Najnovšie - Fejtóny, rozhovory, reportáže strana 2 z 27

Čo robiť, keď sa nedostanete na vysokú školu a ponuka z úradu práce vám doslova vyrazí dych? Odskočíte si s kamošom na konkurz do rádia, po ktorom vám jeho programový šéf oznámi, že z vás moderátor „naozaj nikdy nebude“. Keď po otázke, či viete čítať, nechápavo prikývnete, v kutici oblepenej kartónmi od vajec vás bude dookola nútiť čítať rozprávkovú knihu. Aby po pár dňoch svojrázneho školenia usúdil, že môžete čítať ranné správy naživo. A vy začnete robiť v médiách bez toho, aby ste na to niekedy čo i len pomysleli. Žiaden splnený sen, iba zhoda náhod a z núdze cnosť. Taký bol v skratke začiatok novinárskeho príbehu Petra Bárdyho, ktorý vám namiesto klasického prológu otvorí pomyselné dvere do knihy s príznačným názvom Na východ od zdravého rozumu. Najnovší knižný titul vychádzajúci pod hlavičkou Aktuality.sk sa vymyká všetkému, čo sme doteraz vydali. A to nielen obsahom, ale aj grafickým spracovaním, papierom a tlačou. Prostredníctvom zbierky 22 esejí vstúpite do krajiny Dubčekových rožkov, rekreačných poukazov a bryndze, Tisovej vily s archívmi komunistickej tajnej služby či predvolebných, maďarských a iných gulášov. Peter Bárdy vo svojej najlepšej knihe nie je iba Petrom Bárdym, ktorého poznáte. Autorom politických bestsellerov o Zuzane Čaputovej, Robertovi Ficovi či Igorovi Matovičovi. Šéfredaktorom Aktuality.sk a politickým komentátorom. Je chalanom z robotníckej rodiny, ktorý sa síce stal novinárom náhodou, no je ním už takmer tri dekády. A vďaka tomu zažil na vlastnej koži mocenské hry „otcov zakladateľov“ na čele so svojho času neohrozeným Muftim aj moment, keď najväčší národovec Ján Slota spoznal internet. Keď sociálny demokrat Robert Fico vrátil do hry Mečiara aj Slotu. Keď Igor Matovič neporazil mafiánsky štát a otvoril bránu úradu vlády i dvere Národnej rady „našim ľuďom“. Na východ od zdravého rozumu je zbierka esejí – príbehov, z ktorých Peter Bárdy skladá obraz Slovenska. Smutný aj smiešny. Vážny aj vtipný. Láskavý aj (seba)ironický. Osobný aj celkom odosobnený. Peter Bárdy nebuduje mýtus o národe, ktorého DNA nosí hlboko v sebe, ani o svojej krajine, z ktorej nechce odísť, hoci to chvíľu zvažoval. Vrství na seba príhody o mostoch, z ktorých sa v detstve zhadzuje munícia z druhej svetovej vojny a ktoré sa v dospelosti menia na pseudomosty medzi Východom a Západom, ktoré rozdeľujú. On však nezostáva ani na jednom brehu: nie je proti ani za, nie je s „našimi“ ani „vašimi“ ľuďmi. Snaží sa postaviť most, po ktorom môžu chodiť všetci, a cez autentické a istým spôsobom univerzálne príbehy presahujúce hranice osobného zážitku nájsť reč. Nie spoločnú, jednoducho iba reč. Veď kto niekedy z mosta nepustil na cestu aspoň slinu či neprešiel v zamyslení na červenú?

Hans Asperger mal dve tváre. A tie tváre nemohli byť odlišnejšie. Na jednej strane uznávaný vedec, ktorý sa postaral o prevratné objavy v oblasti výskumu porúch autistického spektra. Na druhej strane človek, ktorý mal prsty v selekcii a vraždení detí v rámci nacistickej rasovej hygieny. Edith Sheffer vo svojej knihe Aspergerove deti mení spôsob, akým vnímame dejiny medicíny, vedeckú etiku i samotné porozumenie autizmu. V tejto knihe sa dozvieš: ako výskum Hansa Aspergera prispel k definícii porúch autistického spektra ako a prečo Asperger spolupracoval s nacistami a podporoval nacistickú ideológiu aká bola jeho úloha pri označovaní detí, ktoré boli posielané na smrť prečo tvrdil, že niektoré autistické deti sú pre spoločnosť užitočné a iné nie ako sa vedecký výskum môže v totalitnom režime zneužiť a aká je morálna zodpovednosť vedcov či je etické naďalej používať názov „Aspergerov syndróm“, keď jeho meno nesie kontroverzné historické spojenie Systematckému vyvražďovaniu miliónov ľudí v celej Európe predchádzala dôkladná selekcia. Podľa rasy, náboženstva, správania alebo fyzického stavu. Na jej základe sa nacisti rozhodovali, či človek prežije, alebo nie. Nacistickí psychiatri sa zameriavali na deti s rôznym typom myslenia – najmä na tie, o ktorých si mysleli, že im chýbajú sociálne zručnosti – a tvrdili, že v tretej ríši pre ne nie je miesto. Hans Asperger a jeho kolegovia sa snažili z niektorých „autistických“ detí vytvoriť produktívnych občanov, zatiaľ čo ostatné, ktoré považovali za neliečiteľné, presunuli do kliniky Spiegelgrund, jedného z hlavných stredísk na vraždenie detí v nacistickej tretej ríši. Edith Sheffer na základe archívnych materiálov, výpovedí a lekárskych záznamov vykresľuje znepokojivý obraz uznávaného lekára Hansa Aspergera. Jeho zvučné meno je dnes spájané predovšetkým s vnímaním porúch autistického spektra, no Asperger zároveň zohrával aktívnu úlohu pri selekcii detí odsúdených na smrť. Kniha Aspergerove deti poukazuje na to, ako totalitné režimy dokážu zneužiť vedecký výskum a zároveň sa pokúša pozrieť z celkom nového uhla aj na osobu samotného Hansa Aspergera.

Čo vám evokuje Severná Kórea? Ostnatý drôt pracovných táborov? Úsmevy šťastných detí v rovnošatách? Nečitateľné tváre božských vodcov? To všetko letmo poznáme z fotografií a filmov. Ale Severná Kórea, to sú aj životy obyčajných ľudí, ktorí sa jedného dňa rozhodli utiecť. Osem dramatických príbehov z najstráženejšej krajiny na svete prináša česká koreanistka Nina Špitálniková v pokračovaní úspešnej knihy Svedectvo o živote v KĽDR 2. Prečo sa rozhodol utiecť severokórejský vojak, ktorý bol odmalička presvedčený o tom, že služba v armáde je jeho životným poslaním? Čo prinútilo k úteku manželku dobre situovaného prominentného muža, ktorá mala všetko, čo potrebovala? A aká životná cesta priviedla na druhú stranu hranice pôrodnú dulu? Každý z nich má svoje dôvody, pre ktoré sa im útek javil ako jediná možnosť na prežitie. A útek im napokon umožnil vyrozprávať aj ich životné príbehy. Po úspechu svojej prvej knihy Svedectvo o živote v KĽDR prichádza česká koreanistka Nina Špitálniková s ešte hlbším, drsnejším a autentickejším pohľadom na každodenný život za múrmi najizolovanejšej krajiny sveta. V druhom pokračovaní unikátnych výpovedí odhaľuje nové príbehy ľudí, ktorých jediným „zločinom“ bola túžba po slobode, dôstojnosti a normálnom živote. Nájdete v nej osem výnimočne silných osobných príbehov severokórejských utečencov a utečeniek, v ktorých sa zrkadlí komplikovaná minulosť i prítomnosť tejto takmer neznámej krajiny. Sú to jedinečné svedectvá ľudí, ktorí podstatnú časť svojho života strávili v KĽDR, dôverne poznajú realitu všedných dní i neľútostný tlak zo strany režimu. Toto sú príbehy o ich obyčajných životoch, o tom, ako hlboko sa do myslí zarezáva severokórejská propaganda a aké náročné je dostať ju z hláv a sŕdc dokonca aj po rokoch na druhej strane hranice.

Tohle není jen kniha o IVF. Je to svědectví o odvaze, naději, zármutku i síle. Novinářka Lucie Ptáčková přináší rozhovory s těmi, které spojuje zkušenost s umělým oplodněním. Ať už mají za sebou negativní testy, potraty či porod mrtvého dítěte, ať už se dočkali svého potomka, nebo snahu o něj opustili – jsou to hrdinové. Čekejte bolest, smích i otevřenost, která místy bere dech. Pokud zrovna nesete těžký batoh IVF, či jste ho už odložili, ale stopy po popruzích budete mít už navždy – tahle kniha je pro vás.

Nezbytný reportážní průvodce pro cestu k Baltu, ale i kousek za polsko-českou hranici. Vyprávění o komplikovaném poválečném vztahu k nové zemi i vlastní identitě, které jako bychom znali z českých Sudet. Zbigniew Rokita klade desítky let nevyřčené otázky. Jeden tah perem posunul poválečné Polsko o dvě stě kilometrů na západ. To pero držel v ruce Stalin a ta země patřila předtím k německé Říši. Bývalá polská území na východě se zase stala součástí Sovětského svazu. Hranice se posunula, lidé jí museli následovat – Němci i Poláci. Ti druzí se najednou se ocitli v domech, kde třeba ještě někdo měl uvařený oběd na stole. Na stěnách visely fotky cizí rodiny. A architektura měla jiný ráz. Všude ty červené cihly. Jak dlouho ale ta hranice vydrží? To nikdo nevěděl a je těžké zabydlovat se v provizoriu, když navíc komunistická propaganda nelení a přichází s hesly o znovuzískaných územích, příběhy o dávných králích a jejich nárocích. Ještě komplikovanější je situace ve Slezsku, kde byly národnostní hranice mnohem méně ostré. Ve škole posloucháte o polském boji za svobodu proti německému útlaku, ale váš dědeček třeba musel narukovat do wehrmachtu a babička mluvila jazykem, který měl nejblíž k němčině. Jak se v tom vyznat? Pokud se vydáváte do hanzovního Gdaňsku, přístavního Štětína, na dlouhé písečné baltské pláže nebo objevujete dolnoslezská městečka a postindustriální Katovice, přibalte si knihu polského reportéra Zbigniewa Rokity, rodáka ze slezských Glivic. Pochopíte, v čem se liší tato část Polska od toho centrálního. Pochopíte odlišnost Odřanie a Vislanie – protože tyhle dvě řeky, Odra a Visla, symbolicky oddělují dvě země v jedné.

Jaká je souvislost mezi rajčatovým protlakem, tuňákem, sójou a vepřovým masem? V současné době se z těchto potravin staly komodity – jejich hodnotou není kvalita, ale schopnost generovat zisk nadnárodních kobylkových společností. V této globální hře prohráváme my všichni a planeta, kde žijeme. Drancování přírody, nesmyslné převážení potravin tisíce kilometrů, špatně placení, strádající dělníci, nejčastěji uprchlíci, rozklad lokálních společností a zamořování půdy a vody – tak můžeme shrnout realitu průmyslu, který teoreticky vznikl proto, aby nás nakrmil. Ve skutečnosti ale kvalita jídla klesá a stoupají pouze zisky majitelů několika společností. Italský novinář Stefano Liberti mnoho let jezdí po celém světě a sleduje fungování globálního trhu – dlouhou dobu strávil mezi migranty na cestě mezi Afrikou a Evropou, psal a točil o uprchlících, malých farmářích přicházejících o půdu i zdroje obživy, naposledy se vrátil do Itálie a věnoval knihu důsledkům klimatické krize. Vládci jídla nejsou radostné čtení, ačkoli nám Liberti ukazuje i pozitivní příklady – třeba farmy, kde se snaží chovat prasata tak, aby zažila pohyb venku a měla důstojný život, neúnavné aktivisty bojující proti Goliášům. Zároveň se ale ptá, zda jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za „šťastné maso“ víc. Jestli je bohatá společnost ochotná se omezovat, když své problémy vyvezla jinam. Možná ano – když se jí ty problémy začnou vracet domů. Majetnější Evropané dnes rádi nakupují na farmářských trzích, ale byli to právě oni, kdo na začátku přesunul výrobu do zemí, kde je práce levnější a nehledí se na ekologické důsledky. Velkou roli v potravinovém průmyslu, stejně jako v řadě jiných odvětví, dnes hraje Čína. Na celém světě je ale proces podobný: malí farmáři nemají možnost vzdorovat velkým firmám. Liberti říká – za chvíli nám dojde prostor. Kobylkovým společnostem na tom nezáleží.

Keď Ján vymení Slovensko za Los Angeles, sníva o tom, že sa stane stylistom celebrít. Namiesto toho však získa miesto hneď v prvom rade v tom najbláznivejšom cirkuse zvanom Hollywood. Len čo si v Hollywood Hills vybalí kufor, spriatelí sa s Derekom a Hillary – fascinujúcim a zvláštnym homosexuálnym párom v strednom veku, ktorý miluje chaos. Tí ho okamžite zoznámia so svojou susedkou – Veronicou Madison, ktorej filmová hviezda už vyhasla a ktorá má slabosť pre melodrámu a záľubu vo všetkých druhoch drámy. Veronica si Jána najme, aby ju obliekol na charitatívny galavečer plný hviezd. Skôr než sa spamätá, je až po uši zaborený do červených kobercov, falošných priateľstiev, emocionálnych kolapsov a toľkého botoxu, že by paralyzoval aj koňa. Ako sa jeho nový život mení na surrealistickú zmes pôvabu a šialenstva, Ján začína premýšľať, či skutočne našiel svoje poslanie – alebo len uviazol v trblietavej nočnej more. Potom prichádza tá najväčšia skúška – pozvánka na odovzdávanie Oscarov. Zrazu sa hranica medzi fantáziou a fraškou začne zlievať a Ján sa musí rozhodnúť. Má zostať medzi A-čkovými hviezdami a ich neurózami, alebo sa vrátiť do Londýna a pokúsiť sa zachrániť normálny život (a možno aj lásku)? Chutne temná satira o sláve, móde a nádherne bizarnom svete za bránami Hollywoodu.

Učiteľka na dôchodku Julija Votčer najprv dvíhala na Majdane mobily nebohých demonštrantov a oznamovala smutnú správu ich príbuzným. Potom založila organizáciu Moľfar a dodnes vozí na front potraviny, šatstvo, technológie i lieky pre vojakov. Gréckokatolícky kňaz Vasyľ Ivaňuk odšoféroval v prvý rok vojny s humanitárnou pomocou pre civilistov i vojakov 80-tisíc kilometrov. Dnes sa pravidelne vracia na Donbas, aby slúžil liturgie a ďalej distribuoval pomoc. Učiteľka francúzštiny Anna Zajcevová prežila s niekoľkomesačným synom Svjatoslavom a rodičmi 65 dní v podzemí Azovstaľu, jej manžel skončil ako vojak v ruskom zajatí. Vysokoškolský pedagóg Ihor Kozlovskyj šiel vysypať smeti a skončil ako politický väzeň na 700 dní v pivničnej kobke. Oleksandr Sarabun prežil ilovajské peklo a na front sa vrátil s protézou. Aj to sú hrdinovia časozberných reportáží Stanislavy Harkotovej, ktorá mapuje dianie na Ukrajine priamo v teréne už od roku 2015. Správu o ruskej invázii sa dozvedela cestou vo vlaku do Kramatorska. Na vojnou sužovaných územiach strávila súvisle niekoľko mesiacov. Jej knižný debut Ešte sme nezomreli je správou o ľuďoch vo vojne, ktorú ilustrujú fotografie oceňovaného fotografa Juraja Mravca.

Veda nepozná hranice. A zvlášť otvárala brány do sveta, keď bol ten svet pred nami obkrúžený ostatným drôtom. Ale veda ponúka aj málo známe kuriozity a poznatky...

Jak je možné zamilovat se do dítěte? Jak se s pedofilní preferencí naučit žít? A je možné vést kvalitní život bez možnosti citového naplnění? Na tyto otázky hledá odpovědi kniha rozhovorů s pedofily a jejich blízkými. Její autor Lukáš Houdek byl sám v útlém věku pedofilem zneužit. Rozhovory vede otevřeně, bez obalu a se snahou porozumět.

Václav Hybš a Miloň Čepelka o svém knižním rozhovoru říkají: „My níže podepsaní jsme se během uplynulých měsíců, ba roků, scházeli a povídali si. Jak čas utíkal a řeč se větvila, ozývala se různá jména, známá třeba jen jednomu, ale na druhé straně zase slavná, slavnější a nejslavnější, s nimiž se první z nás, muzikant, potkával na cestách republikou i světem. Jeho vzpomínky na setkání s nimi včetně důsledků, které to někdy neslo, byly tak zajímavé, že druhý podepsaný navrhl, abychom z nich udělali knížku. Pamětník nechtěl ani slyšet, že to neumí a že už o něm vyšly knížky dvě, ale jak mu paměť sama nabízela zpěváky, kolegy dirigenty, skladatele, aranžéry, režiséry, zvukaře, fotografy, malíře, spisovatele, filmaře, herečky i měnící se dobové mocipány s možností rozhodovat, povolovat či zakazovat – byla to tak bohatá přehlídka zážitků, že nakonec souhlasil. Namítal ještě, že nikdy nepsal než noty a že je ochoten nejvýš vyprávět, ale na papír prý – to je citát – ,to musíš hodit ty!‘ S jasným záměrem, že nikde neujedeme od čistočisté pravdy, a s podmínkou, že zvědavosti se meze nekladou a že nebudeme hledět na čas, jsme se dali do díla. Výsledek nabízíme. Má tvar rozhovoru, ke kterému vás zveme spíš jako posluchače než čtenáře, i když je vytištěn a jinak než přečtením ho nezvládnete. S přáním ,bavte se, divte se, ale věřte nám prosím‘ vám přejeme příjemné chvíle nad knihou!“ Text je doplněn celou řadou fotografií z profesního i osobního života Václava Hybše.

Karol Sidon, významný český prozaik, dramatik, se ve své publicistické tvorbě šedesátých let zaměřuje na komplexní a překvapivě aktuální témata. Jeho články, publikované v periodikách jako Literární noviny, Sešity či Tvář, jsou charakterizovány kultivovaným stylem a originálními názory. Sidon se nebojí zkoumat bolavá místa československé společnosti, jako jsou romské osady na Slovensku či následky povodní. Vtipně líčí fanouškovství a jeho absurdity (texty o Karlu Gottovi nabraly povahu aféry svého druhu), přičemž se dotýká i těžkých témat, jako je návštěva Osvětimi, kde konfrontuje minulost s přítomností. Mnohé jeho texty reagují na okupaci Československa v roce 1968 a tragédii Jana Palacha, přičemž vyzývají k morální odpovědnosti a osobní statečnosti. Součástí jeho díla jsou také důvěrné rozhovory s významnými literárními osobnostmi, které přinášejí cenné pohledy na dobu. Na závěr Sidon reflektuje víru v Boha, zkoumá otázky spravedlnosti i lidské odpovědnosti a zaměřuje se přitom na židovskou tradici. Celý soubor textů je uspořádán chronologicky, a nabízí tak unikátní pohled na dobu plnou výzev a změn. Sidonova práce je nejen literárním odkazem, ale i důležitým svědectvím o české kultuře a historii. Ve stručném úvodním slově doplnil texty dobovým kontextem i osobní vzpomínkou filozof Zdeněk Pinc, Sidonův redakční kolega z Literárních novin. – Vychází za podpory Nadace Židovské obce v Praze a Ministerstva kultury ČR.

Co všechno musí umět a znát člověk, který velí policejnímu útvaru určenému k zásahu proti agresivním, nebezpečným nebo ozbrojeným pachatelům? Jaroslav Černý strávil ve službě 42 let, mimo jiné právě jako velitel Zásahové jednotky Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy. Syrový rozhovor, který s ním vedl renomovaný moderátor, publicista a spisovatel Miroslav Vaňura, je unikátním nahlédnutím do světa skutečného zločinu. Do světa, kde jde o vteřiny a kde na obou stranách barikády občas umírají lidé.

Silné a dojemné pamäti odvážneho lídra politickej opozície v Rusku, ktorý za svoje presvedčenie zaplatil najvyššiu cenu. Knihu Patriot začal Alexej Navaľnyj písať krátko po takmer smrteľnej otrave v roku 2020. Rozpráva v nej príbeh svojho života – svojej mladosti, manželstva a založenia rodiny, ale aj aktivizmu a oduševneného vzdoru proti svetovej veľmoci, ktorá bola odhodlaná umlčať ho. Navaľnyj bol presvedčený, že zmena sa nedá zastaviť a raz musí prísť. Rozpráva o svojej politickej kariére aj o útokoch na seba a svoju rodinu, o živote najbližších či neúnavnej kampani, ktorú so svojím tímom viedol proti diktátorskému režimu v Rusku. Kniha Patriot, napísaná s vášňou, vtipom, úprimnosťou a statočnosťou, je Navaľného posledným listom svetu, v ktorom opisuje aj roky strávené v brutálnom ruskom väzení. Zároveň pripomína, prečo stoja princípy individuálnej slobody na prvom mieste v občianskom živote, a vyzýva na pokračovanie v práci, ktorej obetoval život.

Nepraktický mimoň s hlavou kdesi v oblacích. Vypasený prelát s nekonečným apetitem. Takové představy o duchovních má značná část naší společnosti. Ne, že by takoví lidé neexistovali, mezi faráři a farářkami ale najdeme i docela odlišné typy. Intelektuál, kterého potkáte nejspíš na hokeji nebo v hospodě. Zemědělec, který má nejvíc času o víkendu, protože jinak stále něco opravuje ve stodole, případně sedí za volantem kombajnu. Cvičitelka slepeckých psů, která chodí stejně ráda do kostela i nekostela. Rockový hudebník, který na rádiu pro mladé moderuje pořad o hardcorové muzice. I takové jsou osobnosti, které spravují české a moravské farnosti a sbory. Právě s takovými se setkáte v této knize. Kniha Ten farář je nějakej divnej přináší sedm rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví (Filip Boháč, Alexandra Jacobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner, Jan Wirth). Ukazuje nejen jejich svébytné zájmy, ale i podobně nekonvenční způsob uvažování o víře i nevíře, o sobě i o nás. Dost možná je právě tohle ten způsob, jak přiblížit křesťanství lidem, pro které je návštěva kostela něčím zcela nereálným. Předpokládají totiž, že tam narazí na středověk. Ve skutečnosti tam nekonvenční vlasatý týpek s elektrickou kytarou v ruce rozvíjí nápady ohledně založení hobitího kláštera.

Migrace neznamená jen odchod člověka do zahraničí. Neoddělitelnou součástí tohoto fenoménu jsou rodiny, které zůstaly doma – nejčastěji ženy a děti. Co se s nimi děje? Jaký je jejich každodenní život například v Mexiku, Senegalu, Etiopii, ale také v Rumunsku nebo na Slovensku? Jak čelí globálním výzvám, nutícím jejich muže, syny nebo otce k odchodu? O tom píše reportérka Magdaléna Rojo v knize Ženy, které zůstaly. Je to kniha o migraci. Nebo spíše o mateřství? Dětství bez otců? Životě bez manželů? Stárnutí bez dětí? Všichni ti anonymní lidé, kteří hledají práci jinde než doma, mají své lidské tváře a příběhy. Jen se odehrávají mimo zájem velkého světa. Reportérka Magdaléna Rojo se na toto globální téma dívá z jiného úhlu – pohledem obyvatel míst, kde se rodí důvody k migraci, optikou žen, které zůstaly. Společně s ní se vydáváme nejen do Mexika, Senegalu, Etiopie nebo Indie, ale i do Evropy. Všude tam, kde žijí rodiny, které své členy vyprovázejí na delší kratší cesty, aby jim na oplátku zabezpečili důstojné živobytí. Ženy a jejich děti zůstávají a musejí si poradit samy, čekat na návrat svých blízkých nebo na peníze, které posílají. Magdalénu Rojo jejich osudy zajímaly a rozhodla se je zblízka poznat a pochopit. výsledkem je sbírka citlivých, osobních reportáží. Díky své trpělivosti a zájmu nám odhaluje každodenní život rodin, který naplňuje čekání, nejistota a obavy. Zjišťujeme, že důvody migrace jsou vlastně v celém světě velmi podobné. A podobné jsou i starosti žen, které zůstaly. Nedostavěné domy. Stále cizejší tváře mužů na displejích telefonů. A každodenní, neměnné povinnosti. Autorem fotografií v knize Ženy, které zůstaly je dokumentární fotograf Noel Rojo.

Knižní rozhovor s předním českým myslitelem Pavel Barša byl a je v životě mnohým — věřícím komunistou, muzikantem, hospodským intelektuálem, akademickým kompradorem, imaginárním Židem, politickým filozofem… Je však především výrazným a originálním myslitelem, který už několik dekád ovlivňuje tuzemskou intelektuální scénu. Narodil se do komunistické rodiny, v osmdesátých letech působil v kruzích alternativní kultury, po roce 1989 pomáhal u nás etablovat obory politologie a mezinárodních vztahů. Vedle toho vždy komentoval aktuální politické i globální dění a psal knihy, v nichž do českého prostředí často jako jeden z prvních vnášel témata jako multikulturalismus, feminismus nebo postkolonialismus. Když tedy knižní rozhovor s Pavlem Baršou líčí minulé i současné podoby jeho života, zároveň s nimi mapuje i vývoj politického a společenského myšlení v Česku, globální krizi liberalismu nebo výzvy, které s sebou přinášejí geopolitické konflikty či klimatická změna.

Procestoval téměř stovku zemí, do těch nejchudších se vrací opakovaně, aby místním lidem pomáhal k lepší budoucnosti. „Plním si tak svůj dětský sen. Je to dar, za který jsem vděčný,“ říká Rastislav Maďar, odborník na infekční nemoci a děkan Lékařské fakulty Ostravské univerzity. Navštívil místa, kde předtím nebyl bílý člověk, a získal si důvěru lidí, kteří se běžně s turisty nesetkávají. V rozhovoru s novinářkou Magdou Snížkovou vypráví nejen o nevšedních osudech z krizových oblastí různých koutů světa.

Diktátoři dobře vědí, že sportovní výhra je stejně důležitá jako vítězství na bojišti. Zábavná i mrazivá výprava polského reportéra Zbigniewa Rokity do dějin fotbalu v Sovětském svazu nebo za slavnými střety mezi reprezentací impéria a malými satelity ve východním bloku. Tahle kniha nadchne sportovní fanoušky i ty, kteří pokládají běhání na hřišti za ztrátu času. Střet sovětské a maďarské reprezentace ve vodním pólu v roce 1956 nazval Quentin Tarantino „nejlepším neodvyprávěným příběhem všech dob“. Stejně by ale mohl označit i litevské mistry basketbalu a jejich cestu na olympiádu v roce 1992, kdy mohli poprvé hrát za vlastní svobodný stát. Jejich sponzory byla mimo jiné slavná rocková kapela Greatful Dead a litevský tým v barevných batikovaných dresech skončil na třetím místě. A věděli jste, jak vypadají mistrovství světa ve fotbale neuznaných států? Při pohledu na dnešní profesionální zápasy si málokdo vzpomene, že kopání do míče mělo v 19. století umravnit nezvladatelné britské studenty. Zbigniew Rokita nezapře svou politologickou a historickou erudici, takže se dozvídáme i o tom, proč se sport mohl stát populární mezi dělníky – kteří postupně získávali volný čas a mohli ho něčím vyplnit. A fotbal byl z pohledu nutného vybavení tou nejlevnější zábavou. Nebo jakou roli hrály kluby ve formování identity různých městských čtvrtí a národního cítění. A jak toho dokázali využít politici a diktátoři. Ostatně Rusko svou agresivní strategii vůči Ukrajině neprojevovalo jen zabíráním území, které mu nepatří, ale i ve fotbale. Sport nám ukazuje, že s vírou v sebe sama a vlastní vítězství může slabší porazit silnějšího.