Akropolis strana 23 z 45

Píše se rok 1995, e-mail je naprostou novinkou a Selin, dcera tureckých přistěhovalců, nastupuje do prvního ročníku na Harvardu. Zapisuje se na přednášky z předmětů, o nichž nikdy předtím neslyšela, spřátelí se s charismatickou a světaznalou srbskou spolužačkou Světlanou a tak trochu náhodou si začne dopisovat s Ivanem, maďarským studentem matematiky z vyššího ročníku. Ačkoliv ve škole Selin s Ivanem téměř nepromluví, s každým e-mailem, který si mezi sebou vymění, to vypadá, jako by se v samotném aktu psaní skrývaly vždy nové a stále tajemnější významy. Když je školní rok u konce, Ivan odjíždí na léto do Budapešti a Selin míří na maďarský venkov, kde učí angličtinu v kurzu organizovaném jedním z Ivanových kamarádů. Cestou do Maďarska stráví dva týdny se Světlanou v Paříži. Její léto v Evropě se však v žádném ohledu nepodobá tomu, co slyšela o typických evropských dobrodružstvích jiných amerických vysokoškoláků. Pro Selin je pobyt v Evropě pokračováním introspektivní cesty k sobě samé: musí se vypořádat jak s radostmi a zmatky první (neopětované?) lásky, tak se sílícím vědomím, že je odsouzena k tomu, stát se spisovatelkou. Idiot je románem o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii.

Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.

Ludmila Uhlířová je přední česká badatelka v oblastech kvantitativní lingvistiky, jazykové kultury, syntaxe, bulharistiky a slavistiky a mnoha dalších. Výbor z jejího díla sdružuje především texty vědecké, obsahuje však i nemálo příspěvků drobnějších a určených běžným uživatelům češtiny. Snaží se tak obsáhnout celou šíři jejích odborných zájmů a představit reprezentativní profil této výrazné osobnosti české jazykovědy. V sedmi oddílech jsou sdruženy studie věnované demonstrativům a determinaci, příspěvky k poznání bulharštiny a obecněji i dalších slovanských jazyků, články odrážející autorčinu historiografickou a sociolingvistickou reflexi jazykověporadenské problematiky, popularizační texty z časopisu Naše řeč a z publikací pro širokou veřejnost, analýzy slovosledu a aktuálního členění větného, výsledky výzkumů kvantitativnělingvistických a v neposlední řadě i dva texty dokládající komplexnost autorčiny činnosti, která překračuje vymezené oblasti jejího lingvistického bádání. Knihu otevírají osobní pohledy tří vědců na Ludmilu Uhlířovou – prof. Jiřího Krause, doc. Radka Čecha a doc. Milena Tomova – a uzavírá ji úplná bibliografie dosavadních autorčiných odborných textů. Výbor k vydání připravili editoři Martin Beneš a Ondřej Dufek z Ústavu pro jazyk český AV ČR, v.v.i..

Květen není původní báseň, ale žánrový experiment založený na mezitextovém navazování. Přebásnění kanonické básně Karla Hynka Máchy je v něm a v připojeném doslovu pojato jako „rekompozice“ a pokus uplatnit postupy obvyklé při překladu mezi odlišnými jazyky. Pro některé je myšlenka „sáhnout na“ Máj bizarní. Jiným tento krok poskytne vhled do básně, která je téměř dvě stě let od svého vzniku jazykově přeci jen obtížně přístupná. Myslí se na dvojí publikum: na ty, kdo Máj důvěrně znají a sledují detaily rekompoziční práce, a na ty, kdo si na experimentální poetický jazyk první třetiny 19. století teprve zvykají.

Martha a Betty, dvě nerozlučné kamarádky, které vyrážejí na nedobrovolnou cestu do Švýcarska. Na zadním sedadle jejich vozu sedí smrtelně nemocný otec jedné z nich. Má to být jeho poslední, definitivní cesta - Kurt hodlá ve Švýcarsku podstoupit eutanázii. Nakonec ale nic nedopadá tak, jak očekáváme. Všechno se v průběhu jejich cesty změní a nic už nebude jako dřív. Lucy Fricke ve své knize vypráví o ženách, které zaskočil střední věk, protože ve svých očích nikdy nedospěly. Vypráví o loučení, jehož nezůstane ušetřen nikdo z nás. Vypráví o otcích, kteří odcházejí až příliš brzy. V živých dialozích a s černým humorem autorka vykresluje poněkud groteskní cestu na jih, přes Švýcarsko a Itálii až na osamělý řecký ostrov, a zároveň se nepozorovaně noří stále hlouběji do příběhů a osudů hlavních hrdinů. A její hlavní otázkou přitom není, odkud přicházíme, nýbrž jak jsme se ocitli tam, kde jsme a jestli vůbec vede cesta zpátky. - Vychází za podpory Goethe Institutu.

Úspěšný byznysmen ze Senegalu, hongkongská žena v domácnosti, německý pilot nákladního letadla, indický zahradník v luxusní katarské rezidenci nebo matka dospělého Angličana léčícího se s rakovinou prostaty. Dvanáct lidí na palubě dvanácti různých dálkových letů obkrouží během několika desítek hodin celou Zemi. Štafeta jejich krátkých příběhů, vzájemně propojených postavami, které se v jedné epizodě jen mihnou a v další pak hrají ústřední roli, je výstižnou metaforou stavu dnešního světa a mezilidských vztahů: tisícikilometrové vzdálenosti mezi kontinenty jsme schopni snadno překlenout díky výkonným letadlům a moderním komunikačním prostředkům, jen velmi málo nám to ale pomáhá k tomu, abychom překonali bariéry mezi kulturami, mezi generacemi, bariéry, které se často vytvoří i mezi těmi nejbližšími. Každá z dvanácti kapitol nazvaných lakonicky podle označení letu (LGW — MAD, MAD — DSS atd.) přitom přináší nejen změnu prostředí a odlišný způsob vyprávění, ale především novou perspektivu: žena, která svému zaměstnanci za každodenní dvanáctihodinovou dřinu na zahradě platí „asi sto dolarů měsíčně“, se tak v následujícím příběhu ukáže být starostlivou milující matkou. Szalay však nemoralizuje, ani by na to neměl čas. Řadí osudy a příběhy tolik odlišných hrdinů své prózy jeden za druhým v tak svižném tempu, že vytvářejí dlouhou souvislou linku, ne nepodobnou kondenzační stopě tryskového letadla, která se ale na rozdíl od zlopověstných chemtrails jen tak nerozplyne. Turbulence, kterou autor použil jako titul své prózy, je metaforou znejišťujícího okamžiku, krátkého vytržení z iluzorního bezpečí naší existence, z toho, co jsme až dosud považovali za samozřejmé. Čtenářům, pasažérům svého pomyslného letu napříč kontinenty, předává David Szalay tenhle pocit tak sugestivně, že jim vydrží i po přistání.

Jindra Tichá přijela na Nový Zéland poprvé v září 1970 a objevila tu neznámý svět, který ji okouzlil. Ještě víc než podmanivě krásná novozélandská krajina, kterou ve své knize rovněž přibližuje, jí učarovali její obyvatelé. Kiwi, jak Novozélanďané sami sebe nazývají, jsou houževnatí, vynalézaví a hlavně nejlaskavější lidé na světě, kteří tento ostrov, jenž byl až do roku 1848 divočinou, přetvořili v bohatou zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Proces, který založil novozélandskou prosperitu, začal v Otagu, provincii na Jižním ostrově, kde Tichá dnes žije (většina čtenářů bude jeho scenérii znát z filmové trilogie Pán prstenů, která se zde natáčela). V sérii poutavě vyprávěných příběhů skutečných osob nás autorka seznámí s unikátní mentalitou lidí, kterým se podařilo z tohoto krásného koutu vytvořit místo, kde se v dnešním násilnickém, chaotickém a přelidněném světě žije nejpříjemněji. Kniha je také jakýmsi úvodem do psychologie podnikání. Zachycuje přerod chudého emigranta ze socialistické země, který přijel se dvěma zavazadly a bez haléře v kapse, a přibližuje fascinující svět těch, kteří se obchodováním s nemovitostmi zabývají. Druhé, doplněné vydání autorka obohatila o další kapitolu, v níž sleduje jak se v posledním desetiletí proměnila zdejší politická situace.

Próza Severin (1995) patří vzhledem ke své mozaikovité kompozici ke čtenářsky nejnáročnějším Bondyho prozaických textům. Dílo je vystaveno na základě hagiografické, latinsky psané zprávy z pera mnicha Eugippa, Vita Sancti Severini, z počátku šestého století. Jde o biografický příběh z dob úpadku a zániku Římské říše, odehrávající se v provincii Noriku, tj. v dnešním rakouském Podunají. Do této víceméně historicky věrně vylíčené situace oplývající četnými historicky doložitelnými reáliemi pátého století jsou zamontovány jednak úryvky autorova překladu z autentického Eugippova textu, jednak fiktivní, resp. apokryfní dopisy sv. Severina jeho zemřelé životní družce. Jednu z kapitol tvoří ještě tři dějové digrese, z nichž dvě přibližují jiné dvě osobnosti rovněž z pátého století: sv. Sidonia Apollinaris z Auvergne a biskupa Hydatia ze španělské Galicie, třetí pak, jejímž rámcem je jakoby mystické zření sv. Sidonia, nás přivádí do světa počítačových hackerů přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Jde o druhé knižní vydání, které je výsledkem důkladné textové revize a je prosto mimořádně velkého kvanta chyb, jimiž bylo znehodnoceno první vydání z r. 1996.

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho filosofických životopisů, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho poslední slovo, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod Dlouhého ucha, jemuž je Lao-c předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Obraz diváků televizních seriálů a dalších pořadů jako pasivních konzumentů je zakořeněný i dnes, v éře internetových televizí, streamování a obsahu dostupného kdykoli „na přání“. V době, kdy americký kulturní a mediální teoretik Henry Jenkins psal svou knihu Pytláci textů (1992), však byla tato charakteristika přijímána takřka bez výhrad i odborníky z oblasti mediálních studií. Jenkins svůj odborný zájem soustředil na jednu specifickou skupinu diváků, fanoušky, a podrobně analyzoval jejich sociální praktiky a kulturní produkci, díky čemuž se mu podařilo dobově převažující přesvědčení o pasivitě seriálových diváků zásadním způsobem problematizovat. Henry Jenkins se ovšem v Pytlácích textů neopevňuje jen v pozici distancovaného akademika, ale píše zároveň i jako dlouholetý fanoušek aktivně zapojený do komunitních aktivit. Tato jeho dvojdomost, která je v textu neustále reflektovaná, mu přínosně umožnuje odložit do té doby obvyklý znevažující tón a ponořit se bez zlehčování do fascinujícího světa fanoušků.

Kniha americko-izraelského novináře, komentátora a spisovatele Josiho Kleina Haleviho (1953) obsahuje deset dopisů imaginárnímu Palestinci, jenž žije na dohled Haleviho domu, „na opačné straně betonové zdi“, která rozděluje jejich společnou krajinu. Tedy za bezpečnostní bariérou, která odděluje Izrael a Západní břeh Jordánu. V těchto dopisech se snaží přesáhnout nejen zeď konkrétní, ale i tu vnitřní mezi oběma národnostmi. Halevi píše z pozice Izraelce, který uznává autentickou palestinskou identitu a právo Palestinců na vlastní stát, a současně žádá totéž od palestinské strany, tedy aby uznala právo Židů na existenci ve svém státě. Jak říká, svými dopisy chtěl upřímně popsat „sny a obavy každého z nás“, dosáhnout určitého porozumění a odezvy. V listech se zabývá judaismem; židovskou historií; sionismem, židovskou identitou, dvojím narativem ve vztahu k Palestině a Izraeli; významem země izraelské pro Židy, zkušeností holokaustu (i tím, jak je židovská genocida v arabských zemích popírána); zkušeností z doby masových teroristických útoků na izraelské civilisty; izraelskou současností, včetně úvah o možnosti a nutnosti soužití. Autor nechce poučovat, ale snaží se o vysvětlení, chce zahájit dialog, který umožňuje vzájemné pochopení a dohodu, protože, jak říká „jednou z hlavních překážek míru je neschopnost vyslechnout si příběh toho druhého“. Jakkoli jsou dopisy určeny „palestinskému sousedovi“, jako pokus o upřímné, citlivě napsané vysvětlení složité situace v Izraeli zaujmou každého, kdo se o dění na Blízkém východě zajímá. Epilog knihy tvoří ohlasy palestinských čtenářů, kteří mnohdy kriticky a polemicky, mnohdy smířlivě a s nadějí reagují na Haleviho text a snaží se situaci zachytit ze své perspektivy.