E-knihy - História - ostatné strana 2 z 29

V Evropě tento rok začíná arktickou zimou. V Československu je ale ve vzduchu cítit předjaří. Nálada se mění a je to znát na každém kroku. Jako by se uvolnila obrovská energie a začínaly se dít věci.

Umírá Stalin i Gottwald, lidé přicházejí o své úspory, začíná vysílat Československá televize a Edmund Hillary spolu s šerpou Tenzingem stanou jako první lidé na vrcholu Mount Everestu.

Hromadná střelba do nevinných obětí je jedním z nejděsivějších zločinů, jaké známe. Tyto střelby na amerických školách jsou obecně známé a lidé po celém světě z nich byli zděšeni. Málokdo už ale ví, kdo byli oni vrazi, jaký byl jejich životní příběh a co je dovedlo až k jejich hrůznému činu. Jaromír Slušný precizně dokumentuje fenomén šílených střelců a nejznámější případy nejen v Americe, ale i po Evropě nebo v Rusku.

První svazek vzpomínek básníka, prozaika a písničkáře Jana Buriana (* 26. března 1952) Co jsem nezapomněl zmapoval autorovo dětství, dospívání na Hradčanech, hledání vlastní umělecké cesty v husákovském Československu a otevření nových možností po listopadu 1989. Druhý díl zachycuje autorovy zážitky, postřehy a tvorbu od devadesátých let do současnosti. Koláž Burianova vyprávění, dobových zápisků a citací nejrůznějších dokumentů opisuje i tentokrát velký oblouk od televizních pořadů, dokumentárních filmů a cestování přes hudební alba až k psaní fejetonů, cestopisů a knih o vlastních rodičích. Autor nás zve k nahlédnutí do zákulisí Posezení s Janem Burianem i kontroverzního Burianova dne žen, do nahrávacích studií, v nichž vznikala hudební alba o dívčí válce, křehkých mužích, jiné době, dvanácti druzích samoty a další. Vydáme se s ním i na cesty do Dánska, Portugalska, Chile, na Island a leckam jinam, a stejně tak i do archivů při hledání informací o autorových předcích. Dozvíme se, v čem spočívá osamělost osamělých písničkářů, jak se rodí Jihotaje, co byla rokenrolová skupina Vozembouch i to, jak se žije a pracuje písničkáři-důchodci v covidové době.

„Dodnes nemůžu pochopit, jak jsem to já, taková malá holčička, mohla všechno přežít. Bez táty, bez mámy." V první polovině 40. let bylo do Sovětského svazu násilně deportováno několik set tisíc Polek. Končily coby „nepřátelé lidu" na nucených pracích, v kolchozech, dolech, ve věznicích. Trpěly v neskutečných podmínkách, byly mučeny. Přesto se některé dokázaly vrátit – často už bez svých rodin. Zde je svědectví deseti z nich.

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Kdysi dávno usedla na koleje první lokomotiva a svůj náklad do cíle odvezla podobnou rychlostí, jako když jdete na procházku. O dvě století později už se po celém světě běžně proháněly vlaky rychlostí mnoha stovek kilometrů v hodině. Jak k tomu došlo? To zjistíte v této velkolepě ilustrované publikaci. Najdete v ní ty nejzajímavější vlaky: obrovskou parní lokomotivu Big Boy, vznešený Orient Express, posunovací lokomotivu nebo třeba japonský Šinkansen. Tak honem nasedat, tohle si nemůžete nechat ujet!

Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými. Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80. letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů. Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové, podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.

Dějiny ticha reprezentují prozatím poslední Corbinovu knihu (francouzsky vyšla v roce 2016). Jejím tématem jsou proměny smyslového vnímání mezi 19. a 20. stoletím, resp. jejich reflexe v dobové literatuře, sociologii a filozofii. Autor v Dějinách ticha staví do kontrastu naši současnost, především městských prostorů, přetížených hlukem a neustálým mediálním bombardováním, vůči světu 19. století, v němž bylo ještě místo pro vnitřní ticho a naslouchání. Ticho přitom Corbin chápe jako sociální konstrukt, jenž došel v minulých dvou staletích výrazných proměn, a to především směrem ke ztrátě vnitřního já a k odosobnění. Ticho se v jeho pohledu stalo vzácností, jehož hodnotu už ani neumíme ocenit. Ztráta ticha pro něj reprezentuje jednu z podob civilizačního procesu.

Kniha představí výjimečnou rakouskou cestovatelku Idu Lauru Pfeifferovou, která v průběhu 40.–50. let 19. století podnikla několik cest, včetně dvou výprav kolem světa. Během nich navštívila řadu blízkých i vzdálených míst: Palestinu, Egypt, Island, Skandinávii, Chile, Brazílii, Indii, Čínu, Tahiti aj. Své cestovní zážitky a poznatky zveřejnila v několika cestopisech, které si získaly značnou čtenářskou odezvu, Pfeifferová, zvláště od vydání Ženy na cestě kolem světa (Eine Frauenfahrt um die Welt, 1850), patřila k nejpopulárnějším cestopiscům své doby. Cestopis vyšel česky už v roce 1846 zásluhou J. E. Š. Křečka. Komentovaná edice Veroniky Faktorové si klade za cíl přiblížit dílo a osobnost jedné z prvních modeních cestovatelek i zohlednit místo, které obrozenecký překlad tohoto textu zaujímá v kontextu české literatury. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal na v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách. V druhém díle svého cestopisu, právem pokládaného za jeden ze skvostů novodobé anglické prózy, Fermor opět prokázal nejen pronikavý postřeh a zvídavost, ale i nesporné literární nadání – bohatým a poetickým jazykem podává obraz již zaniklého světa, líčí dějiny a kulturu střední i východní Evropy, přináší fascinující portréty národů. Pokračování pěší výpravy mladého Angličana, který se v rocce 1933 vydal z Rotterdamu do Istanbulu. Mezi lesem a vodou navazuje na knihu Čas darů (2018) a autor v ní líčí cestu od slovenských hranic přes Maďarsko, Sedmihradsko a Rumunsko na Balkán. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Když se řekne Švédsko, vybavíme si především firmu Ikea, knäckebrot, Volvo, krásnou přírodu s losy a soby, hudební skupinu ABBA, severské detektivky nebo příběhy Astrid Lindgrenové. Také je to ale země, která vždy byla královstvím, nikdy nezažila republiku ani totalitu a vždy jí panovali králové a královny. V této populárně vědecké knize nabízíme portréty švédských královen, ať už vládnoucích panovnic nebo manželek králů, protože téměř všechny hrály v historii mnohem aktivnější roli, než je jim tradičně přisuzována. V knize jsme se soustředili zejména na pětici královen, které skutečně panovaly jako vladařky nebo regentky. Zatímco v éře bájných valkýr a štítonošek by nebudily nejmenší pozornost, v křesťanské epoše byly považovány za nešťastnou a provizorní výjimku. Některé švédské královny měly vazbu k českým dějinám a dynastiím. Hned v 10. století byla první královna Sigrid možná dcerou Doubravky České. Ve 12. století byla Richenza Polská vnučkou našeho prvního krále Vratislava II. Přemyslovce. Ve 13. století byli Žofie Dánská s Erikem IV. prarodiči české a polské královny Elišky Rejčky, manželky Václava II. a Rudolfa Habsburského. Krev českých králů kolovala v žilách Kateřiny Jagellonské, manželky Jana III. Vasy.

Další rok, kdy probíhala Husákova normalizace a rodilo se se zase víc dětí. Novinkou bylo zavedení směrovacích čísel. Ve světě nastala do té doby nevídaná sháňka po energiích, hlavně po naftě. V hudbě i filmu bylo natočeno několik klasických evergreenů, třeba Noc na Karlštejně nebo Popelka. Karel Gott byl Zlatým slavíkem podesáté v řadě a tak si osladil kávu.

V roce 1983 se děly věci spíše pod povrchem než na povrchu. To však rozhodně neznamená, že „na povrchu“ se nedělo nic. Československem otřásl historicky největší únos našich občanů. Skupinu 66 odborníků a jejich rodin unesli z angolského města Alto Catumbela příslušníci tehdejšího protivládního hnutí UNITA. Více než 1 300 kilometrů dlouhý pochod džunglí za otřesných podmínek si kupodivu vyžádal „jen“ jednu oběť.  Ve světě pak největší rozruch způsobilo sestřelení korejského civilního letadla Sověty. Pozadí celé události dodnes zůstává zahaleno tajemstvím a ani jedna ze zúčastněných stran nemá příliš velký zájem se k incidentu vracet. Létat letadlem bylo vůbec v roce 1983 poněkud nemoudré. Taková koncentrace únosů, atentátů a leteckých neštěstí se vymyká všem statistikám. Jediným světlým bodem letecké historie 1983 je slavné „zkušené“ přistání nezkušeného amerického pilota stíhačky Sea Harrier na palubě kontejnerové lodi Alraigo. Na sportovním poli září Jarmila Kratochvílová, jejíž světový rekord v běhu na 800 m nebyl dosud překonán, a je tak nejdéle trvajícím atletickým rekordem v historii. Zlatého slavíka získává opět Karel Gott, ale již se blíží moment, kdy bude na malou chvíli z trůnu sesazen.  Ponořme se tedy ve vzpomínkách do roku oficiálního zrodu internetu, roku, kdy byl na trh uveden první komerční mobil a Blízký Východ vyděsila záhadná epidemie omdlévání.

Jiří Haleš (*1936) Chemik celoživotně se angažující v ochraně přírody, herpetolog a brilantní komentátor vlastní i naší společné minulosti. Po absolvování opakovaně reformovaného základního školství vystudoval VŠCHT. Absolvoval zkrácenou vojenskou službu, byl na chvíli dělníkem v Chemických závodech Sokolov a o něco déle analytikem v Geologickém průzkumu. Dále pracoval ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky Běchovice (zde si připsal dva nevýnosné patenty pro vytváření ultravakua) a kolem roku 1968 ve výzkumu světelných zdrojů Tesly Holešovice. Před hrozbou politických prověrek unikl až do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb. Zde jako analytik škodlivin životního prostředí a aplikátor bioindikačního monitoringu působil až do důchodu (1996). Je autorem několika knih („Moji přátelé hadi“, „Stopy v písku / Traces sur le sable“ aj.) a řady článků a odborných studií. Tato kniha je okénkem do života autora, který s  humorným nadhledem líčí své zkušenosti – a vzpomene při tom mimoděk řadu mezníků a osobností dějin druhé poloviny 20. století. Jiří Haleš utrácel peníze vydělané v zaměstnání za své zájmové činnosti – teraristiku, ochranu přírody (zejména herpetofauny), astronomii, speleologii, vulkanologii, přírodní fotodokumentaci a videotvorbu, za zřízení Ekocentra s biostanicí, projekty chráněných území atd. V době, kdy to před rokem 1989 prakticky nebylo možné, uskutečnil soukromé i skupinové expediční akce mimo sovětský blok. Působil v bývalé Jugoslávii, v alžírské Sahaře, ve Střední Americe i na souostroví Galapágy. Byl to leckdy malý zázrak vzhledem k tomu, že nebyl nikdy členem KSČ a po roce 1968 mu reálně hrozil postih. Některé popisy událostí a výsledky své činnosti, které tenkrát nebylo možno publikovat, předkládá nyní v tomto sebraném spise – a to způsobem „jak to bylo doopravdy“. Zvídavý čtenář bude překvapen… 

„Predestinálva lettem ezt elolvasni. Kálvin János A könyv mélyreható kutatás, aprólékos történelmi elemzés és hatékony találgatás segítségével mutatja be a kereszténység nem egészen komplett történelmét – ahogyan Ön még sohasem olvasta. Jézus tényleg rokon volt a tanítványainak felével? Ki találta fel a kiközösítést? Honnan származik a hét halálos főbűn? Hogyan vezetett a nadrág feltalálása Róma elestéhez? És hogy van az, hogy a keresztények évszázadok óta nem veszik a lapot? Nick Page fáradságot nem sajnálva forgat fel (szinte) minden történelmi követ, hogy bekukkantson Abelárd-tól Zwingliig (szinte) minden szent és bűnös életébe, a keresztény történelem (szinte) minden szentségébe és eretnekségébe – a jó pár szamarat, az egyszem elefántot és a profetikus képességekkel megáldott libát ne is számoljuk. Hozzáférhető, informatív és provokatív: A kereszténység majdnem tévedhetetlen története minden, amit szerettél volna tudni az egyház történetéről. Vicces. Lenyűgöző. Elképesztő. De az egyházhoz hasonlóan lehet, hogy nem teljesen tévedhetetlen. „Pssszzzzt!” Egy trappista szerzetes

A Mátrixban élünk?MI HA MONDNÁM EZT:A világon minden nagy hazugságSok kutató talált bizonyítékokat, amelyek azt mutatják, hogy a világot, amelyben élünk, egy ismeretlen hatalom megszállta és elfoglalta. Ez az ismeretlen hatalom bújik előlünk, és ez egy nagyon titkos hatalom, és több ezer ember dolgozik érte - szerte a világonA kutatók bizonyítékokat találtak, amelyek azt mutatják, hogy a világban zajló események nagy részét egy ismeretlen titkos hatalom tervezte meg sok évszázaddal ezelőtt. A bizonyítékok azt mutatják, hogy ez az ismeretlen hatalom a világ számos részén eluralkodott. Még nem uralta teljesen világunkat, és mindent megtesz annak érdekében, hogy minden lehetséges módon teljesen uralja az emberiséget. A háború még mindig tart

Hol van Jeruzsálem?T ényleg a Közel-Keleten van?- Vagy -Jeruzsálem Európában található?Ez a könyv megmutatja, hogy a Bibliában szereplő Jeruzsálem nem a Közel-Keleten, hanem valójában Európában található.A közel-keleti Jeruzsálem nem más, mint hamisítvány és politikusok és üzletemberek által létrehozott átverés. Jeruzsálem történelme a pénzről és a hatalomról szól, és tele van hazugságokkal.