Akropolis strana 36 z 52

Třísvazkový projekt dosud nepublikované korespondence V+W, uložený v americkém Bostonu, je společným dílem nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, je strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhaluje i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence, edičně připravený prof. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945–1962, korespondence z dalších let bude zahrnuta ve druhém a třetím dílu. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa.

Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla, v nichž Vladimír Justl jako první po roce 1948 podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a zároveň i ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost básníkových veršů 30. let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání. Literární historik, teatrolog a editor Vladimír Justl (1928–2010) patří k předním znalcům života a díla Vladimíra Holana. Jako jeho dvorní editor se v průběhu 60. let 20. století zasloužil o mocné znovuvstoupení tohoto básníka do české literatury, ale i do širšího kulturního povědomí. Postupně prosadil k vydání jeho básnické sbírky a větší lyrickoepické skladby ze 40. a 50. let, které nemohly vyjít po roce 1948, a zároveň i básníkovu tvorbu z let šedesátých. V té době rovněž edičně připravil několik antologií z básníkova díla. V letech 1965–1988 edičně koncipoval Holanovy sebrané spisy.

Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla, v nichž Vladimír Justl jako první po roce 1948 podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a zároveň i ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost básníkových veršů 30. let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání. Literární historik, teatrolog a editor Vladimír Justl (1928–2010) patří k předním znalcům života a díla Vladimíra Holana. Jako jeho dvorní editor se v průběhu 60. let 20. století zasloužil o mocné znovuvstoupení tohoto básníka do české literatury, ale i do širšího kulturního povědomí. Postupně prosadil k vydání jeho básnické sbírky a větší lyrickoepické skladby ze 40. a 50. let, které nemohly vyjít po roce 1948, a zároveň i básníkovu tvorbu z let šedesátých. V té době rovněž edičně připravil několik antologií z básníkova díla. V letech 1965–1988 edičně koncipoval Holanovy sebrané spisy.

V prosinci 2010 uplyne již 700 let od nástupu Lucemburků na český trůn. Přestože jejich éra zahrnuje necelých 130 let (a ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím) a nelze ji co do časového působení srovnávat např. s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo, které se dnes objevuje např. v seznamu památek Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Čtyři panovníci této dynastie se vystřídali na českém trůnu -- Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; dokázali však realizovat nejednu z myšlenek svých přemyslovských předchůdců, jako bylo např. zřízení pražského arcibiskupství či založení univerzity v Praze, právě tak jako jim je přisuzována myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie (byť ji nakonec realizovali Habsburkové) jako určité hráze proti rozpínavosti osmanské říše. Je příznačné, že teprve konec XX. a počátek XXI. století přinesl poměrně nová (a řekněme hned, že pozitivnější) hodnocení především dvou Lucemburků -- prvního Jana a posledního Zikmunda. Není žádných pochyb, že stopa Lucemburků v historii střední Evropy a Svaté říše římské je zcela nepřehlédnutelná. Knihu, navazující na autorův předchozí úspěšný titul /Konec Přemyslovců v Čechách/, doprovází na sto dobových portrétů a ilustrací.

Výbor z milostných veršů básníka a prozaika Jana Cimického. Čtenář v něm může sledovat emotivní vzplanutí, nejistoty a zklamání, nové naděje i hledání, jak je v průběhu let mapují autorovy prožitky. V knize lze vystopovat postupné zrání od dob dospívání, touhu po souznění s milovanou osobou i opětovné propady, jak už tomu ve vztazích bývá. Verše J. Cimického nijak neskrývají zpěvnost a okouzlení rýmem, a snaží se oslovit nejen čtenáře předchozích generací, ale i dnešní mladé lidí, kteří prožívají stejná trápení lásky, jako všechny generace před nimi. Zakázané hry tak nejsou jen vzpomínkou na nejhezčí i rozporuplné okamžiky života, ale jsou také pohlazením, které dnes člověk podvědomě potřebuje.

Autorčina nová sbírka veršů, zachovávající věrnost jejím rodovým vlastnostem i příznačným motivům, je její snad vůbec nejsilnější básnickou výpovědí. Je to vlastně úzkost z ubývání. Smrtelná úzkost z pokračující devastace a negace základních lidských a přírodních vlastností a hodnot, z podkopávání budoucího života na zemi. Způsob, jakým je /Úzkost na kost/ vyjádřena, je překvapivě jedinečný, i s invenčními metaforami a neologismy, i s hlubokými podtexty sotva opakovatelný básnický artefakt.

Autorčina nová sbírka veršů, zachovávající věrnost jejím rodovým vlastnostem i příznačným motivům, je její snad vůbec nejsilnější básnickou výpovědí. Je to vlastně úzkost z ubývání. Smrtelná úzkost z pokračující devastace a negace základních lidských a přírodních vlastností a hodnot, z podkopávání budoucího života na zemi. Způsob, jakým je /Úzkost na kost/ vyjádřena, je překvapivě jedinečný, i s invenčními metaforami a neologismy, i s hlubokými podtexty sotva opakovatelný básnický artefakt.

Cílem publikace je připomenout dějiny Katedry české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze od jejího založení na konci čtyřicátých let 20. století až do let osmdesátých. Editor s několika spolupracovníky z řad studentů tak činí prostřednictvím rozhovorů s pamětníky – někdejšími pedagogy katedry – a jejich vzpomínek, dobových materiálů, úryvků z učebních textů i beletrie založené na dokumentárních faktech. Katedra byla tradičním a prestižním vědeckým i pedagogickým pracovištěm a formovaly ji významné osobnosti oboru od Jana Mukařovského přes Františka Buriánka a Felixe Vodičku, až po neblaze proslulého Vítězslava Rzounka. Minulost katedry tak do značné míry vypovídá o dějinách literárněvědné bohemistiky a samozřejmě i Filozofické fakulty UK daného období. Publikace využívá metod současné orální historie (srovnej úvodní studii o cílech a metodologii projektu), je tedy založena na rozhovorech s pamětníky (Antonín Jelínek, Zdeněk Pešat, Jaroslava Janáčková, Květuše Sgallová, Vladimír Binar, Věra Menclová a další). Tyto texty doplňují další materiály: zápisy dobových schůzí (z archivu UK a osobních archivů), ukázky učebních textů vytvořených pracovníky katedry (od kolektivního Nástinu české literatury... z r. 1952 až k Rzounkově Nástinu z r. 1982), beletristické texty, inspirované událostmi na katedře a založené na dokumentárnosti (Honzíková, Křelinová-Pražáková, Ivanov, Binar, Viewegh). Závěr přináší kalendárium (hlavní data z dějin katedry, soupis učitelů a vyučovaných předmětů, fotografie) a rejstřík.

Cílem publikace je připomenout dějiny Katedry české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze od jejího založení na konci čtyřicátých let 20. století až do let osmdesátých. Editor s několika spolupracovníky z řad studentů tak činí prostřednictvím rozhovorů s pamětníky – někdejšími pedagogy katedry – a jejich vzpomínek, dobových materiálů, úryvků z učebních textů i beletrie založené na dokumentárních faktech. Katedra byla tradičním a prestižním vědeckým i pedagogickým pracovištěm a formovaly ji významné osobnosti oboru od Jana Mukařovského přes Františka Buriánka a Felixe Vodičku, až po neblaze proslulého Vítězslava Rzounka. Minulost katedry tak do značné míry vypovídá o dějinách literárněvědné bohemistiky a samozřejmě i Filozofické fakulty UK daného období. Publikace využívá metod současné orální historie (srovnej úvodní studii o cílech a metodologii projektu), je tedy založena na rozhovorech s pamětníky (Antonín Jelínek, Zdeněk Pešat, Jaroslava Janáčková, Květuše Sgallová, Vladimír Binar, Věra Menclová a další). Tyto texty doplňují další materiály: zápisy dobových schůzí (z archivu UK a osobních archivů), ukázky učebních textů vytvořených pracovníky katedry (od kolektivního Nástinu české literatury... z r. 1952 až k Rzounkově Nástinu z r. 1982), beletristické texty, inspirované událostmi na katedře a založené na dokumentárnosti (Honzíková, Křelinová-Pražáková, Ivanov, Binar, Viewegh). Závěr přináší kalendárium (hlavní data z dějin katedry, soupis učitelů a vyučovaných předmětů, fotografie) a rejstřík.

Kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století Kniha literárního historika Michala Bauera přibližuje konstituování ideologicko-estetické normy v české literatuře na přelomu 40. a 50. let minulého století. Bauer ve své studii sleduje strategie moci i strategie obrany vůči normativnímu mocenskému přístupu, uplatňovanému vedoucími představiteli politiky a kulturní fronty. Úvodní text je zaměřen na projevy tohoto tlaku v české literatuře po roce 1945, které vyvrcholily plenární schůzí Svazu československých spisovatelů 22. 1. 1950. V následující části je interpretován význam zmíněné schůze a její vliv na další literární i obecně kulturní události v Československu 50. let. Zvláštní pozornost je věnována nechvalně proslulému Štollovu referátu, vydanému knižně v upravené podobě pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (1950), i jeho „první aplikaci“ v podobě navazujícího referátu Jiřího Taufera – oba texty se na dlouhou dobu staly mezníky v české kultuře. Poslední, ediční část knihy přináší unikátní archivní přepis stenografického zápisu schůze v nekrácené verzi. Díky monografii Souvislosti labyrintu se čtenáři poprvé seznámí s průběhem schůze, která významně předurčila tuzemskou literaturu nejen 50. let, ale i následujícího období. Knihu doplňují fotografické přílohy, dobové archivní dokumenty, ukázky z rukopisných textů. – Vychází za podpory GA ČR v rámci grantového projektu: Kodifikace a variace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století.

Málokterá země si člověka podmaní tak jako Itálie a není divu, že svým kouzlem, kulturou, dějinami, ale třeba i kuchyní a italským sluncem učarovala i nejednomu českému literátovi. Publikace Nelly Mlsové se soustředí právě na to, jak je v české próze reflektována a zobrazována Itálie. Zaměřuje se na texty, které tematizují nejčastěji cestu do Itálie, ať již bezprostředně nebo s odstupem, reflektují její trajektorii a dynamiku (procesuálnost) nebo zaznamenávají její výsek – například určitý konkrétní italský prostor. Jde především o texty, které vznikly ve 20. století, ale nejsou opomenuty ani prózy 19. století – už proto, že na nich lze doložit kořeny některých tendencí, jež se rozvinuly ve století následujícím. Vzhledem k tomu, že řada představovaných titulů je dnes již nedostupná, druhý oddíl publikace tvoří antologie textů vždy se stručným představením autora ukázky zohledňujícím jeho vazby na italský prostor. Setkáme se tak s ukázkami z děl J. S. Machara, K. Čapka, J. Durycha, J. Demla ale také J. Wericha či M. Horníčka. Nedílnou součástí knihy je také obrazová dokumentace – už proto, že již v samotných analyzovaných textech obrazová složka představuje rovnocennou součást partie literární.

Budou bojové vosy k sehnání ve vsi jen kousek za Blatnou? Odmítne kardinál Halík zázrak z Uhříněvsi? Lze z Budapešti odjet, aniž by člověk ochutnal kaštanové pyré? Co by se dělo, kdyby krajem bloudili Rusáci a zoufale chtěli "něft"? Proč zemřela Julie

Budou bojové vosy k sehnání ve vsi jen kousek za Blatnou? Odmítne kardinál Halík zázrak z Uhříněvsi? Lze z Budapešti odjet, aniž by člověk ochutnal kaštanové pyré? Co by se dělo, kdyby krajem bloudili Rusáci a zoufale chtěli "něft"? Proč zemřela Julie

Budou bojové vosy k sehnání ve vsi jen kousek za Blatnou? Odmítne kardinál Halík zázrak z Uhříněvsi? Lze z Budapešti odjet, aniž by člověk ochutnal kaštanové pyré? Co by se dělo, kdyby krajem bloudili Rusáci a zoufale chtěli "něft"? Proč zemřela Julie

Pavel Verner (1947-2009) byl znám především jako prozaik a politický komentátor. Do literatury však vstoupil v 60. letech právě jako básník, kdy debutoval na stránkách Divokého vína. Svazek jeho básní podává nezvratné svědectví o tom, že byl především

Pavel Verner (1947-2009) byl znám především jako prozaik a politický komentátor. Do literatury však vstoupil v 60. letech právě jako básník, kdy debutoval na stránkách Divokého vína. Svazek jeho básní podává nezvratné svědectví o tom, že byl především