Vyšehrad strana 105 z 143

Současná britská autorka Ruth Rendellová, které se podařilo posunout krimi žánr na úroveň společenského románu, postoupila v dílech, jež píše pod pseudonymem Barbara Vineová, k vážné literatuře. V napínavých, inteligentních a především skvěle napsaných příbězích se zajímá především o to, proč došlo k vypjaté situaci, jež vyvrcholila zločinem, a teprve pak zkoumá, jak se to stalo. Astin deník osciluje mezi dvěma časovými rovinami – přivádí nás nejprve do roku 1905, kdy se z Dánska do východního Londýna přistěhuje pětadvacetiletá Asta se svým manželem Rasmusem a dvěma malými syny. Zatímco Rasmus je zcela vytížen obchodními záležitostmi, Asta se snaží překonat samotu psaním deníku. O sedmdesát let později, kdy její deníky vycházejí knižně, se ukáže, že jde o víc než o pouhé záznamy každodenních událostí: zdá se, že deníky skrývají klíč k nevyřešené vraždě a záhadě ztraceného dítěte. Na Astině vnučce Ann, k níž se zbylé nevydané deníky dostanou jako součást dědictví po babičce, je, aby přišla na kloub tajemství událostí starých téměř sto let.

Současná britská autorka Ruth Rendellová, které se podařilo posunout krimi žánr na úroveň společenského románu, postoupila v dílech, jež píše pod pseudonymem Barbara Vineová, k vážné literatuře. V napínavých, inteligentních a především skvěle napsaných příbězích se zajímá především o to, proč došlo k vypjaté situaci, jež vyvrcholila zločinem, a teprve pak zkoumá, jak se to stalo. Astin deník osciluje mezi dvěma časovými rovinami – přivádí nás nejprve do roku 1905, kdy se z Dánska do východního Londýna přistěhuje pětadvacetiletá Asta se svým manželem Rasmusem a dvěma malými syny. Zatímco Rasmus je zcela vytížen obchodními záležitostmi, Asta se snaží překonat samotu psaním deníku. O sedmdesát let později, kdy její deníky vycházejí knižně, se ukáže, že jde o víc než o pouhé záznamy každodenních událostí: zdá se, že deníky skrývají klíč k nevyřešené vraždě a záhadě ztraceného dítěte. Na Astině vnučce Ann, k níž se zbylé nevydané deníky dostanou jako součást dědictví po babičce, je, aby přišla na kloub tajemství událostí starých téměř sto let.

Už po osmé se v detektivním příběhu Pán duší setkávají čtenáři se sestrou Fidelmou, advokátkou soudního dvora v Irsku 7. století a jejím druhem, bratrem Eadulfem. Autor Peter Tremayne, který se původně věnoval keltským studiím, využívá získaného vzdělání v detektivních příbězích, založených na reáliích keltské historie a kultury. Tentokrát se Fidelma poprvé vydává na území donedávna nepřátelského lidu Uí Fidgente, jehož náčelníci se nedávno rozhodli pro mírové soužití s královstvím Fidelmina bratra Colgúa, Mumanem. Ne všichni Uí Fidgente jsou mírem nadšeni a dávají to Fidelmě najevo, tím spíše, že ji, cizinku, náčelník Conrí do země přivedl, aby vyšetřila vraždu Ctihodného Cineáda, učence v opatství Ard Fhaerta. Toto opatství je conhospitae aneb smíšený dům, kde žijí bratři a sestry společně, někteří dokonce v manželském svazku, neboť se zde dosud neprosadil požadavek Říma na dodržování přísného celibátu. Fidelma musí čelit četným úkladům, než vypátrá, že za vraždou Ctihodného Cineáda stojí spiklenci proti míru v čele s Pánem duší, kteří chtěji válčit, zabíjet a bohatnout.

Známý americký ekonom P. Krugman jako jeden z mála již před nástupem finanční krize roku 2008 upozorňoval na možná úskalí stávající vývoje ekonomiky. Nedávné události, jejichž důsledky pocítil v podstatě celý svět, se mu staly podnětem k novému ohlédnutí za dějinami ekonomických krizí 20. století počínaje Velkou hospodářskou krizí 30. let. Jedině v jejich rámci lze podle něj nedávný vývoj pochopit. Poslední z krizí chápe Krugman jako logické vyústění určitých tendencí, jejichž princip bylo už dříve možno pozorovat na jiných krizových ekonomických jevech lokálního dosahu. Autor tak pozoruhodným způsobem analyzuje události, k jakým došlo v Mexiku v 80. letech, v Japonsku v 90. letech, v jihovýchodní Asii konce 90. let i jinde, aby ukázal zákonitosti, jež zůstaly opomíjeny.

Už po osmé se v detektivním příběhu Pán duší setkávají čtenáři se sestrou Fidelmou, advokátkou soudního dvora v Irsku 7. století a jejím druhem, bratrem Eadulfem. Autor Peter Tremayne, který se původně věnoval keltským studiím, využívá získaného vzdělání v detektivních příbězích, založených na reáliích keltské historie a kultury. Tentokrát se Fidelma poprvé vydává na území donedávna nepřátelského lidu Uí Fidgente, jehož náčelníci se nedávno rozhodli pro mírové soužití s královstvím Fidelmina bratra Colgúa, Mumanem. Ne všichni Uí Fidgente jsou mírem nadšeni a dávají to Fidelmě najevo, tím spíše, že ji, cizinku, náčelník Conrí do země přivedl, aby vyšetřila vraždu Ctihodného Cineáda, učence v opatství Ard Fhaerta. Toto opatství je conhospitae aneb smíšený dům, kde žijí bratři a sestry společně, někteří dokonce v manželském svazku, neboť se zde dosud neprosadil požadavek Říma na dodržování přísného celibátu. Fidelma musí čelit četným úkladům, než vypátrá, že za vraždou Ctihodného Cineáda stojí spiklenci proti míru v čele s Pánem duší, kteří chtěji válčit, zabíjet a bohatnout.

„Představte si, že stavíme katedrálu. Sedíme na chladné zemi, nejsme v nebi, třeba i prší. Tesáme kameny, to jest čteme staré texty, probíjíme se gramatikou, zápasíme se svými nároky, když se chceme rozdělit s bližním, signujeme svůj kámen jako v gotické huti, ne abychom se chlubili, ale abychom potvrdili, že stojíme za tím, co prošlo našima rukama a na čem jsme pracovali. Katedrála je vysoká a strmá. Roste pomalu. Třeba budeme zítra odvoláni a nedožijeme se toho, až bude sklenut chór. Ale Bůh může všecko. Třeba nás vír Ducha uchvátí vzhůru jako Eliáše – nad bídu lidského ulpívání, nad strmou výšku katedrál. Strohá katedrála, strohé křesťanství. Dej nám Bůh neumět víc než Krista ukřižovaného.“ Těmito slovy uzavřel 19. srpna 2006 prof. Jan Heller rozhlasový pořad, ve kterém se pokusil vysvětlit posluchačům, na čem mu lidsky i teologicky záleží. A těmito slovy se uzavírá i druhý svazek přepisu rozhlasových rozhovorů nad biblí, které s profesorem Hellerem natočil Petr Vaďura. Z kamenů, které Heller tesal, bylo vystavěno mnohé: sloupy – to jsou Hellerovi žáci, dnes kazatelé a faráři v církvi, stěny – posluchači jeho kázání a čtenáři jeho článků a knih, kteří pochopili, že není třeba chtít být středem katedrály, protože jejím středem je Kristus Pán. Heller však vytesal i řadu dlaždic, po kterých může citlivý návštěvník kráčet hlouběji do nitra chrámu. Těmito dlaždicemi jsou rozhlasové pořady, které vznikaly od roku 2003 až do jeho smrti. Poslední Ranní slovo odvysílala stanice Vltava dva dny před Hellerovým odchodem 13. ledna 2008. Několik měsíců před tím vydalo nakladatelství Vyšehrad první svazek upravených rozhlasových relací Jana Hellera nazvaný Znamení odkazující k nebi. Do tohoto svazku však nemohly být zahrnuty všechny rozhovory, které Petr Vaďura s Janem Hellerem pro rozhlas natočil, mimo jiné ty, které vznikly až po jejím vydání. Protože si čtenáři knižní podobu rozhovorů oblíbili stejně jako podobu rozhlasovou, je na místě po Hellerově odchodu vydat i texty zbývající a pozvat čtenáře na další cestu do hlubin katedrály. Vedle přepisu pořadů zabývajících se starozákonními knihami, perikopami a různými biblickými postavami zde čtenáři naleznou i citované vyznání Jana Hellera Na čem mi záleží, které dalo svazku jméno. Knihu navíc doplňuje jeden text nerozhlasový – je jím přepis besedy Jana Hellera se studenty různých vysokých škol o víře a vztahu k Písmu, který vznikl na vysokoškolské koleji v Praze v roce 2003.

Autor se snaží podat přehled všech současných způsobů výkladu Bible a vyváženě je zhodnotit.

Autor se snaží podat přehled všech současných způsobů výkladu Bible a vyváženě je zhodnotit.

Toto dílo je v nejednom ohledu neobvyklé. Jeho autor, který působil před druhou světovou válkou čtyřicet osm let jako rabín židovské obce v holandském Haarlemu, je nejprve vydával na pokračování v nežidovských novinách. Už to svědčí o neobvyklém liberalismu čtenářů i autora samého. V jednotlivých kapitolách vysvětluje vznik a význam synagogy, slavení šabatu, hlavních židovských svátků, otázky spojené s obřízkou, prvorozenectvím, košer stravou, nemocí i umíráním, a závěrem povahu základních židovských kanonických textů. De Vries si povšiml živého zájmu veřejnosti o život a tradice židovských společenství a vyšel mu ve svém textu vstříc. Učinil tak s nadějí, že popsání forem židovského náboženského života může napomoci odhalit něco z vnitřní povahy a hlubšího smyslu židovství a vést tak k jeho pochopení. Čtenářský zájem o tuto knihu potvrzuje i skutečnost, že vyšla v Holandsku šestkrát a v německém překladu třikrát (naposledy v roce 2005) a získala renomé standardního díla o židovském náboženství, obřadech a předpisech všedního i svátečního života Židů.

Přehledná práce shrnuje výsledky usilování o jednotu křesťanstva. Informuje o jednotlivých křesťanských církvích, o jejich konfesijních zvláštnostech, osvětluje historicky jejich vydělení z celku křesťanstva a konkretizuje snahy o novou jednotu křes ťanstva. Na pozadí historického vývoje autor objasňuje různé přístupy k Bibli, učení o svátostech, typy církevní struktury i názory na životní praxi. Přehled výsledků mezicírkevního dialogu je doveden až po naši současnost. Výklad provází bohatá doku mentace.

Průřez dílem jedné z nejvýznamnějších exilových osobností české kultury 20. století Tato kniha šíří svého záběru doplňuje a překonává předchozí vránovský výbor z roku 1995 (vydaný v edici Sofia) Experiment křesťanství. Poskytuje tak ucelenější obraz o mnohorozměrnosti Vránova filosofického zaměření: počínaje živými tématy na pomezí filosofie a teologie přes bezprostředně kladené existenciální otázky „zakázaných“ českých básníků až po aktuální hlediska filosofie přírody, a zejména až ke stále otevřené problematice poslání křesťanského myšlení v dnešním světě. Toto nové setkání s obsahovou závažností a formální kultivovaností Vránových reflexí může do našich osobních i odborných debat o důležitých otázkách dneška vnést mnoho překvapivých podnětů a zralých inspirací.

Vývoj liturgických tradic a jejich význam pro křesťanská společenství Autor (1918–2002 františkánský kněz) patřil k našim předním teologům zvláště liturgistům. V letech uvolnění 1969–1970 přednášel jako odborný asistent na katolické teologické fakultě liturgiku. Ještě před vstupem do řádu roku 1946 působil v pastorační praxi. Pro jeho liturgická studia je příznačné šťastné spojení odborných teologických znalostí se smyslem pro slovesné a výtvarné umění který je pro práci na vytváření liturgie nepostradatelný. Po dobu patnácti let překládal v rámci tzv. pražské liturgické překladatelské skupiny liturgické texty dosud v oficiální liturgii používané. K další jeho přednosti patří i znalosti v historické i současné biblistice. V této práci se soustřeďuje na to co nesmí být překryto ceremoniální bohatostí či slavnostností liturgie ani redukováno v nejprostších pastoračních podmínkách anebo nedostatečně fundovanou improvizací křesťanského společenství.

Vývoj liturgických tradic a jejich význam pro křesťanská společenství Autor (1918–2002 františkánský kněz) patřil k našim předním teologům zvláště liturgistům. V letech uvolnění 1969–1970 přednášel jako odborný asistent na katolické teologické fakultě liturgiku. Ještě před vstupem do řádu roku 1946 působil v pastorační praxi. Pro jeho liturgická studia je příznačné šťastné spojení odborných teologických znalostí se smyslem pro slovesné a výtvarné umění který je pro práci na vytváření liturgie nepostradatelný. Po dobu patnácti let překládal v rámci tzv. pražské liturgické překladatelské skupiny liturgické texty dosud v oficiální liturgii používané. K další jeho přednosti patří i znalosti v historické i současné biblistice. V této práci se soustřeďuje na to co nesmí být překryto ceremoniální bohatostí či slavnostností liturgie ani redukováno v nejprostších pastoračních podmínkách anebo nedostatečně fundovanou improvizací křesťanského společenství.

Neznámý člověk, který každý večer vyhlíží stejný vlak – zřejmě se z něj zachránil, když jej odváželi.. kam? Na popravu?… Novinář žádající trest smrti pro vraha dětí v okolí, aby se nakonec ukázalo, že je jím on sám…. Vzdělávací ústav, v němž všichni opakují jen jedno: poslušnost je svobodou. A další povídky o neznámých či zmizelých povoláních, rodinných dramatech, lidských úzkostech a selháních, jimiž se znovu českým čtenářům připomíná španělský autor J. J. Lozano. Každá povídka je malým literárním skvostem, a tak nepřekvapuje, že právě Věno po mé matce bylo v roce 2002 oceněno Cervantesovou cenou, kterou Španělsko prokazuje úctu a uznání svým největším spisovatelům. V drobných povídkách se autor dotýká témat, která prostupují v menší či větší míře všechna jeho díla: laciné modernosti, ztrátě hodnot, mizení řádu. Vždy mu byla blízká náboženská a sociální témata, a i když se nikdy nenechal unášet moderními literárními proudy, je nositelem všech nejvýznamnějších literárních cen Španělska a ve svých 79 letech hlasem, který má k dnešku stále co říct.

Anglická badatelka a znalkyně myšlení 16. a 17. století ve své slavné monografii odhaluje jeden z významných proudů duchovních dějin Evropy. V první třetině načrtává obraz hermetické tradice mezi antikou a Ficinovým latinským překladem Corpus Hermeticum v 15. století. V řečišti mohutného myšlenkového proudu, jenž odtud vyvěrá, spatřuje Yatesová také zdroje Brunova magicko-filosofického myšlení, které je jedním z nejklasičtějších a nejznámějších jeho produktů. Poslední třetina bezmála pětisetstránkové knihy je věnována ohlasům Brunova myšlení a tradice hermetismu, která se záhy konfrontuje s novým, karteziánským pojímáním světa. To fascinujícím způsobem předvádí závěrečná polemika mezi Descartovým stoupencem Mersennem a přesvědčeným hermetikem Fluddem.

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.