Najnovšie - Svetové dejiny, dejiny štátov strana 11 z 20

Bizánc. Fényűző pompa, sötét ármányok, vérre menő teológiai viták, kifinomult művészet - egy birodalom ezeréves története sűrűsödik össze ebben a szóban. Ám annak mára már elhalványult az emlékezete, hogy ez a birodalom évszázadokon át milyen fontos szerepet játszott északi szomszédja, a Magyar Királyság történetében. E könyv ennek a bonyolult és ellentmondásos viszonynak egy részletét, a 11-12. századi magyar-bizánci küzdelmek történetét idézi fel, méghozzá széles politikai és kultúrtörténeti keretbe ágyazva. Eközben betekintést nyerhetünk Európa két évszázadának hatalmi politikájába, végigkövethetjük Árpád-házi királyaink dinasztikus politikáját, családi viszályait - és erejük, tekintélyük lassú gyarapodását is. A kötet szerzője, B. Szabó János hadtörténész, a Budapesti Történeti Múzeum munkatársa. A hadviselő felek fegyverzetét, viseletét, felszerelését bemutató tanulmányt Boldog Zoltán régész-fegyvertörténész írta és illusztrálta.

A könyv a magyarság sokat vitatott kezdeteiről, származásáról, vándorlásairól és letelepedéséről szól. A szerző igyekszik leszámolni a hiteltelen, „tudományos” vagy annak látszó eredet-történetekkel és legendákkal. Hiteles krónikások, régészeti adatok és más kutatások fényében, röviden és élvezetes stílusban ismerteti őseink hosszú vándorlását.

„Ebben a könyvecskében írom meg dióhéjban a személyes történetemet a háború végéig. Naplót csak 1916-ban kezdtem írni, amikor másodszor indultam a harcztérre, és egészen 1919-ig vezettem, míg csak teljesen haza nem kerültem családom körébe…” A napló, ahogy szerzője maga utal rá, előbb rövid feljegyzések formájában született meg, majd a jegyzetekből az 1916–18 közötti időszakot részletesen kidolgozta – ahogy itt most, helyesírási és nyelvtani korszerűsítések után, de némely akkori írásmódbeli sajátosság megőrzésével, olvasható. A későbbi részek vagy el sem készültek, vagy elkallódtak. Megmaradt viszont a családi hagyatékban Kállay József levelezése (több mint félszáz megírt és célba érkezett levelezőlap), amely felöleli a háború teljes tartamát, és a hozzá írt sorokon túl tartalmazza a feleségéhez általa címzetteket is. Mivel ezek érdekes adalékokkal szolgálnak, és a naplóban kirajzolódó nézőponttól eltérőeket is felvillantanak, érdemesnek tartottuk néhányukat a kötetbe illeszteni.

Nemigen vitatja senki, hogy a magyarságba török ajkú közösségek különböző időszakokban beolvadtak. Gondoljunk csupán a honfoglalás korban a kabarokra, és az ezt követő évszázadokban például az úzokra, besenyőkre, majd a kunokra. A kunok esete korántsem elszigetelt jelenség, hasonló népességtörténeti folyamatok mindig is voltak, és ma is vannak. Ezzel párhuzamosan joggal merül fel a kérdés: vajon hova lettek a keleten maradt magyarok? A Julianus utazásáról szóló Ricardus-jelentés – és más középkori források – ugyanis tanúskodnak róla, hogy kisebb-nagyobb tömbökben maradtak magyarok Kelet-Európában, sőt akár Ázsiában (például a Kaukázusban) is. Tekintélyes részük a népvándorlás során a sztyeppeövezetet és az attól északra eső erdőövezet nagy térségeit benépesítő törökségben oldódhatott fel. Így tehát a kipcsakok között is méltán kereshetünk asszimilált magyar néprészeket. Az utóbbi időben heves tudományos vitát kavart a kazakisztáni madijarok és más, a magyarsággal összefüggésbe hozott közösségek kérdése. A vita ma is folyik, de még a turkológusok és a történészek sem képviselnek egységes álláspontot. A „keleti magyarok” kérdéskörének ered nyomába a szerző, aki a kipcsakok és a magyarok középkori etnokulturális kapcsolatait hangsúlyozza és elemzi. A magyar szakirodalomban sokszor máshogy interpretálunk problémákat és máshogy válaszolunk meg kérdéseket, mint az orosz nyelvű szakirodalom nagyjai. Ajbolat Kuskumbajev nemzetközi hírű kazak történész, aki főleg oroszul és kazakul publikál. Bár néhány kérdésben más véleményen van, mint sok magyarországi kollégája, de már csak az Audiatur et altera pars! elve alapján is meg kell ismerni az érintett másik fél, jelen esetben a kazakság tudományos vélekedését. Ott ugyanis tényként kezelik, hogy magyar csoportok tagozódtak be a kazak népbe, és ezt etnikus és kulturális kapcsolataink legfőbb alapjának tekintik. A kötethez Erdélyi István írt előszót a kérdés legújabb magyar szakirodalmát felvázolva

Sametová revoluce v roce 1989 představuje jednu z nejvýznamnějších událostí v našich novodobých dějinách. Unikátní publikace provází všemi jejími klíčovými momenty. Detailně představuje, jaká byla situace v Československu před rokem 1989, co předcházelo 17. listopadu i jak probíhala samotná revoluce. Na více než pěti stech dobových snímcích zachycuje tehdejší atmosféru i jednotlivé aktéry. Umožňuje tak znovu poznat události, které otevřely Československu dveře novým možnostem a výzvám.

Netradiční pohled na české dějiny Prostřednictvím mistra popravčího Jana Mydláře nahlédnete do Čech v těžkých dobách, do let 1601–1635. Kat vypráví o lidech, s kterými se setkal, o těch, které podrobil útrpnému právu, o těch, které sťal či oběsil. Prožívá krátkou vládu Fridricha Falckého, je zděšen výsledkem bitvy na Bílé hoře a bojuje se svědomím při popravách dvaceti sedmi českých pánů. A třebaže nechce, je nucen zajímat se nejen o zločince, ale i o vysokou politiku, která často vydá i ty nejvzešenější do jeho rukou.

Konec komunistické diktatury v Evropě V roce 1989 se zhroutil totalitní systém komunistické strany nejen u nás v Československu, ale také ve většině zemí východního bloku. Kniha mapuje události předcházející těmto důležitým politickým změnám a objasňuje souvislosti. Projdeme nejen na revoluční rok 1989, ale podíváme se do jednotlivých zemí východní Evropy, jejich vztah k Sovětskému svazu, specifické verze socialismu a vzdor proti totalitě v období od konce druhé světové války.

Publikace zachycuje vedle vzniku, vývoje a bojového nasazení čs. jednotek na východě zejména osudy řady jejich příslušníků – můžu i žen. Někteří z nich se stali legendárními, další jsou téměř neznámí, většina z nich však postupně a z různých důvodů upadla v zapomnění. Pomocí fotografií, reprodukcí válečných dokumentů a vzácných dobových předmětů z archivů i soukromých sbírek, z nichž významná část nebyla nikdy předtím publikována, je jejich osud opět vynesen na světlo, u některých pak zcela poprvé. Kniha je tak unikátním příspěvkem k poznání našeho vojenského odboje za 2. světové války a zároveň snahou o oživení odkazu našich hrdinů. V pátek 6. října vstoupili čs. vojáci Dukelským průsmykem na půdu vlasti. Kniha vychází u příležitosti 75. výročí této významné události.

Niekoľko rokov po smrti svojej matky sa Alexandra Senfftová rozhodla napísať o svojej rodine. Jej dedo bol Hanns Ludin, vysokopostavený dôstojník SA, ktorý pôsobil počas druhej svetovej vojny ako Hitlerov vyslanec na Slovensku. Kniha však nie je len o ňom, ale aj o silných ženách jeho rodiny, ktoré vytvárali legendu o „dobrom nacistovi“. A o silných ženách, ktoré sa rozhodli s touto legendou skoncovať: Ludinova dcéra, matka autorky, svojou nepochopenou bolesťou a Senfftová touto knihou, v ktorej píše o tom, aké škody môže napáchať nespracovaná minulosť. Hanns Elard Ludin zaplatil za svoju minulosť životom. V roku 1947 bol ako vojnový zločinec odsúdený Národným súdom v Bratislave a popravený. Je pochovaný na Martinskom cintoríne v Bratislave.

At the end of the sixteenth century, Queen Elizabeth I forced the Irish Franciscans into exile. Of the four continental provinces to which the Irish Franciscans fled, the Prague Franciscan College of the Immaculate Conception of the Virgin Mary was the largest in its time. This monograph documents this intense point of contact between two small European lands, Ireland and Bohemia. The Irish exiles changed the course of Bohemian history in significant ways, both positive — the Irish students and teachers of medicine who contributed to Bohemia’s culture and sciences— and negative — the Irish officers who participated in the murder of Albrecht of Valdštejn and their successors who served in the Imperial forces. Dealing with a hitherto largely neglected theme, Parez and Kucharová attempt to place the Franciscan College within Bohemian history and to document the activities of its members. This wealth of historical material from the Czech archives, presented in English for the first time, will be of great aid for international researchers, particularly those interested in Bohemia or the Irish diaspora.

Způsoby, jak přistupovat k dějepisectví komunistického období, mohou být různé. V Česku zatím spíše převládá přístup zkoumající individuální „hříchy“ jednotlivých badatelů. Mladý polský historik Maciej Górny v knize Mezi Marxem a Palackým zvolil jinou cestu a položil si otázku, jak se česká oficiální marxistická historiografie vyrovnávala s dědictvím svých předchůdců a s celou nacionálně liberální koncepcí českých dějin, zformulovanou během 19. století. Přesnější označení by ale bylo historiografie „oficiální“, „komunistická“ či „režimní“ – než marxistická.Maciej Górny (7. května 1976 ve Varšavě) je absolventem historie na Varšavské univerzitě (2000). V roce 2006 získal doktorát za disertační práci „Marxistické vědy v zemích střední a východní Evropy ve vztahu tradicím národních historiografií devatenáctého století“. V roce 2015 se habilitoval na Instytut Historii im. Tadeusza Manteuffla Polskiej Akademii Nauk. Dlouhodobě se věnuje historiografii a dějinám střední a východní Evropy. Od roku 2015 je šéfredaktorem časopisu Acta Poloniae Historica.Jeho další knihy jsou Wydarzenia marcowe w Polsce - reakcje opinii publicznej w Czechosłowacji (1998) a Przede wszystkim ma być naród. Marksistowskie historiografie w Europie Środkowo-Wschodniej (2007).

V každodenním laickém vědění je vztah inovací a institucí chápán jako protikladný. Inovace sledují změnu a instituce stabilizují sociální poměry. Předkládaná studie sleduje předpoklad, že vztahy mezi inovačně orientovaným jednáním a institucemi jsou vzájemně podmíněné, že se obě instance vzájemně ovlivňují. Inovační jednání a inovace vytvářejí tlak na instituce a jejich změnu, ale současně jsou institucionálním rámcem podporovány a tvarovány. Vzájemnost tohoto vztahu pak zprostředkovávají vědění a komunikace, které prostřednictvím inovací umocňují funkce institucí, ale také je problematizují a představují platformu, na které se hledá rovnováha mezi tlakem ke změně a tíhnutím k sociální uspořádanosti.

Monografie Od Sarajeva po Hirošimu. Válka a mír v první polovině 20. století sleduje na základě teorie Raymonda Arona a Johana Galtunga události první poloviny minulého století, především válečné konflikty a politická vyjednávání s nimi spojená. Autor se věnuje rozboru hlavních příčin válek a analýze vývoje mezinárodních vztahů s důrazem na problematiku míru a války. Analýza tohoto období zahrnuje přehled jednotlivých teoretických škol zabývajících se mezinárodní politikou a komplexní pojednání o proměňujícím se politickém ovzduší počátku 20. století a jeho dopadech na strategické uvažování čelních představitelů světové politiky. Klíčovou roli v této analýze sehrálo Galtungovo pojetí negativního a pozitivního míru – autor vymezuje válku a mír jako dvě základní podoby mezinárodního uspořádání.

„Dlouhé“ 19. století, doba od konce 18. věku do vypuknutí první světové války, nebylo jen stoletím zrodu občanské společnosti, dobou dotváření politických struktur, diplomatických jednání, málo trvanlivých mírových smluv a válek. Vcelku bez ohledu na to, jaký politický režim zrovna panoval, lidé jedli, bydleli a oblékali se, zakládali rodiny, vychovávali děti, stárnuli a umírali. Cestovali, bavili se, četli (móda číst je skutečným fenoménem 19. století!), dokonce začali sportovat. Větší pozornost věnovali hygieně osobní, příbytku i hygieně komunální. Třebaže konkrétní podoba všech těchto činností závisela na jejich sociálním postavení a finančních možnostech, tvoří skutečnou náplň lidského života, jak dokládá široká typologie pramenů. Autoři pracovali s deníky a pamětmi, korespondencí, účty, s dobovou odbornou literaturou (právnickou, pedagogickou, lékařskou), s tiskem i obrazovými prameny a zjistili, že naši předci, kteří zalidnili 19. věk, se od nás zas tolik nelišili.

Jazyk není pouze nástrojem komunikace, ale je chápán i jako jedno z kritérií národa. V politicky vypjatých časech se mluvčí upínají k jazyku jako ke stěžejní hodnotě, kterou je nutno bránit. V období nacistické okupace kulminovalo česko-německé nesoužití a jazyk hrál klíčovou roli. Jaké plány měli nacisté s češtinou? Jaké místo v protektorátu zaujímala čeština a němčina? Jak čeština fungovala ve veřejné správě, ve školství a ve vědě? Jak se změna politických poměrů odrážela na postojích obyvatel a na jejich komunikačních strategiích? A jak vůbec vypadal jazyk (za) totality? Používání a fungování českého jazyka představuje doposud opomíjené téma výzkumu Protektorátu Čechy a Morava. Kniha Čeština pod hákovým křížem se snaží tuto mezeru zaplnit.

Masarykova zahraniční akce, její švýcarský počátek, není jen dokladem velkého diplomaticko-organizačního díla a umu několika málo intelektuálně neobyčejně zdatných jednotlivců se značnou dávkou předvídavosti a porozumění světovému válečnému konfliktu, ale i reálně napínavým komplikovaným souborem příběhů. Onen velký viditelný příběh politický, legitimizující vytvoření samostatného českého/československého státu na mezinárodní scéně, provázely příběhy další, méně nápadné, bez nichž by Masarykův úspěch nebyl myslitelný. Do velké konfrontační hry zahraničního odboje s rakousko-uherskou byrokracií vstupují krajanské spolky a zahraniční emigrace vůbec, zpravodajské služby, policie, cenzura, propaganda, justice a také jednotliví lidé – politikové, žurnalisté a v neposlední řadě dnes již fakticky bezejmenní vlastenci, kteří nasazovali svou osobní bezpečnost jako kurýři či členové domácího odboje udržující spojení se zahraničím a následně pak ti, kteří dávali všanc své životy na frontě v legiích. Autoři v předkládané knize vedle sebe kladou příběhy rakouské/rakousko-uherské profesionality s příběhy těch, kteří museli zvládnout diplomaticko-zpravodajské a politické řemeslo v průběhu boje. Kniha vychází u příležitosti stého výročí vystoupení T. G. Masaryka v sále Reformace v Ženevě dne 6. července 1915.

Na přelomu 14. a 15. století se v Praze zrodila hereze, která svou silou pozdvihla celou zemi. Z věrnosti k svému mluvčímu mistru Janu Husovi Čechy přervaly pouta s koncilem i císařem, kteří jej vydali světské moci k upálení na hranici. Monografie Oliviera Marina mapuje kořeny tohoto konfliktu. Závěr 14. století byl dobou reforem a nešlo zde jen o tu, kterou později nazveme husitstvím. Hus bezpochyby dokonale ztělesňoval evangelické smýšlení české univerzitní elity. Vedle něj však spolupůsobily i další osobnosti – německy mluvící mistři, představitelé církevní hierarchie nebo zbožní laici. Ačkoli navzájem sdíleli nostalgii po čase apoštolů, jejich představy o Bohu, svátostech i církvi byly rozličné. Jejich dialog tvoří páteř této knihy, která ve výkladu o setkáních i střetávání mezi arcibiskupem, univerzitními mistry a věřícími odhaluje náboženské kořeny střední Evropy. Olivier Marin, absolvent École Normale Supérieure v Paříži, působí jako docent na Université Paris-Nord a v Semináři Saint-Sulpice.

Kniha přehledně a poutavě seznamuje čtenáře se složitou a stále živou problematikou jihovýchodní Evropy. Vnitřní členění do pěti částí postihuje složitý vývoj balkánských zemí v průběhu první světové války, meziválečném období, za druhé světové války, v letech studené války a ve složitých devadesátých letech. V jednotlivých částech se autor věnuje jak obecným problémům regionu (včetně souvislostí s evropským, případně celosvětovým vývojem), tak dějinám (především politickým a ekonomickým) jednotlivých zemí. Úvod a závěr knihy jsou stručnou rekapitulací situace na Balkáně na začátku minulého století a na začátku století současného. Práce je určena studentům humanitních oborů, především moderních dějin a přidružených disciplín, a každému, kdo se zajímá o historii i současnost této neklidné oblasti.

Slavín jako fenomén, jako krystalizační bod dobového národního diskursu, v němž se přítomnost obrací k minulosti a v němž se na symbolické rovině v dlouhém 19. století konstruuje, vyjednává, formuje a legitimizuje národ a s ním spjatá podoba sociální reality – Slavín na Vyšehradě přitom zdaleka není první a jedinou národní svatyní. České národní slavíny mají své evropské obdoby a vzory. Ve snech o Slavíně i v jeho konkretizacích tak lze sledovat variabilitu a proměny představ národního společenství. Monografie se věnuje také narativu smrti a zmrtvýchvstání národa na pozadí části českých slavínů; pohřby a národními pomníky pak tento narativ vstoupil také do veřejného prostoru města. Kniha neopomíná funkční a kompoziční přesahy mezi architektonickými, performativními a literárními formami Slavína.