Najnovšie - Filozofia strana 85 z 138

Málokoho by napadlo vzít vážně vtipy, gagy a kousavé poznámky na adresu Boha a náboženství, které se objevují ve filmech a textech Woodyho Allena. Jason Kalman, americký docent klasické hebrejské literatury a znalec moderní židovské interpretace biblických textů si v této útlé knížce všímá jobovských motivů v Allenově díle a ukazuje, že jejich vtipnost se opírá o podobné myšlenkové paradoxy, které lze nalézt i v současné židovské teologii, jež má odvahu předkládat Bohu nepříjemné, snad až rouhavé otázky a výčitky. Utrpení nevinných je bezesporu velkou teologickou otázkou po celá tisíciletí. Možná, že humor je jednou z myslitelných odpovědí.

Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Ión se zaměřuje především na vztah filosofie a řečnictví v klasickém Řecku.

Posláním filozofů je dle Davida Lewise zpochybňovat banality, i když se nakonec ukáže, že byly víceméně správné. Filozofové nás však přinutí o nich přemýšlet. Autor knihy sleduje napětí mezi realismem a konstruktivismem u Willarda Quinea, Hilaryho Putnama, Donalda Davidsona, Nelsona Goodmana a Richarda Rortyho. Ačkoliv sám zastává pozici realismu,provokují ho argumenty zmíněných autorů k zamyšlení. Závisí existence žiraf na lidech? Stvořil Goodman „nejhorší argument na světě“? Lze svět pozorovat z perspektivy božího oka? Můžeme se vysvléci ze svých pojmů a slov? Je člověk schopen naprosto přesně zmapovat svět, jenž ho obklopuje?

Toto dielo predstavuje ambiciózny pokus autora o tvorbu takého konceptu kristológie, ktorý je vytváraný prednostne z filozofického hľadiska, a to osobitne z pohľadu jeho konceptu experienciálno-vývojovej, stvoriteľsko-vývojovej a kenotickej filozofie, ktorého základy položil vo viacerých svojich predchádzajúcich prácach. Filozofický prístup tu neredukuje na jednoduchý metodologický nástroj pre teologické myslenie, ale ho poníma ako autonómne východisko i ako nenahraditeľný horizont porozumenia skúmaného problému. V tomto diele teda predovšetkým ide o jeho osobitý náčrt filozofickej kristológie. Potreba tvorby takéhoto konceptu vzišla z jeho stretnutí prírodovedca a filozofa a v neposlednom rade i z jeho stretnutí veriaceho kresťana so skutočnosťou Krista. Z nich vystupovala čoraz zjavnejšie idea univerzálneho Krista, ktorá presahovala náboženské a teologické podanie a nástojčivo sa dožadovala vedeckého a filozofického uchopenia a odôvodnenia. Po spätnom obhliadnutí autor dospel k poznaniu, že celé jeho filozofické i vedecké úsilie bolo od samého začiatku v tých najzákladnejších intenciách uvedomeným a stále narastajúcim hľadaním a poznávaním Krista, ako aj jeho dialógom s Kristom viery. Po mnohých rokoch nahliadol, že všetko jeho doterajšie myšlienkové úsilie, pokiaľ bolo poctivé, v čoraz explicitnejšej podobe konvergovalo ku Kristovi. S týmto zámerom autor už začiatkom osemdesiatych rokov minulého storočia napísal z problematiky kristológie niekoľko prvých náčrtov. Odvtedy mu išlo predovšetkým o takú kristológiu, ktorá vychádza z evolučnej paradigmy myslenia. Pritom nesledoval len rešpektovanie základného evolučného rámca vzťahujúceho sa na vesmír a na ľudstvo ako celok, ako to vidíme napríklad u P. Teilharda de Chardin a i., ale aj o rozvinutie vývojového chápania každého ľudského jedinca ako osobnosti. Preto v diele kladie veľký dôraz na jedinečnosť vývojovej a kenotickej ontogenézy konkrétneho človeka, osobitne však Ježiša Krista. Vo svojom koncepte kristológie reintepretuje zúžené chápanie Krista na základe božsko-ľudskej prirodzenosti a, vychádzajúc z teórie multidimenzionálnosti a všedimenzionálnosti Boha ako absolútnej Lásky, dospieva k záveru, že aj Kristovi je vlastná multidimenzionálna prirodzenosť, v ktorej osobitne vystupuje pre nás do popredia jeho božská a ľudská prirodzenosť. Takto porozumený Kristus patrí svojím implicitným základom všetkým autentickým náboženstvám, hoci si to nemusia vždy uvedomovať, no osobitne a zjavne patrí kresťanskému náboženstvu, z ktorého vzišiel. Presahuje však všetky tieto náboženstvá, je teda aj transnáboženský a má tendenciu sa stať – jedným svojím pólom – nadnáboženským. V Kristovi a skrze Krista sa bude postupne v dejinách ľudstva prekonávať dualizmus sekulárneho a profánneho. Praktickým cieľom predkladaného diela je prehĺbenie a hlbšie zdôvodnenie kristocentrickej a teocentrickej spirituality v ich jednote a hľadanie spoločného základu pre ľudský étos. Univerzálny Kristus porozumený v tejto spiritualite sa v plnšej miere a presvedčivosti ako doteraz môže stať zjednocujúcim základom i dušou pre všetko opravdivé ľudské poznanie, myslenie a konanie; teda základom pre všetku ľudskú kultúru duchovnú i materiálnu. Filozofia, vyvinutá až na úroveň kristovskej filozofie sa takto stane spolu s teológiou najvyššou reflexiou pre zdôvodnenie tohto úsilia. A univerzálny Kristus svojou implicitnou a čoraz väčšmi explicitnou inhabitáciou vo všetkých náboženstvách sa postupne stane jednotiacim základom i dušou náboženského ekumenizmu. Túžba ľudstva po zjednotení v pokoji, spravodlivosti a láske nájde v ňom svoje hlbšie zdôvodnenie a skrze neho účinnejší výraz a naplnenie.

V monografické studii Dobro a ctnost pohledem etických a náboženských koncepcí jsou jednotlivé kapitoly vykresleny jako tematické portréty vybraných myslitelů, z nichž krystalizuje jasnější představa o tom, jak se etika jako filosofický obor konstituovala v průběhu dějin západní filosofie a jak se její klíčové termíny dobro a ctnost staly centrem její pozornosti. Leitmotivem studie, jak už bývá v této společenskovědní disciplíně zvykem, je otázka, tentokrát směřující k tomu, zda není skutečná duchovní a filosofická inspirace spíše záležitostí myslitelů nebo světců žijících na okraji společnosti? Institucionálně krytí tvůrci ekonomických a mocensko-právních pořádků si totiž vždy rádi počíhají, aby tyto průlomové nabídky lidem pro jejich opravdovější život přeformulovali do další svěrací kazajky žádoucího jednání. Tematika ctností jakožto jednoho z řady prostředků realizace lidského života uskutečněného v božském vědomí, v němž mizí i klasická dichotomie dobra a zla, bude nosným pilířem u interpretativní analýzy vybraných náboženských a duchovních směrů: judaismu, islámu, konfucianismu a taoismu, hinduismu a buddhismu, včetně hledání etických souvislostí v kabalistických a tantrických naukách. Závěrečná část knihy je věnována speciálním problémům aplikované etiky, jakými jsou otázky smrti a umírání z perspektivy tibetského buddhismu, nárys obecné etiky pro klientské profese a položení možného filosofického základu pro etiku v oblasti sportu.

Jak definuje Foucault vidění a mluvení, aby stanovil nové chápání pojmu vědění? Čím je výpověď v diferenci vzhledem ke slovům, větám a tvrzením? Jak definuje vztahy sil, aby stanovil nové pojetí moci? Proč je třeba třetí osy pro „překročení linie“? Co je touto foucaultovskou linií vnějšku? Jaký je její politický, literární a filosofický smysl? A proč není smrt člověka událostí smutnou či katastrofickou, ale proměnou věcí a myšlení? Skrze analýzu těchto otázek a Foucaultových odpovědí se tu před očima tvoří jedna z největších filosofií 20. století, otevírající budoucnost jazyka a života.

A megvilágosodott bölcs túljut minden észlelésen, örömön és bánaton, s végül az örök Átman (Önvaló) - amit nem könnyű megpillantani - bölcsessége által, melyet Jóga-meditáció révén szerez, megvalósítja a szív titkos barlangjában rejtőzködő Brahmant. Katha-upanisád 2.12. A Filozófia fogalma a Philo, mint szeretet és Sophia, mint tudás görög szavak összevonásából keletkezett. Így tehát a Filozófia eredeti jelentése nem más, mint a Tudás Szeretete! E harmonikus összegzés mégis távolinak tűnik, ha eltöprengünk azon, mit is értünk a Valódi Szeretet fogalma alatt. A tudást is csak akkor fogadhatjuk el Teljes Tudásként (Vidjá), ha hiánytalanul magába foglalja minden élő (Purusa) és élettelen (Prakriti), vagyis az Abszolút Természetét (Brahman). A töprengő nyugati gondolkodó számára a szeretet túlságosan elvont, absztrakt marad. A Mindenséget leírni próbáló tudás pedig általánosító, vagyis a végső lényeget tekintve pontatlan. Azonban a Jógikus Bölcsesség nézőpontjából kimondhatjuk, hogy a téves életvezetés vagy életstílus (Káma) az, amiért a nyugati ember oly sokszor nélkülözni kénytelen a végső válaszokat. Ezért az első feladat ahhoz, hogy e kérdésekre átélésen alapuló, igazán kielégítő választ kapjunk, hogy magát a keresést ne helyezzük önnön életünkön túlra! A benső megvilágosodás (Szamádhi) ösvénye nem ateizmus, de nem is morálteológia. Az Örök Igazság (Szanátana-dharma) ösvényére lépve, belül és kívül egyaránt kezdjünk el kutatni az Abszolút Igazság után. Valójában önmagunk fokról-fokra, lépésről-lépésre történő megértése a válasz és a Megvilágosodás maga; az Ég a Szívben! E világban semmi sem oly magasztos és tiszta, mint a szent tudás (Vidjá). Ha valaki tökéletessé vált a jóga által, az idővel minden tudást megtalál az Önvalóban (Átman). Bhagavad-gítá 4.38.

Kniha pojednává o teorii společenské smlouvy u španělského jezuity Františka Suáreze (1548–1617). Většinou jsme zvyklí spojovat toto téma s novověkými humanisty, jako jsou například Thomas Hobbes, John Locke nebo Jean Jacques Rousseau. Nicméně i pozdní scholastikové se tímto tématem důkladně zabývali. František Suárez navazuje na aristotelskou tradici a snaží se ve své politické teorii spojovat pojmy lidské přirozenosti, finality a svobodné vůle. Jeho pojetí společenské smlouvy zachovává metafyzický rozměr lidské přirozenosti a zároveň klade za základ moderní společnosti člověka jako individuum. Protože je Suárez zastáncem „přirozené demokracie“ a konkrétní politické moci jako pozitivně dané člověkem, lze ho bez nesnází považovat za předchůdce moderní evropské státovědy.

Filosoficko-esoterická studie. Symbolika svatého grálu zahaluje i odkrývá tajemství Cesty dolů a nahoru. Ve smyslu cesty dolů, stezky zrození,lze obraz svatého grálu chápat jako zřídlo, z něhož vyvěrají bytostné proudy vytvářející skutečnost. Z hlediska cesty nahoru, stezky poznání, je možno sv. grál vnímat jako zdroj a pramen tohoto vesmírného sebenahlížejícího děje, jenž se odehrává na půdě lidského vědomí. Tělesný kalich zachytil kdysi pod křížem několik kapek krve Syna Božího; v astrálním světě snů se sv. grál symbolicky ukáže jako fontána, z níž tryskají živé a mrtvé vody; na rovině duše, v myšlenkovém světě idejí, zahlédneme spásný obraz beránka, jehož nebeská krev kane do poháru země. Nakonec dojdeme až jedinému prameni všeho bytí, kalichu Slova.

"A nemzetközi hírű tomista, Rafael Tomás Caldera a szeretet jelenségét elemezve olyan témáról szól, melyet mindenki ismer, s amely különösen az isteni szeretet értelmében mindenkinek életében -akár tudatában van ennek, akár nem- a legfontosabb. A szeretet értelemgazdag lényegét nemegyszer hol szociológiai, hol pszichológiai, hol erkölcstani vagy akár neurológiai, kémiai, biológiai, genetikai, stb. szempontokra vezetik vissza, meghamisítva ezzel lényegi valóját, mely mindezen területeken megnyilvánul ugyan, de ezek egyikén sem ragadható meg kizárólagosan. A szeretet olyan, másra visszavezethetetlen "eredeti jelenség", mely mint "tiszta tökéletesség" végtelenül egyszerű, megvalósulását tekintve mégis összetett valóság, ezért egyszerre mindannyiunkat érintő és izgató egzisztenciális kérdés és igazi bölcseleti tárgy is, mi több, a filozófia, a bölcsesség szeretetének legfőbb tárgya." (részlet dr. Szalay Mátyás bevezető tanulmányából)

A lelkiismeret fogalma és tapasztalata uralta sokáig a keresztény erkölcspszichológiát, a modern kor azonban igyekezett megszabadulni tőle és gondjaitól. Legfeljebb kényelmes erkölcsi hivatkozásként maradt meg benne. A Szabadságolt lelkiismeret című munka a lelkiismeret tapasztalata és fogalma történetével foglalkozik. Bemutatja a tapasztalat különféle értelmezéseit és a fogalom különböző jelentésváltozatait, a hozzájuk kapcsolódó vitákat és dilemmákat. Jelen kötet az antikvitástól a reformációig terjedő időszakot tekinti át: miként alakult ki és terjedt el a lelkiismeret fogalma és tapasztalata, jutott uralomra és nőtt meg a jelentősége, lett népszerű az áttekintett időszakban. A lelkiismeret tapasztalatának tömeges elterjedése nemcsak a tapasztalat és a fogalom problémái fordította a figyelmet, hanem arra is, hogy megbízható-e az ítélete sőt, lehet-e egyáltalán a cselekvő embernek jó lelkiismerete?

Josef Seifert-et, a neves osztrák filozófust, a liechtensteini Nemzetközi Filozófiai Akadémia örökös tiszteletbeli rektorát szoros szálak fűzik Magyarországhoz: egy ideig édesapja is Magyarországon élt, s immár neki magának is olyan kedves barátai élnek itt, mint egykori tanítványa, a kiváló magyar filozófus, Mezi Balázs professzor és dr. Szalay Mátyás, a jelen mű fordítója. A szerző eddig megjelent művei a fenomenológiai realizmus elveit követik, vagyis azt a bölcseleti irányzatot, melyet Edmund Husserl alapozott meg a Logikai vizsgálódások Prolegomenájában, s amelyhez olyan nagy gondolkodók csatlakoztak, mint Adolf Reinach, Max Scheler, Dietrich von Hildebrand, Alexander Pfänder és Edith Stein. Az a filozófia, melyet, "fenomenológiai realizmus"-nak nevez, szorosan kötődik a klasszikus bölcseleti tradícióhoz, különösen Platónhoz és a platonizmus hagyományához, valamint az arisztotelészi gondolatvilághoz. Könyvei legfőbb célja nem más, minthogy a maga szerény módján megvalósítsa minden valódi filozófia végső célját: a legfontosabb kérdéseket illetően filozófiai tudáshoz jutni. Ugyanakkor szeretné kimutatni, hogy a filozófia végső törekvése az igazság megismerése, s ezért a gyökeresen átgondolt, vagy mondjuk úgy, forradalmasított "fenomenológiai módszer" - melyet inplicit módon minden filozófus alkalmaz, függetlenül attól, melyik "iskoláshoz" tartozik - a legjobb, s bizonyos szempontból az egyetlen eszköz e cél eléréséhez.

Egy filozófus egyedi olvasónaplója: Az irodalmi-filozófiai lexikont idéző kötet huszonkilenc, kazuistának nevezett címszava a jezsuita morálfilozófiai tanulmányok hagyományát megújítva, széles irodalmi és filozófiai műveltséganyag bevonásával, ugyanakkor könnyed stílusban elemzi a szépirodalmi művekből származó, kázusoknak kinevezett eseteket.

Author, publicist, and political analyst in his philosophical-political analysis stems from the idea that due to human influence the world changed so profoundly that old social theories are no longer valid; and that it is desirable to take up a position called timeless humanism, which is the only way which leads mankind to a permanently sustainable and reproducible society. Published on May 2014 (inclusive of the electronic version in PDF format).

Bilingvní edice obsahuje texty Výchova lidského rodu, Ernst a Falk (hovory pro zednáře), O tom, že lidé mohou mít více než pět smyslů. Trojice textů německého osvícenského myslitele G. E. Lessinga představuje trivium, rozcestí, na němž se setkávají teologie, úvahy o směřování dějin, přírodní vědy, politická filosofie, rodící se religionistika, obdiv k starověké „moudrosti Orientu“ a touha odhalit dávná tajemství – tedy všechna zásadní témata, jimiž žilo 18. století. Paralelní česko-německá edice umožňuje nejen četbu Lessingových textů v jedné či druhé jazykové podobě, ale také detailní srovnání překladu s originálem.

Titul knihy „O filosofii dějin“ naznačuje, že Maritain nechtěl napsat ani soustavné pojednání o filosofii dějin, ani ve vlastním slova smyslu úvod do této disciplíny, který by mapoval veškerou její problematiku. Jeho cílem bylo ukázat možnost a platnost určitých filosofických zákonů, které osvětlují lidské dějiny a činí je pro nás srozumitelnějšími. Záměrně se omezil na určitý počet příkladů těchto zákonů a na některé základní problémy, které s nimi souvisí. Ve svých úvahách o filosofii dějin a ve volbě problémů měl do velké míry na zřeteli praktické postavení křesťanů v soudobé společnosti a snažil se vypracovat intelektuální vybavení, které by jim pomohlo řešit jejich „časné“ problémy a úkoly.

Německý filosof P. L. Landsberg (1901–1944), žák a pokračovatel Maxe Schelera a profesor na univerzitě v Bonnu, byl jedním z prvních, kdo rozpoznal zrůdnost nacismu a začal proti němu také bojovat. Celým životem vydával svědectví svému křesťanskému přesvědčení o pravdivosti své filosofie. Hned v roce 1933 musel opustit Německo, v roce 1936 Španělsko a v roce 1940 okupovanou část Francie. Od roku 1942 žil v ilegalitě, 1943 byl zatčen gestapem a roku 1944 zemřel v koncentračním táboře Oranienburgu. Na pevném základě filozofie svobodné lidské osoby dokázal i v tak nebezpečných podmínkách rozvíjet úvahy o odpovědném jednání, a jak se prostor pro toto jednání neúprosně zužoval, soustřeďoval se na stále hlubší a naléhavější úvahy o smrti. Ta pro něho neznamená konec či zničení člověka, nýbrž nezbytné završení života, které se může stát korunou jeho svobody. Ze spojení smrti a svobody vychází také jeho analýza mravního problému sebevraždy. Ač ji zprvu pro sebe neodmítal, nakonec se této možnosti vzdal a postavil se smrti docela jinak. Zkušenost života tváří v tvář smrti dala jeho myšlenkám zvláštní hloubku a trvalou platnost.

Hlavnou tézou spisu O dobrovoľnom otroctve je, že človek sa rodí slobodný a dobrý. Rôzne formy utláčania a despotizmu sú strašné. Ale najhroznejšie je to, že tyranom a tyranii sa podriaďujú celé národy. A hocako je to protirečivé a teda nepochopiteľné, podriadená odovzdanosť sa stala druhou prirodzenosťou človeka, ktorý sa pritom rodí slobodný. Východiskom z toho môže byť prebudenie k politickej aktivite. Významnu úlohu v tom zohráva, nielen presviedčanie ľudí, ale aj aktivita inteligencie, výsmech predstavy o božskom pôvode monarchie, a pochopenie, že aj takto odcudzená moc vlastne závisí od ľudu. Každý odpor, dokonca aj pasívny, je nástrojom na povzbudenie sebavedomia ľudu. Podľa viacerých, jedna zo zásluh Machavelliho, že bol schopný oddeliť politiku a problematiku etiky. Ale Boétie tvorí aj politickú etiku - pomocník Boha či vykonávateľ jeho vôle, príroda nás stvorila slobodnými, a naše prirodzené právo je ochranou aj našej nezávislosti. Na druhej strane zas "niet ničoho, čo by na tejto zemi bolo tak proti prirodzenosti, ako pokorenie človeka". Stojíme tu blízko morálky Erazma Rotterdamského, skutočne nemravné je nielen niekoho zotročiť, ale aj v rabstve žiť. S pomocou humanistického idealizmu politicka morálka teda ústi do praktického racionalizmu.

Předkládaná kniha nabízí poněkud netradiční pohled na filosofii Edmunda Husserla. Jejím cílem je ukázat, jak se Husserlova fenomenologie rodí a rozvíjí v překvapivě úzké vazbě na tázání po povaze a podstatě znaku, jazykového výrazu a významu. Podává historicko-filosofický výklad Husserlova myšlení a jeho pojetí jazyka v období od Filosofie aritmetiky (1891) přes Logická zkoumání (1900/01), Přednášky o teorii významu (1908), Ideje I (1913) až po Rukopisy k fenomenologii výrazu (1913/14), které byly poprvé uveřejněny teprve nedávno. Kniha může čtenáři sloužit rovněž jako úvod do myšlenkového světa Husserlovy fenomenologie ve fázi jejího zrodu na přelomu 19. a 20. století.