E-knihy - Filozofia strana 7 z 12

A memetika az eszmék darwinizmusa. Ez az írás viszont ideológiailag független, gondolkozni tudó embereknek szól. Aki nem esik ebbe a csoportba, annak nem is javallott olvasni, mert mentális problémákat okozhat. Richard Dawkins evolúciós biológus Istent egy veszélyes elme vírusként, mémként határozta meg. A meghatározása részben helyes és bizonyított, olyannyira, hogy mára már a gyógymód is megvan rá. A biológia és a genetika hajnalán a gének sokáig nem voltak bizonyíthatóak, csak logikai következtetésként léteztek, csak a megfigyelések alapján jutottak arra a tudósok, hogy lenniük kell. Aztán persze jóval később meg is lettek. Hasonlóan a mémekre, tehát az idegrendszeri vírusokra jelenleg csak közvetett módon van bizonyíték. Közvetlen nincs és lehet nem is lesz, hiszen az idegrendszerben információ áramlik és itt ugyebár az emberi agyban kellene kimutatni egy "vírust", ami eleve lehet, hogy csak pszichológiai folyamat. A memetika tehát nagyon leegyszerűsítve a biológiai vírusaink másolástani működésének az áthelyezése biológiai síkról pszichológiaira. Egy magyarázó példával: A világjárványt okozó biológiai korona-19 vírusnak teljesen mindegy, hogy milyen vallású, vagy ateista, vagy nihilista, vagy milyen tanult, vagy tanulatlan embert, személyt fertőz meg. A lényeg az, hogy rávegye egy információs csomag újbóli legyártására és fertőzésre. Ez egy RNS genetikai száldarabka. Az elme járványt okozó memetikai Isten vírusnak teljesen mindegy, hogy milyen vallású, vagy ateista, vagy nihilista, vagy milyen tanult, vagy tanulatlan embert, személyt fertőz meg. A lényeg az, hogy rávegye egy információs csomag újbóli legyártására és fertőzésre. Ez főként az Isten szó. ... de mi is "Isten" tudományosan?

„Všichni víme, co je to nejvyšší, i dítě to ví, nejprostší člověk i ten nejmoudřejší, všichni víme, co je věc nejvyšší a všichni stejně, neboť to je, smím-li to tak říci, úkol, který je nám všem uložen. Za jednu tichou hodinku odstupu od zmatku života a světa to pochopí každý člověk. Při návratu bude stále chápat, dokud to bude v životě vypadat hezky; ale až začne zmatek, chápat přestane, nebo se ukáže, že chápal jen z odstupu. Sedět v pokoji, kde je tak docela ticho, že uslyšíme padnout i zrnko písku, a pochopit, co je věc nejvyšší, dovede každý, ale – řekněme obrazně – sedět v kádi, do které tlučou kotláři a stále myslit na věc nejvyšší, vyžaduje vyvinuté chápání, jinak se ukáže, že bylo jen předběžné, protože se sem nedostavilo. Křesťanství je nezřídka představováno v téměř změkčilé podobě jakési rozmazlené lásky. Všechno tu je jenom samá láska, šetři sám sebe, své tělo a krev, měj se dobře a buď bezstarostně šťastný, vždyť Bůh je láska a samá láska, o přísnosti se vůbec nesmí slyšet, všechno musí být jen volná řeč lásky a její bytost. V takovém pojetí je boží láska jen bájná a dětinská představa, Kristova podstata příliš zmírněná a změkčilá na to, aby mohla odpovídat pravdě, aby mohla být ,Židovi pohoršením a Řekovi bláznovstvím'.“ V šestém svazku Knihovny SAK, Skutky lásky, nazývá Kierkegaard svůj spis „několika křesťanskými úvahami ve formě proslovů“. Snad by bylo příhodné nazvat tyto úvahy rovněž bodavými, láskyplnými epištolami. Láska je zde pojmuta křesťansky, nikoli básnicky! Jak by se proto mohla nevyhnout možnému (lidskému!) pohoršení a nepochopení! Ve své předmluvě autor upozorňuje, a nikoli neprávem: „Tyto křesťanské úvahy jsou ovocem mnohého přemítání a mají být chápány pozvolna, i lehce; jistě budou velice těžké, kdyby je někdo jen zběžně a zvědavě pročetl. Jedinec se nejdříve rozhodne, chce-li nebo nechce-li je číst, a zvolí-li čtení, musí si laskavě rozmyslet, zdali se potíž a lehkost navzájem na vážkách chovají správně, takže křesťanství nebude nesprávně zváženo proto, že se nesnadnosti nebo lehkosti přitíží – jde o ,křesťanské úvahy', proto nejednají o ,lásce', ale o ,skutcích lásky'.“ Můžeme si jen přát, kvůli Bohu, aby se tato kniha a její myšlenky střetnuly s Jedincem, s jeho láskou, stejně jako aby poměr k lásce, není-li zcela naplněn, mohl být úsilím ještě více očištěn, nebo od základu znovu vzdělán.

Edita Steinová (1891 – 1942) bola významná nemecko-židovská katolícka filozofka a rehoľníčka. V roku 1922 sa nechala pokrstiť a neskôr vstúpila do karmelitánskeho kláštora. Od roku 1932 prednášala na Pedagogickom inštitúte v Münsteri, ale po nástupe nacistického režimu musela učiteľské miesto opustiť. Začiatkom augusta 1942 ju Gestapo odvlieklo z kláštora do koncentračného tábora Auschwitz-Birkenau, kde o niekoľko dní zahynula v plynovej komore. Jej rozsiahle filozofické dielo, v ktorom sa pokúsila o syntézu fenomenologickej filozofie a tomizmu, patrí k základným pilierom európskeho poznania a duchovného vedomia. Kniha Hrad duše sprístupňuje slovenskému čitateľovi celoživotné úsilie Edity Steinovej o spojenie fenomenologickej filozofie s kresťanským myslením. V publikovaných textoch porovnáva názory Edmunda Husserla a Tomáša Akvinského, pokúša sa vymedziť Husserlovu fenomenológiu voči iným filozofickým smerom, predkladá fenomenologicko-historickú štúdiu o diele Terézie z Ávily a podáva výklad Goetheho Fausta, či Dionýza Areopagitu. V štúdii Ontická štruktúra osoby sa potom venuje hlavnej oblasti svojho skúmania, problematike ľudskej osoby a jej poznania metódami fenomenologickej filozofie. Výber uzatvára kontemplatívno-mystická štúdia o význame Vianoc. Hoci sú texty Edity Steinovej venované rozmanitým témam, spája ich úsilie o hlbšie poznanie človeka, jeho miesta vo svete a vzťahu k bytiu, v ktorom existuje a zároveň ho v mnohých aspektoch presahuje.

Filozofie zbavená akademických pout. Píše se rok 1933. V pařížském baru Bec-de-Gaz nedaleko Lucemburských zahrad si tři mladí přátelé objednávají meruňkový koktejl. Světle oranžový nápoj patří k místním specialitám, takže to není nic zvláštního. Až na to, že druhá runda zásadně ovlivní filozofii, literaturu a světovou kulturu. Ti tři u malého stolku jsou Simone de Beauvoir, Jean-Paul Sartre a Raymond Aron a zrovna se seznámili s fenomenologií, filozofickým směrem hlásajícím „zpátky k věcem samým“. Předmětem filozofického zájmu se tak najednou může stát dopitá sklenice nebo otrávený číšník, který ji odnáší. A právě v této chvíli začíná také kniha Sarah Bakewellové, která s erudicí a zároveň s lehkostí líčí životní osudy předních evropských myslitelů, spisovatelů a dramatiků - Martina Heideggera, Alberta Camuse, Jana Patočky a dalších - a přitom sleduje existencialistickou nitku ve světovém myšlení. Top Ten 2016 podle The New York Times, kniha roku v The Guardian, Times Literary Supplement, The Observer a dalších.

Naozaj sa svet ženie do záhuby? Je myšlienka pokroku dávno prekonaná? V tejto výborne napísanej správe o stave ľudstva v treťom miléniu nás kognitívny psychológ a známy intelektuál Steven Pinker nabáda, aby sme ani na okamih nepodľahli hrôzostrašným novinovým titulkom a proroctvám o konci sveta, ktoré odkrývajú naše najhoršie stránky a brnkajú na naše nižšie pudy. Namiesto toho sa pozrime na fakty. Pinker nám predkladá sedemdesiatpäť dych berúcich grafov a na ich základe dokazuje, že dĺžka života, zdravie, prosperita, bezpečnosť, mier, vzdelanie a pocit šťastia sú na vzostupe nielen v západnej Európe, ale v celosvetovom meradle. Tento pokrok nie je výsledkom pôsobenia záhadných vesmírnych síl. Je darom osvietenstva, čiže presvedčenia, že vedomosti dokážu zabezpečiť rozkvet ľudstva. Ani zďaleka pritom nejde o naivné rojčenie. Na vlastné oči vidíme, že plody osvietenstva fungujú aj dnes. Treba ich však brániť, a to oveľa úpornejšie než kedykoľvek predtým. Osvietenstvo pláva proti prúdu ľudskej povahy, ktorá má sklon vytvárať kmeňové spoločenstvá, autoritatívne režimy, vedie k démonizovaniu a k viere v čary. Demagógovia všetkých krajín sa snažia naplno využiť práve ľudskú povahu. Proti osvietenstvu vedú zákopovú vojnu aj mnohí intelektuáli, politici či veriaci, ktorí tvrdia, že západnej civilizácii hrozí bezprostredný zánik. Výsledkom je zhubný fatalizmus a úsilie zničiť neoceniteľné inštitúcie liberálnej demokracie a globálnej spolupráce. Pinker si všíma predovšetkým zdroje súčasného cynizmu a zastrašovania. Sú všetci ľudia od prírody iracionálni? Potrebujeme náboženstvo, aby sme vysvetlili morálku? Zostali sme po období modernizmu osamotení a podliehame samovražedným myšlienkam? Naozaj žijeme v „post-pravdivej“ dobe? V „ére teroru“? A všetko sa skončí apokalyptickou jadrovou vojnou, nedostatkom a vyčerpaním zdrojov, nezvratnou zmenou klímy a nadvládou umelej inteligencie? Intelektuálne podkutá a elegantne napísaná kniha Buď svetlo je obhajobou rozumu, vedy a humanizmu. Ideálov, ktoré musíme brániť, aby sme mohli zabezpečiť pokrok, napredovať a vyvíjať sa k dokonalejšiemu stavu spoločnosti.

Přehledová učebnice filozofie, vysvětlující základní pojmy, koncepce, směry a paradigmata.

Smyslem knihy je přispět k nahlédnutí do podstaty, vnitřní složitosti a vzájemného propojení vybraných podstatných filozofických disciplín (oborů, odvětví, oblastí, složek), směrů (proudů a škol), paradigmat, jednotlivých postojů a pozic filozofie jako celku. Kniha se snaží ukázat na podstatu, povahu a koncepci kultury pohledem filozofie. Ukazuje jednu z možných cest, jak vstoupit do filozofie a kultury. Kniha se dále snaží, aby čtenář pochopil vzájemnou souvztažnost problematiky a tím se orientoval v základní a podstatné problematice jednotlivých témat filozofie a kultury. Kniha má tu přednost, že se s její pomocí seznámíme s pluralitou nejrůznějších názorů a přístupů k filozofické a kulturní tématice, která umožňuje uvažovat o tom, co z toho všeho je nám blízké a co nikoli. TÉMATA Filozofie: == Vznik a podstata filozofie == Filozofie myšlení == Ontologie (metafyzika, filozofie bytí) == Gnozeologie (noetika, epistemologie, filozofie poznání) == Filozofická antropologie (filozofie člověka) == Filozofie jazyka a rozumění ve filozofii Kultura: == Charakteristika pojmu kultura. Typologie, struktura a povaha kultury. Kulturní proces. == Formování pojmu kultura (kulturní vývoj) == Dichotomie v kultuře (kontrastní myšlenkové styly) == Jevový a ideační řád kultury == Kultura a civilizace == Jazyk a kultura == Kulturologická reflexe člověka a kultury == Kulturní a sociální antropologie == Duchovní kultura == Kultura jako způsob života. Hodnoty a postoje.

Osm příspěvků zařazených do knihy Po cestách kritického myšlení je provázáno vztahem k dílu Otakara A. Fundy. Nabízí rozbor vývoje Fundova myšlení a zasazuje je do kontextu obecných kulturně-filosofických problémů současnosti. Nejprve Funda sám popisuje svoji cestu od protestantské teologie přes kritickou religionistiku ke kritickému racionalismu. Na toto ohlédnutí pak navazují příspěvky věnované Fundovu religionistickému působení (N. Pelcová), místu jeho kvalitativního pozitivismu v kontextu pozitivismu T. G. Masaryka a Františka Krejčího (H. Pavlincová), srovnání Fundovy kritické racionality s jejím vzorem u Hanse Alberta (J. Paitlová), širšímu rámci současné krize vzdělanosti (P. Čornej), globální krizi ekologické (J. Šmajs) a konečně filosofickému řešení problému reality vnějšího světa a problému pravdy (J. Špůr). Autorem doslovu je M. Hauser.

Jak sděluje reprodukce na přebalu, každý, kdo se věnoval filosofickému tázání, se určitým způsobem vyjádřil na tržišti idejí i k tématu náboženství. Toto téma nemůže filosofie obejít. Funda v textu nesmlčuje důvody svého ateistického přesvědčení, zároveň však v plné úctě a vážnosti vyzvedá jedinečné antropologické momenty, které artikuluje náboženství, v našem kulturním kontextu křesťanství. Činí rozdíl mezi náboženskou filosofií a filosofií náboženství a reaguje na debatu Rortyho a Vattima o budoucnosti náboženství. Všímá si též řeči náboženství a hermeneutických modelů jeho sebesdělování.

Teologie Nového zákona vyvolává řadu otázek, a to nejen v rámci vlastního oboru, ale i ve vztahu k jiným oblastem, jako je historie, literární kritika, sociologie, psychologie, historie, politika, filozofie a religionistika. Hlavní otázka se ale týká aktuálnosti dva tisíce let starých spisů v dnešním světě. Jak se dá prokázat, co je a co není v Novém zákoně důležité? Jak sdělovat starobylé myšlenky, které byly zaznamenány v cizím jazyce, cizím čase a cizí kulturou, současnému posluchači? Publikace Thomase R. Hatiny, kanadského novozákoníka českého původu, slouží jako metodický úvod do oblasti novozákonní teologie, který je určen širokému okruhu čtenářů, studentům, duchovním i laikům se zájmem o Písmo. Ukazuje, jak se novozákonní teologové potýkali (a potýkají) s problematikou vztahu mezi historickou rekonstrukcí Nového zákona a jeho interpretací v moderním světě.

Každý, kdo se chce systematicky věnovat dílu Gillesa Deleuze, se musí vypořádat se skutečností, že kontinuita jeho myšlení je nabourána mnohými zlomy, z nichž tím největším je úzká spolupráce s Félixem Guattarim a neodlišitelnost obou autorů v textech, které společně píší. Přesto se nejedná o úkol, který by byl nemožný, a Deleuze sám na mnoha místech podává návod, jakým způsobem se jej lze zhostit, jak psát o autorovi, který nám neustále uniká a nikdy není pouze jeden. Petr Prášek ve svém úvodu do Deleuzovy filosofie sleduje logiku myšlení, která se vine celým jeho dílem, a pomáhá nám obstát při setkání s jeho texty. Představuje jej jako nového antropologa, pro kterého je člověk pouhou součástí šíleného dění světa – Deleuzův člověk se stává nelidským, zatímco svět utváří jeho tvář, v níž se zračí šílenství coby hranice lidskosti. Spolu s Deleuzem nás vybízí, abychom se vydali na svou vlastní cestu tvoření a dokázali být hodni toho, co se nám přihází.

Lze dosáhnout jednou provždy pravdivého a jistého poznání? Jak se vyhnout paradoxu barona Prášila? Je moderní věda nikou objektivity oproštěné od lidských hodnot a omylů? Kde v současném proměnlivém světě hledat mravní ukotvení a smysl života? Nejen na tyto otázky se pokouší odpovědět filosofický směr označovaný jako kritický racionalismus, který se profiluje jako alternativa k tradiční epistemologii, novopozitivismu, ale i postmodernismu. Jako svébytný metodologický přístup se inspiruje vědeckým pohledem na svět, umožňuje konfrontaci s moderními technologiemi i tradiční teologií a má zakládat plnohodnotný životní postoj. Opírá se o nedogmatické pojetí racionality, jež počítá se sebereflexí a fenoménem chyby. Jitka Paitlová představuje kritickoracionalistická řešení klíčových filosofických problémů z oblasti poznání, vědy, etiky i náboženství. Vychází přitom zejména z interpretace textů Hanse Alberta, které vznikaly v polemice s německou filosofickou tradicí 20. století. Přidává nové postřehy ke Karlu Popperovi jako zakladateli kritického racionalismu a doplňuje svérázné české pojetí Otakara A. Fundy, který pozice Alberta a Poppera dokázal obohatit o zdánlivě protichůdné, existenciální aspekty.

Ačkoli v pozadí této knížky jsou odborné diskuse k problematice evropanství, kultury, civilizace, kulturní identity, ekologie a hranic i nových obzorů vědy a techniky, je poslední práce Otakara A. Fundy především "?filosoficky laděným zamyšlením nad námi lidmi, nad naší planetou, nad naší civilizací, nad naší Evropou".

Tomáš Hauer v publikaci věnované soudobým postmoderním teoriím nejprve vysvětluje genealogii pojmu postmodernismus a analyzuje francouzské filosofické myšlení na cestě od strukturalismu k postmodernismu. Na základě této analýzy pak vymezuje současný postmoderní kulturní obrat a zamýšlí se nad rolí veřejného prostoru v postmoderní společnosti. Čtenář se m.j. seznámí s dílem francouzských filosofů J. Derridy, J. F. Lyotarda, G. Deleuzeho, J. Baudrillarda či italského filosofa G. Vattima. Kniha je tak vhodným úvodem do problematiky postmoderního myšlení.

Kniha nabízí úvod do teologické reflexe vztahu křesťanství k jiným náboženským tradicím v katolické perspektivě. Představuje dějiny tohoto vztahu a definuje teologický základ křesťanského přístupu k náboženské pluralitě. Stranou neponechává ani současné teologické přístupy a některé otevřené otázky, s nimiž se setkáváme v rámci mezináboženského dialogu (zjevený charakter, spásonosnost a pravdivost různých náboženských identit).

Kniha přináší soubor promluv Adolfa Kajpra (1902–1959), jezuitského kněze, proslulého redaktora i publicisty a neméně věhlasného kazatele, jehož „služba slova“ měla velký vliv na katolické věřící i na veřejné mínění své doby. Vynesla mu obdiv a úctu, ale i zášť a pronásledování – byl vězněn v nacistických koncentračních táborech (1941–1945) i v komunistických žalářích (1950–1959), kde zemřel. Edice přináší sto čtyři dochovaných, dosud (až na dvě výjimky) nepublikovaných kázání, z nichž většina byla pronesena v letech 1945–1950. Z hlediska obsahu jsou kázání členěna do tří skupin: cyklus o mši svaté (1947–1949), cyklus o posledních věcech člověka (1949–1950), skupina kázání o rozličných aspektech víry (1938–1941, 1945–1950). Úvodní studie zasazuje Kajprova kázání do širšího kontextu jeho života a jeho reflexe, hledá důvody, které jej přiměly k volbě příslušných témat, a upřesňuje dataci jednotlivých promluv.

Ne vždy je dobře rozuměno rozdílům ve filosofii Martina Heideggera před a po obratu (die Kehre) v jeho myšlení, a to včetně proměny chápání klíčového pojmu „das Dasein“ (pobyt) či užití pojmů nových, jako „das Ereignis“ nebo „das Gestell“. Jiří Michálek, znalec zejména pozdního Heideggerova díla, ve třech přednáškách z let 2010–2014 tyto rozdíly jasným a precizním způsobem osvětluje. Postupně se věnuje přechodu od pobytu (das Dasein) z období Bytí a času k pobytu myšlenému z Bytí (das Seyn), tedy pobytu jako místu Bytí (das Da-sein), postavení snu a snění v bytí pobytu a otázce, zda a případně jakým způsobem lze překonat vládu zjednatelnosti (Ge-Stellu). Na relativně malé ploše se tak dostává čtenáři do rukou nástroj k lepšímu rozumění Heideggerovu myšlení a tomu, jakým směrem se vyvíjelo v období po obratu.

Myšlení, ať chce či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější – a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné. Odpovídají na traumatizující zkušenost, a to znamená: filosofie se ujímá odpovědnosti s vědomím, že má-li být filosofie možná i v druhé polovině 20. století a dále, musí přepsat svou tradici a radikální proměnou musí projít i její diskurs. Je to nezbytné, má-li být schopna vydat své svědectví o této době. Filosofie en noir je záznamem této proměny. Dotisk prvního vydání.

Kolektivní monografie je věnována vybraným kapitolám ruského myšlení 20. století. Nejprve se zastavuje u obecných rysů vývoje ruské filosofie v průběhu minulého století, všímá si základních proudů navazujících jak na ruskou filosofickou tradici, tak na západní filosofická paradigmata; sleduje také její osudy v emigraci a za dob Sovětského svazu. Další kapitola je analýzou filosofického systému N. O. Losského. Zabývá se především gnozeologií, metafyzikou a etikou, výsledky Losského filosofie pak porovnává se současnou filosofickou situací. V následujícím oddíle je představena politická filosofie I. A. Iljina, jehož koncepce je kritická jak vůči novodobému totalitarismu, tak vůči takzvané formální demokracii. Další kapitola hovoří o filosofii pedagogiky S. I. Gessena, jehož tvorba byla vysoce ceněna v meziválečném Československu. Poslední oddíl je věnován pojetí historie u L. N. Gumiljova, spočívající v takzvané teorii etnogeneze, pokoušející se o vysvětlení vzniku, vývoje a zániku etnik.