Najnovšie - Biografie - Životopisy strana 158 z 497

Minden embernek eredendő joga van az élethez. Az esélyegyenlőség azonban már más kérdés. Van, aki sokkal több kötelességet vállal magára a köz érdekében, van, akinek sokkal többet kell teljesíteni az elismeréshez. Pedig korántsem mindegy, hogy életünk könnyű vagy jobban meg kell dolgoznunk az eredményért, az elismerésért. Hogy van az, hogy történelmi események, emberi karakterek sokszor jogot formálnak maguknak a mások feletti uralomhoz, mások életének tönkretételéhez vagy legalábbis ennek megkísérléséhez. Vajon a belső elégtétel, a jó lelkiismeret elegendő-e a belső békéhez és boldogsághoz? Igazság és igazságtalanság, emberi visszaélések, lelkiismereti kérdések motiválták az írót, aki beleszületett az egyik legrégibb magyar történelmi családba, már gyerekfejjel tapasztalhatta a kommunizmus éveiben a nagyszülein, szülein esett igazságtalanságokat, mi több a Horthy korszak bélyege az ő életét, tanulási esélyeit, társadalmi helyét is erőteljesen befolyásolták. Amikor pedig a történelmi "nyitáskor" úgy tűnt, hogy bizonyos dolgok a "helyükre kerülnek", a korábbiakban gyökerező - emberi gonoszsággal, irígységgel, lelkiismeretlenséggel kellett konfrontálódnia, ami megpróbálta életét tönkretenni. Hiába változik a történelem, ha az emberanyag adott! És persze ügyeskedők is mindig akadnak, akik szeretnek más tollaival ékeskedni, vagy olyan állítások árán elismeréseket zsebre tenni, melyeket nyugodtan vallhatnak, hiszen senki nem néz utána eredetüknek, igazságtartalmuknak. Reviczky Katalin a gátló körülmények ellenére is sikeres diplomáciai éveket tudhatott maga mögött, melyeket fogadó országa elismert, míg sajátja adós maradt, és még sikeresebb kulturális menedzseri és művész közvetítő tevékenységet. Fantasztikus ismeretségekre, barátságokra tett szert, utazó újságíróként csodálatos körülmények között számtalan szebbnél szebb élményben volt része, kiállítás meghívásaiból a Szépművészeti Múzeum, kultúrtörténeti filmjeiből a televízió profitált. Életének mind igazságtalan bántásai, mind szép élményei felejthetetlenek. A könyvíró unokája annak a Revisnyei Reviczky Imre néhai alezredesnek, posztumusz tábornoknak, aki a II. világháborúban üldözöttek tízezreinek lett megmentője, és lánya az "igaz emberről" szóló, Szülőföld Kiadó gondozásában megjelent "Vesztes háborúk - megnyert csaták" című regény írójának, Reviczky Ádámnak.

Biografia skladateľa s rozborom jeho hudobnej tvorby. Skutočný príbeh hudobného skladateľa a hoteliera Jána Móryho, ktorý zveľadil dedičstvo predkov, ale svojim potomkom ho nemohol zanechať, lebo mu ho v roku 1945 poštátnili. Napriek tomu, že bol prvým operetným slovenským skladateľom, ktorého piesne, orchestrálne skladby a hudobnodramatické diela sa s úspechom hrávali v strednej Európe a vysielali v rozhlase, napriek tomu, že ako učiteľ a riaditeľ Hudobnej školy v Spišskej Novej Vsi vychoval mnohých významných hudobníkov a napísal pre nich viacero skladieb, v dejinách hudby sa o ňom zachovalo veľmi málo zmienok. Kniha sa snaží tieto medzery vyplniť a na pozadí príbehu jednej rodiny ukázať aj mladej generácii podoby a premeny života a osudov ľudí na Slovensku v 20. storočí.

Příběh podnikatelských aktivit a životních peripetií příslušníků rodiny Beniesů, které představuje předkládaná kniha, je v první řadě pozoruhodným vhledem do života podnikatelských elit židovského původu, kterým se během několika málo dekád 19. století podařil význačný sociální a ekonomický vzestup. Cesta haličských obchodníků ke špičkám společnosti a k rozhodujícímu vlivu ve strategických hospodářských odvětvích ukazuje, co schopným jedincům poskytly modernizační změny středoevropské společnosti v 19. století a v první polovině 20. století. Moderní doba však přinesla také trendy tragické a likvidační. Přestože rozvětvená rodina Beniesů neskončila v nacistických vyhlazovacích táborech a většina z nich šoa přežila, osudy jejích členů v období druhé světové války byly nanejvýš dramatické. O to smutnější je skutečnost, že poválečná Československá republika neměla o své bývalé občany židovského původu přílišný zájem. Beniesům se nepodařilo domoci se práva na ztracené podniky; rodina z Československa navždy odešla a spolu s jejími členy zmizelo i povědomí o všem, co vykonali.

Mezi Tálibánci a blázny, co přijeli zachraňovat svět. Deník z Afghánistánu. „Kam se nedostane džíp, vyrážejí průzkumné výpravy na koních. Putují po horách a zjišťují, co lidem schází.“ Psalo se v roce 2003 v časopise National Geographic o naší práci. Někteří nás, humanitární pracovníky, měli za dobrodruhy, jiní za hrdiny. Složité geopolitické otázky tenkrát kladl jen málokdo, stejně jako se nepochybovalo, jestli pomoc není jen další forma dominance Západu. Ty otázky jsme si pokládali sami, ale zároveň se rádi nechali nést na vlně mírného obdivu. Vedl jsem první humanitární misi Člověka v tísni v Afghánistánu, krátce po pádu Tálibánu. Když se teď po dvaceti letech opět vrátil k moci, znamená to, že byla všechna naše práce marná? A jaký vlastně Afghánistán byl? Země byla tehdy hrozně přívětivá. Lidé měli ohromné očekávání, ale zároveň pokoru vůči tomu, co se tam dělo i jaká je naše role. Bylo to hrozně pozitivní v tom, že se země opravdu budovala. Opravovali jsme domy i školy. Děti se začaly vracet do lavic a dospělí začali farmařit a podnikat. Bylo to vlastně hrozně fajn. Věci, které jsme v Afghánistánu udělali, nezmizí. Obyvatelé i země se hrozně posunuli. Vzdělání, vědomosti a dovednosti lidem nikdo nevezme.

Fotbalista a disident? Naprosto netradiční spojení se stalo leitmotivem života Jakuba Rumla ze slavné rodiny. Fotbal mu byl láskou, odpor ke komunistům nutností. „Fotbal nám učaroval a v totalitním temnu taky nabízel možnost se vyřvat. Schválně jsme stávali hned vedle domácího kotle. Kromě sprosťáren se odtamtud ozývalo třeba i: Sudí je Husák, Husák je Brežněv, Brežněv je Grečko, Grečko je válka a válka je vůůůl…“ „Fotbal jsem měl rád odmala a hned, jak jsme se v mých šesti letech přestěhovali do Vršovic, začali jsme s tátou a bratrem Honzou chodit do Edenu na Slavii. Já jsem chtěl spíš chytat, Honza pak začal pískat žáky jako mladý rozhodčí. Tak jsem skončil vedle na škvárovém hřišti v bráně a už od dorostu jsem zároveň trénoval děti.“ „Asi nejvíc jsem se spřátelil s Ivo Viktorem, který ve svých šestatřiceti letech pomalu končil kariéru. V celém mém trenérském životě mne vlastně stále doprovázel, ať už jsem pak působil v Lokomotivě, na Vyšehradě, u reprezentace Prahy a po revoluci i ve Spartě Praha.“ „Když jsem netrénoval, věnoval jsem se roznášení různých tiskovin po Praze, hlavně informace o Chartě 77 a činnosti VONSu. Někde jsem si dal kafe, jinde jsem materiály jenom hodil do schránky, vždycky podle bezpečnostní situace, protože mnohé adresy už byly sledované: buď kamerami, nebo rovnou příslušníky StB. Ale mně to vlastně bylo šuma fuk, přestal jsem se bát a upínal se k vědomí, že dělám něco smysluplného.“

Dvacáté výročí jmenování otce Tomáše Špidlíka kardinálem připomíná nakladatelství Refugium jeho životopisnými črtami. Kniha čerpá z osvědčených pramenů, přináší rovněž podrobnosti méně známé či jednotlivosti zcela nové. V knize zazní osobní vzpomínky otce Špidlíka samotného, jeho úvahy a svěží postřehy, které jsou stále aktuálnější. Čtenáři je představen duchovní profil jeho osobnosti a stále živé, podnětné autentické dědictví.

A NEW YORK TIMES BESTSELLER Vividly written and exhaustively researched, Jonathan Eig’s King is the first major biography in decades of the civil rights icon Martin Luther King Jr. – and the first to include recently declassified FBI files. In this revelatory new portrait of the preacher and activist who shook the world, the bestselling biographer gives us an intimate view of the courageous and often emotionally troubled human being who demanded peaceful protest for his movement but was rarely at peace with himself. He casts fresh light on the King family’s origins as well as MLK’s complex relationships with his wife, father, and fellow activists. King reveals a minister wrestling with his own human frailties and dark moods, a citizen hunted by his own government, and a man determined to fight for justice even if it proved to be a fight to the death. As he follows MLK from the classroom to the pulpit to the streets of Birmingham, Selma, and Memphis, Eig dramatically re-creates the journey of a man who recast American race relations and became its only modern-day founding father – as well as the nation’s most mourned martyr. In this landmark biography, Eig gives us an MLK for our times: a deep thinker, a brilliant strategist, and a committed radical who led one of history’s greatest movements, and whose demands for racial and economic justice remain as urgent today as they were in his lifetime.

William Wharton amerikai író, pszichológus és festő első regénye, a varázslatos Madárka megjelenése idején irodalmi szenzáció volt, a belőle készült film pedig elnyerte a Cannes-i filmfesztivál zsűrijének nagydíját. Ezt olyan további sikeres regények követték, mint a Búcsú a szerelemtől, az Apa vagy az Éjfélre kitisztul. Mindörökké - Egy apa igaz története című művében lánya és unokái tragédiáját dolgozta fel. A Lakóhajó a Szajnán szintén önéletrajzi mű: a szerző és családja életének közel húsz évét öleli fel. Az amerikai író és óvónő felesége már több mint tíz éve éltek Európában, amikor az 1970-es évek közepén úgy döntöttek: lakóhajón fognak élni. Feladják párizsi lakásukat, vásárolnak egy leégett lakóhajót olcsón, és a Szajnára költöznek. A hajót azonban előbb valóban lakhatóvá kell tenni, ami a vártnál több akadályt gördít eléjük - és sokkal tovább tart. Miközben Wharton a festményeiből finanszírozza az életüket, a hajó elsüllyed, állandóan szivárog, mindig kell rajta javítani valamit, jön egy árvíz, aztán lángvágóval ablakokat kell vágni, lépcsőt kell építeni, pallóhidat kell javítani... - mi pedig az ezermester munka és a francia életvitel legapróbb részleteit is megismerjük, de mindezt a szerző sajátos stílusában, tele humorral, kalanddal, sírással és nevetéssel. A könyvet olvasva végigkísérhetjük egy nagyszerű álom megvalósulását, és a háromgyerekes család kalandokkal teli húsz évét. Tanúi vagyunk nemcsak a fárasztó fizikai munkának, de az író gondolatainak is, látjuk a mindennapi robotot, de az alkotó művészt is, az apró örömöket és a megrendítő pillanatokat, és magunkba szívjuk a szövegből áradó életigenlést és szabadságot.

Augusztusi este volt, a szúnyogok idegesítően csipkedtek. Egy képes autós újság volt a kezemben, amelyet Torinóban nyomtattak, azzal próbáltam lecsapni a vérszívókat. Peppino, az egyik legjobb kamaszkori barátom váratlanul megkérdezte: „Te mi leszel, ha nagy leszel?” A modenai vámház gázlámpájának pislákoló fényénél ráböktem egy fényképre az első oldalon. Raffaele De Palma – állt a képaláíráson – ismét főszereplő volt Indianapolisban, a nagy amerikai versenyen. „Autóversenyző leszek” – válaszoltam. „Bravó – mondta ő –, ha sikerül, az bizonyára nagyszerű mesterség.” Így kezdődik, egy kisfiú nagyravágyó álmával Enzo Ferrari megismételhetetlen életútja, amelyet ő maga mesél el ebben az önéletrajzban. A könyv először a hatvanas évek elején jelent meg, amikor a „Drake” már a leghíresebb olasz volt a világon. Az elkövetkező két évtizedben magánkiadásokban frissítették, így a nagyközönség előtt ismeretlen maradt. Száraz, tömör, aforizmákat teremtő stílusa (emlékezetes mondása szerint a másodikok csak az utolsók között az elsők) jól ismert azok számára, akik találkoztak vele. 1929-ben, miközben megrengette a világot a nagy válság, Enzo igazi látnokként megalapította Modenában a Scuderia Ferrarit, azaz a Ferrari istállót, hogy az előkelő polgárok fiai nála versenyezzenek. A II. világháború és a maranellói üzemet ért bombatalálat sem térítette el terveitől: 1947-ben az ágaskodó lovacska debütált a versenypályán, és ezzel elkezdődött egy mára legendássá váló sikersorozat. A Drake által írt oldalak tele vannak érdekes anekdotákkal, valamint lényegre törő, nem mindig elismerő szakmai és emberi ítéletekkel azokról a pilótákról, akik a csapatában versenyeztek, de nem hiányzik ezekről az oldalakról a fájdalom sem. Mert ebben a könyvben, félretéve közmondásos visszafogottságát, Ferrari szabadon beszél olyan bensőséges dolgokról is, mint tragikusan fiatalon elhunyt Dino fia halála, amelynek hatására minden későbbi öröme „rettenetessé” vált. A könyvet másik fia, Piero rendkívül személyes hangvételű visszaemlékezése gazdagítja, amely a nagy öreg utolsó éveinek néhány ismeretlen fejezetét tárja a nyilvánosság elé. Az 1988-ban kilencvenéves korában elhunyt Enzo Ferrari önéletrajzának legújabb kiadása elfogulatlan vallomás attól az embertől, aki álomautója révén az olasz zsenialitás szimbóluma lett a világban. Enzo Ferrari 1898. február 18-án született Modenában. Pilóta volt, majd konstruktőr, s megalapította a nevét viselő autógyárat. A Ferrari istálló a könyv kiadásáig tizenhat konstruktőri és tizenöt egyéni világbajnoki címmel tartja a Forma–1-ben a világbajnoki elsőségek rekordját. Az autósport atyja az ágaskodó lovacskát az olasz minőség világszerte ismert jelképévé tette.

Deník Služebnice Boží Sestry Elišky Pretschnerové OSF. „Sestra Eliška byla obyčejná žena, ze které vyzařovala neobyčejnost. Byla prostá, a přitom v ní bylo cosi ohromně bohatého. Dnes potřebujeme svaté, kteří jsou ‚normální‘ a pro obyčejné lidi. Svaté všedního dne. A právě to je sestra Eliška. Byla světlem. Toho si lidé měli všimnout.“ Takto charakterizoval Služebnici Boží sestru Elišku Pretschnerovou OSF jeden z jejích mnoha dobrých přátel. Proces blahořečení této františkánské školské sestry nyní pokračuje v Římě a než bude její život představen papeži, bude hodnocen teology, historiky a speciální komisí biskupů a kardinálů. Díky dochovanému deníku této výjimečné ženy můžete i vy čtenáři nahlédnout do jejího nitra a života se všemi radostmi a bolestmi, zápasy, pády i vítězstvími. I vy můžete poznat, jaká ve skutečnosti byla, a nalézt mezi řádky ono světlo…

Přemysl Bičovský je výraznou osobností v historii našeho fotbalu. Stačí si připomenout, co dokázal. Přestože většinu kariéry působil jako záložník nebo stoper, stal se členem Klubu ligových kanonýrů, neboť vstřelil v nejvyšší soutěži 130 gólů – 106 v Československu, 24 v Rakousku. Když do společnosti nejlepších kanonýrů vstoupil, byl prvním, komu se to podařilo, přestože nebyl útočníkem. V lize poprvé nastoupil za Teplice v září 1967, kdy mu bylo sedmnáct, a končil v červnu 1983 v Bohemians, které jako kapitán přivedl k jejich jedinému titulu. Poté odešel do Rakouska, kde svůj poslední zápas v nejvyšší soutěži hrál na jaře 1988 v bezmála osmatřiceti letech. V každém mužstvu patřil k oporám. Téměř nikdy nezklamal, navíc měl velkou autoritu u spoluhráčů a pro mnohé byl vzorem. Dvakrát se stal mistrem Evropy. Nejprve v kategorii do 18 let, poté do 23 let. Jenom zranění ho připravilo o třetí titul v Bělehradě v roce 1976. Sice výrazně přispěl k postupu z kvalifikace přes Anglii a Portugalsko, ale na závěrečný turnaj nejel. Smůla o to větší, že několik let si bez něj nešlo tým představit. I když už s tím nikdo příliš nepočítal, po pěti letech se do reprezentace vrátil, pomohl vybojovat postup na mistrovství světa a zahrál si i na samotném šampionátu v roce 1982 ve Španělsku. V knize, která popisuje jeho kariéru i soukromý život, se vrací ke všemu podstatnému, co ve fotbale zažil. Líčí začátky v rodných Košťanech, první ligové zkušenosti v Teplicích, vojnu v Dukle, roky v Bohemians, triumfy i pády v reprezentaci, angažmá v Rakousku i to, proč se stal trenérem. Atraktivní jsou pasáže o spolupráci s osobnostmi, jakými byli reprezentační trenér Václav Ježek a především trenér Bohemians Tomáš Pospíchal. Kniha je doplněna podrobnou statistickou přílohou.

V příběhu slavné houslistky Marie Heritesové a její sestry Boženy se odráží celé složité 20. století – nádherná doba belle époque, strasti obou světových válek, odloučení a opětovné radostné shledávání, touha po objevování krás světa i láska k vlasti a rodným Vodňanům. Kdo knihou prochází? Otec obou sester spisovatel František Herites a jeho žena Marie, básník a spisovatel Julius Zeyer, skladatelé Antonín Dvořák i Rudolf Friml, malíř Jan Dědina, pěvkyně Ema Destinnová, Alfons Mucha, Jaroslav Vrchlický a Svatopluk Čech, proslulí houslisté Jaroslav Kocian, Jan Kubelík či jeden z největších českých malířů Jan Zrzavý. Kde se s nimi potkáme? Například ve Vídni, několikrát v Paříži a kouzelné Bretani, v Petrohradě a Rize, v Bratislavě, za mořem v New Yorku, Chicagu, na Světové výstavě v St. Louis, ale také třeba v menších městech Bay City či Cedar Rapids. A samozřejmě ve Vodňanech a Praze.

Ján Novota (nar. 29. novembra 1983) bol a stále je futbalový brankár. Hoci ako tridsaťštyriročný musel pre zväčšenú aortu predčasne ukončiť aktívnu kariéru, futbalové prostredie neopustil. Preto stále platí, že lopta a brankárske rukavice ho sprevádzajú celý život. Začínal v Senci, stal sa miláčikom publika v Dunajskej Strede a neskôr v Rapide Viedeň. Dostal sa aj do reprezentácie, najprv ako hráč, neskôr ako člen realizačného tímu. A všetko, čo robil vždy a všade, robil naplno, na sto percent. Púť štyrmi desaťročiami jeho života, opísaná v knihe, vedie aj cez miesta, ktorými okrem jeho najbližších – rodiny a priateľov – predtým nikto iný nešiel. Otvára dvere do rodinných aj tímových komnát, úprimne rozpráva o svojich pocitoch, názoroch a postojoch, popisuje situácie, do ktorých sa dostal často aj vplyvom okolností, nie vlastným rozhodnutím. Priznáva, že niekedy, keď stál na križovatke, chybil, že jeho voľba v danej chvíli sa neskôr ukázala mylná, dokonca zlá. Ale nikdy nefauloval! Preto ho okolie rešpektovalo, preto ho ľudia mali radi a preto si ho vážili. Preto pri jeho 199 centimetroch nenaháňal obavu, ale vyvolával úctu a vážnosť. Z knihy o ňom je cítiť Novotovu človečinu.

Noví metaloví bohové. Detailní průvodce světem divoké metalové devítky! Průřez historií kapely, vznik alb, pohled do zákulisí, tváře pod maskou, unikátní fotografie a rozhovory z bohatého archivu Metal Hammeru . Zběsilost v srdci Zjistěte, jak vznikalo fenomenální debutové album Slipknot, které změnilo pravidla hry. Pod maskou Poznejte lidskou tvář maskovaných metalových bohů a nahlédněte do jejich soukromí. Joey Jordison navěky Zavzpomínejte na zakládajícího člena, ikonického bubeníka – a hudební legendu. Všechna alba, všechny masky, noví metaloví bohové Když v devadesátých letech z kukuřičných lánů v americké Iowě vyřítila řvoucí devítičlenná metalová smečka, nikdo zpočátku netušil, co si o nich myslet. Děsivá image chovanců ústavu pro choromyslné podkreslená pekelným rachotem psychopatických koncertních show si ale rychle získala zástupy fanoušků. Debutové studiové album, vydané v horkém létě 1999, přišlo jako předzvěst nového hudebního tisíciletí a každá další deska pak jen upevnila pozice kapely na metalovém vrcholu. Z hudebních výšin nedokázaly Slipknot srazit ani dramatické rány osudu. V roce 2010 zemřel zakládající baskytarista Paul Gray, o tři roky později z kapely odešel fenomenální bubeník Joey Jordison, který v roce 2021 podlehl vážnému onemocnění. Slipknot však dokázali zdatně proplout i léty chaosu a nejistoty, z nichž vždy vyšli ještě o poznání silnější. V této knížce najdete zasvěcený pohled na okolnosti vzniku kapely, které popsali autoři magazínu Metal Hammer. Zmapovali jejich vzestup k hudebnímu nebi i kruté srážky s osudem až po hlasité převzetí metalového trůnu, na němž se v současnosti usadili. Přináší exkluzivní rozhovory se všemi klíčovými členy kapely, pohled do zákulisí i do soukromí a také reportáže z dnes již klasických živých vystoupení. Nechte se s námi ohlušit neuvěřitelným příběhem kapely Slipknot!

Gereon Goldmann atya visszaemlékezései már olvasók százezreit érintették meg. Feljegyzéseiből kalandos élet bontakozik ki: katolikus ifjúsági mozgalom, szemináriumi tanulmányok a ferences rendben; besorozták a Wehrmachtba, majd a második világháború kitörésekor áthelyezték a Waffen-SS kiképzőegységébe; a náci eszmék elutasítása és az ott tapasztalt keresztényellenesség miatt – ami ellen tiltakozva egyenesen Himmlernek, az SS vezetőjének írt levelet – folyamatosan konfliktusban állt környezetével, ezért visszahelyezték az SS-ből a Wehrmachtba; kapcsolatba került a német ellenállással, és nyíltan beszélt a nácizmus iránti gyűlöletéről, amiért 1942 szeptemberében hazaárulással vádolták meg, és Kasselben hadbíróság elé állították, ahol végül felmentették, így megúszta a halálbüntetést; pápai engedéllyel teológiai végzettség nélkül szentelték pappá; titkos küldetéssel bízta meg a Vatikán; a Monte Cassinó-i csata után brit hadifogságba, majd francia hadifogolytáborba került, ahol elvakult náci foglyok hamis vádjai alapján a francia hatóságok ítélték halálra, s csak az utolsó pillanatban – többek között a pápa közbenjárására – menekült meg; a háború után misszionáriusként Japánba küldték, ahol „a tokiói rongyszedőként” vált ismertté. Gereon atya egyszerű szavakkal, izgalmasan és – az átélt megpróbáltatásai ellenére – humorral vezet végig életének drámai évein, mutatja meg hitének erejét. „A világ minden tájáról, minden létező vallás követőitől érkező sok száz levél olyan pozitív visszhang erre a könyvre, hogy hiszem, a könyv tanúság lehet Isten mellett, Izrael és a kereszténység istene mellett, aki lát és hall bennünket” – Gereon Goldmann „Immár öreg és beteg ember vagyok, azonban még az eddiginél is szilárdabban hiszem, hogy minden, ami az életben történik, az örök szeretet jóságos és gyakran megérthetetlen gondviseléséből történik. Öröm és bánat, siker és kudarc, betegség és mindenféle ínség, minden a javunkra válik, ha megőrizzük a hitünket, hogy Isten lát, hall és szeret bennünket, ha hozzá fordulunk. Az ima és a szent eucharisztia a híd hozzá.”

Tomáš Fritta Haas (22. 1. 1941 – 6. 3. 2015) byl jako čtyřleté dítě osvobozen v Malé pevnosti v Terezíně – nejmladší politický vězeň. Do Prahy se vrátil jako sirotek. I po válce se stal obětí režimu a okolností. Přestože byl jediný dědic, nedostal žádný majetek po předcích, který by mu mohl zajistit lepší životní dráhu. Ocitl se u lidí, kteří měli jistě ty nejlepší úmysly, ale vycházet s těžko vychovatelným chlapcem nedokázali. To, že dokončil pouze základní školu, jeho neustálé provokace vůči dospělým v dětství, vůči nadřízeným v mládí, i někdy přehnaná, možná trochu hraná veselost, kterou na sebe upozorňoval, to všechno pramenilo z dávných hlubokých jizev na jeho duši. Přesto žil bohatý život; měl rád lidi a lidi jeho. Životopis syna známého výtvarníka Bedřicha Fritty doprovází řada barevných ilustrací a fotografií.

S Enzom Ferrarim som sa súkromne stretol len raz – koncom leta roku 1975. Bol som v Maranelle s Philom Hillom, skvelým americkým pretekárom, ktorý v roku 1961 vyhral majstrovstvá sveta pre Ferrari po tragických pretekoch v Monze, kde jeho hlavný rival a tímový kolega, gróf Wolfgang von Trips, zahynul pri poondiatej havárii. Hill, citlivý a hĺbavý človek, opustil tím Ferrari o rok neskôr uprostred hlasných výčitiek. Bol preč už trinásť rokov, keď sme spolu prišli do mesta pracovať na dokumentárnom filme. Hilla bez varovania zavolali do Ferrariho tmavej kancelárie s modrými stenami. Prečo pozvali aj mňa, mi dodnes uniká. Bol som americký novinár, ktorý nemal formálne väzby na Hilla, ani na továreň Ferrari, preto sa mi moja prítomnosť zdala celkom zbytočná. Enzo Ferrari bol impozantnejší človek, než som očakával. Meral viac ako 180 centimetrov, bol teda o pol hlavy vyšší než Hill, ktorý bol, ako mnohí skúsení pretekári, štíhly a takmer krehký. Jeho hostiteľ, ktorý mal vtedy sedemdesiatsedem rokov, sa pohyboval s nápadnou ľahkosťou úspešného Taliana, mal výraznú bradu vystrčenú dopredu, vystretú hruď, roztiahnuté paže a veľké ruky načiahnuté až po nebo, keď nám kýval pri príchode. Jeho dozadu vyčesané biele vlasy, panovačný orlí nos a fádny oblek predstavovali dobre známe obchodné značky a neprekvapili ma. Slnečné okuliare, ktoré čoraz bežnejšie nosil na verejných vystúpeniach a ktoré mu dodávali zlovestnú osobnosť starnúceho kápa, vtedy nemal, čo len odhaľovalo jeho rozžiarený, strhujúci pohľad. Zaskočil ma však jeho jemný a zvučný hlas. Očakával som zvučný, silný, vzletný a dominantný hlas, alebo možno dokonca mrmlanie podobné Brandovi, spopularizované v nedávno premietanom Krstnom otcovi. Skrátka hocičo okrem zamatových tónov, ktoré sa rozliehali v tichej miestnosti. Ferrariho burácajúce záchvaty hnevu boli legendárne, ale v ten deň – deň nastolenia mieru – pôsobil umiernene a tak trochu utlmene. Popredný americký motoristický novinár Brock Yates vo svojej inšpiratívnej biografii ikony automobilového pretekania v 20. storočí, Enza Ferrariho, pristupuje s neskrývaným odhodlaním kvetnato, ale čo najvernejšie vykresliť tohto velikána motoršportu. Enzo Ferrari pod Yatesovým psychologickým mikroskopom odhaľuje svoje intímne miesta, ktorým sa najmä talianska tlač celé desaťročia obrovským oblúkom vyhýbala. Ferrari, ktorý rád okolo seba vytváral nepreniknuteľnú auru tajomnosti a neváhal ju marketingovo využívať, zostáva demaskovaný so všetkými svojimi ľudskými prednosťami, ale aj slabosťami. Yates neváha vyzdvihnúť nezmazateľné úspechy Starého pána, ako ho na sklonku života všetci volali, ale aj poodhaliť súkromné peripetie a rozbor osobnosti, ktorá svojou železnou vôľou dokázala to, čo len málokto v tomto športovom odvetví. Životný osud Enza Ferrariho, ktorý ešte ako mladík prišiel o otca aj brata, sa odvíjal na pozadí dramatických historických udalostí dvoch svetových vojen, úsvitu automobilového pretekania a vinul sa ako prastará Via Apia Apeninským polostrovom v povojnovom období. Za ten čas sa z neznámej Scuderie Ferrari stala rešpektovaná a komerčne mimoriadne úspešná značka a z jej majiteľa sivá eminencia celého motoršportu. Je priam pozoruhodné, že Ferrari dosiahol status národnej ikony, „rímskeho prokonzula“ so všetkými svojimi „spiatočníckymi“ názormi na moderné technológie, lebo aj napriek tomu sa jeho autá svojimi výkonmi a nesporne príťažlivou eleganciou držia na špici automobilových pretekov už viac ako 70 rokov. Netreba pritom zabúdať, že vďaka nezlomnej vôli samotného Ferrariho sa tak deje nepretržite a v mimoriadne silnom konkurenčnom prostredí. Mnohé, ak nie všetky značky s výnimkou Ferrari čas od času (a niektoré aj natrvalo) vypadli z kolotoča Veľkých cien. Nie však Ferrari. V tom sú táto značka a jej zakladateľ navždy zapísané v dejinách motoršportu a automobilového priemyslu. Z oboch sa stali legendy so všetkými pozitívami aj negatívami. A práve Yatesovi sa podarilo vyváženým spôsobom, cez vrcholy a strmé pády,

Poutavá autobiografie umožňuje čtenáři spolu s autorem projít a s tvrdostí pocítit stupňovitou cestu od dantovského pekla rodinných tragédií dětství, zmatků osamělého rebela a bohémských let na univerzitě, přes toulky předválečnou Evropou s jejími inspirujícími místy a osobnostmi, až po vrcholné hledání duše, neuspokojené žádným dočasným pokladem. Malířský synek, vzdorující intelektuál, básník a milovník rozkoší života po lítém vnitřním boji nakonec zaklepe na bránu trapistického kláštera, aby v něm – k úžasu všech svých bouřliváckých přátel a k inspiraci mnoha budoucích bratří – až do smrti setrval v tichu.

Aktualizované vydanie po futbalistovej smrti v roku 2020, doplnené o nový materiál. Ak náhodou patríte k ľuďom, ktorí sa domnievajú, že Diego Maradona nebol ničím viac než len nadaným futbalistom, prečítajte si niektoré novinové titulky, ktoré priniesli správu, že 25. novembra 2020 zomrel. Narodil sa do chudobných pomerov, vďaka božskému futbalovému talentu sa mu však podarilo prekonať nepriazeň osudu a stať sa najlepším futbalistom na svete vo svojej dobe. Počas svojho turbulentného života a rovnako divokej kariéry hrával za najlepšie kluby v Južnej Amerike a Európe. V Neapole sa z neho stal uctievaný idol. A potom, čo Argentínu priviedol v roku 1986 k víťazstvu na Svetovom pohári v Mexiku, sa z neho v rodnej krajine stala nehynúca legenda. Známemu novinárovi Jimmymu Burnsovi sa podarilo preniknúť do úzkeho okruhu Maradonových blízkych a detailne zmapovať futbalistov život od biedneho detstva v slumoch Buenos Aires, cez roky jeho najväčšej slávy až po osudné majstrovstvá v Spojených štátoch v roku 1994, z ktorých ho vylúčili pre pozitívny dopingový test. Burns v knihe opisuje Maradonove neúspešné pokusy realizovať sa ako argentínsky reprezentačný tréner a priviesť Argentínu opäť na futbalové výslnie, ale aj jeho prudký pád, drogové excesy, škandály, snahu o vyliečenie z drog a nakoniec jeho smrť. „Maradonov hráčsky talent bol nesmierny a jedinečný, predvádzal neuveriteľné zákroky na ihrisku a robil z futbalu umenie v časoch, keď boli hráči vystavovaní ustavičným a zničujúcim faulom obrancov, pretože útočníkov ešte nesnímali viaceré kamery a rozhodcovia nechránili pred brutálnymi útokmi súperov. A vďaka spôsobu, akým premrhal svoj potenciál, keď dovolil, aby jeho turbulentný život mimo ihriska skrátil jeho najlepšie hráčske roky, sa zaradil medzi posledné futbalové rockové hviezdy...“ Kniha Božia ruka, aktualizovaná o nové informácie, sa považuje za najobsiahlejší a najšokujúcejší životopis futbalového génia a stala sa inšpiráciou pre film Diego Maradona od režiséra Asifa Kapadiu. ..."Maradona sa do športových dejín zapísal najmä svojím výkonom na majstrovstvách sveta v Mexiku z roku 1986. Vo štvrťfinálovom zápase Argentíny proti Anglicku strelil „politickému rivalovi” Argentíny prvý gól, ktorý nebol celkom kóšer, pretože ho do brány vlastne strelil rukou a nie hlavou, hoci sa tváril, že lopta sa od jeho ruky len odrazila. Rozhodcovia mu ho však uznali. On sám neskôr vyhlásil, že gól dala „trochu hlava, trochu Božia ruka”. Druhý gól, ktorý na tomto zápase skončil v anglickej bráne o štyri minúty neskôr, bol už dokonalý. Bol jeho sólovou akciou, z vlastnej polovice ihriska obratne obišiel štyroch anglických hráčov, famózne prekľučkoval k brankárovi a skóroval do prázdnej brány. Dodnes sa mi nezunuje na túto jeho akciu pozerať. Predvádzal na trávniku hotové pohybové umenie. Tieto dva celkom odlišné góly dokonalo vystihujú rozporuplného génia, ktorým bol Maradona predurčený sa stať už od narodenia.