Akropolis strana 45 z 52

Jindra Tichá přijela na Nový Zéland poprvé v září 1970 a objevila tu neznámý svět, který ji okouzlil. Ještě víc než podmanivě krásná novozélandská krajina, kterou ve své knize rovněž přibližuje, jí učarovali její obyvatelé. Kiwi, jak Novozélanďané sami sebe nazývají, jsou houževnatí, vynalézaví a hlavně nejlaskavější lidé na světě, kteří tento ostrov, jenž byl až do roku 1848 divočinou, přetvořili v bohatou zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Proces, který založil novozélandskou prosperitu, začal v Otagu, provincii na Jižním ostrově, kde Tichá dnes žije (většina čtenářů bude jeho scenérii znát z filmové trilogie Pán prstenů, která se zde natáčela). V sérii poutavě vyprávěných příběhů skutečných osob nás autorka seznámí s unikátní mentalitou lidí, kterým se podařilo z tohoto krásného koutu vytvořit místo, kde se v dnešním násilnickém, chaotickém a přelidněném světě žije nejpříjemněji. Kniha je také jakýmsi úvodem do psychologie podnikání. Zachycuje přerod chudého emigranta ze socialistické země, který přijel se dvěma zavazadly a bez haléře v kapse, a přibližuje fascinující svět těch, kteří se obchodováním s nemovitostmi zabývají.

Jindra Tichá přijela na Nový Zéland poprvé v září 1970 a objevila tu neznámý svět, který ji okouzlil. Ještě víc než podmanivě krásná novozélandská krajina, kterou ve své knize rovněž přibližuje, jí učarovali její obyvatelé. Kiwi, jak Novozélanďané sami sebe nazývají, jsou houževnatí, vynalézaví a hlavně nejlaskavější lidé na světě, kteří tento ostrov, jenž byl až do roku 1848 divočinou, přetvořili v bohatou zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Proces, který založil novozélandskou prosperitu, začal v Otagu, provincii na Jižním ostrově, kde Tichá dnes žije (většina čtenářů bude jeho scenérii znát z filmové trilogie Pán prstenů, která se zde natáčela). V sérii poutavě vyprávěných příběhů skutečných osob nás autorka seznámí s unikátní mentalitou lidí, kterým se podařilo z tohoto krásného koutu vytvořit místo, kde se v dnešním násilnickém, chaotickém a přelidněném světě žije nejpříjemněji. Kniha je také jakýmsi úvodem do psychologie podnikání. Zachycuje přerod chudého emigranta ze socialistické země, který přijel se dvěma zavazadly a bez haléře v kapse, a přibližuje fascinující svět těch, kteří se obchodováním s nemovitostmi zabývají.

českému čtenáři přichází dílo, které poprvé v našich podmínkách mapuje celek myšlení velkého dánského myslitele. S ren Kierkegaard (1813–1855) vystupuje ve svém díle s novým důrazem na lidskou existenci, jež se za určitých podmínek může učit žít v pravdě a svobodě. Skutečně existovat je obtížné a Kierkegaard byl jedním z prvních, kdo přinášel opravdu hluboký pohled do tajemství lidského existování, kdo otevíral cestu i k nadějeplnému životu. Být sám sebou je obtížný úkol k tomu je nutný sestup do svého vlastního nitra a právě konkrétně-vroucí myšlení zdárně pomáhá překlenout všechny překážky na cestě k niternosti – k sebeuskutečnění. Monografie Jiřího Olšovského (Filozofický ústav AV ČR) se v přehledně členěných kapitolách, zčásti publikovaných v letech 2000–2003 na stránkách odborných časopisů (Estetika, Theologická revue, Filosofický časopis), pokouší přiblížit ke Kierkegaardovu hlubšímu myšlení a čtivým způsobem je ukazuje jako inspirativní i pro dnešek. Olšovský sleduje Kierkegaardovo dílo v celé jeho šíři, od osobních motivů (vztah k otci či nerealizovaný vztah k opuštěné snoubence Regině) přes poetická díla jako vzpomínky či oblíbený Svůdcův deník až samozřejmě po knihy nejdůležitější jako jsou Bázeň a chvění či Nemoc k smrti.

Jméno tohoto prozaika a dramatika znají především posluchači rozhlasových her (napsal jich ke dvěma desítkám, některé i společně se svou manželkou Janou Knitlovou), ale také diváci televizních her a adaptací. Knižně debutoval souborem povídek v roce 1982, nazvaném Jsem historik umění a zvu vás na večeři. V loňském roce se přihlásil knihou Český sen, tematicky se zabývající československým rokem 1938. Žánrově šlo o poněkud neobvyklé spojení eseje s něčím, co by se snad dalo nazvat historické sci-fi. Šlo o úvahy, opírající se o co nejpřesnější historická fakta a které co možná nejpřístupnější formou hledaly vysvětlení aktuálních událostí roku 1938 jednak v jejich dějinných předpokladech, jednak v charakterech a osobních danostech hlavních postav tehdejšího dramatu. Také novela Vosy patří k žánru vědecko-fantastické literatury ani zde se však Oldřich Knitl neutápí v představách o fantastických vynálezech, zajímají ho spíše vypjaté dramatické situace, které by v životě lidských společenství hypoteticky mohly nastat. Vypráví příběh, odehrávající se v hlubokých lesích Tasmánie, kde přišlo na svět cosi záhadného. V celé záležitosti má prý prsty duch ostrova Debble Debble uctívaný starými Tasmánci. Patrně byl vydrážděn nezřízenou důlní činností bílých uchvatitelů. A ť tak či onak, zjevení, které se zde objeví, stojí opravdu za to. Ale je to teprve začátek a ani všem záhadám zdaleka není konec. Dr. Raspberry si například láme hlavu, jestli s tím vším nějak nesouvisí vesparin, který před lety pomáhal vyvinout. V každém případě ostrov Tasmánii čekají velké a čím dál nepříjemnější věci…

Německá verze čtyřstránkové příručky o něco většího formátu než A4, tištěné na oboustranně laminované křídě. Představuje jednoduchý přehled nejdůležitějších gramatických jevů, který je vždy po ruce. Příručka je určena začátečníkům a středně pokročilým studentům češtiny jako cizího jazyka, k občasnému nahlédnutí ji však využijí i pokročilí mluvčí. Slouží k rychlé orientaci a pomáhá ubránit se frustraci z české flexe. Na rozdíl od podobných existujících brožurek, které vycházejí z tradiční české gramatiky pro Čechy a seznamují tak cizince se zákoutími typu předseda či nůše, se snaží vidět český jazyk očima cizince a postihnout ty jevy, které cizojazyčný mluvčí vnímá a potřebuje. Pro zachycení funkce rodu v systému jazyka a tabulku deklinace používá populární barevné kódování (Ma, Mi, F, N), – uvádí zjednodušené vzory konjugace (-Á slovesa, -Í slovesa, dva typy -E sloves) a zachycuje druhou pozici nepřízvučných slov ve větě, která je klíčová pro porozumění.

Jméno tohoto prozaika a dramatika znají především posluchači rozhlasových her (napsal jich ke dvěma desítkám, některé i společně se svou manželkou Janou Knitlovou), ale také diváci televizních her a adaptací. Knižně debutoval souborem povídek v roce 1982, nazvaném Jsem historik umění a zvu vás na večeři. V loňském roce se přihlásil knihou Český sen, tematicky se zabývající československým rokem 1938. Žánrově šlo o poněkud neobvyklé spojení eseje s něčím, co by se snad dalo nazvat historické sci-fi. Šlo o úvahy, opírající se o co nejpřesnější historická fakta a které co možná nejpřístupnější formou hledaly vysvětlení aktuálních událostí roku 1938 jednak v jejich dějinných předpokladech, jednak v charakterech a osobních danostech hlavních postav tehdejšího dramatu. Také novela Vosy patří k žánru vědecko-fantastické literatury ani zde se však Oldřich Knitl neutápí v představách o fantastických vynálezech, zajímají ho spíše vypjaté dramatické situace, které by v životě lidských společenství hypoteticky mohly nastat. Vypráví příběh, odehrávající se v hlubokých lesích Tasmánie, kde přišlo na svět cosi záhadného. V celé záležitosti má prý prsty duch ostrova Debble Debble uctívaný starými Tasmánci. Patrně byl vydrážděn nezřízenou důlní činností bílých uchvatitelů. A ť tak či onak, zjevení, které se zde objeví, stojí opravdu za to. Ale je to teprve začátek a ani všem záhadám zdaleka není konec. Dr. Raspberry si například láme hlavu, jestli s tím vším nějak nesouvisí vesparin, který před lety pomáhal vyvinout. V každém případě ostrov Tasmánii čekají velké a čím dál nepříjemnější věci…

Dramatický životní příběh inženýra Karla Bočka se odehrává v několika zcela odlišných prostředích. V prvním z nich dospívající chlapec, jemuž gestapo uvěznilo oba rodiče, organizuje odbojovou skupinu, která svou někdy až dobrodružnou činností znepokojuje policejní složky okupantů. I když byl mladý Boček na jaře roku 1945 zatčen, se štěstím unikl popravě v Terezíně, a po válce byl vyznamenán Válečným křížem 1939. V dalších letech vystudoval Vysokou školu báňskou a po ní nastoupil jako technik v uranových dolech. Vydává odtud svědectví o počínání Sověty dosazených expertů, jejichž vláda nad československým uranem se na konci 50. let omezila na zajištění této strategické suroviny. Doba, kdy se stal vedoucím technikem Čs. uranového průmyslu, patří k nejzajímavějším stránkám knihy. Popisuje v nich nadějnou snahu vymanit se ze závislosti na tehdejším SSSR, přerušenou teprve 21. srpnem 1968. Po známé stávce horníků, vedené pod heslem „Ani gram uranu okupantům“, byl Karel Boček, v roce 1968 jmenovaný generálním ředitelem Uranového průmyslu, zatčen a obviněn ze sabotáže, za niž mu hrozil až absolutní trest. Dramatickým vrcholem Bočkova příběhu je jeho útěk z budovy generální prokuratury, jediný svého druhu v letech normalizace. S pomocí vynalézavých přátel unikl Boček za hranice a stal se u německé firmy expertem na hodnocení uranových ložisek. Tato činnost ho zavedla do všech pěti světadílů a skončila na počátku 80. let určitým znechucením nad rubovou stránkou hospodářské soutěže. To posléze inženýra Bočka vedlo k tomu, že se stal stavebním podnikatelem. Úspěšným – postavil desítky domků u Bonnu a na španělské Ibize. Od devadesátých let, kdy se vrátil do České republiky, také u nás.

Tato kniha krátkých filosofických úvah nám hluboce lidským způsobem pomáhá odhalit skryté rozměry věcí, událostí a pojmů, s nimiž se každodenně setkáváme, ale právě kvůli jejich zdánlivé všednosti se nad nimi málokdy pozastavujeme.

Tato kniha krátkých filosofických úvah nám hluboce lidským způsobem pomáhá odhalit skryté rozměry věcí, událostí a pojmů, s nimiž se každodenně setkáváme, ale právě kvůli jejich zdánlivé všednosti se nad nimi málokdy pozastavujeme.

Německá verze čtyřstránkové příručky o něco většího formátu než A4, tištěné na oboustranně laminované křídě. Představuje jednoduchý přehled nejdůležitějších gramatických jevů, který je vždy po ruce. Příručka je určena začátečníkům a středně pokročilým studentům češtiny jako cizího jazyka, k občasnému nahlédnutí ji však využijí i pokročilí mluvčí. Slouží k rychlé orientaci a pomáhá ubránit se frustraci z české flexe. Na rozdíl od podobných existujících brožurek, které vycházejí z tradiční české gramatiky pro Čechy a seznamují tak cizince se zákoutími typu předseda či nůše, se snaží vidět český jazyk očima cizince a postihnout ty jevy, které cizojazyčný mluvčí vnímá a potřebuje. Pro zachycení funkce rodu v systému jazyka a tabulku deklinace používá populární barevné kódování (Ma, Mi, F, N), – uvádí zjednodušené vzory konjugace (-Á slovesa, -Í slovesa, dva typy -E sloves) a zachycuje druhou pozici nepřízvučných slov ve větě, která je klíčová pro porozumění.

Kniha literárního historika Michala Bauera se skládá ze dvou částí: recepční a dokumentární. První část obsahuje studii Básník tak známý až je cizí. Jejím základem je shromáždění a interpretace textů, které se věnují recepci Halasova díla po básníkově skonu, tedy od konce roku 1949 až do počátku 90. let 20. století největší pozornost je zaměřena na období, v němž se nejvíce projevily spory o Halasovo dílo – na 50. léta. „Jde mi o to,“ konstatuje autor, „ukázat, co se dělo s jednotlivými recepčními diskursy jednak po Halasově smrti (v říjnu 1949) a vzápětí po Štollově referátu na plenární schůzi o poezii (22. 1. 1950), editované posléze (v dubnu 1950) knižně. Vycházím především z archivních dokumentů, z materiálů nacházejících se v majetku básníkovy rodiny, ze zápisů z obecních a školních kronik obcí, kudy byl vypraven pohřební průvod, a z dobových sborníků a periodik.“ Bauerova studie navazuje na práce Ludvíka Kundery a doplňuje jeho monografii František Halas, vydanou v roce 1999. Kunderova kniha o Halasovi končí právě Halasovým skonem a záležitostmi polemik po roce 1949 se již nezabývá. Smyslem publikace je tedy mimo jiné zaplnění tohoto prostoru, jenž je dosud v syntetické podobě nezpracován a nezmapován. Druhá část knihy je edičního charakteru a zahrnuje soubor 200 kondolencí, které obdržela básníkova vdova Dr. Libuše Halasová bezprostředně po Halasově smrti. Originály kondolencí jsou v majetku básníkovy rodiny. Kondolence tvoří originální soubor jejich autory jsou nejvýznamnější osobnosti umění i veřejného života konce 40. let. Obrazovou přílohu tvoří fotografie Halase i osobností, které se nejvíce věnovaly recepci jeho díla (L. Kundera, J. Grossman, F. Hrubín, J. Brabec, L. Štoll ad.), dvě básníkova parte, fotografie z Halasova pohřbu, ukázky z rukopisných textů (Štollových či básníkova otce Františka Halase staršího) a dále některé z nejzajímavějších kondolencí. Přílohu knihy tvoří b audio CD s nahrávkami F. Halase /b z archivních fondů Českého rozhlasu.

Osobnost profesora Josefa Kouteckého (1930) je jednoznačně spojena s dětskou onkologií, poměrně mladým lékařským oborem, který u nás prof. Koutecký v 60. letech zakládal. Pražský rodák a také pražský patriot v knižním rozhovoru vzpomíná na nelehké začátky "svého" oboru, na někdejší zoufalé statistiky léčených a (ne)vyléčených pacientů a na rozvoj onkologie v průběhu jednotlivých desetiletí. "Viděl jsem snad nejvíc mrtvých dětí v této zemi," říká profesor Koutecký, "ale právě to mi dalo sílu vybudovat onkologii jako obor, který dnes z původních tří procent zachraňuje přibližně 75 % svých pacientů". Josef Koutecký seznamuje čtenáře nejen se svými renesančními zájmy, ale vyslovuje se i k problematickým otázkám medicíny (lékařské etice, eutanázii ad.), mapuje dnešní svět a zamýšlí se nad životním stylem a hodnotami.

Ediční řada Krásná setkání představuje neobyčejně činorodou aktivitu profesora Josefa Kouteckého, jehož setkání s lidmi, vědou a uměním stojí za zastavení a zamyšlení. Ve druhém svazku Krásných setkání (první svazek – Vernisáže – vydalo nakl. Galén) přinášíme 46 karolinských projevů inspirovaných stejnojmennou řadou čtvrtletních koncertů Kocianova kvarteta ve Velké aule pražského Karolina. Když se v roce 1990 prof. MUDr. Josef Koutecký stal děkanem 2. lékařské fakulty UK, považoval za svoji základní povinnost nejen učit a vychovávat dobré lékaře, ale i pozvedávat jejich všeobecnou kulturní úroveň. První Karolinský koncert se konal na podzim roku 1991. V té době však ještě nikdo netušil, že vznikne patnáctiletá tradice – tradice nejen krásných hudebních večerů, ale i laskavého slova, totiž úvodních proslovů, kterými prof. Koutecký zahajoval každý koncert a v nichž mluvil nejen o hudbě, ale i o životě, poezii, lékařském a akademickém světě, a také o každodenních „maličkostech“, které nás životem provázejí. Aula Karolina se plnila, návštěvníků komorních koncertů přibývalo a jak píše prof. Antonín Kohout v předmluvě: „I zachtělo se nám, posluchačům K. K. K., zachovati jeho úvodní slova, která se po vyslechnutí rozplynou v prostorách auly a později i v naší paměti. Jak hudba, i jeho slova stojí za záznam v ,partituře&apos„. Pro navození autentičtější atmosféry Karolinských koncertů knihu doplňuje Kniha přináší 46 karolinských projevů inspirovaných stejnojmennou řadou čtvrtletních koncertů Kocianova kvarteta. Součástí je CD Kocianova kvarteta s nahrávkou dvou Dvořákových smyčcových kvartetů.

českému čtenáři přichází dílo, které poprvé v našich podmínkách mapuje celek myšlení velkého dánského myslitele. S ren Kierkegaard (1813–1855) vystupuje ve svém díle s novým důrazem na lidskou existenci, jež se za určitých podmínek může učit žít v pravdě a svobodě. Skutečně existovat je obtížné a Kierkegaard byl jedním z prvních, kdo přinášel opravdu hluboký pohled do tajemství lidského existování, kdo otevíral cestu i k nadějeplnému životu. Být sám sebou je obtížný úkol k tomu je nutný sestup do svého vlastního nitra a právě konkrétně-vroucí myšlení zdárně pomáhá překlenout všechny překážky na cestě k niternosti – k sebeuskutečnění. Monografie Jiřího Olšovského (Filozofický ústav AV ČR) se v přehledně členěných kapitolách, zčásti publikovaných v letech 2000–2003 na stránkách odborných časopisů (Estetika, Theologická revue, Filosofický časopis), pokouší přiblížit ke Kierkegaardovu hlubšímu myšlení a čtivým způsobem je ukazuje jako inspirativní i pro dnešek. Olšovský sleduje Kierkegaardovo dílo v celé jeho šíři, od osobních motivů (vztah k otci či nerealizovaný vztah k opuštěné snoubence Regině) přes poetická díla jako vzpomínky či oblíbený Svůdcův deník až samozřejmě po knihy nejdůležitější jako jsou Bázeň a chvění či Nemoc k smrti.

Tato kniha krátkých filosofických úvah nám hluboce lidským způsobem pomáhá odhalit skryté rozměry věcí, událostí a pojmů, s nimiž se každodenně setkáváme, ale právě kvůli jejich zdánlivé všednosti se nad nimi málokdy pozastavujeme.

Osobnost profesora Josefa Kouteckého (1930) je jednoznačně spojena s dětskou onkologií, poměrně mladým lékařským oborem, který u nás prof. Koutecký v 60. letech zakládal. Pražský rodák a také pražský patriot v knižním rozhovoru vzpomíná na nelehké začátky "svého" oboru, na někdejší zoufalé statistiky léčených a (ne)vyléčených pacientů a na rozvoj onkologie v průběhu jednotlivých desetiletí. "Viděl jsem snad nejvíc mrtvých dětí v této zemi," říká profesor Koutecký, "ale právě to mi dalo sílu vybudovat onkologii jako obor, který dnes z původních tří procent zachraňuje přibližně 75 % svých pacientů". Josef Koutecký seznamuje čtenáře nejen se svými renesančními zájmy, ale vyslovuje se i k problematickým otázkám medicíny (lékařské etice, eutanázii ad.), mapuje dnešní svět a zamýšlí se nad životním stylem a hodnotami.