Akropolis strana 43 z 45

Píše se rok 1810 a do zálivu Hrdinských činů připlouvá námořní důstojník David Buchan s rozkazem navázat kontakt s Beothuky neboli Rudými indiány, původními obyvateli Newfoundlandu, jimž hrozí vyhynutí. Když Buchan požádá o radu a pomoc Peytonovy, nejvlivnější bílé osadníky na severovýchodním pobřeží, je vtažen do temného světa slepé oddanosti a letitých záští. Jeho nejbližší spojenec, John Peyton mladší, udržuje křehkou rovnováhu mezi povinností vůči otci – panovačnému starci s pověstí nelítostného pronásledovatele Beothuků – a svým čistým svědomím. Když se však Buchanova mírová výprava do indiánské země zvrtne, rozkol mezi otcem a synem se prohloubí a začne rozdělovat i jejich nejbližší. Po letech dojde na jiné výpravě k únosu indiánské ženy a vraždě jejího manžela a Buchan se vrací, aby případ vyšetřil. Důstojník se pokusí zjistit, co se na jezeře Rudých indiánů skutečně odehrálo, a pomalu začne rozplétat síť lží a dávných tajemství. Strhující příběh plný vášně a napětí zasazený do drsné newfoundlandské krajiny. Román Zloději řek zachycuje velké dějiny, stejně jako intimní životy těch, kteří se ocitli v jejich vleku.

Rudy, židovský lékař z Prahy, uprchne z transportu a utíká přes ukrajinsko-polské pomezí do Maďarska, kde se opět dostane do rukou gestapa, až ho před jistou smrtí v koncentračním táboře, kam je dopraven, zachrání konec války a osvobození tábora americkou armádou.Předobrazem tohoto dramatického osudu byl skutečný příběh jednoho z autorových přátel. Černá paměť stromu však nechce být ani historickým záznamem, ani jen napínavým vyprávěním. Jejím těžištěm je Rudyho nepřetržitý vnitřní rozhovor se sebou samým a s jeho blízkými, od nichž ho odloučily válečné události. Ačkoliv je Rudyho příběh pevně zasazen do období, s nímž spojujeme slovo holokaust, Černá paměť stromu není (jen) „o holokaustu“. Je to nadčasový román o smyslu lidské existence, o svobodě, o její ceně, o naději, ale také o statečnosti, o lásce, o odpovědnosti... Lumír Čivrný, jehož 100. výročí narození si připomeneme v srpnu tohoto roku, ztvárnil osudy a osobnost Rudyho bohatým básnickým jazykem, který čtenáře vtáhne do děje i do autorova uvažování.

„Padejte hvězdy / Ale krásnější než vy jsou elektrické výboje pohlaví / Padejte ženy / Sestřelené létavice touhy.“ Úryvek z málo známého básnického textu Zbyňka Havlíčka (1922–1969) otvírá téma předkládané knihy, jímž je exponovaný erotismus v díle Havlíčkově, Jany Krejcarové (1928–1981) a Egona Bondyho (1930–2007), tří nepominutelných osobností poválečné české poezie a (zprvu undergroundové) kultury. Zejména na konci čtyřicátých let (a znovu v první polovině let šedesátých) se jejich životní i umělecké osudy těsně protínaly. V rovině výrazové sice každý mířil od počátku jiným směrem (od surrealismu mnoha podob k totálnímu realismu), téma však měli dlouhodobě společné: intenzivní mezilidské filiace, častokrát intimního rázu. Svědčí o tom třebas proslavený cyklus Krejcarové V zahrádce otce mého (v souvislosti s Havlíčkovou sbírkou Levou rukou) a Bondyho Appendix pro Honzu Krejcarovou (v reakci na její Dopis z jara 1962), ale i řada jiných příbuzností. Antologii uvedených, většinou raritních a téměř nedostupných textů, sestavil a předmluvou opatřil Radim Kopáč.

Básník a esejista Petr Král, narozený v Praze, od září 1968 žijící v Paříži, je autorem víc než tří desítek knížek, psaných česky i francouzsky: jeho doménou je poezie, ale věnuje se také filmové, literární a výtvarné esejistice, překladu a ediční práci – mj. v roce 2002 vyšla v nakladatelství Gallimard, jehož lektorem rovněž určitou dobu byl, jeho monumentální antologie moderní české poezie 1945–2000. V 60. letech minulého století patřil v Čechách k surrealistickému okruhu kolem Vratislava Effenbergera, posléze ve Francii své surrealistické východisko opouštěl – směrem k „pěší metafyzice“, jak sám říká a jíž je věrný dodnes. Rozhovor kritika a editora Radima Kopáče (1976), autora rozsáhlých dialogů mj. s Bohumilou Grögerovou (Klikyháky paměti, 2005) a Janem Řezáčem (Deliria, 2004) vzniká u příležitosti Králova návratu do Čech: rozhovor si za svůj leitomotiv zvolil úniky, neboť právě úniky z jedné země do druhé, z jednoho žánru k jinému, z jedné umělecké kategorie do další, jsou pro Petra Krále, svým způsobem permanentního nomáda a všetečného umělce, celoživotně příznačné. Knihu doprovází antologie Královy poezie a dokumentární fotografie.

Kniha s podtitulem Malá normalizační mozaika je výmluvným připomenutím absurdní i tragické „normalizace“, která před čtyřiceti lety následovala vstup „bratrských“ vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Kniha líčí, jak se poměry v okupované zemi mění, jak ve vědeckých institucích získává politická poslušnost vrch nad odborností, jak servilita k nové, okupanty dosazené moci, vítězí nad svobodným myšlením a slušností. Dokumentuje, jak jsou lidé v atmosféře všeovládajícího strachu stíháni pro své názory, jak bují absurdita i zvůle, jak jsou autorovi přátelé zatýkáni a vězněni, jak on sám je vyslýchán i odposloucháván. Janouch zaznamenává společenské události i vlastní zážitky s odstupem i nadhledem, bez zášti či ublíženosti, často s nadlehčující ironií a humorem.

O tom, že hudební skladatel Ilja Hurník (* 1922) je mistrem fejetonu, eseje, apokryfu či střídmě fabulovaných povídek, není třeba nikoho dlouze přesvědčovat. Nyní přišel se sérií svých „notýsků“ nejprve přišel na řadu Zelený (2005), potom Modrý (2006) a u

Jaro klamných iluzí je v komorní rovině příběh životního rozčarování jedince, v obecnější rovině příběh ztráty iluzí celé generace. Hrdinka knihy žije poměrně spokojenou existenci v milované Praze, dosáhla Kristových let, je šťastně vdaná, má povolání, které jí vyhovuje, navíc společnost kolem ní se začala měnit k lepšímu. Pražské jaro 1968 začíná příslibem, že po dvaceti letech šikanování a tyranie nastává stříbrný věk prosperity a porozumění socialismu s lidskou tváří. Rok, který následuje, zboří všechny její iluze a nakonec ji přinutí opustit všechno, co dosud milovala, vyměnit svůj spořádaný život za nejistou existenci emigranta. Vedle komorního příběhu jedné lásky a jedné nevěry je román J. Tiché také ne-smlouvavým pohledem na tehdejší společnost, její nemorálnost, její nesmyslné iluze o poli-tické realitě

Německá verze výukového programu češtiny pro cizince New Czech Step by Step je určena začátečníkům až středně pokročilým. Ve dvaceti přehledně strukturovaných lekcích seznamuje studenty se základy českého jazyka. Nové, kompletně přepracované vydání zachovává základní principy starší verze, jako je uspořádání do samostatně kombinovatelných panelů, systém odkazů a především barevné rodové kódování gramatiky, které se u studentů i učitelů setkalo s mimořádně příznivým ohlasem. Graficky zcela nově pojatá učebnice (1. místo v soutěži o Nejkrásnější českou knihu roku 2004 v kategorii učebnic) přináší mnohem více cvičení, obrázků, fotografií a textů (včetně krátkých vstupních textů, které umožňují přímé uchopení daného gramatického jevu). Názvy lekcí dokazují praktické a komunikativní zaměření učebnice (např. Moje rodina; Orientace; V restauraci; Volný čas; Hledáme cestu; Komunikace), každou lekci doprovází šest stran cvičení a aktivit v ilustrovaném pracovním sešitě a zvukové CD. Každý komplet navíc obsahuje čtyřstránkovou přílohu Tschechische Grammatik auf einen Blick / Českou gramatiku v kostce. Nové vydání obsahuje slovníček použité slovní zásoby.

Existuje dětská otázka, kterou se literární vědci ostýchají si položit: na základě čeho si básník vybírá metrum básně, kterou začíná psát? Jako na všechny dětské otázky je i na tuto velmi těžké odpovědět.“ M. L. Gasparov Publikace Roberta Kolára srozumitelně a přístupně rozkrývá vztahy mezi veršem buřičů a veršem jejich předchůdců, odhaluje tak širší souvislosti a mimo jiné ukazuje, co všechno může vést k výběru metra při psaní básní. Knížka je pojata jako soubor krátkých komentářů k jednotlivým básním Viktora Dyka, Františka Gellnera, Fráni Šrámka a Karla Tomana.

Hrdinou a vypravěčem románu Nepatrná ztráta osamělosti je židovský chlapec, který přežije vyhlazovací tábor i pochod smrti a vrací se do rodné Prahy na pokraji svých duševních a fyzických sil. Je však květen 1945, lidé radostně oslavují konec války a do této optimismem naplněné doby se návrat stínů z minulosti nehodí. Hledání ztracené rodiny, přátel i lásky zavede hrdinu na nečekaně obtížnou cestu, na které se musí vyrovnávat se svými traumaty, úzkostmi i nedůvěrou k okolnímu světu. A zjišťuje, že válka zanechala nezhojitelné jizvy nejen v něm – poválečný svět se nenávratně mění a nic z toho, co si v zajetí vysnil, nebude snadné a zcela podle jeho představ… Sugestivní a napínavé vyprávění z temného období dějin není v tomto románu ztracených iluzí jen dalším příběhem o holokaustu, ale zpracovává následnou dobu a události, o kterých toho nebylo napsáno příliš mnoho. Kniha je zároveň historicky věrným dokumentem, napsaným podle skutečnosti.

Interpunkce je v naší písemné kultuře něčím samozřejmým. Její používání ale není zcela jednoduché. Existují interpunkční pravidla, která lze chápat jako specifickou formu jazykové analýzy: pracuje se s jazykovými kategoriemi jako text a věta, ale ve hře jsou i jevy jako hlavní a vedlejší věty, souřadnost… Pravidla a teorie, o které se opírají, se v čase i prostoru různí. Tato kniha popisuje dějiny a vývoj české teorie interpunkce v evropském kontextu od 16. století do dnešních dnů. Dominantním východiskem je antická nauka pěstovaná v rámci rétoriky a tradovaná v latinské vzdělanosti středověku, reflektovány jsou také vlivy jiných jazykových kultur, vliv latinské kultury raného novověku a zejména pak německé jazykové kultury v 18. a 19. století. Procházíme tedy zásady psaní teček, čárek, virgulí, středníků, dvojteček a dalších značek od první gramatiky češtiny až po poslední Pravidla českého pravopisu a jejich výklady se zřetelem k souvislostem dobové vzdělanosti a kultury. Zvláštní pozornost je věnována vývoji pojmových a terminologických základů, především tradičnímu rétorickému konceptu periody, který byl postupně nahrazen moderním konceptem věty. Kniha je příspěvek k dějinám lingvistiky, ale také k dějinám kultury. Interpunkce je tu konkrétním příkladem transferu vědomostí a forem mezi evropskými kulturami.

Optikou někdejších norimberských zákonů je ústřední hrdina, desetiletý Jakub, dítětem z tzv. smíšeného manželství. A ačkoliv žije s rodiči a prarodiči v malebném moravském městečku Konice, události druhé světové války nemohou osudově nedopadnout i do jeho světa. Od zákazu vystupování na dětském karnevalu, přes nucené uzavření koloniálu jeho židovských prarodičů, až po povolání do transportu, které obdrží nejdříve Jakubovi prarodiče a později i jeho maminka Charlota. Román Jakubova nezvyklého zrání zachycuje osobní katastrofu miliónů rodin v intimním portrétu, povětšinou laskavě a dětsky naivně. Tikot nástěnných hodin v „neznámém domě“ u tety, kde se Jakubovi podaří dočkat konce války, je neméně hlučnou obžalobou skutečnosti jako halasné scény z příjezdových ramp koncentračních táborů. Z rozsáhlé Dostálovy tvorby jde o nejosobněji laděnou výpověď určenou zde jednoznačně autorovou biografií. Dvoudílný román vznikal na rozhraní epoch, rukopis prvního dílu je datován r. 1987, druhý díl byl dokončen v r. 1991 a přesto, nebo právě v turbulenci devadesátých let, nakonec k připravovanému vydání nedošlo. Vydáváme-li román dnes s novými ilustracemi Borise Jirků, jsme přesvědčeni, že Jakubovo vyprávění neztratil nic ze své poetičnosti i svědecké naléhavosti a směle se řadí po bok velkých jmen literatury s námětem šoa.