti Vladimiru Lukašenkovi, kvůli němuž byl nucen odejít z Běloruska.Časopis Foreign Policy označil jeho knihu za mix Jednoho dne Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna a The Case for Democracy Nathana Šaranského.