Akropolis

Kniha Disonance a fata morgána je závěrečnou částí dlouhodobého projektu mapujícího českou literaturu 20. století, stejně jako metodologické možnosti, jimiž v současnosti disponuje literární historie. Projekt byl zahájen v roce 2010 publikací Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923 a pokračoval pak dalšími díly: Lomy vertikál. Česká literatura v letech 1924–1934 (2014), Věk horizontál. Česká literatura v letech 1935–1947 (2017) a Chór a disonance. Česká literatura 1947–1963 (2022). Aktuální svazek se věnuje období od roku 1964 do roku 1971. Titul odkazuje k specifické charakteristice periody, která je typická kontradikcemi a paradoxy. Krátké období, v němž individualistické hlasy vítězily nad režimní „chóričností“ a otevíraly výhled do velkého světa svobody, bylo přerušeno drastickými událostmi okupace v srpnu 1968 a následnou „normalizací“. Víra v nově nabývanou svobodu se ukázala na dlouhý čas jako iluze, jako fata morgána, která vyvstane na obzoru a náhle zase zmizí. V jednotlivých kapitolách věnovaných českému i evropskému myšlení, poezii, próze, dramatu, významu překladové literatury, myšlení o literatuře, ale také roli dobového filmu či populární kultury, se autoři převážně z okruhu Centra novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity a pražského Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty UK pokoušejí záměrně metodologicky odlišným způsobem uchopit historicky různorodě založené situace. A to jak v kontextu dobových filozofických a estetických úvah a konkrétních uměleckých postupů, tak z hlediska reflexe dobové situace naplněné očekáváním, tvůrčím a myšlenkovým entuziasmem, ale také frustrací a planými iluzemi. – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Kniha představuje sérii rozhovorů s ruskými emigranty, které doplňují komentáře autorky, citace z dobového československého či později českého tisku a vybrané fotografie z archivu respondentů. Stěžejní motiv všech rozhovorů vychází z povídky Varlama Šalamova Jak to začalo. Šalamov v ní, jak vysvětluje spisovatelka, slavistka a jedna z respondentek knihy Luba Jurgenson, píše o tom, „jak se na Kolymě náhle objevili psi, náhle se objevili bachaři, náhle se muselo pracovat šestnáct hodin pro splnění normy, náhle zmizeli trockisté atd. Ve skutečnosti trockisté začali mizet ještě předtím, stejně jako hladovění nespadlo z čistého nebe. Šalamov v tomto příběhu mluví o něčem jiném. Mluví o tom, jak si najednou všimneme, že se něco stalo. Najednou začneme vidět něco, co jsme předtím neviděli. To u mnoha lidí platí i dnes, kdy náhle začala válka na Ukrajině. Jenže válka probíhala už osm let — a teprve nyní, po ‚plnohodnotné invazi‘, si jí všimli.“ Účastnice a účastníci tohoto projektu vypráví o svém životě před i po emigraci. Vzpomínky na všední události tvoří jádro knihy, které v kontextu velkých dějin sice neodpoví na otázku, jak to začalo, ale přiblíží minulost Sovětského svazu a Ruska z perspektivy jednotlivce. Hlavním kritériem pro výběr respondentů byl minimálně pětiletý pobyt v emigraci, který umožňuje zdravý odstup, v němž nepřevažují emoce. Pro ilustraci společenského dění je důležitá kulturní i společenská aktivita dotazovaných, proto se do knihy zapojili umělci, spisovatelé, divadelní kritici a komentátoři, kteří i po emigraci hráli – či stále hrají – důležitou roli v nově nalezené vlasti. Do projektu se zapojily následující osobnosti: Jefim Fištejn se přestěhoval v roce 1969. Působí především jako publicista, esejista a scenárista. Nejvíce je znám pro své dlouholeté redakční působení v Rádiu Svobodná Evropa. Dva roky zastával post šéfredaktora Lidových novin. Luba Jurgenson se přestěhovala v roce 1976. Současně působí jako profesorka na katedře slavistiky na Sorbonně, kde řídí výzkumné centrum Eur’ORBEM: Cultures and Societies of Eastern, Balkan and Central Europe. Zabývá se především literaturou svědectví, která se váže k nacistickým koncentračním táborům a sovětským gulagům, či reprezentací a pamětí masového násilí ve východní a střední Evropě v průběhu 20. století. Za román Au lieu du péril (Místo nebezpečí, 2014) získala v roce 2015 literární cenu Prix Valéry-Larbaud. Kirill Kobrin se přestěhoval v roce 2000. Působí jako spisovatel, historik, novinář a redaktor. Pracoval jako pedagog na státním pedagogickém institutu v Gorkém. Od roku 2000 je zaměstnancem Rádia Svobodná Evropa, spolupráci však navázal ještě v roce 1994. Je zakladatel samizdatového časopisu Pro-rok a novin Nižegorodské rock’n’rollové vědomosti. Pravidelně přispívá do rižského časopisu Rigas Laiks. Je autorem a spoluautorem třinácti prozaických a esejistických knih. Sergej Kuzněcov se přestěhoval v roce 2013. Působí jako spisovatel, novinář, podnikatel. V devadesátých letech se podílel na formování nové ruské žurnalistiky, kde se soustředil na témata spojená s filmem a literaturou. Jeho knihy byly mnohokrát přeloženy do cizích jazyků. Vlastní agenturu SKCG, která se zaměřuje na organizaci a podporu různých vzdělávacích a kulturních projektů. Václav Magid se přestěhoval v roce 1990. Působí jako výtvarník, teoretik umění, kurátor a pedagog. Vystudoval filozofii a estetiku na Univerzitě Karlově. Věnuje se výzkumu na AVU a působí na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Ve své tvorbě propojuje tradiční malířské techniky s konceptuálním přístupem a reflektuje vztah mezi uměním a společenskou realitou. Alexandr Morozov se přestěhoval v roce 2011. Působí jako novinář a politolog. Pracoval jako šéfredaktor časopisu Russian Journal a ředitel Centra pro výzkum médií UNIK, podílel se na založení Akademického centra Borise Němcova pro výzkum Ruska (ACBN) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Viktor (Vitalij) Pivovarov se přestěhoval v roce 1982. Patří k předním umě

Knižní rozhovor s významným českým divadelním a rozhlasovým dramaturgem, dramatikem a pedagogem Janem Vedralem (* 1955) nabízí unikátní možnost sledovat na osudu jednoho tvůrce vývoj české divadelní a rozhlasové tvorby posledního půlstoletí. Kniha přitom nepředstavuje tradiční životopis jedné osobnosti, spojené nejvíce s pražským Divadlem na Vinohradech, jako spíše poutavý a zaujatý průhled do tvůrčího zákulisí, v němž se na pozadí autorova života dovídáme leccos dosud neznámého o pozadí klíčových událostí novodobé české divadelní a rozhlasové kultury. Jako člověk stojící uvnitř kulturního dění Vedral odkrývá mechanismy normalizační cenzury, postupné tání v letech osmdesátých, následně v rozsáhlé kapitole dosud málo historiograficky zpracované období transformace české kultury v letech devadesátých, včetně osobního zapojení do zásadních kulturně diplomatických snah o stabilizaci české kulturní sféry v podmínkách tržního hospodářství, až po poslední angažmá v novém tisíciletí. Důležitou součástí knihy je pak také Vedralovo angažmá pedagogické, i tuto profesi přitom sledujeme ve vývojových fázích, s ohledem na komplementárnost všech tvůrčích oblastí, v nichž se autor po celý život pohyboval. Rozhovor s profesorem Vedralem vedl a knihu připravil rozhlasový a divadelní historik Tomáš Bojda. Kniha je doplněna rozsáhlým jmenným rejstříkem a vychází k sedmdesátým narozeninám Jana Vedrala.

Rodina Barnesových má potíže. Dickieho kdysi výnosný obchod s auty krachuje, a zatímco jeho žena horečně rozprodává své šperky na eBay, on se věnuje stavbě bunkru v lese. Dcera Cass se mezitím potýká snad se všemi démony dospívání a její mladší bratr se propadá do černé díry internetu… Kde se to celé zvrtlo? Jak se vyrovnat s těžkostmi, jejichž příčiny leží hluboko v minulosti? Jak dlouho ještě potrvá, než si Barnesovi dokážou přiznat pravdu? A pokud byl příběh už napsán, je ještě vůbec šance na šťastný konec? Včelí bodnutí je románové opus magnum současného irského spisovatele Paula Murrayho. Humorným a sarkastickým tónem autor zkoumá témata, jako je krize identity či ztráta iluzí, zároveň ale dokáže bravurně vystihnout křehkost a subtilnost rodinných vztahů, lásky, ztráty a hledání naděje v temných časech. Vyprávění zprvu plynoucí tempem ukapávajícího medu nás díky střídání vypravěčských hlasů a pohledů neúprosně vede ke strhujícímu finále. Bodnutí včely je nejen bolestivé, ale také sebezničující.

Knižní rozhovor s významným českým divadelním a rozhlasovým dramaturgem, dramatikem a pedagogem Janem Vedralem (* 1955) nabízí unikátní možnost sledovat na osudu jednoho tvůrce vývoj české divadelní a rozhlasové tvorby posledního půlstoletí. Kniha přitom nepředstavuje tradiční životopis jedné osobnosti, spojené nejvíce s pražským Divadlem na Vinohradech, jako spíše poutavý a zaujatý průhled do tvůrčího zákulisí, v němž se na pozadí autorova života dovídáme leccos dosud neznámého o pozadí klíčových událostí novodobé české divadelní a rozhlasové kultury. Jako člověk stojící uvnitř kulturního dění Vedral odkrývá mechanismy normalizační cenzury, postupné tání v letech osmdesátých, následně v rozsáhlé kapitole dosud málo historiograficky zpracované období transformace české kultury v letech devadesátých, včetně osobního zapojení do zásadních kulturně diplomatických snah o stabilizaci české kulturní sféry v podmínkách tržního hospodářství, až po poslední angažmá v novém tisíciletí. Důležitou součástí knihy je pak také Vedralovo angažmá pedagogické, i tuto profesi přitom sledujeme ve vývojových fázích, s ohledem na komplementárnost všech tvůrčích oblastí, v nichž se autor po celý život pohyboval. Rozhovor s profesorem Vedralem vedl a knihu připravil rozhlasový a divadelní historik Tomáš Bojda. Kniha je doplněna rozsáhlým jmenným rejstříkem a vychází k sedmdesátým narozeninám Jana Vedrala. – Vydání knihy ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

V knize Naučit se znovu mluvit autor shrnuje výsledky svého dlouholetého zájmu o problematiku ohrožených jazyků a kultur severoamerických Indiánů. Nejprve nabízí vhled do lingvistické rozmanitosti světa nejstarších Američanů a představuje sociální, náboženské, ekonomické i jiné faktory podílející se na ústupu indiánských jazyků. Následně se zaměřuje na snahy usilující o obrodu jazykové a kulturní vitality a důvody, které toto úsilí ospravedlňují. Na závěr se věnuje roli jazyka a řeči v americké indiánské literatuře, přičemž vše podává populárně-naučnou formou, přístupnou široké čtenářské obci.

Kniha představuje sérii rozhovorů s ruskými emigranty, které doplňují komentáře autorky, citace z dobového československého či později českého tisku a vybrané fotografie z archivu respondentů. Stěžejní motiv všech rozhovorů vychází z povídky Varlama Šalamova Jak to začalo. Šalamov v ní, jak vysvětluje spisovatelka, slavistka a jedna z respondentek knihy Luba Jurgenson, píše o tom, „jak se na Kolymě náhle objevili psi, náhle se objevili bachaři, náhle se muselo pracovat šestnáct hodin pro splnění normy, náhle zmizeli trockisté atd. Ve skutečnosti trockisté začali mizet ještě předtím, stejně jako hladovění nespadlo z čistého nebe. Šalamov v tomto příběhu mluví o něčem jiném. Mluví o tom, jak si najednou všimneme, že se něco stalo. Najednou začneme vidět něco, co jsme předtím neviděli. To u mnoha lidí platí i dnes, kdy náhle začala válka na Ukrajině. Jenže válka probíhala už osm let — a teprve nyní, po ‚plnohodnotné invazi‘, si jí všimli.“ Účastnice a účastníci tohoto projektu vypráví o svém životě před i po emigraci. Vzpomínky na všední události tvoří jádro knihy, které v kontextu velkých dějin sice neodpoví na otázku, jak to začalo, ale přiblíží minulost Sovětského svazu a Ruska z perspektivy jednotlivce. Hlavním kritériem pro výběr respondentů byl minimálně pětiletý pobyt v emigraci, který umožňuje zdravý odstup, v němž nepřevažují emoce. Pro ilustraci společenského dění je důležitá kulturní i společenská aktivita dotazovaných, proto se do knihy zapojili umělci, spisovatelé, divadelní kritici a komentátoři, kteří i po emigraci hráli – či stále hrají – důležitou roli v nově nalezené vlasti.

Rodina Barnesových má potíže. Dickieho kdysi výnosný obchod s auty krachuje, a zatímco jeho žena horečně rozprodává své šperky na eBay, on se věnuje stavbě bunkru v lese. Dcera Cass se mezitím potýká snad se všemi démony dospívání a její mladší bratr se propadá do černé díry internetu… Kde se to celé zvrtlo? Jak se vyrovnat s těžkostmi, jejichž příčiny leží hluboko v minulosti? Jak dlouho ještě potrvá, než si Barnesovi dokážou přiznat pravdu? A pokud byl příběh už napsán, je ještě vůbec šance na šťastný konec? Včelí bodnutí je románové opus magnum současného irského spisovatele Paula Murrayho. Humorným a sarkastickým tónem autor zkoumá témata, jako je krize identity či ztráta iluzí, zároveň ale dokáže bravurně vystihnout křehkost a subtilnost rodinných vztahů, lásky, ztráty a hledání naděje v temných časech. Vyprávění zprvu plynoucí tempem ukapávajícího medu nás díky střídání vypravěčských hlasů a pohledů neúprosně vede ke strhujícímu finále. Bodnutí včely je nejen bolestivé, ale také sebezničující.

Žraloci – nejobávanější a zároveň nejméně pochopení živočichové oceánů! Umí žraloci létat? Jak velký byl největší žralok všech dob? Proč mají žraloci kladivouni tak zvláštní hlavu? Co mají krávy společného se žraloky – a co je to megalodon? A věděli jste, že lidstvo doposud prozkoumalo jen pět procent oceánu? Docela málo, viďte? Michael Stavarič a Michéle Ganserová si pro vás připravili v pořadí již třetí a nejostřejší objevitelskou výpravu. Jako vždy se v knížce dozvíte také mnoho dalších informací – tentokrát např. o houbách, umělé inteligenci a nejpodivnějších létajících zvířatech na světě. Knihu doplňují nejrůznější informace pro chytré hlavičky, vtipy, básničky a interaktivní úkoly. Ponořte se do hlubin oceánu a vstupte do neuvěřitelné říše vědy! Kniha je třetím svazkem tzv. „fantastické řady“, která zábavnou formou vypráví o vybraných živočiších mořských hlubin a volně navazuje na první díl Fantastické chobotnice (2024) a druhý díl Fantastické medúzy (2025).

Kniha „Pojďte, dobří i hříšníci“ s podtitulem „Procházka chrudimskými kostely“ je určena obyvatelům města Chrudim, turistům, ale také milovníkům historie a památek, učitelům, studentům a dalším zájemcům. Je věnována sakrálním stavbám v Chrudimi a jejich památkám. Publikace, obsahující více než tisíc fotografií, má dvě části. V jednotlivých kapitolách první části jsou popisovány všechny chrudimské kostely a kaple pocházející z různých období, počínaje gotikou. Arciděkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie byl založen ve 14. století, stejně tak kostel sv. Kateřiny a dnes už neexistující kostel sv. Jana Křtitele. Beze stop zmizel starý dominikánský kostel Panny Marie, který byl zbořen již v roce 1421. Z gotiky pocházejí i první zmínky o kostele Povýšení svatého Kříže. Roku 1521 byl dostavěn hřbitovní kostel sv. Michaela, v roce 1665 byl vysvěcen kapucínský kostel sv. Josefa, dnešní Muzeum barokních soch. Z roku 1890 je evangelický kostel, Husův sbor byl postaven v roce 1935. Během 17. až 20. století vzniklo ve městě několik kaplí, většina z nich již zanikla. Každá kapitola knihy začíná stručnou historií objektu a pokračuje po­ pisem jeho jednotlivých památek. Celkem je v knize uvedeno více než sedm set památek – obrazů, soch, oltářů, liturgických předmětů, ná­ hrobníků, architektonických prvků a podobně. V druhé části knihy je obsáhlý slovník postav a pojmů zmiňovaných v části první. Obsahuje přes dvě stě třicet hlavních hesel a téměř pět set podhesel. Publikaci doplňuje seznam více než dvou set archivních a dalších použitých pramenů.

V létě 1949, rok po vyhlášení nezávislosti státu Izrael a vyhnání více než 700 tisíc Palestinců z jejich původních domovů, vyvraždí izraelští vojáci v Negevské poušti beduínský tábor. Při akci zajmou mladou beduínku, kterou znásilní, zabijí a pohřbí v písku. O několik desítek let později si Palestinka z Rámalláhu o této události přečte v novinách a impulzivně se rozhodne zjistit více. Její fascinace se postupně stává posedlostí, a to nejen kvůli povaze zločinu, ale i proto, že byl spáchán na den přesně čtvrt století před jejím narozením. Jde o podružný detail, který však spojuje její vlastní život s životem zavražděné dívky. Adania Shibli splétá příběhy obou žen do působivé meditace o válce, násilí a otázce, kde má ve vyprávění příběhů místo spravedlnost.

Může osamocený indián z divokých Černých hor přežít ve Francii konce devatenáctého století? Poslední román indiánského autora Jamese Welche Útočící jelen (2000) zachycuje osudy mladého indiána z kmene Lakotů, který se slavným představením z amerického Západu, Buffalo Billovou Wild West Show, zavítá do francouzské Marseille. Když se však během vystoupení těžce zraní a show pokračuje v cestě bez něj, započne se nová etapa jeho života a jemu nezbývá než se naučit žít v zemi, jejímuž jazyku nerozumí a jejíž kultura je mu zcela cizí. A její neznalost má mít tragické následky… Útočící jelen je dramatickým vyprávěním o střetu dvou odlišných kultur, zároveň je však mnohem univerzálnějším příběhem o prosté lidské touze po štěstí.

Může osamocený indián z divokých Černých hor přežít ve Francii konce devatenáctého století? Poslední román indiánského autora Jamese Welche Útočící jelen (2000) zachycuje osudy mladého indiána z kmene Lakotů, který se slavným představením z amerického Západu, Buffalo Billovou Wild West Show, zavítá do francouzské Marseille. Když se však během vystoupení těžce zraní a show pokračuje v cestě bez něj, započne se nová etapa jeho života a jemu nezbývá než se naučit žít v zemi, jejímuž jazyku nerozumí a jejíž kultura je mu zcela cizí. A její neznalost má mít tragické následky… Útočící jelen je dramatickým vyprávěním o střetu dvou odlišných kultur, zároveň je však mnohem univerzálnějším příběhem o prosté lidské touze po štěstí. – Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR.

Reálie patří k tématům, která se (nejen) v souvislosti s výukou jazyků diskutují dlouhodobě. Také z hlediska češtiny jako cílového jazyka se naskýtá mnoho otázek: Jak tento pojem optimálně uchopit pro výuku? Jak reálie strukturovat? Lze se zde opřít o popisy sociokulturních kompetencí ze Společného evropského referenčního rámce pro výuku jazyků? Má smysl hovořit o kánonu témat spojených s Českou republikou a její kulturou v minulosti a přítomnosti, která by měl žák směřující k ovládnutí češtiny znát? A pokud ano, co by do takového kánonu mělo patřit? Jakou roli hrají reálie při zkoušení a testování? Jak s reáliemi – v nejširším slova smyslu – naložit při koncipování učebních materiálů? Od jaké úrovně osvojení jazyka je možné, potřebné, ba nutné s reáliemi (a s kterými) ve výuce pracovat? Jaké jsou vhodné výukové cíle, úlohy a cvičení, provázející práci s reáliemi? V knize Reálie a čeština jako cílový jazyk se těmto otázkám věnuje dvanáct autorů, kteří se reáliemi i proměnami jejich reflexe zabývají v různých kontextech (výuka, učebnice, testování, jazykověda i kulturní věda), s ohledem na různé cílové skupiny (čeština jako jazyk cizí, druhý i zděděný) i v různých zemích (Česko, Německo, Rakousko, Slovinsko, USA). Publikace tak nabízí podněty nejen k další odborné diskusi, ale – při zohlednění konkrétního výukového kontextu včetně příslušné cílové skupiny – i k praktické výuce a tvorbě učebních materiálů pro češtinu jako cílový jazyk obecně.

Kritická hybridní edice zpřístupňuje texty novočeské literatury, ve svém edičním řešení spojuje knižní vydání a vědeckou digitální edici (ta byla u prvních třech svazků zveřejňována na DVD, v současnosti jsou digitální edice postupně zpřístupňovány na internetu). Pátý svazek KHE přináší nové kritické vydání básnické sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), která poprvé vyšla v roce 1853. Přestože Erbenova sbírka byla v češtině zveřejněna posud více než dvěstěkrát, původní tvar stanovený básníkem ve druhém (1861) a třetím vydání (1871) respektovalo pouze osm dalších vydání sbírky a v této plně autentické podobě byla sbírka naposledy editována v roce 1948. Přítomné knižní vydání se vrací k uspořádání knihy, jak ji naposledy připravil autor, po několika dekádách prezentuje nově ustavený text, který byl připraven na základě důkladného průzkumu textových pramenů. Vychází ze srovnání všech relevantních rukopisných a tištěných časopiseckých a knižních verzí. Následně byl kriticky ověřený text pravopisně aktualizován s novým nárokem na systematičnost a současně se snahou zachovat veškeré zvukové či významové kvality původního Erbenova textu. Součástí knihy je komentář shrnující ediční historii Kytice. Knižní vydání navazuje na digitální edici KHE. Tato aplikace vedle kriticky připraveného textu nabízí: faksimile rukopisných i tištěných dokumentů, jejich textové přepisy v diplomatickém znění, transliterace rukopisů a soupis všech českých knižních vydání Kytice. Projekt Kritická hybridní edice je realizován Ústavem pro českou literaturu AV ČR, ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví v Praze.

Kritická hybridní edice zpřístupňuje texty novočeské literatury, ve svém edičním řešení spojuje knižní vydání a vědeckou digitální edici (ta byla u prvních třech svazků zveřejňována na DVD, v současnosti jsou digitální edice postupně zpřístupňovány na internetu). Pátý svazek KHE přináší nové kritické vydání básnické sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), která poprvé vyšla v roce 1853. Přestože Erbenova sbírka byla v češtině zveřejněna posud více než dvěstěkrát, původní tvar stanovený básníkem ve druhém (1861) a třetím vydání (1871) respektovalo pouze osm dalších vydání sbírky a v této plně autentické podobě byla sbírka naposledy editována v roce 1948. Přítomné knižní vydání se vrací k uspořádání knihy, jak ji naposledy připravil autor, po několika dekádách prezentuje nově ustavený text, který byl připraven na základě důkladného průzkumu textových pramenů. Vychází ze srovnání všech relevantních rukopisných a tištěných časopiseckých a knižních verzí. Následně byl kriticky ověřený text pravopisně aktualizován s novým nárokem na systematičnost a současně se snahou zachovat veškeré zvukové či významové kvality původního Erbenova textu. Součástí knihy je komentář shrnující ediční historii Kytice. Knižní vydání navazuje na digitální edici KHE. Tato aplikace vedle kriticky připraveného textu nabízí: faksimile rukopisných i tištěných dokumentů, jejich textové přepisy v diplomatickém znění, transliterace rukopisů a soupis všech českých knižních vydání Kytice.Projekt Kritická hybridní edice je realizován Ústavem pro českou literaturu AV ČR, ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví v Praze.