Akropolis strana 29 z 45

Maxwelluv démon je koncipovaným souborem studií, které se zabývají zejména tématem reprezentace objektu a událostí v literárních textech, problematikou recových aktu v literature a otázkou, zda literatura existuje jako specifický institucionální fakt. Nemalý prostor je pak venován i vztahu fikce a ne-fikce (resp. zde literatury a ne-literatury), kterýžto je ohledáván na nejruznejších typech takzvane nefikcních textu (cestopis, deníkove stylizovaný záznam, memoár, historický výklad). Konceptualizace problému je inspirována obzvlášte anglosaskou teorií jazyka a analytickou filozofií, predevším pak recovými akty v pojetí J. L. Austina a v návaznosti na to Johna Searla, z jehož díla byl prevzat zejména koncept institucionálního faktu. Za dokladový a analyzovaný materiál v knize slouží zejména texty ceské literatury (Majerová, Capek, Deml, Hostovský, Weiner) a ceské literární kritiky (Götz, Grossman, Blažícek). Svazek obsahuje jmenný rejstrík a je doplnen obrazovou prílohou.

Poutavá studie české bohemistky a překladatelky, působící na univerzitě ve švédském Lundu, odhaluje Hrabalovo úsilí o vytvoření čisté literární koláže, nesyžetového textu, jehož jednotlivé tematické prvky nejsou sjednoceny autorskou perspektivou. Postihuje Hrabalovu intenci aplikovat na literární tvorbu principy koláže výtvarné, opírající se o ideu, odvozenou od Lautréamonta ( Umění mohou dělat všichni .), soustřeďuje pozornost na Hrabalovo vědomé navazování na poetismus, surrealismus, poetiku Skupiny 42, ale i na Kafkovo či Haškovo dílo. Ze studia Hrabalových pracovních materiálů, výpisků a poznámek, uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, a ze srovnání s jejich předlohami, vyplynulo, že většina přejatých segmentů pochází z autentických textů jiných subjektů. Jsou to citáty z Lao-ce, atributů světců, šachových mystérií, letáku o pohřbech, snáře, Pražských tajností od Popelky Biliánové či seznamu hraček.

Poutavá studie české bohemistky a překladatelky, působící na univerzitě ve švédském Lundu, odhaluje Hrabalovo úsilí o vytvoření čisté literární koláže, nesyžetového textu, jehož jednotlivé tematické prvky nejsou sjednoceny autorskou perspektivou. Postihuje Hrabalovu intenci aplikovat na literární tvorbu principy koláže výtvarné, opírající se o ideu, odvozenou od Lautréamonta ( Umění mohou dělat všichni .), soustřeďuje pozornost na Hrabalovo vědomé navazování na poetismus, surrealismus, poetiku Skupiny 42, ale i na Kafkovo či Haškovo dílo. Ze studia Hrabalových pracovních materiálů, výpisků a poznámek, uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, a ze srovnání s jejich předlohami, vyplynulo, že většina přejatých segmentů pochází z autentických textů jiných subjektů. Jsou to citáty z Lao-ce, atributů světců, šachových mystérií, letáku o pohřbech, snáře, Pražských tajností od Popelky Biliánové či seznamu hraček.

Knížka Velikonoční svátky o století zpátky známé folkloristky a výtvarnice Kamily Skopové (1944) volně navazuje na jeden z nejúspěšnějších titulů nakladatelství Akropolis posledních let Vánoční svátky o století zpátky. Autorka tu příznačně vlídným a čtivý

Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce (23. 8.), připravený péčí jeho pražských studentů, představuje mnohovrstevnatý soubor různých textů – od odborných příspěvků po osobní vzpomínky přátel a osobností různých oborů. Zahraniční příspěvky jsou k dispozici v originálu i v českém překladu. Nalezneme tu řadu postřehů ze slavného „Dialogu“ konce šedesátých let, i řadu poznámek k bytovým univerzitám let osmdesátých i k poslednímu období Machovcova života. Díky této mozaice pohledů máme příležitost vést vlastní dialog s jednou z největších osobností české filosofie druhé poloviny dvacátého století. Asi nejvýraznější stopu zanechal Milan Machovec v roli zprostředkovatele – mezi velikány minulosti a palčivými problémy přítomnosti, jako jeden z iniciátorů marxisticko-křesťanského dialogu ve střední Evropě a především popularizací filosofie, přiblížením filosofických problémů široké veřejnosti. Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů. Zabýval se především významnými postavami české filosofie a myšlení, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem. Mezi jeho nejznámější publikace patří Ježíš pro moderního člověka, T. G. Masaryk, Smysl lidského života či Filosofie tváří v tvář zániku. Do sborníku přispěli mj. Milan Balabán, Egon Bondy, Petr Pithart či Jindřich Srovnal, biografickou část zpracoval Tomáš Novák, otištěn je dosud česky nepublikovaný starší text Ericha Fromma, dále pak bibliografie a řada dokumentárních fotografií.

Rodinnými svátky o století zpátky uzavírá autorka řadu útlých knížek, jejichž titul má vždy dovětek "...o století zpátky". Předchozí publikace přiblížily čtenáři vánoční a velikonoční obyčeje, seznámily jej s dětskými hrami v minulosti a nyní přicházejí na řadu neméně významné svátky a oslavy rodinné. Tak jako z našeho života zmizela většina výročních kalendářních zvyků, obřadů a obyčejů, tak postupně mizejí i rituály a oslavy rodinné. Ale ani ony dnes nejsou zbytečným přepychem: uvítání dítěte na svět, křestní trachta, zásnuby, svatební obřadnost, ale také věci poslední, důstojné rozloučení se členem rodiny... Přezírání těchto staletých zvyklostí má neblahé důsledky. Náš život se stává citově chudším, je plochý, jednotvárný. Odkaz předků v podobě vžitých rodinných rituálů nelze nahradit. Je v nich tradice, úcta k minulosti vlastního rodu, jistota letitých kořenů. Kdo odmítá minulost, nemá budoucnost. Slavme tedy dobře, bodře, vesele i důstojně, jak to uměli naši pradědové a prabáby.

Literárně interpretační monografie jednoho z našich předních autorů druhé poloviny XX. století, která i přes značnou frekvenci nejrůznějších titulů na téma jak jsem ho znal etc., je stále citelně postrádána. Literární historik Bohumil Svozil člení knihu do čtyř oddílů, v nichž se věnuje jak Pavlovu životu, tak jeho novinářské a literární tvorbě, aniž by stroze odděloval autorovy sportovní prózy od jeho beletrie v klasickém slova smyslu. Monografii doplňuje fotografická příloha.

Práce s chybami je jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších novel ruského spisovatele Jurije Poljakova (* 1954). V Sovětském svazu byla poprvé vydána už v roce 1986 a záhy se dočkala úspěšné filmové adaptace. Hlavní hrdina knihy, novinář Andrej Petrušov, se po svém propuštění z novin nečekaně a neplánovaně stane učitelem ruštiny na základní škole. Rázem začíná odhalovat ty nedostatky školního života, o kterých se běžně nemluví – a o kterých je možná lepší vůbec nevědět. Ať již je kulisa kriticky perestrojková nebo politiky prostá, hlavní roli v deziluzivní novele sehrávají konflikty v učitelském sboru, nerovný boj s ambiciózními a kariéristickými rodiči i na druhé straně proniknutí do rozervaných duší jejich náctiletých potomků. V případě sympatického sebeironického melancholika Petrušova se přidává i snaha o získání náklonnosti mladé kolegyně a v neposlední řadě také pátrání po tajemném ztraceném románu. Během pololetí stráveného za katedrou se přesvědčí, že mnohé chyby a omyly, kterých se v životě dopouštíme, jsou mnohem závažnější než ty ve školních diktátech. A jejich náprava není zdaleka vždy snadná… Dílo pobaví každého, kdo někdy stanul za či před katedrou, jedno z které strany a v které době.

Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.

Málokterá kniha byla ještě před samotným vydáním tak očekávána i zatracována, jako právě tato. Je výsledkem dvacetiletého úsilí čerstvého nositele vysokého ruského vyznamenání Legenda ruské žurnalistiky. Poprvé zveřejňuje otřesné dokumenty sovětské éry z odtajněných ruských archivů, ale i z některých neznámých českých pramenů. Reportáže ze srpna 1968 prolíná s událostmi pozdějšími - až do roku 2008, kdy tato kniha vyšla v nakladatelství Sobranije. Knihou prostupuje také autorova letitá korespondence s J. Hanzelkou a M. Zikmundem, zachycuje však i demonstraci ruských disidentů na Rudém náměstí, jejich osudy, stejně jako i Svobodnou Evropou odvysílaný protest tzv. čtvrté generace ruských spisovatelů, inspirovaný V. Aksjonovem a J. Jevtušenkem. Dokumentuje postih osobností z nejrůznějších vrstev ruské inteligence za veřejně projevený nesouhlas, na konkrétních faktech vyvrací lži sovětské propagandy o vraždění vojáků v srpnu 1968 v ČSSR. Šinkarjova kniha je ojedinělým svědectvím o postojích a stavech myslí těch, kteří byli z Brežněvova rozhodnutí určeni k tomu, aby rozšířili a stabilizovali geopoliticky pojímaný strategický prostor vlivu Moskvy v Evropě.

Autorčina nová sbírka veršů, zachovávající věrnost jejím rodovým vlastnostem i příznačným motivům, je její snad vůbec nejsilnější básnickou výpovědí. Je to vlastně úzkost z ubývání. Smrtelná úzkost z pokračující devastace a negace základních lidských a přírodních vlastností a hodnot, z podkopávání budoucího života na zemi. Způsob, jakým je /Úzkost na kost/ vyjádřena, je překvapivě jedinečný, i s invenčními metaforami a neologismy, i s hlubokými podtexty sotva opakovatelný básnický artefakt.