Academia strana 83 z 189

Publikace analyzuje televizní a rozhlasové dialogy od krátkých informativních interview po moderování celých vysílacích bloků, od rozhovorů seriózních po zábavné talk show. Zaměřuje se na rozhovory moderátorů s hosty i vzájemné polemiky hostů, dotazy diváků i odpovědi na ně. Sleduje takové interakční strategie, jako je kooperativnost, dosahování souhlasu i akcelerace nesouhlasu, slaďování zájmů i vyhrocování sporu, vyjadřování zdvořilosti i ironizace partnera, jeho popichování, škádlení, zahánění do úzkých a další opakující se postupy jak na straně moderátorů, tak na straně hostů. Hodnotí, jak odlišně se chovají moderátoři v jednotlivých mediálních formátech, jaké dotazy kladou, i jak se hosté odpovědím vyhýbají a mlží. Ukazuje, jak se partneři navzájem přerušují, jak na sebe navazují, jak si skáčou do řeči. Upozorňuje na nápadné jevy textové, gramatické, lexikální i fonetické, a samozřejmě také na užívání spisovné a nespisovné češtiny a na jejich míšení. Vychází v edici Lingvistika.

Fotografický atlas seznamuje čtenáře s ca 200 nejběžnějšími druhy cévnatých rostlin, které najdeme na loukách, pastvinách, mezích nebo výslunných stráních. U každého druhu jsou uvedeny snadno poznatelné charakteristické znaky, popř. možnosti záměny, doplněné informacemi o biologii, ekologii, zajímavostmi o způsobu opylování či údaji o jedovatosti rostlinných druhů. Nejsou zařazeny vzácné a ohrožené druhy, které jsou dostupné v jiných publikacích. Publikace chce navázat na stanovištně orientované atlasy rostlin, které byly vydávány s perokresbami v osmdesátých letech minulého století.

Ústava české republiky je nejvyšším a základním zákonem ČR. Byla přijata Českou národní radou 16.12.1992. Ústava je tvořena preambulí a osmi hlavami. Ústava byla několikrát novelizována.

Kniha Arabský Orient za časů Ameriky. Od války v Zálivu k válce v Iráku je volným pokračováním monumentální historické trilogie [její součástí jsou ještě L´Orient arabe. Arabisme et islamisme de 1798 a 1945 (Arabský Orient: arabismus a islamismus v letech 1798-1945) a Le Moyen-Orient au 20e siecle (Blízký Východ ve 20. století)], jež přehledným způsobem podává obsáhlý a komplexní historicko-politický vývoj Blízkého východu.Zatím poslední etapa tohoto vývoje v letech 1991-2005 i to, jak probíhala v jednotlivých zemích, tj. v Iráku, zemích Zálivu, Saudské Arábii, Sýrii, Libanonu, Jordánsku, Izraeli, Palestině i v Egyptě, se stala předmětem této knihy. Kromě samotného autorského textu kniha obsahuje i řadu významných dokumentů, jako jsou resoluce Rady bezpečnosti OSN, projevy státníků, reakce tisku či velmi cenné statistické a srovnávací údaje, a není proto jen aktuální příručkou pro čtenáře, kteří se chtějí orientovat a porozumět současným složitým událostem na Blízkém východě, ale i historickým dokumentem s řadou faktů, reflexí a analýz, jehož hodnota trvale zůstává. Vychází v edici 21. století

John Lukacs se po celý svůj život zabývá složitou a mnohovrstevnou osobností Winstona Churchilla. V knize Churchill na tohoto muže nahlíží jako na vizionářského státníka.Každá kapitola knihy vykresluje Churchilla na vrcholu sil. Kromě barvitého popisu jeho vztahů se Stalinem, Rooseveltem, Eisenhowerem a dalšími světovými vůdci Lukacs uvažuje o Churchillově schopnosti předvídat blížící se druhou světovou válku i válku studenou; zkoumá Churchillovu prestiž coby historika, který se dívá zpět na konflikty, jichž se sám účastnil; a posuzuje často kontroverzní způsob, jakým na Churchilla pohlíželi jeho kritikové i obdivovatelé. Poslední kapitola je silnou a hluboce dojemnou vzpomínkou na ony tří dny, které Lukacs strávil v Londýně, když se v roce 1965 účastnil Churchillova pohřbu. Tato kapitola také předkládá konečné zhodnocení Churchillova místa v dějinách z pohledu různých lidí, kteří přijeli uctit jeho památku. Ve své knize Churchill Lukacs předkládá podstatu této vynikající postavy se suverénním mistrovstvím.

Životní pouť Bedřicha Utitze zrcadlí trojí kulturní kontext - německojazyčný, židovský a český. Ačkoli jeho „Kaleidoskop“ vzpomínek a příběhů zachycuje dobu plnou zvratů a dějinných dramat, zaujme nás atmosféra vyprávění, která vyzařuje odstup a konzistentní přístup k životu, podepřený osobitým a vyrovnaným smyslem pro humor. Životní epizody, postřehy, bilancující pasáže, postihující vlastní tvůrčí činnost, jsou zarámovány do šesti hlavních životních etap: dětství ve Vídni, mládí v Praze do okupace, první emigrace s následnou službou v zahraniční armádě, první návrat a doba do druhé okupace v r. 1968, druhá emigrace do Německa a druhý návrat do Čech. Dvě emigrace a dva návraty, cestování v čase i prostoru, hlavní povolání novináře, člověka, kterého volba povolání i vlastní nátura nutily se celý život sebevzdělávat, přizpůsobovat podmínkám, a především se rychle rozhodovat. Nadhled a potřeba uvádět vztahy do přiměřeného souladu tvoří výraz a styl vyprávění Bedřicha Utitze, kapitána v záloze, spoluzakladatele exilového vydavatelství Index, spisovatele, publicisty, zpravodaje, svědka událostí Pražského jara, táty a dědečka. Pozorný čtenář dostane do ruky text, který nemá ambici analyzovat nebo soudit prožitý čas a jeho historický rámec - je to pozvánka k prohlédnutí osobního alba vzpomínek na to, co s námi jako vzpomínky skutečně zůstává. Jejich protagonista se s úsměvem dotýká absurdity dějin, která z hlediska významu a krásy košatého osobního příběhu jakoby ztrácí své mnohdy strašidelné aspekty a naopak vyzdvihuje ve své celistvosti sílu nezlomnosti vůle a životní energie.

Dva heraldické rukopisy z rodového archivu Vratislavů z Mitrovic byly od svého vzniku dislokované daleko od center bádání a o jejich existenci věděla pouze úzká skupina badatelů. I když obsahují přes 2000 kolorovaných erbů, nebyly nikdy prozkoumány z hlediska autorství, datace nebo analýzy obsahu. Celostránková obrazová edice přináší výsledky kodikologického a heraldického rozboru s určením více než 950 českých, moravských a slezských rodů, jimž erby patřily. Dále se zabývá osobnostmi jejich tvůrců – Kryštofem Vilémem Harantem z Polžic a Bezdružic (1617–1690) a Václavem Ignácem Vratislavem z Mitrovic (1645–1728), rekonstruuje pramennou základnu erbovníků a zahrnuje i genealogicko-heraldické výzkumy dalších badatelů druhé poloviny 17. století. Textovým, obrazovým i databázovým zpracováním erbovníků s možností podrobného vyhledávání zpřístupňuje důležitý pramen pro českou šlechtickou heraldiku 15.–17. století.

Kniha pojednává o spektru abiotických faktorů vnějšího prostředí, které mohou nepříznivě ovlivnit životní funkce rostlin, tvorbu biomasy, hmotnost i kvalitu rostlinných produktů a ohrozit i životnost rostlin. V obecné části jsou jednotlivé škodlivé abiotické faktory řazeny do několika kategorií, ve speciální části jsou u jednotlivých plodin nebo skupin plodin probrány nejzávažnější poruchy, poškození a poranění během vegetace, sklizně a skladování. Kniha je určena fytopatologům, rostlinným fyziologům, botanikům, ekologům, rostlinolékařům a studentům příslušných oborů.

Druhým svazkem se stává komentovaný překlad starověkého čínského spisu Chan-fej-c’ do češtiny úplným. Čeština se tak řadí mezi hrstku západních jazyků, do nichž bylo toto dílo celé přeloženo. Základní a zároveň nejrozsáhlejší a nejpropracovanější text myšlenkové školy zákona – legismu – stylisticky a kompozičně vybroušenou formou představuje učení, jehož praktická aplikace ve státě Čchin z velké části vedla k sjednocení Číny Prvním císařem Čchinů v r. 221 př. n. l. Tehdy se stalo státní ideologií a později, byť upadlo v nemilost elit, bylo zabudováno do správní a právní soustavy císařství. Přestože se jednalo o jeden z nevýznačnějších filosofických směrů starověku, bylo po staletí učenci odmítáno a živější zájem o něj projevili až modernizátoři Číny. Spis měl v oblibě Mao Ce-tung, dnes se k němu nezřídka obracejí čínští manažeři. Bez nadsázky lze říci, že bez jeho znalosti je naše chápání tradičního čínského pojetí práva i celkových kulturních dějin Číny kusé. Chan-fej-c’ ovšem díky svým formálním kvalitám ovlivnil i vývoj písemnictví, zejména esejistiky. Stejně jako I. díl je i druhá část opatřena bohatým poznámkovým aparátem a úvody k jednotlivým kapitolám a je doplněna jmenným rejstříkem a souhrnným seznamem literatury. K usnadnění orientace navíc čtenář na předsádkách najde historické mapy Číny příslušných období. Přeložil Lukáš Zádrapa. Vychází v edici Orient.

Kniha Sub Urbs: krajina, sídla a lidé je věnována jevům a procesům, které se v současnosti odehrávají za městem nebo vedle města (sub urbs). Kniha jejíž editory jsou Martin Ouředníček, Petra Špačková a Jakub Novák z Univerzity Karlovy v Praze, obsahuje třináct kapitol odborníků z různých pracovišť. Na fenomén suburbanizace, tedy na proces decentralizace některých původně městských funkcí do zázemí měst, pohlíží především jako na proměnu příměstské krajiny, prostorové a sociální organizace sídel a interakci lidí původně bydlících a nově přicházejících do suburbií z prostředí měst. Kniha nabízí nové perspektivy výzkumu suburbanizace a je charakteristická využitím pohledů různých výzkumných oborů. Vedle sociálních geografů jsou v autorském kolektivu zastoupeni fyzičtí geografové, kartografové, sociologové, urbanisté a architekti. Řazení jednotlivých kapitol knihy směřuje od teoretických a metodologických aspektů výzkumu suburbanizace v České republice, přes případové studie vybraných měst až k aplikačně orientovaným textům nabízejícím implementaci výsledků základního výzkumu zejména v plánovací praxi. Vychází v edici Urbanismus.

Hlavní postavou této knihy je člověk naší „tekuté moderní“ doby – člověk bez pout, bez pevných a trvalých vazeb, které by mu daly možnost přestat opakovaně usilovat o sebedefinování a sebeprosazení. Tento člověk, obyvatel tekuté moderní společnosti, navazuje vztahy takřka na potkání. Nikdo mu ale nedokáže zaručit, že tato pouta vydrží. Navíc má potřebu vázat se volně, aby se zase, změní-li se okolnosti, mohl co nejrychleji a nejsnáze odvázat – což se v tekuté moderní společnosti bude dít zas a znovu. Zvláštní křehkost lidských pout, pocit nejistoty, kterou tato nestálost vyvolává, a rozporuplná touha navazovat stále nové vztahy, ale raději nikterak pevné, jsou hlavními tématy této významné nové knihy Zygmunta Baumana, jednoho z nejoriginálnějších a nejvlivnějších sociologů dneška. Zaujme nejen studenty a badatele v oboru sociologie a společenských a humanitních věd obecně, ale osloví každého, kdo se zajímá o proměnlivou povahu lidských vztahů.

Kniha představuje první souborné zpracování tématu homosexuality v české kultuře, konkrétně v literatuře, výtvarném umění, divadle a filmu. České osobnosti, díla a fenomény jsou přitom vždy vztahovány k obecnějším tendencím euroamerické kultury a jsou analyzovány metodami vycházejícími z vývoje příslušných disciplín světové vědy. Ve čtrnácti monografických kapitolách jsou zde shromážděny dosud méně známé či jen částečně reflektované poznatky o homoerotickém cítění či přímo homosexualitě v díle jednotlivých českých umělců. Až na výjimky jsou v centru pozornosti díla přispívající k formování novodobé homosexuální identity a vnímaná v homosexuální komunitě jako kanonická. K této práci se sdružili čeští (nebo v Čechách žijící) badatelé různých humanitních oborů, většinou střední a mladší generace, pod vedením literárního a kulturního historika Martina C. Putny.

Významný rakouský autor, nositel mnoha ocenění, skloubil v tomto románě do jednoho širokého celku "svá" témata (židé a židovství, pronásledování židů, křesťanství, náboženský fanatismus, nacismus, Rakousko a jeho nedávná - nacistická a antisemitská - minulost a často i přítomnost, historie studentských revolt v 60. a 70. letech, útěky a vyhánění, historie jako taková - možnosti jejího zachycení, její opakování a (ne)schopnost se z historie "poučit"). Vytvořil z nich tematickou i ideovou syntézu - ve třech narativních liniích, dějově průzračných, plných zvratů a velmi poutavě vyprávěných: první je příběh z první poloviny 17. století, životní dráha portugalského židovského chlapce Maného, pozdějšího židovského učence (Samuel Manasseh ben Israel); druhou paralelní linií je (přirozeně nedokončený) příběh dětství a mládí autorova vrstevníka židovského původu (inspirován autobiograficky), třetí pak líčí události jednoho večera v současné době. Velmi působivá je umělecká metoda, již lze shrnout (a simplifikovat) do několika základních pojmů: panorama (příp. "historická mystifikace"); tautologie ("kruh"); paradox a (lehká) ironie, nadhled.

Kniha je uvedena příběhem, v němž králi Chazarů („Kuzarimu“) anděl ve snu opakovaně sdělí, že jeho úmysly jsou Bohu libé, ale jeho činy nikoli. Král se tímto okamžikem vydává na dlouhou cestu systematického studia různých náboženských tradic, během níž vede krátkou sérii dialogů s aristotelským filosofem, křesťanem a muslimem, aniž by však nalezl, co hledá. Po určitém váhání se rozhodne oslovit rabína, představitele „opovrhovaného náboženství“. Navzdory počáteční nelibosti vůči partikularismu rabínovy víry se král nakonec nechá přesvědčit, že judaismus je pravé a zjevené náboženství, a spolu se svým lidem k němu konvertuje. Po zbytek knihy vede král se svým učitelem-rabínem dialog, jehož obsahem jsou otázky židovské víry, historie a zákona, jakož i témata týkajících se vědy a filosofie. Přeložili Dita Rukriglová a Daniel Boušek.

Katalánský rabín Moše ben Nachman z Girony (kolem 1195 – 1270), známý také jako Nachmanides, patří mezi nejvýznamnější židovské náboženské autority vrcholného středověku. Působil jako lékař, politický a náboženský představitel katalánských židovských komunit, byl také plodným autorem a učitelem. Ve svém díle zdařile snoubí filosofické a literární dědictví sefardské kultury s produkty komentátorské činnosti rabínských škol v severní Francii a Porýní a s formující se tradicí židovské mystiky – kabaly. Největší vliv na pozdější generace měli zejména jeho Komentář k Tóře a novellae k Talmudu; je také autorem spisů mystického a homiletického charakteru. Kniha se zaměřuje na veřejný rozměr jeho působení a schopnost vystoupit na obranu vlastní tradice proti útokům zvenčí i zevnitř. Přináší český překlad Nachmanidova líčení disputace s židovským konvertitou a členem řádu dominikánů Pavlem Křesťanem, která se odehrála v létě 1263 v královském paláci v Barceloně, a dopis ze třicátých let 13. století, v němž se mladý Nachmanides vyjádřuje ke sporu mezi severofrancouzskými a provensálskými rabíny ohledně studia filosofie. Průvodní studie zasazují oba texty do historického a myšlenkového kontextu a představují pro českého čtenáře zasvěcené uvedení do komplexního světa středověkých polemik.

Monografie předního znalce českého a středoevropského barokního umění prof. Preisse věnovaná jednomu z nejvýznamnějších malířů této epochy mnohonásobně přesahuje autorovu práci z roku 1970. Preiss chronologicky a velmi detailně sleduje životní osudy a dílo Václava Vavřince Reinera, stejně jako dobový historický i myšlenkový kontext, z něhož jeho dílo vyrůstalo a těžilo, a zohledňuje moderní poznatky o tomto umělci. Vlastní text doprovází oddíl dokumentace, který soustřeďuje všechny známé archivní doklady k životu a uměleckým dílům Reinera, stejně jako kritický soupis malířových fresek, oltářních obrazů, olejových skic k freskám a obrazům, portrétů, kabinetních obrazů, kreseb a rytin vytvořených podle Reinerových předloh. V katalogu nechybí ani obrazy nezvěstné, neověřitelné či díla Reinerovi dříve mylně připsaná.