Vyšehrad strana 85 z 143

Šótecu (13811459) byl posledním významným představitelem básnické formy tanka. Buddhistický mnich ze samurajského rodu, jeden z nejplodnějších autorů v historii japonské literatury, jehož osobní sbírka Šókonšú (Kořeny trávy) zahrnuje dvacet tisíc bá sní, je českému čtenáři díky přebásnění Zdenky Švarcové a Zdenka Gerycha představen vůbec poprvé. Výbor ze Šótecuových veršů je klasicky uspořádán do čtyř oddílů podle ročních období. Typické motivy japonské poetiky se v básních spojují s motivy marn osti a pomíjivosti vlastními buddhistické životní cestě. Kniha volně navazuje na předchozí svazky vzniklé ve spolupráci Z. Švarcové a Z. Gerycha verše Ono no Komači (Do slov má láska odívá se) a mnicha Saigjóa (Odstíny smutku). Knihu doprovází zasvěcený doslov o autorovi a ilustrace.

Sbírka vtipných citátů a bonmotů určená všem, které začínají přibývající svíčky na narozeninovém dortu poněkud znervózňovat. Není důvod k panice, s touto knížkou vás ani vaše blízké padesátiny nezaskočí!

Jestliže hledáte zdravou a chutnou alternativu běžného stravování s prokázanými příznivým zdravotními účinky, jste na správné stopě: Roman Uhrin, bývalý šéfkuchař pražského řetězce prodejen a jídelen Country Life, ve své nové knize sepsal své nejoblí benější recepty na chutná a každému dostupná jídla. Díky autentické fotogalerii z jeho kuchyně i biozahrádky se sezónními druhy zdravých plodin se můžeme ponořit do tajů přípravy pokrmů přímo v domě autora a jeho rodiny. Atraktivitu této zdravé kuch ařky umocňuje jednoduchá a rychlá úprava receptů, které jsou navíc doplněny informacemi o léčebných účincích použitých potravin, vzorovými jídelníčky a občas i odbornými exkurzy. Recepty, jež kniha přináší, jsou doporučeny při predispozicích či při onemocnění srdce (infarkt, vysoký tlak, zvýšený cholesterol), dále rakovině, cukrovce, artróze, nadváze apod. V neposlední řadě jsou určené všem, kdo chtějí předejít civilizačním chorobám, ozvláštnit a ozdravit svůj jídelníček, či prostě fandům zdr avé výživy. Roman Uhrin vydal již sedm knih a natočil několik DVD a televizních kurzů věnovaných zdravé výživě a zdravotní osvětě. V roce 1997 založil síť dnes již více než padesáti Klubů zdraví, dodnes pracuje jako její koordinátor. Sám byl v minulo sti pacientem se závažnou nemocí a podpoře zdraví je logicky podřízena také jeho tvorba receptů. Kniha vychází ve spolupráci s Prameny zdraví, o.s.

Když se na Postupimské konferenci setkali zástupci vítězných mocností, oznámil prezident Truman Stalinovi, že Spojené státy disponují novou zbraní s mimořádně ničivým účinkem. Stalin však nedal najevo velké překvapení. O existenci atomové bomby dobře věděl a sovětští vědci již intenzivně pracovali na jejím vývoji. Za potřebné poznatky vděčili Klausi Fuchsovi, vědci, kterého lze označit za jednoho z nejúspěšnějších špionů v dějinách. Fuchs, nadaný matematik a zároveň člen německé komunistické strany, uprchl z nacistického Německa a následně byl pověřen klíčovými úkoly v rámci britského a amerického projektu vývoje nukleárních zbraní. V průběhu prací však předával tajné informace KGB. Když svůj úkol splnil, sám se roku 1950 udal britské tajné službě MI6. Jeho špionáž urychlila počátek studené války a dala vznik světu, který po celou jednu generaci žil ve stínu vzájemného nukleárního zastrašování světových velmocí.

Alsaský rodák Albert Schweitzer, lékař, filantrop, teolog, varhanní virtuos a hudební teoretik v jedné osobě, patří mezi ty nečetné postavy, které k sobě stále znovu poutají pozornost jak pro svůj životní příběh, tak pro svůj odkaz a dílo. Monografie německého evangelického teologa, historika a právníka, profesora univerzity v Lüneburgu, přináší komplexní zpracování bohaté a mnohostranné Schweitzerovy osobnosti. V chronologickém uspořádání sleduje základní etapy Schweitzerova života, jeho mládí a teologická studia, lásku k hudbě a zájem o osobnost Johanna Sebastiana Bacha, kterému věnoval přelomovou monografii, rozhodnutí stát se „pralesním doktorem“ a pobyty v gabunském Lambaréné, jeho rozsáhlé veřejné působení a politickou korespondenci. N. O. Oermann se pokouší odpovědět na mnohé dosud nezodpovězené otázky: Jak se stalo, že právě Schweitzerova pralesní nemocnice, jedna z mnoha, si získala takovou proslulost? Jak zapadala jeho filosofie kultury do myšlení doby a jaké bylo Schweitzerovo politické a strategické myšlení?

Básně napsané během pobytu v komunistickém vězení. Letošní rok je připomínkou významného kulturního výročí – 110 let od narození a 55 let od smrti Jana Zahradníčka, tvůrce expresivní, meditativní lyriky prostoupené křesťanskou spiritualitou. Básník, překladatel, publicista a esejista Jan Zahradníček patří mezi významné české básníky 20. století a je vrcholným představitelem české katolické poezie. V roce 1951 byl zatčen a v roce následujícím při vykonstruovaném procesu s katolickými spisovateli a intelektuály – B. Fučík, Z. Kalista, J. Knap, F. Křelina, L. Kuncíř aj. – odsouzen v Brně k 13 letům vězení. Jeho dílo odráží válečná a vězeňská traumata i tíživé osobní zážitky, jež se promítly do melancholie a smutku pro jeho básně charakteristické. Sbírku doplňuje doslov Miloše Doležala.

Alsaský rodák Albert Schweitzer, lékař, filantrop, teolog, varhanní virtuos a hudební teoretik v jedné osobě, patří mezi ty nečetné postavy, které k sobě stále znovu poutají pozornost jak pro svůj životní příběh, tak pro svůj odkaz a dílo. Monografie německého evangelického teologa, historika a právníka, profesora univerzity v Lüneburgu, přináší komplexní zpracování bohaté a mnohostranné Schweitzerovy osobnosti. V chronologickém uspořádání sleduje základní etapy Schweitzerova života, jeho mládí a teologická studia, lásku k hudbě a zájem o osobnost Johanna Sebastiana Bacha, kterému věnoval přelomovou monografii, rozhodnutí stát se „pralesním doktorem“ a pobyty v gabunském Lambaréné, jeho rozsáhlé veřejné působení a politickou korespondenci. N. O. Oermann se pokouší odpovědět na mnohé dosud nezodpovězené otázky: Jak se stalo, že právě Schweitzerova pralesní nemocnice, jedna z mnoha, si získala takovou proslulost? Jak zapadala jeho filosofie kultury do myšlení doby a jaké bylo Schweitzerovo politické a strategické myšlení?

Kniha Radovana Krátkého Bubáci s podtitulem Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel vyšla poprvé v roce 1961 a v paměti ji má v této podobě nejedna generace. V lehce rozpustilém duchu a s pomocí nepřekonatelných ilustrací Miroslava Váši nám autor přivádí před oči strašidla, přízraky a další roztodivná stvoření, která se zrodila v lidské fantazii. Kromě těch známějších, jako jsou Bazilišek, Bezhlavý jezdec, Diblík, Hejkal, Ježibaba, Klekánice či Meluzína, tu najdeme i Nemodlenku, Zimnici, Škrabinožku a Rýbrcoula. Svérázná encyklopedie, přinášející vyčerpávající přehled strašidel na našem území, je určena nejen pro děti a mládež.

Slavný italský básník a prozaik Francesco Petrarca (13041374) bývá považován za otce renesančního humanismu. Jedním z rozhodujících momentů jeho života se stalo jeho setkání s krásnou Laurou, do níž se platonicky zamiloval a jež se mu stala mohutnou inspirací podobně jako dříve Beatrice Dantovi. Lauře věnoval Petrarca řadu svých veršů, procítěné kancony či sonety Lauře představují snad nejčtenější součást jeho díla, které dodnes má svůj půvab. Zároveň je Petrarkova milostná lyrika prvním význ amným literárním svědectvím o proměně sebepojímání člověka končícího středověku: Petrarca sám sebe nechápe jen jako součást okolního celku, ale vyzvedá svou subjektivitu, hrouží se do svého vnitřního světa a líčí svár milostných citů ve svém nitru. V českém jazyce se překladu několika Petrarkových sonetů podjal již František Ladislav Čelakovský a Jaroslav Vrchlický. Z následujících jsme k novému vydání zvolili překlad Václava Renče z roku 1965.

Ve své komplexní monografii o historii Anežského kláštera, vydané ve druhém přepracovaném vydání ve Vyšehradu v roce 2011, doc. Helena Soukupová, uznávaná historička umění zaměřující se na řádovou architekturu středověku, představila dějiny a význam nejdůležitějšího Anežčina díla. Nyní autorka věnuje pozornost osobnosti Přemyslovny v bohatství jejích rozměrů: v její charitativní činnosti a založení špitálního řádu křížovníků s červenou hvězdou, kterým zajistila první organizovanou péči o nemocné na našem území, stejně jako její angažovanosti v řádu sv. Františka a založení prvního zaalpského kláštera klarisek a aktivního podílu na formování ženské části františkánského řádu. Autorka oceňuje Anežčin hluboký duchovní život a důslednost, ale v šímá si i jejího smyslu pro reprezentaci státu a přemyslovského rodu. Anežka Přemyslovna, jedna ze svatých ochránkyň českých zemí, spolu s králi Václavem I. a Přemyslem Otakarem II. napomohla včlenit Čechy mezi nejkulturnější země Evropy a v galerii velkých postav českých dějin jí patří nepřehlédnutelné místo.

Autor se zamýšlí v této své zatím poslední knize, k níž dalo podnět jeho vlastní onemocnění, nad dosavadními texty o vážném ohrožení života. Dospívá k stanovisku, že ,,dobrá smrt nemá nic společného se sebevraždou, nýbrž, že znamená lidsky důstojné ukončení života. Otázkám s tím spojeným je věnován i jeho nedávný rozhovor se známou německou moderátorkou Anne Willovou, který vysílala celoněmecká televize. Záznam této relace tvoří první část knihy. Následují úvahy a reakce posluchačů a na ně navazuje závěrečný oddíl, shrnující autorův postoj k mezní situaci lidského života.

Syndrom vyhoření neboli burn out je stav naprostého fyzického a duševního vyčerpání s možnými vážnými zdravotními důsledky. K do vyhořel, musel předtím hořet. M usel být zapálený pro svou většinou lidumilnou činnost. A le zapálíme-li svíčku na ob ou koncích, dostaneme sice dvakrát víc světla, vyhoří však za poloviční dobu. Tuto knihu napsal známý psychiatr dr. Radkin Honzák pro lidi, kteří mají pocit, že jsou pod silným tlakem stresorů a že by se mohli kandidáty vyhoření poměrně snadno stát: Pokud jste se ocitli v situaci, že plameny vašeho nadšení hodlají už strávit vás, je nezbytná nějaká změna. A jediné, co můžete změnit, jste vy samotní. To je blbé! A těžké! Ale je to jediné skutečně účinné řešení a stojí za to v každém věku! S píše než na rady typu to dělej to nedělej se dr. Honzák přitom zaměřuje na to, jak jít životem radostněji a vyhnout se pastem, které kupodivu na sebe nastražujeme nejhorlivěji, nejčastěji, nejvíc a nejefektivněji my sami. Nikdo totiž nedělá vě tší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl, a zcela si tak uzavírá možnosti poučit se a něco na sobě změnit. Živě a populárně napsaná knížka popisuje, co to syndrom vyhoření je a jak se rodí, přináší i tabulky s možností obodovat se v naší konkrétní situaci, ale hlavně pomáhá hledat cestu, jak z téhle šlamastyky ven.

vé poslední dílo Odpověď na Joba sepsal C. G. Jung roku 1952, devět let před svou smrtí. Tento významný text je psychologickým výkladem biblického příběhu o Bohem zkoušeném muži, který Jung považoval za milník v dlouhém historickém vývoji božského dramatu. Jung nemíní zkoumat text jako racionální teolog, ale pojímá jej jako dílo osobní, v němž ke slovu přichází vlastní emocionalita, subjektivní pocity čtenáře. Na podkladě Knihy Job se tehdy již slavný analytický psycholog snaží vypořádat se základními náboženskými otázkami, hledá odpověď na problém lidského utrpení, zkoumá vývoj samotného Boha, přesněji naší představy o něm: Jahve je mu symbolem nevědomí, je dobrem i zlem, Bohem milováníhodným i strašlivým, neomezeným božstvím bez sebereflexe. Celý další proces stvoření, na němž se Jahve podílí se svou družkou Sofií božskou Moudrostí, již potom vymění za Izrael, a následného Vtělení je procesem transformace božství, resp. lidského vědomí. I když podle Junga jsou Bůh a nevědomí hraniční, dále nedefinovatelné pojmy, jejichž vztah nelze s úplností vyčerpat, zřejmé je přinejmenším to, že obraz Boha nelze oddělit od jednoho z obsahu nevědomí, totiž od archetypu bytostného Já (Selbst). Z německého originálu přeložil Karel Plocek

Pokud si někdy rádi dopřejete porci starosvětského poklidu, kterému tak dobře sluší slunné odpoledne, nicnedělání a vyprávění zábavných příběhů, potom jste správně sáhli po povídkách anglického spisovatele, jehož všichni znají jako autora Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě) a navazujícího románu Tři muži na toulkách. Jerome Klapka Jerome byl autorem 49 knižních titulů a divadelních her, mezi nimiž jeho laskavé, jemných humorem prostoupené povídky mají své nepominutelné místo. A tak je jen dobře, že tyto drobné prózy vystupují ze stínu dvou Jeromových nejznámějších bestsellerů, a připomínají nápaditého autora, který měl četné následovníky, ale žádného předchůdce.

Nedostižný anglický humorista P. G. Wodehouse, od jehož smrti uplyne letos čtyřicet let, se stále těší čtenářské přízni, jakou by mu jeho současníci jistě záviděli, zvláště pak jeho kritici a odpůrci, jimž se uměl tak elegantně pomstít ve svých knihách. Pro ty, kteří se setkávají s tímto autorem poprvé, alespoň dva jeho charakteristické výroky: „Při pohledu na Horní Slezsko se člověk neubrání pomyšlení, jak asi vypadá to Dolní.“ „Přeji si pokoj v přízemí. Nevím, co bych si povídal s obsluhou výtahu.“ Wodehouse vytvořil ideální, neexistující svět plný slunce a dobré nálady a zabydlel ho originálními postavami, které se sobě sice podobají, ale každá má vždy i něco navíc. Stejně tak je tomu i v románu Henry a jeho hosté. Zde si každý přeje něčeho se zbavit, případně to hodit na krk nějakému nešťastníkovi. Příkladně zámecký pán Henry Paradene by rád vnutil své strašlivé venkovské sídlo americkému bratranci Wendellovi, sběrateli těžítek. Wendell, obdařený, nebo spíše obtížený, tetou Kelly, jež ho neustále uvádí do trapných situací, by byl nejraději, kdyby jeho a tetičku rozděloval nedozírný oceán. A pak tu máme Henryho neteř Jane, jež by nutně potřebovala setřást snoubence, z něhož se vyklubal nafrněný suchar, zatímco Bill by se ochotně, poté, co poznal Jane, zbavil staromládenectví. A její bratr… ale o tom už je celý příběh, který po mnohých zvratech dospěje k očekávanému šťastnému konci.

Křest svatého Vladimíra, poslední ze tří satirických veršovaných skladeb napsaných v době Havlíčkova pobytu ve vyhnanství v Brixenu, patří mezi nesmrtelnou klasiku české literatury. Mistr satirických epigramů v ní v roce 1855 zveršoval vyprávění středověkých spisů o příchodu křesťanství na Rus a vložil do ní svůj pohled na náboženství i na režim ruského samoděržaví a vůbec každou absolutistickou moc. Vsazení boha Peruna do šatlavy a jeho utopení vyvolá potřebu hledat nové říšské vyznání, je vypsán konkurz na nové náboženství a mezi ostatními vírami a sektami zaznívá i pověstný jezovitský marš… Stejně klasickými jako Havlíčkovy verše jsou dnes i ilustrace Františka Gellnera (1881 – asi 1914), osobnosti svým šlehavým a satirickým naturelem Havlíčkovy blízké. Ačkoli básník, prozaik, karikaturista a ilustrátor ilustroval Havlíčkovu poému již více než před sto lety, jeho obrazový doprovod nezestárl o nic víc než verše, se kterými tvoří nerozlučný celek.