Academia strana 81 z 189

Důkladná, velmi rozsáhlá práce německého lékaře-spisovatele Karla R. H. Fricka: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století, se kromě témat vyslovených v názvu zabývá souvisejícími pojmy gnóze, novoplatonismu, astrologie, alchymie, kabaly aj. Podrobně informuje o všech rosenkruciánských, zednářských, teosofických a pansofických společnostech, k jejichž působení autor našel literaturu, často velmi vzácnou a těžkou dostupnou, ze které ve své knize také hojně cituje. Tento způsob výkladu čtenáři odhaluje netušenou šíři zájmu o "tajemné" u společenských elit všech historických epoch. Frick se snaží k látce, jež bývá někdy pojímána ateistickou i věřící společností nepřátelsky, přistupovat nekonfesionálně, svobodně, se zjevnou sympatií k hledačům "prapodstaty" života. Z němčiny přeložil Pavel Krummer.

Sedmnáctý sešit Biografického slovníku českých zemí předkládá čtenářům životopisy osobností, jejichž jméno začíná písmeny Fi–Fl, a představuje další svazek rozsáhlého encyklopedického projektu, který vzniká ve spolupráci dnes už s více než stovkou autorů z akademických, univerzitních a dalších pracovišť pod vedením Biografického oddělení Historického ústavu AV ČR. V jeho rámci bude zpracováno na 25 000 biogramů osobností všech dob a oborů lidské činnosti spjatých s českými zeměmi – bez rozdílu etnického původu, jež se narodily, žily a pracovaly v uvedeném teritoriu, a to i pokud zde strávily jen část svého života.

Tato kniha umožní českým čtenářům nahlédnout do vnitřního světa jednoho z nejvýznamnějších autorů ruské literatury 20. století M. Bulgakova, autora románu Mistr a Markétka, který se stal jedním z erbovních děl světové lteratury 20. století.Cesta k tomuto románu byla svízelná -- úspěchy střídaly prohry, nadšení deprese,někdy blízké zoufalství.Autor začal psát svůj deník v roce 1921 po příjezdu do Moskvy. V roce 1926 mu byly při domovní prohlídce zabaveny tři sešity deníků zároveň se sci- fi novelou Psí srdce a trvalo skoro čtyři roky,než mu byly vráceny.Proto se Bulgakov rozhodl , že s psaním deníku skoncuje, a v roce 1933 požádal svou ženu Jelenu Sergejevnu, aby založila svůj deník.A tak její zásluhou sledujeme autorovu tvůrčí činnost, každodenní boj s byrokracií, dohlédajícími orgány,jeho myšlenky i názory, zápas o možnost vlastního vyjádření i zkušenosti ze spolupráce s divadly, především s MCHATem a později s Velkým divadlem, zmařené plány až po těžkou chorobu a smrt.Jelena Sergejevna se stala pečlivou kronikářkou svého muže.Oba deníky doplněné korespondencí vydávají cenné svědectví o zápasu autora s mocí a o tragickém údělu tvůrce v totalitním režimu.

Tato kniha umožní českým čtenářům nahlédnout do vnitřního světa jednoho z nejvýznamnějších autorů ruské literatury 20. století M. Bulgakova, autora románu Mistr a Markétka, který se stal jedním z erbovních děl světové lteratury 20. století.Cesta k tomuto románu byla svízelná -- úspěchy střídaly prohry, nadšení deprese,někdy blízké zoufalství.Autor začal psát svůj deník v roce 1921 po příjezdu do Moskvy. V roce 1926 mu byly při domovní prohlídce zabaveny tři sešity deníků zároveň se sci- fi novelou Psí srdce a trvalo skoro čtyři roky,než mu byly vráceny.Proto se Bulgakov rozhodl , že s psaním deníku skoncuje, a v roce 1933 požádal svou ženu Jelenu Sergejevnu, aby založila svůj deník.A tak její zásluhou sledujeme autorovu tvůrčí činnost, každodenní boj s byrokracií, dohlédajícími orgány,jeho myšlenky i názory, zápas o možnost vlastního vyjádření i zkušenosti ze spolupráce s divadly, především s MCHATem a později s Velkým divadlem, zmařené plány až po těžkou chorobu a smrt.Jelena Sergejevna se stala pečlivou kronikářkou svého muže.Oba deníky doplněné korespondencí vydávají cenné svědectví o zápasu autora s mocí a o tragickém údělu tvůrce v totalitním režimu.

Publikace se zabývá tématem reflexe problematiky sociálních, kulturních a hospodářských proměn na českém venkově v poválečném pětadvacetiletí, a to prostřednictvím analýzy hrané filmové tvorby. Filmový obraz kolektivizace venkova prostředkovaný státní kinematografií nabízí pestrou mozaiku různých přístupů – od přímé aplikace ideologických tezí komunistické politiky v rámci jednotlivých filmových děl, až po kritičtější autorské pohledy revidující estetický i obsahový schematismus socrealistických filmů. Součástí publikace jsou vedle obecně laděných historických kapitol na téma kolektivizace venkova a vývoje ve státní kinematografii také kapitoly, které se zabývají procesy řízení filmové dramaturgie a jednotlivými schematickými motivy ve venkovských filmech. Obsáhlá část publikace je věnována analýze řady konkrétních filmů ve vztahu k dílčím podtématům (rodina, obec, krajina apod.) v souvislostech socialistické transformace venkovské společnosti.

Poté, co se v Československu chopili moci komunisté, založil Pavel Knihař ilegální organizaci Svaz svobodných studentů, vydávající časopis Svobodný hlas. V červnu 1948 byl zatčen Státní bezpečností a surově vyslýchán v Bartolomějské. Po propuštění se rozhodl emigrovat na Západ a pokračovat v boji proti totalitnímu režimu. Bylo mu pouhých sedmnáct let, když počátkem listopadu 1948 vstoupil do řad francouzské cizinecké legie. Po výcviku byl odeslán do Indočíny, kde po dobu čtyř let nepřetržitě bojoval s Viet Minhem. Mladý muž se vypracoval ve vynikajícího velitele čety. Za statečnost v boji s nepřítelem obdržel mnoho vyznamenání, včetně nejvyššího ocenění pro poddůstojníky, Médaille Militaire. Po skončení války v jihovýchodní Asii se zúčastnil alžírského konfliktu, který si svoji tvrdostí nezadal s Vietnamem. Legionářská kariéra Pavla Knihaře je v kontextu ostatních Čechoslováků bezprecedentní. Začal jako vojín a po třiceti letech odešel do výslužby jako kapitán. Později byl povýšen do hodnosti velitele praporu (český ekvivalent podplukovník). Francie si natolik vážila jeho služeb, že jej ocenila Řádem komandéra čestné legie. Takové cti se předtím dostalo pouhým dvěma Čechoslovákům. Pavel Knihař žije nedaleko Marseille a je stále činný ve veteránských spolcích.

Poté, co se v Československu chopili moci komunisté, založil Pavel Knihař ilegální organizaci Svaz svobodných studentů, vydávající časopis Svobodný hlas. V červnu 1948 byl zatčen Státní bezpečností a surově vyslýchán v Bartolomějské. Po propuštění se rozhodl emigrovat na Západ a pokračovat v boji proti totalitnímu režimu. Bylo mu pouhých sedmnáct let, když počátkem listopadu 1948 vstoupil do řad francouzské cizinecké legie. Po výcviku byl odeslán do Indočíny, kde po dobu čtyř let nepřetržitě bojoval s Viet Minhem. Mladý muž se vypracoval ve vynikajícího velitele čety. Za statečnost v boji s nepřítelem obdržel mnoho vyznamenání, včetně nejvyššího ocenění pro poddůstojníky, Médaille Militaire. Po skončení války v jihovýchodní Asii se zúčastnil alžírského konfliktu, který si svoji tvrdostí nezadal s Vietnamem. Legionářská kariéra Pavla Knihaře je v kontextu ostatních Čechoslováků bezprecedentní. Začal jako vojín a po třiceti letech odešel do výslužby jako kapitán. Později byl povýšen do hodnosti velitele praporu (český ekvivalent podplukovník). Francie si natolik vážila jeho služeb, že jej ocenila Řádem komandéra čestné legie. Takové cti se předtím dostalo pouhým dvěma Čechoslovákům. Pavel Knihař žije nedaleko Marseille a je stále činný ve veteránských spolcích.

Doba Thomase Manna, zahrnující léta 1875 až 1955, vpravdě také osudová epocha německých dějin, měla jistý „odpor vůči autobiografii“ jako uzavřené knize vyprávějící o životě. Necítil její potřebu, do všeho svého psaní však natolik vnášel sám sebe, že se u něj dobrým právem může mluvit o identitě díla a osoby. Nadto, když to vyžadovaly okolnosti, ochotně podával informace o sobě, zřídka jako skicy běhu svého života, spíše ve formě široce rozprostřených přednášek či esejů jako zpráv o prožitcích či o cestách, v notickách a epizodách o rodinných příslušnících a přátelích, v odpovědích na ankety o předpokladech své práce, o svém poměru k náboženství, k hudbě či k psychoanalýze. Thomas Mann se celý život chápal jako kulturní reprezentant své doby ve všech jejích proměnách – ve vyjádřeních o sobě podal výmluvné svědectví o duchovní formě života své generace.

Doba Thomase Manna, zahrnující léta 1875 až 1955, vpravdě také osudová epocha německých dějin, měla jistý „odpor vůči autobiografii“ jako uzavřené knize vyprávějící o životě. Necítil její potřebu, do všeho svého psaní však natolik vnášel sám sebe, že se u něj dobrým právem může mluvit o identitě díla a osoby. Nadto, když to vyžadovaly okolnosti, ochotně podával informace o sobě, zřídka jako skicy běhu svého života, spíše ve formě široce rozprostřených přednášek či esejů jako zpráv o prožitcích či o cestách, v notickách a epizodách o rodinných příslušnících a přátelích, v odpovědích na ankety o předpokladech své práce, o svém poměru k náboženství, k hudbě či k psychoanalýze. Thomas Mann se celý život chápal jako kulturní reprezentant své doby ve všech jejích proměnách – ve vyjádřeních o sobě podal výmluvné svědectví o duchovní formě života své generace.

Má rodina a jiná zemětřesení je kniha povídek s oním zvláštním humorem, po jakém my Češi nostalgicky toužíme od dob Poláčkových Bylo nás pět. Je to humor laskavý, mile absurdní, ironie spíš něžné a nadsázky spíše filozofické než karikující. Týká se nekonečných trampot a patálií velké rodiny, jejíž členové jsou nadáni tak výraznou individualitou, že to mezi neustále vře, přičemž do všeho se plete absurdita režimů a jejich pohůnků, proti nimž byl právě humor jedinou obranou. Autor se však svým viděním světa dotkl i něčeho velmi zásadního. Mezi sourozenci, mezi dětmi a rodiči i mezi manžely vznikají nám všem dobře známé neřešitelné situace, které hrozí přerůst v tragédii, pokud je neumíme obrátit v legraci. Soudobé vydání rodinné tetralogie je první, ale jednotlivé knihy vycházejí česky počtvrté. A tak se dá bez nadsázky říci, že se český národ začíná dělit na ty, kdo Krause četli, a na ty, kdo ho teprve budou číst.

Monografie „Ochrana zvířat v právu“ je v české odborné literatuře prvním komplexním zpracováním tématu vývoje a současného stavu právní úpravy týkající se zvířat. Výklad vzniku a formování novodobé ochrany zvířat prostředky práva je zasazen do širšího kontextu poznatků společenských a přírodních věd, zejména do souvislostí vývoje vztahu lidstva ke zvířatům vůbec. Těžištěm knihy je rozbor současného postavení zvířat v právu, od otázky jejich právního statusu, přes regulaci nakládání s nimi při různých lidských činnostech až po zajištění jejich právní ochrany před týráním a jejich správných životních podmínek (welfare). Kniha pojednává některá dílčí témata týkající se zvířat v českém jazyce vůbec poprvé (např. historické soudní procesy se zvířaty) a autoři se nevyhýbají ani dílčím tématům obtížným či kontroverzním, jako jsou regulace využívání zvířat pro pokusné účely, právní aspekty aplikace moderních biotechnologií na zvířata (klonování) nebo hnutí za práva zvířat. Podoba platné právní úpravy ochrany zvířat je zachycena ve sféře práva mezinárodního, evropského (unijního) i vnitrostátního; analýza současné české legislativy a otázky jejího praktického uplatňování tvoří samostatnou kapitolu. Kniha je určena jak studentům právnických, veterinárních a zemědělských fakult, na nichž se obor právní ochrany zvířat začíná vydělovat jako obor samostatně vyučovaný, tak odborné veřejnosti i všem zájemcům z řad neprávníků, pro něž je zajišťování ochrany zvířat osobní výzvou.

Brilantní matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, rádce Alžběty I., který shromáždil první velkolepou knihovnu na Britských ostrovech, to byl John Dee, velká postava britských i evropských dějin šestnáctého století, známý i neznámý, každopádně však zapomenutý. Ve věku zámořských objevů a nelítostných náboženských válek hledá všelék na neduhy světa, spasení pak nachází v komunikaci s vyšší mocí prostřednictvím médií, z nichž nejznámějším je Edward Kelly. Ten je také iniciátorem cesty na kontinent, kdy přes Polsko doputují až do Čech na dvůr císaře Rudolfa II., aby pak po vyhnání nalezli útočiště u Viléma z Rožmberku. O tom všem se dočítáme v denících, které si Dee po dlouhá desetiletí vedl. Stáváme se svědky toho, jak tento vážený muž, jenž si konečně založil rodinu, začíná postupně podléhat závislosti na spiritistických seancích, stává se loutkou v rukou manipulátora Edwarda Kellyho, klesá na společenském žebříčku stále níže, přichází o majetek, a neváhá obětovat ani své jméno, knihovnu, ba v podstatě ani své nejbližší.

Brilantní matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, rádce Alžběty I., který shromáždil první velkolepou knihovnu na Britských ostrovech, to byl John Dee, velká postava britských i evropských dějin šestnáctého století, známý i neznámý, každopádně však zapomenutý. Ve věku zámořských objevů a nelítostných náboženských válek hledá všelék na neduhy světa, spasení pak nachází v komunikaci s vyšší mocí prostřednictvím médií, z nichž nejznámějším je Edward Kelly. Ten je také iniciátorem cesty na kontinent, kdy přes Polsko doputují až do Čech na dvůr císaře Rudolfa II., aby pak po vyhnání nalezli útočiště u Viléma z Rožmberku. O tom všem se dočítáme v denících, které si Dee po dlouhá desetiletí vedl. Stáváme se svědky toho, jak tento vážený muž, jenž si konečně založil rodinu, začíná postupně podléhat závislosti na spiritistických seancích, stává se loutkou v rukou manipulátora Edwarda Kellyho, klesá na společenském žebříčku stále níže, přichází o majetek, a neváhá obětovat ani své jméno, knihovnu, ba v podstatě ani své nejbližší.

Jak se stalo, že se z nadšených stoupenců reforem Pražského jara 1968 a „socialismu s lidskou tváří“ stali poslušní stoupenci normalizace, která nastoupila po srpnové invazi pěti armád? Kdo byli hlavní nositelé normalizace a jak přiměli rozjitřenou společnost, aby se „ukáznila“ a projevovala podporu komunistické straně? A jakou roli v tom sehrála Československá televize, která v době Pražského jara reformy poháněla? „Po roce 1968 si komunistická strana začala s televizí intimní, leč tendenční milostný poměr,“ píše Paulina Bren, „a prvotním prostředkem komunikace s diváky se stala mýdlová opera v podobě televizních seriálů o soudobém běžném životě.“ A právě o proměně lidí prostřednictvím televizních seriálů pojednává Zelinář a jeho televize. Přeložila Petruška Šustrová. Vychází v edici Šťastné zítřky.

Hájkova Kronika česká, poprvé vydaná v roce 1543, patřila až do 19. století k nejčtenějším a nejoblíbenějším česky psaným knihám, i přes tvrdou kritiku, které ji podrobil v druhé polovině 18. století historik Gelasius Dobner. Hlavně v 19. století Kronika poskytla látku mnoha novodobým českým autorům i výtvarným umělcům. Většina starých českých pověstí žije dodnes v obecném povědomí právě v podobě, kterou jim vtiskl Hájek.Dobner, Dobrovský a další Hájkovi vytýkali především volné nakládání s prameny a smyšlenky v částech o nejstarším období českých dějin. Postoj dnešních historiků k Hájkovi je příznivější, oceňují především pramennou hodnotu pro období blízké autorovu životu. Největší předností Kroniky české je však autorův mimořádný vypravěčský dar, který založil vztah k české historii u mnoha generací čtenářů.Práce Jana Linky je nejúplnější edicí Hájkovy kroniky (starší edice z 1. poloviny 20. století nebyla dokončena, v roce 1981 vyšel pouze výbor). Obsahuje kompletní transkripci textu a na připojeném CD rovněž jeho transliteraci, dále rejstříky (osob a míst), diferenční slovníček, ediční poznámku a doslov Petra Voita.

Kniha seznamuje čtenáře s autentickými budovami a místy, na nichž působila před rokem 1989 Státní bezpečnost a některé jiné složky represivního aparátu totalitního režimu. Jejím záměrem je přinést širší a přehledný souhrn informací o různých součástech StB, jejich struktuře a funkcích a dodat těmto údajům nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města, změněného za více než dvacet uplynulých let. Kniha je svým zaměřením zatím unikátní. Stanovit místa působení StB je totiž poměrně obtížné, protože jedním z atributů StB bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i budov, v nichž StB působila. Hlavní částí knihy, bohatě vybavené fotografiemi, jsou hesla, věnovaná jednotlivým budovám, spolu s identifikačními údaji, historickým, stavebním a uživatelským vývojem místa.