Sedm bylo divů světa, na sedmi pahorcích se rozkládal Řím, sedm svobodných umění vyznávali antičtí vzdělanci, o existenci sedmi nebes jsou přesvědčeni uctívači islámu, s e d m Notýsků má na svém kontě nestárnoucí Ilja Hurník. V rozpětí sedmi let vyda
l v Akropolisu sedm notýsků (Zelený, Modrý, Růžový, Fialový, Infračervený, Tyrkysový a nyní Sivý), jejichž čtenářům nedal ani jednou příležitost zapochybovat o svém literárním mistrovství, neuvěřitelném ovládnutí kouzel a tajů prozaických miniatur. A
ť již někdy inklinují více či méně k arabesce, apokryfu, sloupku, bajce, fejetonu, eseji či střídmě fabulované povídce, vždy mají nezaměnitelný rukopis s osobitou poetikou. Jen zřídka se lze v domácí literatuře setkávat s tak ojedinělým smyslem pro p
řekvapivou zkratku, gradaci příběhu a jeho pointování, s nevšední prací s jazykem, jeho rytmem i zvukovou stránkou.

Zmatený muž podepíše dvacetiletou hypotéku a stane se Neviditelným. V nadnárodním koncernu se zkušeně zašívá před nevlídným světem, ale náhle se začnou dít věci. Zjeví se mladá, natlakovaná ředitelka lidských zdrojů. Je vycvičená, vyhladovělá a plná nových výzev, které musí být vyslyšeny. Její Holčičky nemilosrdně likvidují staré pořádky a s nimi i kus dobře známého, srozumitelného světa. ´Lidské zdroje´ se hroutí hrůzou. Vyděšení muži pro jistotu oblékají kilty; sebejistí Generálové se zbaběle krčí před vzdálenými a neznámými Kapitalisty. Kde ještě zůstal v těchto bohatýrských časech prostor pro člověka? Pro přátelství a pro lásku? Kam se přestěhovala Poezie, pro niž Potížista kdysi žil? A co si o nenasytnosti dneška myslí Učitel úspěchu a slavný gurmán Maurenc? Vydejte se s námi do velmi současné grotesky, kde děje jsou tak překvapivé proto, abychom se jim od srdce zasmáli, obnovili se tak a zahnali každodenní pomalé umírání daleko od svých dveří.

Další vydání zcela rozebraného překladu proslulé básnické sbírky populárního francouzského autora (doposud z ní u nás vycházely pouze výbory), vydaného původně k 100. výročí narození tohoto velkého básníka v roce 2000. Sbírka, která ve Francii vyšla v roce 1945 a od té doby její náklad překročil několik milionů výtisků, vznikala původně jako texty k písním, jako verše určené k předčítání v literárních kabaretech, jako veršované příběhy do nočních klubů přednášené za doprovodu hudby; řada těchto textů zlidověla díky podání známých francouzských šansoniérů, jako byli např. E. Piaf, M. Dietrich, Y. Montand, J. Greco aj. Prévertovu legendární sbírku přebásnil Petr Skarlant, který ji také doprovodil zasvěceným komentářem.

Horníčkovu hereckou a režijní tvorbu od samého počátku provázejí také autorská díla (své první prózy publikoval již jako mladičký úředník plzeňské nemocnice). Ani ve svých povídkách M. Horníček nezapře svůj tvůrčí naturel: jejich humor nepostrádá laskavost, poetizaci skutečnosti a hlubokou lidskou moudrost. Knihu tvoří dva již dříve samostatně vydané povídkové soubory – Pětatřicet skvělých průvanů a S paní ve spaní. Zbývá snad jen dodat, že název této knížce dala povídka, kterou tak obdivoval Horníčkův jevištní partner – nesmrtelný Jan Werich.

První ze dvou svazků, soustřeďujících Seifertovu publicistiku, která se zde vůbec poprvé dočkala knižního vydání. Od počátku dvacátých let minulého století pracoval Jaroslav Seifert jako novinář. Paralelně se svojí básnickou tvorbou publikoval fejetony, články, komentáře, referáty o knihách a divadle, poznámky, sloupky, glosy, které jsou dosud známé jen z nepatrné části (Rudé právo, Proletkult, Rovnost, Ranní noviny, Právo lidu, Rozpravy Aventina, Literární noviny ad.). První svazek zahrnuje všechny dostupné Seifertovy prozaické texty z let 1921—1932. Titul Hvězdy nad Rajskou zahradou jsme zvolili podle knížky vzpomínek, kterou Seifert vydal samostatně roku 1929. V dalších částech otiskujeme chronologicky seřazené fejetony, které často přibližují básníkovy životní osudy, dále řadu jeho komentářů k umělecké tvorbě a kulturně politických statí, v nichž se zračí cesta od mladistvého nadšení z revoluční vize až k deziluzi a k ráznému rozchodu s komunistickou ideologií. Kniha přináší nové poznání Seifertovy osobnosti básnické i lidské a zároveň je jakýmsi osobitým komentářem k období první republiky. Svazek obsahuje též kolektivní provolání, která Seifert podepsal, včetně prohlášení sedmi komunistických spisovatelů proti vedení komunistické strany z roku 1929.

Langerovy spisy pokračují svazkem autorových pamětí. Jádro svazku tvoří autorovy vzpomínky Byli a bylo, vydané v roce 1963, v nichž František Langer jedinečným způsobem evokuje atmosféru Strany mírného pokroku v mezích zákona i podobu jejího zakladatele Jaroslava Haška, připomíná legendární kavárnu Union a její návštěvnický okruh, vzpomíná na bratry Karla a Josefa Čapky, na svého bratra Jiřího, vzdává hold svému rodnému městu – Praze. Editor Jiří Holý však tyto texty pod názvem Byli a bylo (podruhé) doplňuje ještě o řadu dalších vzpomínkových statí, dosud roztroušených v dobovém tisku nebo zatím vůbec nepublikovaných, věnovaných např. A. Jiráskovi, E. Vojanovi, T. G. Masarykovi, L. Dostalové, Fr. Šrámkovi, R. Weinerovi, J. Machovi, J. Kvapilovi a mnoha dalším osobnostem. Svazek doplňuje jmenný rejstřík.

Paměti Endre Nemese (10. 11. 1909 – 22. 9. 1985), známějšího dnes víc ve světě než u nás doma, mají pro nás zvláštní půvab. Tento malíř, který nikdy neopomněl připomínat své pražské kořeny, se totiž pohyboval v Praze 20. a 30. let, v době, kdy se formoval jeho umělecký naturel (studoval na pražské Akademii výtvarných umění u Willi Nowaka, byl mj. členem Umělecké besedy). Jeho vzpomínky jsou svědectvím široké kosmopolitní společnosti předválečné Prahy, přibližují také zmizelý svět bohatých pražských německo-židovských mecenášů a jejich „salonů“, kam zvali chudé umělce na večeře, a pomáhali jim při uměleckém startu. Kniha zachycuje nejen ovzduší meziválečného Československa, ale i autorovy dramatické osudy v exilu, kde se nakonec ve švédském prostředí prosadil jako významný umělec (mj. zakladatel skupiny Minotaur, spoluzakladatel sdružení Umělci v exilu, účastnil se práce Skupiny 54, postupně získal švédskou státní cenu, medaili Prince Eugena za mimořádnou uměleckou tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie pro svobodná umění, obdržel ceny na nejrůznějších mezinárodních bienále), ale i jako vysokoškolský pedagog (byl jmenován rektorem Valandské školy výtvarných umění, která se pod jeho vedením stala mezinárodně uznávaným uměleckým učilištěm). Prosadil používání netradičních materiálů u monumentálních děl, jeho práce zdobí nejen nejrůznější veřejná prostranství a budovy, školy, nemocnice, spořitelny, ale naleznete je třeba i v göteborgské univerzitě či ve švédském parlamentě. Neméně zajímavý je i vznik Nemesových pamětí. Jejich základ tvoří 24 devadesáti minutových nahrávek, které s Endre Nemesem pořídil jiný český emigrant, „fyzik mnoha profesí“ a zakladatel Nadace Charty 77, profesor František Janouch. Jemu tak náleží dík, že poutavé svědectví tvůrce, který patří jak švédskému, tak českému umění, nepropadlo nelítostným sítem času a zapomnění…

Literárně interpretační monografie jednoho z našich předních autorů druhé poloviny XX. století, která i přes značnou frekvenci nejrůznějších titulů na téma jak jsem ho znal etc., je stále citelně postrádána. Literární historik Bohumil Svozil člení knihu do čtyř oddílů, v nichž se věnuje jak Pavlovu životu, tak jeho novinářské a literární tvorbě, aniž by stroze odděloval autorovy sportovní prózy od jeho beletrie v klasickém slova smyslu. Monografii doplňuje fotografická příloha.

Letos si připomínáme neuvěřitelných čtyřicet let od chvíle, kdy se v roce významného kafkovského výročí (1963) konala slavná literárněvědná konference na zámku v Liblicích. Není tomu tak dávno, aby nežili přímí účastníci a pamětníci a aby tehdejší pojetí Kafky nebylo minimálně pro poznání dobového kontextu živé a inspirativní. Je tomu ale dostatečně dávno na to, aby konference byla zahalena nejrůznějšími mýty, záhadami a polopravdami. A to od otázky, kdo vlastně konferenci inicioval, přes samotný průběh konference, vystoupení jednotlivých účastníků (Goldstücker, Garaudy, Fischer, Reiman ad.), publikovaná i ta zaznamenaná jen v archivech či kuloárech, až po pozdější interpretace liblického sympozia. Kafkovská konference v Liblicích byla označovaná jako počátek kontrarevoluce zvané Pražské jaro, stejně tak jako ojedinělý marxistický pokus zasnoubit Kafku s teorií odcizení. – O tom všem pojednává vzpomínková knížka klíčového organizátora konference, Alexeje Kusáka. Autor s erudicí literárního historika prochází jednotlivé prameny a okamžiky konference, přičemž svým subjektivním až provokativním tónem vyvolává jeden z nejplastičtějších popisů dobové mentality 60. let.

Desátý svazek Díla Jaroslava Seiferta mapuje autorovu básnickou tvorbu druhé poloviny šedesátých let. Páteř edice tvoří Seifertovy sbírky Koncert na ostrově (1965), Halleyova kometa (1967) a Odlévání zvonů (1967), k nimž je — podobně jako je tomu i u dalších svazků Díla J. Seiferta — připojeno různočtení, jež zpracovává bohatý rukopisný a strojopisný materiál, časopisecké otisky i další vydání těchto tří sbírek. V samostatném oddílu Básní do sbírek nezařazených jsou zcela poprvé otištěny básně z rukopisů, dále pouze časopisecky publikované básně a verše uveřejněné anonymně v srpnu 1968.

Koláž z nejrůznějších dobových kronik, korespondence i výzkumů historiků vytváří strhující kaleidoskop poutavého čtení, dokládající, že historie nemusí být jen souborem suchopárných faktů a dat. Kniha Konec Přemyslovců v Čechách dává čtenářům mj. odpověď na otázku kam se poděly Přemyslovy střevíce a mošna z lýka, přechovávané dlouho na Vyšehradě, proč se Zlaté bule říká právě sicilská, kdo nařídil v Čechách světit neděle – bez trhů a těžké práce, proč bitva u Kressenbrunnu dopadla tak jak dopadla, jak to bylo na Moravském poli, jaká byla výše výkupného za mladičkého kralevice Václava (II.), kdy se v Praze čepovalo víno zadarmo a kdy byla zdejší veřejná prostranství poprvé celou noc osvětlována, proč byla Václavova druhá žena uklizena do Budyně nad Ohří a která tajemná houslistka zatím vládla na Pražském hradě, jaké bylo věno přemyslovských princezen, jak to bylo s účastí Přemyslovců na křížových výpravách, kdo k nám zavlekl rytířské turnaje a který z našich králů psal milostné básně,

O tom, že hudební skladatel Ilja Hurník (* 1922) je mistrem fejetonu, eseje, apokryfu či střídmě fabulovaných povídek, není třeba nikoho dlouze přesvědčovat. Nyní přišel se sérií svých „notýsků“ nejprve přišel na řadu Zelený (2005), potom Modrý (2006) a u

Padesátiletá Otýlie Baldová je místostarostkou šedesátitisícového města. Je víc než deset let rozvedená, má dospělou dceru a mladého milence. Kvůli němu si chce nechat chirurgicky upravit poprsí, ale lékaři najdou při předoperačním vyšetření v jejím těle

Jedenáctou prozaickou prací známé česko-novozélandské autorky je novela o neobvyklé lásce. Její název naznačuje vlastní téma. I když se naše osvícená společnost už vyrovnala s problémem cizoložství, stále ještě považuje krvesmilstvo za tabu. Autorka hledá odpověď především na dvě otázky: je možné, aby člověk našel své alter ego, toho partnera, který jediný se k němu po všech stránkách hodí, právě v kruhu vlastní rodiny? Co se stane s milenci, kteří se z morálních ohledů své lásky vzdali? Čtenář se nad jejich příběhem, zasazeným do padesátých a šedesátých let dvacátého století, může zamýšlet nad tím, co vlastně tvoří podstatu manželského soužití.

Jaro klamných iluzí je v komorní rovině příběh životního rozčarování jedince, v obecnější rovině příběh ztráty iluzí celé generace. Hrdinka knihy žije poměrně spokojenou existenci v milované Praze, dosáhla Kristových let, je šťastně vdaná, má povolání, které jí vyhovuje, navíc společnost kolem ní se začala měnit k lepšímu. Pražské jaro 1968 začíná příslibem, že po dvaceti letech šikanování a tyranie nastává stříbrný věk prosperity a porozumění socialismu s lidskou tváří. Rok, který následuje, zboří všechny její iluze a nakonec ji přinutí opustit všechno, co dosud milovala, vyměnit svůj spořádaný život za nejistou existenci emigranta. Vedle komorního příběhu jedné lásky a jedné nevěry je román J. Tiché také ne-smlouvavým pohledem na tehdejší společnost, její nemorálnost, její nesmyslné iluze o poli-tické realitě