Najnovšie - Svetové dejiny, dejiny štátov strana 12 z 20

Československá společnost procházela po komunistickém převratu v únoru 1948 velmi obtížnou etapou, v níž probíhala rozsáhlá sociální transformace, celková přestavba ekonomiky a instalace pevné diktatury jedné strany. Kolektivizace venkova představuje jednu z charakteristických událostí tohoto období. Autor zpracovává téma v regionálním rozměru horního Polabí, v prostoru mezi Hradcem Králové a Krkonošemi. Nahlíží jej z mikrohistorické perspektivy – zajímá se především o aktéry a jejich motivace. Zkoumá, jak byla myšlenka kolektivního obdělávání půdy v letech 1945–1953 ve společnosti přijímána, jaké reakce kolektivizační úsilí vyvolávalo, jaké pohnutky a okolnosti za těmito reakcemi stály a jaké sociální souvislosti, vztahy a vzorce chování se skrývaly za konkrétním jednáním aktérů. V hlavních třech oddílech knížky sleduje fenomény odporu, dobrovolnosti a spolupráce při prosazování kolektivního hospodaření.

Čtveřice autorů prezentuje první rozsáhlejší pokus o mapování vztahů Československa a Latinské Ameriky v období studené války. Vzhledem k tomu, že doposud není k dispozici sekundární literatura (s výjimkou nedávných časopiseckých studií a velmi omezeného počtu publikací starších), je práce opřena téměř výlučně o pramenný materiál, zejména z Archivu Ministerstva zahraničních věcí, Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek. Výzkum ukázal různou intenzitu zájmu československých politických a ekonomických elit o jednotlivé země regionu, preferována byla Brazílie, Argentina, Mexiko a po roce 1959 Kuba. Současně je také patrná pragmatizace čs. zahraniční politiky, formálně byly sice zdůrazňovány politické a ideologické priority, v praxi však udržovalo Československo výhodně ekonomické vztahy i s brutálními vojenskými režimy (zvláště s Argentinou).

Monografie Od Hirošimy po Bělehrad. Válka a mír v druhé polovině 20. století se věnuje válečným a diplomatickým událostem druhé poloviny minulého století, autor jednotlivé události analyzuje na základě teorií R. Arona a J. Galtunga. Ústředním námětem publikace je vývoj míru a války, teoretické proudy (realismus, idealismus, konstruktivismus a kritické teorie) a jejich význam pro hodnocení dějin 20. století. Klíčovou roli v analýze období studené války i tzv. globalizace sehrálo Galtungovo pojetí negativního a pozitivního míru – autor vymezuje válku a mír jako dvě základní podoby mezinárodního uspořádání. Kniha bezprostředně navazuje na monografii Od Sarajeva po Hirošimu. Válka a mír v první polovině 20. století, která se podrobně zaměřila na světové války a meziválečné období.

Kniha se věnuje poměrně krátkému časovému úseku, kdy Evropou prošla vlna revolucí, ale i dalších změn. Revolucí v té či oné podobě se obávaly všechny evropské země, a to dokonce včetně Velké Británie nebo Francie. Autor svou pozornost zaměřil nikoliv na soupis a detailní popis všech událostí, které přinesly roky 1830–1831, ale na analýzu podmínek, ze kterých ruští představitelé museli vycházet a také na následná opatření, která přijímali tváří v tvář evropskému revolučnímu hnutí. Faktické události zůstávají na pozadí a vpřed vystupují jednotlivci a jejich vnímání situace. Politika Mikulášova Ruska držela výrazně pragmatickou linii, byť často navzdory carovu postoji. Ukazuje se, jak dlouhodobé systémové záležitosti ovlivňují rozhodování v konkrétní krizové situaci a jak důležitá je osobnost v dějinném procesu, a to dokonce i v tak centralizovaném státě, jakým bylo carské Rusko.

Konec druhé světové války je často vnímán jako ukončení násilí, počátek míru a návrat k normalitě. Avšak monografie Návraty. Poválečná rekonstrukce židovských komunit v zemích středovýchodní, jihovýchodní a východní Evropy ukazuje, že takový obraz je do značné míry zjednodušující. Kniha zkoumá nejen samotnou cestu přeživších holocaust zpět, ale především mnohost a různorodost toho, jak jejich fyzický a mentální návrat ovlivnil je samotné a jejich okolí. Kam se vlastně vracejí? Kdo na ně čeká? A jak společnost jejich návrat přijímá? Čtenář záhy pozná, že autobiografické příběhy přeživších, kteří prožili rasovou perzekuci během druhé světové války v úkrytech, koncentračních a vyhlazovacích táborech, v odboji nebo pod falešnou nežidovskou identitou, dávají návratu, tedy klíčovému pojmu této knihy, jinou a v mnoha případech hořkou příchuť. Kniha za pomoci více než stovky rozhovorů v sedmnácti jazycích vykresluje poválečnou realitu plastickým způsobem. Přeživší sice okamžik osvobození sami vnímali jako „konec příběhu“ války a perzekuce, jak ale tato monografie dokládá, osvobozením jejich příběh zdaleka neskončil. Kolektivní práce pod vedením Kateřiny Králové a Hany Kubátové je unikátní publikací, která vznikla jako společné dílo s účastí mladých badatelů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Je odrazem dlouhodobé a citlivé práce se studenty a jejím cílem je problematizovat stále poměrně opomíjenou, avšak pořád traumatizující poválečnou dobu.

Kniha, zpracovaná s využitím velkého množství archivních pramenů, z větší části dosud nepublikovaných, souhrnně pohlíží na problematiku založení a rozvoje námořní plavby v bývalém Československu a na fungování samostatného podniku Československá námořní plavba, a to v období let 1948–1989. Téma je probráno z mnoha stran, vedle analýzy hospodářských výsledků se autorka věnuje problematice spolupráce s Čínskou lidovou republikou, událostem roku 1968 na námořních lodích, období tzv. normalizace v prostředí námořní plavby i aktivitám Státní bezpečnosti v dané oblasti. Opomenuta není ani lodní hierarchie a prostor dostala také každodennost nevšedního života námořníků, například téma cestování, emigrace, pašování zboží či u této profese nesnadného skloubení pracovního a rodinného života. Poutavě napsaný text dokreslují dobové fotografie.

Jiří Voskovec, Václav Černý, Čestmír Císař, Zdeněk Troška – čtyři obecně známá jména, jež spojuje francouzská maturita. Tento základní fakt je ale často překryt nejasnosti a snad až mýtem. Kniha Fenomén Dijon chce mýty dekonstruovat a představit první, ucelenou a kritickou historii českých (československých) sekcí na francouzských středních školách, v jejichž rámci studovalo ve Francii do dnešní doby na tisíc studentů. Tato svou tradicí bez nadsázky jedinečná vzdělávací instituce je studována ve třech vzájemně se prolínajících rovinách. Na prvním místě z pohledu kulturně-politických vztahů mezi Československou (Českou a Slovenskou) republikou a Francií, a to v délce téměř sta let diplomatických relací. Na druhém místě jsou pak sledovány proměny vlastního studia, pozornost se soustředí jak fungování francouzského lycea, tak na metody a pojetí výuky. Poslední analyzovanou rovinou, a z mnohého důvodu tou nejdůležitější, je pak „kolektivní biografie“ bývalých studentů a studentek v průběhu neklidného 20. století. Vzhledem k tomu, že sekce byly vždy uzavřeny v letech omezené svobody (1940–1945, 1948–1965, 1974–1989), je „Fenomén Dijon“ seizmografem české přináležitosti k Západu a funkce „západního“ vzdělání v české společnosti.

Monografie Mileny Lenderové zachycuje postavení žen, zvláště ze středního městského stavu, v českých zemích v „dlouhém“ 19. století. Přihlíží k vývoji střední a zčásti západní Evropy; využívá pramenných podkladů, opírá se o osobní deníky, korespondenci, memoáry, ženský tisk a autentickou odbornou literaturu lékařskou, filozofickou, pedagogickou, právnickou. Vychází i z dobových feministických textů a obrazových materiálů. Primárním cílem bylo sledovat běh života ženy v jeho cyklech – dětství, dospívání, manželství, mateřství – a závazného modelu feminity pěstovaného zejména ve středních společenských vrstvách. Pozornost je věnována postavení ženy v domácnosti, její hygieně a oblékání, ale také dívčímu vzdělávání včetně úsilí o získání přístupu k středoškolskému (1870 vznikl státní dívčí učitelský ústav, 1890 soukromé dívčí gymnázium Minerva) a univerzitnímu vzdělání (nejdříve se dívkám otevřela filozofická, pak lékařská fakulta pražské univerzity) a průniku žen na pracovní trh; obojí je fenoménem až samého sklonku století. Samostatná kapitola připomíná vztah žen k umění – náleží spisovatelkám, malířkám a divadelním umělkyním. Po celé 19. století usilovaly první feministky (Karolina Světlá, Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková a další) o právo žen na slušné zacházení, soukromí, vzdělání, vlastní profesi, ekonomickou nezávislost. To vše jim doposud většina mužů upírala, zesměšňovala novinářky, spisovatelky a obecně ženy, které ženskou emancipaci prosazovaly. Někteří muži – například Vojtěch Náprstek či T. G. Masaryk – jejich snahy naopak podporovali. Drtivá většina žen ovšem považovala za smysl života uzavřít manželství, pečovat o domácnost, manžela a děti; úsilí prvních feministek a jejich zastánců příliš nechápaly a nesouhlasily s ním. Vzdělaných žen a žen materiálně nezávislých však zvolna přibývalo: samostatných živnostnic i učitelek, úřednic, vychovatelek, ba i prvních lékařek, malířek, spisovatelek, novinářek... Zpočátku často rezignovaly na mateřství; lékařky zůstávaly svobodné dobrovolně, pro učitelky v Rakousku-Uhersku vyplýval takovýto celibát ze zákona. Zrušilo ho až Národní shromáždění mladé Československé republiky v roce 1919. Totéž Národní shromáždění pak dalo ženám rovnost a ničím nezpochybnitelné volební právo.

Malá města v Evropě ve dvacátém a na počátku jedenadvacátého století jsou v historickém výzkumu opomíjená. Problematika kulturního dědictví ve vazbě na rozvojové strategie, je téma diskutované ekonomy více než historiky. Kolektivní monografie věnovaná fenoménu malého města, jenž má v Evropě specifickou, byť regionálně velmi diverzifikovanou podobu, se zaměřila na problémy, které řeší ve druhé polovině dvacátého a v první dekádě jednadvacátého století. Města nevýznamná, uprostřed zemědělského venkova či na periferii metropolí, se snaží najít motivaci k překonání ekonomických a sociálních problémů. V pěti kapitolách knihy autorky a autoři sledují malá města v několika málo evropských zemích a analyzují, jak lidé, kteří o městech rozhodují, architekti a urbanisté, přemýšleli o městě a organizovali prostor malých měst. Jedna z cest, kterou města využívají, vede přes zhodnocení kulturního dědictví a jeho využití jako nástroje k motivaci svého rozvoje. Tito lidé chtějí upozornit na své město a učinit z něj centrum regionálního rozvoje. Způsob využívání kulturního dědictví je velmi rozmanitý, jak dokazují výsledky výzkumu badatelů různých oborů. V mezinárodním autorském týmu najdou čtenáři historiky a historičky, sociology, architektky i historika umění, kteří spolupracují v Evropské asociaci pro urbánní historii.

DĚJINY ČESKÝCH ZEMÍ podávají soustavný výklad naší historie od pravěku až po vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Sledují vývoj českého státu a národa, stejně jako menšin žijících na českém území, zejména Židů, Němců, Slováků a Poláků. Osu výkladu tvoří proměny státu (včetně území, která k němu patřila jen dočasně) a společnosti v něm žijící, ale pozornost je věnována rovněž kultuře, náboženství, populačnímu vývoji a tisíciletému přetváření krajinného prostředí. Za vedení dvojice předních českých historiků – Jaroslava Pánka a Oldřicha Tůmy – knihu zpracoval kolektiv odborníků z Historického ústavu a z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Kniha je určena nejen studentům historie, ale i širokému okruhu čtenářů, kteří se zajímají o dějinné základy naší současnosti. Druhé, doplněné vydání obsahuje bohatý obrazový doprovod (133 ilustrací a fotografií) a 16 map zachycujících územní vývoj českých zemí. Knihu uzavírá nová kapitola, věnovaná událostem let 1993–2004.

Kolektivní monografie Turistická odysea představuje zásadní posun v bádání o různých formách a podobách cestovního ruchu v předlistopadovém Československu. Vedle základních tendencí celostátní i regionální politiky na tomto poli představuje v jednotlivých studiích nejrůznější aspekty dobových fenoménů, jako byly odborové či podnikové rekreace, turistická hnutí, lázeňská léčebná péče nebo chatařství a chalupářství i cizinecký cestovní ruch (včetně zájezdů z opačné strany železné opony). Výborně pramenně podložená kniha, opírající se rovněž o rozhovory s pamětníky a doprovázená dobovými fotografiemi, zalidňuje pomyslnou krajinu soudobých dějin konkrétními aktéry a jejich příběhy.

Osm let prezidentského období U. S. Granta patřilo k nejbouřlivějším obdobím dějin Spojených států. Znovusjednocení Unie, které bylo výsledkem války Severu proti Jihu, otevřelo cestu k mohutnému ekonomickému rozvoji nesenému přinejmenším zčásti výstavbou železniční sítě. Lokomotiva se stala symbolem technického pokroku, který umožnil vytvoření obrovského trhu pro zemědělské i průmyslové produkty, vyráběné s pomocí řady vynálezů měnících kardinálně život všech vrstev společnosti. Příležitosti se chopily nejen tisíce farmářů, dělníků či inženýrů, ale také politici a podvodníci. „Pozlacený věk“, jak nazývali tuto dobu už současníci, tedy charakterizovala také nebývalá korupce, s níž těžce zápasily úřady, nucené věnovat pozornost i konfliktu indiánských obyvatel země a bílé společnosti, posilované stále proudem přistěhovalců. Autor se věnuje prakticky všem aspektům života v dané době, ať již ve městě, či na venkově. Čtenář se může seznámit například s tehdejšími hygienickými podmínkami, provozem domácnosti i kulturními možnostmi. Text je doprovázen stovkami dobových ilustrací, přibližujících skutečnou podobu Ameriky 70. let 19. století.

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století bylo kvůli povrchové těžbě uhlí zlikvidováno jedno z nejcennějších historických měst severních Čech. Náhradou za starý vznikl nový Most, který vzbuzoval veliká očekávání, ale nakonec stal symbolem úpadku i bezohlednosti československého státního socialismu. Kniha Most do budoucnosti plasticky vypráví o životě ve starém Mostě v dekádách po druhé světové válce a zprostředkovává diskuse a vyjednávání, které předcházely rozhodnutí o jeho zbourání, i ty, v nichž se rozhodovalo o charakteru nového města. Klíčové aspekty poválečných dějin Mostu autor zároveň vsazuje do kontextu myšlenkových i sociálních proměn v Československu i v Evropě 2. poloviny 20. století. Původně středověké město pohlcované velkolomem nebo betonová architektura nového Mostu tak pro čtenáře nezůstávají jen nesmyslnými projevy komunistické diktatury. Autor ukazuje, že jim můžeme porozumět, zapojíme-li je do kontextu vysídlení Němců a odcizení mezi lidmi a přírodou v českém pohraničí, produktivismu a technokratismu, sdíleného v poválečných dekádách velkou většinou Evropanů, či někdejší přesvědčivosti vize racionálně plánovaných měst.

Kniha je věnována nejsledovanějšímu období dějin Spojených států, k němuž vycházejí jen v USA desítky knižních publikací každým rokem. Nezabývají se jen válečnými událostmi, ale širším kontextem střetnutí mezi dvěma částmi Unie. Jih a Sever se až do roku 1860 vyvíjely natolik odlišně, že necelých sto let po vzniku státu došlo k secesi Konfederace a následnému ozbrojenému konfliktu. Teprve porážka secesionistů umožnila opětné sjednocení federace a určila na desítky let podobu země, přitahující pozornost světa pro sociální, politické i ekonomické možnosti, jež poskytovala svým obyvatelům i přistěhovalcům. Právě tento pohled na problematiku americké občanské války zvolil i autor Války Severu proti Jihu. Více pozornosti než samotnému průběhu bitev věnuje historickému a politickému kontextu střetnutí i osobnostem jeho protagonistů. Nové, rozšířené vydání doprovázejí dobové ilustrace.

Cestovní ruch a druhá světová válka, to je na první pohled paradoxní spojení. Historici Ivan Jakubec a Jan Štemberk však revidují zažitou představu, že tehdy nebyla na cestování vhodná doba. Kniha se zaměřuje na protektorát Čechy a Morava, ale autoři se zabývají i oddělenými částmi Československa a zahrnují kontext říše. Jejich mimořádně erudovaná pramenná práce věnuje pozornost státní politice, administrativě, antisemitským opatřením i dopravě, stravování a ubytování. Publikace, doprovázená dobovými fotografiemi a reklamními materiály a doplněná barevnou obrazovou přílohou, představuje zásadní posun v bádání o tomto dosud málo zmapovaném fenoménu.

Kniha Čtvrt století střední Evropy se věnuje soudobým dějinám států visegrádské čtyřky, které zasazuje do kontextu dějin evropských i světových. Jádrem knihy jsou chronologicky pojaté kapitoly paralelní historie visegrádských zemí, kombinované s kapitolami komparativními a syntetizujícími. Svůj originální výklad autor zahajuje rekapitulací vývoje těchto zemí ve 20. století, na niž navazuje kapitola o rozpadu sovětského bloku. Následuje postkomunistická transformace, přijetí do NATO a EU, začlenění do těchto struktur a finanční krize let 2008–2013. Zvláštní pozornost autor věnuje nezadržitelnému postupu globalizace, s jejími pozitivními stimuly i problémy. Zaměřuje se na domácí i zahraniční politiku, hospodářské a finanční otázky a především společnost v tomto regionu. Součástí výkladu jsou i exkurzy mimo střední Evropu (na neoliberální Západ, do Číny).

Období druhé republiky bývá zpracováváno především v rovině politických dějin, jsou zkoumány příčiny a důsledky mnichovské dohody, chování významných politických aktérů mezinárodní a domácí politiky, klíčové dopady politické, demografické i kulturní. Tato kniha se snaží přiblížit období mezi podepsáním mnichovské dohody v září 1938 a obsazením zbytku českých zemí a Moravy německými okupačními silami z hlediska praktických, každodenních problémů, které se v tomto období projevovaly a které bylo třeba řešit – od organizačních důsledků vyhnání českojazyčného obyvatelstva ze sudetského území přes vyrovnávání se s projevy nesnášenlivosti, antisemitismu a xenofobie, které v české společnosti zesílily, až po proměny postavení německojazyčného regionálního tisku. Publikace je výsledkem společné práce autorského kolektivu (institucionálně zaštítěného Fakultou sociálních věd UK a Metropolitní univerzitou Praha), který si vytkl za cíl přiblížit méně zpracované téma druhé republiky, včetně její mediální produkce, personálního vývoje dobové kulturní produkce (např. kinematografie) či chodu státních institucí.

Kniha Kapitoly z dějin česko-španělských kulturních styků a vztahů je výběrem studií publikovaných autorem v posledních patnácti letech. Nejde však jen o souhrn jednotlivostí, ale především o záměr prokázat působnost španělského umění, ikonografie, vzdělanosti a kultury, zejména náboženské, na celé myšlenkové podhoubí české, tím spíše že značnou část novověké historie (16. až 18. stol.) byly Čechy, Morava i Španělsko pod vládou jedné dynastie, Habsburků V knize se střídají důkladné rozbory uměleckohistorické, týkající se jak architektury, tak sochařství i malby, a neopomíjí se ani doklady přitažlivosti hispánské kultury období zlatého věku, ať už se jedná o ohlasy španělské humanistické vzdělanosti v českém prostředí či o mimořádně silné vlivy španělské oděvní módy na módu českou. Osobitou kapitolou je kult španělských světců, který proniká i do lidových vrstev. Vazby mezi Českým královstvím a vzdálenou zemí na Pyrenejském poloostrově v raném novověku nebyly dílem nahodilosti, stejně tak se nejednalo o pouta jednostranná, okrajová či úzce vymezená na jednu oblast života. Kniha tak čtenáři umožní, aby pestrou mozaiku sledované problematiky vnímal v její celistvosti.

Studie zařazené v této knize představují reprezentativní průřez mnohostranným dílem předního českého orientalisty Luboše Kropáčka. Časovým rozpětím svého vzniku (od šedesátých let do současnosti) a tematickou šíří pokrývají velkou část Kropáčkova života i všechny významné oblasti jeho badatelského zájmu (islamologie, arabistika, afrikanistika). Většinu tvoří již uveřejněné práce – rozptýlené a mnohdy špatně dostupné –, některé statě však vycházejí tiskem poprvé. Pro tento knižní soubor byly všechny doplněny stručnými úvody, které vysvětlují kontext vzniku a případné další souvislosti, rozšířen byl rovněž poznámkový aparát. Vedle religionistů a orientalistů kniha jistě zaujme i širší okruh čtenářů.