Najnovšie - História, vojnová literatúra strana 58 z 83

Kniha pojednává o problémech nezaměstnanosti v meziválečném Československu v mezinárodních souvislostech. Důraz je kladen na otázky tvorby legislativy a popis strukturálně hospodářských předpokladů problematiky. Zároveň jsou příslušné části věnovány dějinám každodenního života tehdejších nezaměstnaných, jejich strategiím přežití a propočtům pravděpodobného vývoje životní úrovně jejich domácností. Kniha obsahuje rovněž teoreticky pojatý úvod o genezi fenoménu nezaměstnanosti v moderních ekonomikách a formách jejího diskurzivního uchopení, resp. obecněji její společenské reflexe.

Čtveřice autorů prezentuje první rozsáhlejší pokus o mapování vztahů Československa a Latinské Ameriky v období studené války. Vzhledem k tomu, že doposud není k dispozici sekundární literatura (s výjimkou nedávných časopiseckých studií a velmi omezeného počtu publikací starších), je práce opřena téměř výlučně o pramenný materiál, zejména z Archivu Ministerstva zahraničních věcí, Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek. Výzkum ukázal různou intenzitu zájmu československých politických a ekonomických elit o jednotlivé země regionu, preferována byla Brazílie, Argentina, Mexiko a po roce 1959 Kuba. Současně je také patrná pragmatizace čs. zahraniční politiky, formálně byly sice zdůrazňovány politické a ideologické priority, v praxi však udržovalo Československo výhodně ekonomické vztahy i s brutálními vojenskými režimy (zvláště s Argentinou).

Monografie Od Hirošimy po Bělehrad. Válka a mír v druhé polovině 20. století se věnuje válečným a diplomatickým událostem druhé poloviny minulého století, autor jednotlivé události analyzuje na základě teorií R. Arona a J. Galtunga. Ústředním námětem publikace je vývoj míru a války, teoretické proudy (realismus, idealismus, konstruktivismus a kritické teorie) a jejich význam pro hodnocení dějin 20. století. Klíčovou roli v analýze období studené války i tzv. globalizace sehrálo Galtungovo pojetí negativního a pozitivního míru – autor vymezuje válku a mír jako dvě základní podoby mezinárodního uspořádání. Kniha bezprostředně navazuje na monografii Od Sarajeva po Hirošimu. Válka a mír v první polovině 20. století, která se podrobně zaměřila na světové války a meziválečné období.

Kniha se věnuje poměrně krátkému časovému úseku, kdy Evropou prošla vlna revolucí, ale i dalších změn. Revolucí v té či oné podobě se obávaly všechny evropské země, a to dokonce včetně Velké Británie nebo Francie. Autor svou pozornost zaměřil nikoliv na soupis a detailní popis všech událostí, které přinesly roky 1830–1831, ale na analýzu podmínek, ze kterých ruští představitelé museli vycházet a také na následná opatření, která přijímali tváří v tvář evropskému revolučnímu hnutí. Faktické události zůstávají na pozadí a vpřed vystupují jednotlivci a jejich vnímání situace. Politika Mikulášova Ruska držela výrazně pragmatickou linii, byť často navzdory carovu postoji. Ukazuje se, jak dlouhodobé systémové záležitosti ovlivňují rozhodování v konkrétní krizové situaci a jak důležitá je osobnost v dějinném procesu, a to dokonce i v tak centralizovaném státě, jakým bylo carské Rusko.

Konec druhé světové války je často vnímán jako ukončení násilí, počátek míru a návrat k normalitě. Avšak monografie Návraty. Poválečná rekonstrukce židovských komunit v zemích středovýchodní, jihovýchodní a východní Evropy ukazuje, že takový obraz je do značné míry zjednodušující. Kniha zkoumá nejen samotnou cestu přeživších holocaust zpět, ale především mnohost a různorodost toho, jak jejich fyzický a mentální návrat ovlivnil je samotné a jejich okolí. Kam se vlastně vracejí? Kdo na ně čeká? A jak společnost jejich návrat přijímá? Čtenář záhy pozná, že autobiografické příběhy přeživších, kteří prožili rasovou perzekuci během druhé světové války v úkrytech, koncentračních a vyhlazovacích táborech, v odboji nebo pod falešnou nežidovskou identitou, dávají návratu, tedy klíčovému pojmu této knihy, jinou a v mnoha případech hořkou příchuť. Kniha za pomoci více než stovky rozhovorů v sedmnácti jazycích vykresluje poválečnou realitu plastickým způsobem. Přeživší sice okamžik osvobození sami vnímali jako „konec příběhu“ války a perzekuce, jak ale tato monografie dokládá, osvobozením jejich příběh zdaleka neskončil. Kolektivní práce pod vedením Kateřiny Králové a Hany Kubátové je unikátní publikací, která vznikla jako společné dílo s účastí mladých badatelů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Je odrazem dlouhodobé a citlivé práce se studenty a jejím cílem je problematizovat stále poměrně opomíjenou, avšak pořád traumatizující poválečnou dobu.

Kniha, zpracovaná s využitím velkého množství archivních pramenů, z větší části dosud nepublikovaných, souhrnně pohlíží na problematiku založení a rozvoje námořní plavby v bývalém Československu a na fungování samostatného podniku Československá námořní plavba, a to v období let 1948–1989. Téma je probráno z mnoha stran, vedle analýzy hospodářských výsledků se autorka věnuje problematice spolupráce s Čínskou lidovou republikou, událostem roku 1968 na námořních lodích, období tzv. normalizace v prostředí námořní plavby i aktivitám Státní bezpečnosti v dané oblasti. Opomenuta není ani lodní hierarchie a prostor dostala také každodennost nevšedního života námořníků, například téma cestování, emigrace, pašování zboží či u této profese nesnadného skloubení pracovního a rodinného života. Poutavě napsaný text dokreslují dobové fotografie.

Jiří Voskovec, Václav Černý, Čestmír Císař, Zdeněk Troška – čtyři obecně známá jména, jež spojuje francouzská maturita. Tento základní fakt je ale často překryt nejasnosti a snad až mýtem. Kniha Fenomén Dijon chce mýty dekonstruovat a představit první, ucelenou a kritickou historii českých (československých) sekcí na francouzských středních školách, v jejichž rámci studovalo ve Francii do dnešní doby na tisíc studentů. Tato svou tradicí bez nadsázky jedinečná vzdělávací instituce je studována ve třech vzájemně se prolínajících rovinách. Na prvním místě z pohledu kulturně-politických vztahů mezi Československou (Českou a Slovenskou) republikou a Francií, a to v délce téměř sta let diplomatických relací. Na druhém místě jsou pak sledovány proměny vlastního studia, pozornost se soustředí jak fungování francouzského lycea, tak na metody a pojetí výuky. Poslední analyzovanou rovinou, a z mnohého důvodu tou nejdůležitější, je pak „kolektivní biografie“ bývalých studentů a studentek v průběhu neklidného 20. století. Vzhledem k tomu, že sekce byly vždy uzavřeny v letech omezené svobody (1940–1945, 1948–1965, 1974–1989), je „Fenomén Dijon“ seizmografem české přináležitosti k Západu a funkce „západního“ vzdělání v české společnosti.

Monografie Mileny Lenderové zachycuje postavení žen, zvláště ze středního městského stavu, v českých zemích v „dlouhém“ 19. století. Přihlíží k vývoji střední a zčásti západní Evropy; využívá pramenných podkladů, opírá se o osobní deníky, korespondenci, memoáry, ženský tisk a autentickou odbornou literaturu lékařskou, filozofickou, pedagogickou, právnickou. Vychází i z dobových feministických textů a obrazových materiálů. Primárním cílem bylo sledovat běh života ženy v jeho cyklech – dětství, dospívání, manželství, mateřství – a závazného modelu feminity pěstovaného zejména ve středních společenských vrstvách. Pozornost je věnována postavení ženy v domácnosti, její hygieně a oblékání, ale také dívčímu vzdělávání včetně úsilí o získání přístupu k středoškolskému (1870 vznikl státní dívčí učitelský ústav, 1890 soukromé dívčí gymnázium Minerva) a univerzitnímu vzdělání (nejdříve se dívkám otevřela filozofická, pak lékařská fakulta pražské univerzity) a průniku žen na pracovní trh; obojí je fenoménem až samého sklonku století. Samostatná kapitola připomíná vztah žen k umění – náleží spisovatelkám, malířkám a divadelním umělkyním. Po celé 19. století usilovaly první feministky (Karolina Světlá, Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková a další) o právo žen na slušné zacházení, soukromí, vzdělání, vlastní profesi, ekonomickou nezávislost. To vše jim doposud většina mužů upírala, zesměšňovala novinářky, spisovatelky a obecně ženy, které ženskou emancipaci prosazovaly. Někteří muži – například Vojtěch Náprstek či T. G. Masaryk – jejich snahy naopak podporovali. Drtivá většina žen ovšem považovala za smysl života uzavřít manželství, pečovat o domácnost, manžela a děti; úsilí prvních feministek a jejich zastánců příliš nechápaly a nesouhlasily s ním. Vzdělaných žen a žen materiálně nezávislých však zvolna přibývalo: samostatných živnostnic i učitelek, úřednic, vychovatelek, ba i prvních lékařek, malířek, spisovatelek, novinářek... Zpočátku často rezignovaly na mateřství; lékařky zůstávaly svobodné dobrovolně, pro učitelky v Rakousku-Uhersku vyplýval takovýto celibát ze zákona. Zrušilo ho až Národní shromáždění mladé Československé republiky v roce 1919. Totéž Národní shromáždění pak dalo ženám rovnost a ničím nezpochybnitelné volební právo.

Malá města v Evropě ve dvacátém a na počátku jedenadvacátého století jsou v historickém výzkumu opomíjená. Problematika kulturního dědictví ve vazbě na rozvojové strategie, je téma diskutované ekonomy více než historiky. Kolektivní monografie věnovaná fenoménu malého města, jenž má v Evropě specifickou, byť regionálně velmi diverzifikovanou podobu, se zaměřila na problémy, které řeší ve druhé polovině dvacátého a v první dekádě jednadvacátého století. Města nevýznamná, uprostřed zemědělského venkova či na periferii metropolí, se snaží najít motivaci k překonání ekonomických a sociálních problémů. V pěti kapitolách knihy autorky a autoři sledují malá města v několika málo evropských zemích a analyzují, jak lidé, kteří o městech rozhodují, architekti a urbanisté, přemýšleli o městě a organizovali prostor malých měst. Jedna z cest, kterou města využívají, vede přes zhodnocení kulturního dědictví a jeho využití jako nástroje k motivaci svého rozvoje. Tito lidé chtějí upozornit na své město a učinit z něj centrum regionálního rozvoje. Způsob využívání kulturního dědictví je velmi rozmanitý, jak dokazují výsledky výzkumu badatelů různých oborů. V mezinárodním autorském týmu najdou čtenáři historiky a historičky, sociology, architektky i historika umění, kteří spolupracují v Evropské asociaci pro urbánní historii.

DĚJINY ČESKÝCH ZEMÍ podávají soustavný výklad naší historie od pravěku až po vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Sledují vývoj českého státu a národa, stejně jako menšin žijících na českém území, zejména Židů, Němců, Slováků a Poláků. Osu výkladu tvoří proměny státu (včetně území, která k němu patřila jen dočasně) a společnosti v něm žijící, ale pozornost je věnována rovněž kultuře, náboženství, populačnímu vývoji a tisíciletému přetváření krajinného prostředí. Za vedení dvojice předních českých historiků – Jaroslava Pánka a Oldřicha Tůmy – knihu zpracoval kolektiv odborníků z Historického ústavu a z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Kniha je určena nejen studentům historie, ale i širokému okruhu čtenářů, kteří se zajímají o dějinné základy naší současnosti. Druhé, doplněné vydání obsahuje bohatý obrazový doprovod (133 ilustrací a fotografií) a 16 map zachycujících územní vývoj českých zemí. Knihu uzavírá nová kapitola, věnovaná událostem let 1993–2004.

Československá společnost procházela po komunistickém převratu v únoru 1948 velmi obtížnou etapou, v níž probíhala rozsáhlá sociální transformace, celková přestavba ekonomiky a instalace pevné diktatury jedné strany. Kolektivizace venkova představuje jednu z charakteristických událostí tohoto období. Autor zpracovává téma v regionálním rozměru horního Polabí, v prostoru mezi Hradcem Králové a Krkonošemi. Nahlíží jej z mikrohistorické perspektivy – zajímá se především o aktéry a jejich motivace. Zkoumá, jak byla myšlenka kolektivního obdělávání půdy v letech 1945–1953 ve společnosti přijímána, jaké reakce kolektivizační úsilí vyvolávalo, jaké pohnutky a okolnosti za těmito reakcemi stály a jaké sociální souvislosti, vztahy a vzorce chování se skrývaly za konkrétním jednáním aktérů. V hlavních třech oddílech knížky sleduje fenomény odporu, dobrovolnosti a spolupráce při prosazování kolektivního hospodaření.

Kolektivní monografie Turistická odysea představuje zásadní posun v bádání o různých formách a podobách cestovního ruchu v předlistopadovém Československu. Vedle základních tendencí celostátní i regionální politiky na tomto poli představuje v jednotlivých studiích nejrůznější aspekty dobových fenoménů, jako byly odborové či podnikové rekreace, turistická hnutí, lázeňská léčebná péče nebo chatařství a chalupářství i cizinecký cestovní ruch (včetně zájezdů z opačné strany železné opony). Výborně pramenně podložená kniha, opírající se rovněž o rozhovory s pamětníky a doprovázená dobovými fotografiemi, zalidňuje pomyslnou krajinu soudobých dějin konkrétními aktéry a jejich příběhy.

Mnichovská historie je neúplná bez souboru jejích následků. Některé z nich nejsou ještě v literatuře zachyceny naplno, patří k nim také útěky a vyhánění obyvatel z česko-moravsko-slezského pohraničí Československa. Příspěvek k poznání této problematiky představuje kniha historika Jana Bendy, jež zhodnotila výsledky dřívějších historických výzkumů a obohatila je o nově získaná fakta z archivních materiálů. Jejich analýza umožnila doplnit chybějící prvky dosavadních znalostí. Úvodní část se snaží nalézt odpovědi na otázky týkající se vzniku a počátku uprchlického problému na odstoupených územích a s tím úzce související proměny existenčních podmínek Čechů, Židů a německých antifašistů v důsledku postupného etablování nacistického režimu. Jádro práce představují kapitoly o přístupu čs. státu k imigračním záležitostem, vracení uprchlíků, jejich propouštění přes hranice, sociální a pracovní integraci migrantů do české společnosti, a to v úzké interakci s politickým vývojem dané doby. V závěrečné části kniha analyzuje otázky uprchlické každodennosti, vystěhovalectví, ale také vzájemných vztahů mezi utečenci a starousedlíky. Celá práce je v pravém slova smyslu prvým uceleným a souhrnným zpracováním daného tématu, navíc v nejvyšší možné míře oproštěným od tradičních resentimentů.

Druhá část politické biografie Edvarda Beneše se věnuje období od roku 1935, kdy je už profesně i lidsky vyzrálý politik s přehledem po složité mezinárodní situaci jmenován prezidentem ČSR, až do poválečných let poznamenaných marnými snahami o záchranu demokracie. Kniha přináší chronologický obraz "mnichovské krize", druhého československého odboje a budování poválečné republiky, dosud roztříštěný v obrovské literatuře a faktografii, a sjednocuje ho dramatickým politickým příběhem osobnosti, která se stala spolutvůrcem i obětí českých dějin.

Biografie druhého československého prezidenta je rozdělena do dvou částí. Předkládaný první díl čtenáře seznamuje s osobností Edvarda Beneše mezi lety 1884-1935, tj. v době, kdy Edvard Beneš postupně stoupá českou společností a politikou až k prezidentskému úřadu. Čtenář má tak příležitost seznámit se s výjimečným politickým osudem mimořádně pracovitého a cílevědomého studenta, učitele i politika, pro něhož se vznik, rozvoj a obrana novodobého československého státu staly životním posláním.

Přestože se česká města neúčastnila stavovského povstání v letech 1618–1620 tak aktivně jako oba šlechtické stavy, následky bitvy na Bílé hoře se v jejich dalším vývoji odrazily přinejmenším stejně velkou měrou. Zatímco dvacátá léta byla ve znamení zásahů do jejich vnitřního života ze strany vítězného císaře Ferdinanda II. a jeho tábora, následující dvě desetiletí byla dobou bezprostředního válečného ohrožení a vytváření obranných mechanismů vůči němu. Kniha, kterou držíte v rukou, sleduje vliv konfesijních a politických zápasů první poloviny 17. století na praxi správy českých měst ve dvou rovinách. Zemský kontext zohledňuje hlavně královská města jako samostatný zemský stav a zároveň přesně vymezenou část české urbánní sítě, bezprostředně podléhající centrálním úřadům (podkomoří, česká komora, apelační soud). Nejčastěji zastoupeným dobovým typem urbánního sídla ale bylo poddanské město či městečko čítající maximálně několik set domů. Představu o míře rozdílných i shodných rysů správy různých typů měst umožňuje lokální sonda do oblasti Polabí, zahrnující tři sídla na středním toku řeky: Nymburk jako královské město, Brandýs nad Labem jako vrchnostenské město a Čelákovice jako menší vrchnostenské městečko. Na této mikrohistorické rovině se sledování správních struktur protíná s konkrétními osudy představitelů místních politických a intelektuálních elit.

Málokterá historická událost sehrála v procesu utváření českého národního vědomí takovou roli jako bitva na Bílé hoře. Z vojenského hlediska na první pohled nepříliš významná šarvátka měla dalekosáhlé důsledky a stala se skutečným symbolem osudové porážky a počátku národní poroby. Monografie francouzského historika Oliviera Chalina neponechává tuto stránku bez povšimnutí, snaží se však především o to, aby zpoza dlouho pěstovaného mýtu plasticky vystoupila reálná a zcela konkrétní historická událost – událost bitvy. Čerpá přitom nejen z badatelsky málo využitých písemných pramenů, ale i ze zdrojů méně obvyklých, jako jsou topografie bitevního pole nebo prameny ikonografické. Překlad knihy, která již v zahraničí vzbudila zasloužený ohlas, umožňuje českému čtenáři, aby se na tuto klíčovou událost našich dějin podíval z jiného úhlu, než byl dosud zvyklý._x000D_

Práce In the Shadow of Munich. British Policy towards Czechoslovakia from the Endorsement to the Renunciation of the Munich Agreement (1938 to 1942) [Ve stínu Mnichova. Britská politika vůči Československu od přijetí do oduznání Mnichovské dohody (1938-42)] sleduje rozdílné přístupy a postupné proměňování britské politiky vůči Československu v době od mnichovské konference v září 1938 do britského prohlášení ze srpna 1942, že Mnichovská dohoda nebude mít jakýkoli vliv na budoucí teritoriální uspořádání. Klíčovým tématem práce je přitom vliv Mnichova na britskou politickou scénu a na následnou britskou politiku vůči Československu ve středoevropském kontextu a také jeho rezonance v jednáních s československými exilovými představiteli. Práce je výsledkem autorova mnohaletého výzkumu zejména v britských archivech, doplněného o materiály z archivů českých, a rovněž reflexe rozsáhlého množství pramenných edic, deníků a memoárové a odborné literatury. Snaží se přitom rozptýlit řadu mýtů a stereotypů, v jejichž zajetí zůstává dosavadní česká a zčásti též anglofonní historiografie při interpretaci britské politiky vůči Československu bezprostředně před 2. světovou válkou a v jejím průběhu.

Osm let prezidentského období U. S. Granta patřilo k nejbouřlivějším obdobím dějin Spojených států. Znovusjednocení Unie, které bylo výsledkem války Severu proti Jihu, otevřelo cestu k mohutnému ekonomickému rozvoji nesenému přinejmenším zčásti výstavbou železniční sítě. Lokomotiva se stala symbolem technického pokroku, který umožnil vytvoření obrovského trhu pro zemědělské i průmyslové produkty, vyráběné s pomocí řady vynálezů měnících kardinálně život všech vrstev společnosti. Příležitosti se chopily nejen tisíce farmářů, dělníků či inženýrů, ale také politici a podvodníci. „Pozlacený věk“, jak nazývali tuto dobu už současníci, tedy charakterizovala také nebývalá korupce, s níž těžce zápasily úřady, nucené věnovat pozornost i konfliktu indiánských obyvatel země a bílé společnosti, posilované stále proudem přistěhovalců. Autor se věnuje prakticky všem aspektům života v dané době, ať již ve městě, či na venkově. Čtenář se může seznámit například s tehdejšími hygienickými podmínkami, provozem domácnosti i kulturními možnostmi. Text je doprovázen stovkami dobových ilustrací, přibližujících skutečnou podobu Ameriky 70. let 19. století.