Vyšehrad strana 106 z 143

Neznámý člověk, který každý večer vyhlíží stejný vlak – zřejmě se z něj zachránil, když jej odváželi.. kam? Na popravu?… Novinář žádající trest smrti pro vraha dětí v okolí, aby se nakonec ukázalo, že je jím on sám…. Vzdělávací ústav, v němž všichni opakují jen jedno: poslušnost je svobodou. A další povídky o neznámých či zmizelých povoláních, rodinných dramatech, lidských úzkostech a selháních, jimiž se znovu českým čtenářům připomíná španělský autor J. J. Lozano. Každá povídka je malým literárním skvostem, a tak nepřekvapuje, že právě Věno po mé matce bylo v roce 2002 oceněno Cervantesovou cenou, kterou Španělsko prokazuje úctu a uznání svým největším spisovatelům. V drobných povídkách se autor dotýká témat, která prostupují v menší či větší míře všechna jeho díla: laciné modernosti, ztrátě hodnot, mizení řádu. Vždy mu byla blízká náboženská a sociální témata, a i když se nikdy nenechal unášet moderními literárními proudy, je nositelem všech nejvýznamnějších literárních cen Španělska a ve svých 79 letech hlasem, který má k dnešku stále co říct.

Reprezentativní výbor z latinských a řeckých textů, jež soustřeďují svůj zájem na postavy raně křesťanských mučedníků – žen a mužů, kteří se v prvních třech staletích našeho letopočtu dostali do sporu s oficiální římskou mocí kvůli své křesťanské víře, jí

Neznámý člověk, který každý večer vyhlíží stejný vlak – zřejmě se z něj zachránil, když jej odváželi.. kam? Na popravu?… Novinář žádající trest smrti pro vraha dětí v okolí, aby se nakonec ukázalo, že je jím on sám…. Vzdělávací ústav, v němž všichni opakují jen jedno: poslušnost je svobodou. A další povídky o neznámých či zmizelých povoláních, rodinných dramatech, lidských úzkostech a selháních, jimiž se znovu českým čtenářům připomíná španělský autor J. J. Lozano. Každá povídka je malým literárním skvostem, a tak nepřekvapuje, že právě Věno po mé matce bylo v roce 2002 oceněno Cervantesovou cenou, kterou Španělsko prokazuje úctu a uznání svým největším spisovatelům. V drobných povídkách se autor dotýká témat, která prostupují v menší či větší míře všechna jeho díla: laciné modernosti, ztrátě hodnot, mizení řádu. Vždy mu byla blízká náboženská a sociální témata, a i když se nikdy nenechal unášet moderními literárními proudy, je nositelem všech nejvýznamnějších literárních cen Španělska a ve svých 79 letech hlasem, který má k dnešku stále co říct.

Anglická badatelka a znalkyně myšlení 16. a 17. století ve své slavné monografii odhaluje jeden z významných proudů duchovních dějin Evropy. V první třetině načrtává obraz hermetické tradice mezi antikou a Ficinovým latinským překladem Corpus Hermeticum v 15. století. V řečišti mohutného myšlenkového proudu, jenž odtud vyvěrá, spatřuje Yatesová také zdroje Brunova magicko-filosofického myšlení, které je jedním z nejklasičtějších a nejznámějších jeho produktů. Poslední třetina bezmála pětisetstránkové knihy je věnována ohlasům Brunova myšlení a tradice hermetismu, která se záhy konfrontuje s novým, karteziánským pojímáním světa. To fascinujícím způsobem předvádí závěrečná polemika mezi Descartovým stoupencem Mersennem a přesvědčeným hermetikem Fluddem.

Povídka Popis jednoho zápasu je pravděpodobně nejstarším dochovaným textem Franze Kafky: byl nalezen její fragment datovaný do let 1904--1905, kdy bylo Kafkovi krátce po dvacítce. Stejně jako velká část Kafkova díla však spatřila světlo světa až díky Kafkově příteli Maxu Brodovi, který nerespektoval přání vyjádřené v Kafkově závěti, aby byla jeho nevydaná díla spálena. Jedná se o podivuhodný příběh putování a setkávání, příběh bez velkých metafor, v němž spíše než co jiného platí logika snů. Popis jednoho zápasu bývá označován jako brána do Kafkova světa, a touto metaforou by snad bylo možné charakterizovat celé jeho dílo i jeho život, jeho osobní zápas, který svádí proti podivně uspořádanému a omezenému světu.

V loňském roce poprvé vydaný deník mladé francouzské Židovky Hélene Berrové se stal bez nadsázky literární událostí, po francouzském vydání rychle následovaly překlady do řady světových jazyků. Zápisky inteligentní, citlivé a statečné mladé ženy umožňují

Jistý kritik -- neboť takoví lidé, říkám to s lítostí, existují – utrousil ohavnou poznámku o mém posledním románu, že obsahuje všechny staré wodehousovské postavy pod jinými jmény. Teď už ho pravděpodobně sežrali medvědi, jako děti, které se vysmívaly proroku Eliášovi. Ale jestli je stále ještě naživu, nebude moci vznést podobné obvinění proti Letní bouřce. Svou nadměrnou inteligencí převezl jsem tentokrát tohoto pána tím, že jsem uvedl všechny staré wodehousovské postavy pod stejnými jmény. Dovedu si představit, jak teď bude připadat sám sobě dokonale pošetilý.“ Těmito slovy uvádí autor svůj další román s krásným názvem Letní bouřka. Setkáme se zde s mnoha známými a oblíbenými postavami z dalších románů, dokonce i s Císařovnou z Blandingasu. Ale to čtenářům, kteří si oblíbili jemný wodehousovský humor vůbec nevadí, naopak je to pro ně zárukou kvality

Nová práce brněnské autorky, docentky dějin na Masarykově univerzitě, navazuje do jisté míry na její úspěšné Stěhování národů. Tentokrát se v ohnisku zájmu ocitá bezesporu nejvýznamnější i nejznámější z velkých etnik éry stěhování národů – Frankové. Pohled na dějiny tohoto národa, který zcela mimořádným způsobem ovlivnil běh evropských dějin, umožňuje vlastně zamyšlení nad samotnými kořeny dnešní Evropy. V centru zájmu J. Bednaříkové je především kultura a náboženství Franků. Centrální událostí, jedním z klíčových okamžiků evropských dějin vůbec, je křest franského vládce Chlodvíka, k němuž došlo kolem roku 500. Významu této události, jejímu místu v kontextu evropských dějin, četným otázkám a interpretacím s ní spojeným se v knize dostává zasloužené pozornosti. Ke slovu přichází hojnost dobových pramenů a dokumentů. Dalšími tématy jsou například sněmy franské církve a jejich význam, legendy, dědictví antiky v kultuře Franků. Kniha J. Bednaříkové představuje další podstatný příspěvek k poznávání kulturních a duchovních základů našeho kontinentu.

31. července 1944 vzlétl major Antoine de Saint-Expéry z vojenské letecké základny Borgo na Korsice a zamířil k jižní Francii. Z průzkumného letu se nikdy nevrátil. Veškeré snahy lokalizovat jeho letadlo se následujících téměř šedesát let setkávaly s neúspěchem. V roce 1998 uvízl v sítích marseilleského rybáře řetízkový náramek nezvěstného spisovatele. Krátce nato identifikoval hloubkový potápěč a archeolog Luc Vanrell v zóně skalnatých zátok nedaleko Marseille vrak jeho letadla. To byl začátek neuvěřitelné odysey vedené snahou pochopit, proč se stroj slavného spisovatele a letce našel tam, kde ho nikdy nikdo nehledal. Tento skutečný historický thriller líčí několikaleté pátrání skupinky nadšenců, plné nečekaných zvratů, jež probíhalo nejen ve Francii, ale i za jejími hranicemi. Jeho závěr s konečnou platností vyvrátil hypotézy, z nichž vyrostl mýtus o Saint-Exupéryho smrti. Francouzský spisovatel nespáchal sebevraždu ani se nedopustil chyby v řízení. Jeho stroj neměl technickou poruchu. Saint-Exupéry zemřel za Francii v boji. A kdo ho sestřelil?

31. července 1944 vzlétl major Antoine de Saint-Expéry z vojenské letecké základny Borgo na Korsice a zamířil k jižní Francii. Z průzkumného letu se nikdy nevrátil. Veškeré snahy lokalizovat jeho letadlo se následujících téměř šedesát let setkávaly s neúspěchem. V roce 1998 uvízl v sítích marseilleského rybáře řetízkový náramek nezvěstného spisovatele. Krátce nato identifikoval hloubkový potápěč a archeolog Luc Vanrell v zóně skalnatých zátok nedaleko Marseille vrak jeho letadla. To byl začátek neuvěřitelné odysey vedené snahou pochopit, proč se stroj slavného spisovatele a letce našel tam, kde ho nikdy nikdo nehledal. Tento skutečný historický thriller líčí několikaleté pátrání skupinky nadšenců, plné nečekaných zvratů, jež probíhalo nejen ve Francii, ale i za jejími hranicemi. Jeho závěr s konečnou platností vyvrátil hypotézy, z nichž vyrostl mýtus o Saint-Exupéryho smrti. Francouzský spisovatel nespáchal sebevraždu ani se nedopustil chyby v řízení. Jeho stroj neměl technickou poruchu. Saint-Exupéry zemřel za Francii v boji. A kdo ho sestřelil?

Strýc Fred, jinak lord Ickenham, má opět jednou pré. Tentokrát přijíždí pod cizím jménem Brabazon-Plank do sídla sira Aylmera Bostocka, jehož dceru si má brát jeho synovec Pongo. Pongo je už na místě a neuvedl se nejlépe – když předváděl, jak brazilští domorodci zabíjejí ptáky prakem, rozbil bustu svého hostitele. Pongo se rozhodne nahradit bustu jinou ze sídla Ickenhamů. Tuto bustu vytvořila bývalá Pongova snoubenka Sally a jsou v ní ukryté šperky, které chce Sallyin přítel propašovat z New Yorku. Sally chce bustu vyměnit za jinou, ale ve zmatku obě busty skončí ve sbírce sira Aylmera. Pro strýce Freda je to příležitost, aby uplatnil svoji vynalézavost a zařídil a) aby to dopadlo dobře s bustami, b) aby jeho synovec Pongo nechal plavat nynější snoubenku a vzal si tu předchozí, c) aby mohl soudcovat na soutěži roztomilých dětiček na místních oslavách. Velkou překážkou je místní konstábl, který ví, že strýc Fred není major Brabazon-Plank, a navíc si vzpomene, že zatkl údajného Brabazona-Planka a Ponga na psích závodech pod docela jinými jmény. Konstábl tedy nespouští venkovské sídlo z očí.

Jsou knihy, při jejichž čtení by člověk nevěřil, že může být jinak než hezky slunečno, s nebem do modra. A taková jsou všechna díla P.G.Wodehouse. Jméno tohoto anglického autora je pro milovníky humoristické literatury pojmeme. Žil v letech 1881-1975 a napsal přes šedesát románů, tři sta povídek, šestnáct divadelních her a třiadvacet muzikálů. Jeho práce se překládaly po celém světě a dosáhly obliby především díky vynalézavé a osobité slovní komice a nápaditým situačním gagům. Wodehousovou doménou je svět anglických rodových sídel, s poněkud natvrdlými erbovními pány, kteří by byli zcela ztraceni bez svých oddaných lišáckých komorníků.Psal románové cykly se svými nejzdařilejšímí postavami nebo okolo svých oblíbenýchlokalit, jako je řekněmě zámek Blandings. I v románě Až naprší a uschne se stává zámek Blandings dějištěm nečekaných příhod, v nichž klíčovou roli sehrají miláčkové místních urozených usedlíků- prasata, která mají získat ostruhy na zamědělské výstavě. Souběžně zde autor rozehrává četné epizodní příběhy, které nejdříve pořádně proplete, aby pak s tím větší potěchou dovedl vše k šťastnému konci.

Jsou knihy, při jejichž čtení by člověk nevěřil, že může být jinak než hezky slunečno, s nebem do modra. A taková jsou všechna díla P.G.Wodehouse. Jméno tohoto anglického autora je pro milovníky humoristické literatury pojmeme. Žil v letech 1881-1975 a napsal přes šedesát románů, tři sta povídek, šestnáct divadelních her a třiadvacet muzikálů. Jeho práce se překládaly po celém světě a dosáhly obliby především díky vynalézavé a osobité slovní komice a nápaditým situačním gagům. Wodehousovou doménou je svět anglických rodových sídel, s poněkud natvrdlými erbovními pány, kteří by byli zcela ztraceni bez svých oddaných lišáckých komorníků.Psal románové cykly se svými nejzdařilejšímí postavami nebo okolo svých oblíbenýchlokalit, jako je řekněmě zámek Blandings. I v románě Až naprší a uschne se stává zámek Blandings dějištěm nečekaných příhod, v nichž klíčovou roli sehrají miláčkové místních urozených usedlíků- prasata, která mají získat ostruhy na zamědělské výstavě. Souběžně zde autor rozehrává četné epizodní příběhy, které nejdříve pořádně proplete, aby pak s tím větší potěchou dovedl vše k šťastnému konci.

Neznámý člověk, který každý večer vyhlíží stejný vlak – zřejmě se z něj zachránil, když jej odváželi.. kam? Na popravu?… Novinář žádající trest smrti pro vraha dětí v okolí, aby se nakonec ukázalo, že je jím on sám…. Vzdělávací ústav, v němž všichni opakují jen jedno: poslušnost je svobodou. A další povídky o neznámých či zmizelých povoláních, rodinných dramatech, lidských úzkostech a selháních, jimiž se znovu českým čtenářům připomíná španělský autor J. J. Lozano. Každá povídka je malým literárním skvostem, a tak nepřekvapuje, že právě Věno po mé matce bylo v roce 2002 oceněno Cervantesovou cenou, kterou Španělsko prokazuje úctu a uznání svým největším spisovatelům. V drobných povídkách se autor dotýká témat, která prostupují v menší či větší míře všechna jeho díla: laciné modernosti, ztrátě hodnot, mizení řádu. Vždy mu byla blízká náboženská a sociální témata, a i když se nikdy nenechal unášet moderními literárními proudy, je nositelem všech nejvýznamnějších literárních cen Španělska a ve svých 79 letech hlasem, který má k dnešku stále co říct.

Anglická badatelka a znalkyně myšlení 16. a 17. století ve své slavné monografii odhaluje jeden z významných proudů duchovních dějin Evropy. V první třetině načrtává obraz hermetické tradice mezi antikou a Ficinovým latinským překladem Corpus Hermeticum v 15. století. V řečišti mohutného myšlenkového proudu, jenž odtud vyvěrá, spatřuje Yatesová také zdroje Brunova magicko-filosofického myšlení, které je jedním z nejklasičtějších a nejznámějších jeho produktů. Poslední třetina bezmála pětisetstránkové knihy je věnována ohlasům Brunova myšlení a tradice hermetismu, která se záhy konfrontuje s novým, karteziánským pojímáním světa. To fascinujícím způsobem předvádí závěrečná polemika mezi Descartovým stoupencem Mersennem a přesvědčeným hermetikem Fluddem.

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.