Najnovšie - História, vojnová literatúra strana 58 z 82

Kniha Kapitoly z dějin česko-španělských kulturních styků a vztahů je výběrem studií publikovaných autorem v posledních patnácti letech. Nejde však jen o souhrn jednotlivostí, ale především o záměr prokázat působnost španělského umění, ikonografie, vzdělanosti a kultury, zejména náboženské, na celé myšlenkové podhoubí české, tím spíše že značnou část novověké historie (16. až 18. stol.) byly Čechy, Morava i Španělsko pod vládou jedné dynastie, Habsburků V knize se střídají důkladné rozbory uměleckohistorické, týkající se jak architektury, tak sochařství i malby, a neopomíjí se ani doklady přitažlivosti hispánské kultury období zlatého věku, ať už se jedná o ohlasy španělské humanistické vzdělanosti v českém prostředí či o mimořádně silné vlivy španělské oděvní módy na módu českou. Osobitou kapitolou je kult španělských světců, který proniká i do lidových vrstev. Vazby mezi Českým královstvím a vzdálenou zemí na Pyrenejském poloostrově v raném novověku nebyly dílem nahodilosti, stejně tak se nejednalo o pouta jednostranná, okrajová či úzce vymezená na jednu oblast života. Kniha tak čtenáři umožní, aby pestrou mozaiku sledované problematiky vnímal v její celistvosti.

Studie zařazené v této knize představují reprezentativní průřez mnohostranným dílem předního českého orientalisty Luboše Kropáčka. Časovým rozpětím svého vzniku (od šedesátých let do současnosti) a tematickou šíří pokrývají velkou část Kropáčkova života i všechny významné oblasti jeho badatelského zájmu (islamologie, arabistika, afrikanistika). Většinu tvoří již uveřejněné práce – rozptýlené a mnohdy špatně dostupné –, některé statě však vycházejí tiskem poprvé. Pro tento knižní soubor byly všechny doplněny stručnými úvody, které vysvětlují kontext vzniku a případné další souvislosti, rozšířen byl rovněž poznámkový aparát. Vedle religionistů a orientalistů kniha jistě zaujme i širší okruh čtenářů.

Myšlení a působení Tomáše G. Masaryka je v české (i odborné) veřejnosti většinou chápáno jen v jejich dimenzi filosofické a politické. Menší pozornost se věnuje náboženské komponentě Masarykova myšlení a jeho původní „filosofická sociologie“ se vnímá nanejvýš jako omezený moment vývoje oboru na cestě k jeho dnešní vědeckosti. Předložený výběr Masarykových sociologických a sociologizujících textů vztahujících se k problematice národa, společnosti, náboženství a práce se inspiroval pokusem o aktualizaci Masarykových myšlenek pro dnešní dobu, který pod názvem Konstruktivní sociologická teorie v roce 1994 připravili kanadští sociologové A. Woolfolk a J. B. Imber. Vybrané texty chtějí poukázat na to, že Masarykovo vnímání a řešení sociologických problémů bylo pro jeho život, myšlení i jednání důležitější, než se často zdá, a že si jeho myšlení svou kritickou a „terapeutickou“ intencí uchovává význam dodnes. Předmluvu napsal Miloš Havelka (FHS UK).

Soubor textu Úvahy o mýtu zahrnuje mýty starozákonní, řecké, středověké, novověké a současné, tj. mýty počátku třetího milénia. Autor vysvětluje pojem mýtu, všímá si těch, které se tradují v literární, divadelní, filmové a dnes už i internetové podobě: stvoření světa, prvotní hřích, potopa, české legendy, legendy nacionální, zrod mediálních hvězd, budování obrazu politiků… I k pasážím zachycujícím historii dávno minulou přidává autor současný rámec a pro mladší čtenáře, zejména pro studenty, uvádí méně známá fakta. Kapitoly věnované výkladu některých českých, československých a opět českých dějinných událostí jsou inspirací k tvořivému přístupu k mýtům obecně.

Výbor studií výrazné osobnosti českého dějepisectví soudobých dějin Jana Křena má za cíl zprostředkovat pohled na jeho trvale inspirativní historiografické dílo v perspektivě od 60. let do počátku 21. století. Motivem výběru textů bylo akcentovat dynamiku Křenova badatelského vývoje, jeho pohyblivost ducha, nespokojenost a podnětnost: Řada studií postupuje od kritického vyrovnávání se s problémy meziválečného Československa a jeho protagonistů, válečného exilu a protinacistického odboje v 60. letech přes témata disidentských let, kdy se Křen soustředil na česko-německé stýkání a potýkání v 19. a 20. století. Období sametové revoluce roku 1989 přineslo koncepční úvahy o proměnách češství i o bílých místech českého dějepisectví. Následovaly studie o problému střední Evropy, o nucených migracích i o otázkách evropských dějin. Křen je příkladem autora duchovně neusedlého, intenzivně hledajícího odpovědi na své stále zvídavější otázky.

Na pozadí stavebního růstu papežského paláce i města ve středověkém Avignonu sleduje kniha uspořádání a provoz kuriálního centra a současně vztahy papežství se zeměmi českého státu. Ty jsou nejprve přiblíženy na osudech Čechů delší dobu v Avignonu usazených (Friedrich z Pernštejna, Jan IV. z Dražic, Heřman z Prahy) nebo sem opakovaně a dlouhodoběji přijíždějících (Jan Volek), i zachycením krátkodobějších, ale účelem cesty závažnějších návštěv. Pozornost je věnována diplomatickým poselstvím krále Jana k papežům i vyslancům papežů do českých zemí. Z některých obsahově vymezených skupin papežských listin, jež byly určeny jednotlivcům a vyžádány z českých zemí v letech 1306–42, se vyvozují poznatky o sociálním prostředí adresátů. Výsledky jsou pak uvedeny do širších souvislostí proměny a rozvoje české společnosti na počátku lucemburské doby. Základ textu tvoří diplomatické písemnosti expedované z Avignonu do Českého království, dochované však většinou jen v opisu různých řad papežských register. Text doplňují plánky tehdejšího města a postupně narůstajícího papežského sídla.

Rozsáhlá monografie odborníků z pražské právnické fakulty pod vedením Jana Kuklíka a Reného Petráše se věnuje problému majetkových ztrát židovského obyvatelstva za druhé světové války a různým metodám odškodnění. Publikace má široký historický a komparativní záběr, obsahuje podrobnou analýzu právních aspektů a zabývá se i dodnes nedořešenými otázkami. Nejpodrobněji je v knize zastoupeno území bývalého Československa, ale pozornost je věnována i vývoji v dalších státech: Německu, Rakousku, Polsku, ale také v zemích s velmi odlišnou situací, jako jsou Velká Británie, Bulharsko či Švýcarsko. Výklad u jednotlivých států obvykle zahrnuje nástin vývoje postavení Židů v daném regionu v posledních desetiletích před holocaustem, jsou však naznačeny i starší, středověké tradice. Jádrem práce je zachycení často až pozoruhodně různorodých metod záborů židovského majetku zejména v době druhé světové války a jeho restitucí nebo různých odškodňovacích akcí, které probíhají až do současnosti.

Dějiny tzv. normalizace a transformace se v poslední době stávají velmi populárním a diskutovaným tématem nejen uvnitř odborné komunity, ale i v řadách široké veřejnosti. Tomuto zájmu jde vstříc předkládaná kolektivní monografie, která volně navazuje na předešlou knihu z dílny Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v. v. i. (Obyčejní lidé…? Praha, Academia 2009). Příběhy (ne)obyčejných profesí představují osudy a vzpomínky mužů a žen vykonávajících několik zdánlivě „obyčejných“ profesí. V podobě interpretačních studií kniha zachycuje zkušenosti příslušníků tzv. silových složek (armáda, bezpečnost/policie, hasiči), zaměstnanců (především žen) pracujících ve službách (pohostinství, maloobchod, zdravotnictví) i v tzv. svobodných profesích (zde na příkladu výtvarných umělců a umělkyň). Stranou nezůstali ani příslušníci hospodářského a dílem také kulturního managementu a v neposlední řadě ti, jejichž osudy jsou spojeny s agrárním sektorem a světem venkova.

Monografie se v interdisciplinární perspektivě zabývá známými i méně viditelnými ohnisky napětí především v Rohu Afriky, regionu Velkých jezer a západní Africe. Její základní tezí je předpoklad, že za drtivou většinou všech ohnisek napětí stojí krize státu a identity, která má své kořeny již v koloniální minulosti a špatném vládnutí postkoloniálního období. Publikace, která svým zaměřením vyplňuje určité vakuum na českém knižním trhu, je určena jako odborníkům, tak širší veřejnosti.

Pokračování monumentální historické syntézy přináší opět řadu nových pohledů na světové dějiny 20. století. I druhý svazek životního díla Karla Durmana pojednává především o dění v globální politice s důrazem na složitou síť vztahů mezi mocnostmi Spojených států a Sovětského svazu, tentokrát od roku 1964 až do počátku devadesátých let 20. století. Pozornost je věnována klíčovým událostem druhé poloviny šedesátých let v Evropě, americké zahraniční a válečné politice v letech 1964-1975, proměnám studené války ve vztahu k dění na Středním Východě, dále vztahům USA s Latinskou Amerikou a dalšími částmi světa či celkovému vývoji levicové politiky. Kniha vrcholí procesy demokratizace evropských států v osmdesátých letech a rozpadem sovětského impéria. "Konce dobrodružství" završují v českém prostředí ojedinělé dílo, psané strhujícím stylem a provokující četnými reinterpretacemi tradičních názorů na osobnosti a události velké politiky 20. století.

Publikace je vynikající historickou syntézou světových dějin od rozkladu evropských demokracií a nástupu totalitních režimů koncem 30. let 20. století, do karibské krize a Chruščovova pádu v r. 1964. Karel Durman mimo jiné pojednává o světě ve stínu nacistického Německa, o druhé světové válce, o rozdělení Evropy, studené válce a dekolonizaci a následné destabilizaci třetího světa. Zejména polemizuje s relativizujícím pohledem na dějiny 20. století, jako dějiny v nichž nakonec "nevyhrál nikdo". Pro českého čtenáře kniha přináší i řadu neznámých či překvapivých zjištění. Mimo jiné o rusko-finské válce, politickém působení prezidentů USA F. D. Roosevelta, H. Trumana a D. Eisenhowera nebo o opakovaném selhávání demokratických politiků po druhé světové válce ve střetu se Stalinem a komunisty. Navazující druhý díl bude obsahovat světové dějiny od roku 1964 do devadesátých let 20. století.

Publikace Around the Globe. Rethinking Oral History with Its Protagonists přináší rozhovory s třinácti významnými osobnostmi, které se zabývají orální historií. Profesor Miroslav Vaněk formou interview zaznamenal nejen části životních příběhů těchto osobností, to, jak a proč se začali orální historií zabývat, ale i jejich názory na postavení a význam orální historie v rámci společenských věd. V rozhovorech je reflektováno, jak se vyrovnávají s často kladenou otázkou subjektivity orální historie, zda orální historii považují za obor nebo metodu a jestli je taková klasifikace důležitá. Osobnosti jako David King Dunaway, Ronald Grele, Elizabeth Millwood, Alexander von Plato, Alessandro Portelli, Alistair Thomson, Paul Thompson a další se zároveň zamýšlejí nad budoucností orální historie v době rychle se rozvíjejících technologií i nad možnostmi interpretace orálně historických interview. Publikace je určena všem zájemcům o společenské vědy.

Kniha se zabývá návrhem na vydání národnostního statutu v Československu v roce 1938, který byl pokusem řešit složitou situaci, do které se československý stát koncem třicátých let dostal. Národnostní statut měl být významnou reformou menšinové politiky a měl se týkat nejen německé menšiny, ale i všech ostatních menšin a jejich právního postavení. Dotýkal se nejen jazykového práva, ale i otázek školství, státní správy, sociálního zabezpečení či trestní ochrany menšin. Hlavním účelem připravovaného právního předpisu mělo být uvolnění mezinárodního tlaku na Československo v souvislosti s Hitlerovou politikou po anšlusu Rakouska, která otevřeně využívala požadavky sudetských Němců jako součást snah k prosazení územních a politických požadavků, vedoucích až k Mnichovu a poté i k druhé světové válce. Kniha analyzuje jak přípravu statutu, vnitropolitická jednání a jednání s SdP, tak zejména mezinárodněpolitickou rovinu, která předurčila neúspěch tohoto ambiciózního návrhu na řešení menšinových otázek. Součástí knihy je i edice textu národnostního statutu, který je tak poprvé v ucelené podobě k dispozici zájemcům o moderní československé dějiny.

Publikace 90 let pražské polonistiky – dějiny a současnost vychází u příležitosti 90. výročí vzniku polonistiky v Praze, jež připadá na rok 2013. Nastiňuje vývoj polonistiky od roku 1923, tedy od jejích institucionálních počátků, až do současnosti. V první, historické části, rozdělené na tři kapitoly, přibližují autorky stručné dějiny pražské polonistiky, a to na základě dostupných pramenů, zejména archivních, dříve vzniklých publikací, ale i informací získaných od dosud žijících absolventů pražské polonistiky. První kapitola, zachycující počátky "stolice polské řeči a literatury" v letech 1923–39, se věnuje především okolnostem, které vznik polonistiky umožnily, a působení hlavní předválečné osobnosti pražské polonistiky, Mariana Szyjkowského. Druhá kapitola zpracovává široké období let 1945–89, tedy doby, kdy se polonistika musela vypořádat s výzvami i nepříjemnými důsledky vlády totalitní moci, komunistické ideologie a marxistické metodologie. Třetí kapitola pak nastiňuje nejaktuálnější vývoj po roce 1989, kdy ale polonistiku čekaly další zásadní změny spojené s novými pohledy na slavistiku a s odklonem od filologicky zaměřených studií k areálovým. Zejména toto období posledních dvaceti let existence pražské polonistiky nebylo dosud prakticky zdokumentováno. Druhou část publikace tvoří jednak medailonky nejdůležitějších osobností ovlivňujících podobu oboru (Marian Szyjkowski, Iza Šaunová, Karel Krejčí, Theodor Bešta, Otakar Bartoš, Luboš Řeháček, Jan Petr), jednak rozhovory se zástupci první poválečné generace absolventů polonistiky. Celek doplňují další materiály a výběrová bibliografie vztahující se k tématu.

Autorka se ve svém díle zaměřuje na hospodářský vývoj českých zemí v období protektorátu Čechy a Morava a na základě širokého výzkumu archiválií i tištěných pramenů domácí i zahraniční provenience zevrubně pojednává o proměně zemědělství. Koncept této monografie je inovativní – problematika zemědělství je nahlížena pod zorným úhlem zájmů, které nacisté sledovali v okupovaném prostoru českých zemí. Monografie definuje cíle nacistické zemědělské politiky v protektorátu, zabývá se metodami a prostředky k jejich naplňování a usiluje rovněž o zhodnocení výsledků, tedy vyhodnocení efektivnosti nacistických opatření v zemědělské praxi.

Je velkým problémem sbírek archeologické či historické povahy, nejenom mincí, pokud nejsou publikační formou prezentovány odborné veřejnosti. Prezentovat skupinu mincí zveřejněných v tomto katalogu znamená nejen je chránit jako veřejný majetek jedné konkrétní univerzity, ale dát je k dispozici celé vědecké společnosti a tím umožnit pokrok v oblasti historických a numismatických studií. V práci Federica Gambacorty lze proto uvítat významné rozšíření publikovaného numismatického materiálu ve vlastnictví Univerzity Karlovy. Tato práce důstojně navazuje na dílo V. Marka, který před více než čtvrtstoletím podnikl první krok k publikaci univerzitní mincovní sbírky. Oproti původnímu rozhodnutí věnovat se pouze pozdně římským mincím autor do svého zpracování zahrnul rovněž mince byzantské a barbarské. Tento katalog seznamuje publikum se skupinou mincí, které byly samy o sobě hlavními postavami a svědky doby, kdy byly vytvořeny. Mince narozdíl od jiných kategorií objektů byla používána na všech společenských úrovních a všude dokázala předat srozumitelné informace i těm, kteří neuměli číst. Obrazy na nich zpodobených vládnoucích císařů, členů císařské rodiny, dědiců a ručitelů kontinuity a stálosti říše tyto osoby umožňují rozpoznat a představují vhodné modely k napodobení u poddaných všech tříd. Jiná vyobrazení na reverzu mají za účel uklidňovat uživatele ohledně úsilí císaře o zajištění míru, solidnosti institucí, neporušenosti hranic. V poslední fázi říše se množí legendy oslavující vítěze císařů, slávu Římanů, bezpečnost státu, obnovu státu, zdraví státu a concordie císařů s vyobrazením Říma na trůně a se symboly moci. Typy a legendy na mincích nás informují o sociálních a náboženských změnách, které proběhly ve struktuře římské říše v době od Konstantina Velikého a dále. Byzantské mince a mince vyráběné Ostrogóty v Itálii v posledním století výroby mincí před krizí, která v západní části starého římského impéria způsobí zmizení mince, se prakticky od mincí římských neliší.

Analytická monografie rozebírá zprávy britských diplomatů z Prahy roku 1945, které vynikaly obdivuhodnou schopností na základě analýzy shromážděných informací postihnout podstatu československých poválečných problémů. Zprávy si nejvíce všímaly československého státoprávního uspořádání a politického systému, vztahu Československa k SSSR, USA, Velké Británii a dalším státům, postavení německé menšiny, vojenských záležitostí, rekonstrukce či složitého propletence vzájemných ekonomických, finančních a obchodních vztahů mezi Velkou Británií a ČSR. Stranou však nezůstával ani život a problémy běžného občana, což představuje dosud nevyužitý pramen k poznání každodennosti v bezprostředně poválečném období. Publikace vyvrací, na základě dlouholetého detailního výzkumu autorů v mnoha různých fondech v britském národním archivu v Londýně, přetrvávající názory, že Velká Británie se o středoevropské dění příliš nezajímala či že mu nerozuměla. Britská diplomacie si byla dobře vědoma reality poválečné situace ve střední Evropě a svého postavení v rámci protihitlerovské koalice a rozhodně nelze říci, že by Československo jako sovětský satelit předem odepsala. ...Základní přínos publikace spatřuji již v samotné příležitosti nahlédnout vnějšíma očima stav české společnosti bezprostředně po válce, na prahu složitého období rekonstrukce a současně v první etapě politického zápasu, jenž o necelé tři roky později vyústil v osudové komunistické vítězství. Zároveň kniha jednoznačně vyvrací v domácím prostředí zakořeněné mýty o domněle odsouhlaseném, "jaltském" začlenění Československa do sovětské sféry vlivu, podle nichž Západu údajně nikterak nezáleželo na dalším československém osudu ani vnitropolitickém směřování. Tyto ukřivděné legendy jsou v publikaci vyvráceny doslova ad fontes, na základě interní britské dokumentace. Ta totiž naopak zaznamenává dlouhou sérii návrhů a konkrétních opatření, jak limitovat československou závislost na SSSR a napomoci představitelům demokratických stran čelit komunistické ofenzivě. Z recenzního posudku Víta Smetany

Mor, který přišel ve 40. letech 14. století, předznamenal dlouhé období periodicky se vracejících smrtících epidemií. Nebezpečí se nevyhýbalo nikomu, „černá smrt“ pravidelně postihovala bohatá obchodní centra v Itálii stejně jako spoře zalidněné regiony Skandinávie. Teprve na počátku 18. století nemoc z Evropy zmizela stejně záhadně, jako se o čtyři století dříve objevila. Morová nákaza byla nejen zdrojem paniky, drastických sanitárních opatření či morálního sebezpytování, ale představovala i složitý lékařský problém. Od vrcholného středověku do období osvícenství vzniklo na toto téma nesčetně traktátů. Tato publikace se zabývá postupnými proměnami názorů na mor mezi lékaři raného novověku v několika oblastech. Předně se věnuje vývoji dobové lékařské literatury, zkoumá vliv modernity či naopak tradice a způsob, jímž spolu různí autoři vedli učené spory. V následující části na základě výběru pramenů z řady oblastí Evropy sleduje hlavní teorie o původu moru včetně představ o zkažení vzduchu, názorů na nakažlivost nemoci či nauky o moru přenášeném lidskými smysly. Dále popisuje, co doporučovali renesanční a barokní lékaři svým klientům, kteří se chtěli chránit před nákazou. Šlo o široké spektrum preventivních opatření počínaje karanténou či útěkem z nakažené oblasti přes dodržování vhodné diety až po užívání různých druhů amuletů. Poslední část knihy popisuje raně novověkou léčbu morem nakažených pacientů, a to jak podáváním léků či tzv. „chirurgickými“ metodami (pouštěním krve či otvíráním morových bubonů).

Kolektiv historiků z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze sleduje politické dějiny SSSR v kontextu porevolučních ekonomických a sociálních změn. Odlišně od tradiční historiografie pojímá příčiny a povahu ruské revoluce a sociálního vrstvení, které z ní vzešlo. Klade důraz na nesoulad vývoje průmyslu a zemědělství a na vliv mezinárodní izolace SSSR. Nově hodnotí role Lenina, Trockého, Rykova i Stalina. Věnuje se podrobně motivům a povaze Stalinova teroru a sleduje příčiny nezdarů SSSR v prvním období války i složitost jeho vztahů se spojenci. Vítězství ve válce podle autorů etablovalo SSSR jako velmoc, nedovršená průmyslová a civilizační revoluce a enormní válečné ztráty ji však proměnily v militarizovanou soustavu, neschopnou překonat své deficity.