Academia strana 81 z 189

Poté, co se v Československu chopili moci komunisté, založil Pavel Knihař ilegální organizaci Svaz svobodných studentů, vydávající časopis Svobodný hlas. V červnu 1948 byl zatčen Státní bezpečností a surově vyslýchán v Bartolomějské. Po propuštění se rozhodl emigrovat na Západ a pokračovat v boji proti totalitnímu režimu. Bylo mu pouhých sedmnáct let, když počátkem listopadu 1948 vstoupil do řad francouzské cizinecké legie. Po výcviku byl odeslán do Indočíny, kde po dobu čtyř let nepřetržitě bojoval s Viet Minhem. Mladý muž se vypracoval ve vynikajícího velitele čety. Za statečnost v boji s nepřítelem obdržel mnoho vyznamenání, včetně nejvyššího ocenění pro poddůstojníky, Médaille Militaire. Po skončení války v jihovýchodní Asii se zúčastnil alžírského konfliktu, který si svoji tvrdostí nezadal s Vietnamem. Legionářská kariéra Pavla Knihaře je v kontextu ostatních Čechoslováků bezprecedentní. Začal jako vojín a po třiceti letech odešel do výslužby jako kapitán. Později byl povýšen do hodnosti velitele praporu (český ekvivalent podplukovník). Francie si natolik vážila jeho služeb, že jej ocenila Řádem komandéra čestné legie. Takové cti se předtím dostalo pouhým dvěma Čechoslovákům. Pavel Knihař žije nedaleko Marseille a je stále činný ve veteránských spolcích.

Doba Thomase Manna, zahrnující léta 1875 až 1955, vpravdě také osudová epocha německých dějin, měla jistý „odpor vůči autobiografii“ jako uzavřené knize vyprávějící o životě. Necítil její potřebu, do všeho svého psaní však natolik vnášel sám sebe, že se u něj dobrým právem může mluvit o identitě díla a osoby. Nadto, když to vyžadovaly okolnosti, ochotně podával informace o sobě, zřídka jako skicy běhu svého života, spíše ve formě široce rozprostřených přednášek či esejů jako zpráv o prožitcích či o cestách, v notickách a epizodách o rodinných příslušnících a přátelích, v odpovědích na ankety o předpokladech své práce, o svém poměru k náboženství, k hudbě či k psychoanalýze. Thomas Mann se celý život chápal jako kulturní reprezentant své doby ve všech jejích proměnách – ve vyjádřeních o sobě podal výmluvné svědectví o duchovní formě života své generace.

Doba Thomase Manna, zahrnující léta 1875 až 1955, vpravdě také osudová epocha německých dějin, měla jistý „odpor vůči autobiografii“ jako uzavřené knize vyprávějící o životě. Necítil její potřebu, do všeho svého psaní však natolik vnášel sám sebe, že se u něj dobrým právem může mluvit o identitě díla a osoby. Nadto, když to vyžadovaly okolnosti, ochotně podával informace o sobě, zřídka jako skicy běhu svého života, spíše ve formě široce rozprostřených přednášek či esejů jako zpráv o prožitcích či o cestách, v notickách a epizodách o rodinných příslušnících a přátelích, v odpovědích na ankety o předpokladech své práce, o svém poměru k náboženství, k hudbě či k psychoanalýze. Thomas Mann se celý život chápal jako kulturní reprezentant své doby ve všech jejích proměnách – ve vyjádřeních o sobě podal výmluvné svědectví o duchovní formě života své generace.

Má rodina a jiná zemětřesení je kniha povídek s oním zvláštním humorem, po jakém my Češi nostalgicky toužíme od dob Poláčkových Bylo nás pět. Je to humor laskavý, mile absurdní, ironie spíš něžné a nadsázky spíše filozofické než karikující. Týká se nekonečných trampot a patálií velké rodiny, jejíž členové jsou nadáni tak výraznou individualitou, že to mezi neustále vře, přičemž do všeho se plete absurdita režimů a jejich pohůnků, proti nimž byl právě humor jedinou obranou. Autor se však svým viděním světa dotkl i něčeho velmi zásadního. Mezi sourozenci, mezi dětmi a rodiči i mezi manžely vznikají nám všem dobře známé neřešitelné situace, které hrozí přerůst v tragédii, pokud je neumíme obrátit v legraci. Soudobé vydání rodinné tetralogie je první, ale jednotlivé knihy vycházejí česky počtvrté. A tak se dá bez nadsázky říci, že se český národ začíná dělit na ty, kdo Krause četli, a na ty, kdo ho teprve budou číst.

Monografie „Ochrana zvířat v právu“ je v české odborné literatuře prvním komplexním zpracováním tématu vývoje a současného stavu právní úpravy týkající se zvířat. Výklad vzniku a formování novodobé ochrany zvířat prostředky práva je zasazen do širšího kontextu poznatků společenských a přírodních věd, zejména do souvislostí vývoje vztahu lidstva ke zvířatům vůbec. Těžištěm knihy je rozbor současného postavení zvířat v právu, od otázky jejich právního statusu, přes regulaci nakládání s nimi při různých lidských činnostech až po zajištění jejich právní ochrany před týráním a jejich správných životních podmínek (welfare). Kniha pojednává některá dílčí témata týkající se zvířat v českém jazyce vůbec poprvé (např. historické soudní procesy se zvířaty) a autoři se nevyhýbají ani dílčím tématům obtížným či kontroverzním, jako jsou regulace využívání zvířat pro pokusné účely, právní aspekty aplikace moderních biotechnologií na zvířata (klonování) nebo hnutí za práva zvířat. Podoba platné právní úpravy ochrany zvířat je zachycena ve sféře práva mezinárodního, evropského (unijního) i vnitrostátního; analýza současné české legislativy a otázky jejího praktického uplatňování tvoří samostatnou kapitolu. Kniha je určena jak studentům právnických, veterinárních a zemědělských fakult, na nichž se obor právní ochrany zvířat začíná vydělovat jako obor samostatně vyučovaný, tak odborné veřejnosti i všem zájemcům z řad neprávníků, pro něž je zajišťování ochrany zvířat osobní výzvou.

Brilantní matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, rádce Alžběty I., který shromáždil první velkolepou knihovnu na Britských ostrovech, to byl John Dee, velká postava britských i evropských dějin šestnáctého století, známý i neznámý, každopádně však zapomenutý. Ve věku zámořských objevů a nelítostných náboženských válek hledá všelék na neduhy světa, spasení pak nachází v komunikaci s vyšší mocí prostřednictvím médií, z nichž nejznámějším je Edward Kelly. Ten je také iniciátorem cesty na kontinent, kdy přes Polsko doputují až do Čech na dvůr císaře Rudolfa II., aby pak po vyhnání nalezli útočiště u Viléma z Rožmberku. O tom všem se dočítáme v denících, které si Dee po dlouhá desetiletí vedl. Stáváme se svědky toho, jak tento vážený muž, jenž si konečně založil rodinu, začíná postupně podléhat závislosti na spiritistických seancích, stává se loutkou v rukou manipulátora Edwarda Kellyho, klesá na společenském žebříčku stále níže, přichází o majetek, a neváhá obětovat ani své jméno, knihovnu, ba v podstatě ani své nejbližší.

Brilantní matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, rádce Alžběty I., který shromáždil první velkolepou knihovnu na Britských ostrovech, to byl John Dee, velká postava britských i evropských dějin šestnáctého století, známý i neznámý, každopádně však zapomenutý. Ve věku zámořských objevů a nelítostných náboženských válek hledá všelék na neduhy světa, spasení pak nachází v komunikaci s vyšší mocí prostřednictvím médií, z nichž nejznámějším je Edward Kelly. Ten je také iniciátorem cesty na kontinent, kdy přes Polsko doputují až do Čech na dvůr císaře Rudolfa II., aby pak po vyhnání nalezli útočiště u Viléma z Rožmberku. O tom všem se dočítáme v denících, které si Dee po dlouhá desetiletí vedl. Stáváme se svědky toho, jak tento vážený muž, jenž si konečně založil rodinu, začíná postupně podléhat závislosti na spiritistických seancích, stává se loutkou v rukou manipulátora Edwarda Kellyho, klesá na společenském žebříčku stále níže, přichází o majetek, a neváhá obětovat ani své jméno, knihovnu, ba v podstatě ani své nejbližší.

Jak se stalo, že se z nadšených stoupenců reforem Pražského jara 1968 a „socialismu s lidskou tváří“ stali poslušní stoupenci normalizace, která nastoupila po srpnové invazi pěti armád? Kdo byli hlavní nositelé normalizace a jak přiměli rozjitřenou společnost, aby se „ukáznila“ a projevovala podporu komunistické straně? A jakou roli v tom sehrála Československá televize, která v době Pražského jara reformy poháněla? „Po roce 1968 si komunistická strana začala s televizí intimní, leč tendenční milostný poměr,“ píše Paulina Bren, „a prvotním prostředkem komunikace s diváky se stala mýdlová opera v podobě televizních seriálů o soudobém běžném životě.“ A právě o proměně lidí prostřednictvím televizních seriálů pojednává Zelinář a jeho televize. Přeložila Petruška Šustrová. Vychází v edici Šťastné zítřky.

Hájkova Kronika česká, poprvé vydaná v roce 1543, patřila až do 19. století k nejčtenějším a nejoblíbenějším česky psaným knihám, i přes tvrdou kritiku, které ji podrobil v druhé polovině 18. století historik Gelasius Dobner. Hlavně v 19. století Kronika poskytla látku mnoha novodobým českým autorům i výtvarným umělcům. Většina starých českých pověstí žije dodnes v obecném povědomí právě v podobě, kterou jim vtiskl Hájek.Dobner, Dobrovský a další Hájkovi vytýkali především volné nakládání s prameny a smyšlenky v částech o nejstarším období českých dějin. Postoj dnešních historiků k Hájkovi je příznivější, oceňují především pramennou hodnotu pro období blízké autorovu životu. Největší předností Kroniky české je však autorův mimořádný vypravěčský dar, který založil vztah k české historii u mnoha generací čtenářů.Práce Jana Linky je nejúplnější edicí Hájkovy kroniky (starší edice z 1. poloviny 20. století nebyla dokončena, v roce 1981 vyšel pouze výbor). Obsahuje kompletní transkripci textu a na připojeném CD rovněž jeho transliteraci, dále rejstříky (osob a míst), diferenční slovníček, ediční poznámku a doslov Petra Voita.

Kniha seznamuje čtenáře s autentickými budovami a místy, na nichž působila před rokem 1989 Státní bezpečnost a některé jiné složky represivního aparátu totalitního režimu. Jejím záměrem je přinést širší a přehledný souhrn informací o různých součástech StB, jejich struktuře a funkcích a dodat těmto údajům nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města, změněného za více než dvacet uplynulých let. Kniha je svým zaměřením zatím unikátní. Stanovit místa působení StB je totiž poměrně obtížné, protože jedním z atributů StB bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i budov, v nichž StB působila. Hlavní částí knihy, bohatě vybavené fotografiemi, jsou hesla, věnovaná jednotlivým budovám, spolu s identifikačními údaji, historickým, stavebním a uživatelským vývojem místa.

Kniha obsahuje portréty předních osobností české vědy. V souvislosti s názvem se ihned nabízí analogie pohledu na noční oblohu se zářícími hvězdami a dalšími vesmírnými objekty. Vidíme hvězdy různého stáří, svítící s nestejnou intenzitou, někdy jde dokonce o dvojhvězdy či ještě komplikovanější útvary. Podobně září v této publikaci jednak vědecké stálice ve zralém věku, dále hvězdy i dvojhvězdy v té nejlepší badatelské kondici a v sestavě nechybí ani vycházející hvězda deroucí se na středoevropské nebe. Podobně jako praktičtí astronomové, i autoři rozhovorů v této publikaci si museli nutně vybrat, které hvězdy budou zkoumat podrobněji s tím, že řadu ostatních, určitě neméně zajímavých, nechají pro tentokrát stranou. Předkládaný výběr vědeckých hvězd zaslouží každopádně uznání a umožňuje na částech jejich oběžných drah ukázat příběhy z nejrůznějších oborů, od matematiky, fyziky a astronomie přes vědy o živé přírodě až třeba k historii psané i orální.

Kniha je věnována vztahu umění a mystiky v rámci západoevropské civilizace, a to od 12. do 20. století. Mystika je zde na rozdíl od obecně zažité představy chápána především jako sociální fenomén. Ani „mystika“, ani „umění“ nejsou chápány jako neproměnné nadčasové entity, ale jako součást dynamických společenských procesů, které nelze přesně pochopit, sledujeme-li svět pouze optikou naší soudobé civilizace. Na dlouhé řadě konkrétních případů, čerpaných skutečně od Hildegardy z Bingen až po Williama Blakea, je ukázána proměnlivá dynamika vztahu mystiky, jež často sloužila jako zdroj inspirace, a umění, které časem získalo značnou autonomii a stalo se poměrně nezávislým prostředkem osobního výrazu. Hlavní důraz je kladen na období středověku, renesance a baroka, publikace však končí pasážemi věnovanými problematice moderního a současného umění.

Kniha je zaměřena na archeologii virtuálního prostoru a putující koncept „odpoutaných obrazů“, které ho zaplňují a utvářejí. „Odpoutanými obrazy“ jsou myšleny obrazy, které se odpoutávají od plochy, okna, rámu a centrální perspektivy, přesně vymezených stylových etap, diskurzu tradiční uměnovědy. Text zkoumá jednotlivé strategie odpoutávání obrazů, nejprve v české moderně přelomu 19. a 20. století, dále se zabývá tím, jaký vliv na zobrazování má proměna vědeckého uvažování o prostoru a teorie čtyřdimenzionality od počátku 20. století. Cílem knihy není pouze popsat historickou proměnlivost úvah o vnímání, o pojetí prostoru a alternativních strategií zobrazování, ale zároveň zproblematizovat některé pojmy, které byly vytvořeny pro materiální dvojdimenzionální obraz a začínají být pro virtuální či multimediální, vícedimenzionální obraz nedostatečné.

Další svazek souborné edice Komenského spisů navazuje tematicky na svazek 9/I. Zahrnuje Komenského práce týkající se minulosti i současnosti Jednoty bratrské. Je to zejména Komenského edice a překlad osmé knihy dějin Jednoty bratrské od polského šlechtice Jana Lašického; Komenský si tuto část Lašického spisu vybral proto, že pojednává o církevním řádu Jednoty, a právě na něj chtěl v době po uzavření vestfálského míru zvláště upozornit, protože jej považoval za velmi důležitý pro přežití církve rozptýlené v exilu. Spis tedy sleduje především pastorační cíl, v české verzi nabádá k návratu k vnitřní kázni v životě Jednoty, v latinské verzi připomíná sesterským evangelickým církvím jednak dlouhou tradici české reformace, jednak důraz na již zmíněnou vnitřní kázeň v životě Jednoty. Svazek dále obsahuje dva drobnější latinské spisky, volně spjaté s osobností švédského krále Karla X. Gustava. První z nich, Vyhlazení Lešna, podrobně líčí poslední dny obyvatel Lešna před dobytím a vypálením polskými vojáky v dubnu 1656. Tato událost, v rámci švédsko-polské války málo významná, byla osudová pro tamní živé centrum Jednoty i pro Komenského osobně. Druhá práce, Děkovné provolání Nejjasnějšímu králi Švédů Karlu Gustavovi, napsaná u příležitosti zpočátku úspěšného tažení proti Dánsku v roce 1658, patří ke komeniologickým objevům 20. století. Stejně jako ve spisku Panegyrik, věnovaném témuž panovníkovi zhruba o tři roky dříve (viz Opera omnia 13) Komenský také zde vyzdvihuje vojenské schopnosti a vladařské přednosti krále jako vzor pro křesťanské panovníky.

Thilo Sarrazin (*1945) je jeden z nejoriginálnějších a nejodvážnějších politických myslitelů a budovatelů státu v soudobém Německu. Mimořádný a jedinečný ohlas v Německu i ve světě vyvolala jeho kniha Deutschland schafft sich ab (2010), již Nakladatelství Academia vydalo pod názvem Německo páchá sebevraždu v roce 2011. V letech politického a ekonomického sjednocování bývalé Německé demokratické republiky se Spolkovou republikou Německo byl Thilo Sarrazin zodpovědný za koncepci a provádění německé měnové unie. Mimo mnoha jiných významných politických a správních funkcí, jimiž za celou svou profesní kariéru prošel, zastával v letech 2002 až 2009 funkci finančního senátora spolkového státu Berlín a v následujících dvou letech byl členem představenstva Spolkové banky. Ze všech těchto bohatých a jedinečných zkušeností čerpá jeho poslední kniha Europa braucht den Euro nicht, již nyní předkládáme českému čtenáři v českém překladu, tentokrát v doslovném názvu Evropa euro nepotřebuje. Osvědčeným kritickým způsobem – a podobně jako ve svém předchozím bestselleru nikoli pouze stylem odborným – v ní autor načrtává historii vzniku a fungování eura a kombinacemi množství statistik, analýz, ekonomicko-politických úvah, osobních vzpomínek a prožitků se v nových a nových argumentačních variantách staví proti základní devize Angely Merkelové: „Padne-li euro, ztroskotá i Evropa.“ Na zadní straně přebalu německého vydání poslední Sarrazinovy knihy se k tomu praví: „I když Angela Merkelová touto svou dikcí znovu a znovu přísahá na význam tohoto velkolepého politického projektu, přece jen by chom se měli tázat, chceme-li euro opravdu zachovat za jakoukoli cenu.“

Předkládaná kniha si klade za cíl novým, unikátním způsobem představit souhrnně, v jediném svazku, dějiny člověka na této planetě. Za tímto účelem představuje ve dvou desítkách esejí myšlenky a názory nejlepších českých vědců a akademiků na dané téma. Publikace má dvě části. První, chronologickou, tvoří dějiny světa od vzniku člověka po současnost; na ní navazující druhá část má tematický charakter a soustředí se na vybrané hlavní aspekty lidských dějin. Editory publikace jsou profesor Miroslav Bárta, přední český egyptolog, a profesor Martin Kovář, jedna z vůdčích osobností české moderní historiografie. Jejich předchozí společná publikace, Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur (Praha: Academia 2011), se stala bestsellerem a získala cenu rektora Univerzity Karlovy v Praze za tvůrčí počin roku. Oba badatelé jsou členy vědecké obce Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Autory jednotlivých příspěvků jsou přední čeští vědci z oblasti humanitních i přírodních věd – Václav Vančata, Jiří Svoboda, Jan Turek, Alžběta Danielisová, Petr Charvát, Jiří Macháček, Václav Drška, Jaroslav Pánek, Miroslav Petříček, Jakub Rákosník, Václav Cílek, Petr Pokorný, Jan Kozák, Ivan Šedivý a Marie Koldinská, Jiří Janák, Jan Royt a Michal Stehlík. Jedná se o unikátní interdisciplinární vědecký projekt, a to nejen v rámci České republiky, který zprostředkovává syntézu a interpretaci bádání mnoha vědních oborů. Kniha je svým zaměřením určena široké čtenářské obci a jistě najde uplatnění i v rámci odborných kruhů a jako doplnění výuky v rámci středoškolského a vysokoškolského prostředí. Jaké byly, jsou a mohou být osudy lidstva na této planetě? Na to hledá odpověď právě vycházející publikace Nakladatelství Academia s předmluvou rektora Univerzity Karlovy v Praze a předsedy Akademie věd České republiky.