Najnovšie - Slovenské a české dejiny strana 40 z 101

Autor knihy MUDr. Pavel Bedrníček (1930-2010) zasvětil svému koníčku historii Prahy a jejím památkám celý svůj život. A právě v této, v mnoha ohledech výjimečné knize nabízí čtenářům výsledek své dlouholeté práce. Vypráví příběhy jednotlivých svatyní, rozebírá okolnosti jejich vzniku i následných osudů, pojednává o zakladatelích a tvůrcích, popisuje vnější i vnitřní výzdobu, líčí pověsti, legendy i zkazky, které se vážou k jejich osudovým momentům a rozhodujícím zvratům, jak je zachytili doboví vypravěči. V abecedním pořádku jsou zde uvedeny veškeré sakrální objekty na území hlavního města Prahy, ať už se jedná o kostely různých vyznání, synagogy, kaple, ale i další, a to včetně objektů, které v současnosti již náboženským účelům neslouží, je-li původní účel dosud zjevný. Kniha je vybavena obsáhlým jmenným rejstříkem a pro lepší orientaci je připojen i rejstřík místních názvů.

Ako sa bývalo v Bratislave v druhej polovici 19. a na začiatku 20. storočia? Čo sa jedávalo, ako sa obliekali rôzne spoločenské skupiny, ako sa zabávali, ako trávili voľné chvíle? Publikácia predstaví vily, paláce, nájomné domy, kolónie, sídliská v Bratislave, ich obyvateľov a životný štýl. Dozvieme sa zaujímavosti o ich lokalizácii, projektantoch, interiérovom vybavení. Kde býval známy mykológ Ján Andreas Bäumler či hudobný skladateľ Ján Levoslav Bella? Aké miestnosti sa v roku 1892 nachádzali v paláci Vidora Csákyho na Štúrovej ulici, ako vyzerala obytná izba v robotníckej Schulpeho kolónii či zariadenie kúpeľne na prelome 19. a 20. storočia? Kde mali svoje ateliéry Alois Pinkas, Frico Motoška, Gustáv Mally? Kam sa vyhadzovali smeti v objektoch Mierovej kolónie projektovanej architektom Karfikom? Podobné zaujímavosti a mnohé iné bežné veci z každodenného života pútavo opisujú autorky v publikácii, ktorá nám okrem iného umožní nahliadnuť aj do všedného chodu domácností na prelome storočí v Bratislave.

Prešporskí pekári patrili k významným mešťanom od stredoveku až po koniec „dlhého“ 19. storočia. Ich mená a adresy boli všeobecne známe, keďže mešťania si od nich denne kupovali čerstvý chlieb a voňavé pečivo. Niektorí pekári išli ešte ďalej a svoje remeslo povýšili na umenie. Ich výtvory – sladké sucháre a makové a orechové bajgle – preslávili Prešporok na európskych panovníckych dvoroch i za oceánom a stali sa symbolom mesta. Kniha nás prevedie po stopách prešporských pekárskych majstrov a ich špecialít. Osudy pekárov ilustrujú obrázky, úryvky z dobovej tlače i príbehy konkrétnych ľudí.

Dílo významné brněnské etnografky seznamuje s obyčeji, obřady, s lidovou tvorbou, které se váží k těmto nejvýznačnějším křesťanským svátkům. Soustřeďuje se zejména na dobu od Květné neděle do Velikonočního pondělí a věnuje se tradicím jak z venkova, tak z městského prostředí . Výklad doplňuje množství ilustrací – maleb na skle, kraslic, novoletní stromky, pomlázky.

Publikace Petra Hnyka vybočuje z vydavatelského standardu propagačních a průvodcovských brožurek či jiných, čistě komerčních publikací. Autor v ní prezentuje stěžejní část své mnohaleté badatelské práce. Pro tento region to je historicky první a mimořádně obsáhlé dílo, v němž autor popisuje jak vlastní historii regionu, tak i životní osudy lidí, kteří svůj život nějakým způsobem spojili se skalami. První svazek dvoudílné publikace Skály a lidé nazvaný Skály je zaměřen na historii skalních měst Adršpašsko-teplických skal. V několika kapitolách je čtenář provázen po skalních cestách, kde je seznámen nejen s vlastní historií postupného objevování a zpřístupňování skalního labyrintu, ale i s archeologickými nálezy a dalšími zajímavostmi, které běžný návštěvník při prohlídce skalních měst nemá šanci objevit ani zaregistrovat. Autor při přípravě knihy čerpal z veškerých dostupných archivních a muzejních fondů, které doplnil osobními vzpomínkami a výpověďmi dnešních obyvatel, nebo potomků těch, kteří ve skalním světě strávili určitou část života. Vše je pak doplněno velkým množstvím obrazového materiálu – rytin, obrazů, ilustrací a starých i současných fotografií, které jsou v mnoha případech dosud nebyly publikovány.

V posledním desetiletí zřetelně se zhoršující postavení zejména nemovitého kulturního dědictví v české společnosti, zrcadlící se v opakovaně neúspěšných návrzích nového památkového zákona, odhaluje ztrátu či absenci všeobecného povědomí jasně a přesvědčivě formulovaných teoretických východisek péče o kulturní odkaz minulosti. Neutěšená situace v České republice proto vedla k pracovním setkáním v letech 2016 a 2017 na půdě ČVUT, na jejichž pořádání se spolupodílel Ústav dějin umění Akademie věd České republiky. Při nich zazněla řada diskusních námětů i konsolidovaných referátů. Některé přesahovaly aktuální palčivé problémy každodenní institucializované památkové péče směrem k zamyšlením nad základními východisky moderního civilizovaného vztahu nejen k nemovitým objektům s památkovou hodnotou, ale i ke krajině a životnímu prostředí celkově. Sedm vybraných statí z pera odborníků zastupujících řadu humanitních i přírodovědných oborů obsahuje veřejnosti předkládaná kniha, vydaná s nadějí, že napomohou vyvolat tolik potřebnou citlivou, přitom fundovanou celospolečenskou debatu k této naléhavé otázce.

Kniha popisuje činnost Mimořádného lidového soudu v Praze, který byl z hlediska rozsahu agendy zdaleka největší retribuční institucí v poválečném Československu. Díky své poloze v hlavním městě navíc soudil nejvyšší představitele bývalé německé okupační moci, včetně Karla Hermanna Franka, Kurta Daluegeho či osob zodpovědných za vyvraždění Lidic. Mediální pozornost i společenský tlak vyvíjený na soudce byly proto enormní. Z perspektivy samotného soudu byla retribuce nesmírně náročným služebním úkolem, který stavěl celý justiční aparát před řadu obtížně řešitelných administrativních, logistických, personálních i morálních problémů. Přes vyhrocenou společenskou atmosféru a právní rámec definovaný na zásadách stanného práva se zaměstnancům soudu dařilo dostát profesním standardům a udržet procesní stránku retribuce v mezích přijatelné právní kultury i za cenu četných konfliktů s resortem ministerstva vnitra. Součástí knihy jsou též rozsáhlé seznamy téměř 10 000 vyšetřovaných osob s informacemi o výsledku trestního řízení.

Porodní bába byla od nepaměti součástí místní kolektivní paměti byla vnímána jako inventář obce, podobně jako farář, učitel, starosta; bábu potřeboval každý. Stála u biologického (vymanila dítě z lůna matky) i sociálního zrození (držela ho při křtu, občas byla kmotrou). Podílela se i na jiných úkonech, hrála důležitou roli při přechodových rituálech: zrození, křtu, úvodu i smrti. Přibližně v letech 18501950 se prohloubila profesionalizace porodnické pomoci. Přešla od sousedské výpomoci k povolání, které bylo třeba legislativně zakotvit: během sta let se porodní bába změnila v porodní asistentku. Kniha sleduje změny legislativního rámce, ohraničujícího život a činnost porodních babiček, institucionalizaci babického vzdělání, analyzuje proměny vztahu porodních bab a církve. Věnuje pozornost proměnlivě harmonickému a disharmonickému vztahu porodních bab a lékařů a rovněž genderovým stereotypům, které byly v tomto segmentu dějin vzhledem k porodní asistentce nejvýraznější. Báby jsou představeny i jako profesní skupina; lze sledovat, jak často a jakým způsobem porušovaly ve své nelehké praxi zákon. Závěr knihy se věnuje postupnému sebeuvědomování porodních asistentek, hledá odpověď na otázku, kdy a jakým způsobem se začaly hlásit o svá práva, proč odmítaly označení bába a usilovaly o důstojnější název porodní asistentka.

Kniha shrnuje historiografické narativní prameny k dějinám tří významných českých měst Prahy, Českých Budějovic a Litoměřic, vzniklé před rokem 1800. Poznatky vycházejí z dlouholetého pramenného výzkumu rukopisů a starých tisků, jejichž analýza umožnila v této publikaci obecný vývoj městské historiografie raného novověku v Čechách a ilustrovat její genezi a proměny na konkrétních aglomeracích.

Jak silně spartakiády z let 1955 až 1985 navazovaly na tradici sokolských sletů? Nakolik byla účast v nich dobrovolná a jak byly celkově oblíbené? Byly oslavou komunistické ideologie? I na tyto otázky odpovídá kniha Československé spartakiády od Petra Roubala z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. A jeho odpovědi jsou zvláště pro čtenáře, který onu dobu plně nezažil a nechápe, jaký půvab může být v hromadném cvičení v davu vrstevníků, překvapivé. Autor ve své čtivé knize vhodně kombinuje teoretické úvahy o proměnách genderu, karnevalové kultuře a přechodových rituálech s detailními informacemi o tom, nakolik se díky těmto veleakcím zvyšovala celorepubliková porodnost nebo jak některé malé děti společné vystoupení ignorovaly a raději si hrály s pískem.

Od vydania knihy Pozsony város, utcái és terei – Ulice a námestia Bratislavy (1905) uplynulo vyše sto rokov. Čitateľom sa dnes dostáva do rúk druhé slovenské vydanie. Bratislava mala začiatkom 20. storočia päť mestských častí (Altstadt, Ferdinadstadt, Franz Josefstadt, Theresienstadt a Neustadt). Prvý mestský obvod je pôvodnou a najstaršou časťou Bratislavy. Historické jadro bolo kedysi obkolesené hradbami s obrannými vežami, cvingrami a baštami. Po stáročia si zachovalo pôvodný pôdorys, ulice a námestia v takmer nezmenenej podobe. Naša prechádzka Starým mestom vedie Michalskou ulicou k Rybárskej bráne a odtiaľ popri bývalých hradbách okolo Dómu Sv. Martina, kostolov a kostolíkov, palácov a pamätníkov a ukončí sa na Hlavnom a Primaciálnom námestí. V tomto priestore sa tvorili dejiny mesta a v najslávnejších dobách aj dejiny Rakúsko-Uhorska. Sídlili tu významné inštitúcie, bývala tu uhorská šľachta, korunovali kráľov, zasadal Uhorský snem. Ortvay podrobne popisuje históriu jednotlivých domov, spomína osobnosti a udalosti, ktoré ovplyvnili dejiny nášho mesta.

Drama listopadových a prosincových dnů roku 1989 známe spíše z pohledu událostí, které se odehrávaly v Praze. Univerzita Pardubice ale vydala po 30 letech stávkové deníky pardubických vysokoškolských studentů, které události sametové revoluce přibližují z pohledu regionálního. Ojedinělý dokument zachycuje v každodenních záznamech hlavních aktérů dění studentů, události na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologické. Její studenti se museli postavit proti vedení školy a prosadit vstup do studentské stávky, která odstartovala další události Listopadu 89. Studenti popsali průběh prvních demonstrací v Pardubicích i konfrontaci s děním v Praze a dalších městech. Doplnili je vlastními fotografiemi, články ze studentských novin, karikaturami i vtipy, které během stávky šířili. Jejich originální pohled plně dokresluje atmosféru tehdejších dnů.

Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá. Popisuje vznik Československa od jeho založení v roce 1918 až po rozdělení v roce 1992 - od začínající demokracie, přes nacistickou okupaci, komunistickou diktaturu, Sovětskou invazi, normalizaci a konečně opět přechod k demokracii. Její největší přednost je právě v tom, že se nesnaží českému nebo slovenskému čtenáři zalíbit. Jako by z každé stránky textu znělo poslání Historie by neměla být propagandou. Neměla by vychovávat skládáním nepravdivých mýtů o vlastní výlučnosti, hrdinství či utrpení. Neměla by zamlčovat nebo omlouvat. Protože jedině pravda je v historii jedinou hodnotou a měřítkem. A jedině taková pravda může vytvářet společnost v demokracii. Autorka se pokusila zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé československé většině. Hlavním tématem se pro ni proto stává střetnutí nikdy neuspokojených nacionalismů, násobený později ještě iracionalitou totalitních ideologií. Jde o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému českému vnímání minulosti. První anglické vydání knihy Czechoslovakia: The State That Failed, které vyšlo v v roce 2009 v nakladatelství Yale University Press, rozvířilo na všech stranách obrovské emoce. Jako první ji odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen pouhý krůček dělí od zločinu proti lidskosti. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje šokující zrcadlo, v němž se česká společnost možná vůbec nepozná. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy. Sobotní kulturní příloha Lidových novin se na věc podívala z humornější stránky, otiskla reprodukci sochy svatého Václava sedícího na koni nohama vzhůru od Davida Černého a připojila titulek Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu. Redaktor listu Prague Post tvrdil, že vydáním knihy, která zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi a rozbila na padrť tradiční vnímání Československa jakožto oběti, tu středoevropská historie udělala úplný přemet. Times Literary Supplement knihu uvítal jako skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků, které čtenářům připomínají, že tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů. Podle jejich úsudku není úžasná ani tolik kvůli tomu, že by předkládala nové skutečnosti (ačkoli přinesla i svůj díl kutání v archivech), nýbrž proto, že vidí v náležitě zdrsnělé podobě historii, která při zploštěném pohledu běžném za studené války zůstávala skryta, totiž projevy české bezohlednosti vůči menšinám a nečeským národnostem v dnes už zaniklém československém státu. Mary Heimannová je v současnosti profesorkou moderních dějin na Univerzitě v Cardiffu ve Walesu a členka Královské historické společnosti. Studovala Vassar College v New Yorku a na Univerzitě v Oxfordu, kde získala v roce 1993 doktorát. Jako zavedená historička anglické katolické historie se poprvé začala zajímat o československé dějiny v rámci výukového experimentu, pomocí kterého hledala způsob, jak svým studentům oživit a přiblížit mezinárodní vztahy. Brzy ji historie Československa fascinovala natolik, že odložila vše ostatní, naučila se česky a přestěhovala´se do Prahy, kde strávila dva roky intenzivním archivním výzkumem.

Druhý diel knihy "Československý svet v Karpatoch" je venovaný dejinám všedného dňa na Podkarpatskej Rusi v období, kedy Podkarpatsko bolo súčasťou ČSR. Nadväzuje na čitateľsky úspešný prvý diel "Československého sveta v Karpatoch", ktorý obsahuje historicko-spoločenské portréty podkarpatských miest od Užhorodu po Jasiňu s hlavným zameraním na obdobie 1919-1939. V úvodnej časti sledujeme životné osudy vo svojej dobe známych rusínskych a slovenských osobností, pôsobiacich v krajine (V. Ščerecký, K. Prokop, J. Trochta, M. Lichard). Ďalšie kapitoly popisujú tradičnú židovskú svadbu a vzdelávacie aktivity užhorodského magistrátu vo vzťahu k tamojšej rómskej menšine. Kniha ďalej pripomína, že čs. obdobie prinieslo nielen modernizáciu a zvýšenie výroby podhorjanského pivovaru a mukačevskej tabakovej fabriky, ale aj nemalý rozvoj pošty a telegrafu, obchodnej siete firmy Baťa a Legiodružstva. Významne tiež prispelo k rozvoju sokolského hnutia, športu a turistiky v krajine aj k posilneniu čs.-rumunskej vzájomnosti a spolupráce. Záver knihy prináša spomienky autora na vandrovku Podkarpatskej v r. 1977. Súčasťou knihy je bohatá príloha fotografií a vyobrazení, písomností a dobových artefaktov. Autor Vladimír Kuštek (1956) sa dlhodobo venuje moderným dejinám Podkarpatskej Rusi. Predtým pôsobil v zahraničnej službe SR.

Autor volně navazuje na řadu svých úspěšných publikací o olomoucké historii, zejména na knihu Olomoucké vycházky. Tentokrát se budeme procházet kolem tzv. ochranného pásma městské památkové rezervace a připomínat budovy, podniky, komunikace, které zde bývaly a už nejsou anebo se výrazně proměnily, a zejména na známé a zajímavé osobnosti, s nimiž jsou jednotlivá místa spjata.

Rok 1970 asi nebude v českých dějinách zapsán zrovna zlatým písmem. Je to rok tvrdého nástupu normalizace, vyhazovů z práce i čistek ve straně. Ale žije tady s námi více než 150 tisíc těch, pro které tento rok vůbec nebyl špatný. V tomto roce se totiž narodili. Projeďme se tedy zpátky proudem času do roku, kdy muži oslňují své protějšky v zářivě barevných rolácích, únosy letadel jsou skoro na denním pořádku a japonský spisovatel Mišima po nezdařeném pokusu o státní převrat páchá rituální sebevraždu seppuku.

Podle mého mínění není žádné království, ve kterém by v naší době došlo k tolika změnám, tolika válkám, porážkám i zázrakům, kolik nám jich ukázaly Čechy, napsal v roce 1458 Enea Silvio Piccolomini. Zpětný pohled nicméně ukazuje, že leccos zůstalo nezměněno, a to i ve sféře konstrukcí smyslu, ať už individuálních, či kolektivních. V mnoha oblastech a ohledech se potvrzuje teze o revoluční vlně, tedy vzedmutý radikalismus raných dvacátých let následovaný návratem k normálu a pozvolným vyprcháváním radikálnějších přístupů po kompaktátech. Z hlediska proměny kulturního kódu jsou zajímavé zejména ty případy, kdy se nově nastolené normy udržely v platnosti až do 16. století. Znamená to, že změny v strukturách církve a společnosti dokázaly ovlivnit myšlení generací vychovaných již v porevolučních dobách Svébytnou interpretací základních křesťanských norem se husité odlišili od zbytku západního křesťanstva. Ačkoli Evropa reagovala na české kacířství z drtivé většiny odmítavě, historikům se husitství jeví jako součást širokého proudu reformních snah na přelomu středověku a novověku. Tucet badatelů z řad historiků, jazykovědců, teologů, historiků umění a muzikologů si položilo otázku, jak změny ve strukturách církve a společnosti v husitském období ovlivnily kulturní praxi, myšlení a rozumění světu. Název knihy vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k revizi systému hodnot a novým společenským konfiguracím byla snaha husitů o náboženskou reformu zároveň pokusem o přeskupení čili re-formaci kulturních obsahů a důrazů.

Príbeh o architektúre a meste, budovanom v zložitých časoch vojnovej a povojnovej konjunktúry. Je to mozaika poskladaná zo života vojnovej Bratislavy, osudov architektov a staviteľov, z tragédií, zlyhaní aj víťazstiev, ktoré mesto prežilo. Autori cez príbehy domov, námestí a celých štvrtí odkrývajú meniacu sa mapu histórie mesta počas najničivejšej vojny akú naša civilizácia zažila.

Prítomnosť židovskej komunity v meste Košice je neoddeliteľnou súčasťou dejín druhého najväčšieho mesta na Slovensku. Vzájomné spolužitie Židov a miestneho obyvateľstva v Košiciach je relatívne krátke. Trvá približne od druhej polovice 19. storočia. V meste sa nachádza niekoľko významných židovských pamiatok, v Košiciach pôsobilo mnoho významných osobností židovského pôvodu. Pokojné spolužitie narušilo tragické obdobie holokaustu počas Druhej svetovej vojny. Cieľom publikácie je priblížiť čitateľovi význam a prínos židovskej komunity pre mesto Košice, umožniť spoznať židovskú kultúru a tradície a vzájomne prepojiť minulosť so súčasnosťou. Aj napriek tragickým udalostiam a utrpeniam počas dvoch totalitných režimov v 20. storočí má židovská komunita v Košiciach svoje stále zastúpenie.