E-knihy - Fejtóny, rozhovory, reportáže strana 2 z 22

Kdo jiný by měl vyprávět o zločinech 90. let než Josef Klíma? Legenda investigativní novinařiny se vrací k podcastu České podsvětí a popisuje zásadní kauzy z 90. let: navštívíte s ním Discoland Ivana Jonáka, nahlédnete pod pokličku ruskojazyčných mafií, připomenete si řádění Ivana Roubala či Orlických vrahů a posvítíte si na Radovana Krejčíře i Františka Mrázka. Josef Klíma původní materiál podcastů prohloubil, rozšířil o výpovědi vyšetřovatelů a doplnil obrazovou přílohou.

Novinářka Barbora Postránecká a fotografka Jana Plavec zachytily příběhy těch, kterým osud nadělil těžký začátek života. Jaké to je vyrůstat v dětském domově? Co dítě prožívá, když najde novou rodinu? A co všechno obnáší pěstounství či adopce? Aby vás osudy v této knize zasáhly, nemusíte hned uvažovat o náhradním rodičovství. Životy protagonistů totiž mnohdy nemají daleko k románovým zápletkám – a dokládají, jak moc záleží na tom, aby měl člověk během dětství u sebe někoho blízkého.

Zločin nikdy nespí a teď přinese řadu bezesných nocí i vám! Elitní detektiv z pražské mordparty Jan Štoček opět zapátral v paměti a vytáhl na světlo světa další zásadní případy své kriminalistické kariéry. Spolu s Lucií Bechynkovou, zakladatelkou oceňovaného podcastu Opravdové zločiny, vás zavede přímo na místo činu. Jak probíhalo vyšetřování mediálně známých případů a co šokuje i otrlého kriminalistu? To a mnoho dalšího zjistíte ve strhujícím vyprávění o všech podobách policejní práce.

Není to žádná fata morgána – před očima se jim skutečně objevují obrysy vysněného ráje. Daleko za sebou nechávají československou bídu a vyrážejí za voláním svého srdce: do Sovětského svazu. Tři sta Slováků a Čechů nastoupilo 29. března 1925 v Žilině do vlaku, aby se vydali na dlouhou dobrodružnou cestu do střední Asie. Byl mezi nimi i Amerikou zklamaný Štefan Dubček s manželkou a čtyřletým synem Alexandrem. Co je vyhnalo tak daleko? Především víra, že v Sovětském svazu zažijí to, co doma neznali – úctu k dělníkům a dostatek práce. V průběhu příštích sedmi let odešlo do dnešního Biškeku více než tisíc lidí z Československa a stvořili družstvo Interhelpo. Slovenský novinář Lukáš Onderčanin ve své historické reportáži Utopie v Leninově zahradě sleduje příběh československého družstva, které vzniklo v dalekém Kyrgyzstánu, aby pomohlo budovat Sovětský svaz. Ze střípků mnoha lidských osudů skládá poutavou mozaiku celé existence československé komuny pod štíty Ťan-šanu, která mezi lety 1925 a 1945 zažila těžké začátky, období rozkvětu, menší a větší vzpoury a nakonec definitivní rozpad. Je to kniha nejen o síle agitace, ale i skutečné moci nezničitelných snů.

Make Královec Czech Again! Co ale doopravdy víme o dějinách Kaliningradu? Donedávna to byl jen kus Ruska mezi Polskem a Litvou, dnes možná základna pro útok na Západ. Píše se nová kapitola kaliningradských dějin – stejně jako pruské kořeny překryla sovětizace. O Přemyslu Otakarovi II. mluví především Češi, nejslavnějším rodákem z Königsbergu je samozřejmě Immanuel Kant. I jeho pomník se ale setkal – jako připomínka německé minulosti – s vandalismem. Na druhou stranu kaliningradští Rusové neradi vidí, když se do enklávy stěhují lidé z Petrohradu nebo Moskvy. Ještě nedávná prostupnost hranic jim dávala pocit větší sounáležitosti s Evropou a určité výjimečnosti. Dnes však vidíme především taktické rakety Iskander rozmístěné na hranicích NATO. To všechno je Kaliningrad, jeden z klíčů k tomu, jak porozumět další části mozaiky zvané Ruska federace. Reportáž polské rusistky Pauliny Siegień vychází z jejích častých novinářských cest do Kaliningradu v době před covidem a ruskou invazí na Ukrajinu a fascinací komplikovanou historií města.

Delí ich len pár desiatok metrov, no každá sa nachádza v inom časovom pásme. Aký paradox! Veď slnko nad nimi vychádza i zapadá v rovnakom čase. Príbeh rozdelenej dediny Veľké a Malé Slemence, ktorú po druhej svetovej vojne – povedané slovami hrdinu filmu Hranica z roku 2009 – Sovieti rozkrojili ako bochník chleba, pozná v pohraničí každý. Jej obyvatelia boli ako vystrihnutí z anekdoty o dedinčanovi žijúcom v niekoľkých štátoch bez toho, aby vystrčil päty z dvora. Obec s vyše šesťstoročnou históriou napokon doplatila na povojnovú sovietsku mocenskú expanziu. Keď sa Sovietom v roku 1944 podarilo dostať za karpatský oblúk, už sa z územia, v minulosti patriaceho najskôr rakúsko-uhorskej monarchii a neskôr na dvadsať rokov medzivojnovému Československu, nestiahli. Naopak, Moskva a Praha podpísali 29. júna 1945 zmluvu o tom, že sa Zakarpatská Ukrajina (československá ústava poznala toto územie pod názvom Podkarpatská Rus, pozn. autorky) stane súčasťou Ukrajinskej sovietskej socialistickej republiky. Priestor, kde predtým nestála žiadna hranica, začali vytyčovať hraničnými zábranami. Stavali sa strážne veže, naťahoval sa ostnatý drôt. Reportážna kniha Hranica je druhým titulom Stanislavy Harkotovej, ktorej vlani vyšla zbierka reportáží z vojnovej Ukrajiny Ešte sme nezomreli. Reportérka Aktuality.sk začala zaznamenávať obraz slovensko-ukrajinského pohraničia a osudy jeho obyvateľov krátko pred ruskou inváziou. Do krajiny existujúcej na pomyselnom okraji všetkého sa opäť vrátila na jeseň 2022, aby zistila, ako veľká vojna zmenila jej perspektívy. Príbehy zo slovensko-ukrajinského pohraničia ilustrujú fotografie Zuzany Gogovej.

O tom, že Fínsko je krajinou tisícich jazier, Santa Clausa a nie veľmi prívetivej klímy, počul snáď každý. Ale viete, prečo si Fíni mýlia bežkovanie a lyžovanie, alebo že si môžete privolať fínskeho peňažného škriatka? Koľko odraziek je už príliš veľa aj na Fína? Čím to je, že tomuto národu sú blízki Japonci, pričom to platí aj naopak? Ako prebieha fínsky saunový teambuilding? Toto i všeličo iné sa dočítate v knihe od mladej Slovenky Michaely, ktorá sa presťahovala do temného a studeného Fínska, do krajiny mĺkvych ľudí, prohibície, mýtov a legiend, zateplených šuštiakov, hríbovo-čučoriedkových lesov – a manželovho rodiska. Autorka vám štýlom jej vlastným vyrozpráva svoje zážitky zo života v tomto severskom štáte, k tomu pripojí množstvo kurióznych i vtipných postrehov, cenných rád a prezradí tiež viacero pikošiek a miestnych vychytávok, ktoré si obľúbite možno aj vy. Dozviete sa tak viac o rodinnom živote vo Fínsku, o Kalevale, všemocných haalari, fínskom dizajne, fínčine a, pravdaže, aj o saunovaní a (ne)chutnom fínskom jedle. A určite sa naučíte aj čo-to po fínsky. Tak teda hor sa na zasnežený sever!

Rok 1961 je v první řadě rokem velkých příběhů. Je to rok, kdy člověk poprvé vzlétl do vesmíru, ale také rok, kdy Berlín, Evropu i celý svět rozdělila zeď. První rok „šedesátek“ jako by svou ambivalentností předznamenával celé nadcházející desetiletí – desetiletí velkých nadějí i hlubokých zklamání. Zavzpomínejme společně na rok, kdy Otto Wichterle s pomocí stavebnice Merkur dokončil vývoj kontaktních čoček, kdy na území lidojedů zmizel dědic rodiny Rockefellerů a počet obyvatel Země dosáhl tří miliard.

Rok 1981 bychom asi nejlépe charakterizovali termínem stojaté vody. V klubech zní svižné disko Michala Davida, Jiří Menzel natáčí Postřižiny a nikoho ani ve snu nenapadne, že ti, kteří v tomto roce přijdou na svět, oslaví své deváté narozeniny ve světě úplně jiném. Pojďme tedy zavzpomínat na rok, kdy miliony diváků sledovaly velkolepou svatbu britského následníka trůnu s Dianou Spencerovou, na amerického prezidenta zaútočil atentátník a v Bulharsku otevřeli lastuří farmu.

Rok 1950 patří k těm temnějším. Vrcholily politické procesy i studená válka. Velké dějiny zažívaly své velké dny. Ale i v tomto čase si mezi balvany velkých historických událostí razí cestu proud běžného života. Na Barrandově natáčejí Temno a v Karlíně se hraje Nebe na zemi. Na pražském Vítkově je odhalena monumentální socha Jana Žižky, cestovatelé Hanzelka a Zikmund se po třech letech vracejí do Prahy a Emil Zátopek vyhrává jeden závod za druhým.

Rok 1951 patří k těm, které opravdu nemají dobrou pověst. Politické procesy jsou v plném proudu, studená válka zuří na obou stranách železné opony. Jenže i v těch nejtemnějších časech existují střípky radosti. A tou největší je vždy příchod nového života. Desetitisíce těch, kteří právě tehdy spatřili světlo světa, mohou zavzpomínat - a jejich blízcí s nimi - na dobu, kdy docent Skála vymýšlel celosvětově uznávaný koncept protialkoholních stanic a ve školách se objevily žákovské knížky.

Severná Kórea je dokonalým zhmotnením orwellovskej antiutópie z románu 1984. Milióny Kórejčanov a Kórejčaniek však žije túto surreálnu realitu ako svoju každodennosť a navyše – mnohí z nich sú presvedčení o tom, že zvyšku sveta naozaj nemajú čo závidieť. Pretože sami žijú v raji. A presne o tom je táto kniha. Režim Kórejskej ľudovodemokratickej republiky nastolený v roku 1945 je nepochybne najtvrdším a najtotalitnejším systémom v súčasnom svete. Americká reportérka Barbara Demick nás vo svojej knihe Nie je čo závidieť pozýva na exkurziu do životov obyčajných Kórejčanov a Kórejčaniek, do ich obyčajnej každodennosti, o ktorej väčšina z nás nemá ani poňatia. A práve cez príbehy tých najobyčajnejších preniká Barbara Demick severokórejskému režimu hlboko pod kožu. Kniha zachytáva chaotické obdobie po smrti Kim Ir-sena, keď sa k moci dostal jeho syn Kim Čong-Il a v krajine nastal nepredstaviteľný hladomor, ktorý zabil pätinu obyvateľstva a zásadne zvýšil počet ilegálnych utečencov z tohto komunistického raja. Barbara Demick skladá portrét Severnej Kórey z príbehov šiestich hrdinov a hrdiniek z mesta Čongdžin, ktorým sa napokon podarilo z krajiny utiecť. Rozpráva o vplyve propagandy, o falšovaní reality, o sile zvyku, ktorá je často mocnejšia ako zdravý rozum. Barbara Demick, prvá šéfka redakcie Los Angeles Times v Pekingu, strávila pri práci na tejto knihe šesť rokov. Na základe rozhovorov s utečencami, prepašovaných fotografií či videozáznamov zrekonštruovala život v krajine, ktoré nie je dostupné pre nikoho, okrem jeho obyvateľov. A ponúka nám zároveň aj pozoruhodný portrét Čongdžinu, tretieho najväčšieho severokórejského mesta. Každodennou severokórejskou realitou je bezhraničné uctievanie vodcu a strany, práca za mizernú alebo žiadnu mzdu a všadeprítomný strach. Kto neudáva, bude udaný. Kto neutečie, zomrie vo falošnej viere, že svoj život prežil v raji.

Monstrum Gary Ridgway – dvacetileté pátrání po nejaktivnějším vrahovi Ameriky V tomto provokativním a překvapujícím příběhu investigativní žurnalistiky se Ann Rule, legendární spisovatelka žánru true crime ponořila do bezmála dvacetiletého honu za nejaktivnějším a nejděsivějším sériovým vrahem Ameriky, Garym Ridgwayem. V roce 1982 byla nedaleko břehu washingtonské Zelené řeky nalezena mrtvola mladé dívky. Detektivové později zjistili, že tělo patřilo Wendy Coffieldové, prostitutce, jejímž rajónem byla nedaleká dálnice. V tu chvíli ještě neměl nikdo ani tušení, že se krutou smrtí šestnáctileté dívky roztáčí nekonečná série vražd, které budou děsit okolí Seattlu téměř dvě desetiletí. Na základě důkladného výzkumu nás Ann Rule strhujícím způsobem vtahuje do pátrání po Zabijákovi od Zelené řeky, děsivém přízraku, který obsesivně zabíjel mladé ženy a dlouhá léta unikal místní policii i FBI. Od hledání pomoci u již vězněného sériového vraha Teda Bundyho až po hrozivý okamžik, kdy Ann Rule došlo, že se zdánlivě nepolapitelný škrtič účastnil jejích přednášek, je Zabiják od Zelené řeky napínavé a nezapomenutelné vyprávění o brutálních a bezcitných zločinech. Gary Ridgway vykonával svou "kariéru" stroje na zabíjení dvacet let. Jeho děsivá schopnost vylákat své oběti na smrt a ukrýt jejich těla ho činila mnohem nebezpečnějším než kteréhokoli jiného sériového vraha. Mrazivý pohled na nejtemnější stránky lidské povahy je jedna z nejdůležitějších a nejosobnějších knih dlouhé kariéry Ann Rule.

Sebevraždy, vyhrocené konflikty, zadržování rukojmích… to vše je pro policejního vyjednavače denním chlebem. Policista Karel Pošíval je jedním z těch, kteří zachraňují lidské životy nasloucháním a mluvením. V otevřeném rozhovoru vypráví o svých nejzajímavějších případech, vysvětluje techniky vyjednávání a ukazuje, jak je využít i v běžných situacích. Poznejte zblízka práci policejního vyjednavače a zjistěte, jak mohou různé vyjednávací postupy obohatit i váš život!

Juraj Buzalka je sociálny antropológ, pôsobí na Univerzite Komenského v Bratislave a venuje sa témam spoločenských a kultúrnych zmien a politických hnutí. V knihe Postsedliaci: Slovenský ľudový protest sa nemilosrdne pozerá na Slovákov, vecne a kriticky komentuje naše ilúzie o sebe i naše utkvelé predstavy o fungovaní sveta. Kľúčové udalosti slovenských dejín aj súčasného života glosuje s nadhľadom a oslobodzujúcim ostrovtipom. A kto sú postsedliaci? Postsedliaci sú moderní Slováci, ktorí veria v ideál domoviny z agrárnych čias a podľa toho sa aj správajú. Vyznávajú svoje vidiecke hodnoty, ktoré považujú za „tradičné“, volia populistických vodcov a sú často geopoliticky popletení. Cestujú po svete, ovládajú moderné technológie a žijú najkvalitnejší život, aký kedy žili príslušníci ich rodokmeňa. A aj tak majú pocit, že svet je k nim neláskavý, neberie ich vážne, a oni sa mu nemienia doprosovať. Melancholicky smútia za svetom, ktorý nikdy nebol. Ich stratégiou prežitia je nemať názor, teda pochopiteľná hra na istotu s cieľom udržať status quo – „len aby horšie nebolo“. V tejto knihe hľadáme spôsob, ako s nimi budovať spoločnú pokrokársku záhradu.

Kofola, kofča, kofolička. Prostě když jí milujete, není co řešit. Poprvé se objevila na trhu právě v březnu 1960. Ovšem rok 1960 byl důležitý i jinak. Chvilku před vypuknutím spartakiády byli propuštěni někteří političtí vězni, které režim zavřel za mříže v 50. letech. V Sovětském svazu, vzoru všech světových komunistických satelitů, vládl Nikita Chruščov. V naší zemi byl hlavou státu Antonín Novotný. Pojďme se ve vzpomínkách vrátit do doby všech, kteří se narodili v roce 1960.

Zavzpomínejte na rok, kdy jste se narodili, nebo který vám utkvěl v paměti. O jakých událostech se mluvilo v médiích, jaká auta byla v kurzu, kolik stál lístek na tramvaj nebo jak vypadala tehdejší Miss World? Připomeňte si oblíbené písně, dobovou reklamu i filmy, které běžely v kinech v roce 1968. Připomeňme si rok, kdy tanky armád Varšavské smlouvy ukončily pražské jaro a kdy Věra Čáslavská excelovala na OH v Mexiku.

Ty záběry obletěly svět. Pořádný chlap vylézá z vody a ochraptěle říká: „Já su tak šťastné, já su tak šťastné…“ Byl to František Venclovský Přerova, a své nepředstírané štěstí vyjádřil šťavnatou hanáčtinou. Ta věta časem zlidověla. Psal se červenec 1971 a on právě přeplaval jako první Čechoslovák kanál La Manche. Zavzpomínejme spolu na rok, kdy v naší zemi došlo k populační explozi a generaci narozené v té době se říká Husákovy děti, kdy Karel Gott na chvilku emigroval a vznikl první domácí počítač.

I když nekončí osmičkou, jako jiné osudové roky, byl letopočet 1989 pro naši zemi a její obyvatele přelomový. Znamenal totiž konec komunismu a pád železné opony, která se na západních hranicích začala hroutit jako domeček z karet. Byl to rok počátku velkých nadějí, radosti i slz. Jak jej prožívali slavní i obyčejní lidé, co se vše stalo nejenom u nás, ale i v zahraničí, co lidé měli rádi a co mít nemuseli? Ponořte se s námi do vzpomínek třicet let mladých.