E-knihy - História, vojnová literatúra strana 59 z 64

Osmdesátá léta zažila renesanci díky netflixovému hitu Stranger Things – a že se během nich zrodila nejedna podivnost! Tahle stylová publikace dýchá dobovou atmosférou a užijí si ji nejen pamětníci, ale i ti, pro které jsou osmdesátky tak trochu bizarní prehistorií. Najdete v ní tunu hudby, filmů, trendů, módních kreací i zásadních událostí. Nastupte do stroje času a pořádně se připoutejte, čeká vás cesta do nitra desetiletí, které navždy změnilo tvář moderního světa.

V každej žene žije mocná sila naplnená zdravými inštinktmi, vášnivou tvorivosťou a nadčasovým poznaním. Túto inštinktívnu podstatu žien zosobňuje Divoká žena. Dnes je ohrozeným druhom, pretože aj keď nám dary nespútanosti prirodzene od narodenia patria, úsilie spoločnosti civilizovať nás do predpísanej role, potláča to skutočné v našej duši. V knihe Ženy, ktoré behali s vlkmi, doktorka Estés odkrýva obohacujúce mýty, rozprávky a príbehy, mnohé z nich pochádzajú z jej vlastnej rodiny, a pomáha tak ženám znovu nadviazať spojenie s divokými, zdravými a vizionárskymi vlastnosťami ich vlastnej inštinktívnej podstaty. Prostredníctvom príbehov a ich objasnenia v tejto pozoruhodnej knihe znovu nachádzame a skúmame Divokú ženu. Učíme sa jej rozumieť, milovať ju a prijať do svojej psyché ako tú, ktorá je liečivá a zázračná. Knihou Ženy, ktoré behali s vlkmi, doktorka Estés vytvorila nový lexikón opisujúci ženskú psychiku. Táto plodná a životodarná kniha je psychológiou žien vo svojom najpravdivejšom zmysle. Je poznaním duše. Clarissa Pinkola Estés, Ph.D. je medzinárodne uznávaná odborníčka, poetka a cantadora rozprávačka a uchovávateľka starých príbehov latinsko-americkej tradície. Je skúsenou jungiánskou psychoanalytičkou s vyše dvadsaťpäťročnou praxou v klinickej psychológii. V minulosti bola výkonnou riaditeľkou výskumného a vzdelávacieho strediska C.G. Jung Center for Education and Research v Spojených štátoch. Má doktorát z multikultúrnych štúdií a klinickej psychológie. Za svoj celoživotný sociálny aktivizmus a literárnu tvorbu získala ocenenie Las Primeras Award od Národnej latinskoamerickej nadácie MANA. Kultové dielo o psychológii žien s miliónmi predaných výtlačkov.

Druhá světová válka byla historicky největší katastrofou a zároveň zdrojem největších inovací. Přinesla zánik impérií, zrod konceptu lidských práv či Organizace spojených národů. Díky válce se dočkal penicilin masové produkce, byly vyvinuty počítače a člověk zamířil do vesmíru. S válkou se však pojí především miliony obětí, strach z globalizace nebo z atomových zbraní. Válka je minulostí, na niž bychom dnes rádi spíše zapomněli. A přece jsou náš svět, náš každodenní život, naše uvažování o světě, politice, kultuře, ekonomii i náš jazyk a naše vyjadřování touto zkušeností trvale poznamenány. Stopy války v našich myslích nachází Keith Lowe v příbězích lidí, v politických a ekonomických koncepcích, propagandě, filozofii, literatuře, řeči médií i v našem každodenním jazyce, napříč všemi kontinenty a desetiletími, které nás od války dělí. To dědictví žije dál a válka není uzavřenou kapitolou.

Od Adama až k Apple za míň než 300 stran. Asi si myslíte, že je to nemožné. Stlačit celou historii světa do 280 stran? Nelze. Ale je tu jedna osoba, která to dokázala. Alexanderu von Schönburgovi se to povedlo obratně a s elegancí. Čtenáři této knihy riskují, že se stanou závislí na historii. Autor nás vezme na strhující cestu nejdůležitějšími body lidské historie – z Babylonu až do Berlína a New Yorku. Líčí největší hrdiny a největší zločince, poukazuje na největší umělecká díla a vysvětlí celou řadu objevů a vynálezů, od sekery až po selfie tyč. První dva miliony let lidské existence se vešly na pouhých deset stránek, kde si autor položil otázku: Jak se možné, že si potomek opice, který je v potravním řetězci někde mezi ovcí a lvem, podrobil celou planetu? Kniha obsahuje mnoho překvapivých poznatků napříč tisíciletími, vtipná přirovnání a anekdoty o významných historických postavách (co má společného Vladimir Putin a Karel Veliký?) a paletu zajímavých historických fakt. Tato kniha je víc než jen skvělé čtení. Je to literární požitek.

Jednu jasnou noc začátkem června 2005 vysadil vrtulník čtyři příslušníky amerických Navy SEAL k akci do hornaté oblasti pákistánsko-afghánských hranic. Jejich úkolem bylo zajmout nebo zabít známého vůdce al-Káidy. Věděli, že se nachází v tálibánském opevnění střeženém malou, ale dobře vyzbrojenou skupinou bojovníků. Za necelých čtyřiadvacet hodin byl z těch čtyř Navy SEAL naživu pouze jeden. Je to příběh velitele střeleckého týmu Marcuse Luttrella, který jako jediný operaci Redwing přežil. Byla to urputná bitva v horách, která nakonec znamenala největší ztrátu lidských životů v historii Navy SEAL. Je to ale také příběh jeho týmových kolegů, kteří usilovně bojovali po jeho boku, dokud nezůstal jako jediný – výbuch RPG ho odhodil na místo, kde ho nemohli jeho pronásledovatelé najít. Během následujících čtyř dnů vážně zraněný Luttrell odrazil útok šesti bojovníků al-Káidy, kteří byli vysláni za ním, aby ho zlikvidovali. Po jedenáctikilometrové cestě horami zajal Luttrella paštunský kmen, který riskoval své životy, aby ho ochránil před dotírajícími bojovníky Tálibánu. Luttrell podrobně popisuje brutální výcvik Navy SEAL a se svými druhy zjišťuje, co to obnáší, stát se příslušníkem elitních speciálních jednotek. Zavádí nás do divoké bitvy vedené v pustých afghánských horách, kde obkličovaný americký tým překotně unikal před nepřítelem v dešti střel a úlomků skal. Tato kniha o odvaze, obětování, cti a vlastenectví je působivým příběhem moderní války. Za hrdinství v boji vyznamenal prezident Bush Marcuse Luttrella Námořním křížem.

Po dvaadvaceti letech služby v britské armádě plánuje Ed Macy odchod do výslužby. Ale tento plán odkládá, protože souhlasil s ještě jedním turnusem v jižním Afghánistánu jako zbraňový specialista, létající na úplně novém vrtulníku Apache. Je to nejsmrtonosnější a technicky nejvyspělejší vrtulník na světě. Letět s vrtulníkem Apache do boje je jako hrát současně na Xboxu, PlayStationu a velmistrovskou partii šachu – a přitom se vézt na největší horské dráze v Disneylandu. Podle zjištění amerických studií dokáže jen malé procento lidských mozků souběžně zvládnout všechny požadované činnosti při pilotování tohoto letounu.…A nejenom jednu nebo dvě minuty, ale tři hodiny bez přestávky. Pokud jste přehlédl jednu klíčovou věc, mohl jste okamžitě zabít sebe i svého kopilota. Koncem roku 2006 byla Macyho letka Apache nasazena v nechvalně známé afghánské provincii Hilmand, v drsné a nehostinné oblasti, místními nazývané Dašt-e-Margo (Poušť smrti). Operace dostala název Herrick. Posláním Macyho a jeho letky Apache bylo bojovat spolu s muži na zemi a chránit je všemi nezbytnými prostředky. Když se jeden příslušník námořní pěchoty pohřešoval v akci, Ed a jeho tým byli jedinou nadějí armády na to, že ho dopraví zpátky živého. S vojáky, připoutanými po obou stranách bitevních vrtulníků musel přistát v srdci pevnosti Jugroom, tálibánském opěrném bodě a postavit se tváří v tvář hordám neúprosného nepřítele. Následoval dech beroucí pokus o záchranu. Kniha Pilotem Apache, něco mezi Černý jestřáb sestřelen a Těsně vedle, popisuje odvážnou misi, za niž byl Ed Macy jako první pilot v historii britského letectva vyznamenán velmi prestižním Vojenským křížem. Pilotem Apache je příběh Macyho, story o odvaze, nebezpečí a kamarádství, kterou přečtete jedním dechem. Kniha je doplněna situačními mapkami a barevnou obrazovou přílohou.

Shiftyho válka je poutavým životním příběhem seržanta Darrella C. „Shiftyho“ Powerse, příslušníka americké výsadkové roty Easy, mezinárodně známé jako Bratrstvo neohrožených. Válečné zážitky této jednotky zpopularizovala nejprve kniha Stevena Ambroseho Band of Brothers a potom stejnojmenný seriál televize HBO režiséra Stevena Spielberga, v němž hrál mimo jiné Tom Hanks. Shifty seskočil v den invaze padákem do Francie a měsíc bojoval v Normandii. Osmdesát dní válčil v Nizozemsku v operaci Market Garden, třicet dní v drsném zimním počasí v Bastogne a téměř třicet dalších u francouzského Haguenau a v rúrské kapse v Německu. Podobných vojenských jednotek jako rota Easy bylo mnoho a některé z nich prošly možná těžšími boji než ona, ale přitom pro nás zůstávají bezejmenné. Bratrstvo neohrožených je tak hlavně populárním symbolem americké účasti ve válce proti nacismu. Je také připomínkou veteránů, kteří válku přežili a díky němu se jim dostává náležitého uznání a vděčnosti od veřejnosti i desítky let po válce. Shiftyho válka je příběhem o hrdinství a dobrodružství, o dnech poznamenaných krví vojáků, kdy se probojovávali z pobřeží Francie do srdce Německa. Je také impozantním vyprávěním o tom, jak člověk díky vynikajícím střeleckým schopnostem a okouzlující a skromné osobnosti může prožít krásný život, o němž se mu ani nesnilo.

Ze zákulisí nacistického teroru Jména jako Klaus Barbie, Adolf Eichmann, Hermann Göring, Reinhard Heydrich, Heinrich Himmler a Ernst Kaltenbrunner nahánějí hrůzu jak bezúhonným občanům, tak těm, kteří bojovali proti Adolfu Hitlerovi. Tito muži byli představiteli Gestapa, nacistické státní policie. Z této knihy se dozvíte vše o Gestapu – o jeho vzniku, fungování a zločinech, které jeho členové spáchali. Za což po válce nakonec zaplatili. Příběh začíná nástupem Gestapa k moci bezprostředně po požáru Říšského sněmu, pokračuje nocí dlouhých nožů, terorem během Olympijských her v Berlíně v roce 1936 a jeho úlohou při posílání nevinných lidí do koncentračních táborů. Zaměřuje se na přední nacisty, včetně Adolfa Hitlera, a vysvětluje klíčovou úlohu, kterou Gestapo hrálo v mocenské struktuře Třetí říše. Tato ilustrovaná kniha není pro slabé povahy.

Konec dubna 1945. Zohavená těla Mussoliniho a jeho milenky visí za nohy v Miláně a nepřátelsky naladěný dav píská a posmívá se. Adolf Hitler v zoufalé snaze uniknout stejnému osudu vydává příkaz, aby jeho tělo bylo po smrti spáleno. Obávaný vůdce Německa nikdy nepřipustí, aby nepřátelé měli pocit uspokojení z potupení jeho těla. V kritických dnech mezi 28. dubnem a 2. květnem 1945 byl svět svědkem smrti dvou fašistických diktátorů a pádu Berlína. Tyto události signalizovaly konec šest let trvající války v Evropě. Jsou popsány v řadě historických knih a memoárů. Nicholas Best je podává čtenáři v podobě kroniky, sestavené z osobních svědectví lidí, kteří tyto vzrušující dny prožívali. Pracuje s již existujícími historickými prameny, dává je do zajímavých souvislostí a doslovně cituje ty nejzajímavější zážitky. Autor čerpá ze vzpomínek slavných nebo budoucích slavných osobností, například Sofie Lorenové, Simona Wiesenthala, Güntera Grasse, Hildegrad Knefové nebo Viktora Klemperera. Máme možnost sledovat fotografku Lee Millerovou dokumentující nacistická zvěrstva; budoucího papeže Benedikta, jenž se vrací domů a při tom doufá, že ho nechytnou a nepopraví za dezerci od jeho jednotky pěšáků; Audrey Hepburnovou, která se už nemusí bát nucené služby v nevěstinci Wehrmachtu. Dokonce můžeme číst popis dekadentních sexuálních orgií v Hitlerově bunkru od jednoho lékaře SS. Zkušeným propojením těchto osobních vyprávění vytvořil Best přesvědčivou kroniku pěti dní na konci války, kdy se Evropa konečně zbavovala smrtelného sevření nacismem. Je to příběh několika ohromně vzrušujících dní, ale je to také obrázek celého světa na konci tohoto výjimečného týdne. Vyprávění má spád, místy je brutální, jindy zase dojímavé. Čte se jedním dechem a připomíná dny skomírající vlády Osy, když se spojenecké armády blížily k Berlínu. Součástí knihy je osm stran obrazové přílohy.

Jim Quillen, narozený v roce 1919, měl složité dětství. Chybělo mu rodinné zázemí, a tak se už jako dospívající hoch pravidelně dostával do konfliktů se zákonem. V roce 1942 byl dvaadvacetiletý Jim na útěku z věznice San Quentin, kde si odpykával trest odnětí svobody na osmnáct měsíců za loupežné přepadení. Myslel si, že se mu útěk podařil, dokud ho nechytili a neodsoudili k trestu odnětí svobody na pětačtyřicet let ve federální věznici, včetně deseti let v nechvalně známém vězení Alcatraz. „Byl jsem otřesen, když jsem si uvědomil, že už nejsem člověk, ale AZ586, vězeň, odsouzený na pětačtyřicet let v kriminále.“ Jimova autobiografie se zaměřuje na jeho desetileté věznění na „Skále“, v bývalé federální věznici na kalifornském ostrově Alcatraz. Jedním z klíčových příběhů je pokus o útěk skupiny vězňů v roce 1946, při kterém zemřelo několik trestanců a dozorců. Boj mezi vězni a dozorci, posílenými o námořní pěchotu, trval šestačtyřicet hodin a nazývá se „Bitvou o Alcatraz“. Jim říká, že toto krveprolití bylo kvůli brutalitě vězeňského systému nevyhnutelné. Alcatraz nazývá „vězením, jehož jediným cílem bylo vězně pokořit, ponížit a zlomit“. Ale Jim se nikdy nevzdává touhy po svobodě; nejvíc mu vadí neustálý dohled a bezpečnostní opatření, kvůli kterým je útěk prakticky nemožný. Se zkušenostmi ze dvou útěků ze státního vězení, včetně toho ze San Quentinu (během kterého vzal dva rukojmí), přesto uvažuje i o útěku z Alcatrazu. Většina čtenářů asi nebude vzhledem k jeho životní historii sympatizovat s jeho stížnostmi na příliš striktní bezpečnostní opatření. Podrobnosti o životě ve věznici jsou ovšem mnohem zajímavější než neúspěšný pokus překonat vězeňský systém. Jim v těchto emotivních memoárech, psaných záměrně zdrženlivě, líčí svou dlouhou cestu od zločinu přes trest až po návrat do slušné společnosti. Jim Quillen se po mnoha letech vrátil na ostrov, který se mezitím stal Národním parkem. Po řadu let byl jeho nejznámějším dobrovolníkem – vypráví o své minulosti v audioprůvodci návštěvníkům, kteří jsou jeho zážitky fascinováni. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha včetně plánku věznice Alcatraz.

Kniha kapitána Wernera je jedním z nejlepších osobních příběhů o nasazení ponorek ve druhé světové válce. Autor byl kapitánem dvou ponorek (U-415 a U-953) a většinu války strávil na moři. Přežíval ji déle než většina jeho méně šťastných kolegů. Ve vlnách moře zahynulo osmdesát procent členů posádek ponorek, zejména když se v posledních letech války stala každá bojová plavba sebevražednou misí. Je to velice osobní a dojemný příběh, protože autor přišel o většinu své rodiny při spojeneckém bombardování města, kde žila. Werner popisuje začátek války, kouzlo ponorek a svou touhu sloužit na nich. Pak líčí své první roky služby nižšího důstojníka na dvou ponorkách během vrcholu bitvy o Atlantik. Autorova odysea začala na jeho první bojové plavbě, kdy se ponorka U-230 zabořila do mořského dna a její posádka strávila šestnáct hodin odlehčováním ponorky a přebíháním z jejího jednoho konce na druhý, aby ji rozhoupala a uvolnila ze dna. Werner dostal svou ponorku jako kapitán až na jaře roku 1944, kdy byla válka pro Němce už ztracená a šest ze sedmi ponorek, které vypluly do bojové akce, se nevrátilo a s nimi většinou i celá posádka. Ponorek nové generace, které Němci zkonstruovali, bylo už příliš málo, aby mohly něco změnit. Pak tvrdě bojoval v posledních měsících války a jen se štěstím se mu podařilo přežít. Zajímavá je jeho snaha získat na ponorku nejnovější vybavení jako šnorchl a radarovou stanici. Ani jedno se mu nepodařilo, protože válečné hospodářství Německa už nebylo v té době schopné tuto techniku dodat. Werner se v Norsku vzdal Britům a ti ho pak předali francouzským úřadům, které se svými zajatci nezacházely zrovna v rukavičkách. Wernerovi se později podařilo uprchnout do Německa. Po válce přesídlil do Spojených států, kde žil na Floridě. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha.

MQ-1 Predator je dálkově pilotovaný letoun používaný pro pozorování a průzkum nad nepřátelským územím a také k cíleným útokům dvěma raketami Hellfire. V tisku se mu často říká dron nebo robot a mluví se o něm jako o nějakém autonomním stroji, který chladnokrevně zabíjí podle nastaveného programu. Ve skutečnosti má osádku jako jakýkoliv jiný letoun kromě toho, že ta není na jeho palubě, ale v bezpečí na zemi někdy i na druhém konci světa od místa bojového letu. Matt J. Martin je považován za „top gun“ ve světě dálkově pilotovaných letounů. Během skoro čtyř let odlétal novým způsobem boje, který byl až do nedávna přísně tajný, stovky misí na dvou válečných frontách. Spolu se svými kolegy, piloty Predatorů, se aktivně podílel na doslova všech typech akcí ve válce proti teroru v Iráku a v Afghánistánu – pátrání po místě pobytu Usámy bin Ládina, zabití vůdce al-Káidy Abú Zarkávího, bojích americké námořní pěchoty ve Fallúdži a na záchraně dobrovolníků unesených v Afghánistánu Tálibánem. Kniha je plná osobně prožitých vzrušujících příběhů pronásledování a útočení na ozbrojené povstalce v Bagdádu nebo v poušti. Díky televizním kamerám osádky Predatorů prožívají vedení války z větší blízkosti než osádky tradičních bombardérů. Z vyprávění autora je zřejmé, jaký mají dálkově pilotované letouny vliv na moderní bojiště. Součástí knihy je osmistránková barevná fotografická příloha.

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér B-17 se po náletu na Brémy snaží uniknout nad válčícím Německem před protiletadlovou obranou a německými stíhačkami nad Severní moře. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na téhle jejich první misi zraněná nebo mrtvá. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje messerschmitt Me 109. Pilotem je německé eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit… Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za „nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války“. Později to, co se mezi nimi odehrálo, zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před popravčí četu. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud nezačali, jako staří muži, po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Kniha líčí život německých stíhacích pilotů, kteří se až do konce války pokoušeli zastavit bombardování Německa. Nepomohl jim k tomu ani tehdejší nejmodernější letoun, proudový Me 262. Druhou dějovou linkou je příběh osádky onoho amerického bombardéru. Kniha obsahuje rozsáhlou fotografickou přílohu.

Walter Scheinpflug se narodil v roce 1925 v malé vesnici Chotovenka v bývalých Sudetech. Jeho rodná obec už neexistuje, ale nacházela se blízko obce Světec u Bíliny, v tehdejších Sudetech. Vyučil se zedníkem a v osmnácti letech byl povolán do Říšské pracovní služby. Už tehdy ho oslovili náboráři z Waffen-SS, ale na radu otce se nepřihlásil. Začátkem roku 1944 už další výzvě neodolal, protože chtěl „něco zažít“. Absolvoval poddůstojnickou školu a byl krátce nasazen v Dánsku. Po invazi Spojenců v Normandii byla jeho jednotka převelena do Francie, kde prožil těžké ústupové boje. Potom strávil několik měsíců ve výcvikovém prostoru Kurmark blízko dnešních německo-polských hranic. Poslední měsíce války bojoval na východní frontě, kde byl na začátku května zajat sovětskou armádou. Podařilo se mu ze zajetí uprchnout a vrátit se domů. Poté byl v československém internačním táboře a pracoval jako zemědělský dělník. V roce 1946 uprchl do tehdejší sovětské okupační zóny a žil v později vzniklé NDR. Je to jeden z mnoha válečných příběhů mladých chlapců, kteří chtěli „něco zažít“ a nechali se ovlivnit nacionalistickou propagandou, která je přesvědčovala, že by měli prokázat svou odvahu na frontě. O atmosféře té doby svědčí výrok jednoho z Walterových nadřízených. Když mu při ústupu ve Francii hlásili počet padlých a zraněných jeho jednotky, prohlásil s úsměvem: „Přes mrtvoly jdeme k vítězství!“ Bylo mu tehdy 27 let a o několik týdnů později padl. Walter Scheinpflug v knize vzpomíná i na vztahy s Čechy ve svém rodišti. Byly bezkonfliktní a jeden z jeho českých vrstevníků z Chotovenky mu po válce, při svévolných „čistkách“ v pohraničí, zřejmě zachránil život.

Obyvatelé malých obcí jižně od kanadských hranic, ve vzdáleném severozápadním cípu Spojených států, po 40 let vítali ve svých domech přátelského nevysokého tmavovlasého muže. Přicházel instalovat a opravovat kotle na topení. Jenom velmi málo z nich vědělo, že tenhle tichý a pracovitý topenář je skutečný americký hrdina. Joseph Moser vyrostl na malém statku ve Ferndale, stát Washington. Ve škole snil o tom, že se stane stíhacím pilotem a bude létat na tehdy nejrychlejším a nejmodernějším stíhacím letounu P-38 Lightning. Svůj sen si splnil, byl vyslán do Evropy, přežil 43 bojových letů a získal několik ocenění za své vynikající schopnosti při střemhlavých náletech – bojových akcích, které se výrazně podílely na spojenecké válečné činnosti před invazí do Evropy i po ní. Ale 13. srpna 1944 se mu na jeho 44. bojovém letu sen zhroutil. Byl sestřelen a život se mu změnil v řadu hrozných zážitků. Málo se ví o tom, že malá skupina spojeneckých pilotů se ocitla v tom nejďábelštějším Hitlerově systému likvidace lidí. Jako „Terrorfliegers“ měli být popraveni. V přecpaných dobytčích vagónech je odvezli do Buchenwaldu, nechvalně známého nacistického koncentračního tábora, kde zemřely desítky tisíc vězňů v důsledku krutého zacházení, lékařských experimentů a hladu. Joeho zachránili jen čtyři dny před připravovanou popravou a dalších šest měsíců strávil v různých zajateckých táborech. Teprve nedávno se po delším pátrání podařilo zjistit, kdo zařídil přemístění spojeneckých letců z koncentračního do zajateckého tábora a téměř jistě jim tak zachránil život. Tato informace je poprvé zveřejněna v českém vydání Joeho zážitků z války. V tomto vyprávění budete s Joem létat na různé nebezpečné útoky na pozemní cíle a k doprovodům bombardérů. Zažijete s ním náročný a někdy legrační pilotní výcvik, pocit strachu pilotního zelenáče a potom nelidskost příslušníků SS, která byla součástí života v Buchenwaldu. Je to příběh tiché a vyrovnané odvahy v těch nejtěžších chvílích – odvahy, posilované vírou, rodinou a věrností ideálům svobody, které vyznávalo mnoho lidí této velké generace.

Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala „Chosen Few“. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neustálým útokům a byli donuceni k pomalému a nepřetržitému ústupu. Stále čelili přesile tálibánských bojovníků, vrhajících se na ně ze všech stran. Jak se pozornost a vojenské zdroje Spojených států přesouvaly do Iráku, na odloučené a útokům vystavené výsadkáře se měsíc za měsícem valila palba reaktivních granátů, raket a kulometů. Jen několik týdnů před návratem domů svedli svůj poslední a nejtužší boj. Blízko vesnice Wantu v provincii Núristán obklíčily asi tři stovky nepřátelských bojovníků přibližně padesát příslušníků roty Chosen Few bránících částečně dobudovanou bojovou základnu. Ten den v červnu 2008 jich devět padlo a více než dvacet utrpělo zranění. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva války v Afghánistánu. Výsadkáři se vrátili domů zoceleni válkou. Dva z nich byli vyznamenáni Medailí cti. Jejich zážitky všechny navždy změnily.

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření bojové předsunuté základny Keating. Byla nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v provinciích Núristán a Kúnar s cílem zabránit volnému pohybu povstalců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Tři roky po jejím zřízení byla armáda konečně ochotna přiznat to, co muži z její posádky věděli okamžitě – byla příliš izolovaná a jen velmi obtížně se dala bránit. Po letech neustálých menších útoků se Tálibánci 3. října 2009 konečně rozhodli vrhnout všechny své síly na Keating. Asi ve tři hodiny ráno nařídili povstalci všem obyvatelům blízké vesnice Urmul, aby ji opustili. V šest hodin zahájili na základnu ze všech stran palbu z ručních zbraní a RPG. Koaliční vojáci se bránili střelbou z ručních zbraní. Útočnici za 48 minut překonali obranný perimetr a pronikli na základnu také hlavní bránou střeženou afghánskou civilní ochrankou, a z východu, kde byli rozmístěni afghánští vojáci. Přes snahu lotyšského vojenského poradce o jejich zapojení do obrany základny všichni afghánští vojáci ze svých stanovišť uprchli. Po vniknutí dovnitř začali povstalci základnu zapalovat a většina baráků shořela. Během první hodiny se američtí obránci stáhli do užšího perimetru kolem dvou budov, které nehořely. Postupně perimetr rozšiřovali až ke vstupnímu kontrolnímu stanovišti. Získali leteckou podporu v podobě bitevních vrtulníků Apache, bitevních letounů A-10, bombardérů B-1 a stíhaček F-15. Povstalci se začali koncem dne stahovat. Na základnu dorazila v sedm hodin večer jednotka rychlého nasazení 1. praporu, 32. pěšího pluku. Během sestupu z horského svahu byla přepadena ze zálohy. Následné útoky Tálibánců potlačilo americké letectvo. Koaliční vojska opustila základnu o dva dny později a 6. října ji pumami zničil bombardér B-1, aby povstalcům znemožnil ukořistit střelivo a další materiály, které tam po spěšném odchodu obránců zůstaly. Čtrnáctihodinová bitva končící vítězstvím stála životy osmi obránců a dalších sedmadvacet jich bylo zraněno. Clinton Romesha byl za svou odvahu vyznamenán Medailí cti.

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace. Tyto dramatické vzpomínky jsou pilotovým pohledem na důležité bitvy a záchranné akce. Johnson v nich líčí nebezpečné mise a dramatické úniky z kritických bojových situací. Při jednom z bojových letů byl jeho vrtulník sestřelen a Tom Johnson se i se svou osádkou zachránil třídenním pochodem džunglí ke svým jednotkám. Autor poutavým způsobem zaznamenává adrenalinové vzrušení z létání ve válečném prostředí, a čtenáři s ním prožívají nezapomenutelný let. Kromě toho se čtenář dozví, proč vlastně vrtulník létá a jak se ovládá. Kniha je doplněna fotografiemi a řadou situačních mapek.

Dramatický příběh o malé skupině vojáků amerických speciálních jednotek, která po událostech 11. září 2001 tajně vstoupila do Afghánistánu a na koních se vydala do boje proti Tálibánu. Nepřítele, který měl čtyřicetinásobnou početní převahu, pronásledovala horským terénem a po řadě urputných bojů obsadila město Mazár-e Šaríf, které bylo pro porážku Tálibánu strategicky důležité. Jeho obyvatelé vítali vyčerpané Američany jako osvoboditele. Ovšem potom došlo k nečekanému zvratu. Během kapitulace asi pěti set Tálibánců byli američtí vojáci přepadeni ze zálohy. V ohromné pevnosti Qala-e Džangi bojovali proti mnohonásobné přesile o život. V sázce byl vojenský úspěch celé kampaně. Kdyby vojáci padli nebo byli zajati, mohlo by veškeré úsilí o porážku Tálibánu přijít vniveč. Ve snaze udržet pevnost podstoupili Američané jedny z nejtěžších bojů v městském prostředí v moderní době. Tento příběh ukazuje, že kombinace prastarých strategií válčení na koních s moderními technologiemi leteckého bombardování může vést ke zdánlivě neuvěřitelným vojenským úspěchům. Důsledná snaha těchto vojáků na koních získat si přízeň obyvatel města a zabránit civilním obětem navíc poskytla cenné ponaučení pro pokračující americké nasazení v Afghánistánu. Kniha s originálním názvem Horse Soldiers je předlohou amerického filmu, jehož režisérem je Nicolai Fuglsig. Film měl ve Spojených státech premiéru 19. ledna 2018 pod názvem 12 Strong. Součástí knihy je fotografická příloha.