Akropolis strana 22 z 52

Třísvazkový projekt dosud nepublikované korespondence V+W, uložený v americkém Bostonu, je společným dílem nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, je strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhaluje i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence, edičně připravený prof. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945–1962, korespondence z dalších let bude zahrnuta ve druhém a třetím dílu. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa. Český text.

O tom, že hudební skladatel Ilja Hurník (* 1922) je mistrem fejetonu, eseje, apokryfu či střídmě fabulovaných povídek, není třeba nikoho dlouze přesvědčovat. Nyní přišel se sérií svých „notýsků“ nejprve přišel na řadu Zelený (2005), potom Modrý (2006) a u

Vzájemná korespondence Václava Havla a Františka Janoucha představuje dosud ojedinělý pramen k poznání tuzemské protikomunistické opozice let 1977–1989. V tomto období se formovala okolo Václava Havla a dalších představitelů československého disentu činnost Charty 77, kterou ze zahraničí významně podporoval a zajišťoval m.j. i český emigrant – jaderný fyzik František Janouch, jenž v roce 1978 založil Nadaci Charty 77 a od té doby je jejím předsedou. Dopisy, putující nejrůznějšími cestami zpravidla mezi Prahou či Hrádečkem a švédským Stockholmem či Björknäsem, zachycují nejen vznik osobního vztahu mezi oběma pisateli a jejich vzájemnou přátelskou a tvůrčí podporu, ale také praktický rozměr této podpory: administrativní záležitosti, pracovní pokyny, zprostředkovávání kontaktů, nákupy technického vybavení – počítačů, videokamer, magnetofonů, digitálních radií či finančních podpor, jež byly pronásledovaným v socialistické vlasti ze zahraničí poukazovány. Přes 210 shromážděných dokumentů shrnuje všechnu dosud známou korespondenci z let do roku 1989. V příloze pak čtenář nalezne několik dopisů z období po roce 1989, které dokumentují výrazné společenské ale i osobní změny, k nimž u nás v posledních šestnácti letech došlo, dále pak korepondenci jiných osob (např. ojedinělé dopisy S. Becketta). Dokumenty, které jsou malými dějinami Charty 77 a v případě Václava Havla dalším souvislým vydáním jeho dopisů (po Dopisech Olze, 1985), ukazují také technickou proměnu každodenní práce a přístupu k informacím ve druhé polovině 20. století: setkáváme se s celou řadou dokumentů – od ručně psaných, přes strojopisné po dopisy psané na počítačích či posléze zprávy faxové a e-mailové.

O tom, že hudební skladatel Ilja Hurník (* 1922) je mistrem fejetonu, eseje, apokryfu či střídmě fabulovaných povídek, není třeba nikoho dlouze přesvědčovat. Nyní přišel se sérií svých „notýsků“ nejprve přišel na řadu Zelený (2005), potom Modrý (2006) a u

Milostné básně v Milostném příběhu – téma, které se v poezii stále opakuje. Tady se v lyrických verších noříme do epického děje. Před námi se odehrává příběh nenaplněné lásky stárnoucího ženatého muže, skrytého pod pseudonymem B. P., k mladé ženě. Po počáteční oboustranné náklonnosti a prchavém štěstí se miláčkové začínají od sebe vzdalovat. Muž – autor Příběhu na cestě k vysněné lásce – nedokáže překonat překážky vžitých mravních zásad a konvencí a mladá, pravděpodobně svobodná žena, brzy pochopí, že jí kromě něžností víc nenabídne. Nic nepomůže naléhavost jeho vyznání. Příběh musí skončit, ale než se muž vrátí do unaveného manželského vztahu, ještě naposledy zoufale vykřičí svou lásku.

Nové vydání asi nejvýznamnější autorovy knihy, ve které se přední postava české poválečné filosofie Milan Machovec (1925-2003) zamýšlí nad základními otázkami a vývojovými proudy filosofického myšlení napříč celým jeho dějinným vývojem od antiky po 20. století. Tyto otázky - jak v předmluvě sám autor upozorňuje - ukazuje nikoli jako skvělé úspěchy našeho rozumu, jak to dosud tradičně bývá pojímáno, ale jako postupný debakl, hrozící přerůst v brzké sebezničení lidstva. Publikace přináší poslední znění textu z poloviny 90. let, kdy autor provedl konečnou redakci. Text knihy, který je záměrně uzpůsoben co nejširší čtenářské obci byl dokončen v roce 1983 a vzápětí se objevil v několika strojopisných opisech.

Student medicíny Stanisław Lem, odsunutý z ruského záboru Lvova do Krakova, začal v roce 1946 psát válečné, dobrodružné a vědeckofantastické povídky. Nejdelší z těchto prací byl Marťan, otiskovaný časopisecky na pokračování. Knižně vyšel až o padesát let později.

Ve svých knihách se nestárnoucí hudební skladatel Ilja Hurník (* 1922) přidržuje povětšinou žánru fejetonu, eseje, apokryfů či střídmě fabulovaných povídek. Autor Trubačů z Jericha, Kapitolských hus či Muzikálního Sherlocka na okraj Modrého notýsku podotýká: Loni vyšla knížka Zelený notýsek. Byla moje dvacátá. Ten zaokrouhlený počet byl na pováženou. Není to výzva, abych vzhledem ke svému věku už s psaním skončil? Ale od svých čtenářů jsem slyšel: ‚Po zeleném notýsku by se čekal další, modrý.&apos Ten, kdo čeká, měl by se dočkat. I předkládám knížku jedenadvacátou. O jejím názvu už předem čtenáři rozhodli. Ostatně i v ní je dost řečí o přírodě a ta není jen zelená, sem tam je i modrá, jako například pomněnky nebo čiré nebe.

Někdejší vědecký pracovník Filozofického ústavu ČSAV, známý autor knihy Teorie elity a problém elity, signatář Charty 77 Miroslav Jodl (* 1924), ve své nejnovější studii podrobuje zkoumání římsko-katolickou církev. Za počátek jejího úpadku považuje druhou dekádu 4. století, kdy se křesťanství stalo oficiální ideologií se všemi důsledky obratu (chudého i duchovního) „kristovství“ k zámožnému, konformnímu a záhy i násilnému „křesťanství“, tedy církvi. Vypočítává všechny její prohřešky od raného středověku po současnost a zdůrazňuje i málo vnímanou okolnost, že v době pobělohorské, v období protireformace, u nás církev zavedla plnou totalitu, trvající přinejmenším půldruhého století. „Obrat národa“ zpět do lůna církve samospasitelné nešel zpravidla příliš hluboko, nicméně zde autor shledává počátek nalomení „národního charakteru“, jehož důsledky se projevují prakticky až do současnosti. K tomuto eseji je připojena kapitola z již zmíněné knihy Teorie elity a problém elity, pojednávající o podstatě německého nacismu a italského fašismu. Knihu doplňuje medailon autora z pera prof. Emanuela Pecky.

Šestnáctým svazkem Spisů Františka Langera se uzavírá autorova původní tvorba v souborném vydání jeho díla. Svazek přináší texty dosud nezařazené, dodatky a opravy či texty objevené teprve v průběhu ediční přípravy těchto Spisů, a to v celé šíři žánrů i z celého období Langerovy tvorby: nezařazené scénáře, nově objevenou prózu, recenze a referáty, fejetony a články, a jako atraktivní doplněk také spisovatelovy odpovědi v soudobých mediálních anketách. Největším překvapením pro čtenáře patrně bude nově objevená povídka Padesátka na padesátce, tematicky i postavou proslulého sběratele známek Ignáce Krále patřící k cyklu Filatelistické povídky. Pozornost si zaslouží i filmový scénář Královy nejkrásnější šaty, který František Langer napsal v r. 1954 společně se svou manželkou Annou Langerovou na andersenovský motiv, stejně jako Langerův návrh na filmovou veselohru Bunny v šatně a několik nově objevených povídek z časopisů před první světovou válkou. Z dalších žánrových okruhů doplňují novinové a časopisecké příspěvky tvorbu pojatou do svazků Prostor díla, Tvorba z exilu, Legionářské prózy a Zasuté objevy. Langerovy názory na literaturu a divadlo, jeho dva největší a celoživotní zájmy, jsou podchyceny v řadě odpovědí na ankety, na jejichž otázky Langer odpovídal především v Přítomnosti, Národním osvobození, Národních listech, ale také v Lidových a Literárních novinách v letech 1920–1958. K nim se řadí i jeho odpověď ve známé anketě Proč nejsem komunistou? z Přítomnosti v r. 1924.

Kniha literárního historika Michala Bauera se skládá ze dvou částí: recepční a dokumentární. První část obsahuje studii Básník tak známý až je cizí. Jejím základem je shromáždění a interpretace textů, které se věnují recepci Halasova díla po básníkově skonu, tedy od konce roku 1949 až do počátku 90. let 20. století největší pozornost je zaměřena na období, v němž se nejvíce projevily spory o Halasovo dílo – na 50. léta. „Jde mi o to,“ konstatuje autor, „ukázat, co se dělo s jednotlivými recepčními diskursy jednak po Halasově smrti (v říjnu 1949) a vzápětí po Štollově referátu na plenární schůzi o poezii (22. 1. 1950), editované posléze (v dubnu 1950) knižně. Vycházím především z archivních dokumentů, z materiálů nacházejících se v majetku básníkovy rodiny, ze zápisů z obecních a školních kronik obcí, kudy byl vypraven pohřební průvod, a z dobových sborníků a periodik.“ Bauerova studie navazuje na práce Ludvíka Kundery a doplňuje jeho monografii František Halas, vydanou v roce 1999. Kunderova kniha o Halasovi končí právě Halasovým skonem a záležitostmi polemik po roce 1949 se již nezabývá. Smyslem publikace je tedy mimo jiné zaplnění tohoto prostoru, jenž je dosud v syntetické podobě nezpracován a nezmapován. Druhá část knihy je edičního charakteru a zahrnuje soubor 200 kondolencí, které obdržela básníkova vdova Dr. Libuše Halasová bezprostředně po Halasově smrti. Originály kondolencí jsou v majetku básníkovy rodiny. Kondolence tvoří originální soubor jejich autory jsou nejvýznamnější osobnosti umění i veřejného života konce 40. let. Obrazovou přílohu tvoří fotografie Halase i osobností, které se nejvíce věnovaly recepci jeho díla (L. Kundera, J. Grossman, F. Hrubín, J. Brabec, L. Štoll ad.), dvě básníkova parte, fotografie z Halasova pohřbu, ukázky z rukopisných textů (Štollových či básníkova otce Františka Halase staršího) a dále některé z nejzajímavějších kondolencí. Přílohu knihy tvoří b audio CD s nahrávkami F. Halase /b z archivních fondů Českého rozhlasu.

Ediční řada Krásná setkání představuje neobyčejně činorodou aktivitu profesora Josefa Kouteckého, jehož setkání s lidmi, vědou a uměním stojí za zastavení a zamyšlení. Ve druhém svazku Krásných setkání (první svazek – Vernisáže – vydalo nakl. Galén) přinášíme 46 karolinských projevů inspirovaných stejnojmennou řadou čtvrtletních koncertů Kocianova kvarteta ve Velké aule pražského Karolina. Když se v roce 1990 prof. MUDr. Josef Koutecký stal děkanem 2. lékařské fakulty UK, považoval za svoji základní povinnost nejen učit a vychovávat dobré lékaře, ale i pozvedávat jejich všeobecnou kulturní úroveň. První Karolinský koncert se konal na podzim roku 1991. V té době však ještě nikdo netušil, že vznikne patnáctiletá tradice – tradice nejen krásných hudebních večerů, ale i laskavého slova, totiž úvodních proslovů, kterými prof. Koutecký zahajoval každý koncert a v nichž mluvil nejen o hudbě, ale i o životě, poezii, lékařském a akademickém světě, a také o každodenních „maličkostech“, které nás životem provázejí. Aula Karolina se plnila, návštěvníků komorních koncertů přibývalo a jak píše prof. Antonín Kohout v předmluvě: „I zachtělo se nám, posluchačům K. K. K., zachovati jeho úvodní slova, která se po vyslechnutí rozplynou v prostorách auly a později i v naší paměti. Jak hudba, i jeho slova stojí za záznam v ,partituře&apos„. Pro navození autentičtější atmosféry Karolinských koncertů knihu doplňuje Kniha přináší 46 karolinských projevů inspirovaných stejnojmennou řadou čtvrtletních koncertů Kocianova kvarteta. Součástí je CD Kocianova kvarteta s nahrávkou dvou Dvořákových smyčcových kvartetů.

Dramatický životní příběh inženýra Karla Bočka se odehrává v několika zcela odlišných prostředích. V prvním z nich dospívající chlapec, jemuž gestapo uvěznilo oba rodiče, organizuje odbojovou skupinu, která svou někdy až dobrodružnou činností znepokojuje policejní složky okupantů. I když byl mladý Boček na jaře roku 1945 zatčen, se štěstím unikl popravě v Terezíně, a po válce byl vyznamenán Válečným křížem 1939. V dalších letech vystudoval Vysokou školu báňskou a po ní nastoupil jako technik v uranových dolech. Vydává odtud svědectví o počínání Sověty dosazených expertů, jejichž vláda nad československým uranem se na konci 50. let omezila na zajištění této strategické suroviny. Doba, kdy se stal vedoucím technikem Čs. uranového průmyslu, patří k nejzajímavějším stránkám knihy. Popisuje v nich nadějnou snahu vymanit se ze závislosti na tehdejším SSSR, přerušenou teprve 21. srpnem 1968. Po známé stávce horníků, vedené pod heslem „Ani gram uranu okupantům“, byl Karel Boček, v roce 1968 jmenovaný generálním ředitelem Uranového průmyslu, zatčen a obviněn ze sabotáže, za niž mu hrozil až absolutní trest. Dramatickým vrcholem Bočkova příběhu je jeho útěk z budovy generální prokuratury, jediný svého druhu v letech normalizace. S pomocí vynalézavých přátel unikl Boček za hranice a stal se u německé firmy expertem na hodnocení uranových ložisek. Tato činnost ho zavedla do všech pěti světadílů a skončila na počátku 80. let určitým znechucením nad rubovou stránkou hospodářské soutěže. To posléze inženýra Bočka vedlo k tomu, že se stal stavebním podnikatelem. Úspěšným – postavil desítky domků u Bonnu a na španělské Ibize. Od devadesátých let, kdy se vrátil do České republiky, také u nás.

Reprezentativní průřez publicistikou posledních pěti let jednoho z laureátů novinářské ceny Ferdinanda Peroutky (2003), s nímž jsme se již rozloučili počátkem roku 2004. Jiří Loewy, vzdálený příbuzný Franze Kafky, prošel v padesátých letech československými uranovými gulagy, po srpnu 1968 odešel do SRN, v letech 1989 až 1995 byl také ústředním tajemníkem exilové ČSSD.

V překvapivě svěžím literárním debutu přichází autorka s milostným příběhem ze současnosti, reflektujícím proměnu citového života lidí na počátku nového milénia. Děj se odehrává především v pražském prostředí, částečně i v Bruselu. Křehká žena, umělecká fotografka a hudebnice zároveň, nenachází ve světě kolem sebe a v lidských vztazích harmonii, která by korespondovala s jejím vnitřním založením. Drama jejího nitra i šokujících rozchodů se rozvíjí barvitě a věrohodně, A lena Svozilová se zdárně vyhýbá obnošeným situacím, vnějšímu dramatizování i naturalismům. Kniha nese znaky autorčina přesvědčení, že autentický život se nachází v rovině každodennosti, „kde se zdá, že se nic neděje, ale není to pravda . Závěr knihy vyznívá optimisticky a může přinést povzbuzení těm, kteří neoplývají odvahou řešit své vlastní životní situace, nebo mají sklon být spíše smutní než veselí.

Sborník z konference k sedmdesátému výročí úmrtí Viktora Dyka. K sedmdesátému výročí básníkovy smrti uspořádala Společnost Viktora Dyka 11. května 2001 v pražském Národním muzeu vědeckou konferenci, na níž se historikové a literární vědci zabývali stěžejními momenty a problémy Dykova života, díla, publicistické a politické činnosti: Robert Kvaček se zamyslil nad formováním básníkova uměleckého a ideového profilu v atmosféře devadesátých let 19. století, Jaroslava Honcová podrobně zachytila genealogii Dykova rodu, Jiří Brabec a Jaroslav Med rozebrali a zhodnotili Dykovo literární dílo, Josef Tomeš a Martin Kučera připomněli jeho politické a novinářské působení, úzce spjaté s českými národními zápasy první třetiny 20. století, Vratislav Šťovíček, Josef Tomeš a Michal M. Jakl nastínili básníkovy vztahy k rodnému Mělnicku, ku Praze, ke Krkonošům a Podkrkonoší a jejich reflexi v Dykově literární tvorbě... Jednotlivé příspěvky, pronesené na této konferenci, vycházejí nyní v poněkud upravené podobě v knižním sborníku, doplněny o vybrané básně Viktora Dyka, málo známé fotografie z jeho pozůstalosti v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a Bibliografii Viktora Dyka a prací o něm od roku 1990.