Najnovšie - Filozofia strana 82 z 138

Největším tajemstvím Starého i Nového zákona je právě odhalení této pravdy: vědomí Já jsem je Bůh i naším pravým Já. Ježíšův výrok: „Otec a Já jedno jsme, ale Otec je větší než Já“, nás učí právě tuto pravdu. Bůh je vědomí Já jsem, které je svou částí i vědomím naším, neboli pravým Já, Kristem, átman v nás. Ve všech dobách a na celém světě se lidé ptali po smyslu života a dospěli k řešení základní otázky naší existence i Boha: „Kdo jsem já a kdo je Bůh?“ Tak se objevila nejrůznější náboženství, která dávala na tyto otázky odpovědi. Jelikož Pravda je jen jedna, všichni, docházeli k jediné odpovědi: Bůh je vědomí Já jsem, které je stejné podstaty jako naše pravé Já. To je také pravý význam výroku, jehož platnost hlásá Starý zákon a potvrzuje Ježíš: „Pravím vám, bohové jste“. Jsme božské podstaty a Bůh je podstata našeho pravého Já, kterému jsme se však tak odcizili, že jsme na ně i na Boha zapomněli. Tutéž pravdu jako Starý zákon a Ježíš, odhalují indičtí mudrci i buddhisté. V základě všech náboženství je poznání Pravdy: „Já jsem, vědomí Já jsem je Pravda i Bůh“. Autor ve své knize odhaluje nejen tuto pravdu, ale na základě svých celoživotních zkušeností podává i návod k duchovní praxi, která vede k dosažení této přímé zkušenosti. Každý, kdo si správně a vytrvale pokládá do svého nitra otázku: „Kdo jsem já, co je mé já?“, určitě i obdrží správnou odpověď, jako ji obdržel Mojžíš, Ježíš, Sokrates, Buddha i Ramana Maháriši. Bible tuto duchovní praxi nazývá vzývání božího jména Já jsem, Indové átmavičárou. V Evropě je zvána introspekcí. Výsledek závisí jen na našem úsilí. Pokud usilujeme upřímně, máme milost, to jest pomoc vědomí Já jsem, zaručenou.

„Někdy se zdá, že problémy ,revoluce‘, ,utopie‘, ,nacionalismu‘ ve věku postideologickém ztrácejí svou naléhavost. Není tomu tak, náš svět zůstal neklidný a krizový: konec dosavadních dějin není na dohled.“ Těmito slovy uvozuje známý historik svou novou knihu esejů, které jsou věnovány jeho klíčovým tématům (pokrok v dějinách, války a násilí ve 20. století, národní hnutí a nacionalismus, česko-německé vztahy, úkoly intelektuálů v moderní době, utopické a ideologické myšlení) i některým osobnostem českého myšlení (B. Bolzano, T. G. Masaryk, J. Patočka a další). Autor patří k domácím myslitelům, kteří si vydobyli evropské renomé jak svým originálním myšlením a mezioborovými přístupy, tak svými zásadovými životními postoji, které se odrážejí v jejich díle.

Az ismert bibliai példázatban az apa kitörő örömmel fogadja hazatérő fiát, pedig az kikérte, majd eltékozolta örökrészét. A szerző Rembrandt zseniális festménye alapján, a festő és saját életének példáival alátámasztva tárja fel a történet mélyebb értelmét, korunk emberének szóló üzenetét.

„Ha van Martin Luther King Jr. ko¨nyvei ko¨zo¨tt olyan, amelyro?l az emberek ko¨vetkezetesen azt mondja´k nekem, hogy megva´ltoztatta az e´letu¨ket, akkor ez az Ero? a szeretethez. Azt hiszem, aze´rt, mert ez a ko¨nyv i´rja le legjobban Martin Luther King Jr.ero?szakmentes filozo´fia´ja´t; a hitet egy szereto? isteni jelenle´tben, ami minden e´letet o¨sszeko¨t.” Coretta Scott King (Martin Luther King Jr. o¨zvegye) „A bizonytalansa´g e viharos napjaiban, a ha´boru´k, valamint gazdasa´gi e´s faji igazsa´gtalansa´gok re´ve´n megnyilatkozo´ gonosz az emberise´g puszta tu´le´le´se´t fenyegeti. A va´lsa´g rendki´vu¨l su´lyos. Ebbe a ko¨tetbe olyan besze´deket gyu?jto¨ttem o¨ssze, amelyek ezt a kri´zist e´s ha´ttere´t mutatja´k be. Aze´rt e´ppen ezeket va´lasztottam ki, mert valamilyen mo´don mindegyik a va´lsa´gbo´l eredo? szeme´lyes e´s ko¨zo¨sse´gi proble´ma´kat e´rinti.” Martin Luther King Jr. O¨tven e´v mu´lta´n sem veszi´tettek e´rve´nyesse´gu¨kbo?l ezek a szavak. So?t korunkban tala´n ido?szeru?bbek, mint valaha. A ko¨nyvben o¨sszegyu?jto¨tt besze´dek pedig ma is – mint keletkeze´su¨k ideje´n – segi´tenek, hogy kijussunk az ideolo´gia´k labirintusa´bo´l, kiemelju¨k feju¨nket a politikai e´rdekek e´s szempontok a´llando´ viszonylagossa´ga´bo´l, e´s felismerju¨k az e´sz jo´zansa´ga´t e´s a szi´v emberse´ge´t egyesi´to? o¨ro¨k e´rve´nyu? igazsa´gokat. Ezekhez nyugodt bizonyossa´ggal igazi´thatjuk meggyo?zo?de´su¨nket a kibogozhatatlannak tu?no? ta´rsadalmi e´s politikai ke´rde´sekben, hiszen ma´r bizonyi´totta´k, hogy kora´bban elke´pzelhetetlennek hitt va´ltoza´sokat ke´pesek elindi´tani az ember belso? vila´ga´ban, e´s ta´rsadalmi szinten egyara´nt. „U¨gyeljetek arra, hogy eszko¨zeitek ugyanolyan tiszta´k legyenek, mint a ce´l, amit el ki´va´ntok e´rni.” Martin Luther King Jr.

V knihe Frédérica Lenoira čelí svet bezprostrednej katastrofe. Za týchto okolností sa v jednom budhistickom kláštore stretne sedem mudrcov, každý reprezentuje jeden z hlavných svetových náboženských prúdov, aby odovzdali dvom deťom Tenzionovi a Natine učenie, ktoré obsahuje sedem kľúčov k univerzálnej múdrosti. Mudrci sa rozhodnú oprieť o svoju osobnú duchovnú skúsenosť. Táto stojí mimo kultúrnych a historických rozdielov panujúcich medzi jednotlivými tradíciami. Inšpiruje ich na to náuka o svetovej duši, ktorú rozpracovali antickí filozofi a ktorá predstavuje blahosklonnú silu, vytvárajúcu vo vesmíre harmóniu. Ich posolstvo sa snaží nájsť odpoveď na otázky ako: Aký je zmysel ľudskej existencie? Ako je možné v živote uspieť a zároveň zostať šťastný? Ako zosúladiť požiadavky tela a duše? Ako spoznať samého seba a ako využiť svoj tvorivý potenciál? atď. Otvárajú tak jednoduchú a konkrétnu cestu duchovného humanizmu, ktorý má predovšetkým pomôcť pri ujasňovaní si toho, kadiaľ vedie cesta k životu, o ktorom sa dá povedať, že je dobrý, správny a šťastný.

Z čeho žije moderní sekulární stát a kde je možno hledat zdroj jeho legitimity? Nakolik lze říci, že náboženství patří ke kulturnímu podloží, z nějž tento stát, navzdory svému sekulárnímu charakteru, vyrůstá? Co vede jednotlivce k podřízení se státní moci? V jakém vztahu jsou požadavek poslušnosti vůči státním zákonům a náboženské přesvědčení jednotlivého občana? Studie Stát a náboženství v Hegelově filosofii má za cíl představit, jaké odpovědi na tyto otázky lze hledat ve filosofii G. W. F. Hegela. Politická filosofie tohoto německého myslitele se v českém prostředí stále ještě netěší příliš dobré pověsti, v neposlední řadě také pod vlivem známé kritiky „nepřátel otevřené společnosti“ Karla Poppera. Hegel je v obecném povědomí chápán jako představitel etatismu a jako jeden z ideových původců totalitního státu. Při bližším pohledu se však ukazuje, že to byl právě Hegel, jenž byl jako málokterý jiný novodobý politický filosof schopen postihnout povahu moderního státu a odhalit různé podoby napětí, které v sobě tento stát skrývá (mezi důrazem na individualitu a nadindividuální povahou mravů, norem a institucí, mezi pozitivitou a racionalitou zákonů a dalších aktů státní moci, mezi ekonomickou a politickou rovinou života společnosti atp.). Toto napětí se stává patrným i ve vztahu státu a náboženství. Na jedné straně je Hegel důsledným zastáncem sekulárního státu, jenž je podle něj jedině přiměřen sebepojetí moderního člověka a s ním spojenému požadavku svobody svědomí. Legitimita státu a jím sankcionovaných norem není odvozena od náboženské autority, nýbrž má svůj základ v racionalitě a ve vědomí svobody. Na druhé straně však Hegel odmítá bezvýhradnou náboženskou neutralitu státu jako iluzorní. Tvrdí, že moderní sekulární stát je spjat s kulturou, z níž vyrostl a jež byla formována křesťanstvím. Právě vůči němu se moderní stát vymezuje a zároveň z něj čerpá. Komplexnost Hegelova pojednání této problematiky vynikne i ve srovnání s tím, jak ji pojímají jiní novověcí političtí filosofové, z nichž dvěma, Thomasu Hobbesovi a Johnu Lockovi, je věnována první část předložené studie. Studie zkoumá otázku vztahu státu a náboženství v Hegelově filosofii z perspektivy otázky po svobodě. Svoboda, jež je pro Hegela tím, co činí člověka člověkem, je společným základem státu i náboženství. Stát nemá svůj původ pouze v potřebě ochrany vlastnictví a života, ale je projevem svobodné a duchovní povahy člověka. Díky ní se člověk vymaňuje ze své spoutanosti přírodou a své lidství uskutečňuje životem ve společnosti založené na obecnosti rozumu. Stejně tak náboženství, vposled završené filosofií, osvobozuje člověka od determinace daností a konečností a pozvedá jej k tomu, co je nekonečné. Prostřednictvím náboženství si člověk uvědomuje svoji svobodu. Vědomí svobody, jež je artikulováno v náboženství, a realizace svobody ve svobodném státě patří nutně k sobě. Charakteristikou moderního sekulárního státu je, že tato vzájemná komplementarita státu a náboženství v sobě zahrnuje také jejich institucionální odlišení. Studie ukazuje nejen to, v čem podle Hegela spočívá vzájemná podmíněnost státu a náboženství, ale i to, jaká úskalí v sobě jejich vztah skrývá.

Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo: jeho texty vycházejí v nových edicích i překladech, vrší se komentáře a interpretace. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení. V důsledku toho ale též nabývá na naléhavosti problém jeho prominentního nacistického angažmá. Kervéganova kniha z roku 2011 Schmittovu osobní zkompromitovanost na rozdíl od mnoha jiných interpretů nepopírá ani neomlouvá, bere ji jako nezvratný fakt. Lze dnes i přesto produktivně využívat Schmittových úvah a argumentů? Řečeno slovy názvu původního francouzského vydání Kervéganovy knihy: co si vlastně počít s Carlem Schmittem? Nebo jinak: jak vyjít od Carla Schmitta, jak z něj učinit myšlenkové východisko, od jehož omezení jsme zároveň schopni se odpoutat? Kervéganova odpověď se dělí na kapitoly o theologii (tedy otázku, zda je Schmitt „politickým theologem“, nebo naopak právním teoretikem), normativitě (předmět Schmittovy polemiky s H. Kelsenem), legitimitě (ohnisko Schmittova sporu s liberalismem a parlamentarismem), političnu a jednotě světa.

Kniha vypráví příběh utváření, vzestupů a pádů moderního západního člověka, který se svými představami o světě a svém místě v něm výrazně odlišuje od lidí antiky a středověku. Hluboké změny, započaté italskou renesancí, německou reformací a ranou modernitou 17. století, se promítají do lidské psychiky a přes osvícenství až po dnešek vedou k požadavkům větší svobody a autenticity. Lidé objevují kouzlo individualismu, chtějí v životě uspět a být sami sebou. Stupňující se důraz na rozum podněcuje rozvoj vědění, prudce se rozvíjí ekonomika, prosazuje se filozofický subjektivismus a před člověkem se otevírají netušené možnosti.

For the millions of people who want spirituality without religion, Sam Harris's new book is a guide to meditation as a rational spiritual practice informed by neuroscience and psychology. Throughout the book, Harris argues that there are important truths to be found in the experience of contemplatives such as Jesus, Buddha and other saints and sages of history-and, therefore, that there is more to understanding reality than science and secular culture generally allow. Waking Up is part seeker's memoir and part exploration of the scientific underpinnings of spirituality. No other book marries contemplative wisdom and modern science in this way, and no author other than Sam Harris-a scientist, philosopher, and famous sceptic-could write it.

Druhý zväzok hĺbavých filozofických zamyslení Vláda Gregora vychádza spoločne s doteraz nepublikovanými veršami z pozostalosti jeho otca. Vlado Gregor (1958), vnímavý pozorovateľ a neúnavný glosátor spoločenského diania, v druhom zväzku svojich úvah a esejí dáva odpočet svojej tvorby za posledných päť rokov. I keď sú jeho texty inšpirované časnými otázkami, predsa majú rozmer nadčasovosti ? autor totiž svoju životnú filozofiu necháva silne preniknúť zdravými postojmi a hodnotami, čo stavia jeho „svedectvo času“ do dnes nie úplne bežných intelektuálnych polôh tradičného ukotvenia. Vladimír Gregor (1927 – 2013) pracoval ako jazykovedec v Jazykovednom ústave Ľudovíta Štúra SAV a neskôr v Slavistickom ústave Jána Stanislava SAV, pričom patril medzi prvých, zakladateľských pracovníkov tohto ústavu a venoval mu všetky svoje tvorivé sily a schopnosti. Významne sa pričinil o faksimilné vydanie rukopisu Kamaldulskej Biblie. Svojimi intímnymi básňami reagoval na osobné skúsenosti, rodinné udalosti i dianie okolo seba.

Rodney G. Peffer (významný americký politický filozof, pôsobiaci na Univerzite San Diego v Kalifornii a vystupujúci z pozície liberálneho marxistu) svoju teóriu spravodlivosti sformuloval v roku 1990, keď vyšlo jeho najslávnejšie dielo Marxizmus, morálka a sociálna spravodlivosť. Toto dielo bolo medzitým preložené do viacerých svetových jazykov a po štvrťstoročí sa jeho preklad dostáva aj do rúk slovenských čitateľov. R. G. Peffer je jedným z najcitovanejších predstaviteľov tzv. analytického marxizmu a jeho práca o tomto filozofickom prúde ponúka aj veľmi prehľadný výklad. Marxova teória je dodnes prameňom inšpirácií filozofov a politologických autorov, ktorí starú tému skúmajú z nových pohľadov. R. G. Peffer si všíma v Marxovom diele aspekt morálky a sociálnej spravodlivosti. Mapuje Marxov filozofický a názorový vývin a posuny v jeho postojoch, keď prechádza z pozície radikálneho liberalizmu, cez revolučný humanizmus, až k historickému materializmu, ktorý významne inšpiroval teórie marxizmu. Pokúša sa o určitú kombináciu morálnej filozofie sociálneho liberalizmu (John Rawls) a moderného marxizmu. Morálku pritom kladie do roviny vedeckého statusu marxizmu a nezabúda ju skúmať z aspektu histórie. Rozoberá aj morálny relativizmus v konfrontácii s morálnou objektivitou. V poslednej kapitole diela sa venuje marxizmu vo vzťahu k sociálnej spravodlivosti, pričom začína kritikou justície a práva a končí medzinárodnými štandardmi sociálneho systému a triednym záujmom. Kniha je určená študentom a pedagógom filozofických smerov, sociológie a laickej verejnosti so záujmom o filozofické vedy.

V knihe Človek a jeho naplnenie podľa védánty, ktorá je prvým rozsiahlym metafyzickým dielom Reného Guénona (* 1886 –† 1951), autor do hĺbky analyzuje všetky základné pojmy védánty, ktorá je podľa indickej tradície zavŕšením a najvyšším stupňom Véd. Guénon sa po celý život venoval hlbokému štúdiu najvýznamnejších východných učení (védánta, taoizmus, súfizmus), preto mu jeho erudícia umožnila nachádzať prínosné paralely medzi nimi, poukazovať na ich vzájomné vplyvy, ako aj na obzor, ktorý otvárajú a ktorý sa podstatne líši od obzoru filozofie v západnom ponímaní. Guénon sám o sebe hovorí ako o „sprostredkovateľovi“ náuk, ktoré majú nadindividuálny charakter. V súlade s tým ponúka verný a detailný pohľad na védántu, ktorý je v prevažnej miere inšpirovaný šivaistickou interpretáciou významného svätca Šankaráčárju. Podľa viacerých ide o najpresnejšie uchopenie védánty z pera západného autora. Kniha je doplnená prácou Východná metafyzika, prednesenou na parížskej Sorbonne v roku 1925, ktorá predstavuje stručné zhrnutie autorových postojov k ponukám Východu a Západu.

Osm příspěvků zařazených do knihy Po cestách kritického myšlení je provázáno vztahem k dílu Otakara A. Fundy. Nabízí rozbor vývoje Fundova myšlení a zasazuje je do kontextu obecných kulturně-filosofických problémů současnosti. Nejprve Funda sám popisuje svoji cestu od protestantské teologie přes kritickou religionistiku ke kritickému racionalismu. Na toto ohlédnutí pak navazují příspěvky věnované Fundovu religionistickému působení (N. Pelcová), místu jeho kvalitativního pozitivismu v kontextu pozitivismu T. G. Masaryka a Františka Krejčího (H. Pavlincová), srovnání Fundovy kritické racionality s jejím vzorem u Hanse Alberta (J. Paitlová), širšímu rámci současné krize vzdělanosti (P. Čornej), globální krizi ekologické (J. Šmajs) a konečně filosofickému řešení problému reality vnějšího světa a problému pravdy (J. Špůr). Autorem doslovu je M. Hauser.

Tato kniha rozlišuje tři cesty k emancipaci – existenciální revoltu, politickou revoluci a občanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnětného, jakmile se však jedna nebo druhá začne představovat jako jediná a o sobě dostatečná odpověď na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti. Obě cesty proto musejí být nově promyšleny z hlediska cesty třetí. V občanském jednání se člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedině z něj. Pravost této cesty je měřena mimo jiné tím, že samotné vykročení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle. Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda „světlejší budoucnost“, evokovaná velkými emancipačními projekty modernity, „je opravdu a vždy záležitostí nějakého ,tam‘. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“

"Gyakorlatilag már készen voltam a jelen könyvem kéziratával, amikor egy természettudós és egy világi teológus kezébe adtam. Mindketten, ahogy belelapoztak, azt kérdezték, kinek és mi célból írtam a könyvet. Talán nektek is, meg minden Jézus iránt nyitott embernek, mondtam, de azoknak a keresztényeknek is, akiknél ?beállt? a kereszténység, mint a régi motorok csapágya. Fogja a tengelyt, és nem halad a jármű. Jöhetnek-mehetnek papok, zsinatok, pápák, ő ugyanaz marad: beállt tengelyű keresztény. Unokái, gyermekei már nem vele akarnak utazni. Írtam azoknak, akik bőrükön érzik az erkölcstelenül megszerzett és fenntartott nyugati jóléti civilizáció kártételeit, írtam azoknak is, akik elveszítették az Egyházzal való élő és éltető kapcsolatot. Holott az Egyház a tiszta vizű folyó az egyre jobban kiszáradó iszapban túlélni akaró nemes halak számára. Aztán írtam azoknak, akik a céltalanná vált és nem tisztelt nemiség útvesztőiben bolyonganak. Ám mindenekelőtt írtam azoknak az egykorvolt keresztények leszármazottainak, akik átvették a világ diktálta tudatlanságot, tiszteletlenséget, érdektelenséget Jézussal kapcsolatosan. Végül írtam azoknak is, akik esetleg lelkiismeret-furdalást éreznek, amiért nem vesznek jobban részt a világ szenvedésében. Nyugalomban, jólétben, egészségben, a hit örömében szép családi életet élnek. Nekik Prohászka Ottokárt idézem. Nem kell mindenkinek végigmenni a világ mocskán. Sokan mentesülnek a szennyáradat közepette is a szennytől. Ők egy kicsit már tanúskodnak az eljövendő épségről, és arról, hogy az elveszett paradicsom igen közel van." (A Szerző)

Paradigmy k metaforológii, ktoré po prvý raz vyšli v roku 1960, možno považovať za kľúčové dielo nemeckého filozofa Hansa Blumenberga. Blumenberga zaujíma spôsob filozofickej artikulácie nášho sebaporozumenia a porozumenia svetu. V desiatich k apitolách Paradigiem formuluje na pozadí filologických, filozofických a teologických poznatkov dejinnofilozofické a dejinnovedné analýzy vzťahu medzi pojmovým, nepojmovým a preneseným (metaforickým) spôsobom vyjadrovania.

Kniha ve svých třech částech prezentuje současný kontext debaty mezi judaistickými mysliteli a křesťany o postavě Ježíše z Nazareta, historii prvních staletí, kde se objevují různé proudy židokřesťanství, a následně pojednává o problematice mesiánských židů, s nimiž je autor řadu let v příímém osobním kontaktu. V české odborné literatuře se jedná o téma naprosto nové.

Problémy války a míru patří mezi klasická témata a na počátku 21. století ožívají v nové podobě. Kniha vychází ze současných diskusí v analytické morální a politické filosofii, jež se týkají otázek globální spravedlnosti, globálního konstitucionalismu a globálního vládnutí. Na tomto pozadí podává originálním způsobem analytický a systematický výklad základních pojmů teorie spravedlivé války, k nimž patří právo na sebeurčení a na sebeobranu, zdůvodnění principů spravedlivé války, vztah mezi preventivní a předjímající válkou, charakteristika války za národní osvobození a občanské války, humanitární intervence a odpovědnost ochraňovat, práva a povinnosti vojáků a civilistů ve válce, otázky terorismu, nejvyšší ohrožení a normativní otázky jaderné války. Kniha je určena jak odborníkům z oblasti filosofie, politologie, globálních studií, teorie mezinárodních vztahů a mezinárodního práva, tak i všem, koho tyto závažné problémy znepokojují.

Literárněhistorická studie Německá píseň o české Libuši Obraz českého dávnověku v české a německé literatuře 19. století se zabývá různými přístupy k zobrazení českého dávnověku v české, českoněmecké a německé literatuře. Ukazuje rozdíly mezi českým a německým pojetím tématu, které byly v českém prostředí ovlivněny především nalezením tzv. Rukopisů. Česká podoba Libuše jako patetické historické figury je konfrontována s německým pojetím, které látku přetváří v dobrodružný, nebo dokonce komický příběh. Tyto vývojové tendence pověstí o počátcích české země jsou ukázány na příkladech jak z beletrie, tak z historiografické literatury 19. století. Autor věnuje pozornost zejména německojazyčnému zpracování pověsti o Libuši, které nejsou v dnešním českém prostředí příliš známé. Práce představuje ojedinělou mezioborovou sondu do specifické problematiky budování národního mýtu a s tím spojené národní identity. Její přínos spočívá v objasnění okolností vzniku českého historického vědomí.