Akropolis strana 25 z 52

Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.

Píše se rok 1995, e-mail je naprostou novinkou a Selin, dcera tureckých přistěhovalců, nastupuje do prvního ročníku na Harvardu. Zapisuje se na přednášky z předmětů, o nichž nikdy předtím neslyšela, spřátelí se s charismatickou a světaznalou srbskou spolužačkou Světlanou a tak trochu náhodou si začne dopisovat s Ivanem, maďarským studentem matematiky z vyššího ročníku. Ačkoliv ve škole Selin s Ivanem téměř nepromluví, s každým e-mailem, který si mezi sebou vymění, to vypadá, jako by se v samotném aktu psaní skrývaly vždy nové a stále tajemnější významy. Když je školní rok u konce, Ivan odjíždí na léto do Budapešti a Selin míří na maďarský venkov, kde učí angličtinu v kurzu organizovaném jedním z Ivanových kamarádů. Cestou do Maďarska stráví dva týdny se Světlanou v Paříži. Její léto v Evropě se však v žádném ohledu nepodobá tomu, co slyšela o typických evropských dobrodružstvích jiných amerických vysokoškoláků. Pro Selin je pobyt v Evropě pokračováním introspektivní cesty k sobě samé: musí se vypořádat jak s radostmi a zmatky první (neopětované?) lásky, tak se sílícím vědomím, že je odsouzena k tomu, stát se spisovatelkou. Idiot je románem o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii.

Baskičtí teroristé v roce 2011 po čtyřiceti letech činnosti ohlašují složení zbraní. Pro Bittori, vdovu jedné z obětí, však příběh zdaleka nekončí. Rozhodne se vrátit na místo událostí, do městečka a do domu, kde před vraždou žila. Chce zjistit, kdo střílel. Spolu s ní se vydáváme na cestu do minulosti, v níž městečko zvolna ovládají podezření a nenávist, celou společnost rozkládá vlastenecká horečka a vkrádá se do všech vztahů. Dokáže Bittori znovu žít s těmi, kdo proti ní štvali před atentátem i po něm? Dokáže žít s těmi, kdo obrátili její život vzhůru nohama? Bittorin návrat zneklidní celé městečko, především sousedku Miren, před atentátem důvěrnou přítelkyni, jejíž syn si odpykává trest za teroristické útoky. Co obě ženy znepřátelilo? Co otrávilo život jejich dětí, manželů, sourozenců, sousedů, spolupracovníků a bývalých přátel? Strhující román o vině a odpuštění, o pokusu zacelit rány v názorově rozdělené společnosti, se odehrává v Baskicku, ale mohl se odehrát kdekoli jinde, kde ideologický fanatismus a zaslepenost, strach a neschopnost se dorozumět a přenést přes názorové neshody páchá zlo, jež poznamenává každičký kout lidské duše a narušuje běžné mezilidské vztahy. Velký humanistický příběh plný živých a opravdových postav.

Milostný, detektivní i erotický thriller Zajatec představ začíná tam, kde řada podobně strhujících knih končí – ve vězení. Právě tam se sugestivní antihrdina Paul Raber setkává se svou femme fatale – krásnou, tajemnou, ale i poněkud psychicky vyšinutou básnířkou Seenou Schainovou. Paul je sociopat neschopný navazovat normální společenské vztahy; beznadějně vězí v barvotiskových představách pocházejících z dob jeho dětství, a na život přitom hledí bezcitně a vypočítavě, jako by to byla pouhá šachová partie. Z autorského čtení v rámci vězeňského terapeutického programu se stane osudové setkání, jehož naplnění je Paul posléze schopen obětovat všechny své vyhlídky a na cestě za svým snem se nezastavit takřka před ničím. Vztah plný lásky a něžnosti, ale také chladného kalkulování, lží i vzájemné krutosti nakonec poměrně surově ohledává existenciální otázku, co vlastně znamená naplnění vztahu mezi mužem a ženou… Kombinace osudové lásky, erotiky, poezie, vězeňské tematiky a nejtemnějších lidských pudů v Nemcově podání upomene na díla světové literatury typu Haruki Murakamiho či v postavě Seeny a jejích textů prokletou básnířku Sylvii Plathovou, aniž by si s nimi jakkoliv zadala. David Nemec (* 1938) je americký spisovatel, jehož předci měli české kořeny. Nemec se proslavil zejména jako sportovní historik a publicista (autor tří desítek publikací s danou tematikou), ale i jako autor temných detektivních příběhů, mezi poslední patří právě The Picture Maker. Jeho experimentální próza The Systems of M. R. Shurnas (Riverrun Press, 1985) dosáhla mezinárodního věhlasu. V Zajatci představ předkládá podivuhodný příběh na pomezí detektivky a psychologického románu, který současně navazuje na nejlepší tradice světové vězeňské literatury.

Smrt Jima Loneyho (1979) je po novele Zima v krvi (1974) druhou autorovou prózou věnovanou novodobým osudům původních obyvatel  Severní  Ameriky. Jim Loney je míšenec bělošského a indiánského původu. Odcizený oběma těmto společenstvím, vede v malém městečku v Montaně samotářský a bezútěšný život, naplněný nicneděláním a alkoholem. V dětství jej opustila matka i otec, a tak mu zůstala jen sestra Kate, která ale nechápe jeho svět. A také přítelkyně Rhea, která touží dát Loneyho životu nový cíl. Jeho existenci však může dát smysl jediné – přestat utíkat před minulostí a pokusit se nalézt své skutečné kořeny. A to i za cenu ztráty vlastního života… Rozsahem nevelká Welchova próza rozvíjí dojemný příběh o lásce bez naděje a životní cestě za pravdou vedoucí k sebezničení. 

Nová kniha španělského spisovatele Jesúse Carraska nás zavádí do prostředí fiktivní historie – blíže neurčeného období první poloviny 20. století. Čtenář se ocitne v malebné zahradě venkovského sídla v Extremaduře, kde tráví svá léta na penzi vysloužilý vysoký důstojník Impéria, které nedávno obsadilo Španělsko i značnou část světa. Manželka kdysi krutého a bezohledného Iosifa, Eva Holmanová, postupně procitá z idyly vlastní nadřazenosti, když se v její zahradě objeví tajemný a podle všeho pomatený muž jménem Leva. Eva, vytržena ze svého poklidu a pohodlí, vetřelce nevyžene, nezastřelí ani jej neoznámí úřadům, jakkoliv by takové přímočaré řešení bylo logické, a místo toho začne sledovat a rekonstruovat pohnuté osudy neznámého muže. Příběh se prolíná vícero paralelními rovinami, v nichž ta Levova je děsivým obrazem zotročeného 20. století, pracovně-likvidačních táborů a ničím neomezeného drancování zdrojů, lidských i přírodních. Téma, jazyk i okolnosti rozkrývání Levova příběhu i Evina rozčarování nad vlastním životem jsou nakonec mnohem důležitější než zápletka, podobně jako tomu bylo v autorově úspěšném debutu Na útěku. V obou případech se čtenář setkává s literárním útvarem velmi neobvyklým a s osobitým autorovým stylem vyznačujícím se nespoutanou obrazností i smyslem pro detail.

Knihou Brány mrazu a jiné prózy se k českým čtenářům po letech vrací Karol Sidon jako vynikající prozaik, který se ve svých textech zabývá závažnými tématy: smyslem života, religiozitou a složitostí lidských vztahů; přitom však jeho prózy nikdy nepostrádají humor. Kniha nabízí texty v České republice dosud knižně nevydané. Úvodní povídkový soubor Hluší a slepí, obsahující prózy ?Trnavský hřbitov„, ?Nevyhnutelný příběh“ a ?Ti, kteří přežijí„, má autobiografické ladění. Povídka ?Kdo chceš psa bít“ se na popisu spolupráce židovské obce s nacistickými orgány dotýká vztahu mezi takzvanou ?rozumností„ a ?bláznovstvím“. Povídka ?Maminka zpívá druhý hlas„ je půvabnou konfrontací autorových dětských představ s dospělou realitou: fantazijní prolnutí obou světů, vyvolané smrtí matky, která patřila do obou jakoby oddělených životů hlavního hrdiny, se dostává na hranici absurdity. Vrcholem knihy je novela ?Brány mrazu“ s tématem hledání smyslu života, bilancování, samoty, složitého nalézání mezilidských vztahů a víry. Ať už Karol Sidon zůstává ve svých textech pevně nohama na zemi nebo vstupuje do světa fantazie, nikdy nepřestává být autorem bolestivé upřímnosti, hlubokého tázání a krásného českého jazyka.

Reither, donedávna nakladatel a majitel knihkupectví ve velkoměstě, nyní žije v klidném údolí v předhůří Alp. V místní knihovně ho zaujme kniha bez názvu – na obálce stojí pouze jméno autorky. Večer, zatímco o knížce dosud přemýšlí, kdosi nečekaně zazvoní u jeho bytu. Ještě téže noci začíná osudová příhoda, která Reithera během tří dnů zavede až na Sicílii. Jeho společnicí na cestě je Leonie Palmová, bývalá majitelka kloboučnictví; svůj obchod musela zavřít, pro její klobouky totiž bylo stále méně obličejů. Reither zase zrušil své nakladatelství, protože stále rozšířenější přání vidět vlastní jméno nejen na zvonku u dveří, ale i na obálce knihy, znamená podle něj smrt dobrých knih.  Avšak snad ještě silněji ty dva spojuje skutečnost, že už nejsou připraveni na velkou lásku. Když je pak po třech dnech v autě u Středozemního moře zasáhne pocit nikoli nepodobný štěstí, připojí se k nim mladá dívka, uprchlice, která nemluví, jen s nimi prostě je…

Záhadná smrt devíti mladých studentů ze Sverdlovsku lidem už přes padesát let nedává spát. A když mladá jekatěrinburská spisovatelka jednoho dne skrze kukátko na chodbě uvidí skupinku lyžařů, ještě neví, že ďatlovovskou badatelskou horečkou brzy onemocní i ona. Když zemře její soused, do rukou se jí dostane fascikl dokumentů o pátrání po výpravě Igora Ďatlova, která se v zimě roku 1959 vydala na túru po Severním Uralu – a nikdy se odtud nevrátila. Anna se do dokumentů se zápalem noří a spatřuje v nich šanci na novou knihu, která by konečně prolomila ledy její tvůrčí krize. A tak se minulost setkává se současností, suchá fakta s obyčejným, civilním příběhem osamělé, rozvedené spisovatelky. Protokoly, pitevní zprávy, přepisy výslechů a další archiválie na stránkách knihy jsou však zcela reálnými dokumenty z jekatěrinburských archivů i pozůstalosti obětí a předkládají tak čtenáři jedinečný soubor původních informací o tragédii, která v padesátých letech zasáhla celý Sverdlovsk (nynější Jekatěrinburg) a svými nevyjasněnými okolnostmi zasela zrnko nespočtu konspiračních teorií.

Fascinující čtení, neuhýbavé myšlení, ostrý a zároveň poetický jazyk. Velkolepý román Moc a vzdor německého autora Iliji Trojanowa (1965), jehož rodina emigrovala do Německa z Bulharska, vypráví o možnostech přežití za poválečného socialismu i vývoji po roce 1989. Navazuje románovou formou na myšlenky o mase a moci nositele Nobelovy ceny Eliase Canettiho. Vypráví i o naší epoše reálného socialismu a práci Státní bezpečnosti, ale především o tom, co prosáklo do dnešních dnů. Je to freska poválečné Evropy. Autor věnoval několik let průzkumu archivů bulharské Státní bezpečnosti, strávil hodiny s pamětníky země, odkud jeho rodina pochází, prostudoval dobové dokumenty. Výsledný román je příběh o celoživotním nepřátelství dvou mužů, jejichž cesty se zkřížily v dětství. Nepřátelství oba deformuje stejně. Konstantina žene odpor vůči manipulacím na všech úrovních. Metoděj reprezentuje moc, Státní bezpečnost, kariérismus. V každé kapitole však číhá na čtenáře záludné překvapení. Rozdělení sil není v životě jednoznačné, jak se zdá na první pohled. Otázka přátel a nepřátel je napínavá šachovnice, oba protagonisté vyprávějí příběh jen ze své perspektivy, je to nekompromisní duel, v němž nechybí sarkasmus a ironie. V proslulém, cenami ověnčeném, napínavém a kompozičně precizním románu Moc a vzdor se autorovi podařilo popsat nejen esenci života v době totalit. Je to román paměti, mimořádný román o bezmoci mocných a moci bezmocných.

Na osudech žen tří generací Jindra Tichá sleduje proměny života u nás, jak se promítají nejen do širokých společenských souvislostí, ale i do nejintimnějšího mikrosvěta každého z nás. Čtenáři se zde setkají především s autorčinou babičkou Annou, jednou z mála někdejších podnikatelek, která na sklonku první světové války a zejména v nově vzniklém Československu vybudovala v Bratislavě úspěšný módní salon, inspirovaný proslulými návrháři a slavnými módními domy v Paříži, Římě či Vídni. Příběh její dcery pak rozkrývá situace, jež nastaly v důsledku obsazení Čech Hitlerem a zrodem Slovenského štátu. Další rovina románu přibližuje život v soudobých Čechách. S nevšedním realis-mem Jindra Tichá zaznamenává problémy stáří a nemocí v dnešní Praze a staví na pranýř lhostejnost, či dokonce krutost, s níž se zachází s umírajícími v léčebnách dlouhodobě nemocných. Nelze přejít ani autorčiny zdařilé postřehy na téma soužití Čechů a Slováků v různých fázích dvacátého století. Nebyla by to však Jindra Tichá, kdyby tak nečinila s nadhledem a hlubokým vnitřním zaujetím, na příbězích, jež čtenáře strhnou od první stránky.

Dvoudílná próza Bezejmenná (1986) je podobně jako Sklepní práce (1973) a Leden na vsi (1977) textovou koláží, v níž převažují pasáže deníkového záznamu, konkrétní osobní zpovědi, záznamy o životě přátel z undergroundu a disentu, polemiky, případně politické a filosofické úvahy. Na rozdíl od těchto knih je však Bezejmenná také dilogií skládající se ze dvou textů vskutku naprosto nesourodných: první, rozsáhlejší část je onou typicky bondyovskou směsicí textů nejrůznějších, byť vesměs velmi konkrétních, osobních a dobových témat, druhá je jakýmsi „postmortálním“, chmurným epilogem k antiutopii Invalidní sourozenci (1974). Svými silně kritickými poznámkami zejména na adresu Charty 77 a jejího „stínového establishmentu“ vzbudil Bondy, poté co samizdatově vyšel první díl této prózy, značnou nelibost hlavně redaktorů tehdejší Revolver Revue, na jejíchž stránkách pak byla publikována řada ostrých kritik.

Na počátku osmdesátých let uchvátil televizní diváky americký seriál Dallas, který bylo prostě nutné sledovat. Osudy příslušníků rodiny Ewingů vstupovaly týden co týden do obývacích pokojů nejprve v USA, ale brzy i v mnoha dalších zemích po celém světě (u nás až po r. 1989). Miliony diváků tak s napětím sledovaly další vývoj v dramatických vztazích bohaté rodiny texaských ropných magnátů a rančerů ze Southforku a postavy záludného J. R. či třeba jeho nešťastné ženy Sue Ellen, jež utápí svůj žal v alkoholu, se staly načas důležitou součástí sdílené kulturní encyklopedie. Kde se ale tato divácká fascinace a mimořádná popularita vzaly? Co přesně v utváření samotného seriálu ji způsobilo? Proč fiktivní zobrazení většinově nedostupné a vzdálené životní zkušenosti amerických boháčů vzbuzuje takový ohlas a zájem i v kontinentální Evropě? Co na Dallasu přitahuje mužské publikum a co na něm tak fascinuje ženské divačky? Otázky takového druhu si na počátku svého výzkumu položila tehdy začínající nizozemská badatelka Ien Angová, autorka knihy Divákem Dallasu (originál z r. 1982 nese název Het geval Dallas, ve světě je však monografie známá spíše pod svým anglickým titulem Watching Dallas). Při hledání odpovědí vyšla Angová z dopisů, které jí v odpověď na její inzerát uveřejněný ve společenském časopise pro ženy zaslali sami diváci (a mezi nimi především divačky). Většině z nich se Dallas líbil, i když odpovědělo i několik těch, kdo ho nemohli vystát, všichni se nicméně pokusili svůj svou fascinaci světem seriálu nějakým způsobem uchopit. Ien Angová jejich odpovědi pečlivě analyzovala, hledala jejich průniky a opakující se myšlenky - to vše při vědomí, že dobově běžným intelektuálním přístupem k produktům populární kultury (jejž sdílely i mnohé institucionální autority) bylo odmítavé pohrdání. Sama Angová takové ideologické předporozumění nechává stranou, vedena upřímný zájmem dozvědět se, jak přesně vzniká a funguje požitek ze sledování Dallasu, jak se má melodramatický charakter zobrazených přepjatých zápletek k divácké představě o vztazích a ubíjející každodennosti našich životů a jak zobrazení ženských hrdinek a jejich problémů vztahují současné divačky ke svým životům a svému vnímání postavení žen ve společnosti. Výsledkem tohoto tázání je čtivá a přístupná kniha, která má dodnes potenciál oslovovat nové generace čtenářů a která se po právu stala jedním ze zakladatelských kamenů studií populární kultury i mediálních studií. České vydání je doplněno o překlad metodologické kapitoly z nizozemského originálu, která není běžnou součástí anglických překladů monografie. Knihu uzavírá doslov Ireny Reifové, krátkou předmluvu k českému vydání napsala sama Ien Angová. - Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Kniha obsahuje edici první mluvnice češtiny, zvané podle místa vydání v Náměšti nad Oslavou »mluvnice náměšťská« (1533). Je to jakýsi pracovní sborník, ediční spojení dvou textů – stručného pojednání o ortografii z pera Beneše Optáta a Petra Gzela a delšího traktátu o otázkách morfologicko-syntaktických, který pro Optáta a Gzela napsal Václav Philomathes (srovn.). Podnětem pro sestavení první mluvnice češtiny byla příprava inovativního překladu Nového zákona v Náměšti nad Oslavou (1533), k němuž našli Optát a Gzel inspiraci v díle Erasma Rotterdamského. Edici je předeslán text Petra Voita, zaměřený na typografickou stránku prvního vydání náměšťské mluvnice, a text Ondřeje Koupila, pojednávající o autorech náměšťské mluvnice a jejím obsahu. Obě tyto vstupní studie jsou publikovány česky a německy. Vlastní edice s kritickým aparátem a průběžnými komentáři vybraných míst (ed. Ondřej Koupil) je pak doplněna rejstříkem osob, rejstříkem biblických míst a rejstříkem vybraných příkladových slov ve vydávané gramatice.

Výbor z poezie básníka, prozaika, dramatika, kritika, esejisty a překladatele Otakara Theera (1880–1917) přináší po více než sedmdesáti letech jeho verše v samostatné knize. Tvoří ho průřez všemi Theerovými básnickými knihami i verši do sbírek nezařazenými. Doplněn je obsažným doslovem editora svazku, básníka, esejisty a překladatele Vladimíra Janovice. Otakar Theer začal tvořit již v době svých gymnaziálních studií, publikoval od roku 1897. V roce 1902 spoluzaložil Kruh českých spisovatelů a několik let působil jako knihovník literárního odboru Umělecké besedy. Patřil k okruhu spisovatelů kolem S. K. Neumanna a jeho olšanské vily, po řadu let pravidelně navštěvoval literární salon Anny Lauermannové-Mikschové. Byl iniciátorem Almanachu na rok 1914. Vydal básnické sbírky Háje, kde se tančí (1897), Výpravy k Já (1900), Úzkosti a naděje (1911) a Všemu navzdory (1916). Posmrtně vyšlo básnické drama Faëthón (1916 /1918/) a svazek Básnická pozůstalost (1924). Z angličtiny přeložil drama Oskara Wilda Salome (1905) a z francouzštiny knihu Pierra Lotiho Chryzantéma (1905). Bývá považován za básníka vůle, člověka rigorózně čestného a rytířského (jak ho charakterizoval Karel Čapek). Výbor Vysoko nad městem shromažďuje živé jádro Theerova básnického díla. Proložen je pestrým pásmem kritických ohlasů za dobu více než sta let.

Původně říšská hrabata, posléze jeden z úspěšných panovnických rodů pozdního středověku v Evropě a současně jedna z dynastií, které se vystřídaly na českém trůnu. Od jejich příchodu do Čech uplynulo v prosinci 2010 již 700 let. Přestože éra Lucemburků v Čechách zahrnuje necelých 130 let (a ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím) a nelze ji co do časového působení srovnávat např. s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo (s jejich příchodem do Čech se u nás datuje nástup gotiky), které se dnes objevuje např. v seznamu památek Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Čtyři panovníci této dynastie se vystřídali na českém trůnu - Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; Jan i Zikmund trávili více času v cizině, kdežto Karel a jeho syn Václav se v Praze cítili doma. Ale i mezi nimi jsou značné rozdíly - zatímco Karel budoval říši s monumentální metropolí, s chrámy, univerzitou, kamennými mosty a kláštery, nelze již totéž shledávat u jeho synů. Přesto však Lucemburkové dokázali uskutečnit nejednu z myšlenek svých přemyslovských předchůdců, jako bylo např. zřízení pražského arcibiskupství či založení univerzity v Praze, právě tak jako jim je přisuzována myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie (byť ji nakonec realizovali Habsburkové) jako určité hráze proti osmanské rozpínavosti. Je příznačné, že teprve konec XX. a počátek XXI. století přinesl poměrně nová (pozitivnější) hodnocení především dvou Lucemburků - Jana a Zikmunda. Není žádných pochyb, že stopa Lucemburků v historii střední Evropy a Svaté říše římské je zcela nepřehlédnutelná.