Akropolis strana 43 z 52

Jedenáctou prozaickou prací známé česko-novozélandské autorky je novela o neobvyklé lásce. Její název naznačuje vlastní téma. I když se naše osvícená společnost už vyrovnala s problémem cizoložství, stále ještě považuje krvesmilstvo za tabu. Autorka hledá odpověď především na dvě otázky: je možné, aby člověk našel své alter ego, toho partnera, který jediný se k němu po všech stránkách hodí, právě v kruhu vlastní rodiny? Co se stane s milenci, kteří se z morálních ohledů své lásky vzdali? Čtenář se nad jejich příběhem, zasazeným do padesátých a šedesátých let dvacátého století, může zamýšlet nad tím, co vlastně tvoří podstatu manželského soužití.

Kniha přináší širšímu čtenářskému publiku vůbec poprvé archivní dokumenty a dopisy, jež se váží bezprostředně k pobytu Františka Palackého a jeho ženy Terezie na zámku v Lobkovicích (Neratovicích). V obecné rovině pak navíc výtečně dokumentuje způsob života přední pražské měšťanské rodiny na venkově kolem poloviny 19. století – zejména shromážděná korespondence poskytuje ojedinělé svědectví o náladách venkovanů v okolí Lobkovic po potlačení pražského povstání v roce 1848 a o vztahu majitelů i správy velkostatku k tamnímu obyvatelstvu. Součástí publikace je historie lobkovického statku sepsaná Františkem Palackým, záznamy z jeho deníků, smlouva o koupi statku a zámku, doklady o stavebních úpravách, vzájemná korespondence manželů Palackých z let 1830–1858, dopis obsahující pozvání Boženy Němcové do Lobkovic, zpráva o dopravě ostatků Terezie Palacké tamtéž, závěť Františka Palackého s odkazem lobkovickému kostelu a tisková oznámení o převozu Františka Palackého do Lobkovic po jeho smrti. Kniha obsahuje i edičně upravenou zprávu o uložení manželů Palackých na tamním hřbitově. K vydání připravil přední český historik Jiří Kořalka

Nové (opravené) vydání zcela rozebraného titulu. Třísvazkový projekt dosud nepublikované korespondence V+W, uložené v americkém Bostonu, je společným titulem nakladatelství A kropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, jsou strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhalují i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence, edičně připravený dr. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945–1962, korespondence z dalších let bude zahrnuta ve druhém (1963–1968) a třetím (1969–1980) dílu. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa.

O životě nejmladší dcery našeho prvního prezidenta, Olgy Masarykové 25. 5. 1891 12. 9. 1978, se toho u nás příliš neví. Není ani divu, Masarykova nejmilejší dcera strávila většinu svého života v cizině. Do exilu odjela se svým otcem již v prosinci

Milostné básně v Milostném příběhu – téma, které se v poezii stále opakuje. Tady se v lyrických verších noříme do epického děje. Před námi se odehrává příběh nenaplněné lásky stárnoucího ženatého muže, skrytého pod pseudonymem B. P., k mladé ženě. Po počáteční oboustranné náklonnosti a prchavém štěstí se miláčkové začínají od sebe vzdalovat. Muž – autor Příběhu na cestě k vysněné lásce – nedokáže překonat překážky vžitých mravních zásad a konvencí a mladá, pravděpodobně svobodná žena, brzy pochopí, že jí kromě něžností víc nenabídne. Nic nepomůže naléhavost jeho vyznání. Příběh musí skončit, ale než se muž vrátí do unaveného manželského vztahu, ještě naposledy zoufale vykřičí svou lásku.

Dvojice novel z roku 1978, v samizdatových vydáních též pod názvem Dvě novely, nebyla doposud tiskem publikována. Dva příběhy dvou ženských protagonistek jsou v komplementárním vztahu, byť na první pohled spolu nikterak nesouvisejí. Děj Máši je zasazen do československého reálu konce 40. let, tedy do doby po „Vítězném únoru`. V atmosféře davové psychózy se odvíjejí osudy mladé nadšené svazačky, jejímž protihráčem je básník Egon Goldmann, vybavený četnými autobiografickými rysy. Ironický škleb nad tragikomičností doby, v níž skutečnost přerůstá v obludný sen. I v Bětě je zašifrováno mnoho dobových reálií, avšak děj je zde kontrapunkticky vsazen do polosnové „minulostní budoucnosti`. Hrdinka přijíždí do „hraničního pásma`, do městečka v blízkosti „pracovního tábora`, a to s tajným úmyslem spatřit tu některé ze svých vězněných přátel. Perzifláž dobových rekvizit 70. let se posléze stává stejně zřejmou jako v Máše. Po beznadějných střetech s „byrokratickými překážkami` a po řadě prapodivný

Dvojice novel z roku 1978, v samizdatových vydáních též pod názvem Dvě novely, nebyla doposud tiskem publikována. Dva příběhy dvou ženských protagonistek jsou v komplementárním vztahu, byť na první pohled spolu nikterak nesouvisejí. Děj Máši je zasazen do československého reálu konce 40. let, tedy do doby po „Vítězném únoru`. V atmosféře davové psychózy se odvíjejí osudy mladé nadšené svazačky, jejímž protihráčem je básník Egon Goldmann, vybavený četnými autobiografickými rysy. Ironický škleb nad tragikomičností doby, v níž skutečnost přerůstá v obludný sen. I v Bětě je zašifrováno mnoho dobových reálií, avšak děj je zde kontrapunkticky vsazen do polosnové „minulostní budoucnosti`. Hrdinka přijíždí do „hraničního pásma`, do městečka v blízkosti „pracovního tábora`, a to s tajným úmyslem spatřit tu některé ze svých vězněných přátel. Perzifláž dobových rekvizit 70. let se posléze stává stejně zřejmou jako v Máše. Po beznadějných střetech s „byrokratickými překážkami` a po řadě prapodivný

Dvojice novel z roku 1978, v samizdatových vydáních též pod názvem Dvě novely, nebyla doposud tiskem publikována. Dva příběhy dvou ženských protagonistek jsou v komplementárním vztahu, byť na první pohled spolu nikterak nesouvisejí. Děj Máši je zasazen do československého reálu konce 40. let, tedy do doby po „Vítězném únoru`. V atmosféře davové psychózy se odvíjejí osudy mladé nadšené svazačky, jejímž protihráčem je básník Egon Goldmann, vybavený četnými autobiografickými rysy. Ironický škleb nad tragikomičností doby, v níž skutečnost přerůstá v obludný sen. I v Bětě je zašifrováno mnoho dobových reálií, avšak děj je zde kontrapunkticky vsazen do polosnové „minulostní budoucnosti`. Hrdinka přijíždí do „hraničního pásma`, do městečka v blízkosti „pracovního tábora`, a to s tajným úmyslem spatřit tu některé ze svých vězněných přátel. Perzifláž dobových rekvizit 70. let se posléze stává stejně zřejmou jako v Máše. Po beznadějných střetech s „byrokratickými překážkami` a po řadě prapodivný

Student medicíny Stanisław Lem, odsunutý z ruského záboru Lvova do Krakova, začal v roce 1946 psát válečné, dobrodružné a vědeckofantastické povídky. Nejdelší z těchto prací byl Marťan, otiskovaný časopisecky na pokračování. Knižně vyšel až o padesát let později.

Kniha Básní shrnuje kompletní původní Havlíčkovo básnické dílo, od raných Epigramů, jejichž pozoruhodně křivohubé zrcadlo nic neztratilo ze svého provokujícího kouzla, přes Smíšené básně po Tyrolské elegie, verše opět ironicky pranýřující nelehký osud deportovaného básníka až po Krále Lávru, mytologicky aktualizovanou podobu příběhu „irského" krále a tajemství jeho oslích uší. Vrcholu Havlíčkovo veršové umění dosáhlo v čtenářsky oblíbeném Křtu svatého Vladimíra, adaptaci staroruského Nestorova rukopisu o přijetí křesťanství a výběrovém řízení na „církev nejcírkvovatější" poté, co pohanský Perun nevybíravě odmítá hřmít na povel v den carových narozenin. Soubor básní vychází ve spolupráci s rodnou básníkovou obcí, nesoucí dnes „naopak" jeho jméno: Havlíčkova Borová, a jejím Památníkem Karlem Havlíčka Borovového. Čtenáře Havlíčkovými verši ale také nejednoduchými životními peripetiemi v politicky nesnadné době provází v doslovu Jaroslava Hrabáková a Jaroslava Janáčková, graficky upravil a ilustroval Luboš Drtina.

Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi jedna z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického` státu. Na osudech stárnoucího „šamana`, tedy jakéhosi duchovního vůdce tlupy, se odráží pervertovanost doby: kompromisnictví, zvůle mocných, manipulace lidmi, snaha přežít na úkor bližního: „ďáblův svět`, v němž již není naděje na obrat k lepšímu, na východisko, na uchování morálních hodnot. Již I. M. Jirous kdysi poukázal na skutečnost, že ústřední postava je stylizovaným autorovým autoportrétem, v němž se sebeobžaloba mísí s apologií. Šaman je mj. jednou z mála Bondyho próz, doplněných též ad hoc psaným cyklem básní, tedy dílem, v němž je překračován rozpor mezi „didaktickou` epikou a „autokonfesní` lyrikou. Dílo vychází poprvé v nezkrácené, necenzurované podobě.

Kniha Básní shrnuje kompletní původní Havlíčkovo básnické dílo, od raných Epigramů, jejichž pozoruhodně křivohubé zrcadlo nic neztratilo ze svého provokujícího kouzla, přes Smíšené básně po Tyrolské elegie, verše opět ironicky pranýřující nelehký osud deportovaného básníka až po Krále Lávru, mytologicky aktualizovanou podobu příběhu „irského" krále a tajemství jeho oslích uší. Vrcholu Havlíčkovo veršové umění dosáhlo v čtenářsky oblíbeném Křtu svatého Vladimíra, adaptaci staroruského Nestorova rukopisu o přijetí křesťanství a výběrovém řízení na „církev nejcírkvovatější" poté, co pohanský Perun nevybíravě odmítá hřmít na povel v den carových narozenin. Soubor básní vychází ve spolupráci s rodnou básníkovou obcí, nesoucí dnes „naopak" jeho jméno: Havlíčkova Borová, a jejím Památníkem Karlem Havlíčka Borovového. Čtenáře Havlíčkovými verši ale také nejednoduchými životními peripetiemi v politicky nesnadné době provází v doslovu Jaroslava Hrabáková a Jaroslava Janáčková, graficky upravil a ilustroval Luboš Drtina.

Kniha Básní shrnuje kompletní původní Havlíčkovo básnické dílo, od raných Epigramů, jejichž pozoruhodně křivohubé zrcadlo nic neztratilo ze svého provokujícího kouzla, přes Smíšené básně po Tyrolské elegie, verše opět ironicky pranýřující nelehký osud deportovaného básníka až po Krále Lávru, mytologicky aktualizovanou podobu příběhu „irského" krále a tajemství jeho oslích uší. Vrcholu Havlíčkovo veršové umění dosáhlo v čtenářsky oblíbeném Křtu svatého Vladimíra, adaptaci staroruského Nestorova rukopisu o přijetí křesťanství a výběrovém řízení na „církev nejcírkvovatější" poté, co pohanský Perun nevybíravě odmítá hřmít na povel v den carových narozenin. Soubor básní vychází ve spolupráci s rodnou básníkovou obcí, nesoucí dnes „naopak" jeho jméno: Havlíčkova Borová, a jejím Památníkem Karlem Havlíčka Borovového. Čtenáře Havlíčkovými verši ale také nejednoduchými životními peripetiemi v politicky nesnadné době provází v doslovu Jaroslava Hrabáková a Jaroslava Janáčková, graficky upravil a ilustroval Luboš Drtina.

První ze tří plánovaných svazků korespondence Františka Langera. Řazení je abecední a každý autor je uveden chronologicky. V celku všech svazků půjde např. o tyto pisatele (ne u všech byl nalezen i dopis Langerův): E. Bass, A . Branald, bratří Čapkové, V. Fischl, E. Hostovský, O. John, E. Konrád, J. Knap, J. Kopta, F. Kožík, P. Křička, F. Kubka, B. Lacina, M. Majerová, R. Medek, V. Neff, S. K. Neumann, A. C. Nor, O. Nový, J. Seifert, F. Šrámek, A. M. Tilschová, J. Urzidil, E. Valenta, F. C. Weiskopf, V. Závada. Stejně reprezentativní je výběr pisatelů z řad divadelních režisérů a herců, dále výtvarníků, literárních a výtvarných kritiků, novinářů atd. V korespondenci jsou i listy T. G. Masaryka, E. Beneše, H. Benešové, J. Masaryka ad. Korespondence zachycuje i čas legií (řada legionářů se k Langerovi hlásila po mnoho let, od dnes neznámých jmen po Z. Fierlingera ad.) a emigraci z let 1939–1945. Významné jsou konvoluty dopisů Jiřího Langera (k nim se vztahují dopisy M. Broda, E. Hostovského, A. Hoffmeistera, A. Pelce aj.). Dopisy jsou bohatě komentovány hlavní editorkou Martou Dandovou, textovou přípravu podnikli Milada Chlíbcová a Zdeňka Nováková (mají zkušenost např. z vydání korespondence Karla čapka – Langrova je jí typem i významem podobná), na vydání se dále podílejí Jiří Holý a Vladimír Justl.

První ze tří plánovaných svazků korespondence Františka Langera. Řazení je abecední a každý autor je uveden chronologicky. V celku všech svazků půjde např. o tyto pisatele (ne u všech byl nalezen i dopis Langerův): E. Bass, A . Branald, bratří Čapkové, V. Fischl, E. Hostovský, O. John, E. Konrád, J. Knap, J. Kopta, F. Kožík, P. Křička, F. Kubka, B. Lacina, M. Majerová, R. Medek, V. Neff, S. K. Neumann, A. C. Nor, O. Nový, J. Seifert, F. Šrámek, A. M. Tilschová, J. Urzidil, E. Valenta, F. C. Weiskopf, V. Závada. Stejně reprezentativní je výběr pisatelů z řad divadelních režisérů a herců, dále výtvarníků, literárních a výtvarných kritiků, novinářů atd. V korespondenci jsou i listy T. G. Masaryka, E. Beneše, H. Benešové, J. Masaryka ad. Korespondence zachycuje i čas legií (řada legionářů se k Langerovi hlásila po mnoho let, od dnes neznámých jmen po Z. Fierlingera ad.) a emigraci z let 1939–1945. Významné jsou konvoluty dopisů Jiřího Langera (k nim se vztahují dopisy M. Broda, E. Hostovského, A. Hoffmeistera, A. Pelce aj.). Dopisy jsou bohatě komentovány hlavní editorkou Martou Dandovou, textovou přípravu podnikli Milada Chlíbcová a Zdeňka Nováková (mají zkušenost např. z vydání korespondence Karla čapka – Langrova je jí typem i významem podobná), na vydání se dále podílejí Jiří Holý a Vladimír Justl.

Kniha ruského historika a spisovatele Petra Šiljajeva (nar. 1949), žijícího v ČR a člena českého PEN Klubu, je románovým svědectvím o poměrech v někdejším východním bloku. Svědectví o to cennější, že pochází od člověka, který do Čech přišel v srpnu 1968 jako příslušník sovětských okupačních jednotek a v Čechách měl řadu přátelských vazeb na zdejší umělecké kruhy (R. Cortés, M. Čepelka, V. Daněk, O. Suchý aj.). Právě reflexe ruského a českého uměleckého prostředí 70. a 80. let 20. století patří k nejzdařilejšímu, co na toto téma dosud vzniklo. Kniha (vydaná v ruském jazyce a oceněná výroční prémií nakladatelství Globus, Lugansk 2001) bude čtenářsky jistě přitažlivá i u nás, vzhledem k neznámým nebo už zapomenutým faktům z roku 1968, posbíraným v archivech bývalého SSSR, které publikuje i s výroky a protesty ruských disidentů proti okupaci.