Najnovšie - Beletria - Česká - Poézia strana 29 z 205
-
![Detektívky, trilery, horory]()
Detektívky, trilery, horory
-
![Svetová beletria]()
Svetová beletria
-
![Sci-fi a fantasy]()
Sci-fi a fantasy
-
![Romantická beletria]()
Romantická beletria
-
![Komiksy]()
Komiksy
-
![Historické romány]()
Historické romány
-
![Česká beletria]()
Česká beletria
-
![Slovenská beletria]()
Slovenská beletria
-
![Humor a satira]()
Humor a satira
-
![Novely, poviedky, antológie]()
Novely, poviedky, antológie
-
![Eseje, úvahy, štúdie]()
Eseje, úvahy, štúdie
-
![Fejtóny, rozhovory, reportáže]()
Fejtóny, rozhovory, reportáže
-
![Skutočné príbehy]()
Skutočné príbehy
-
![Erotická beletria]()
Erotická beletria
-
![Citáty, výroky, aforizmy, príslovia, porekadlá]()
Citáty, výroky, aforizmy, príslovia, porekadlá
-
![Dráma, divadelné hry, scenáre]()
Dráma, divadelné hry, scenáre
-
![Beletria - ostatné]()
Beletria - ostatné
Detektívky, trilery, horory 
Svetová beletria 
Sci-fi a fantasy 
Romantická beletria 
Komiksy 
Historické romány 
Česká beletria 
Slovenská beletria 
Humor a satira 
Novely, poviedky, antológie 
Eseje, úvahy, štúdie 
Fejtóny, rozhovory, reportáže 
Skutočné príbehy 
Erotická beletria 
Citáty, výroky, aforizmy, príslovia, porekadlá 
Dráma, divadelné hry, scenáre 
Beletria - ostatné
zobraziť:
Dávné proso, 2. vydání
Jedna z vrcholných básnických sbírek proslulého moravského básníka v nové grafické úpravě.
Zobliekanie očami
Zobliekanie očami je štvrtá básnická zbierka Jany Šimulčíkovej. Básne spisovateľka popri publicistike, prózach a knihách pre deti a mládež píše od mladosti, ale prevažne len z vnútornej potreby v citovo vypätých chvíľach. Aj preto sú medzi jej zbierkami /Brnkanie na city (1999), Pred zrkadlom (2013), Lyrika do kufríka (2019)/ viacročné prestávky.
Úspešná Lyrika do kufríka získala druhú cenu Literárneho fondu za poéziu 2019 a recenzenti ju ocenili ako radostné stretnutie s komunikatívnou poéziou alebo aj pohladenie po duši. Zbierka Zobliekanie očami, v ktorej verše sprevádzajú grafiky výtvarníčky Kvety Fulierovej, akoby bola jej pokračovaním. Obe knižky by sme mohli vnímať ako dvojdielny román z neskorej zaľúbenosti. Básne oboch zbierok spája Šimulčíkovej osobitá poetika, odlišujúca sa od iných aj rytmom a bohatstvom rýmov, nie však na úkor zrozumiteľnosti a účinnosti obsahu básní, na ktorých si autorka zakladá. Zobliekanie očami sa reflexívne dotýka aj širších spoločenských tém a súvislostí. Rovnako aktuálna a súčasná je reč básní v objavných metaforických spojeniach a výstižných spodobeniach, bez poetických klišé. Pre autorku to bolo pódiom na vyslovenie odvekých otázok, aké si kladie poézia o zákonoch života a smrti. Tu sotva možno povedať niečo nové, iba to známe sa dá vysloviť po novom. V Zobliekaní očami je tých otáznikov človeka v neistote súčasného sveta veľa.
Napríklad:
„Aký je ten muší druhý svet?
Už nebzučať, už neletieť?“
Alebo:
„Aké je
myšie
vyššie
poslanie?
V rozmnožovaní?“
„Hrozí nám zatratenie
v globálnom odcudzení?
Aj nebo bez Boha
je iba prázdna obloha?
Alebo pokora
skutky na odpustky
zmení?“
Čitateľ si iste aj sám odpovie...
Cez prsty nepozeraj
Napriek ľadovej dobe, ktorú stvorila spoločnosť, sa zázraky dejú v každodennej prítomnosti, tak možno zhrnúť zbierku básní Cez prsty nepozeraj. Voči svetu prevláda skepsa, vedecké poznanie rozhodne neposkytuje útechu. Klohna však nachádza oporu v zemi, lese, prírode vôbec. Naozaj, taký boj o prežitie, keď honbou za prostriedkami už nejde o dosiahnutie šťastia, ale zaistenie živobytia, nemá obdobu ani v prírode. Potreba súdržnosti či vzájomnej pomoci je tak prirodzenou reakciou na spoločenskú situáciu, čo si vynucuje nanajvýš krátkodobé zväzky. A že pre kozmológa ani zem nemá výnimočné postavenie? Na tom nezáleží. Pre básnika, najmä keď sa nevie zmieriť s neúprosne plynúcim časom, môže byť domovom.
Hľa, človek!
Básnická zbierka Jaroslava Čierneho Hľa, človek! je filozofickou výpoveďou autora, v centre ktorej je tento raz človek ako filozoficko-morálna entita – jeho vnútorné prežívanie sveta a vnímanie ľudského okolia. Zbierka sa začína úvodnou rovnomennou básňou, v ktorej autor podáva komplexné chápanie človeka a jeho vlastností, a zároveň v nej načrtáva témy nasledujúcich básní. Ich názvy sú koncipované formou prídavných mien, ktorých zámerom je odpovedať na úvodnú otázku obsiahnutú ako v názve knihy, tak aj v úvodnej básni: aký človek vlastne je.
Samotné odpovede už poskytuje obsah konkrétnych básní. Tie sú radené logicky a chronologicky, a to od narodenia človeka, ktorý potrebuje a prijíma lásku, cez človeka ľúbiaceho, človeka darujúceho život až po človeka stretávajúceho sa s rôznymi životnými situáciami, ktoré v ňom vyvolávajú isté emócie, cez ktoré sa stáva nejakým (vášnivým, prekvapeným, sklamaným, bezmocným,...). Zbierka je ukončená básňou Pokorný, ktorá prezentuje autorov pohľad na to, kam život a emócie človeka spejú: k pokore a vyrovnanosti.
Hľa, človek! je peknou úvahou, ktorá odkrýva autorovo filozoficko-eticko-morálne nazeranie na človeka ako jedinečnú bytosť, úvahou čisto antropologickou, presiaknutou však hlbokým emocionálnym vzťahom k samotnej ľudskej bytosti i k ľudskému okoliu, v ktorej sa jeho lyrický subjekt nachádza.
Akoby som sa radoval
Palestínsky básnik, prozaik a esejista Mahmúd Darwíš (1941 – 2008) patrí k najvýznamnejším arabským básnikom 20. storočia. Autorovi sa jedinečným spôsobom podarilo zobraziť utrpenie a krivdu spáchanú na jednej malej časti veľkého národa a dokumen¬tuje ich vlastným svedectvom človeka, ktorého obrali o do¬mov. Napriek trpkosti svojich skúseností nezanevrel na elementárne ľudské hodnoty, ciele a túžby a počas celého života sa usiloval o zmierenie, a to nielen v netíchnucom palestínsko-židovskom konflikte. Jeho poézia je zdrojom povzbudenia pre všetkých mi¬lovníkov odvahy, pravdy a krásy básnického slova. Univerzál¬nosťou svojho humanistického posolstva prekračuje hranice svojej etnickej identity, ako aj hranice svojej osobnej občian¬skej angažovanosti, a prihovára sa ku všetkým ľuďom. Kniha Akoby som sa radoval (2024) je výberom z Darwíšových zbierok Vtáky umierajú v Galilei (1969), Moja milá sa prebúdza zo svojho spánku (1970), Menej ruží (1986), Posteľ neznámej ženy (1999), Stav obliehania (2002), Neospravedlňuj sa za to, čo si urobil (2004) a Ako kvet mandľovníka či o niečo viac (2005). Knihu preložil Burhan Kalak.
Na sklade 2Ks
13,90 €
Grand Tour
Grand Tour, the debut collection of poetry by Elisa Gonzalez, dramatizes the mind in motion as it grapples with something more than an event: she writes of a whole life, to transcendent effect. By the end, we feel we have been witness to a poet remaking herself.
Gonzalez's poetry depicts the fullness of living. There are the small moments: "white wine greening in a glass," trumpet blossoms "panicking across the garden." Some poems adopt the oracular quality of a parable but invariably refuse a clear moral. The poet moves through elegy, romantic and sexual encounters, family history, and place—Cyprus, Puerto Rico, Poland, Ohio—all constellated in "a chaos of faraway." The collection is held together less by answers than by a persistent question: How doe you reconcile a hatred for the world's pain with a love for that same world, which is indivisible from its worst aspects? Gonzalez's poems draw us nearer to our own aliveness, its fragility and sustaining questions. "Since I do love the world," she says, she keeps writing, inviting us to accompany her as she searches.
Výklad významu
Básnické texty v zbierke Výklad významu svojou formou pripomínajú slovníkové zápisy. Archivujú diskrétny príbeh lásky, ktorý je prežívaný, ale nie žitý. Dôležitým v zbierke sa tak stáva jazyk a testovanie jeho schopnosti zastaviť proces miznutia druhého. Autorské gesto prenikania do podpovrchových štruktúr jazyka, rozkladanie zaužívaných fráz v úsilí pochopiť jeho tvorivú a záchovnú silu, pripomína chlapcov, ktorí rozoberajú hodiny, aby pochopili, čo je čas (R. Barthes). Únikom pred zlyhávajúcim jazykom sa potom stáva príroda, ústup od ľudského, možnosť chytať sa
každého stebla, každého pierka.
Separácia (hygienické opatrenia reči)
Pre niekoho to môže byť rezignácia, pre iného sila vystačiť si s minimálnymi nárokmi na seba aj na druhých. Poddať sa niečomu, „čo vnímame ako silnejšie“. Trpezlivo upriamovať myseľ na každodennosť, každodenné činnosti povyšovať na obrad. Premeniť na báseň varenie obeda i novinovú správu, sledovaný film i lúštenú krížovku. Separáciu odpadu nazerať predovšetkým v metaforickom zmysle ako potrebu triedenia vlastných hodnotiacich súdov, predsudkov, spomienok, reči, jazyka. Prijať vlastné oddeľovanie, do ktorého nás prirodzene vrhá lineárnosť vymedzeného času rovnako ako prudké, nečakané scvrknutie času v celosvetovej karanténe či pri individuálnej izolácii v chorobe. Básnické texty v zbierke Separácia (hygienické opatrenia reči) majú podobu svojského, jemne ironického lyrického denníka, osobných meditácií ako možného spôsobu obrany pred civilizačnou úzkosťou, naberaním odvahy byť iba pierko / sadnúť niekomu na nos / nechať sa chvíľu pohadzovať dychom.
Opona večnosti
Tretia publikácia Jozefa Janta, ktorá vyšla pod názvom Opona večnosti je celoživotnou zbierkou jeho básni. Kým v predchádzajúcich knihách poviedok (Púť za poznaním, Na ostrých streľbách) založených na spomienkach autor odkrýva, o. i., neľudskosť komunistického režimu v 50. rokoch minulého storočia a mapuje stav armády, keď vládol vojenský dril podľa sovietskeho vzoru, vo svojom najnovšom diele sa pozerá na svet poetickým jazykom. Prvú časť básnickej zbierky Janto nazval Pred oponou a hovorí v nej o láske, túžbe po poznaní a sníva o krásnej budúcnosti bez zla a vojen. Druhá časť knihy Za oponou (Epitafy) je akoby skráteným vysvedčením života tých, čo sú už po smrti. Pritom nejde len o starších ľudí, ale aj o mladých, ktorí zomreli v detstve, pre chorobu, úraz a pod. Spomienky na nich sú naplnené bôľom a súcitom. Autor tu ale spomína aj na ľudí, ktorí v živote páchali väčšie či menšie zlo, dokonca sa dopustili i vrážd.
Minout se přesně
Žánrově záměrně „rozcuchaná“ kniha. Drobné i delší celky, které nápadně i nenápadně, svou vážností i groteskností, smyslem pro drama i meditativní klid sdělují: Poezie není uhlazená a vyšlechtěná disciplína. Naopak je zneklidňujícím vzrušením, vrženým do života, jenž není nikdy hotový. Minout se přesně… Jak trefná, vtipná i drásající definice básnické práce! Nalézáme zde básně ve verších, básně v prózách, mikropříběhy i jednověté postřehy. To vše je na stránkách komponováno tak, aby texty bylo možné číst jako soubor samostatných miniatur i jako jednotný vícevrstevnatý celek. Básník je v přítomném díle fascinován fenomény míjení a setkávání, ale především tajemnými vztahy mezi obojím, neboť lidé jsou těmto neutuchajícím tendencím vystavováni stejně jako slova při tvorbě uměleckého textu. Po nedávné koncepčně velmi sevřené sbírce Spatřil jsem svou tvář přichází oceňovaný autor – básník a esejista – s knihou nekonvenčně a volně pojatou. Letos jubilující Petr Hruška tak pokračuje v literárních překvapeních. Těšme se na jeho míjení! Jsou přesná.
Miért engedi Isten?
Miért engedi Isten a rosszat? Hát ártatlanok szenvedését? Miért nem jelenik meg a Teremtő csettintésre, hogy meggyőzze a nemhívőket? Miért szerelnek villámhárítót a templomokra? Miért pörögnek a hívők mindig a bűn körül? Miért nem ugranak kútba, ha Isten úgyis elkapja őket? Miért nem teremt Isten felemelhetetlen követ, hogy megmutassa, ő fel tudja emelni? Sokféle kérdés elhangzik naponta az égnek címezve. Néhányra talán ez a könyv is választ ad. Ám még inkább kalandra hív, elvezet a belső szobába, a csendbe, saját mélységeink és magasságaink szédületébe, az ittésmostba, Isten valószínűtlenül bőséges szeretetének anyaméhébe.
A család - Apám,apáim..Visszalátok a sebzett ősökig. Megírtam versben a családunk történetét.
Egy régóta tervezett, rímekből építkező családtörténet Müller Péter Sziámi könyvhétre megjelenő új kötete: A család.
Az alkotó, aki évtizedek óta jelen van a kulturális élet számos területén és szövegeivel, dalaival, zenéjével szólítja meg a közönséget, ezúttal legszűkebb környezetét, családja történetét mutatja be képről képre, generációkat idézve meg üktől az unokáig.
Ahogy Egressy Zoltán az előszóban megfogalmazza:
"Sziámi mint egy könnyed kézzel festő festő, portrékból készít tablót, kivételes érzékkel fedezi fel mindenkiben az egyedit. Sorjáznak a tarka alakok, szó esik például rokonról, aki a pápa orvosa lett, az első magyarországi sportkocsi vagy éppen a Boszporusz partján feltűnt első modern, nyugati szalon tulajdonosáról, általában is sok a leg, az elsőség, az útkeresés és úttörés, mindeközben a krónikásíró stílusjegyei között sok az irónia, sőt a szeretni való önirónia is."
A legjobb játék kötet után ezúttal a családtörténet válik zenévé, melyeket átszőnek Müller Péter Sziámi dalainak ismert sorai is. A főszereplő azonban az emlékezés által megelevenedő felmenők és utódok.
"Nem firtatom az inkarnációkat,
az előzőt s az előzőeket,
de faggatnám a megfakult emlékek
emlékéről a halott ősöket.
Meg azokat, akik még velem vannak,
egyre kevésbé emlékezve itt
mind zűrösebben, gyatrán felidézve
hologramjaik töredékeit.
Pedig mindig is elszántan kerestem,
kikből adódtam össze, miért ilyen
mindaz, mi bennem jó vagy silány éppen:
az úgynevezett saját jellemem.
Az önismeret ösvényét ha járom
visszaindulva önmagam felől
jegyeket, bérleteket kérek számon
elődökön, mint időellenőr."
Az emlékek gyűjtése és felidézése keserédes, elgondolkodtató, de nem hiányzik a mosolyra késztető humor sem A család kötetből. Egressy Zoltán szavaival:
"Mindig öröm felfedezni Müller jellegzetes, sajátos nyelvi humorát, leleményeit, ki másnak jutna eszébe például a "Walt Disney-randizni" rímpár, vagy az olyan lazán csevegő tónusban megfogalmazott mondatok, mint például ez: "bizton lehetett rá számítani, / állandóság és templom volt a nagyi." Akiről, mármint a nagymamáról egyébként különös szeretettel beszél: "Hozzá fordulok, és ő válaszol, bárkit hívok fel, mindig nála szól."
Most már elmondom a nagylányomnak
Ez a könyv az ötvenes-hatvanas-hetvenes évekről mond el - a szerző a lányának beszél - olyan történeteket (versben és prózában), humoros, néha keserű sztorikat, amelyekben bizonyos értelemben tükröződik az apa élete.
Traja slepí
V ťaživej atmosfére a biednom položení sa v roku 1945 v Ríme stretávajú tri osobnosti slovenskej poézie ? „vydedenci všetkých svetov“ Rudolf Dilong, Karol Strmeň a Ján Okáľ ? a spoločne napíšu jedinečnú modernú baladu Traja slepí, ako hlboké svedectvo tých dní, keď mnohí navždy stratili svoju vlasť. Reprezentujú tak tisícky ľudí, čo nedobrovoľne opúšťajú svoju vlasť, zanechávajú všetko, stávajú sa vyhnancami a odchádzajú do exilu. Pred sebou majú viac ako neistú budúcnosť. Mnohí z nich sa späť už nikdy nevrátia. Tragika chvíle vo vyhnanstve sa kruto zvýrazňuje v závere tohto pohnutého roka ? počas vianočných sviatkov, ktoré sa tradične spájajú s obrazmi domova a rodiny.
Táto nielen svojím vznikom ojedinelá básnická skladba ostala dlho v rukopise. Bezmála osemdesiat rokov bola neznáma a zabudnutá. Dnes sa predstavuje slovenským čitateľom po prvýkrát v limitovanom bibliofilskom vydaní.
Sprievodnú štúdiu napísal Matúš Marcinčin.
Autobiography of Red
This is a volcanic journey into the soul of a winged red monster named Geryon. It is queer coming-of-age love story, a Greek myth retold, and a modern classic.
Tormented as a boy by his brother, Geryon escapes to a parallel world of photography. He falls deeply in love with Herakles, a golden young man, who deserts him at the peak of infatuation. So Geryon retreats ever further into the world created by his camera, fascinated by his wings, his redness and the fantastic accident of who he is. But all is suddenly and irrevocably shattered by Herakles’ return.
Autobiography of Red is a deceptively simple narrative filled with currents of meaning, emotion, and the truth about what it’s like to be red. An extraordinary, modern epic poem - moving, disturbing and delightful.
Prosím žádné zmrtvýchvstání
Dramaturg, dramatik a příležitostný hudebník Ondřej Novotný (nar. 1984) si na svůj debut počkal a jistě udělal dobře. Jeho metoda je civilní, málem až studená, leč výsledky naléhavé, žhavé. Není náhoda, že jeho básně představují výseky příběhů, často rodinných, či obsahují jiné dramatické situace. Trefně zastavené záběry vztahových karambolů, chátrání nejbližších, vlastní krize středního věku i společenský nelad. Jak přežít? Jak nebýt bezradný v onom bortícím se „mírném pásmu dějin“? Kým jsme, kam směřujeme? Co musíme odžít, než se z nás stane „jen další vyhynulý druh“? Název může připomenout heslo no future (třeba pankáčům, se kterými básník sdílel dospívání), jiným zase latinské carpe diem. Tvorové spíše introvertní snad pokývají hlavou, že takového života bylo fakt už dost, že to nějak doklepeme. Ale alkoholem a rozvody prosáklé autorovo alter ego celou tu životní pózu stejně nakonec nevydrží a zlehka si povzdechne: „Ještě jeden pokus!“ Ano! I to je ta poezie…
Egy kitárt női száj
Csak ez ne kerüljön senki kezébe, idézi önmagát, és persze hogy nem gondolja komolyan. Hiszen például kicsoda is ő (Constance, Connie, a férje után Chatterley, apja után Reid, Wragby Hall úrnője, a vadőr szeretője), a Lady? Neki oly mindegy, von finoman vállat, biggyeszti női száját. De verset írt, kötetre valót, amit igenis neked szán, kedves olvasó. Lapozz csak belé az idegen kezeddel, olvasd ki belőle az életét. Botránkozz meg, de szeresd is őt. És ismerj magadra, akárki vagy is. Mert a lélek, tudod, semleges nemű. / Barna Imre
Lady Chatterley (Constance Reid) versei különböző irodalmi folyóiratokban (Mozgó Világ, Kalligram, Kortárs, 2000, Vörös Postakocsi, Tiszatáj) jelentek meg.
Return to My Native Land
'We shall speak. We shall sing. We shall shout.'
This blazing autobiographical poem by the founder of the négritude movement became a rallying cry for decolonisation when it appeared in 1939. Following one man's return from Europe to his homeland of Martinique, it is a reckoning with the trauma of slavery and exploitation, and a triumphant anthem for Black identity, one which reclaims and remakes language itself.
'Nothing less than the greatest lyrical monument of this time' André Breton
'A Césaire poem explodes and whirls about itself like a rocket, suns burst forth whirling and exploding' Jean-Paul Sartre
'The most influential Francophone Caribbean writer of his generation' Independent
Translated by John Berger and Anna Bostock
Beletria je často nazývaná aj krásnou, alebo umeleckou literatúrou. Toto označenie pochádza z francúzskeho názvu belles lettres (krásna literatúra). Výrazom beletria sa súhrnne označujú umelecké prozaické diela. K najznámejším beletristickým žánrom patrí poviedka, novela, román, črta či umelecká reportáž.
Romány, poviedky a novely ponúkajú pútavé príbehy s výraznými postavami a atmosférou. Divadelné hry zase slúžia ako materiál pre divadelné predstavenia a prinášajú konverzácie, dramatické situácie a komediálne alebo tragické prvky.
Beletria je neoddeliteľnou súčasťou literatúry, ktorá obohacuje naše vnímanie sveta a poskytuje nám príležitosť prežívať rôznorodé príbehy a vstúpiť do rôznych svetov. Bez ohľadu na to, či preferujete dobrodružstvo, romantiku alebo reflexiu, beletria vám umožní objaviť nové myšlienky, inšpirácie a zábavu.
Hľadáte knižných hrdinov, ktorí vás zavedú do sveta romantiky, histórie, sci-fi či fantasy? Prinášame vám ten najlepší výber skutočných príbehov, románov, detektívok, noviel a poviedok. K úspešným autorom beletrie patria Jozef Karika, Dominik Dán, Róbert Bryndza, Kristína Tormová, Urbaníková Evita, Táňa Keleová Vasilková a Stephen King.
