E-knihy - Eseje, úvahy, štúdie strana 6 z 11

Náhodné úvahy sú zbierkou päťdesiatich dvoch rôznorodých fragmentov, čerpajúcich zo skúseností a poetiky, intuície a autobiografie. Názvy týchto krátkych textov vytvárajú pohyblivú mapu, ktorú si musí poskladať samotný čitateľ. Opis nespavosti plynulo prechádza k potrebe písať, tri bodky k zbabelosti, príťažlivosť amerického herca k autonómii umeleckého diela, trauma zo sťahovania k emancipácii žien. Snaha ísť do hĺbky, hľadať v podvedomí, napokon vedie k tomu, aby sme uvideli ženskú skúsenosť ako úžasný, ešte čiastočne neodhalený obraz. Náhodné úvahy idú ďalej než patriarchálna predstavivosť, rétorika emancipácie či spoločnosťou akceptované pocity.

Umenovedec a estetik, ale aj filozof, axiológ a psychológ Marian Váross patril medzi najvzdelanejších Slovákov druhej polovice 20. storočia. Výber z jeho publicistickej tvorby – zbierka esejí a glos, úvahy o dialektike, človeku a strachu, o analógii v dejinách, viere a ideáloch, o spoločenských systémoch. O politike medzi privátnym a verejným, o reálnom (alibistickom) socializme či komunistickom cynizme, totalite a entropii, ale aj o fašizme a komunistickej xenofóbii, o postavení a pocitoch človeka v socialistickej prítomnosti – je aj po desaťročiach stále aktuálny pre kriticky mysliaceho čitateľa.

Francouzská básnířka a spisovatelka Raissa Maritainová (1883–1960) se zabývala otázkami poezie a umění i jednotlivými tvůrčími výkony v důležité části svého esejistického díla. Její manžel filosof Jacques Maritain (1882–1973) sám nebyl básník, ale poezie a umění tvořily důležitou součást jeho života a jeho teorie umění patří k nejoriginálnějším částem jeho filosofického díla. Maritainovi se také přátelili s řadou vynikajících básníků, spisovatelů, malířů či hudebních skladatelů, o čemž podává svědectví Raissa Maritainová v knize Velká přátelství.Kniha Situace poezie obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové: v eseji Smysl a jeho absence v poezii se věnuje otázce, co je básnický smysl a jakým způsobem je do něj integrován logický smysl (J. Maritain se o tento esej bude opírat v pasážích věnovaných básnickému a logickému smyslu v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii, 1953), esej Magie, poezie a mystika se, jak sám název napovídá, věnuje vztahu poezie a magie, ale je také příspěvkem do dobové diskuse o vztahu poezie a mystiky. Dvě eseje od Jacquesa Maritaina – Poetické poznání a Zkušenost básníka – načrtávají definici krásných umění jako vztahu umění a poezie, přičemž umění je chápáno jako jakési „tělo“ uměleckého díla a poezie jako jeho „duše“. Zásadním pro utváření této teorie byl přínos Jeana Cocteaua, který mezi lety 1923–1928 s Maritainem úzce spolupracoval (plodem spolupráce je Cocteauův Dopis Jacquesovi Maritainovi a Maritainova Odpověď Jeanu Cocteauovi). Poetická zkušenost či poetický smysl je základem umělecké tvorby, podle Maritaina jde o zvláštní druh poznání, jehož cílem není poznat, ale tvořit. Toto poznání není vyjádřitelné v idejích a soudech, je to spíš zkušenost než poznání – zkušenost věcí v nás a nás v nich, a to zkušenost tvůrčí, protože se chce vyjádřit a je vyjádřitelná jen v díle. Toto poznání nepředchází tvůrčí činnost ani není jejím předpokladem, ale je hluboce v ní, soupodstatné s pohybem k dílu. Maritainova definice díla na základě básnického smyslu, intuice či inspirace, která se probouzí v kontaktu subjektivity umělce s věcmi, je dostatečně volná, pružná, aby se dala aplikovat na všechny oblasti umění, jak dokládá pozdější rozpracování této teorie v Tvůrčí intuici v umění a poezii.

Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska - Paradýzo - Paradýzo ztracené a znovunalezené - Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, resp celé řady jazyků. V Gajstově smrti je „příběh" literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V „tradicích postmoderny" využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí. V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje „smrt", je postava „Gajsta" paradoxně ústřední a vypravěčkou je „vysloužilá prostitutka" Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových „alter ego", se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován „malý český svět" v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních „Ruslandu" a v „divokém Kardašistánu" - krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky „české kotlině" a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, „směšnost a hrůznost jsou sestry".

Eseje navazují na autorovu úspěšnou, odborníky i veřejností oceňovanou knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem. Veverka přehledně a čtivým způsobem mapuje dějiny teologického myšlení a osvětluje základní pojmy, jako je panteismus, deismus či teismus, a podrobně rozebírá rozmanité důkazy Boží exis­tence, jak byly vypracovány v různých obdobích evropské teologie a filozofie. Zvláštní pozornost věnuje teologickému myšlení 20. století, které reagovalo na rozvoj vědeckého poznání. Moderní teorie stvoření je tu představována zejména tzv. antropickým principem, případně Bohem velkého třesku. Autor však nezůstává jen u myšlení a teoretických konceptů. V několika kapitolách se věnuje reálným náboženstvím od animismu a polyteismu přes tři velká monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství, islám – až k jednotlivým vírám a mytologiím Východu. Veverka nezastírá kritičnost zejména vůči hlavním monoteistickým náboženstvím, ale zároveň má hluboké pochopení pro lidské hledání Boha a něčeho, co nás přesahuje.

Mistr hororu v teoretické studii svého oblíbeného žánru Knihu o hororu jako kulturním fenoménu napsal Stephen King s vervou a velkou láskou k tématu. Do podmanivého průvodce specifickým žánrem vložil pronikavé postřehy i upřímná vyznání, odhalil své zdroje inspirace a nabídl zasvěcené komentáře ke slavným i obskurním dílům. Čeho se bojíme? Kdo jsou lidé, kteří horor vyhledávají? O Draculovi či Frankensteinovi hovořil Stephen King už v původním vydání z roku 1981 a nyní se v dodatku z roku 2010 vyjadřuje i k novějším příběhům, jako je Záhada Blair Witch. Kniha je pro všechny, kteří horor nejen rádi čtou, ale také přemýšlejí o jeho významu.

Monografie shrnuje základní poznatky o metabolismu cizorodých látek v organismu. Popisuje metabolické přeměny léčiv a jiných xenobiotik, hlavní biotransformační enzymy a transportní systémy, které se metabolismu xenobiotik účastní, a faktory, které tento metabolismus ovlivňují. Publikace je primárně koncipována jako studijní materiál pro studenty Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy, avšak může být dobrým zdrojem základních informací také pro studenty a pracovníky z jiných medicínsko-biologických oborů. Druhé, upravené a rozšířené vydání

Obnovení demokracie a občanské společnosti v České republice po roce 1990 přineslo i nové výzvy pro utváření veřejného prostoru v obcích. Předložená studie zkoumá utváření veřejného prostoru v Liberci-Ruprechticích skrze dvouletý interdisciplinární výzkum sociologů, filosofů a architektů. Výzkum vedla Katedra filosofie z Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické na Technické univerzitě v Liberci a byl prováděn ve spolupráci s Institutem sociologických studií Univerzity Karlovy. Výzkum se soustředil na sběr mentálních map a provedl jejich komplexní vyhodnocení odborníky z různých oblastí. Studie zkoumala prozatím opomíjenou oblast mentálních map dětí a jejich vnímání veřejného prostoru. Z průniku oral history přístupu a techniky mentálního mapování vznikla při výzkumu nová kategorie tzv. „vzpomínkových map“. Studie dále analyzovala funkci a dynamiku alternativních veřejných prostorů, které v této části Liberce neformálně vznikají. Autoři navrhli novou metodiku výuky na základní škole, která pomáhá dětem najít kladný vztah k veřejnému prostoru a k jeho hodnotám. Závěrečnou kapitolu tvoří architektonické návrhy studentů Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, které utvářejí veřejný prostor jak podle výzkumu v terénu, tak i podle teoretického zhodnocení výsledků výzkumu.

Dotisk poslední knížky dětského psychologa Zdeňka Matějčka seznamuje s jeho názory, postřehy a stanovisky. Profesor Matějček čtenářům především sděluje mnohé z toho, co se během své bohaté praxe dozvěděl o zákonitostech, s nimiž je spjata dětská výchova, o dětské psychologii či dětském myšlení. Zároveň se zasvěceně, ale i čtenářsky přístupně, vyjadřuje k různým otázkám, s nimiž se znova a znova setkáváme ve svém každodenním střetávání s dětským světem.

Druhé vydání zahrnuje deset esejí o vývoji lidského mozku před narozením, v kojeneckém, batolecím, předškolním a školním věku včetně dospívání. Snažil jsem se v nich uchovat čtyři základní směry poznání z vydání prvního: hluboké zakořenění duševních funkcí našeho druhu v evoluční minulosti sahající do hloubky desítek milionů let; skutečnost, že děti ještě před narozením a počínaje prvními okamžiky po něm „vědí“, aniž by si to uvědomovaly a byly s to přímo sdělit, podstatně víc, než si donedávna uměl kdokoli představit; vývoj niterného života vlivem zevního prostředí, zejména vztahem nejmenších dětí a maminek, jemuž se říká vazba; skupinu objevů dokazujících vzájemný vztah empatie, mentalizace a sebeuvědomování, kořenů lidství. Nové poznatky jsem se pokusil sloučit se staršími, překonané vyřadit. Všechny kapitoly jsou informačně prohloubené, zvláštní prostor je věnován inteligenci, vývoji jáství a vývoji vztahu mezi jedincem a skupinou.

Sborník Žánry a průniky literatury faktu obsahuje příspěvky předních odborníků a teoretiků zabývajících se fenoménem literatury faktu, které byly proneseny na mezinárodní konferenci k tomuto tématu v říjnu roku 2017 v Malé aule Karolina Univerzity Karlovy. Konference byla iniciována Institutem komunikačních studií a žurnalistiky při FSV UK, Univerzitou Karlovou a Klubem autorů literatury faktu. Úkolem nebylo teoreticky definovat žánr literatury faktu, ale nabídnout všem účastníkům široký pohled na pestrou škálu stylů, záměrů i perspektiv vědeckých, uměleckých a zejména faktografických. A ať již se jedná o postoj, který vyvěrá z národní mentality, tradice, vnímání úlohy literatury, publicistiky, vlastní profese či z teoretického zkoumání, pak před autory a odborníky stojí kromě tvůrčí odpovědnosti i důležitá výzva. Opírat se o základy a zásady tohoto žánru, uvádět a bránit pravdu o minulosti i přítomnosti, fakta respektovat, verifikovat a dát jim prostor, aby měla své hodnoty a smysl. Knižní vydání příspěvků svědčí nejen o zajímavém pokusu konfrontovat navzájem pohledy a názory na literaturu faktu, ale i o jejím významu a roli v dnešním světě.

Nová kniha Františka Koukolíka vznikla jako záměr předat vlastní životní zkušenost svým vnoučatům. Autor se v ní pokusil zachytit, čím se zabývá přes půl století. Seskupil tu svá tradiční témata, zformuloval je však stručně a seřadil pro přehlednost podle abecedy. Knihu koncipoval jako mapu cesty za pochopením lidské nátury. Je plná faktů a souvislostí. V úvodní části poznamenává: „Zeptáte-li se mne, o čem knížka je, odpovím: o svobodě.“ Není to vždy veselé čtení, ale protože lidé vždy poslouchají raději to, co je příjemné a co chtějí slyšet, autor se snaží být věcný, dobře ví, že většina událostí v dějinách prostě příjemná není. Současné velmocenské špičky umějí téměř kohokoli přimět, aby něco udělal proti své vůli. Moc je sladká a dav se nechá snadno zmanipulovat. Byli a jsou lidé, pro něž je závislost na moci silnější, než je závislost na jakémkoli druhu drogy. Výsledkem může být kolaps civilizace. Už se zase schyluje k novým válkám. I v Evropě. Současná Evropa a její kultura jsou znovu ohroženy řízenou invazí náboženských i jiných fundamentalismů. Spolu s autorem nám nezbývá než věřit, že nepřestaneme racionálně uvažovat. Nestalo se to přece ani v těch dosud nejtemnějších staletích. Avšak vynález jaderných zbraní může věčné soupeření o zdroje ukončit i s existencí našeho druhu. Nyní před námi všemi na celé planetě stojí tři jednoduché, ale zásadní otázky: Přežijeme? Dokážeme být dobrými lidmi užívajícími zdravý a současně srdcem prostoupený rozum? Dokážeme být navíc sami sebou? Autor na tyto otázky odpovídá optimisticky: „V první doufám. Druhému bych rád věřil. Třetí bych vám přál.“

V knize s lehce výhrůžným názvem Poslední slovo má Jan Rejžek! najdou čtenáři vydatnou dávku více než tří set sloupků ze let 2010 až 2015, publikovaných v Lidových novinách. Již třetí soubor sebraných „posledních slov“ nemilosrdného glosátora a „zuřivce“ Jana Rejžka představuje svého autora nejen jako neurvalce a nepřítele středního proudu populární hudby a některých jeho zpěvaček, jak píše v předmluvě Jiří Peňás, ale i jako člověka, který stále něco hledá, je něčím zaujatý, něco pozorně sleduje, něčím se zabývá, ba je tím i posedlý. Rejžkův záběr v sledování a glosování literatury, hudby, filmu, divadla, ale i fotbalu budí po léta respekt a obdiv, jeho psaní pravidelně vyvolává emoce v široké škále - od fanouškovského obdivu po čirý děs. S Rejžkem je možno souhlasit, je možno s ním nesouhlasit, ale vždy je dobré jeho texty číst a přemýšlet nad nimi.

Většinu textu této knihy tvoří dialog, tedy forma, kterou si oblíbili staří učenci (Platón, Sokrates, Galileo a další). Jde o upřímný, někdy až neúprosný slovní ping-pong dvou vzdělanců, z nichž jeden se stylizuje spíše do role nerudného pesimisty, druhý, o generaci starší, pak zůstává sám sebou, tedy laskavým optimistou.„Pan profesor se v mých očích hodně blíží ideálu člověka chytrého, moudrého i hodného zároveň. Díky této vzácné konjunkci osobních vlastností disponuje humanismem nadobyčej zažitým, rozvinutým hlubokými životními zkušenostmi - a to nejen těmi dobrými. Povídat si s ním pro mě bylo nesmírně poučné i povzbuzující,“ říká o Ctiradu Johnovi jeho „zpovědník“ František Houdek. Nu, a tito dva lidští antipodi se baví - o učení, vědě, medicíně, kariéře, ale i o lásce, cti, odpovědnosti nebo stáří a smrti, a samozřejmě také o společnosti. Své názory dokládají množstvím příkladů ze života i z literatury.

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu, eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější. Jiří Kratochvil

Zájem o předchozí dvě knihy sloupků-odpovědí profesora Cyrila Höschla potvrzuje, že v dnešní zrychlené době našinec uvítá u svých znepokojivých dotazů především odpovědi stručné a jasné. A přesně takové Höschlovy sloupky již léta jsou. Autor jako zkušený pedagog nabízí nadhled a přesné formulace s darem srozumitelnosti a humoru, nezapře rovněž svoji profesi zkušeného psychiatra, pomůže a mnohdy i pohladí po duši. Kniha České kružítko přináší další dvě stovky krátkých sloupků Cyrila Höschla z let 2011 až 2015, které mají zároveň komentující a výkladový charakter a vznikaly jako odpovědi na otázky čtenářů časopisu Reflex.

Môže sa stať kresťanská viera pevným kompasom v súčasných životných a spoločenských dilemách? Nepôsobí táto otázka ako anachronizmus? Slovenský teológ a publicista Miroslav Kocúr vstupuje vo svojej eseji Keď naivita vyhráva do otvoreného dialógu so svojimi čitateľmi. Jeho skica je intímnou spoveďou či meditáciou o životných prechodových rituáloch veriaceho kresťana na ceste životom – od krstu až po posledné pomazanie. Miroslav Kocúr uvažuje o tom, ako naša pokrivená a zle pochopená viera ohrozuje súčasný svet a zároveň hľadá cestu, ako by sa kresťanská viera mohla stať zdrojom našej individuálnej i spoločenskej obnovy. Výzvy doby, v ktorej žijeme, môžeme prijať a využiť aj ako príležitosť na hľadanie nových riešení. Ich zdrojom môže byť prekvapivo práve kresťanská tradícia a budúcnosti otvorená osobná viera.

Čítanie o potulkách strácaní sa a rôznych využitiach neznáma od autorky knihy Muži mi to vysvetlia. Zbierka autobiografických esejí Sprievodca strácaním sa vychádza z príznačných momentov a vzťahov v autorkinom živote, na základe ktorých skúma témy neistoty, dôvery, straty, pamäti, túžby a miesta. Rebecca Solnit sa zaujíma o príbehy, pomocou ktorých sa orientujeme vo svete, a miesta od divočiny po mestá, ktorými prechádzame, keď sami seba nachádzame alebo strácame. Jej rozprávanie je hlboko osobné, no prepojené so všeobecnejšími príbehmi od zajateckej prózy amerických novousadlíkov po využívanie modrej na renesančných obrazoch, nehovoriac o stretnutiach s korytnačkami, mníchmi, punkerkami, horami, púšťami a filmom Vertigo. Výsledkom je osobitá, inšpirujúca cesta objavov.

Aký prísľub nám dávajú rýchlo sa rozvíjajúce digitálne technológie pre zlepšenie nášho života? A neprerastú nám čoskoro cez hlavu? Slovenský IT špecialista Miroslav Pikus sa vo svojej eseji Počítač v meste pozrel na problematiku ich zavádzania do spoločnosti. Vynálezy ako sú inteligentné pouličné lampy či odpadkové koše so senzormi majú nepochybne potenciál spraviť naše okolie bezpečnejším, krajším a efektívnejšie spravovaným. Počítačové a telekomunikačné firmy, ktoré ich sebavedomo ponúkajú, si však neuvedomujú, že vhupli do už veľmi rozvinutého umenia a zabehnutého poznania o ľudskom spolužití. S nasadením týchto technológií v zložitom prostredí miest a obcí totiž súvisia aj rôzne ťažkosti či riziká a ich fungovanie treba chápať v kontexte celej ľudskej spoločnosti. Na mieste je otázka, či skutočne vieme, čo robíme. Rovnako netreba prehliadať jednoduché a bystré riešenia, ktoré nevyžadujú zložité technológie a máme ich poruke. Múdre mesto nevytvorí sám magistrát. Ale ani korporácie, či aktivisti. Dokážu to len všetci spolu a budú im v tom musieť pomôcť tí najdôležitejší – obyvatelia. Lebo čo je mesto, ak nie jeho ľudia?