Academia strana 84 z 189

Kniha představuje první souborné zpracování tématu homosexuality v české kultuře, konkrétně v literatuře, výtvarném umění, divadle a filmu. České osobnosti, díla a fenomény jsou přitom vždy vztahovány k obecnějším tendencím euroamerické kultury a jsou analyzovány metodami vycházejícími z vývoje příslušných disciplín světové vědy. Ve čtrnácti monografických kapitolách jsou zde shromážděny dosud méně známé či jen částečně reflektované poznatky o homoerotickém cítění či přímo homosexualitě v díle jednotlivých českých umělců. Až na výjimky jsou v centru pozornosti díla přispívající k formování novodobé homosexuální identity a vnímaná v homosexuální komunitě jako kanonická. K této práci se sdružili čeští (nebo v Čechách žijící) badatelé různých humanitních oborů, většinou střední a mladší generace, pod vedením literárního a kulturního historika Martina C. Putny.

Významný rakouský autor, nositel mnoha ocenění, skloubil v tomto románě do jednoho širokého celku "svá" témata (židé a židovství, pronásledování židů, křesťanství, náboženský fanatismus, nacismus, Rakousko a jeho nedávná - nacistická a antisemitská - minulost a často i přítomnost, historie studentských revolt v 60. a 70. letech, útěky a vyhánění, historie jako taková - možnosti jejího zachycení, její opakování a (ne)schopnost se z historie "poučit"). Vytvořil z nich tematickou i ideovou syntézu - ve třech narativních liniích, dějově průzračných, plných zvratů a velmi poutavě vyprávěných: první je příběh z první poloviny 17. století, životní dráha portugalského židovského chlapce Maného, pozdějšího židovského učence (Samuel Manasseh ben Israel); druhou paralelní linií je (přirozeně nedokončený) příběh dětství a mládí autorova vrstevníka židovského původu (inspirován autobiograficky), třetí pak líčí události jednoho večera v současné době. Velmi působivá je umělecká metoda, již lze shrnout (a simplifikovat) do několika základních pojmů: panorama (příp. "historická mystifikace"); tautologie ("kruh"); paradox a (lehká) ironie, nadhled.

Katalánský rabín Moše ben Nachman z Girony (kolem 1195 – 1270), známý také jako Nachmanides, patří mezi nejvýznamnější židovské náboženské autority vrcholného středověku. Působil jako lékař, politický a náboženský představitel katalánských židovských komunit, byl také plodným autorem a učitelem. Ve svém díle zdařile snoubí filosofické a literární dědictví sefardské kultury s produkty komentátorské činnosti rabínských škol v severní Francii a Porýní a s formující se tradicí židovské mystiky – kabaly. Největší vliv na pozdější generace měli zejména jeho Komentář k Tóře a novellae k Talmudu; je také autorem spisů mystického a homiletického charakteru. Kniha se zaměřuje na veřejný rozměr jeho působení a schopnost vystoupit na obranu vlastní tradice proti útokům zvenčí i zevnitř. Přináší český překlad Nachmanidova líčení disputace s židovským konvertitou a členem řádu dominikánů Pavlem Křesťanem, která se odehrála v létě 1263 v královském paláci v Barceloně, a dopis ze třicátých let 13. století, v němž se mladý Nachmanides vyjádřuje ke sporu mezi severofrancouzskými a provensálskými rabíny ohledně studia filosofie. Průvodní studie zasazují oba texty do historického a myšlenkového kontextu a představují pro českého čtenáře zasvěcené uvedení do komplexního světa středověkých polemik.

Kniha je uvedena příběhem, v němž králi Chazarů („Kuzarimu“) anděl ve snu opakovaně sdělí, že jeho úmysly jsou Bohu libé, ale jeho činy nikoli. Král se tímto okamžikem vydává na dlouhou cestu systematického studia různých náboženských tradic, během níž vede krátkou sérii dialogů s aristotelským filosofem, křesťanem a muslimem, aniž by však nalezl, co hledá. Po určitém váhání se rozhodne oslovit rabína, představitele „opovrhovaného náboženství“. Navzdory počáteční nelibosti vůči partikularismu rabínovy víry se král nakonec nechá přesvědčit, že judaismus je pravé a zjevené náboženství, a spolu se svým lidem k němu konvertuje. Po zbytek knihy vede král se svým učitelem-rabínem dialog, jehož obsahem jsou otázky židovské víry, historie a zákona, jakož i témata týkajících se vědy a filosofie. Přeložili Dita Rukriglová a Daniel Boušek.

Brochova Teorie masového šílenství je souborem jeho prací z let 1939 až 1946, které chtěl vydat roku 1951 v americkém exilu, kam díky Jamesi Joycovi uprchl před Hitlerem. překazila mu to však smrt. S oporou o soudobé nejnovější poznatky z filozofie, psychologie, sociologie a politologie chce ukázat na filozoficko-psychologické příčiny masového šílenství, probíhajícího v totalitních státech nejen fašistického, ale i komunistického typu. Nezůstává však u konstatování pouhých příčin a nastiňuje cestu, jak proti masovému šílenství účinně bojovat. Navýsost aktuálně pro nás mohou znít Brochova slova, že při neustále nutné obraně demokracie před totalitarismem „se masy nikdy nenechají odbýt prázdnou sebechválou demokracie“ a že jalovými „tirádami je ženeme pouze tam, kde se jim nabídnou konkrétní, i když strašné cíle, tedy do armády fašismu“.

Monografie předního znalce českého a středoevropského barokního umění prof. Preisse věnovaná jednomu z nejvýznamnějších malířů této epochy mnohonásobně přesahuje autorovu práci z roku 1970. Preiss chronologicky a velmi detailně sleduje životní osudy a dílo Václava Vavřince Reinera, stejně jako dobový historický i myšlenkový kontext, z něhož jeho dílo vyrůstalo a těžilo, a zohledňuje moderní poznatky o tomto umělci. Vlastní text doprovází oddíl dokumentace, který soustřeďuje všechny známé archivní doklady k životu a uměleckým dílům Reinera, stejně jako kritický soupis malířových fresek, oltářních obrazů, olejových skic k freskám a obrazům, portrétů, kabinetních obrazů, kreseb a rytin vytvořených podle Reinerových předloh. V katalogu nechybí ani obrazy nezvěstné, neověřitelné či díla Reinerovi dříve mylně připsaná.

Český překlad rukopisu, který byl poměrně nedávno objeven izraelským badatelem Avrahamem Davidem a v roce 1993 vydán v hebrejštině a anglickém překladu. Neznámý autor líčí historii pražské židovské obce od roku 1389 (kdy došlo v Praze k velkému židovskému pogromu) do doby prvních Habsburků na českém trůně. Těžištěm vyprávění zůstává Praha a České království, ale autor nepomíjí ani širší kontext významných evropských událostí. Detailnější a zvláště zajímavé je vyprávění v druhé části díla, kde autor líčí události odehrávající se za jeho života nebo za života tehdy ještě žijících starších členů pražské židovské obce, mimo jiné také uvěznění představitelů obce včetně proslulého rabbiho Löwa.

Monografie pojednává o přední osobnosti československého oficiálního dějepisectví druhé poloviny minulého století - profesoru Františku Grausovi. Autorka se snaží o vykreslení procesu proměny naší poválečné historické vědy na pozadí životního příběhu vědce, jehož dílo se stalo základem oficiálního poúnorového historického diskurzu a jehož složitý osud zrcadlí úděl značné části inteligence minulého století zmítané ideovými a politickými zvraty. Text vychází z dostupných pramenů v archivech českých, německých a švýcarských, Grausovy pozůstalosti uložené v univerzitním archivu v Basileji, Grausova díla a množství pamětnických výpovědí a korespondence. Autorka sleduje především Grausovo působení v rámci československé historické vědy, poemigrační období je zde pojednáno zběžně, spíše z hlediska přetrvávajících vztahů k české dějepisecké obci a kontaktů s ní.

Kniha přináší ve více než 1500 heslech, jako první publikace v českém jazyce, základní přehled konfuciánství v celé jeho rozmanitosti od nejstarších dob až do současnosti. Autor se zaměřuje téměř výlučně na vývoj tohoto filosoficko-náboženského systému na území Číny, pouze výjimečně upozorňuje na rozšíření konfuciánství i do jiných zemí východní Asie. V rozsáhlém historickém úvodu, zahrnujícím i předkonfuciánské období, seznamuje čtenáře s významem konfuciánství v dějinách čínského myšlení. V samotných heslech věnuje autor rozsáhlý prostor specifickým konfuciánským filosofickým termínům a jejich přesahu do jiných myšlenkových systémů. Čtenář v knize najde rozsáhlé informace nejen o klasickém konfuciánství a neokonfuciánství, ale i o moderním konfuciánství 20. a 21. století a nejvýznamnějších představitelích všech vývojových období.

Autobiografie představuje polského režiséra Krzysztofa Kieślowského (1941-1996), jednoho z tvůrců filmů tzv. vlny morálního neklidu. Vzpomíná v ní na své dětství, první filmařské úspěchy i mezinárodní slávu Tří barev a nevyhýbá se ani událostem ze svého soukromého života, což je dobrá zpráva pro obdivovatele hledající klíč k režisérově představivosti a jeho vnitřnímu světu. Kieślowského tvorba se vyznačuje zobecňujícím přesahem, v němž se dostává do popředí téma náhody či osudu jako určujících sil v životě člověka. I když v osobním názoru režisér podléhal stále větší skepsi, jeho filmy dávají lidem naději. Kniha vznikla na základě série dlouhých rozhovorů, které nahrála Danuta Stoková s Kieślowským na mikrofon. Má tak charakter velmi osobní rozmluvy dvou lidí, kteří se mají navzájem v úctě a důvěřují si. Režisérova odzbrojující upřímnost je prosta jakéhokoli předstírání. Kieślowski má bohaté životní zkušenosti a vždy se snaží zjistit, jaký smysl pro něj osobně měly. Vidíme před sebou rozhodného člověka, který rozeznává základní a nejdůležitější životní hodnoty a díky tomu zaujímá pro někoho možná příliš vyhraněná, nicméně vždy morálně čistá stanoviska. Autobiografie není pochvalným hymnem na velikost svého autora ani na výjimečnost filmu. Režisérství je pro Kieślowského způsob života, povolání, „jediná věc, kterou umí“. Čtenáře považuje za sobě rovného, ani horšího, ani lepšího, než je on sám. Díky tomu a díky Kieślowského odzbrojující otevřenosti a upřímnosti kniha čtenáře doslova pohltí a spousta vyslovených myšlenek ho neopustí ani po jejím přečtení. Bezpochyby bude mít důvod často se k ní vracet.

Základní neurologická učebnice integruje moderní poznatky o nervových buňkách a o způsobech, jakými jsou organizovány do funkčních obvodů a nervových systémů, zprostředkujících chování živočichů. Určeno pro studenty medicíny, neurology a neurofyziology, farmakology, biofyziky a další odborníky zajímající se o studium neurověd.

Populárně naučná publikace Sopky a sopečné vrchy ČR se zabývá terénními pozůstatky třetihorní vulkanické činnosti, jejichž morfologické útvary vytvářejí v mnoha regionech typický ráz české krajiny. Čtenář se dozví, že kromě notoricky známého Řípu, Bezdězu, Milešovky, Trosek nebo Komorní hůrky u nás existují desítky dalších památek na sopečnou činnost. Mají podobu neobvykle utvářených skalisek nebo lomů, hlavně však osamoceně čnících vrchů, které odedávna přitahovaly z různých důvodů lidskou pozornost. Na sopečných kopcích, připomínající krajinné majáky s vynikajícím rozhledem, se často ukrývají zbytky pravěkých hradišť, tyčí se na nich zříceniny středověkých hradů nebo osamocené věže rozhleden. Pozoruhodné jsou také z přírodovědného hlediska, neboť výhřevný skalní podklad převážně čedičových vyvřelin podmiňuje přítomnost odlišných, zpravidla teplomilných ekosystémů s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Sopečné kopce jsou proto vyhledávaným cílem turistických výšlapů i přírodovědných vycházek, které v minulosti realizovaly tak významné osobnosti jako například Johann Wolfgang Goethe, Alexander von Humboldt nebo Karel Hynek Mácha. Stěžejní částí publikace je encyklopedický přehled jednotně popsaných 160 lokalit coby pozůstatků třetihorní sopečné činnosti na našem území. Každou doprovází snímky celku i detailů, z nichž většina je i pro znalce české přírody a krajiny neotřelá a nová. Čtenář tu najde lokality známé a atraktivní, hlavně však místa, o jejichž existenci má tušení jen hrstka zasvěcenců. Zájemci o přírodu uvítají srozumitelně podané informace o horninovém složení, geologické stavbě, mineralogických, botanických i zoologických zvláštnostech, nechybí však ani historické zajímavosti a užitečné turistické informace.

Poválečné zkracování pracovní doby a nárůst objemu volného času patřilo k jevům, které mimořádně významně ovlivnily vývoj životního stylu v padesátých a šedesátých letech. Podle dobových ideologických představ měly volný čas vyplňovat primárně projevy společenské angažovanosti, sebevzdělání a tělesná aktivita, realita však vyhlížela odlišně a ve formách trávení volného času se zejména mladá generace občanů Československa především v šedesátých letech značně přibližovala svým vrstevníkům jinde v Evropě. Předkládaný rukopis sleduje společenské souvislosti postupného zvyšování objemu volného času a dopadů změn spojených s novými způsoby trávení volného času na fungování české společnosti v druhé polovině padesátých let a v šedesátých letech, včetně dobových odborných diskusí o této tematice. Vypovídá i o proměnách celé tehdejší společnosti a zejména o transformaci mentality společnosti a jejím novém vztahu ke konzumerismu. Zároveň se snaží zodpovědět některé otázky po účinnosti a dopadu snah vládnoucí moci aktivně ovlivňovat život v privátní sféře občanů, tedy především oblast volnočasových aktivit. Na základě sond věnovaných jednotlivým formám trávení volného času (např. sběratelství, kutilství, cestování, taneční zábavy, mimoškolní vzdělávání a kulturní činnost) detailně rozebírá některé typické příklady dobových volnočasových aktivit, včetně jejich často velmi komplikovaného vztahu k tehdejším ideologickým představám. Speciální pozornost pak věnuje otázce trávení volného času mládeží, včetně objevujících se patologických jevů (alkoholismus, počátky narkomanství, tzv. chuligánství).

Harmonia caelestis, to jsou dvě dějové linie: úvodní pestrá mozaika otců a tatínků a něco jako rodinná historie, jejíž hlavní postavou je rovněž otec. Péter Esterházy nijak zvlášť úzkostlivě nedbá na chronologii a o svých předcích či příbuzných se nevyjadřuje vždy nejuctivěji. Je Harmonia Caelestis nalezištěm kulturněhistorických hodnot, imaginárním muzeem nebo tablem z dějin jednoho rodu? V jejím inventáři každopádně figurují položky vysoké i nízké – zdánlivě bez ladu a skladu: vedle anekdoty báchorka, žánrový obrázek, zlomek, vidění, aforismus, novinová zpráva, legenda. Tím, že se v nich stěžejní role tatínka může ujmout kdokoli (cokoli), nás spisovatel upozorní jednak na neoddělitelnost rodové tradice od tradice vnější, na to, že konfrontace s otcovým světem vede ke konfrontaci se světem jako takovým, jednak – alespoň částečně – na mlhavost definice rodu (rodiny). Esterházy s oblibou vytváří velkou formu kladením malých forem vedle sebe a skládá z nich tak velkou rodinnou kroniku pojednávající o společenském deklasování „jednoho“ rodu Esterházyů.

Manželství je jediný vynález, který si nikdo nenechal patentovat. Je to podnik s dvěma řediteli, kteří neustále pátrají po tom, kdo z nich má být zaměstnanec. Přesto tvrdím, že je lepší pustit se do tohoto dobrodružství než zůstat starým mládencem, mužem, který bezvýsledně provádí celý život průzkum trhu. Zdá se mi poněkud nespravedlivé, že se tolik hovoří o počtu nezdařených manželství končících rozvodem a skoro vůbec se nemluví o skutečných dobrodruzích, kteří spolu žijí celý život. O takových lidech je tato kniha.

První svazek obsahuje čtyři knihy Demlových raných textů – z doby, kdy byl na jedné straně uchvácen literárním světem Otokara Březiny a výtvarným světem Františka Bílka, a na druhé straně vypjatým katolickým apokalyptismem Josefa Floriana: Slovo k Otčenáši Františka Bílka – cyklus meditací k Bílkovým grafickým listům (1904); kniha, která ukazuje Demlovy literární počátky v duchu symbolismu. Homilie – soubor kázání, pronesených při různých příležitostech v prvních letech Demlova kněžského působení; kniha téměř zapomenutá, v níž se však už zrcadlí všechna Demlova životní témata (1907). Notantur lumina – kniha básní a básní v próze, později doplněných o prozaické úvody a vydaných pak nově pod názvem První světla; kniha, kterou si Deml vysloužil na celý život titul „básník“ (1907). Do lepších dob – texty bojovné a publicistické, lámající kopí za radikální katolicismus v pojetí Florianovy Staré Říše, publikované ve staroříšských sbornících (1906–1910) a po létech pak znovu vydané společně pod názvem Do lepších dob. Svazek dále obsahuje oddíl Epilegomena, ve kterém jsou otištěny texty z téhož období, vydané časopisecky nebo dochované pouze v rukopisech. Svazek doprovází ediční poznámka, překlady všech cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík, reprodukce obálek původních vydání a Bílkových výtvarných listů, k nimž se vztahují meditace první knihy.