Academia strana 76 z 189

Soubor jedenácti studií představuje první monografii věnovanou Kronice české Václava Hájka z Libočan (1541), jednomu ze základních děl starší české literatury. Hájkova kronika byla až do 19. století jednou z nejčtenějších českých knih vůbec, čerpali z ní mnozí novodobí čeští spisovatelé a básníci a i pro dnešní historiky stále zůstává zdrojem cenných informací. Základem studií byly příspěvky přednesené na konferenci „Na okraj Kroniky české“, konané v ÚČL AV ČR v listopadu 2013. Autoři se zamýšlejí nad historickými, literárními a jazykovými aspekty kroniky – zabývají se přírodními a archeologickými lokalitami, které Hájek znal, zeměpisnými názvy, Hájkovou interpretací husitského a pohusitského období, závislostí Jiráskových Starých pověstí českých na Hájkovi apod.

Peripetie československého generála Čeňka Kudláčka (1896?1967) byly opravdu bohaté – počínaje působením v řadách československých legií jak v Rusku, tak ve Francii či Itálii, dále neoficiální vojenskou misí v Bolívii v meziválečném období, za druhé světové války účastí v protinacistickém odboji domácím (v organizaci Obrana národa) i zahraničním (ve Francii, Velké Británii, Kanadě a Brazílii) a konče po nuceném exilu životem ve Francii a USA, kam se uchýlil po únoru 1948. Výsledkem Jiránkovy práce je plastický obraz štábního důstojníka, bez kterého by československá armáda a vojenská diplomacie nemohly efektivně existovat.

V myslích laické veřejnosti i většiny architektů je poválečná česká a slovenská architektura a její typické projevy – sorela a panelová sídliště – spojena s představou vnuceného sovětského kulturního importu. Kniha Kimberly Elman Zarecorové ukazuje, jak je tento obecně přijímaný výklad zjednodušený. Autorka v ní mapuje složitě utvářenou a neustále se měnící krajinu profesních spolků a politických institucí, které se podílely na poválečném směřování země, a rozkrývá, jak se v tomto kontextu vlastní vize meziválečné levicové avantgardy postupně proměňovaly do podoby, kterou ve 20. a 30. letech 20. století jen málokdo z jejích tvůrců dokázal anticipovat. Jedná se o první knihu, která nabízí ucelený pohled na poválečnou bytovou architekturu v bývalém Československu.

Prof. RNDr. Jan Svoboda, DrSc., (1934) je vědec mezinárodní úrovně, jehož výsledky jsou dalekosáhle využívány v medicíně. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR se zabývá buněčnou a virovou genetikou a nádorovými viry. Objevil virogeny retrovirů, jejichž vznik vyložil integrací do buněčného genomu. Navrhl a dokázal, že sám virový onkogen v-src způsobuje vznik zhoubného nádoru. Zavedl a využil postupy buněčné genetiky a později i metody molekulární biologie, včetně klonování prvního unikátního genu v Československu. Za objevy, na nichž se Jan Svoboda podílel, byla v roce 1975 udělena Nobelova cena. Její laureáti uváděli tehdy Svobodu jako osobnost, která ji měla také spolu s nimi dostat. V roce 2010 dostal prestižní domácí vědeckou cenu Česká hlava. Na kontě má přes dvě stovky vědeckých prací.

Proces s předními nacistickými pachateli válečných zločinů před Mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku byl mnohokrát zpracován. Jak však probíhaly procesy s méně významnými pachateli z koncentračních a vyhlazovacích táborů? Detailní podání příběhu mauthausenského procesu v letech 1946–1947 z pera mladého kanadského historika ukazuje, jakým způsobem uchopila téma specifických nacistických zločinů americká vojenská justice. V době, kdy se (nejen) americká justice musí vyrovnávat s válečnými zločiny páchanými v současných ozbrojených konfliktech v nejrůznějších částech světa i v globální válce proti terorismu, se toto téma stává opět aktuálním.

Operační skupina H byla speciální jednotka berlínského Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, která byla vyslána po vypuknutí Slovenského národního povstání koncem srpna 1944 společně s dalšími německými složkami na území Slovenska. Jejím prvořadým úkolem bylo „dořešení židovské otázky“, zejména deportace zbylého židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Její příslušníci se mnohdy aktivně podíleli za pomoci Slováků a karpatských Němců na zde spáchaných zločinech. Tyto zločiny zůstaly po skončení války až na nepatrné výjimky zcela nepotrestány a jejich vykonavatelé se obvykle bez větších obtíží začlenili do poválečné společnosti.Tématem předkládané monografie je činnost operační skupiny H, její struktura a personální složení, jakož i poválečné trestní stíhání jejích příslušníků.

Kniha seznamuje čtenáře s východisky, okolnostmi, průběhem a výsledky nejdelší simulace kosmického letu, jaká byla doposud realizována. Příběh první úspěšné „mise“ šestičlenné mezinárodní posádky na planetu Mars je popisován z mnoha různých pohledů, protože k napsání knihy sdružilo síly 34 autorů mnoha národností a nejrůznějšího odborného zaměření. Výsledkem je publikace, která je přes svoji přísnou vědeckost otevřena všem čtenářům se zájmem o kosmické lety, ale i o chování a prožívání osob v extrémním prostředí či o vyprávění (ne)obyčejného příběhu o 520 dnech dlouhé samotě.

Monografie Kateriny Clarkové, zabývající se historií a vývojem románu jako protežovaného žánru socialistického realismu, představovala na počátku 80. let 20. století významný milník v analýze sovětské literatury. Autorka přiřkla na Západě zavrhovaným ideologickým dílům vlastní hlas a interpretovala je nikoli z perspektivy západního kánonu klasické literatury, ale z hlediska kontinuity a klíčových dichotomií, které vyprovázely ruskou / sovětskou kulturu napříč 19. a 20. stoletím. S použitím antropologických teorií rozkrývá vývoj sovětského románu jako komplexní a proměnlivé pole, na němž se střetávají mocenské, společenské i výsostně literární faktory. Vnímá jej nejen jako výsledek vědomé mocenské represe, ale i jako prostředek oboustranného vyjednávání mezi politikou a literaturou, jako rituální prostor, v němž krystalizují významné kulturní síly utvářející celou sovětskou společnost. Kniha tak mimo jiné nabízí inspirativní pohled na dynamiku a mnohotvárnost socialistického realismu, který bývá občas chápán en bloc jako statický souhrn utilitárních politických doktrín.

Datované postřehy a aktuální úvahy jednoho z nejvnímavějších sociálních myslitelů dneška zaznamenané od podzimu r. 2010 do jara 2011 nejsou ani tak osobní reflexí, ale spíše pokusem o zachycení příznaků naší doby v jejich pohybu – možná v době, kdy jsou teprve sotva patrné, ale rozhodně před tím, než dozrají v nějakou běžnou, až příliš důvěrně známou formu, která je tak banální, že už jí ani nevěnujeme pozornost. Některé se nám nadlouho usadí v každodenním životě, jiné se rozplynou a vytratí dřív, než si jich stačíme všimnout, zaznamenat je a blíže prozkoumat: v našem rychlém, proměnlivém a kaleidoskopickém světě můžeme jen sotva předvídat, kam zamíří, a předem odhadnout, které z nich nabydou na objemu a na významu a které od začátku nemají naději na úspěch.

Současná rozprava o vysokém školství postrádá hlubší zakotvení v debatě, která se o podstatě a funkci moderního univerzitního vzdělávání vede nejméně od 19. století. Sborník přináší jednak historické texty o ideji univerzity a konceptu tzv. liberálního vzdělávání (vzdělávání svobodných osob, popř. vzdělání vedoucí ke svobodě) a jednak texty, které reagují na krizi univerzity na počátku 21. století.

Jaký byl obraz Čechů v německých textech 19. a 20. století, kdy byly české země oblíbené, někdy dokonce uctívané jako „srdce Germánie“? Jakou roli sehrály tyto texty v německých a českých dějinách? Odpověď nabízí antologie sto šedesáti dokumentů z historicko-politické literatury, publicistiky, politických projevů, programů, prohlášení či usnesení, ale i z diplomatických zpráv nebo memoárů od roku 1848 až po současnost. Texty jsou většinou poprvé přeloženy do češtiny a vybaveny historickým osvětlením kontextu jejich vzniku a obsahové náplně. Přinášejí nejen nové historické poznatky, ale přispějí i k neutuchajícím debatám o česko-německých vztazích.

Jaký byl obraz Čechů v německých textech 19. a 20. století, kdy byly české země oblíbené, někdy dokonce uctívané jako „srdce Germánie“? Jakou roli sehrály tyto texty v německých a českých dějinách? Odpověď nabízí antologie sto šedesáti dokumentů z historicko-politické literatury, publicistiky, politických projevů, programů, prohlášení či usnesení, ale i z diplomatických zpráv nebo memoárů od roku 1848 až po současnost. Texty jsou většinou poprvé přeloženy do češtiny a vybaveny historickým osvětlením kontextu jejich vzniku a obsahové náplně. Přinášejí nejen nové historické poznatky, ale přispějí i k neutuchajícím debatám o česko-německých vztazích.

Již v nejstarších dochovaných textech nacházíme běžně zmínky o přírodních jedovatých látkách, jejich účincích i přírodních zdrojích. Lidé se velmi brzy naučili jedovaté látky využívat. Nejprve je používali k lovu, poté k vyvolávání určitých prožitků a pocitů, pak je obrátili i proti svým nepřátelům. Jak se proměňovaly formy otrav v průběhu tisíciletí v souvislosti s lidským poznáním přírody a uspořádání živého organismu, včetně pozdějších převratných objevů v oblasti biologie, mikrobiologie, lékařství, chemie, biochemie a toxikologie? Příliš se však nezměnily travičské pohnutky – touha po bohatství a moci, zaslepenost náboženská nebo národnostní, nenávist, závist, zloba a pomsta…