Akropolis

V knize Naučit se znovu mluvit autor shrnuje výsledky svého dlouholetého zájmu o problematiku ohrožených jazyků a kultur severoamerických Indiánů. Nejprve nabízí vhled do lingvistické rozmanitosti světa nejstarších Američanů a představuje sociální, náboženské, ekonomické i jiné faktory podílející se na ústupu indiánských jazyků. Následně se zaměřuje na snahy usilující o obrodu jazykové a kulturní vitality a důvody, které toto úsilí ospravedlňují. Na závěr se věnuje roli jazyka a řeči v americké indiánské literatuře, přičemž vše podává populárně-naučnou formou, přístupnou široké čtenářské obci.

Kniha o nevídané rozloze oceánu a zázracích vědy. Co dělají medúzy ve vesmíru? Mají medúzy superschopnosti? A co mají společného s nesmrtelností? Čekají na vás neobjevené prostory, nekonečné znalosti, vždyť doposud lidstvo prozkoumalo jen pět procent oceánů! Michael Stavarič a Michéle Ganserová vás vezmou na objevitelskou výpravu, tentokrát po stopách jednoho z nejstarších a nejnebezpečnějších tvorů oceánů. Jako vždy se také dozvíte mnoho zajímavého – např. o gravitaci, mikroplastech a nejjedovatějších zvířatech na světě. Knihu doplňují nejrůznější informace pro chytré hlavičky, vtipy, básničky a interaktivní úkoly. Natáhněte chapadla a vstupte do nekonečné říše vědy! Kniha je druhým svazkem tzv. „fantastické řady“, která zábavnou formou vypráví o vybraných živočiších mořských hlubin.

Spisovatelka M. žijící v evropském exilu se vydává do sousední země na literární festival. Rychlík, který ji tam má dovézt, je však kvůli stávce zrušen, a tak nasedne do loudavého osobního vlaku s tím, že přes hranici ji do cíle odveze objednaný taxík. Ten však před nádražím nestojí a dál už se hlavní hrdinka v neznámém přímořském městě jen ztrácí a uniká, a to i z vlastního života. Pomáhají jí v tom nevšední rekvizity: krásný blondýn, kočující cirkus, černý sarkofág, motorová pila či tarotové karty. Příběh se odehrává v létě roku 2023: válka Ruska proti Ukrajině je v plném proudu. Novela Trik básnířky a prozaičky Mariji Stěpanovové je jednou z prvních literárních výpovědí o nové, páté vlně ruské emigrace. O té její části, která cítí zodpovědnost za zlo páchané režimem své domoviny a která jako by se nacházela ve stavu nekončícího pádu. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Karol Sidon, významný český prozaik, dramatik, se ve své publicistické tvorbě šedesátých let zaměřuje na komplexní a překvapivě aktuální témata. Jeho články, publikované v periodikách jako Literární noviny, Sešity či Tvář, jsou charakterizovány kultivovaným stylem a originálními názory. Sidon se nebojí zkoumat bolavá místa československé společnosti, jako jsou romské osady na Slovensku či následky povodní. Vtipně líčí fanouškovství a jeho absurdity (texty o Karlu Gottovi nabraly povahu aféry svého druhu), přičemž se dotýká i těžkých témat, jako je návštěva Osvětimi, kde konfrontuje minulost s přítomností. Mnohé jeho texty reagují na okupaci Československa v roce 1968 a tragédii Jana Palacha, přičemž vyzývají k morální odpovědnosti a osobní statečnosti. Součástí jeho díla jsou také důvěrné rozhovory s významnými literárními osobnostmi, které přinášejí cenné pohledy na dobu. Na závěr Sidon reflektuje víru v Boha, zkoumá otázky spravedlnosti i lidské odpovědnosti a zaměřuje se přitom na židovskou tradici. Celý soubor textů je uspořádán chronologicky, a nabízí tak unikátní pohled na dobu plnou výzev a změn. Sidonova práce je nejen literárním odkazem, ale i důležitým svědectvím o české kultuře a historii. Ve stručném úvodním slově doplnil texty dobovým kontextem i osobní vzpomínkou filozof Zdeněk Pinc, Sidonův redakční kolega z Literárních novin. – Vychází za podpory Nadace Židovské obce v Praze a Ministerstva kultury ČR.

Poprvé vyšla publikace Rok na vsi výtvarnice a spisovatelky Kamily Skopové v roce 2011. Od té doby se vedle nového vydání v roce 2025 tento malý pozdrav bratřím Mrštíkům dočkal i volného pokračování v podobě druhého dílu. I v této Kronice všedního dne Jakuba a Dorotky autorka navazuje na své předešlé publikace s národopisnou tematikou a prokazuje své umění její nenásilné popularizace. I nyní stylizuje knihu do podoby starobylých kalendářů, které bývaly oblíbenou četbou ve venkovských domácnostech. Vyprávění dvou mladých lidí přibližuje přístupnou a čtivou formou všední i sváteční život na vesnici ve druhé polovině 19. století. Ve výpovědi běžných i neobvyklých událostí jednoho roku se tu střídají mládenec Jakub a jeho manželka a novopečená maminka Dorotka. Možná ale důležitější než všechny události běžného roku je podoba knížky, jež navazuje na starobylé kalendáře přinášející čtenářům kromě praktických údajů také vyprávění, pranostiky, říkadla a písničky, zajímavé recepty a nezaměnitelné obrázky.

Karol Sidon, významný český prozaik, dramatik, se ve své publicistické tvorbě šedesátých let zaměřuje na komplexní a překvapivě aktuální témata. Jeho články, publikované v periodikách jako Literární noviny, Sešity či Tvář, jsou charakterizovány kultivovaným stylem a originálními názory. Sidon se nebojí zkoumat bolavá místa československé společnosti, jako jsou romské osady na Slovensku či následky povodní. Vtipně líčí fanouškovství a jeho absurdity (texty o Karlu Gottovi nabraly povahu aféry svého druhu), přičemž se dotýká i těžkých témat, jako je návštěva Osvětimi, kde konfrontuje minulost s přítomností. Mnohé jeho texty reagují na okupaci Československa v roce 1968 a tragédii Jana Palacha, přičemž vyzývají k morální odpovědnosti a osobní statečnosti. Součástí jeho díla jsou také důvěrné rozhovory s významnými literárními osobnostmi, které přinášejí cenné pohledy na dobu. Na závěr Sidon reflektuje víru v Boha, zkoumá otázky spravedlnosti i lidské odpovědnosti a zaměřuje se přitom na židovskou tradici. Celý soubor textů je uspořádán chronologicky, a nabízí tak unikátní pohled na dobu plnou výzev a změn. Sidonova práce je nejen literárním odkazem, ale i důležitým svědectvím o české kultuře a historii. Ve stručném úvodním slově doplnil texty dobovým kontextem i osobní vzpomínkou filozof Zdeněk Pinc, Sidonův redakční kolega z Literárních novin.

Spisovatelka M. žijící v evropském exilu se vydává do sousední země na literární festival. Rychlík, který ji tam má dovézt, je však kvůli stávce zrušen, a tak nasedne do loudavého osobního vlaku s tím, že přes hranici ji do cíle odveze objednaný taxík. Ten však před nádražím nestojí a dál už se hlavní hrdinka v neznámém přímořském městě jen ztrácí a uniká, a to i z vlastního života. Pomáhají jí v tom nevšední rekvizity: krásný blondýn, kočující cirkus, černý sarkofág, motorová pila či tarotové karty. Příběh se odehrává v létě roku 2023: válka Ruska proti Ukrajině je v plném proudu. Novela Trik básnířky a prozaičky Mariji Stěpanovové je jednou z prvních literárních výpovědí o nové, páté vlně ruské emigrace. O té její části, která cítí zodpovědnost za zlo páchané režimem své domoviny a která jako by se nacházela ve stavu nekončícího pádu.

V odborné literatuře se občas uvádí, že se v rozhlase za protektorátu vysílaly většinou inscenace německých her. Skutečnost je ovšem opačná. Za okupace se v rozhlase vytvořila patrně dodnes největší „laboratoř“ na takzvanou slovesnou tvorbu, v jejímž rámci vzniklo mnoho původních českých her s příznačnou tematikou, které byly záhy také nastudovány. Odhadovaný počet původních her je nejméně tři sta, přičemž tvůrci v mnoha inscenacích využívali i novátorské rozhlasové postupy. Protektorátní rozhlasová dramaturgie tedy nejen podněcovala autorskou tvorbu, jíž se snažila především podporovat národní sebevědomí, ale také usilovala o rozvoj dramatického rozhlasového diskurzu. Podobnou autonomizační situaci – ovšem na materiálu nedramatické literatury – popisuje například Pierre Bourdieu. Monografie Lenky Jungmannové je věnována právě autonomizačnímu procesu původní české protektorátní rozhlasové hry. První část práce tvoří teoretická studie, která se věnuje fenoménům rozhlasové hry a inscenace. Druhou, historiografickou část vyplňují analýzy dochovaných původních dramat, které jsou nahlíženy v širším literárněvědném kontextu a strukturovány podle žánrových specifik. Poslední část knihy se soustředí na proces formování a existence rozhlasové hry v daném médiu, a to v rámci dobových kulturních a společenských podmínek. – Vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Díla a kontexty české populární literatury 1918-1939 Meziválečná populární literatura nepřestává ani po skoro sto letech inspirovat a provokovat: někdy přitahuje zdánlivou naivitou, jindy zase strhne napínavým dějem. Současně ale naše poznání této rozlehlé a nepřehledné krajiny zůstává jen velmi neúplné. Kniha Čtivo. Díla a kontexty české populární literatury 1918–1939 nabízí prvního ucelenějšího průvodce po jejích vrcholech i pádech, druzích i oblastech. Kromě osmi výkladových kapitol, přehledově se zaměřujících na vybrané charakteristiky (žánry, témata, publikační platformy) a způsoby čtení (gender, ideologie, transfer) populární literatury, přináší přehledné kalendárium a zejména dvacet interpretačních studií konkrétních textů, ze kterých vysvítá pestrost a originalita dobového čtiva. Jako každý správný průvodce, ani naše kniha nechce a nemůže své téma vyčerpat, nabízí ale mnoho tipů, kudy a kam se při poznávání tohoto „zlatého věku“ české populární literatury vypravit.

O česky a německy psané literatuře z českých zemí se dosud vyprávělo v oddělených příbězích, které měly zdůvodnit svébytnost národních literatur. Tato kniha naopak poprvé nahlíží vývoj literatury v českých zemích jako celek. Sleduje napříč česky i německy psanou literaturou způsoby, jimiž literární díla znázorňovala a utvářela vnímání, jednání a cítění člověka dlouhého 19. století, tedy různé formy jeho subjektivity. Vypráví při tom o vzestupu, nacionalizaci a krizi sebeobrazu člověka spojeného od osvícenství s vírou ve schopnost kultivovat a harmonizovat své nitro. Vedle slavných osobností, jako jsou Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Adalbert Stifter, Marie von Ebner-Eschenbach či Franz Kafka, se zde potkávají i stovky dnes méně známých a zapomenutých autorů a autorek, kteří inovovali literární výrazové prostředky a společně utvářeli moderní obraz člověka. – Vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Chápání umělecké tvorby jako autonomní činnosti s vlastními pravidly a také kritérii hodnocení úspěchu se dnes zdá být takřka přirozené, jeho nesamozřejmost si uvědomujeme snad nejčastěji při soudních procesech vedených proti autorům děl s kontroverzním obsahem. Bývaly ovšem doby, kdy ani svět umění nebyl v pohledu na autonomii své produkce jednotný – primát estetična při hodnocení se musel prosadit ve spletitých diskusích nad konkrétními díly. Těžiště těchto negociací autoři knihy hledají v období počátků parlamentarismu na našem území, kdy rostoucí sebevědomí umělecké sféry vyjadřovala nejen samotná produkce, ale například i budování reprezentativních veřejných prostorů (pražské Národní divadlo, Rudolfinum). Mezioborový výzkum, inspirovaný sociologickým a literárněhistorickým studiem autonomizace umění francouzského (P. Bourdieu, M. Einfalt), je zaměřen na kritický ohlas literární, výtvarné a hudební produkce, která v letech 1859 až 1892 vzbuzovala otázky související se závazky tvůrců ke společnosti. Současně sleduje proměny samotné kritiky, která rostoucí míru autonomie reflektovala a ujasňovala si při tom vlastní vztahy k publiku a tvůrcům. Kolektivní monografie představuje výsledky zkoumání dobových periodik a dalších pramenů včetně archivních, které umožňují zachytit soudobou kritickou praxi v celé její šíři. Výklad je doplněn obrazovou přílohou prezentující kromě diskutovaných výtvarných děl také dobově typické formy propagace umělecké produkce.

V odborné literatuře se občas uvádí, že se v rozhlase za protektorátu vysílaly většinou inscenace německých her. Skutečnost je ovšem opačná. Za okupace se v rozhlase vytvořila patrně dodnes největší „laboratoř“ na takzvanou slovesnou tvorbu, v jejímž rámci vzniklo mnoho původních českých her s příznačnou tematikou, které byly záhy také nastudovány. Odhadovaný počet původních her je nejméně tři sta, přičemž tvůrci v mnoha inscenacích využívali i novátorské rozhlasové postupy. Protektorátní rozhlasová dramaturgie tedy nejen podněcovala autorskou tvorbu, jíž se snažila především podporovat národní sebevědomí, ale také usilovala o rozvoj dramatického rozhlasového diskurzu. Podobnou autonomizační situaci – ovšem na materiálu nedramatické literatury – popisuje například Pierre Bourdieu. Monografie Lenky Jungmannové je věnována právě autonomizačnímu procesu původní české protektorátní rozhlasové hry. První část práce tvoří teoretická studie, která se věnuje fenoménům rozhlasové hry a inscenace. Druhou, historiografickou část vyplňují analýzy dochovaných původních dramat, které jsou nahlíženy v širším literárněvědném kontextu a strukturovány podle žánrových specifik. Poslední část knihy se soustředí na proces formování a existence rozhlasové hry v daném médiu, a to v rámci dobových kulturních a společenských podmínek.

O česky a německy psané literatuře z českých zemí se dosud vyprávělo v oddělených příbězích, které měly zdůvodnit svébytnost národních literatur. Tato kniha naopak poprvé nahlíží vývoj literatury v českých zemích jako celek. Sleduje napříč česky i německy psanou literaturou způsoby, jimiž literární díla znázorňovala a utvářela vnímání, jednání a cítění člověka dlouhého 19. století, tedy různé formy jeho subjektivity. Vypráví při tom o vzestupu, nacionalizaci a krizi sebeobrazu člověka spojeného od osvícenství s vírou ve schopnost kultivovat a harmonizovat své nitro. Vedle slavných osobností, jako jsou Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Adalbert Stifter, Marie von Ebner-Eschenbach či Franz Kafka, se zde potkávají i stovky dnes méně známých a zapomenutých autorů a autorek, kteří inovovali literární výrazové prostředky a společně utvářeli moderní obraz člověka.

Chápání umělecké tvorby jako autonomní činnosti s vlastními pravidly a také kritérii hodnocení úspěchu se dnes zdá být takřka přirozené, jeho nesamozřejmost si uvědomujeme snad nejčastěji při soudních procesech vedených proti autorům děl s kontroverzním obsahem. Bývaly ovšem doby, kdy ani svět umění nebyl v pohledu na autonomii své produkce jednotný – primát estetična při hodnocení se musel prosadit ve spletitých diskusích nad konkrétními díly. Těžiště těchto negociací autoři knihy hledají v období počátků parlamentarismu na našem území, kdy rostoucí sebevědomí umělecké sféry vyjadřovala nejen samotná produkce, ale například i budování reprezentativních veřejných prostorů (pražské Národní divadlo, Rudolfinum). Mezioborový výzkum, inspirovaný sociologickým a literárněhistorickým studiem autonomizace umění francouzského (P. Bourdieu, M. Einfalt), je zaměřen na kritický ohlas literární, výtvarné a hudební produkce, která v letech 1859 až 1892 vzbuzovala otázky související se závazky tvůrců ke společnosti. Současně sleduje proměny samotné kritiky, která rostoucí míru autonomie reflektovala a ujasňovala si při tom vlastní vztahy k publiku a tvůrcům. Kolektivní monografie představuje výsledky zkoumání dobových periodik a dalších pramenů včetně archivních, které umožňují zachytit soudobou kritickou praxi v celé její šíři. Výklad je doplněn obrazovou přílohou prezentující kromě diskutovaných výtvarných děl také dobově typické formy propagace umělecké produkce.

Queer historie holokaustu, tedy otázka stejnopohlavní touhy obětí holokaustu, zůstávala donedávna bílým místem historického bádání. Důvodem je obecně rozšířená homofobie obětí i pozůstalých, která vedla k tomu, že hlasy těchto lidí byly z archivů z velké části vymazávány. Kniha Anny Hájkové nabízí první pokus o zachycení historie těchto umlčených hlasů. Ve třech kapitolách: úvodu do queer touhy v době holokaustu, dramatickém příběhu pražské odbojářky Ireny Millerové a pěti osudech queer židovských teenagerů včetně Anne Frankové nabízí kniha Lidé bez historie jsou prach fundovaný vhled do dlouho utajované historie, která mění naše porozumění dějinám holokaustu. Český překlad doplňuje původní předmluva dokumentaristy a historika Martina Šmoka. Vychází za podpory Goethe Institutu. Anna Hájková (1978) je lektorkou moderních evropských kontinentálních dějin na University of Warwick ve Velké Británii, kde vede Centrum globálních židovských studií. Je historičkou židovského holokaustu a autorkou knihy Poslední ghetto. Všední život v Terezíně.

Queer historie holokaustu, tedy otázka stejnopohlavní touhy obětí holokaustu, zůstávala donedávna bílým místem historického bádání. Důvodem je obecně rozšířená homofobie obětí i pozůstalých, která vedla k tomu, že hlasy těchto lidí byly z archivů z velké části vymazávány. Kniha Anny Hájkové nabízí první pokus o zachycení historie těchto umlčených hlasů. Ve třech kapitolách: úvodu do queer touhy v době holokaustu, dramatickém příběhu pražské odbojářky Ireny Millerové a pěti osudech queer židovských teenagerů včetně Anne Frankové nabízí kniha Lidé bez dějin jsou prach fundovaný vhled do dlouho utajované historie, která mění naše porozumění dějinám holokaustu. Český překlad doplňuje původní předmluva dokumentaristy a historika Martina Šmoka. – Vychází za podpory Goethe Institutu.