Najnovšie - Armáda, zbrane a vojenská technika strana 19 z 21

V předchozích dílech publikace byla představena řada výchozího modelu Suchoj Su-27 a dále námořní speciál Su-27K/Su-33 a bitevní Su-34. Posledními členy rodiny jsou letouny verzí Su-30 a Su-35, které jsou ve výrobě dodnes. Ty lze považovat za vůbec nejvýkonnější představitele rodiny vzešlé ze Su-27. Su-30 vznikl na základě modernizačního projektu Su-27M, který již nestihl být dokončen před rozpadem SSSR a potkal jej typický porevoluční chaos. Velmi nadčasové zadání z osmdesátých let ale znamenalo, že na Su-27M byla ověřena řada nových technologií, které se staly základem pro novou verzi Su-30 a které byly dále doplněny možností integrace nových prvků ze Západního světa. Výsledný model Su-30 je proto exportně nejúspěšnějším zástupcem celé rodiny, který slouží ve stovkách kusů v Rusku, Indii, Číně a mnoha dalších zemích Afriky, Asie i Jižní Ameriky. Protože letouny slouží často i k velení a řízení vzdušných operací, jsou všechny Su-30 dvojmístné. Následný Su-35 je pak finálním typem vzešlým z verze Su-27M, který se ale vrací k jednomístnému uspořádání, neboť roli druhého člena posádky měla u tohoto letounu zastat pokročilá plně digitální avionika. Řazen je ve svém posledním standardu ke 4,5 generaci (či generaci 4+), což má jasně ukazovat na odstup od rodiny Su-27. U Su-35 výrobce očekával enormní obchodní úspěch, kdy se tento letoun měl stát náhradou dosluhujících Su-27 první generace, ale i západních typů jako byly letouny F-4 a další. Jenže k tomu nikdy nedošlo a zatím je služba Su-35 omezena na Rusko a Čínu a posledním uživatelem se měl stát Írán. Pro Rusko je, jak se zdá, potenciál Su-27/30/35 prakticky vyčerpán, protože i tradiční zákazníci jako je Čína a Indie mají zájem spíše o následující generaci víceúčelových strojů a mnohé menší státy se od Ruska odklonily po zahájení války na Ukrajině. A pokud tak neučinily, obyčejně jde o chudší země nemající rozpočet na pořízení podobných letounů. Tempo výroby letounů klesá a pokud Rusko pro své vzdušné a kosmické síly znovu neobjedná další letouny, může dokonce dojít poprvé i k přerušení výroby. Rodinu Su-30 a Su-35 čeká ze všech verzí spolu se Su-34 nejdelší služba. A jejím popisem se symbolicky uzavírá osud celé rozvětvené rodiny vzešlé z na svou dobu extrémně nadčasového Su-27.

Škodovy závody v Plzni, které si v rámci rakousko-uherské monarchie rychle vydobyly postavení nejvýznamnějšího strojírenského podniku se širokým záběrem své produkce v roce 1890 založily své zbrojní oddělení , zaměřené hlavně na dělostřelectvo, zprvu námořní, ale brzy i pozemní. Uplatňovala se zde od samého počátku výroba ocelových hlavní, které se teprve začaly prosazovat namísto dosud používaných bronzových, jejich umístění na lafetě, umožňující zákluz pak zabezpečovalo stabilitu děl při střelbě. V tomto ohledu si plzeňská Škodovka zajistila postavení uznávaného výrobce děl nejen v rámci Rakousko-Uherska, ale i v celosvětovém měřítku. Tato fotografická publikace popisuje těžká děla produkovaná od počátku výroby ve Škodovce až do konce 2. světové války.

Historií československého vojenského letectva v poválečném období prošlo mnoho útvarů různého určení, ale jen jeden jediný má tu čest být prvním československým leteckým plukem, nově vzniklým po potupných událostech let 1938 a 1939, jejichž důsledkem bylo rozbití předválečného Československa a také konec jeho vojenského letectva, po dvacet let s láskou, pílí a péčí budovaného prakticky od nuly. ***** Tímto historickým útvarem se stal dnem 1.6.1944 1. československý samostatný stíhací letecký pluk, který jako vůbec první útvar československé zahraniční branné moci vstoupil na území Československé republiky a zahájil zde boj s německými okupanty. Po válce, již pod jinými názvy, vyjma krátkého období na přelomu let 1945-46 stále s pořadovým číslem 1, působil v čs. vojenském letectvu nepřetržitě do konce roku 1994, kdy byl zrušen jakožto nejdéle existující československý stíhací letecký pluk. Zároveň jde o jeden ze dvou čs. leteckých pluků, které byly nasazeny v bojových operacích za II. světové války, ten druhý, 3. čs. bitevní letecký pluk, však po drtivou část své poválečné existence nesl již pořadové číslo 30, pod nímž byl zrušen k 31.12.1994 stejně jako 1. stíhacím leteckým plukem. ***** K 70. výročí vzniku pluku byla v květnu roku 2014 vydána péčí Jihočeského kraje a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích obsáhlá publikace „Příběh Jižní eskadrony“, díky iniciativě paní Kláry Anderlové s dotiskem o rok později. Obě vydání byla určena a distribuována výhradně mezi bývalými příslušníky tohoto i dalších útvarů bývalého čs. letectva. Zájem o ni však byl i mezi dalšími příznivci našeho vojenského letectví a letecké historie. Proto nyní, v roce 2024, díky nakladatelství Jakab Nevojice, dochází k dalšímu vydání, tentokrát jinou formou v edici Aero. Tato verze, určená především pro zájemce, na které se v r. 2014 nedostalo, je proto oproti původní verzi krácena hlavně o podrobnější personální a technické údaje. ***** 80. výročí vzniku pluku je snad dostatečně vhodnou příležitostí, abychom si připomněli jeho bohatou historii, osoby, které prošly službou v jeho sestavě, i leteckou techniku, s níž pluk vedl bojovou činnost během války, prováděl letecký výcvik v poválečném období a zejména od počátku 50. let zajišťoval bojovou pohotovost k ochraně vzdušné hranice Československa i pro případ tehdy ve vší vážnosti očekávaného světového válečného konfliktu mezi dvěma nesmiřitelnými mocenskými bloky. ***** Vraťme se však do doby před 70. lety, kdy se začal psát tento příběh.

Němečtí stíhači za sebou měli na sklonku srpna 1940 již několik týdnů trvající ofenzivní kampaň proti Británii, zahrnující Kanalkampf a zejména tzv. „zostřenou leteckou válku proti Anglii“ (verchäferte Luftkrieg gegen England). Tato fáze začala Adlertagem (Dnem orla) 13. 8. a na piloty Jagdwaffe kladla velké nároky, byť vytížení pilotů v jednotlivých dnech významně kolísalo. Jak uvedl Ulrich Steinhilper (během letecké bitvy působil v hodnosti Oblt. u 3./JG 52, do zajetí padl 27. října 1940): „Ačkoliv většina z nás navenek stále nevykazovala žádné velké známky nervozity, koncem srpna byly hádky stále častější, nálada se měnila rychleji... Začalo se projevovat napětí z nepřerušovaného operačního létání.“ Vzdušné bojiště nad britskými ostrovy předkládalo před německé stíhače řadu novinek. Jednu z nich představovala skutečnost, že se protivníkovy vzdušné síly nezhroutily hned po několika koncentrovaných úderech v úvodních dnech bojů. Luftwaffe měla prozatím zkušenosti s krátkodobými intenzivními kampaněmi, prokládanými obdobími pro rekonvalescenci a doplnění výzbroje. Letecká válka nad Británií se však nepříjemně protahovala a dlouho nebyly patrné žádné podstatnější výsledky. Intenzivní nasazení doléhalo také na piloty Fighter Command, které v tomto období posiloval stále větší počet polských a československých stíhačů. Britové považují za nejobtížnější, doslova kritické období letecké bitvy právě konec srpna a začátek září. Vzdušné boje těchto dnů spadaly podle britského členění do třetí etapy Battle of Britain (vypukla 24. srpna a trvala do 6. září).

V předchozím díle publikace ( AERO č.104) byla představena řada výchozího modelu Suchoj Su-27, která se posléze stala základem pro široké množství variant a subvariant. Z původního modelu Su-27 vychází přímo palubní letoun T10K (Su-27K), v sériové podobě zvaný Su-33, který je detailně představen v tomto díle. A cestou reverzního inženýrství se klonem původních exportních Su-27SK i jednoho ukořistěného prototypu T-10K stal i čínský palubní letoun J-15, na jehož vývoji se ruský výrobce nikterak nepodílel. Shodnou cestou se technologie a draková skupina z původního modelu Su-27UB staly základem pro čínský letoun J-16, který tento díl uzavírá. V této publikaci jsou rovněž popsány dvoumístné varianty se sedadly vedle sebe. Tou úvodní byl námořní projekt T10KUB-1 vycházející z palubního modelu T10K (Su-27K), od nějž si ostatně první a jediný létající prototyp vypůjčil i podstatnou část drakové skupiny. A i když následný útočný model T10V (v sérii Su-34) konstrukčně představuje zcela nový typ, v mnohém na T10KUB-1 odkazuje. V této publikaci jsou proto rozepsány všechny modely, které konstrukčně vycházejí z původní řady Su-27 a Su-27UB. V závěrečném třetím díle pak budou popsány modernizační projekty, které sice v mnoha případech spoléhají na drak odvozený od Su-27UB, avšak co do výbavy těží z řešení připravovaných či dokonce vyvinutých pro modernizační projekt Su-27M a v mnohém se původní variantě Su-27 vzdalují. Ty nesou označení Su-30 a pomyslným vrcholem je soudobý typ Su-35, který bývá řazen ke generaci 4,5. Již jen z výčtu verzí je zřejmé, jak složité je pochytit genezi modelu T10 ve všech jeho variantách. Jde totiž o jeden z nejúspěšnějších víceúčelových letounů historie, který co do počtu verzí představuje pravděpodobně nejroztříštěnější rodinu na světě. Důvodem je, že na rozdíl od na Západě obvyklých blokových úprav čekaly uživatele Su-27/30/33/34/35 modernizace a verze specificky orientované na jednotlivé zákazníky.

Obrazová publikace o zbrani, kterou nám závidí celý svět. Model CZ 75 přišel na svět v půli 70. let minulého století jako originální český příspěvek ke stanovení podoby a vlastností moderní služební a obranné samonabíjecí pistole. Řešení, které navrhl jeden z nejlepších zbraňových konstruktérů všech dob František Koucký, dalo výsledné zbrani mimořádně přívětivé, doslova nadčasové uživatelské kvality. Bohatě ilustrovaná kniha přináší dosud nejúplnější shrnutí poznatků o příběhu CZ 75. Největší pozornost je věnována vzniku a začátkům výroby, nechybí však ani přehled dalších osudů tohoto přelomového modelu i odvozených variant.

Komplexní encyklopedická kniha o tancích zachycuje celou historii těchto obrněných vozidel a v závěru nabízí i výhled do budoucna. Více než 400 typů tanků, včetně bezpilotních. Dozvíte se o amerických, britských, ruských či francouzských strojích, o slavných konstruktérech, jakými byli Michail Koškin nebo sir William Tritton. Kniha je doprovázena detailními velkolepými fotografiemi.

Předložený dvoudílný knižní projekt si vytkl za úkol zmapovat dosud souhrnně nezpracovanou tématiku působení čs. letců na britské stíhačce Hawker Hurricane. Po stručném obeznámí s vývojem typu, jako takového, se v 1. dílu zaměřuje na použití těchto letounů u dvou národních perutí č. 310 a 312, operujících se stroji v rámci RAF od bitvy o Británii. V numerickém sledu navazuje britskými squadronami, u nichž v létech 1940-42 bojoval nemalý počet čs. pilotů. Nechybí ani seznamy konkrétních strojů používaných Čechoslováky. Svazek doplňuje 490 obrazových příloh a 43 barevných bokorysů.

Chci si všimnout jedné, bezmála dekádu trvající, letecké epizody. Jedná se o předvádění letových výkonů vojenských letadel v časovém intervalu 1987 – 1996. Proč právě toto téma a né jiné? Mám osobní, dobré vztahy s Odbornou společností leteckou z.s., která již dlouhá léta realizuje každý měsíc besedy pro aviatickou veřejnost v posluchárnách Fakulty dopravní ČVUT v Praze na Albertově. Svého času jsem tam též prezentoval dvě besedy, z nichž jedna měla nosné téma právě existenci DT. Protože vím, že když mluví jeden člověk, dřív nebo později, ale za to vždycky, začne jeho projev být nudný, pokud si nenajde nějaké zpestření. Moje volba byla taková, že jsem si přizval některé kolegy z DT. Oni pochopitelně celou besedu obohatili. Z plánovaného programu na asi jeden a půl hodiny se to zvrhlo na bezmála tři hodiny se širokým zapojením publika. Tak když tedy vůbec o něčem pohovořit, byť psanou formou, proč ne o DT? Protože jo.

Kompletní příběh nejobávanějšího podmořského člunu druhé světové války Strategie Kriegsmarine, život na palubě, bojová taktika, torpéda & kanony Typ VII byl doslova tažným koněm Kriegsmarine a se svými 709 zhotovenými kusy rovněž nejvyráběnější ponorkovou třídou dějin. Hned od vypuknutí války v roce 1939 se těšil velkolepým úspěchům. Potopení letadlové lodi HMS Courageous ukázalo, jak zranitelné byly bez doprovodu spojenecké lodě, a zkáza HMS Royal Oak přímo v kotvišti Royal Navy ve Scapa Flow zase přinutila britskou flotilu k přesunu do dočasných kotvišť na skotském pobřeží. V brutální bitvě o Atlantik, která zuřila po většinu války, dokázaly vlčí smečky potápět ohromné množství obchodních lodí, a přivést tak Velkou Británii na pokraj katastrofy. Středobodem tohoto manuálu je člun U-995, jediný dochovaný exemplář Typu VIIC, který je veřejně vystaven v námořním památníku v Laboe poblíž severoněmeckého Kielu. Autor Alan Gallop k němu získal plný přístup, a nabízí tak kompletní přehled nejen vývoje, konstrukce a výzbroje, ale i nasazení Typu VII. Více než 300 unikátních fotografií a pečlivě připravených schémat odhaluje postrach Atlantiku v opravdu pozoruhodných detailech. Přeloženo z edice od britského vydavatelství Haynes. Všechny varianty Vývoj konstrukce, zvyšování výkonu a stále ničivější výzbroj Detailní anatomie Projděte se stísněnými útrobami nejvyráběnější německé ponorky Obávané vlčí smečky Taktika na bojišti: Jak U-Booty útočily na spojenecké konvoje? Námořníci & velitelé Každodennost ve službě úkoly na palubě, vojenské hodnosti a morálka

Pro boje na nově otevřené východní frontě byly na Slovensku zprvu zformovány dva útvary, jednalo se o Armádní skupinu a Rychlou skupinu. Rychlá skupina představovala mobilní útvar, sestavený z obrněných a motorizovaných jednotek Slovenské armády a dne 23. června byla podřízena velení německé 17. armády, zařazené do sestavy Skupina armád Jih. Předmětem našeho zájmu je Rychlá divize, která představovala mobilní útvar, plně motorizovaný a vyzbrojený tanky i obrněnými automobily. Základem Rychlé divize se stala Rychlá skupina, která byla již na začátku července 1941 reorganizována, posílena a přejmenována na Rychlou brigádu. Tato brigáda čítala k 8. červenci 1941 celkem 117 důstojníků, 39 rotmistrů a 3 390 příslušníků mužstva, dále pak 20 tanků typu TL-35, 9 LT-38, 7 typu LT-40 a 5 obrněných automobilů OA vz. 30. Mimo to byla vybavena 37 protitankovými děly ráže 37 mm, 4 děly ráže 75 mm vz. 15, 12 děly ráže 100 mm vz. 30, 4 děly ráže 105 mm vz. 35 a 2 minomety. Velitelem Rychlé brigády se stal plk. Rudolf Pilfousek a byl podřízen veliteli německé 17. armády gen. C. H. von Stülpnagelovi. Vrcholem bojového nasazení brigády se stala 22. července 1941 bitva u Lipovce, v níž se střetla se silami 44. horské střelecké divize. V tvrdém boji sice brigáda obstála a za cenu svých 75 padlých způsobila nepříteli ztráty ve výši 1 tisíce mužů, ale následně byla stažena do týlu, posílena a opět reorganizována. Výsledkem reorganizace se stalo posílení brigády a její povýšení na divizi. Nově ustavená Rychlá divize se v průběhu léta 1941 zúčastnila velkých obkličovacích bitev na Ukrajině, jako byla ta u Umaně. V září se dokonce podílela na obklíčení sovětského uskupení vojsk u Kyjeva, během nějž vojska Skupiny armád Jih zklikvidovaly většinu sil sovětského Jihozápadního a Záložního frontu. Po vítězství u Kyjeva se stala Rychlá divize součástí 1. tankové skupiny polního maršála Ewalda von Kleista (od 25. října přejmenována na 1. tankovou armádu) a společně s ní pokračovala v tažení na východ. Již 20. září vydal Hitler souhlas, aby von Kleistova skupina zahájila výpad směrem k Azovskému moři a k Rostovu na Donu. Prvním cílem německého postupu se stala průmyslová oblast Donbasu. Ačkoliv se německá vojska a společně s nimi i Slováci, museli potýkat se stále sílícím odporem i s nepřízní počasí, podařilo se 25. října obsadit Charkov. V době, kdy se podařilo dosáhnout tohoto triumfu a na středním úseku fronty byly u Brjansku a Vjazmy poraženy síly bránící Moskvu, se německý nápor zastavil. Příčin bylo několik. Jednak odpor Rudé armády značně zesílil a do konce října přišli Němci asi o 1/5 svých sil, které vrhli do ofenzivy, další příčinou bylo roztažení fronty, která se nyní táhla od Baltského moře až k Azovskému, což kladlo další nároky na již tak prořídlé německé řady. V neposlední řadě byl příčinou i nástup rasputice, období, kdy se na podzim a na jaře promění všechny nezpevněné cesty v moře bláta, v němž utone jakýkoliv pohyb. A to se stalo i německé armádě a jejím spojencům v říjnu a listopadu 1941. Publikace podrobně popisuje činnost Rychlé divize v bojích na řece Mius v letech 1941 a 1942.

Vůbec poprvé předkládá kniha Královna bitev – vznik moderního dělostřelectva a české země čtenáři nedávno objevené informace o významné reformě rakouského dělostřelectva. Ta se z podstatné části uskutečnila na území jižních Čech v letech 1744–1753. Nové dělostřelectvo se od roku 1756 zasloužilo o mnoho porážek pruské armády, včetně vítězství v bitvě u Kolína 18. června 1757, a pomohlo tak zachránit územní integritu českého státu. Novou výzbroj a taktiku postupně převzaly všechny evropské armády a setkáváme se s ní dodnes. Čtenář se současně seznámí s historií dělostřelectva před rokem 1744 a jeho vývojem až do současné doby, na kterém se podílela řada českých dělostřelců a techniků.

A 101. légideszant-hadosztály 506. ejtőernyős ezredének Easy százada a világ legjobb gyalogszázadai közé tartozott. Ambrose ennek a roppant figyelemre méltó alegységnek a második világháborús történetét mondja el, az 1942-ben Georgia államban végzett embert próbáló alapkiképzéstől a D-napon át a végső győzelemig. Az Easy század mindent végigcsinált. Ejtőernyővel szállt le a D-nap hajnalán, és Hitler berchtesgadeni Sasfészkének elfoglalásával fejezte be a háborút. E könyv annak a gyalogszázadnak állít emléket, amely 150 százalékos veszteséget szenvedett a háború végéig, ahol valóban „egy falka testvér" módjára koplaltak, fáztak, éltek és haltak együtt a katonák.

O zapojení českých a slovenských letců do bojů první a druhé světové války už toho bylo napsáno mnoho. Nesrovnatelně méně je zmapována jejich účast ve střetech vedených nad územím Československa, zejména v dobách označovaných za mírové. Nápravu přináší výpravná obrazová publikace dvou českých specialistů na dějiny vojenského letectví. Všeobecně není příliš známo, že naši piloti na československém nebi poprvé bojovali už na jaře 1919 během konfliktu s Maďarskem a že na stejné hranici bylo velmi rušno také v letech 1938 a 1939. K pozapomenutým kapitolám patří i Četnické letecké hlídky, které měly od roku 1935 na starosti ochranu svrchovanosti československého vzdušného prostoru. Samostatná kapitola pojednává o bojích na Slovensku a během Ostravské operace v posledních dvou letech druhé světové války. Největší prostor je ovšem věnován období let 1948 až 1989, kdy hranice Československa představovaly linii dotyku dvou nepřátelských mocenských bloků. Naše letectvo a útvary protivzdušné obrany tak byly zapojeny do nevyhlášené války, během které si českoslovenští stíhači připsali na konto několik sestřelů jak vojenských, tak civilních strojů...

Publikace o významné české automobilce a legendárním designérovi Hansi Ledwinkovi, tvůrci unikátní konstrukce podvozku (tzv. koncept Tatra, užívaný dodnes) i elegantních aerodynamických karoserií modely Tatra 77 a 87 jsou dnes vozy ceněné sběrateli. Knihu doprovází bohatý ilustrační doprovod vedle fotografií i technické nákresy či dobové reklamní materiály.

Velký průvodce má 160 stran! Kompletní příběh a podrobná anatomie od roku 1940 do současnosti. Když se sovětský T-34 v roce 1940 objevil na bojišti, šlo bezpochyby o nejpokročilejší střední tank na světě. Se svým skloněným pancířem, širokými pásy a účinnou výzbrojí způsobil Němcům doslova šok. I když v prvních fázích války ztratili sověti většinu nasazených T-34, byly to právě přelomový design a neustávající masová výroba tohoto stroje, které převážily misky vah na celé východní frontě. Když se postupem času stal 76mm kanon zastaralým a nestačil na tigery a panthery, přišel model T-34/85, který prokazoval svoji efektivitu až do samotného konce druhé světové války a v různých konfliktech po celém světě i dlouho po ní některé kusy tohoto legendárného obrněnce jsou stále k vidění v lokálních bojích. Z obsahu: Úspěchy na bojišti: Od problémů v době německého blitzkriegu po drtivé vítězství při dobývání Říše. Anatomie T-34: Podrobný pohled na konstrukci, motor, podvozek, výzbroj i pracoviště osádky. Více než tank: Na podvozku T-34 vzniklo také několik dalších úspěšných strojů. Všechny modely: Včetně licenční výroby mimo SSSR.

Sovětský střední tank T-54 můžeme považovat za určitý symbol studené války: jakožto základní výzbroj armád východního bloku byl nasazen při potlačení maďarské revoluce v roce 1956 i při okupaci Československa v roce 1968, stejně jako v mnoha konfliktech v takzvaném „třetím světě“: například na Blízkém východě, ve Vietnamu nebo v Afghánistánu. Elegantní a nezaměnitelný tvar tohoto tanku se tak stal symbolickým varováním pro každý národ, který tehdy měl v úmyslu vzdorovat sovětskému impériu. T-54 byl nejrozšířenějším tankem poválečné historie, který se kromě Sovětského svazu vyráběl i v Československu, Polsku nebo v Číně. První prototyp se objevil hned po skončení druhé světové války, do roku 1979 jich pak bylo v mnoha modifikacích a variantách vyrobeno 55 000 kusů. Na svou dobu velmi pokročilý stroj byl navíc z hlediska obsluhy relativně jednoduchý, což ho předurčovalo k dlouhé službě všude tam, kde byla armáda založena na povinné vojenské službě a kde měli vojáci jen omezený výcvik. Kniha podrobně popisuje historii a výrobu tanku T-54, jeho varianty, odvozené verze i nasazení ve světě. Nechybí v ní technická data, informace o výzbroji, fotografie, technické výkresy, detaily a průhledové obrázky. Zvláště zajímavá je kapitola o licenční výrobě těchto tanků v ČSSR od našeho předního znalce tankové techniky Vladimíra Franceva, doplněná speciálně pro české vydání.

Neohrožený boj finských letců proti brutální ruské agresi během tzv. zimní války na přelomu let 1939-1940. Navzdory mnohonásobné přesile dokázali Finové čelit s nepatrnými vojenskými silami stalinským armádám celé tři měsíce a zabránit jim v okupaci své země. Kniha představuje nejúspěšnější finská stíhací esa a také leteckou techniku, na níž bojovali, a doprovází ji barevná obrazová příloha.

Předkládám ctěnému čtenáři text, který je odrazem uplynulých třiceti let, které jsem strávil v kokpitech mnoha letadel L-410. Velká část těchto letových hodin se odehrávala podle pravidel letu podle přístrojů, nad dvěma dalšími kontinenty a s mnoha kapitány, jak naznačuje titul publikace.