Vyšehrad strana 106 z 143

Přehledná práce shrnuje výsledky usilování o jednotu křesťanstva. Informuje o jednotlivých křesťanských církvích, o jejich konfesijních zvláštnostech, osvětluje historicky jejich vydělení z celku křesťanstva a konkretizuje snahy o novou jednotu křes ťanstva. Na pozadí historického vývoje autor objasňuje různé přístupy k Bibli, učení o svátostech, typy církevní struktury i názory na životní praxi. Přehled výsledků mezicírkevního dialogu je doveden až po naši současnost. Výklad provází bohatá doku mentace.

Vývoj liturgických tradic a jejich význam pro křesťanská společenství Autor (1918–2002 františkánský kněz) patřil k našim předním teologům zvláště liturgistům. V letech uvolnění 1969–1970 přednášel jako odborný asistent na katolické teologické fakultě liturgiku. Ještě před vstupem do řádu roku 1946 působil v pastorační praxi. Pro jeho liturgická studia je příznačné šťastné spojení odborných teologických znalostí se smyslem pro slovesné a výtvarné umění který je pro práci na vytváření liturgie nepostradatelný. Po dobu patnácti let překládal v rámci tzv. pražské liturgické překladatelské skupiny liturgické texty dosud v oficiální liturgii používané. K další jeho přednosti patří i znalosti v historické i současné biblistice. V této práci se soustřeďuje na to co nesmí být překryto ceremoniální bohatostí či slavnostností liturgie ani redukováno v nejprostších pastoračních podmínkách anebo nedostatečně fundovanou improvizací křesťanského společenství.

Průřez dílem jedné z nejvýznamnějších exilových osobností české kultury 20. století Tato kniha šíří svého záběru doplňuje a překonává předchozí vránovský výbor z roku 1995 (vydaný v edici Sofia) Experiment křesťanství. Poskytuje tak ucelenější obraz o mnohorozměrnosti Vránova filosofického zaměření: počínaje živými tématy na pomezí filosofie a teologie přes bezprostředně kladené existenciální otázky „zakázaných“ českých básníků až po aktuální hlediska filosofie přírody, a zejména až ke stále otevřené problematice poslání křesťanského myšlení v dnešním světě. Toto nové setkání s obsahovou závažností a formální kultivovaností Vránových reflexí může do našich osobních i odborných debat o důležitých otázkách dneška vnést mnoho překvapivých podnětů a zralých inspirací.

Vývoj liturgických tradic a jejich význam pro křesťanská společenství Autor (1918–2002 františkánský kněz) patřil k našim předním teologům zvláště liturgistům. V letech uvolnění 1969–1970 přednášel jako odborný asistent na katolické teologické fakultě liturgiku. Ještě před vstupem do řádu roku 1946 působil v pastorační praxi. Pro jeho liturgická studia je příznačné šťastné spojení odborných teologických znalostí se smyslem pro slovesné a výtvarné umění který je pro práci na vytváření liturgie nepostradatelný. Po dobu patnácti let překládal v rámci tzv. pražské liturgické překladatelské skupiny liturgické texty dosud v oficiální liturgii používané. K další jeho přednosti patří i znalosti v historické i současné biblistice. V této práci se soustřeďuje na to co nesmí být překryto ceremoniální bohatostí či slavnostností liturgie ani redukováno v nejprostších pastoračních podmínkách anebo nedostatečně fundovanou improvizací křesťanského společenství.

Strýc Fred, jinak lord Ickenham, má opět jednou pré. Tentokrát přijíždí pod cizím jménem Brabazon-Plank do sídla sira Aylmera Bostocka, jehož dceru si má brát jeho synovec Pongo. Pongo je už na místě a neuvedl se nejlépe – když předváděl, jak brazilští domorodci zabíjejí ptáky prakem, rozbil bustu svého hostitele. Pongo se rozhodne nahradit bustu jinou ze sídla Ickenhamů. Tuto bustu vytvořila bývalá Pongova snoubenka Sally a jsou v ní ukryté šperky, které chce Sallyin přítel propašovat z New Yorku. Sally chce bustu vyměnit za jinou, ale ve zmatku obě busty skončí ve sbírce sira Aylmera. Pro strýce Freda je to příležitost, aby uplatnil svoji vynalézavost a zařídil a) aby to dopadlo dobře s bustami, b) aby jeho synovec Pongo nechal plavat nynější snoubenku a vzal si tu předchozí, c) aby mohl soudcovat na soutěži roztomilých dětiček na místních oslavách. Velkou překážkou je místní konstábl, který ví, že strýc Fred není major Brabazon-Plank, a navíc si vzpomene, že zatkl údajného Brabazona-Planka a Ponga na psích závodech pod docela jinými jmény. Konstábl tedy nespouští venkovské sídlo z očí.

Jsou knihy, při jejichž čtení by člověk nevěřil, že může být jinak než hezky slunečno, s nebem do modra. A taková jsou všechna díla P.G.Wodehouse. Jméno tohoto anglického autora je pro milovníky humoristické literatury pojmeme. Žil v letech 1881-1975 a napsal přes šedesát románů, tři sta povídek, šestnáct divadelních her a třiadvacet muzikálů. Jeho práce se překládaly po celém světě a dosáhly obliby především díky vynalézavé a osobité slovní komice a nápaditým situačním gagům. Wodehousovou doménou je svět anglických rodových sídel, s poněkud natvrdlými erbovními pány, kteří by byli zcela ztraceni bez svých oddaných lišáckých komorníků.Psal románové cykly se svými nejzdařilejšímí postavami nebo okolo svých oblíbenýchlokalit, jako je řekněmě zámek Blandings. I v románě Až naprší a uschne se stává zámek Blandings dějištěm nečekaných příhod, v nichž klíčovou roli sehrají miláčkové místních urozených usedlíků- prasata, která mají získat ostruhy na zamědělské výstavě. Souběžně zde autor rozehrává četné epizodní příběhy, které nejdříve pořádně proplete, aby pak s tím větší potěchou dovedl vše k šťastnému konci.

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.

Neznámý člověk, který každý večer vyhlíží stejný vlak – zřejmě se z něj zachránil, když jej odváželi.. kam? Na popravu?… Novinář žádající trest smrti pro vraha dětí v okolí, aby se nakonec ukázalo, že je jím on sám…. Vzdělávací ústav, v němž všichni opakují jen jedno: poslušnost je svobodou. A další povídky o neznámých či zmizelých povoláních, rodinných dramatech, lidských úzkostech a selháních, jimiž se znovu českým čtenářům připomíná španělský autor J. J. Lozano. Každá povídka je malým literárním skvostem, a tak nepřekvapuje, že právě Věno po mé matce bylo v roce 2002 oceněno Cervantesovou cenou, kterou Španělsko prokazuje úctu a uznání svým největším spisovatelům. V drobných povídkách se autor dotýká témat, která prostupují v menší či větší míře všechna jeho díla: laciné modernosti, ztrátě hodnot, mizení řádu. Vždy mu byla blízká náboženská a sociální témata, a i když se nikdy nenechal unášet moderními literárními proudy, je nositelem všech nejvýznamnějších literárních cen Španělska a ve svých 79 letech hlasem, který má k dnešku stále co říct.

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.

Anglická badatelka a znalkyně myšlení 16. a 17. století ve své slavné monografii odhaluje jeden z významných proudů duchovních dějin Evropy. V první třetině načrtává obraz hermetické tradice mezi antikou a Ficinovým latinským překladem Corpus Hermeticum v 15. století. V řečišti mohutného myšlenkového proudu, jenž odtud vyvěrá, spatřuje Yatesová také zdroje Brunova magicko-filosofického myšlení, které je jedním z nejklasičtějších a nejznámějších jeho produktů. Poslední třetina bezmála pětisetstránkové knihy je věnována ohlasům Brunova myšlení a tradice hermetismu, která se záhy konfrontuje s novým, karteziánským pojímáním světa. To fascinujícím způsobem předvádí závěrečná polemika mezi Descartovým stoupencem Mersennem a přesvědčeným hermetikem Fluddem.

Deset amerických milionářů založilo na žertem myšlený návrh zlomyslného tajemníka jednoho z nich tajný fond, který má po létech připadnout tomu z jejich synů, který se ožení jako poslední. O tomto tajemství ví ovšem ještě někdo, a to komorník Keggs, který uměl vždy šikovně vyzvědět, co se děje, a využít to k svému prospěchu. A tak když nastal čas, kdy mladí mužové za hlaholu svatebních zvonů vykročí do nového života, komorník Keggs dovedně tahá za nitky a postará se, aby se každému dostalo toho, co si zaslouží. Spletitý příběh je opět plný nečekaných zvratů, slovních i situačních gagů a vlídného humoru, jímž tento anglický spisovatel baví čtenáře již dobře osmdesát let.

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.

Anglická badatelka a znalkyně myšlení 16. a 17. století ve své slavné monografii odhaluje jeden z významných proudů duchovních dějin Evropy. V první třetině načrtává obraz hermetické tradice mezi antikou a Ficinovým latinským překladem Corpus Hermeticum v 15. století. V řečišti mohutného myšlenkového proudu, jenž odtud vyvěrá, spatřuje Yatesová také zdroje Brunova magicko-filosofického myšlení, které je jedním z nejklasičtějších a nejznámějších jeho produktů. Poslední třetina bezmála pětisetstránkové knihy je věnována ohlasům Brunova myšlení a tradice hermetismu, která se záhy konfrontuje s novým, karteziánským pojímáním světa. To fascinujícím způsobem předvádí závěrečná polemika mezi Descartovým stoupencem Mersennem a přesvědčeným hermetikem Fluddem.

Jsou knihy, při jejichž čtení by člověk nevěřil, že může být jinak než hezky slunečno, s nebem do modra. A taková jsou všechna díla P.G.Wodehouse. Jméno tohoto anglického autora je pro milovníky humoristické literatury pojmeme. Žil v letech 1881-1975 a napsal přes šedesát románů, tři sta povídek, šestnáct divadelních her a třiadvacet muzikálů. Jeho práce se překládaly po celém světě a dosáhly obliby především díky vynalézavé a osobité slovní komice a nápaditým situačním gagům. Wodehousovou doménou je svět anglických rodových sídel, s poněkud natvrdlými erbovními pány, kteří by byli zcela ztraceni bez svých oddaných lišáckých komorníků.Psal románové cykly se svými nejzdařilejšímí postavami nebo okolo svých oblíbenýchlokalit, jako je řekněmě zámek Blandings. I v románě Až naprší a uschne se stává zámek Blandings dějištěm nečekaných příhod, v nichž klíčovou roli sehrají miláčkové místních urozených usedlíků- prasata, která mají získat ostruhy na zamědělské výstavě. Souběžně zde autor rozehrává četné epizodní příběhy, které nejdříve pořádně proplete, aby pak s tím větší potěchou dovedl vše k šťastnému konci.

Neznámý člověk, který každý večer vyhlíží stejný vlak – zřejmě se z něj zachránil, když jej odváželi.. kam? Na popravu?… Novinář žádající trest smrti pro vraha dětí v okolí, aby se nakonec ukázalo, že je jím on sám…. Vzdělávací ústav, v němž všichni opakují jen jedno: poslušnost je svobodou. A další povídky o neznámých či zmizelých povoláních, rodinných dramatech, lidských úzkostech a selháních, jimiž se znovu českým čtenářům připomíná španělský autor J. J. Lozano. Každá povídka je malým literárním skvostem, a tak nepřekvapuje, že právě Věno po mé matce bylo v roce 2002 oceněno Cervantesovou cenou, kterou Španělsko prokazuje úctu a uznání svým největším spisovatelům. V drobných povídkách se autor dotýká témat, která prostupují v menší či větší míře všechna jeho díla: laciné modernosti, ztrátě hodnot, mizení řádu. Vždy mu byla blízká náboženská a sociální témata, a i když se nikdy nenechal unášet moderními literárními proudy, je nositelem všech nejvýznamnějších literárních cen Španělska a ve svých 79 letech hlasem, který má k dnešku stále co říct.

Reprezentativní výbor z latinských a řeckých textů, jež soustřeďují svůj zájem na postavy raně křesťanských mučedníků – žen a mužů, kteří se v prvních třech staletích našeho letopočtu dostali do sporu s oficiální římskou mocí kvůli své křesťanské víře, jí