E-knihy - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 37 z 439

Na cestu uzdravení sebe sama se yung pueblo vydal v době, kdy jeho tělo i mysl byly silně poznamenané dlouhodobým užíváním drog. Při hledání cesty ven zjistil, že když poctivě prozkoumá a uchopí své úzkosti a obavy, od kterých utíkal, přestane se cítit jako cizinec ve vlastním srdci a mysli. Začal se věnovat meditaci, důvěřovat své intuici a postupně se cítil duševně lehčí a schopný cítit a projevovat lásku. Cesta to nebyla snadná a ještě neskončila, ukázala mu však, že uzdravit se je skutečně možné. A uzdravit se může opravdu každý, cesty jsou různé. Yung Pueblo se učil nacházet soucit k sobě samému, opustit minulost a emočně dozrát. Postupně z něj spadla vnitřní tíha, mysl se konečně přestala cítit přetížená napětím a byl znovu schopný se napojit na přítomnost. Když se nám tohle podaří, svět kolem nás se stává přitažlivějším a bezpečnějším místem a my si uvědomíme propojení s ostatními lidmi kolem nás. Čím více lidí se bude uzdravovat, naše jednání bude záměrnější a vědomější, naše rozhodování soucitnější, naše uvažování jasnější a budoucnost světlejší. „Onen vnitřní pohyb lze stručně popsat následovně: Pozorujeme sami sebe, svá zjištění bez úsudku přijmeme a opustíme, přičemž toto zproštění vyvolá naši proměnu. Měníme se stále, když se však zaměříme na uzdravení, můžeme se změnit směrem, který si vybereme; v takovýchto chvílích znovuzískáváme svou ztracenou sílu. Pokaždé když se vydáme poznávat sami sebe, se v nás vrátí někdo nový,“ říká o knize sám autor.

Proč je Island pro ženy nejlepším místem k životu? Posledních dvanáct let se Island ve zprávě Světového ekonomického fóra o globální genderové nerov­nosti řadí vždy na první místo v se­znamu zemí, v nichž se úspěšně daří stírat nerovnosti mezi muži a ženami. Čemu vděčí ženy na Is­landu za tak pozitivní zkušenosti? Proč dosáhla zdejší společnost tak významných pokroků, od zvole­ní první prezidentky na světě až po schválení legislativy zaměřené specificky na vyrovnání podmínek v práci i soukromém životě? Jak se můžeme poučit z toho, na co už Is­lanďané přišli – že rovnocenná pozi­ce žen ve společnosti přináší výhody pro všechny? Eliza Reidová zkoumá postoj vůči ženám v zemi, která se jí stala druhým domovem, a objevuje hlu­boce zakořeněný smysl pro spra­vedlnost, vliv současných i historic­kých vzorů, ale také oblasti, kde má Island stále prostor ke zlepšování. Její vlastní zkušenosti imigrantky z kanadského maloměsta, která svou současnou životní roli nikdy neočekávala, se čtivě prolínají s roz­hovory s desítkami sprakkar („mi­mořádných žen“). Autorka tak otví­rá poutavou diskuzi o tom, jaké to je žít jako žena v současné společ­nosti a jak konvence ovlivňují naši představu o rovnoprávnosti. Tajemství sprakkar je působivý a výstižný portrét malé země, která však může být velkou inspirací. Skutečnost, že islandština má ve slovníku slovo sprakkar – pradávný výraz, který se překládá jako „mimořádné ženy“ –, vám toho o Islandu jako zemi hodně prozradí.

Jak co nejplněji odpovědět na Boží volání? Jak se otevírat Duchu Svatému, nebránit se jeho působení, učit se rozeznávat jeho hlas a dát se jím vést? Na tyto velice závažné otázky hledá autor svěží a přehlednou formou odpověď. Svá tvrzení opírá o pohledy a zkušenosti velkých duchovních osobností církve, zejména Františka Saleského, Louise Lallemanta, Terezie z Lisieux a Faustyny Kowalské. 4.vydání

Bůh touží po tom, aby každý z nás prožil život v plnosti. Hledáme-li při tom skutečný smysl, nejde jen o věc lidskou: náš život je i dílem Božím. Učíme se u Ježíše. On je náš Mistr, Učitel par excellence. Elias Vella prezentuje v jedné ze svých posledních knih etapy našeho duchovního života. V nich vnímáme Ježíše jako svého lékaře, Mistra, přítele i Pána. Ježíš v každém případě zosobňuje nezměřitelné Boží milosrdenství a péči o člověka. Když Pánu dovolíme, aby nás vedl, otevírá se před námi netušená a přitažlivá cesta. Co vlastně znamená učit se u Krista? Jak se ho ptát, co dělat? Jak a kde Pána následovat? Jak být vnímaví k jeho slovu a k Boží vůli? Pozorně rozjímejme o Božím slově. Ve své slabosti čerpejme sílu z eucharistie. Důvěrný, v čase se prohlubující vztah s Ježíšem pak prosvětlí nejen nás, ale i život našich bližních a našeho okolí.

Vlády, firmy i jednotlivci po celém světě přemýšlejí o tom, co přijde po pandemii covidu-19. Můžeme doufat nejen v to, že další podobnou katastrofu odvrátíme, ale že zároveň vymýtíme všechny respirační nemoci, včetně chřipky? Bill Gates, jeden z předních světových myslitelů a aktivistů, věří, že ano. Jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak se svět může z nedávné pandemie poučit a co všichni můžeme pro odvrácení podobné hrozby udělat. Opírá se přitom o znalosti předních světových odborníků a zkušenosti Nadace Billa a Melindy Gatesových s potíráním smrtících chorob v rozvojových zemích. Gates nejprve popisuje zákonitosti šíření infekčních chorob. Poté předkládá realistický plán, jak mohou jednotlivé země světa spolupracovat mezi sebou a s privátním sektorem tak, abychom v budoucnu dokázali zachránit miliony lidských životů i světovou ekonomiku. Kniha předkládá reálnou vizi blízké budoucnosti, ve které: - Už se neopakují tragické omyly z pandemie covidu-19. - Vakcíny se snadno aplikují sprejem nebo kapkami a obejdou se bez mrazáku. - Umělá inteligence odhaluje slabá místa virů a pomáhá vyvinout účinné léky rychleji než dosud. - Každý z nás může zabránit tomu, aby lokální epidemie přerostla v pandemii. - Dětskou úmrtnost na planetě opět srazíme na polovinu.

Všeobecné praktické lékařství se u nás stalo atraktivním oborem a odpovídá tomu i zájem studentů. Výuka v primární péči je standardní součástí kurikula na lékařských fakultách. Všeobecné praktické lékařství má studentům co nabídnout, a to nejen s ohledem na klinické aktivity v primární péči, ale i s ohledem na formování postojů, osobnosti budoucího lékaře, jeho vztahu k pacientům, komunikaci a vnímání etických aspektů péče. Cílem autorského kolektivu tvořeného praktickými lékaři a učiteli na lékařských fakultách Univerzity Karlovy bylo textem přispět ke standardizaci výuky primární péče v České republice a poskytnout informace všem studentům lékařství.

Slovník žurnalistiky vysvětluje pojmy z oblasti tisku, rozhlasu a televize, včetně digitalizace a internetizace médií. Obsahuje rovněž podrobnější hesla z kulturní žurnalistiky a publicistiky a postihuje širokou nakladatelskou problematiku. U mnoha hesel je věcná, slovníková část doplněna o část popularizační, která nabízí pohled do historie pojmu nebo rozvíjí či jinak doplňuje vesměs strohé encyklopedické podání.

Šokující, pečlivě zpracované dílo literatury faktu, v němž oceňovaný investigativní novinář Tom Burgis odhaluje, jak globální kleptokracie korumpuje svět kolem nás. Jsou všude — zloději a jejich lidé. Mistři v utajování. Nashromáždili více peněz než většina zemí. Co však kradou ve skutečnosti, je moc. Dosud jsme se o jejich existenci dozvídali pouze z toho, co nechávali za sebou — tělo v ohořelém audi, dělníci rozstřílení v kazašské poušti, zmanipulované volby v Zimbabwe, britský bankéř, který byl umlčen a zesměšněn, když se snažil odhalit pravdu o londýnské City. Tom Burgis proplétá čtyři příběhy odhalující děsivou globální síť korupce. Potížista z Basingstoke, který narazí na tajemství jedné švýcarské banky, miliardář z bývalého Sovětského svazu budující si soukromé impérium, poctivý kanadský právník se záhadným klientem a brooklynský podvodník pod ochranou CIA. Burgis předkládá obraz světa, z něhož jsme dosud znali jen střípky. Sleduje stopy špinavých peněz, které zaplavují celosvětovou ekonomiku, pomáhají diktátorům a zamořují demokracii. Ale cesty vedoucí z Kremlu do Pekingu, z Harare do Rijádu a z Paříže do Bílého domu ukazují něco mnohem hrozivějšího — zloději se spojují. A lidské ztráty budou ohromné.

Kniha (1997) patří k nejdůležitějším teoretickým pracím francouzského sociologa Pierra Bourdieua (1930-2002). Autor se v ní pokouší pohlédnout z odstupu na celek svého díla a výslovně rozpracovat základní principy, jimiž se ve svém bádání řídil. Východiskem knihy je kritika "scholastického rozumu", tedy snaha odkrýt sociální podmínky umožňující veškerou intelektuální práci; nejdůležitější z těchto podmínek pak je samotná situace scholé, volného času osvobozeného od praktických tlaků. Profesionální myslitelé v čele s filozofy si však podle Bourdieua podmíněnosti svého postavení obvykle nejsou vědomi, a scholastické vidění světa neoprávněně zobecňují. To vede k řadě iluzí a zkreslení, zejména k nepochopení svébytné logiky praxe a přehnaně intelektualistickému pohledu na lidské bytosti. Bourdieu ve své "negativní filozofii" tyto filozofické omyly potírá, a nadto předkládá vlastní pojetí člověka, vyplývající z jeho sociologických výzkumů, přičemž se zaměřuje právě na ty aspekty lidské existence, které jsou pro scholastický pohled většinou neviditelné, jako role těla v učení se a poznávání, dějinnost rozumu nebo otázky moci a násilí.

Slavná kniha Erazima Koháka představuje významný vklad do diskuse o ekologické etice. Začíná pohledem na vztah lidstva k ostatním obyvatelům země, "zvířatům", ve vší jeho krutosti, něze a dvojznačnosti. Z rozboru těchto vztahů přechází autor k zamyšlení nad vztahem lidstva k přírodě jako celku. Provádí čtenáře soudobými představami o přírodě a její hodnotě. Kniha dále obsahuje přehled strategií ekologického aktivismu - jak strategií "subjektivizujících" (praktické "flanelové" přístupy, hlubinná ekologie atd.), tak "objektivizujících", které hledají kořen krize v objektivních podmínkách života na Zemi (teorie GAIA, sociobiologie, systémová teorie). V závěrečné kapitole čtenář nalezne osobní názory a vyznání autora.

Kniha se zabývá významem lékařských osobností českého původu v rámci Druhé vídeňské lékařské školy. Hlavním jejím cílem je zhodnotit, jakou tato škola sehrála úlohu jak v oblasti medicíny, tak z pohledu české historie a posoudit, zda její reprezentanty a jejich dílo lze označit za hodné světového jména a významu. Autor zpracoval podstatné údaje o hlavních představitelích tohoto uskupení a porovnal je s desítkami významných osobností různých národů. Poté, co průběžně zodpověděl mnohé dílčí otázky, označil Druhou vídeňskou lékařskou školu za uskupení světově významné a originální. Hlavní osobnosti, kterými byli profesoři Karel Rokitanský, Josef Škoda, Ferdinand Hebra, Josef Hyrtl a Jakob Kolletschka, spolu s dalšími spolupracovníky i významnými následovateli výrazným způsobem zasáhli do tehdejších poměrů v medicíně, zprvu ve Vídni a zanedlouho i v Evropě a ve světě. Každý z nich přispěl k progresivnímu posunu svého oboru a společně nastartovali interdisciplinární spolupráci v lékařství. Jejich moderní reformy jak na Vídeňské univerzitě, tak i v jejich jednotlivých lékařských oborech, se staly vzorem pro tehdejší lékaře v Evropě a ve světě. Tam také, vedle uznání domácího, myšleno v rámci habsburské monarchie, dosáhli významného uznání a poct. Autor se pokusil alespoň stručně zasadit dílo těchto osobností do dobového kontextu a do kontextu tehdejší úrovně lékařských věd. Reprezentanti Druhé vídeňské lékařské školy zanechali velmi bohatý odkaz pro budoucí generace lékařů a vědců. Někteří z nich nejednou překročili hranice svého oboru i směrem do oblasti kulturní, hospodářské, filozofické i politické. Pro všechny tyto úspěchy, které jsou i v dnešní době respektovány ve světě, což dokládá použitá zahraniční bibliografie z posledních desetiletí, si tato škola a její reprezentanti zaslouží rovnocenné postavení po boku jiných velkých osobností českého národa v 19. století. Toto tvrzení se může stát inspirací pro další historická bádání. Na poli medicíny pak nedocenění čeští velikáni patří mezi velmi významné osobnosti celé její historie a zcela jistě si proto zaslouží další zájem badatelů. Tento zájem se zatím v české historiografii jeví spíše jako okrajový.

Feminismus má mnoho podob a mnoho historií. Často neznámých či zapomenutých — ale stále inspirativních. Když se řekne feminismus, vybaví se nám známé obrazy: pochodující sufražetky, pálení podprsenek, duhové vlajky. Boj za genderovou emancipaci má však mnohem pestřejší a mnohdy delší dějiny než ty, které si vypráví západní společnost. Snad na všech místech světa se ženy pokoušely vymanit se z údělu, který jim předepisovala tradice, společenská konvence nebo politika. Ale ať už šlo o možnost veřejně se projevovat, právo na nakládání se svým tělem, nebo občanská práva, podoba těchto bojů se lišila kulturu od kultury, třídu od třídy. Ani zdaleka nepřipomínala a nepřipomíná jednolitý proud feminismu, jak si ho na západě představujeme dnes. Historička Lucy Delap v knize Feminismy tato rozmanitá a pozapomenutá hnutí připomíná. Líčí jejich minulost i důsledky pro tu či onu současnou společnost. Nejenže se tím vyjevuje dost často neznámá historie — Delap rovněž vtahuje do současných debat o feminismu hlasy, které běžně nezaznívají.

Konečnost patří mezi výrazné motivy soudobého myšlení i ústřední témata Pavla Kouby. Kniha přináší soubor filosofických úvah, básní, uměleckých fotografií a ohlédnutí, které vznikly u příležitosti jeho životního jubilea a pocházejí od významných českých i zahraničních autorů. Některé přímo navazují na vybrané teze Koubových textů (k pojmu pravdy, subjektu, vztahu času a prostoru či kritice morálního vidění světa) či se vymezují vůči jeho filosofické pozici vcelku, jiné se vyjadřují ke stěžejním myšlenkám pro Koubu určující filosofické tradice (fenomenologie, hermeneutika, Nietzsche). Shodně tak činí v návaznosti na to, co jejich autoři s Pavlem Koubou promýšleli a prožívali. Knihu uzavírá dialog o povaze duše mezi aristotelským a platónským filosofem, do něhož se zapojí i postava anonymního hermeneutika.

Nevera môže pár pripraviť o vzťah, o šťastie, o samotnú identitu. Taká bežná ľudská skúsenosť a pritom zostáva tak málo pochopená. Čo si máme myslieť o tomto odvekom tabu – všeobecne zakazovanom, a predsa rovnako všeobecne praktizovanom? Prečo ľudia podvádzajú – dokonca aj tí, ktorí žijú v šťastných manželstvách? Prečo nevera tak veľmi bolí? Čo presne máme na mysli, keď hovoríme o nevere? Existuje vôbec manželstvo odolné voči nevere? Je možné milovať viac ako jednu osobu naraz? A môže nevera niekedy manželstvu aj pomôcť? Autorka v tejto pútavej knihe prepája skutočné prípady z praxe s prenikavou psychologickou a kultúrnou analýzou. Nevery nás môžu veľa naučiť o vzťahoch ako takých – čo očakávame, čo si myslíme, po čom túžime a čo považujeme za svoje právo. Ponúkajú jedinečný pohľad na naše osobné a kultúrne postoje k láske, túžbe a záväzkom. Skúmaním zakázanej lásky z viacerých uhlov Esther Perel pozýva čitateľky a čitateľov na úprimný, zrelý a často aj provokatívny pohľad na moderné vzťahy v jeho mnohých variáciách. Ako ona sama poznamenáva: „Láska je chaotická a nevera ešte viac. Ale je to zároveň aj okno ako žiadne iné do hlbokých zákutí ľudského srdca.“

Kniha Příběhy psané válkou se snaží poukázat na obyčejné lidské přátelství, které se rodilo v těžké době druhé světové války a často pomohlo zachránit život, a které se v dnešní přetechnizované a uspěchané době bohužel kamsi vytrácí. Příběhy zde vyprávěné nemají za cíl přehnaně glorifikovat, ale ukázat obyčejné lidské vlastnosti, jako je odvaha, vlastenectví, důvtip, odhodlanost, hrdinství, vynalézavost, strach, smysl pro humor či nedostatek kázně. Také se nebojí poukázat na nepřipravenost, byrokracii a stupiditu některých rozkazů, zejména na začátku války, nebo na nevypočitatelné hrátky osudu či prostého lidského štěstí. Nevyhýbají se ani nahlédnout na kastování v jednotkách a rozdíly v životě důstojníků a mužstva. Autoři tak aspoň trochu splatí těmto lidem morální dluh, který k nim cítí.

Autor ve své knize zachycuje průběh základní vojenské služby od samého začátku až do jejího konce. Vykresluje pocity odvedence, jeho útrapy při výkonu vojenské služby a jeho postupnou proměnu ve vojáka schopného zdatně bránit svou vlast. Líčí zde i velitele a jejich schopnosti, ať již kladné či záporné, ale vždy vedoucí k jedinému cíli – naučit vojáky bojovat a bránit svou vlast. Dnes je již vše málo pochopitelné, a to je podle autora škoda, protože tento pobyt je i přes některé útrapy nezapomenutelnou vzpomínkou, ale také zkušeností do života.

Kniha Tajemství počasí odhaluje skrytý svět přírodních zákonitostí. Sledování nenápadné souhry větru, oblaků, mlhy, teploty, deště a mnoha dalších projevů umožňuje počasí nejen předpovídat, ale také porozumět tomu, jak ovlivňuje a vytváří okolní krajinu. Každá kapka, kaluž nebo pampeliška nám můžou sdělit důležité věci. Dobrodruh, cestovatel a učitel ze školy v přírodě Tristan Gooley, autor knihy Orientace v přírodě, píše o tématu zasvěceně a zároveň srozumitelně.

Jste často unavená a přestaly vás bavit věci, které vás dříve naplňovaly? Berou ostatní jako samozřejmost všechno, co pro ně děláte? Bouchnete někdy při hádkách jako papiňák a pak si to vyčítáte? Olga Studničková Šípková a Milan Studnička vám ukážou, jak vystoupit z tohoto začarovaného kruhu. Díky jejich tipům a zkušenostem zjistíte, jak vychovávat děti s lehkostí, jak si udržet harmonický vztah i jak s nadhledem řešit nepříjemné situace. Osvojte si nový přístup a najděte zase chuť do života!

Zatněte tipec závislosti na harmonii! Nesnášíte konflikty a je pro vás těžké s někým nesouhlasit či vyjádřit svůj názor? Nejspíš v hloubi duše jen toužíte být oblíbení a nechcete upadnout v nemilost. Všechno to vyhýbání se hádkám a nedostatek smířlivosti ale škodí zdraví, způsobuje poruchy spánku, bolesti hlavy a celkovou nevolnost. Odmítání vstupovat do jakýchkoli konfliktů a neschopnost říct ne by se daly vykládat jako závislost na harmonii – což může být problém. Ten, kdo je příliš přívětivý, se často dostává na druhou kolej a nevytváří prostor pro vlastní potřeby. A to je z dlouhodobého hlediska vyčerpávající. V určitém okamžiku člověk pod takovým tlakem exploduje nebo se zhroutí. S pomocí psychologických rad a cvičení mohou i ti největší odmítači konfliktů udělat krok k sebevědomému nastavení mysli, kdy výměnu názorů začnou vnímat ne jako hrozbu, ale jako příležitost. Protože věřit, že mlčením se problémy vyřeší, je jako zakrývat si oči ve snaze stát se neviditelným. Nedokážu si představit, že tam venku opravdu existují lidé, kteří se rádi hádají. Kteří se ráno podívají do zrcadla a spatří nepřátelský obličej, jejž o hodinu později ukazují světu v úplně stejném stavu, a je jim úplně jedno, jestli se někomu líbí, nebo ne. Kdo by něco takového chtěl? Já ne. Chci být oblíbená. A dívat se na své okolí s vlídností. Chci reagovat klidně a vyrovnaně a procházet světem s úsměvem. Harmonie jako trvalý stav – přesně takhle si to představuju. Přesto jsou chvíle, kdy se mi z mého nezměrného nutkání vyhýbat se hádkám a neshodám chce prostě zvracet. Rozčiluje mě, že se dávám na ústup, místo abych stála široce rozkročená s rukama v bok jako Wonder Woman. Především mě unavuje, že se nechovám hezky proto, že bych chtěla, ale protože to neumím jinak. Pak se totiž hned ocitnu v dalším konfliktu. - A to sama se sebou.